logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JORDAN THÜR

Krumlovská madona


Těsně na okraji města Krumlova, při hliněném příkopu, který už od nepaměti dodává výrobní materiál blízké cihelně, stojí domek (jde o dům čp. 223 na českokrumlovském Plešivci, který byl v roce 1976 zbořen - pozn. překl.), nenápadný svým vzhledem. Zvedá se na podloží, jež mu dovoluje jak výhled k jihu na vrchy, ovívané šumem svých lesních porostů (v originále "wälderumrauschte Berge" - pozn. překl.), tak i ohlédnutí na změť domů vlastního města za sebou. Na východě nás odtud zdraví jitřním slunkem ozářená kaple na Křížovém vrchu a na západě nové sídliště, které se zdá spět dál ke kupám vzdálenější Věncové hory (v originále "die dem kuppengeformten Kranzelberge zuzustreben scheint" - pozn. překl.). V řečeném domku panoval dnes zřetelný rozruch. Co jen překročil ten tichý práh černooký cizinec, bylo po zdejším navyklém klidu. Až dosud tu žila matka s dcerou v úplném ústraní. Jejich osamělost nic nerušilo. Obhospodařovaly své stavení a měly štěstí ve všem svém počínání; neboť Madona, která v jednom koutě chodby jejich domku našla bezpečné přístřeší, projevila se jako vděčná ochránkyně a věrná strážkyně domácího krbu. Nikdo nevěděl, jakým způsobem a za jakých okolností se milostiplná Matka Boží do stavení vlastně dostala a nalezla tu vlídné přijetí. Snad byla skulptura uloupena při radikální renovaci nějakého kostela a sem přenesena dál od města do jistého úkrytu! Snad šlo o dědictví nějakého umělce krumlovské výtvarné školy, z níž dvě další cenné madony, ta jedna z kamene a ta druhá ze dřeva, vynořily se před nedávnem na berlínském trhu s uměním a jedna se teď nachází v kostele ve Vimperku (Winterberg). Madona tu prostě byla a nikdo si nelámal hlavu s tím, jakou cestou a odkud sem přišla. Teprve nyní, když ten cizinec velké umělecké dílo středověké skulptury velebil výmluvnými odbornými výrazy, když se dokonce pouštěl do oblasti nejvyšších finančních sum, opanovala obě ženy úzkostná tíseň, vzrušení smyslů zbavené. To, co dříve nikdy neviděly, teď jim bylo teprve zcela jasně na očích, které se se šířily úžasem. Začínaly chápat, že na dobré Madoně, jež jim nikdy neodepřela ochranu a vždycky při nich stála posvátnou mateřskou přímluvou, páchaly svévolný zločin a velké bezpráví. Teď si teprve všimly, jak je umělecká opuková práce zaneřáděna špínou, jak ji ponechaly napospas řádění slepic a jak jim dovolily, kdovíjak dlouho ještě, na svém domácím štěstí hříšně nocovat. Ne, jak jen mohly něco takového vůbec dopustit? Jak mohly prokazovat Madoně tak málo pozornosti a úcty? Nestála snad už od dědečkových dob v tomhle koutě? Neochraňovala je bez ustání? Ba, bylo vůbec pomyšlení na jiné místečko? Proč jen už dávno nepoznaly tu její hodnotu? Taková slova si obě ženy vyměňovaly, když se pustily do toho, aby umělecké dílo pěkně "daly do pucu". Nikdy by nebyly pomyslily, co vznešenosti se skrývá ve výrazu Madoniny tváře, v jaké umělé záhyby se řasí její roucho, jak živoucí je pohled Jezulátka a jak přirozeně se prsty Matky Boží zabořují do jeho dětského tělíčka a k tomu to všechno z kamene. Náhle je přemohl pocit strachu, chodba se jim už nezdála skýtat dostatek bezpečí. Chopily se Madony a vlekly ji s námahou a potížemi - poněvadž ta váha nebyla právě malá - do své skromné světničky, kde svému vzácnému klenotu vyhradily nové místečko. Ve východním rohu stála teď v životní velikosti okrášlena množstvím květin, obdivována a uctívána náhle spoustou zvědavců, jimž se donesla zvěst o drahocenné Madoně. Po dlouhý čas zůstávala těm ve stavení jen klidnou spolubydlící, němou svědkyní domácího míru a tichého štěstí. Než se jednoho dne zase objevil ten černooký cizinec (byl to Dr. Rudolf Hönigschmied /je i samostatně, psán ovšem příjmením Hönigschmid, zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./, tč. přednosta Památkového úřadu pro zemi českou v Praze /v originále "derzeit Vorstand des Staatsdenkmalamtes in Prag", tuto funkci zastával dotyčný v letech 1925-1936 - pozn. překl./; viz také jeho pojednání v červnovém čísle 1930 časopisu "Waldheimat" s vyobrazením Krumlovské madony), tentokrát, jak se o tom sám rád vyjadřoval, ve vyšším poslání, totiž jako vyslanec vídeňského Dvorního muzea (v originále "als Abgesandter des Hofmuseums in Wien" - pozn. překl.). Vysoká suma několika tisíc rakouských korun a náhrada madony skulpturou podobnou: to všechno se neminulo účinkem. Obchod byl uzavřen, stříbrňáky položeny do chvějících se rukou (v originále "die Silberlinge in zitternde Hand gelegt" - pozn. překl.) a dobře opatrovaná Madona odputovala do dáli z krumlovských krajin. Oči plné slzí vyprovázely tu, která bezpočet roků tady v tom domě držela ochrannou dlaň nad lidskými osudy a střežila je před nebezpečími. Mariánský kout krášlila sice nová soška madony, rovnocennou náhradou se však, zdá se, nestala, poněvadž od doby, kdy cizinec vhodil stříbrňáky do stavení a to bylo zbaveno prodejem své původní svaté ochranitelky, život jako by tu vychladl a zpustl, jako by se tu schystával příchod temných osudů. Štěstí se ještě zdálo na chvíli usmát, když sem přišel dceřin ženich. Šumné dny radosti po její svatbě záhy vyvanuly, propukla neblahá světová válka a povolala do zbraně i milovaného chotě, který v boji těžce zraněn utrpěl hrdinskou smrt. Pohroma ovšem neměla konce, neboť tu ještě zůstaly ony stříbrňáky, které vábily svým leskem. Byl tu záhy nový ženich! Stále úžeji stahoval kruhy kolem truchlící vdovy a ta ho brzy následovala i se svým svítivým pokladem do jeho vlastního domova (po rodičích mu patřil statek ve Slupenci /Lupenz/ čp. 3, jak dosvědčuje záznam v českokrumlovské oddací matrice o jeho svatbě s ovdovělou Marií Wolfovou - pozn. překl.). Také jeho však dostihla válečná furie. Nemocen a vyčerpán se vrátil na své opuštěné hospodářství neschopen ho spravovat a udržet ho ve svém vlastnictví.
Aby zmírnily životní nouzi, musely posloužit i ty poslední stříbrňáky a když se už z kapsy nevykutálel žádný, dokonal se sám sebou zánik celé domácnosti.
Tak spočinul, jak praví lidové podání, na bohatství, přinesené cizincem, jen hluboký stesk a nevýslovná bolest.


Waldheimat, 1933, č. 4, s. 60-61

P.S. V textu je řeč o Theresii, roz. Widi (*13. června 1853 v Lazci /Losnitz), poprvé provd. Tucho, podruhé Schimakové, a o její dceři Marii Zottlové, roz. Tucho (*31. května 1894 v Českém Krumlově), poprvé provd. Wolfové (k prvnímu sňatku s Friedrichem Wolfem došlo 6. února 1911), když však byl v únoru válečného roku 1917 muž prohlášen za mrtvého, vdala se Maria 26. února téhož roku znovu, její druhý manžel Mathias Zottl však jmění, nabyté prodejem Madony (Maria Wolfová za ni dostala 30 tisíc rakouských korun, tj. asi 1 milion 800 tisíc dnešní české měny, když její týdenní mzda přitom tehdy činila 12 korun, tj. asi 720 korun dnešní české měny, vypočteno podle toho, že jeden zlatý se rovná dvěma rakouským korunám a jeho hodnota, byl ze stříbra, činila by asi 120 korun dnešní české měny) rozházel a rodinu opustil. Na archu sčítání lidu z roku 1921 najdeme v domě čp. 223 už jen osiřelou matku Marii se dvěma svými dcerami, z nichž starší Maria s příjmením Wolfová se narodila v Krumlově 11. listopadu roku 1911, mladší Rosa s příjmením Zottlová v blízkém Slupenci 30. srpna 1917, což svědčí o tom, že její matka byla s ní za války těhotná už před svou druhou svatbou.

Okružní procházka Českým Krumlovem


Rynk
Leží v nadmořské výšce 500 metrů uprostřed vnitřního města, jehož terén tvoří příkře svážná skalní kupa, následkem čehož má tato městská část samé ulice stoupající do vrchu. Na náměstí se ještě zachovala menší část goticky klenutých podloubí.

Radnice
Sestává ze čtyř domů, které magistrát získal během 16. století. Vznikem sahají nazpět do období pozdní gotiky. Podloubí, do půlkruhu uzavřená klenba vchodové předsíně, pestře pomalovaný a červenou pětilistou růží zdobený krb na její levé stěně, to všechno vypráví o tom, že domy pocházejí už z 15. století, ale byly v následujícím století přestavěny. Velice dovedně jsou frontální fasádou spojeny v jeden architektonický souvisle působící celek. Odhaduje se, že dnešní podoby nabyla radnice počátkem 17. století. Na dolním okraji charakteristické atiky zdobící štít je dosud vidět zvon, který svolával radní k jejich zasedání.

Zlatokorunský dům (čp. 12)
Zlatokorunský dům je asi nejstarší budovou celého města. Byl místem přechodného pobytu zlatokorunského opata a dal ho postavit v roce 1309 jeden z nich, jmenovitě opat Theodorich II. (funkci vykonával v letech 1303-1335 až do své smrti - pozn. překl.). "Zelený biskup" na domovním štítě (v originále "der grüne Bischof am Giebel" - pozn. překl.) je památník, který dala zřídit počestná pernikářská rodina Neumannova svému synu Andreasovi, který byl opatem vyšebrodským v letech 1795-1801 (anály kláštera ovšem hovoří o Oswaldu Neumannovi - pozn. překl.).

Německá záložna (čp. 4)
Někdejší panský dům v majetku vysokého hradního úředníka. Nápadný je sloupy zdobený, do náměstí vystupující arkýř (v originále "der säulengeschmückte vorgebaute Erker", viz blíže webová adresa Encyklopedie města Český Krumlov i se snímkem domu - pozn. překl.).

Mariánský sloup
Umělecké dílo s krásnými postavami světců (v originále chybně "mit den vier Evangelisten", má být: v horní řadě se sochami sv. Václava, sv. Víta, sv. Jana Evangelisty a sv. Judy Tadeáše, v dolní řadě sv. Františka Xaverského, sv. Šebestiána, sv. Kajetána a sv. Rocha - pozn. překl.) v letech 1715-1716 postavený kněžnou Marií Ernestinou von Eggenberg, roz. princeznou zu Schwarzenberg, poté co Krumlovští slib učiněný už za časů morové nákazy v roce 1682.


Horní ulice
Kaplanka
Postavena v letech 1514-1520 rožmberským kancléřem Václavem z Rovného (v originále "Wenzel von Ruben" - pozn. překl.). Stavebně vynikající budova, pozoruhodná arkýřem ve tvaru kalicha (nárožní arkýř na tenkém zatáčeném pilíři pod sebou - pozn. překl.).

Hudební škola
Kolem roku 1372 městská škola, později seminář Svaté Panny (v originále "Seminar hl. Jungfrau" - pozn. překl.), budova, v roce 1550 přestavěná za Viléma z Rožmberka. Je zajímavá svými interiéry a zubořezem na štítě severní fasády. Hudební škola je tu od roku 1780.

Kostel sv. Víta
Základ k němu byl položen už v prvé půli 14. století Petrem I. z Rožmberka. Počátkem 15. století byl kostel přestavěn a upraven do dnešní podoby. Nádherná hvězdicová klenba kostela sv. Jiljí v Milevsku (v originále "St. Ägydiuskirche zu Mühlhausen" - pozn. překl.) má tytéž konstrukční formy jako ta v Krumlově. V prostřední lodi dominuje vysoce hodnotná síťová klenba, oddělená osmi kamennými pilíři od obou lodí postranních. Na evangelijní straně hlavního oltáře se tyčí krásné gotické sanktuárium (v originále "gotisches Sakramenthaus" - pozn. překl.). V kapli sv. Jana Nepomuckého, ochranného patrona knížecího domu schwarzenberského, nákladem jeho i zbudované v roce 1725 v italském slohu, jsou v levém výklenku, uzavřeném mramorovou deskou s vyrytým pozlaceným věnováním, ukládána srdce knížat a kněžen von Schwarzenberg. Po obou stranách vstupu do kaple sv. Jana Nepomuckého se nacházejí mramorové desky náhrobků Viléma z Rožmberka a jeho manželky, markraběnky Anny von Baden s erby a nápisy. V kapli sv. Jana Nepomuckého, (byla zbudována v roce 1725 v italském slohu), byla ukládána srdce knížat a kněžen von Schwarzenberg. Po obou stranách vstupu do kaple sv. Jana Nepomuckého se nacházejí mramorové desky náhrobků Viléma z Rožmberka a jeho manželky, markraběnky Anny von Baden s erby a nápisy. Délka celého interiéru kostela činí 42 metrů, z toho 15 metrů připadá na kostelní kůr. Moderní varhany mají 45 znějících rejstříků (v originále "klingende Stimmen" - pozn. překl.). Za kostelem se nacházejí pozůstatky starých městských hradeb.

Státní gymnázium
Tato impozantní budova byla zbudována jezuity v letech 1650-1652 a sloužila jako řádový seminář. Po zrušení jezuitského gymnázia v roce 1779 (sám jezuitský řád byl zrušen papežem Klimentem XIV. už v roce 1773, roku 1814 byl ovšem obnoven ve světovém měřítku Piem VII. - pozn. překl.) byl seminář využíván jako hlavní škola (v originále "als Hauptschule" - pozn. překl.) a poté jako trojtřídní nižší reálka (v originále "als dreiklassige Realschule" - pozn. překl.). Gymnáziu znovu od roku 1871.

Městské divadlo
Zbudováno jezuity roku 1613 jako školní divadlo pro představení jejich chovanců. Až z veliké dálky sem přijížděli vysoce vážení hosté. Páni z Rožmberka a opati okolních klášterů vyjadřovali své uznání významnými finančními dary, které umožnily výstavbu vlastní divadelní budovy, udržované nyní městskou obcí a sdružením "Südböhmische Schaubühne" (divadlu sloužila až do počátku sedmdesátých let dvacátého století, pak se stala součástí hotelu Růže a městské divadlo s kavárnou je dnes opodál za mostem přes Mlýnský potok - pozn. překl.). V budově bývala jezuitská střední škola (v originále "die Jesuitenmittelschule" - pozn. překl.).

Český hotel
1584 jezuitský klášter, od roku 1773 kasárna, od roku 1887 hotel (rozuměj dnešní hotel Růže - pozn. překl.).

Prelatura
Sídlo infulovaných prelátů (tj. majících právo nosit mitru a berlu - pozn. překl.). Nejstarší část tvoří zadní trakt se zbytky gotických ostění oken. Nádvoří má krásné arkády. S prelaturou je spojena také "Torwartlererei" (tj. strážnice, jinak "Torwächterei" - pozn. překl.). Sloužila dříve k vazbě trestanců a odvedenců (v originále "zur Verwahrung der Sträflinge und Rekruten" - pozn. překl.).

Městský pivovar
Postaven kolem roku 1605. Krásný areál (dům na adrese Široká ulice čp. 71 slouží dnes jako Egon Schiele Art Centrum - pozn. překl.).


Latrán
- až do roku 1555 samostatné město
Všechny zdejší domy měly kdysi bohatě zdobené štíty a atiková cimbuří (v originále "Giebelkrönungen und Attikmauern" - pozn. překl.). Tam, kde se už nedochovaly, dá se jejich zkáza přičíst požáru či jiným důvodům (v originále "Brände oder andere Ursachen -pozn. překl.).

Lazebnický dům
Stojí při Lazebnickém mostě. Lazebna (dnes restaurace téhož českého jména - pozn. překl.) tu byla zřízena už v roce 1347 a udržela se tu až do novější doby. Z tohoto domu pocházela lazebníkova dcera Margarete Pichlerová, kterou její milenec, levoboček císaře Rudolfa II. Don Julio d'Austria roku 1608 na krumlovském zámku v záchvatu šílenství zavraždil a její tělo rozsekal na kusy.

Věž bývalého kostela sv. Jošta
Objekt (původně tu byl špitál sv. Jošta s kaplí sv. Alžběty - pozn. překl.) připomínán už roku 1347. Patřil (po přestavbě v letech 1594-1599 za vlády Petra Voka z Rožmberka - pozn. překl.) protestantům jako kostel Nejsvětější Trojice, za josefinských dob byl zrušen, od roku 1791 sloužil jako obytný dům. Někdejší kostelní věž (v originále "Jodokusturm" - pozn. překl.), resp. zvonice (v originále "Glockenturm" - pozn. překl.) je krásnou ozdobou města.

Schwarzenberský pivovar
Jde o severní trakt někdejší rožmberské zbrojnice. Část budovy napravo od vjezdu se dnes uzavřenou loggií byl i s rozlehlou zahradou vdovským sídlem Rožmberků (jmenovitě Anny z Rogendorfu /1500?-1562/, matky Viléma i Petra Voka z Rožmberka - pozn. překl.). Bydlila tu i Eva (Annina dcera Eva z Rožmberka /1537-1591/ - pozn. překl.), vdova po hrdinném Mikuláši Zrinském (chorvatský a uherský vojevůdce, žil v letech 1508-1566 - pozn. překl.). Za časů Jošta III. (v originále mylně "zu Zeiten Jodoks II.", jde o rožmberského vladaře Jošta III. z Rožmberka /Jošt II. byl vratislavským biskupem/, který žil v letech 1488-1539 a byl manželem Anny z Rogendorfu - pozn. překl.) bylo ve zbrojnici nashromážděno velké množství zbraní, mj. i 234 kanonů.

Schwarzenberská lékárna
Knížecí dům, někdejší radnice, dům primátora na webových stranách Kohoutího kříže samostatného města Latrán. Renovován roku 1556.

Minoritský klášter
Byl založen roku 1357 syny Petra Kajícníka (v originále "von den Söhnen Peters des Mönchs", rozuměj Petra I. z Rožmberka - pozn. překl.). Prostá stavba, která v pozdějších časech doznala velice významných proměn. Na jižní straně se nachází křížová chodba, jejíž okna jsou zdobena nádhernou kružbou.
Uvnitř křížové chodby stojí dvě kaple: sv. Volfganga z roku 1491 a Panny Marie Einsiedelské (volná replika kaple ve švýcarském kantonu Schwyz - pozn. překl.) se sochou Černé Matky Boží z roku 1688.

Klášter klarisek
Založila ho v roce 1361 Anežka Rožmberská, roz. von Wallsee (v originále "Agnes v. Rosenberg, geb. v. Wallsee" - pozn. překl.). Poté, co jej v roce 1782 postihlo zrušení, stal se od roku 1801 schwarzenberským vlastnictvím. Dnes jsou tu byty pro vdovy a sirotky po schwarzenberských úřednících a soukromá dívčí škola.

Schimekův dům (Hodinářství Schneider)
Dům (čp. 53 - pozn. překl.) s freskovými malbami, představujícími deset období života člověka (viz obrazová příloha k textové ukázce z díla Gustava Meyrinka na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).

Zámek
Projdeme-li Červenou branou (v originále "sog. ,Rote Tor'" - pozn. překl.), dostáváme se na tzv. Rejdiště (v originále "auf den Tummelplatz" - pozn. překl.), kde se konávaly rytířské turnaje (v originále "Turniere und Ritterspiele" - pozn. překl.). Napravo za branou stojí budova, sloužící kdysi za sklad soli (dnes Zámek čp. 57 - Solnice , v originále "die ,Salzkiste'", blíže viz webové stránky Státní hrad a zámek Český Krumlovl - pozn. překl.). Naproti ní vidíme rozsáhlý trakt sýpky s koňskými stájemi (dnes Zámek čp. 232 - Konírny, v originále "das ,Schüttkastengebäude' mit Pferdestallungen", blíže viz dtto, kde je i zmínka o tom, že krovem vedla kdysi spojovací chodba ze zámku do minoritského kláštera a že stájový provoz ukončila schwarzenberská správa teprve v roce 1938, hned následujícího roku 1939 se však místní nacisté rozhodli zřídit zde "s velkorysým souhlasem knížete Dr. Adolfa zu Schwarzenberga" z bývalých maštalí slavnostní halu s výzdobou svěřenou malíři Wilhelmu Fischerovi, viz k tomu článek Ing. Richarda Wondry, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže a čerpajícího hojně /místy přímo formou opisu/ i z originálu tohoto Thürova příspěvku, v obrazové příloze k textové ukázce z Fischerova díla tamtéž - pozn. překl.). Následují zámecké schody s fortnou (v originále "die Schlossstiege mit der Pforte" - pozn. překl.), po nichž se dá nejkratší cestou sestoupit do města, hned při nich Staré purkrabství, někdejší obydlí hradního správce (v originále "einstige Wohnung des Burggrafen", blíže viz dtto - pozn. překl.). Přes hradební příkop (v originále "über den ehem. Wallgraben" - pozn. překl.) vede (z prvého zámeckého nádvoří - pozn. překl.) kamenný most. Vpravo dole je v příkopu umístěno medvědárium (v originále "der Bärenzwinger" - pozn. překl.), kde byli medvědi chováni Rožmberky už v 16. století. Z padacího mostu se dochovaly dodnes dvě kladky (v originále "noch zwei Rollen" - pozn. překl.). Do klenutého a nahoře růžemi zdobeného průjezdu zabloudil odněkud shora vlašský krb (v originále "hat sich von oben ein welscher Kamin verirrt" - pozn. překl.).

(II.) Gardové nádvoří
Tady se nachází hlavní strážnice tělesné granátnické gardy vládnoucího vévody. Ze čtyř kanonů je jedno dělo Kruppovo (v originále "ein Kruppsches Geschütz" - pozn. překl.), jedno eggenberské a dvě pocházejí dokonce až z dob rožmberských. V dolním rohu stojí Hrádek (v originále "das ,Schlössel'" - pozn. překl.), nově zbudovaný Vilémem z Rožmberka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Jeho ozdobou je věž (Bergfried). Její dolní část je velmi stará, horní byla zřízena právě Vilémem z Rožmberka. Tlouštka zdí věže činí dole u její paty 5 metrů. Až k věžní lucerně vede odtud 204 schodů. Sloupový ochoz je zastřešen mědí krytou kupolí a ta nese rovněž mědí krytou lucernu. Věžný, který má nahoře ve věži své obydlí, hlásá v letním čase troubením prastaré melodie denní hodinu. Podzemní sklepení (v originále "das unterirdische Burgverlies", výraz "Verlies" se překládá co češtiny i slovem "hladomorna" - pozn. překl.) je z větší části zasypáno. Mezi hradem a podhradím se nacházel ještě v 16. století příkop, přes který vedl padací most. Poněvadž však výšinný hrad ležel výš než podhradí, nedalo se na most vstoupit z nádvoří, nýbrž jen z prvního patra vedle stojícího domu, zvaného "Schmelzkasten".

III. nádvoří
Odtud vedou dvě točitá schodiště a hlavní schodiště k vévodským komnatám, jakož i ke kapli sv. Jiří. Malby na čtyřech stěnách zámeckého nádvoří byly vytvořeny v letech 1910-1915 malířem Melicharem (rakouský malíř Theophil Justus Melichar/Melicher, blíže o něm viz Österreichisches Biographisches Lexikon, se narodil ve Vídni 15. října 1860 a ve Vídni i zemřel 9. července 1926, v Českém Krumlově působil v letech 1910-1923 - pozn. překl.).

IV. nádvoří
V západním křídle se nachází Maškarní sál (v originále "der Redoutensaal", výraz "Redoute" je přitom zastaralé německé, rakouské a švýcarské označení pro plesový sál, ve francouzštině značí "útočiště", "azyl", "útulek" - pozn. překl.). Je značně rozlehlý, na šlechtických zámeckých sídlech se něco takového vyskytuje jen vzácně. Stěny jsou ozdobeny vysokými benátskými zrcadly a krásnými freskovými malbami (životní data vídeňského malíře Josefa Lederera, který je vytvořil za svého působení ve schwarzenberských službách v letech 1746-1749, nelze bohužel zjistit - pozn. překl.), představujícími skupiny masek a maškarní průvody.

(V. nádvoří) Zámecké barokní divadlo
Od tohoto nádvoří (v originále má odstavec titul "Theaterplatz" - pozn. překl.) byl dříve výšinný hrad oddělen hlubokou roklí, přes který vedl dřevěný most, končící před hradem, kde vyúsťoval na padací most (v originále "in eine Zugbrücke mündete" - pozn. překl.). Ten existoval ještě v roce 1704. Mostu se říkalo a i dodnes říká Plášťový most (v originále "heft noch heute Mantelbrücke" - pozn. překl.). Roku 1764 byl zřízen na několika vysokých pilířích výše se třemi krytými chodbami. Obě dolní vedou do divadla, po nejvyšší z nich se dojde do zámecké zahrady. Vpravo na nádvoří stojí zámecké divadlo, velká budova postavená v barokním slohu a někdejší knížecí maštale (v originále "der ehem. fürstliche Marstall" - pozn. překl.).

Zámecká zahrada
Je to ve starofrancouzském slohu založená okrasná zahrada, o rozloze 150 metrů šíře a 700 metrů délky. V horní její části se nachází ve slohu pozdní renesance zbudovaný letohrádek "Bellárie" (v originále "im Spätrenaissancestil erbaute Lustschlößchen "Bellaria" - podle webových stránke Státního hradu a zámku Český Krumlov by ovšem i ohledně výsledného stavebního slohu mělo správně zaznít označení "dolnorakouské rokoko"- pozn. překl.), který uvnitř zdobí pěkné rokokové fresky. Do prostřední části zahrady vedou dvě kamenná schodiště (s balustrádou tvoří čelo "horní zahrady" - pozn. překl.), mezi nimi pak trůní kaskádová fontána (v originále "ein Neptunbrunnen" - pozn. překl.) z roku 1616 (tento letopočet je zcela chybný, fontána byla zbudována až po roce 1750 rovněž ve slohu dolnorakouského rokoka snad podle vzoru vídeňského Belvederu - pozn. překl.). Celou kolosální skupinu krášlí sochy tritonů a nymf. Dolní část má při sobě letní jezdecký areál (pokud měl rozestaveny překážky, říkalo se mu "parkúr" - pozn. překl.) a budovu "zimní" Jízdárny (v originále "die Sommerreitbahn und die Winterreitschule" - pozn. překl.), jejíž velká hala je krásně zdobena.

Městský park
Přístup k němu od chlapecké školy (v originále "von der Knabenschule", po druhé světové válce II. obecná a mateřská škola, později Základní škola Linecká - pozn. překl.) nebo z Linecké ulice (v originále "von der Linzerstraße" - pozn. překl.). Dříve to byla jezuitská zahrada s jezuitským dvorem (v originále "Jesuitenhof", byl nazýván i "letní rezidencí" - pozn. překl.), který byl zřízen v roce 1662 pro zotavení nemocných morem (v originále "zur Erholung für die Pestkranken" - pozn. překl.). Jsou tu pěšiny k procházkám a hřiště (do roku 1945 tu byl i památník F.L. Jahna, zakladatele německého turnerského hnutí - pozn. překl.).

Křížová hora
Vysoce vděčný vyhlídkový bod. Za vidění stojí zdejší kaple, zbudovaná v roce 1709, která je od roku 1928 ve vlastnictví knížete Schwarzenberga.


Führer zum Lehrertag in B. Krumau (1936), s. 17-25

P.S. Text vykazuje v originále podobné formulace jako o dva roky později vzniklý popis "procházky Krumlovem" od Ing. Richarda Wondry. Právě toto srovnání mi ovšem připadalo zajímavým.

Gruß


Jed's Bleaml am Anga,
Jed's Bäuml in Wold,
Jed's Vögei in Nest,
Grüaßt eng, jung und olt!

Jed's Stoal am Weg',
Jed's Stäudl am Roa,
Jed's Wasserl in Brunn,
Grüaßt eng ganz alloa!

Ulls hot sie afputzt,
Ulls glitzat wia neu,
Ulls is in Feichtakloal,
Kind, Man/n/ und Wei.

Ulls locht eng zua,
Ulls ruaft vulla Freud:
"Willkumma van Herz'n
Ös ulli, va noh und va weit!

Pozdrav


Každý kvítečko v lukách,
každej strom, co má les,
každý hnízdečko ptačí,
chce vás pozdravit dnes!

Každej kamínek v cestě,
na mezi každej keř,
každá kapička v studni,
zdraví vás, každej věř!

Všecko tak čisto kolem,
všecičko jeden svit,
jak ve svátečním šatě,
co všici chtějí mít.

Usmívá se a volá
radostně jednohlas:
"Zblízka ať už či zdáli,
jste vítáni v tento čas!"

Führer zum Lehrertag 1936 in B.-Krumau (1936), s. 4

Slovníček: Bleaml = kvíteček, Anga = palouk, Vögei = ptáček, eng = vás, Stoal = kamínek, Stäudl am Roa = keříček na mezi, ganz alloa = docela každý za sebe, afputzt = čistě vyšňořen, glitzat = svítí se, in Feichtakloal = ve svátečním šatě, Wei = žena, ulls locht eng zua = všechno se na vás usmívá, ruaft vulla Freud = volá plno radosti, va noh un va weit = zblízka i zdáli

Úděl českých zemských poslů na Krumlově


Rožmberská zboží byla obvykle ve vlastnictví všech žijících otců rodin, plnoletých bratří, bratranců, i plnoletí synové se často už za života otcova podíleli na správě rozlehlých majetků. Byť i užitek jednotlivých statků připadal určitým příslušníkům rodu, činila se veškerá důležitá rozhodnutí o dispozičních právech společně. V roce 1513 se stal Petr IV. z Rožmberka (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), syn Jana II. z Rožmberka (†1472), po skonu svého bratra Voka II. (†1505) a Jindřicha V. (†1489) jediným majitelem rožmberské domény. V oktávu sv. Tří králů roku 1519 (jde o osmidenní vánoční "oktáv", zakončený právě "příchodem" Tří králů - pozn. překl.) dosáhl od českého krále Ludvíka (Ludvík Jagellonský /1506-1526/ zahynul dvacetiletý v bažinách u uherského Moháče - pozn.překl.) svolení k tomu, aby rozdělil podle své vlastní vůle celek rodového jmění. Následně určil ve své před sv. Vítem roku 1521 v Krumlově pořízené závěti (viz originál listiny na webu Monasterium - pozn. překl.), že po jeho smrti jeho bratranec Jan z Rožmberka okamžitě odstoupí klášteru Zlatá Koruna (Goldenkron) Rožmberky jim odňatá zboží, klášteru Ostrov navrátí majetek v Zátoni (Ottau) a strahovskému klášteru zboží Svéraz (Tweras) a všechny zbylé Petru náležející majetky má doživotně užívat. Poté mají tato zboží, a sice panství a město Krumlov včetně dolů (v originále "die Herrschaft und die Stadt Krummau samt dem Bergwerke" - pozn. překl.), Prachatice (Prachatitz) a právo dosazovací nad Zlatou Korunou (v originále "das Besetzungsrecht über Goldenkron" - pozn. překl.) připadnout pražskémi nejvyššímu purkrabímu Zdeňku Lvovi z Rožmitálu (v originále "Zdenko Löw von Rozmital" - pozn. překl.) a Blatná (v originále "Blattna" - pozn. překl.), panství Nové Hrady (Gratzen) a právo dosazovací nad klášterem Vyšší Brod Kryštofovi ze Švamberka (v originále "Christof von Schwammberg" - pozn. překl.).
Když se po Petrově smrti dědicové schystali chopit se majetku odkazem jim přiřčeného, narazili ovšem na zatvrzelý odpor rožmberského příbuzenstva mužské linie. Jindřich z Rožmberka (rozuměj Jindřich VII. z Rožmberka /1496-1526/, sedmý vladař domu rožmberského v letech 1523-1526 - pozn. překl.) dal dokonce tři zemské posly, kteří měli Kryštofa ze Švamberka uvést do vlastnictví novohradského panství, přes zemsko-právní doklady o pozemkové držbě (v originále "trotz landesrechtlichen Gewährsbriefen", podle stati V. Švarce Uzákoněný germanismus se "Gewährbrief", tj. bez "s" uprostřed slova, překládá jako "list správní", také se v jiném prameni /Informační buletin Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 1/2004 užívá s vysvětlením výrazu "list obranní" - pozn. překl.) uvrhnout do krumlovského hradního sklepení a po nejrůznějších týráních štvát ze svého krumlovského sídla psy. Ti tři zemští poslové byli vysláni do Nových Hradů se dvěma správními listy o pozemkové držbě, jedním z královských zemských desek a druhým od purkrabího Pražského hradu v pátek po sv. Valentinu. V hospodě městečka si dopřáli mocného občerstvení a vydali se nato neozbrojeni, jak bylo tenkráte zvykem a mravem, aby hradnímu správci předali své vyšším místům určené poselství (v originále "ihre hochortige Sendung" - pozn. překl.). Stráž u brány, rozezlena jejich příchodem, jim zabránila ve vstupu a také v podání jakékoli informace. Purkrabí je prý u Jeho Milosti rožmberského vladaře na Krumlově, obořili se na ně, a kdo je za jeho nepřítomnosti pověřen ochranou města a hradu, stráž prý neví, myslí si však, že jsou tím pověřeni všichni, staří i mladí. Tak se musili tři zemští poslové kvůli své navzdory správním listům opatřeným zemskou pečetí nevyřízené záležitosti (v originále "trotz Landesbriefes und Landessiegels unverrichteten Dinge - pozn. překl.) vrátit se nazpět do města. Teprve když nastal soumrak, dověděli se konečně, že to písaři Johannesovi dostalo se vysoké kompetence rozhodovat nad městem a hradem. To, že tento vysoce znalý pán dlí právě u zlatníka, jim přišlo velice vhod, poněvadž už nepotřebovali opakovat návštěvu hradu s jeho nevlídnou osádkou. Jejich kroky se tedy obrátily ke zlatníkovi, kde skutečně nalezli i písaře. Mluvčí těch tří poslů mu předal zmíněné už správní listy, ale Johannes přečetl toliko ten od zemských desek a naznačil, že mu k provedení v listu vyslovené vůle určené vyšším místům chybí jakákoli plná moc; mohli by se snad obtěžovat k městskému rychtáři (v originále "möchten zum Stadtrichter sich bequemen" - pozn. překl.), aby si ten k sobě zavolal purkmistra a poradil se s ním. Když ani tady nedošlo k nijakému rozhodnutí, osedlali ti tři vyslanci Pražského hradu své koně a vyjeli na Krumlov, aby jednali s Rožmberkem samým. O prvé sobotě postního času 1526 (doba půstu obnáší 40 dnů a počíná Popeleční středou - pozn. překl.) projeli klusem branami tohoto staroctihodného města (v originále "durch die Tore der altehrwürdigen Stadt" - pozn. překl.). Přístup k Rožmberkovi jim byl velice ztížen; byli posíláni hned k Horní, hned k Dolní bráně, než konečně purkrabí vydal příkaz dopřát třem pražským poslům vpuštění. Sotva však tito dovnitř krumlovského zámku vstoupili, byli jako nějací špioni spoutáni pacholky a uvrženi do děsné hlubiny zámecké věže. Následüjícího dne, tj. o prvé neděli postní doby, byli ovšem opět svobodni. Objevil se Jindřich z Rožmberka a dal nejprve vytáhnout z hloubi sklepení držitele správního listu a poručil mu Pražským vzkázat, že dokud bude pan Lev nejvyšším purkrabím, nechce mít s panem ze Švamberka cokoli do činění. Nato mu odňal správní listy a rozřezal je na 21 stejných kusů; stejně tak naložil s pečetí sv. Václava (v originále "mit der Petschaft des hl. Wenzel" - pozn. překl.). Strašlivě rozrušeni pozorovali tři poslové, jež nyní všichni opět spatřili denní světlo, počínání Rožmberkovo a jejich potlačovaný hněv se ještě vystupňoval, když dostali pokyn, aby každý z nich pozřel po sedmi kouscích papírové listiny včetně kousků k ní náležející pečeti. Jakkoli se zpěčovat bylo marno, poněvadž za nimi stáli katovi pacholci s hrubými sochory. Odevzdali se tedy svému osudu a konali, jak jim bylo poručeno. Aby papírové snídani nechybělo nezbytné zapití a trávení se dostalo účinnné podpory, musil každý ten vzácný prezent (v originále "die köstliche Gabe" - pozn. překl.), jak mínil Rožmberk, zalít sklenkou nejlepšího vína. Pak je pověřil sdělit jejich pánovi, že se nijak neprotiví právu, ale že také od svého majetku neupustí. Proti svým nepřátelům že se umí bránit. Poslové by měli být rádi, že vyvázli tak snesitelně, poněvadž by si zasloužili onačejšího trestu. Teď využil Jindřich ještě obyčeje dvorského práva (v originále "von dem Hofrechte Gebrauch" - pozn. překl.) a dal každého z poslů šestkrát srazit k zemi a nato psy na řetězu vyštvat z hradu.


Waldheimat, 1925, č. 1, s. 10-11

P.S. Třeba asi dodat, že německý originál předchozího textu je pouhou úpravou příspěvku s týmž názvem "Das Schicksal der böhmischen Landboten in Krummau", který vyšel v 6. ročníku rakouského "univerzálnho kalendáře" Austria pro rok 1845 v oddíle Vaterländische Denkwürdigkeiten, za jehož autora je tu označen J.P. Kaltenbaeck, člen historického spolku ve Würzburgu, Bambergu atd.atd. (žil v letech 1804-1861, blíže o něm viz Wikipedia). Ten se odvolává na zprávu, kterou o cestě poslů do Nových Hradů a Českého Krumlova podal, a to s mnoha pasážemi v přímé řeči jednajících postav, což mu dodává na autenticitě, člověk, jehož známe jménem, "přísežný holomek úřadu nejvyššího purkrabí pražského", tedy "zemský posel" Tomáš Šilhavý (viz 1. číslo Informačního bulletinu Úřadu pro ochranu osobních údajů v Praze alespoň stručně česky). Šilhavý za sebe sama uvádí, že mu Jindřich VII. z Rožmberka stačil ještě sdělit, že věren příjmení, které nosí, šilhá jako pan z Pernštejna. Neklamné svědectví o tom, že původní pramen měl české znění.

Vzpomínky na krumlovskou lazebníkovu dceru


Uplynulo už přes 300 let od doby, kdy šílený syn Rudolfa II., Don Julius Caesar (v originále "der tollwütige Sohn Kaiser Rudolfs 2., Don Julius Cäsar" - pozn. překl.) zasvětil příšerným způsobem smrti krásnou lazebníkovu dceru. Ani ta předlouhá řada roků však nedokázala vymazat vzpomínku na tento hrůzný zločin. Císařův syn a lazebníkova dcera tvoří spolu stále ještě oblíbený předmět rozprávek za dlouhých zimních večerů a i cizinci, kteří zhlédnou krumlovský vévodský zámek (publikováno v roce 1924 - pozn. překl.), roznášejí tu neblahou milostnou historii po světě. Lazebnický most a při něm položená někdejší lazebna (čp. 1, Latrán, říká se tu /v originále "Geschäftsname" - pozn. překl./ "ban Kluiba"), zazděné okno nahoře v zámecké zdi, to všechno upomíná na tragický osud krásné milenky císařova bastarda. Až do třicátých let devatenáctého století zdobil dům obraz s následujícím nápisem: Im Jahre 1612 den 17. Augusti habe ich Simon Pichler von Krummau gegenwärtige Historie zum Andenken meiner lieben Tochter Margareta, welche den 18. Feber 1608 im 16. Jahre ihres Alters von dieser Welt durch erbärmlichen Fall abgeblichen, abzumalen verordnet. Gott genade der Seele! (tj. "Dne 17. srpna roku 1612 jsem nařídil já, Simon Pichler z Krumlova, na památku své milované dcery Margarety, která dne 18. února 1608 v 16 letech svého věku bídným pádem z tohoto světa sešlou, vymalovat zde přítomnou historii. Bůh buď milostiv té duši!" - pozn. překl.)
Obraz, který dal lazebník Pichler na svém domě umístit teprve po smrti císaře Rudolfa (†20. ledna 1612 - pozn. překl.), nachází se dnes v galerii schwarzenberského zámku na Krumlově. Zdejší lazebna byla zřízena už v roce 1347 a zůstala jí po staletí až do nejnovější doby. Někdejší prostory lazebny slouží dnes jako skladiště. S lazebníkovým domem sousedí zahrada, z níž měla vést do zámku tajná chodba. Zazděný dveřní otvor v zahradním domku odkazuje na toto podezření a vypovídá i o tom, kudy asi krásná Margareta mířívala k zámeckým dostaveníčkům. Vídeňský spisovatel Anton Langer (žil v letech 1824-1879, blíže viz Wien geschichte Wiki - pozn. překl.) publikoval v roce 1870 lidový historický román pod titulem "Kaisersohn und Baderstochter" a český dějepisec a jezuitský řádový kněz Bohuslav Balbín (1611-1688) píše ve svém díle o historii Království českého (autor má zřejmě na mysli nedokončený latinský spis Miscellanea historica regni Bohemiae /1679nn/ - pozn. překl.), kapitola 16 o hrůzyplné vraždě na knížecím zámku krumlovském následující (v originále Thürova textu ovšem německy - pozn. překl.):
"Ona řada místností na krumlovském zámku je vskutku nadevše truchlivá, takže se sem byť i v polední čas dá sotva beze hrůzy vstoupit. Obýval je kdysi neřestný levoboček nějakého velkoknížete (o habsburském císaři, který ho zplodil někdy kolem roku 1585 jako nejstaršího ze svých šesti levobočků s Kateřinou Stradovou, není řeči - pozn. překl.), láskyplný Julius.
Dodnes se tu ukazují stopy jeho ohavného činu a krev jeho milenky, kterou zhanobil, srdce jí protknul dýkou (zamlčuje se tu i rozsekání mrtvoly - pozn. překl.)a vyhodil ji z okna přes skaliska do kolem tekoucího proudu řeky Vltavy, dodnes ještě lepí ošklivé skvrny na podlaze i po stěnách. Jakkoli se ten zlý mládenec kál právě v těchto komnatách ze své viny, měl být usmrcen z rozkazu svého otce
(ve skutečnosti zemřel, alespoň podle oficiální kroniky, udušením poté, co se mu provalil do krku vřed: jak píše Václav Březan, "duši pustil, Rarášek ho udávil" - pozn. překl.)."
Balbín pobýval v Krumlově přibližně 70 let po událostech, o nichž podává zprávu jako očitý svědek místa spáchaného činu, a měl tudíž i příležitost nahlédnout do mnohého vzácného dokladu z fondu rožmberského zámeckého archivu.
Svědectví o zločinu podává i dopis, který adresoval budoucí císař Ferdinand II., tehdy dosud ještě arcivévoda a student u jezuitů v bavorském Řezně (Regensburg), dne 28. března roku 1608 své matce arcivévodkyni Marii do Štýrského Hradce (Graz). Zní takto (v originále ovšem v barokní němčině - pozn. překl.):
"Závěrem tohoto listu musím vypsat Její knížecí Jasnosti historii, která se před krátkým časem přihodila a stala známou kvůli císařovu bastardu Juliovi (v originále "mit dem Julio, des Kaisers pastart" - pozn. překl.). On, Julius, se zamiloval do dcery nějakého lazebníka (v originále "ist eines Paaders Dochter verliebt gewesen" - pozn. překl.) a s jejími rodiči to natolik vypraktikoval, že mu ji vydali; ten člověk ji dobrý čas při sobě měl a smilstvo s ní páchal. Když ji však už nějaký dobrý čas u sebe měl, stalo se, že v sobě potřel člověka, vzal nůž a jí tak zřízenou poslal domů, že se rodiče nemálo zhrozili; dalo se to ale znovu uzdravit; chtíč v něm však zahořel znovu a požadoval ji od rodičů nazpět; ti se sice bránili, ale vyváděl s takovým řáděním, že mu ji znovu nechali napospas, a když po několik dnů ji při sobě měl, uřezal jí nos a uši, zardousil a poněvadž se ještě zmítala (v originále "und weill sie noch Zaplet" - pozn. překl.), vyřízl jí srdce z těla, poté tělesné údy na části rozřezal (v originále "naher den Kerper glidtweiß alles Zerschnitten" - pozn. překl.) a zatloukl 36 hřeby do truhly. Tato žaloba měla už dojít Jeho Veličenstvu a má od něho vyjít rozkaz, konat po právu (v originále "Ime Sein recht zu thuen" - pozn. překl.)."
Paní Müller-Černajová (v originále "Frau Müller-Czernaj", je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), která dala mnoha krumlovským pověstem básnickou veršovanou podobu, připomněla v jedné tklivé a fantazií bohaté baladě zazděné okno krumlovského zámku. Anton Langer líčí hrůzné krveprolití rukou šíleného prostopášníka následujícími řádky (v originále ovšem německy - pozn. překl.):
"Ta jatka trvala plné tři hodiny a ten pomatený zuřivec lokal krev žíznivými doušky. Jak byl ovládán vztekem, dosvědčil lékařský nález na 47 větších a menších ranách, dále se v něm uvádí, že uřezal obě uši, vyrazil oběti zuby; vyrváno bylo srdce, vyloupnuto jedno z očí, lebka rozdrcena tak, že z ní vyhřezl mozek, a kolem v komnatě ležely krvavé kusy masa, které ten pomatenec pravděpodobně vyřezával z ještě živoucího těla lazebníkovy dcery, aby ukojil svou šílenou žízeň po krvi (v originále "um seinen Blutwahnsinn zu befriedidigen" - pozn. překl.)."
Podobným způsobem píše o vraždě lazebníkovy dcery i vydavatel vlastivědy krulovského okresu Thomas Gallistl (také on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže, ve zmíněném titulu "Heimatskunde des politischen Bezirkes Krummau" z roku 1903 se ovšem ohledně do Dona Julia odvolává na české podání Augusta Sedláčka z 3. dílu jeho souboru Hrady, zámky a tvrze království Českého, s. 44-45 - pozn. překl.). Na radnici usedli otcové města a podepsali dlouhou zprávu římsko-německému majestátu (tj. Rudolfu II. - pozn. překl.), v níž byl krvavý čin představen nikoli jako akt šílenství, nýbrž jako záměrný rouhavý zločin, jako násilná vražda provedená s takovou lstí a vychytralostí, že nebylo nijak možno tomu nějak zamezit. Podání bylo odesláno ve dvou exemplářích, jeden císaři a jeden českým stavům. Stavové, jimž bylo jako pravým kavalírům zavraždění nějaké měšťanské dcerky zcela lhostejné, neučinili zhola nic a žalobu Krumlovských odložili stranou. Vrtkavý a nemocný císař však řekl, když se ho jednoho dne soudní tajemník optal, zda mu má předložit ortel nad princem (jeho zatčení a trest smrti): "Warum nicht gar! Stecke der Herr seine Nase nicht in Dinge, so ihn nichts angehen. Julio ist halt ein bisschen ein Tepp, man hätte seiner besser achthaben ind selbiges Mensch nicht zu ihm lassen sollen!" (tj. "To snad ne! Ať ten pán nestrká svůj nos do věci, která se ho netýká. Ten Julio je inu hňup, měl se na něj dávat větší pozor a takového člověka k němu nepouštět!" - pozn. překl.) Tím byla ze strany římsko-německého Veličenstva celá věc vyřízena.
"Princ" Julius zemřel dne 25. července roku 1609 na vřed v krku, jak zaznamenává oficiální kronika. Soud však zná i jiné verze (v originále "aber das Gericht wusste anders zu berichten" - pozn. překl.). Jedni vyprávějí, že Julius měl zemřít v žaláři, jiní, že mu měly být v koupeli na rozkaz císařův podřezány žíly a jiní zase vědí, že Julius padl za oběť epileptickému záchvatu, utrpěnému na záchodě. Poněvadž skonal jako zločinec, nebyl pochován v klášterním kostele, nýbrž v pravém rohu dvora při kostele Božího Těla a Panny Marie (v originále "in der rechten Ecke des Hofraumes der Entschlafungskapelle", kostel byl však do nádvoří zvaného Tramín rozšířen tak, že by se Juliův hrob měl nacházet pod jeho západní kruchtou - pozn. překl.), takže krumlovský kronikář a městský tajemník Johann Thaller (vedl městskou kroniku v letech 1836-1869 - pozn. překl.) měl pravdu, když ve svých "Krummauer Geschichte" (?) napsal, že kapky ze střechy kláštera skrápějí to hrobové místo. Hrob ubohé Margarety nelze v Krumlově nikde doložit (klášterní produkční Ivo Janoušek sdělil však Českokrumlovskému deníku /viz číslo z 2. listopadu 2016 s článkem o chystaném "rekviem za Julia i Markétu"/, že původní místo hrobu lazebníkovy dcera se nacházelo v severovýchodním rohu Rajského dvora minoritského kláštera, tam, kde dnes stojí kaple Panny Marie Einsiedelnské, hrob byl však v rámci archeologických nálezů otevřen a kostra ženy uložena nově do dubové rakve a přemístěna za kapli - pozn. překl.).


Waldheimat, 1924, č. 2, s. 25-26

Děkan Franz Mardetschläger (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) ho 13. února roku 1875 v kostele sv. Bartoloměje ve Slavkově (Lagau) pokřtil jménem Jordanus Thür, jak to zaznamenává slavkovská křestní matrika. Otec dítěte Leonard Thür (má rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) byl učitelem zdejší obecné školy, matka Anna byla dcerou majitele hospodářství v Mokré (Mugrau) čp. 7 Aloise Macho a Marie, roz. Mugrauerové z Křišťanova (Christianberg) č. 94. Chlapcovým kmotrem a kmotřičkou se stali hostinský Thomas Maurer z Malšína (Malsching) se svou ženou Johannou. Roku 1898 maturoval na německém státním gymnáziu v Českém Krumlově a dne 5. června roku 1904 si ho už v českokrumlovském kostele sv. Víta jako učitele zdejší německé obecné školy vzala za muže Anna, dcera krumlovského obchodníka Johanna Micka, bytem na dnešním náměstí Svornosti čp. 3, a jeho ženy Marie Anny, roz. Springerové z Nového Spolí (Adolfshain) čp. 27. Arch sčítání lidu z roku 1921 zaznamenává rodinu Jordana Thüre na adrese "Ringplatz" čp. 3, kde už Johann Mick se svou ženou nefigurují, už se dvěma dcerami Hertou (*19. dubna 1905) a Trudou (*10. prosince 1906). Zemřel 8. ledna roku 1949 v hesenském městě Ober-Ramstadt. Josef Wittmann (také on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) napsal na závěr svého nekrologu v krajanském časopise "Hoam!" následující věty, které si dovoluji tlumočit do češtiny, jednoho ze dvou kdysi zemských jazyků: "Až se jednou vrátíme domů, musí být jedna z krumlovských ulic pojmenována po Thürovi. Zaslouží si to. Teď už spí, jako už tak mnozí, v cizí, ale přece jen německé zemi, kterou tolik miloval."

- - - - -
* Slavkov / Český Krumlov / Nové Hrady / † † † Ober-Ramstadt (HE)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Zřejmě dekorován jako člen českokrumlovského spolku Schlaraffia Krummavia na snímku ze Seidelova ateliéru, datovaném 6. ledna roku 1936
Jeho nářeční uvítací báseň na úvod příležitostné publikace k učitelskému sněmu v Českém Krumlově, v jehož výboru zasedal vedle okresního školního inspektora Wilhelma Ebena
Záznam o jeho narození ve slavkovské křestní matrice, psaný Franzem Mardetschlägerem, zastoupeným i samostatně na webových stranách Kohoutího
kříže

zobrazit všechny přílohy

TOPlist