logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ILSE TIELSCH-FELZMANNOVÁ

Auf meiner Straße


Auf meiner Straße sind keine gläsernen Kutschen gefahren,
an meiner Straße blühten Kamille und Mohn
an meiner Straße, Rost in den Haaren,
hielt die Madonna aus Blech ihren toten Sohn.

Auf meiner Straße ging ich, im Staub und auf Steinen,
durch Lichter und Nächte, Schweigen und Schrei,
vorüber an Türen, Gesichtern und Zäunen,
nirgenwohin und an vielem vorbei.

Und ging durch die Jahre, im Staub und auf Steinen,
durch Sommer und Fröste, lange und weit,
verlernte das Glück und erlernte das Weinen
der Blechmadonna im rostigen Kleid.

Was mir niemals gehörte, ist heute zerschlagen,
vertan und vergeudet, verschenkt und verbraucht,
von Stiefeln zertreten, von Stürmen vertragen,
in sinnlosen Feuern verbrannt und verraucht.

Wo die Straße begann, hab ich fast schon vergessen,
auch das Ziel, das einst von Weitem sich bot,
was übrig bleib, hat der Rost zerfressen,
in den Armen blieb mir ein rostiger Tod.

Jetzt werde ich manchmal in gläsernen Kutschen gefahren
und ginge doch gerne den wachsenden Schatten davon,
wie ich bin, blind vom Staub und blind von den Jahren,
in rostigem Kleid und mit rostigen Haaren,
zurück zu Kamille und Mohn.

Mou cestou


Mou cestou nejezdí kočár pohádkový,
vonívaly při ní jen máky v heřmáncích,
při mé cestě v loktech matky si hoví
plechový Kristus, s děrou rzi ve spáncích.

Mou cestou dál jdu, prachem, po kamení,
světlem i tmou, tichem i křikem zas,
jdu kolem vrat, tváří a ohrazení,
odnikud nikam, všemu napospas.

Už léta jdu prachem a po kamení,
létem i mrazy, než z dálky vyplove
po štěstí všem i pláči v okamžení
Madona z plechu v rouše rezavém.

Co nikdy nebylo mé, je dnes rozneseno,
zmrháno, zmarněno, ztraceno, čas jak šel,
zdupáno člověkem i bouří rozlícenou,
spáleno, zhlazeno požáry na popel.

Kde cesta počíná, jsem snad už zapomněla,
také cíl, kdysi zřejmý zdaleka.
Co zůstalo, je láska zrezivělá
v mých rukou, smrt, jak čeká člověka.

Teď i kdybych jela kočárem pohádkovým,
sahají ze tmy stíny po spáncích,
osleplá prachem a léty, snad i slovy,
v rezavém rouše, vlasech rezem plavých
cítím mák v heřmáncích.

Sudetendeutscher Kulturalmanach VIII (1974), s. 31

Mein fremder Bruder


Weißt du noch
fremder Bruder
wir haben einander
gekannt
vorgestern
übermorgen
in einem anderen
Land

Weißt du noch
aus den Puppen
schlüpften geflügelt
wir aus
kreuzten die Himmel
und Meere
wohnten
im Muschelhaus

Was ist uns von damals
geblieben
von Schuppe
und Federflaum
Manchmal noch
in den Nächten
trägt uns
ein Flügeltraum

Flüchtige Augenblicke
sind uns zur Liebe
geliehn
während unter uns
lautlos
die Fische fliegen
und am Himmel
die leichten Vogel
ziehn

Was ist geschehen
mein Bruder --
einst teilten wir
Dunkel und Licht
Heute
du fremder Bruder
erkennst du mich
nicht

Můj cizí bratr


Víš ještě
cizí bratře
my znali se
navzájem
předvčírem
popozítří
byla to jiná
zem

Víš ještě
jak jsme z kukel
vzlétli okřídleni
k nebi nahoře
křížem krážem
nad zemí i vodou
přebývali jsme
v mořské lastuře

Co z nás z tehdejška
vlastně zbylo
ze šupin
z opeřených pěn --
Mnohdy nás
ještě nocí
nese
jediný okřídlený sen

Jen letmý okamžik
je nám teď někdy k lásce
dán
zatímco mezi námi
mlčky
ryby letí
a nebem táhnou
ptáci tak lehce do všech
stran

Co se to stalo
můj bratře --
světlo i tma
byl kdysi domov náš
a dnes
ty bratře tolik cizí
zdali mě ještě
znáš?

Sudetenland, 1974, č. 2, s. 101

Blick vom Mandelstein


Der Pfad aus dem Fichtendunkel
endete jäh im Licht:
unten der Teiche Gefunkel
glanzäugiges Wiesengesicht .

Blockriesen, urzeitgeschichtet,
Granitfäuste, drohend geballt
dort, wo der Himmel sich lichtet,
zaub'risch zur Bläue verdichtet,
beginnt der böhmische Wald.

Dunkelnde Hügelketten,
früh in Träumen verbucht,
plötzlich ist dir, als hätten
die Augen sie lange gesucht.

Himmel über die Feldern,
nachts noch silbern besternt -
das Lied von den böhmischen Wäldern,
hast du's im Schlaf erlernt?

Kam aus den Häusern und Katen
dort unten Erinnern dich an,
hat dir der Wind verraten
was dir zur Urzeit begann?

Was aus geheimen Bereichen
schmerzhaft dich ja übermannt:
im Traum erfahrene Zeichen
von Steinen, Wäldern und Teichen,
du hast sie seit immer gekannt.

Pohled z Mandelsteinu


V smrčině stezka se tmící
a náhle dole zář:
těch lesků jen na rybnících,
v lukách jak rozjasněná tvář.

Tu balvany navrstvené
a žula jak sevřena v pěst,
tam nebe se světle klene
a modrem prosycené
vzdává Šumavě čest.

Řetěz vrchů se šeřit
zříš co vtělený sen,
náhle chce se ti věřit,
žes hledal vždy tohle jen.

Kraj, který nebe nese,
z hvězd usne stříbřitě --
v písni o českém lese,
jíž sám sen učí tě.

Přišla ze vsí tam dole,
jich pradávné paměti,
vítr jde někdejším polem
a možná i řekne ti

to v očích náhlá vláha,
odkudsi vzešlý žal:
znamení tajná a drahá,
vod, lesů dávná váha,
vždyť ze sna jsi všechno to znal.

Sudetenland, 1972, č. 3, s. 171

P.S. Když jsem tu báseň roku 2008 opožděně hledal, jak vysvětluji v textu za poslední básní, našel jsem v jiném z ročníků čtvrtletníku Sudetenland zasvěcenou a láskyplnou studii téže autorky o klasikovi šumavské nářeční poezie Zephyrinu Zettlovi. Vyšla ve 2. čísle ročníku 1974 a svědčí o blízkosti citu, který Zettlův vídeňský stesk po rodném koutě vyvolává a jaký obdiv dosud dokáže vzbudit jeho básnický rejstřík i u tvůrčího typu tak časově i stylově odlehlého, jaký Ilse Tielschová svými verši i prózou bezesporu reprezentuje. To Šumava pojí věky.

In dieser Riesenschale Welt


bin ich allein,
ein verlassene Tier,
dunkel und verloren,
der Kälte des Himmels
preisgegeben
und den diamantharten Lichtern
der Sterne.

In dieser Riesenschale Welt
mit den glatten Wänden,
denen keiner entkommt,
irre ich,
Mikrobe unter Mikroben,
unwichtig und so winzig,
dass nicht einmal der Riesenfuß
Gottes
mich zermalmt.

In dieser Riesenschale Welt
bin ich allein gelassen,
mit allein meinen Nächten und Tagen,
und keiner ist da,
der mir mein Schicksal
von den Schultern streift.

V té obrovité skořápce světa


jsem sama,
ztracené zvíře,
temné a opuštěné,
chladu nebe
napospas
a diamantově tvrdému světlu
hvězd.

V té obrovské skořápce světa,
v objetí hladkých stěn,
před nimiž není úniku,
bloudím,
mikrob mezi mikroby,
bezvýznamný a natolik nepatrný,
že mne nejednou obrovitá stopa
Boží
smaže napadrť.

V té obrovské skořápce světa
jsem ponechána sobě samé,
se všemi svými nocemi i dny,
a není tu nikoho,
kdo by můj osud
sňal z mých beder.

Fruchtbares Erbe - 20 Jahre Sudetendeutscher Kulturpreis (1974), s. 90

Teprve v roce 2008 jsem si přečetl někde v "Sudetenpost", že vyhnaní Šumavané v Rakousku recitovali na jednom ze svých setkání báseň Ilse Tielschové "Blick vom Mandelstein". To už nebylo nad čím váhat. Ty jiné překlady, které tu z její poezie figurují na ukázku, mám přeloženy už někdy od počátku devadesátých let minulého století a čekal jsem jen na chvíli, kdy se "naše pohledy setkají". Poněvadž pohledy těch, kdo museli odejít, se na hraničních horách setkávají už dávno, a míří nazpět do jediné země, v dědictví nám dané. Cítíte tu sílu průsečíku tolika očí? Ilse Tielschová, píšící zprvu pod jménem Ilse Tielsch-Felzmannová, se narodila jako Ilse Felzmannová v jihomoravských Hustopečích (Auspitz) 20. března 1929. Svou první báseň napsala prý už v osmi letech. Gymnázium studovala v rodném městě, v Mikulově (Nikolsburg) a ve Znojmě (Znaim), po útěku z Moravy (bylo jí při něm 16 let a živila se zpočátku prací v zemědělství na jednom hornorakouském statku v údolí řeky Krems) před blížící se frontou je dokončila ve Vídni, kde se ve svých jednadvaceti letech (1950) také vdala a dodnes žije jako manželka lékařova (vzala si ho ještě jako univerzitní studentka, která si ovšem musila na studia vydělávat prací). Tam získala i titul doktora filosofie (1953), tam byla léta i pedagogicky činná. Je členkou rakouského Penklubu a v letech 1990-1998 byla dokonce jeho viceprezidentkou. Spoluzaložila dolnorakouskou literární skupinu Podium. Vedle poezie a prózy (více než dvacet samostatných knižních titulů, vyniká románová trilogie "Die Ahnenpyramide", "Heimatsuchen" a "Die Früchte der Tränen") píše i rozhlasové hry a písňové texty (její "Orchesterlieder" byly mnohokrát koncertně uvedeny a vysílány v rozhlase). Je nositelkou mnoha literárních cen, z nichž snad těmi nejvýznamnějšími jsou Sudetoněmecká kulturní cena (1983), Cena Andrease Gryphia, Cena Antona Wildganse (obě 1989) a Eichendorffova cena (1998). Vznikají o ní literární studie i v zahraničí (v České republice, v Polsku, v Turecku, USA i v Egyptě). Byl jí udělen i Rakouský čestný kříž za vědu a umění (1989) a Zlatý čestný odznak za zásluhy o spolkovou zemi Vídeň (2000).

- - - - -
* Hustopeče

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Zpráva o jejím vystoupení na Rakouském knižním týdnu v kamenném sále vídeňské Nové radnice v listopadu 2006
Pozdrav k jejím osmdesátinám na stránkách rakouského krajanského listu
Na obálce krajanského čtvrtletníku, který řídí mj. i Peter Becher za sdružení Adalbert Stifter Verein a jehož poslední číslo z roku 2014 bylo věnováno zvláště jejímu dílu
Skalka (801 m n.m.) v Jedlické vrchovině a Vysoká (1034 m n.m.) při pohledu z Mandelsteinu
Podobný pohled s deskou na vrcholové skále s citátem z díla Josefa Gangla

zobrazit všechny přílohy

TOPlist