logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF TICK

Dopis s velikonoční vzpomínkou na Vimperk


Právě o Velikonocích se ve mně probouzí vzpomínka na Vimperk silněji než jindy, poněvadž svátek Vzkříšení byl opravdovou domovskou slavností, při níž se sešli pospolu mladí i staří, bohatí i chudí.
Už dopoledne během mše svaté stála naproti našemu oknu při pumpě vedle Kranlova domu (Kranlhaus) děvčata z balírny pasířství ve dvoře a z knihvazárny v Kneißlerově domě připravena, aby si při prvním ohlasu zvonů poté, co je o pašijovém týdnu (v originále "Kartage", tj. "dny pašijového týdnu /Karwoche/" - pozn. překl.) zastoupily řehtačky, umyly tvář, poněvadž jen tak měla zůstat po celý rok opravdu jasná a svěží. Odpoledne pak už spočívalo nad městem sváteční napětí, které se k večeru vystupňovalo k radostnému slavnostnímu očekávání, když se spolky podle ustálené tradice počaly řadit na Kostelním náměstí (Kirchenplatz): hasiči před spořitelnou (Sparkassa), čelo u kostela, ostrostřelci před zvonicí a veteráni napříč k Hochnovu domu (Hochnahaus), jako by jim bysta stařičkého Franze Josefa měla posilovat páteř k novému mládí. Před kostelními vraty stál ministrant s křížem a jemu po boku dva nosiči svící. V oknech okresního soudu už byly nasvíceny průsvitné obrazy (v originále "die Transparentbilder" - pozn. překl.). Mundi Herbichů dirigoval velkými máchnutími své bílé rukavice cosi, co už nijaké řízení dávno nevyžadovalo. Mezitím se na hlavním rynku shromáždili lidé, zdravící se navzájem kvůli náladě církevního svátku tlumeně, trochu víc obřadně a důstojně (v originále "gedämpft, etwas förmlich und gravitätisch" - pozn. překl.). Mnoho Vimperských sem přijelo odjinud, Michal, Schramek, Knechl, Josefine Heinyova, Zenci Zoglauerova a kdo všechno ještě. Žáby se s chichotem tlačily k sobě, poněvadž v nových šatech a kostýmcích ještě maličko mrzly. Svíčky na pyramidách za okny byly rozžehnuty, v nadcházejícím soumraku se konečně rozhoupaly zvony a množstvím lidu na rynku přešel šum plný očekávání a pohyb k levé straně náměstí.
Mezi zvonicí a spořitelnou se objevil Janisch, starý a mladý Igler od policie s piklhaubnou (v originále "mit der Pickelhaube", termín piklhaubna se však obvykle užíval jen pro pruskou vojenskou helmu s hrotem na temeni - pozn. překl.) na hlavě a s šavlí po boku (říkalo se o ní, že nemá nijakou čepel a rukojeť je na pochvě toliko nalepená), aby udržovali okraj přihlížejícího davu v patřičném odstupu.
Za ministrantem nesoucím kříž a dvěma ministranty se svícemi zleva i zprava po jeho boku následovala hudba, vpředu Schlosserů Hansl s kapelnickou holí (v originále "mit dem Tambourstab" - pozn. překl.), zvlášť hrdě kráčející, když mohl nést na hlavě helmu hasičské muziky (kterou kdysi nosil "Onkel Gackerl"), poněvadž mu chochol z koňských žíní připomínal jeho dělostřelecké časy a hlahol marše se za ním echem lomil o Schererův a Kohoutův dům. Potom hasiči krátkým pochodovým krokem, v čele Franzivetter se spokojeným úsměvem ve tváři (celý Velikonoční týden se všechna jeho rodina třásla strachy, aby helma a stříbrná sekyrka obstály dokonale vycíděny před jeho přísným zrakem, a teď byla pro ni slavnost Vzkříšení vykoupením hned dvojím), který sotva znatelným pohybem ruky vracel do roviny příliš liknavé či příliš rozbouřené křídlo svého pochodového útvaru. Velitel čety se zlatým hřebenem helmy jako poboční šarže (v originále "als ,Flügelcharge' - pozn. překl.) , Seichter od parní stříkačky a Zoglauer, Prosser a "elektrický" Igler, Jawurek a Orasky nechtěli ovšem za řízností svého náčelníka zůstat nijak pozadu. Zámecký hejtman se svým zástupem měl spíš sklon k nedbale žoviálnímu chování velice starého knížete. Za nimi venkovští hasiči se nejevili zrovna zvlášť disciplinovaně; už jejich křivé opotřebované hřbety nějak nepadly ke stejnokroji, zato hrubé mozolnaté ruce už lépe k obrovským karabinám na červeně a černě pletených lezeckých popruzích (v originále "Hanfgurten der Steigermannschaften" - pozn. překl.).
Veteráni si zase protáhli své staré kosti pod opeřenými klobouky rakouských polních myslivců a vzdouvající se plnovous v čele kráčejícího Ferdinanda Schwarze vlál ve večerním větru. Ostrostřelci pod vysokými pernatými chocholy se za starým Kohoutem a Bradacem zaskvěli ještě jednou v lesku už trochu vybledlých privilegií. Poté co se starými uniformami zašla i tradice zbrojného měšťanstva, vynořila se v nových ostrostřelcích s vyzývavě nasazenými zelenými klobouky do mysliveckého rošťáctví transponovaná nová doba. Spolek tovaryšů, který následoval, mohl už jen svými praporci, fedrpuši a šerpami vlajkonošů a čekatelů této hodnosti v podobě "fahnenjunkerů" připomínat mužská společenství ostatních sdružení.
Po velké mezeře přišly na řadu s nebeskou podporou kongregace, distancující se právě tím odstupem od pozemské okázalosti uniformovaných mužů. V chrámovém sboru vpadaly altové hlasy chlácholivě do vzrušujícího tremola sopranistek a bas starého Dance (zahradník Sewera, zvaný Danec) zněl smírně vedle netrpělivého, trochu mečivého tenoru starého Marcipána (což byl pernikář a obchodník Küblbeck z náměstí), nad širokými červenými límci zářily svěží klukovské radostí a horlivostí obličeje ministrantů, rozhoupávajících neúnavně své mnohočetné zvonky, ty jedny znějící glilngiling (asi jako české "cililink" - pozn. překl.), jiné zas glongolong. A kaplan, který kráčel vzadu a z boku, se vždycky znovu otáčel a vyluzoval z kadidla čadící oblaka. (...) Nebesa byla nesena starými měšťany v důstojných redingotech, starým Prewratilem a Stinym, Wieserem a Gruberem z náměstí, Nazim Gabrielem a knihvazačem Herbichem. Pod nebesy vedle podmračené hlavy starého Sturanyho široká tvíř děkana Brunnera, na jehož tváři se zrcadlilo radostné úsilí Christoforovo. Vedle špalíru hasičů a ostrostřelců klesal dav na kolena. Za nebesy kráčel dědeček (rozuměj Johann Steinbrener, otec Tickovy matky - pozn. překl.) s výrazem nepřítomné vážnosti s lesním ředitelem Brzoradem a Nietzscherlem, následován městskými radními a kdysi i státními úředníky s dvourohým kloboukem peřím zdobeným a zdobným "státním kordíkem", zvaným "Staatsdegen".
Později pak strýc Hans a Rupp s Wenhartem či Slavingerem, Pohlem a Mathem a strýc Hans Waldek, blažený, že mu z pláště může zasvitnout komturský kříž řádu sv. Řehoře. Vzadu zpíval zástup lidu, od kočičích hlav dláždění se ozývalo v nárazech: Der TOHOHOD hat keinen Stahahachel mehehr (verš "Der Tod hat keinen Stachel mehr" /tj. "smrt už nemá nijaký osten více"/ pochází z velikonoční kostelní písně "Der Heiland ist erstanden" a vychází z věty, obsažené v Pavlově epištole Korintským, viz Nový zákon 1 Kor 15, 55: "Kde je, smrti, tvůj osten?" - pozn. překl.) a po celém širém náměstí v dlouhých zástupech jako nějaký kánon. V první řadě žen šla babička (rozuměj Anna Steinbrenerová, maminka Tickovy matky - pozn. překl.) v krajkovém čepci a řasnatém přehozu s velkou modlicí knihou v hnědých deskách a růžencem v rukou. A když nebe pomalu tonulo za Schererových domem, hlaholila hudba už u voskaře Allesche a dav nad kašnou (v originále "oberhalb der Gaschen /= Brunnen/" - pozn. překl.) proudil na jinou stranu, aby dal nebi ještě jednou přejít kolem.
Když pak při vstupu duchovenstva do chrámu zasvitl otevřenými vraty něžný plápol svic a varhany zajásaly a zaburácely plnými rejstříky, hudba a spolky odpochodovaly Radniční uličkou (Rathausgasse) a Hansi Allin, těšící se už na budoucí Jidášovu mzdu a pivo, silně udeřil do velkého bubnu, prodrali jsme se my kluci, jak rychle to jen v tlačenici šlo, domů a vytrhli jsme staré Lori, která jen sténavě hlesla "Jesismaria, Buben" (tj. "Ježíšmarjá, kluci" - pozn. překl.) - po třídenním půstu horké párky z vařečky, ještě než stačily dosáhnout stolu a talíře.
Svíce na pyramidách za okny pohasly a tmícími se ulicemi doznívalo radostné mručení domů se vracejícího zástupu a doprovodem k němu trhané dozvuky pochodové hudby. A doma už usedaly ženy, pilné ruce konečně jednou klidně složeny v klíně, aby ještě jednou probraly šaty, lidi a všechno, co se nejen dnes událo. Město leželo celé zalito stříbrem velikonoční luny a v hostinských místnostech visely pokojně vedle sebe cylindry a čepice uniforem v oparech a dýmu svátečních doutníků (v originál "festlichen Trabukos" - pozn. překl.).
A jako poslední zašel i ten, kdo dávno zatroubil z lodyhy věže při své trojstranné obchůzce. A každý miloval to křesťanské Vzkříšení, také "Hüttenschwanz", horlivě foukající s muzikou klarineta křídlovku, i ten Nordi, který vzletnou řečí velebil pohanskou Ostaru - to poněvadž v sobě cítil niternou duchovní spřízněnost s tímto městem. A nikdo nemohl a nechtěl smlčet, že bylo ve Vimperku pěkně.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 2013, s. 9-11

P.S. Tento záznam našla podle poznámky k němu na stránkách krajanského časopisu připojené Antonia Walberer-Steinbrenerová v psacím stole svého otce. Josef Tick byl jeho bratranec. Josefův otec, vimperský městský stavitel Franz Tick, zemřel 4 týdny po synově narození a jeho žena Anna, roz. Steinbrenerová, matka 4 dětí, se vrátila do svého rodičovského domu. Proto se víže tolik vzpomínek, obsažených i v tomto dopise Josefa Ticka, zvaného blízkými "Tschik", svému bratranci Steinbrenerovi, ke Steinbrenerovu vimperskému domu, řečenému "Elefantenhaus".

Schenkenberg


Vor meinem Fenster liegt die Wiese
und überm Talgrund, breitgespannt
verschneiden sich die Berge und die Hügel
bedeckt mit Wäldern, tief ins Land.

Sie flimmern fern im Sonnenglast
sie dampfen, Nebel brauend dem Gewitter nach.
Im Winter, eh der Tauwind kommt
erglühen purpur sie im letzten Abend.

Der Heimat herbes, ewig liebes Antlitz!
Dies Bild liegt tief in meinen Herzen,
dass es mein Auge, wenn es bricht,
mit vollen Schein noch einmal widerleuchtet.

Ostern 1956

Na Radosti u Hrabic


Před mými okny leží louka
a nad údolím do šíra
táhne se obzor vrchů. Lesům
bez konce kraj se otvírá.

Třpytí se ve slunečním záři,
v bělostných parách po bouři.
V mrazech před prvním jarním táním
se do červánků ponoří.

Navěky milovaná země,
tvou tvář do srdce chtěl bych pevně vrýt
a vím, že i mým očím, nežli zhasnou,
jak ranní rozbřesk kmitne její svit.

Velikonoce 1956

Böhmwind, s. 473

Statek Schenkenberg u Vimperka, příslušející k obci Hrabice, dal zřídit kolem roku 1885 Johann Steinbrener. Vedle rozlehlých hospodářských budov tu stály dvě vily ve švýcarském slohu, z nichž jedna sloužila za obydlí knězi, který konával pobožnost v idylicky položeném kostelíku na okraji lesa. Býval to v létě cíl častých poutí obyvatel z okolních míst. Pohled ze Schenkenbergu do "brložského údolí" (Bärenlochtal) se stejnojmennou železniční zastávkou je výjimečně krásný zvlášť pro panorama šumavských hřebenů. Po válce přišel odsun německého obyvatelstva a domov pražské Katolické charity změnil staré německé označení místa na české Radost. Ta ostatně netrvala věru dlouho. Začátkem padesátých let tu vznikl vojenský objekt s přilehlým cvičným prostorem a dnes právě už jen hájenka Vojenských lesů nesoucí onen poválečný název a vžité odtud už pojmenování celého místa Na Radosti sousedí se zpustlou a vykradenou svatyní. Báseň vimperského rodáka uchovává však ve velikonoční vzpomínce čistý obraz čehosi, co si věru zaslouží jméno Na Radosti. Josef Tick se narodil 15. září 1901 ve Vimperku (Winterberg) jako nejmladší syn místního stavitele Franze Ticka a jeho ženy Anny ze slavné vimperské tiskařské dynastie. Jako kdysi Adalbert Stifter navštěvoval i mladý Tick benediktinské gymnázium v rakouském Kremsmünsteru a vystudoval pak geodézii na pražské a brněnské technice. Před druhou světovou válkou hospodařil právě na rodinném statku Schenkenberg. Narukoval odsud do válečného běsnění a už se z něho domů vlastně nikdy nevrátil. Působil jako "Vermessungrat" v hornofalckém Weidenu, kde také zemřel 20. března 1973 a je tu i pochován. Kdysi zněla radost ve slově Schenkenberg a poezie ho dokáže uchovat v původní nevinnosti.

- - - - -
* Vimperk / Radost u Hrabic / † † † Weiden (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Narodil se ve Vimperku čp. 101 jako syn zdejšího stavitele Franze Ticka (i jeho otec Bernardin Tick byl zde městským stavitelem, matka Maria byla roz. Roučková ze Lčovic) a jeho ženy Anny, dcery majitele zdejší proslulé "dvorní knihtiskárny" Johanna Steinbrennera a Anny, roz. Sewerové z Vimperka - podle přípisu nahoře vlevo se Josef Tick dne 13. listopadu 1942 oženil v hornofalckém Weidenu, kde po válce, jak víme, i zemřel
J. Tick stojící čtvrtý zleva, sedící pod ním třetí zleva Z. Zettl na schůzce sdružení Die Ferialverbindung "Hochwald" (1929)
Nekrolog (Tickův otec je v něm uveden s chybným křestním jménem), z něhož vyplývá, že byl synovcem Barbary Steinbrenerové, píšící pod pseudonymem Ernestine Tutzingerová, napsal pro krajanský měsíčník Friedrich C. Stumpfi a parte (1973) s citací z Janova evangeliaNekrolog (Tickův otec je v něm uveden s chybným křestním jménem), z něhož vyplývá, že byl synovcem Barbary Steinbrenerové, píšící pod pseudonymem Ernestine Tutzingerová, napsal pro krajanský měsíčník Friedrich C. Stumpfi a parte (1973) s citací z Janova evangelia
Otcův hrob ve Vimperku
Dva záběry následků velkého požáru Vimperka v červenci 1904, necelé tři roky poté, co se tom městě narodil místnímu staviteli a jeho ženě z tiskařské rodiny SteinbrenerovýchDva záběry následků velkého požáru Vimperka v červenci 1904, necelé tři roky poté, co se tom městě narodil místnímu staviteli a jeho ženě z tiskařské rodiny Steinbrenerových

zobrazit všechny přílohy

TOPlist