logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANTON TANNICH

Botanické vzácnosti vnitřní Šumavy


V samém středu vnitřní Šumavy leží hora Plechý (Blöckenstein), obklopena hřebeny Smrčiny (Hochficht) a Třístoličníku (Dreisesselberg), a v jejím prastarém skalním karu vzniklo jezero, které oslavil Adalbert Stifter, jemuž vzdává odměnou hold vysoký obelisk na výběžku strmé jezerní stěny.
V této krajině, hluboko v srdci lesa, ale i v jejím dalekém okolí vyskytují se botanické vzácnosti, které zasluhují být uvedeny ve vzájemnou souvislost.
Je tu zevar úzkolistý (Verwandte Igelkolben, Sparganium affine SCHNITZLEIN) ve společnosti ostřice zobánkaté (Geschnäbelte Segge, Carex rostrata STOCKES). Zevar úzkolistý je rostlina vskutku poměrně vzácná. Vlny Plešného jezera (Blöckensteiner See) si pohrávají s jeho dlouhými plovoucími, jasně zelenými listy. Najdeme ho kromě Čertova jezera (Teufelssee) u Železné Rudy (Eisenstein) v celé naší republice (v originále "in unserem ganzen Staate" - pozn. překl.) právě jen tady a proud Jezerního potoka, jehož břehy tu a tam zevar úzkolistý také osidluje, odnáší jeho semena odtud až ke svému ústí do Vltavy.
Tady ve Vltavě při Jezerním potoce objevuje se v jeho společnosti také stolístek střídavokvětý (Wechselblättrige Tausendblatt, Myriophyllum alternifolium DC.), se kterým se můžeme setkat ještě v jezeře Laka (Lakasee).
Ve vodách Plešného jezera něm zaznamenáváme i výskyt velice pozoruhodné rostliny, jejíž existence je velmi prastará a dá se doložit nejen v třetihorách, nýbrž také ve spodní křídě: šídlatka jezerní (Gemeine Brachsenkraut, Isoëtes lacustre L.). Přívlastek "gemeine" ("obecná") jejího německého označení nás nesmí klamat, poněvadž je vzácná měrou opravdu vrcholnou. Jejími jediným u nás známými místy výskytu byly až do roku 1923 Velký rybník (Große Teich) v Krkonoších (Riesengebirge) a Černé jezero (Schwarze See) u Železné Rudy na Šumavě (Velký rybník ležel přitom na tehdy "pruské" straně Krkonoš - pozn. překl.). V roce 1923 jsem ji objevil i v Plešném jezeře a pojal do své knihy o květeně Čech (Flora von Böhmen). Podle literatury se jedině v Plešném jezeře vyskytuje i šídlatka ostnovýtrusná (Schlaffes, stachelspariges Brachsenkraut, Isoëtes echinosporum DURIEU), což se mi dosud přes horlivou snahu bohužel nepodařilo potvrdit. Když jsem 1925 opětovně nalezl krásné exempláře šídlatky jezerní, poslal jsem některé z nich k posouzení prof.Dr. Gustavu Hegimu, žel tak předčasně později zesnulému, a ten mi napsal v odpověď dne 27. února 1927: "Teprve nedávno mi bylo konečně možno určit Vámi mně v červenci 1925 zaslané Isoëtes z Plešného jezera. Poté, co jsem sám na základě bradavičnatých makrospór dospěl k názoru, že jde o Isoëtes lacustre, objevila se před nějakým časem příležitost, přenechat Vaše rostliny k určení jednomu berlínskému odborníkovi a ten Váš závěr rovněž stvrzuje. Snad Vám to ten pán ostatně sdělil přímo. Bylo by se nyní namístě tázat (,Es frägt sich nun' v originále - pozn. překl.), zda se v Plešném jezeře vyskytují oba druhy šídlatek (novější výzkumy potvrdily, že nikoli - pozn. překl.). Ve znamenité úctě oddaný Dr. Hegi."
V sedmém svazku své věhlasné ilustrované knihy o středoevropské květeně (Illustrierte Flora von Mitteleuropa) připomíná pak výslovně šídlatku jezerní jako rostlinu příznačnou pro Plešné jezero: "Die Pflanze des Blöckensteiner Sees im Böhmerwalde hat sich als Isoëtes lacustre L. herausgestellt."
Na jezerní stěně tu roste v několika exemplářích vrba velkolistá (Gebirgsweide, Salix grandifolia SERINGE) s docela krátkými (do 1 cm) vsazenými listy se zřetelným žilkováním a ochmýřenou, modravě zelenou jejich spodní stranou. Najdeme ji jen tady nad jezerem a pak ještě nad také už zmíněným Černým jezerem u Železné Rudy. Na Roklanu (Rachel) a Javoru (Arber) jsem ji našel na bavorské straně. Je to alpský druh vrby, u nás velmi ojedinělý.
Na téže skalní stěně při Plechém se dá ještě v několika málo exemplářích uvidět téměř vyhubený hořec šumavský (Brauner Enzian, Gentiana Pannonica SCOP). Býval doma leckde na travnatých šumavských svazích a teprve dnes se stal vzácností tady na Jezerní stěně stejně jako na sousední Smrčině i na vrchu Homole (Hollitzer) u Borových Lad (Ferchenhaid), zatímco v oblasti Roklanu a Luzného (Lusen) se dosud vyskytují přece jen hojněji.
Ve vyšších polohách je ojedinělý i čípek objímavý (Stengelumfassende Knotenfuß, Streptotus amplexifolius DC.) a zejména na Smrčině kýchavice bílá (Weiße Germer, Veratrum album L.) z čeledi liliovitých, která se tu zabydlila, když se na horách dosud páslo, a pastviny přežila. Tady ve vysokých polohách Šumavy nacházíme však ještě jiné vzácnosti. Tak třeba starček podalpský (Voralpenkreuzkraut, Senecio subalpinus KOCH), se svými krásnými okrouhle srdčitými listy s křídlatým řapíkem a objímavým ouškem, na spodní straně na žilnatině chlupaté. Dá se u nás spatřit jen na Smrčině a na jezeře Laka u Železné Rudy, na bavorské straně pak ještě na Roklanu a Javoru.
Až k šumavským vrcholům stoupá také sedmikvítek evropský (Europäische Siebenstern, Trientalis Europaea L.), jehož malé bílé hvězdicovité květy nám svítí vstříc na dlouhých stopkách vyrůstajících z úžlabí sedmi horních květních listů.
Dokonce i tak vysloveně alpská rostlina jako šťovík áronolistý neboli horský (Bergampfer, Rumex arifolius ALL.) pronikla na hoře Reischel (dnes česky označovaná mezi Smrčinou a Třístoličníkkem jako Hraničník - pozn. překl.) až sem na Šumavu.
Sítinu trojklanou (Dreispaltige Segge, Juncus trifidus L.), kterou lehce poznáme podle listové pochvy vybíhající v dlouze třásnitá zubatá ouška, jakož i tří podpůrných listenů, výrazně převyšujících chudé květenství, nacházíme často s plavuní alpskou (Alpenbärlapp, Lycopodium alpinum) a jedlovou (Tannenbärlapp, Lycopodium selago - dnes označovaná jako vranec jedlový) na suchých hromadách oblázků nebo na skalních rozsedlinách na Ostrém (Osser), na Jezerní stěně (Seewand) u Želené Rudy a na Javoru. Protěž norská (Norwegische Ruhrkraut, Gnaphalium Norvegicum GUNNERUS) roste asi od 900 m nadmořské výšky na našich šumavských vrcholech, ať už je to Smrčina, Plechý, Třístoličník, Luzný, Roklan, Blatný vrch (Plattenhausen) či Javor. Má dolní listy se stejně vyniklými třemi žilkami, lodyžní listy široce kopinaté, na líci plstnaté, zákrovní listeny na hřbetní straně pýřité až krátce plstnaté.
Kývající se temně modré až fialové květy a nikdy neochmýřený stonek je poznávacím znakem vzácně se vyskytujícícho zvonku Scheuchzerova (Scheuchzers Glockenblume, Campanula Scheuchzeri VILL.), který se někdy dá nalézt kolem hory Lysá (Lissi), na Smrčině, Luzném i jinde.
Z kapradin nacházíme na Kleti (Schöninger) rovněž velmi vzácnou kapradinu Braunovu (Brauns Schildfarn, Aspidium Braunii SPENN), jejíž vějíře dosahují až 80 cm výšky, jsou přitom poměrně ochablé, při zemi silně zúžené a na spodní straně bíle plevinaté. Do nadmořské výše kolem 1000 m vystupuje namísto obvyklé kapradiny papratky samičí (Weiblicher Waldfarn, Athyrium filix femina ROTH.) papratka alpinská (Alpenfarn, Athyrium alpestre RYLANDS), u níž jsou kupky výtrusnic kryty ostěrou jen v nejranějším mládí, takže jsou skoro stále bez ní. Na vřesovištích nacházíme kromě vratičky měsíční (Gemeine Mondraute, Botrychium lunaria L.) vzácnou vratičku heřmánkolistou (Kamillenblättrige Mondraute, Botrychium matricariae SPR.) a ještě vzácnější pak vratičku mnohoklanou (Aestige Mondraute, Botrychium ramosum ASCHERS.). Všechny tři malé, pouhých několik centimetrů vysoké kapradiny je vlastně v mnohém nijak ani nepřipomínají a výtrusnice tvoří v jednom jediném latovitém květenství. Vratička heřmánkolistá se vyskytuje mj. u Nových Hutí (Kaltenbach), Šindlova (Schindlau) a Röhrenberské Huti (Röhrenberghütte, též Adlerhütte, dnes jménem Samoty), vratička mnohoklaná u Borových Lad, Röhrenberské Huti, Kunžvartu (Kuschwarda, dnes Strážný) a také u myslivny v Novém Údolí (Neuthal), často ve společenství s jinými druhy.
Na Stolové hoře (Tafelberg) u Borových Lad roste bojínek alpský (Alpenlieschgras, Phleum alpinum L.), jejž charakterizuje zřetelně nafouklá pochva horního listu, a u Březníku (Pürstling) směrem k Luznému jsem ve společnosti koprníčku bezobalného (Alpenmutterwurz, Ligusticum Mutellina CRANTZ), vyskytujícícho se i u Modravy (Mader) a u Rokytských slatí (v originále Weidfäller! - pozn. překl.), v drsných chomáčích horské louky lehce rozpoznatelného svými krásnými růžovými až temně rudými "bezobalnými" okolíky, nalezl lipnici alpskou (Alpenrispengras, Poa alpina L.) Je to tráva opravdu zajímavá. Čepel nejvyššího stébelného listu je kratší nebo stejně dlouhá jako pochva, která jej obklopuje a tvoří tak spolu jakousi cibulku. Klásky dorůstají často v pupeny, které se od stébla oddělují, padají k zemi, zapouštějí kořeny a mohou se stát novými rostlinami. Tak se dá tu a tam najít kruh mladých rostlinek kolem staré rostliny mateřské. Lipnice alpská je u nás nejvýš vzácná a já ji našel jen na onom jednom právě zmíněném místě.
Velmi vzácná je rovněž sotva píď vysoká kohátka kalíškatá (Kelch-Liliensimse, Tofieldia calyculata WAHLBG.), jasně zelená rostlina s listy, připomínajícími tvarem i polohou mečíky. Květy žlutavě zelené a kratičce stopkaté spatřujeme v paždí listenu a dvou trojlaločných listenců. Vyskytuje se na slatinných lukách, velmi roztroušeně v oblasti Kleti a na Blanici (Flanitz) v končinách při jejím prameništi v okolí hory Lysá.
V Radvanovicích (Schillerberg) u Českých Žlebů (Böhmisch-Röhren) roste v rozlehlých smíšených bučinách bledě fialová měsíčnice vytrvalá (Mondveilchen či Silberblatt, Lunaria rediviva L.), která sem nejspíš připutovala přes hranice z bukových lesů sousedního Bavorska a našla tady i místo na mnoha zahrádkách šumavských selských stavení.
Podbělice alpská (Alpenbrandlattich, Homogyne alpina CASS.) je častým hostem našich lesů, od Kletě dál po celou Šumavu až k jejím nejvyšším vrcholům. Z polštářů metličky křivolaké (Drahtschmiele, Deschampsia flexuosa TRIN), z brusinčí a mechu vyráží do výše na vzpřímených lodyhách její špinavě fialové, purpurovými korunkami zdobené květy, obklopeny přízemní růžicí srdčitých, drsně kožnatých listů.
V lesních roklinách, na pramenitých mokřinách a podél lesních potoků nacházíme po celé vnitřní Šumavě od poloh nad 850 m nadmořské výše hojné porosty statného, až dvou metrů dorůstajícícho mléčivce alpského (Alpenmilchlattich, Mulgedium alpinum LESS.). Vytrvalá složnokvětá bylina s nádhernými velkými lyrovitými listy a koncovými hroznovitými latami modrofialových květů v nápadně žláznatých chlupatých listenech.
Podél potoků v nadmořské výši mezi 600-1300 m se setkáváme ještě s jinou rostlinou výrazného půvabu: je to kamzičník rakouský (Oesterreichische Gemswurz, Doronicum austriacum JACQ.). Svými velkými, astrám podobnými žlutými květy na lodyhách více než metr vysokých a bohatě olistěných krášlí slunné potoční břehy i okraje lesů a je k vidění na jižní Šumavě od Vyššího Brodu (Hohenfurth) až po Železnou Rudu, od zemských hranic až po Boubín (Kubany) a oblast při hoře Lysá.
Také zástupce vzácné čeledi vstavačovitých můžeme zaznamenat. Na Kleti a u Vyššího Brodu nacházíme malý toříček jednohlízný (Einknolle, Herminium Monorchis R.BR.) se žlutozelenými květy, které kouzelně voní po medu. V oblasti Plechého kvete na lesních lukách za nejčasnějšího jara vstavač bezový (Holunder-Knabenkraut, Orchis sambucinus R.BR.). Už jménem a také slabou vůní připomíná opravdu bez černý, pro hrozny žlutě či do temna purpurově zbarvených květů, které mě okouzlují svou krásou, nazval bych ho však rád hyacintem našich rodných končin.
V hustém, vlhkém lese najdeme korálici trojklanou (Wald-Korallenwurz, Corallorrhiza innata R.BR.). Je to saprofyt, tj. rostlina využívající k výživě odumřelou organickou hmotu, a má místo kořenů trochu smáčklou, masitou, světlou, korálovitě se větvící základní osu (Grundachse). Květy jsou bledě žluté, uvnitř červenohnědě tečkovány. Druhým, ještě vzácnějším saprofytem z čeledi vstavačovitých je hlístník hnízdák (Vogelnestwurz, Neottia Nidus avis RICH.), odvozující své jméno podle masitých, jako ptačí hnízdo spletených kořenů. Ustrojením připomíná zárazu (Orobanche). Květy jsou žlutohnědé až červenavé a zůstávají uschlé stát často i po celý rok. Je to obyvatel našich bučin, nalezl jsem však jednou velice krásný exemplář nedaleko kdysi pověstné Schillerovy jedle (Schillertanne) v revíru Radvanovice ((Schillerberg), která bohužel také už nestojí.
Malý, něžný bradáček srdčitý (Herzblättrige Bergzweiblatt, Listera cordata R.BR.), rovněž z čeledi vstavačovitých, rostoucí velmi rozptýleně, pospolněji ovšem na vlhkých, stinných smrčinách či na okrajích rašelinišť; na tenké lodyze má dva tenké, tupě trojúhelníkovité listy se srdčitou bází a z jejich středu se zvedá malý hrozen zelenavých, unitř a na pysku až fialově nachových květů. Bratrsky s ním příbuzný a jinak dosti hojně se vyskytující bradáček vejčitý (Waldzweiblatt, Listera ovata R.BR.), se u nás na Šumavě vídá dosti zřídka. Obývá vlhké křoviny, světlé listnaté lesy, křovinaté lučiny. Poměrně četný je jeho výskyt na lesních loukách u Samot (už zmíněná Adlerhütte mezi Strážným a Horní Vltavicí - pozn. překl.) směrem k Havrance (Rabenhütte).
V Kubově Huti (Kubohütte), dále kolem Borových Lad, při Železné Rudě a v Blanském lese (Planskerwald) u myslivny nad Novým Dvorem (Neuhof) roste na slunečných místech bez chebdí (Zwergholunder, Sambucus Ebulus L.) statná bylina keřovité povahy (v originále "eine krautige Staude" - pozn. překl.), která na podzim téměř docela zaniká. Květy jsou bílé s purpurovými prašníky, plody leskle černé. V Rumunsku jsou používány k barvení červeného vína.
U Krumlova (v originále Krummau - pozn. překl.) je k spatření ještě jedna vzácnost, kterou v Čechách nikde jinde nenajdeme, totiž divizna rakouská (Oesterreichische Königskerze, Verbascum austriacum SCHRADER) s vlnatými purpurovými prašníky ve žlutých květech svých keřů, obvykle větvených s hroznovitými laty.
Tady při Krumlově, dále u Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg), Vyššího Brodu, Javorné (Seewiesen, kdysi i česky Zejbiš - pozn. překl.) a Zátoně (Schattawa) pod Boubínem se vyskytuje olše zelená (Bergerle, Alnus viridis LAM ET DC.), snadno poznatelná podle oble okrouhlé, nikoli trojpaprsčité dřeně svých výhonků. Květy se na jaře rozvíjejí zároveň s listy.
Čtyři až pět centimetrů velké, živě žluté květy nádherné kejklířky skvrnité (Gauklerblume, Mimulus guttatus DC.), která pochází ze Severní Ameriky a u nás planě roste podél vodních toků, můžeme jako vzácnost obdivovat na horní Vltavě u Polky (Elendbachl), Borových Lad a dál na Šumavě až k Železné Rudě. V samotném údolí řeky Vltavy od Borových Lad nahoru ke Kvildě (Außergefild), ale také níže při Dobré na Šumavě (Guthausen) nacházíme ještě jestřábník oranžový (Feuerfarbene Habichtskraut, Hieracium aurantiacum L.), který za své jméno vděčí nádherně zářivým, nachově nebo oranžově červeným hlavičkám svých květů.
Na mokrých a bažinatých lukách Šumavy a jejího předhůří - jinak nikde - kvete pleška stopkatá (Kronlattich, Willemetia stipitata CASS.). Květy ve dvou až pěti úborech v horní části řídce větvené lodyhy halí zákrov s četnými černými, dlouhými, žláznatými chlupy a plody nesou na svém konci jemně vroubkovanou korunku. V časné vesně nám z mnoha lučin svítí vstříc hluboce azurovými květy, vprostřed s bílou hvězdicí, hořec jarní (Frühlingsenzian, Gentiana verna L.), zatímco v létě nás tu a tam pozdraví jasně modrý, na okraji dlouze třásnitý květ hořce brvitého (Gefranste Enzian, Gentiana ciliata L.). Zato na podzim se na suchých, nehnojených lukách a pastvinách zvedají bohaté, živě světle fialové trsy květů hořce rakouského (Oesterrechischer Enzian, Gentiana austriaca KERNER) až pozdě do října už jako poslední květinová okrasa vůbec. Od Horní Plané (Oberplan) až ke Krumlovu nacházíme na travnatých svazích nádhernou chrpu horskou (Bergflockenblume, Centaurea montana L.) s paprskujícími květy sytě modrými, těmi středovými pak v barvě fialové, hlavice květů často až 7 cm v průměru.
Na kamenitých a mechovitých místech a v rozsedlinách skal oblasti Plechého, Bobíka (Schreiner), Boubína až k Březníku pod Luzným můžeme se setkat s úrazníkem skalním (Alpenmastkraut, Sagina Linnaei PRESL.), 2 až 10 cm vysokou rostlinkou s drobnými listy zakončenými osinkou výrazně kratší než je šířka listu, s pětičetnými bílými květy. Na Smrčině a v Panském lese (Herrenwald) u Slavkova (Lagau) - kam uveden kvete i brambořík evropský (Alpenveilchen, Cyclamen Europaeum L.) - ve vlhkých, stinných lesích našel jsem jinak ještě od lesů Novohradska až ke Klášternímu lesu (Klosterwald) při Vyšším Brodě zasahující řeřišnici trojlistou (Kleeschaumkraut, Cardamine trifolia L.), nápadnou svými trojčetnými listy, které připomínají ty jetelové.
U Lipky (v originále Freyung, jinak obvykle Freiung! - pozn. překl.) kvete na mokřinaté louce v poměrné hojnosti (platilo to jen do roku 1966 - dnes jde o vyhynulý druh - pozn. překl.) velmi statný a nádherně barevný všivec žezlovitý (Karls-Szepter, Pedicularis Sceptrum Carolinum L.). Tři centimetry vysoké, sírově žluté, na dolním pysku krvavě rudé květy v přeslenu po třech ve velkém, kyprém hroznu jasně září na slunci. Vzácnost, která sem zřejmě připutovala z blízkého Bavorska. Pod Jenišovem (v originále Hossenreuth, jinak obvykle Hossenreith! - pozn. překl.) blízko Horní Plané (ta je dnes na břehu přehradního jezera, Jenišov je jím pak zcela zatopen - pozn. překl.) roste ďáblík bahenní (Sumpfdrachenwurz, Calla palustris L.), ovšem už jen nejvýš vzácně, ve slatích na sever od rybníka Olšina (Langenbrucker Teich) pak mezi podmáčenými borovicemi a smrky kvete počátkem června rojovník bahenní (Sumpfporst či Wilder Rosmarin, Ledum palustre L.).
Na výše položených vrchovištích (oligotrofních rašeliništích - pozn. překl.) jako je Rundscheiblingmoos ("Rundscheibling" je kulatý bavorský klobouk s nahoru zvednutými okraji, český název slati není znám - pozn. překl.) na Smrčině, vyskytuje se suchopýrek trsnatý (Rasenhaargras, Trichophorum caespitosum HARTM.), v pozdním létě nápadný svými po odkvětu hnědě a žlutě napříč pruhovanými stébly.
Na Chalupské slati (Seefilz) u Borových Lad roste šicha černá (Krähenbeere, Empetrum nigrum L.) s bledě karmínovými květy a černými peckovicemi.
V lesních rašeliništích při pramenech Vltavy (Moldau) nacházíme ostřici vrchovištní (Patagonische Segge, Carex magellanica LAM), s níž se můžeme setkat i na Roklanu a kolem Malého Javorského jezera (Kleiner Arbersee). Je zajímavá svým obecným výskytem: kromě Šumavy jsou to Alpy mezi 1600 až k 2350 metry nad mořem, jen vzácně níže, dále Krkonoše, Krušné hory, Karpaty, Arktida a v Jižní Americe Magalhaesova úžina, kde byla vůbec poprvé i popsána a odkud dostala i své jméno.
V údolí Horní Vltavy, u Zátoně pod Boubínem, Strážného, Knížecích Plání (Fürstenhut), na Jezerní slati (Seefilz) u Kvildy a na "Vlčí nivě" (Wolfsaue, český název nedoložen - pozn. překl.) u Křišťanova (Christianberg) roste keřovitá, vzácně přes půl metru vysoká bříza zakrslá či trpasličí (Zwergbirke, Betula nana L.) s půvabnými, téměř okrouhlými, jemně vroubkovanými malými listy a blízko Knížecích Plání jsem při nádrži Tafelberger Schwelle (dnes U Tokaniště - pozn. překl.) našel i vrbu borůvkovitou (Heidelweide, Salix myrtilloides L.), poléhavý a stejně vzácný keř (na Šumavě už podle novějšího Klíče ke květeně České republiky vymizel - pozn. překl.) s přímými až vystoupavými větvemi a červenými, před listy se objevujícími kočičkami. Při sečení mokřin často došel úhony a já jej spatřil v květu jen jednou jedinkrát. Je to vzácný zástupce nordicko-subalpinské vegetace u nás.
Na mnoha slatích se nachází kyhanka sivolistá (Rosmarinheide, Andromeda polifolia L.). Její Její úzké, na okraji slabě podvinuté listy jsou na líci tmavě zelené, na rubu bělavě ojíněné. Květy, jakoby zpracovány z jemného, průhledného, světle růžového porcelánu, kývají se na dlouhé, růžově zbarvené lodyze z chudokrevných okolíků. Právě pro své krásu svých něžných květů dostala kyhanka své latinské pojmenování po Andromedě, dceři Kassiopeie a etiopského krále Kéfea, která soutěžila svou krásou se samotnou bohyní Iunonou. V její společnosti můžeme spatřit, i když také zřídka, na houpavé rašeliníkové půdě slatí rosnatku anglickou (Langblättriges Sonnentau, Drosera anglica HUDSON); velmi často zato rosnatku okrouhlolistou (Rundblättriges Sonnentau, Drosera rotundifolia L.). Velmi vzácný kříženec obou, rosnatku obvejčitou (Drosera obovata MERT. ET KOCH), našel jsem jednou ve slati zvané Weiherfilz u Strážného (vlastně dávný rybník u někdejšího Kunžvartu, dnes Stráženská slať - pozn. překl.) a pak už jen na těženém rašeliništi v Dolní Borkové (Mayerbach) u Černé v Pošumaví (Schwarzbach).
Na slatích u Modravy (Mader) a na Malém Javorském jezeře, jakož i na Mrtvém luhu (Tote Au) u Černého Kříže (Schwarzes Kreuz) se vyskytuje ve společnosti kyhanky sivolisé a rosnatky okrouhlolisté blatnice bahenní (Sumpf-Blumenbinse, Scheuchzeria palustris L.) s řídkými hrozny žlutozelených květů a velkými žlábkovitými listy.
Tady na Mrtvém luhu nalezl vlídný azyl při výstavbě tratě z Černého Kříže do Vimperka (Winterberg) snad s plechovkami od rybích konzerv sem rozesetý vřesovec čtyřřadý (Glockenheide, Erica tetralix L.), kterému se tu nyní skvěle daří. S ním příbuzný vřesovec pleťový (Fleischfarbene Frühlingsheide, Erica verna L.) nás na jaře potěší svou růžově červenou nádherou, když se tou dobou vypravíme na Čertovu stěnu (Teufelsmauer) u Vyššího Brodu.
Tak jsme při tomto našem botanickém putování pozvolna lesem sestoupili z hřebenů šumavských hor na travnaté svahy a pastviny a dál až do luk při vodních tocích, aniž bychom zapomněli na množství slatí, pokrývajících značnou část území vnitřní Šumavy. A když pomyslíme, že třeba vápencová květena právě ve vlastní vnitřní Šumavě téměř naprosto chybí, musíme jen užasnout nad takovým počtem vzácných rostlin a mnohdy skutečných botanických unikátů, s nimiž jsme se tady setkali.


Schwarzenbergisches Jahrbuch 1938, s. 153-163

P.S. Když autor použil ve své jinak dosti odborné botanické exkurzi (však jsem se bez několika hned klíčů při překladu neobešel) pojmu "vnitřní Šumava" právě v době pro stát, který hned v úvodu označuje přívlastkem "náš", tak veskrze dramaticky osudové, jistě netušil, nakolik se jeho význam naplní nedlouho později, totiž po strašlivé světové válce, která by bez toho "mnichovského řešení" sotva nastala, kolik bylin se tu vrátí na místa svého dávného výskytu či vymizí už docela nenávratně a oč vzácnější tu bude především na mnoho a mnoho let člověk, natož ten německy hovořící jako on sám.

Předmluva ke Schwarzenberské ročence 1938


V roce 1786 vyšla Schwarzenberská ročenka (v originále "das Fürst Schwarzenbergische Jahrbuch" - pozn. překl.) poprvé. Celý její titul tenkrát zněl: "Hochfürstlich Schwarzenbergischer Hof- und Staats-Kalender auf das Jahr 1786" (ano: "dvorní a státní kalendář" - vždyť ještě roku 1940 se v nekrologu jednoho schwarzenberského správce píše o předání "třeboňského státu", tj. tamějšího panství, roku 1924 do rukou republiky - pozn. překl.) a byla, jak dále stojí, tištěna a k mání (v originále "gedruckt und zu haben" - pozn. překl.) "bey Joh. Val. Knenlein, Hochfürstl. Privil. Buchdrucker, Markbreit in Schwarzenberg in Mittelfranken".
Měla kalendářní část, genealogický přehled knížecí rodiny, jakož i vlastní schematismus všech těch, kdo stáli ve schwarzenberských službách (v originále "den eigentlichen Bediensteten-Schematismus" - pozn. překl.). Následovaly příspěvky o přírodních katastrofách, záplavách, neúrodách atd. od 8. do 13. století (!), ekonomické příspěvky, přehled trhů konaných v roce 1786 a informace o vynálezech všeobecně prospěšných. Když tu čteme mimo jiné o vynálezu budíku, který kromě buzení i schystá světlo a sám roztahuje závěsy na posteli s nebesy i na oknech, usmíváme se jen shovívavě a cítíme se skutečně přeneseni nazpět do osmnáctého století. Ročenka však plnila jinak svůj účel dokonale a objevovala se nyní periodicky.
Až do světové války (autor mluví ovšemže o té prvé, druhá měla teprve nastat - pozn. překl.) vycházel "schwarzenberský schematismus" (v originále "der Schwarzenbergische Schematismus" - pozn. překl.), jak byla ročenka všeobecně nazývána, každým druhým rokem. Při tehdejším chodu věcí, který vyžadoval služeb více než jednoho a půl tisíce úředníků a zaměstnanců, stal se nezbytnou příruční knihou, jejíž pravidelné vydávání - naposledy se objevila roku 1913 - přerušila válka.
Během války, která byla i příčinou neustálých změn ve složení úřednictva, přechodných výpomocí na všech úrovních personálu atd., nebylo na publikaci podobného druhu ani pomyšlení. Po válce pak majetkové přesuny, změny a nejistota, které způsobila pozemková reforma, učinily sestavování schematismu vlastně čímsi zdánlivě aspoň zbytečným a bezpředmětným. Teprve když se reforma zdála napůl ukončena, bylo možno vrátit se k záměru obnovit vydávání ročenky. Stav zaměstnanců ovšem nyní klesl natolik z někdejší své výše, že vše kolem její přípravy bylo náhle mnohem těžší. Vrchní archivář Dr. Markus, přednosta archivu v Třeboni (Wittingau), byl v roce 1934 hlavním iniciátorem rozhodnutí organizace českých knížecích zaměstnanců, že dojde poprvé k vydání v českém jazyce, k čemuž rok nato opravdu došlo (pod názvem Schwarzenberská ročenka 1935 - pozn. překl.). Kniha byla radostně přijata a znovu prokázala svou hodnotu a nepostradatelnost. Měla by nyní vycházet opět pravidelně a tříletý odstup, v němž by objevovala tiskem střídavě v německém a v českém jazyce, nám připadá příhodný (vysloveno v německé ročence pro rok 1938 to přání zní po všech těch letech zvláště dojemně - pozn. překl.).
Němečtí úředníci a zaměstnanci knížecích majetků mě odtud - jako svého současného předsedu - pověřili tímto vydáním ročenky. Rád jsem vyhověl jejich přání a bylo mou snahou obohatit svazek příspěvky, které budí největší zájem v řadách schwarzenberského perzonálu, které však také mohou i mimo naše kruhy dosáhnout pozornosti a uznání. Uzávěrka schematismu se vztahuje ke dni 1. ledna 1938.
Chtěl bych tímto vyslovit poděkování všem svým spolupracovníkům za jejich příkladné a nezištné úsilí.
Vydání práce bylo usnadněno významnou podporou, které se nám dostalo od Jeho Jasnosti JUDr. Adolfa Schwarzenberga a za níž mu na tomto místě budiž dovoleno vyjádřit nejhlubší dík můj i nás všech. Děkuji i panu ústřednímu řediteli Josefu Tenglerovi za to, že nám při sestavování schematismu nápomocen v každém ohledu. Jestliže se přese všechnu pozornost, která byla práci věnována, vloudila do ní přesto tu a tam nějaká chyba, přijměte za to, prosím, upřímnou omluvu.
Podruhé tedy od konce světové války vychází Schwarzenberská ročenka a prosí o totéž přátelské přijetí, jakého se jí zatím dostalo po celý dlouhý, více než stopadesátiletý čas její dosavadní existence.

Horní Planá (Oberplan), v červenci 1938.

P.S. Tento text uvádí vlastně touž knihu, z níž je vybrán i předchozí, nezvykle dramatický podtón obou je pak bezpochyby opravdu dán jejich datací.

Anton Tannich, starší bratr archiváře a historika Karla Tannicha, se narodil 23. května 1882 v krumlovské rodině knížecího schwarzenberského dvorního tajemníka. V rodném městě navštěvoval obecnou školu i klasické gymnázium, následně pak absolvoval v Bělé pod Bezdězem (Weißwasser) vyšší lesnické učiliště, zřízené tu v roce 1855 jako první svého druhu v Čechách. V prvé světové válce sloužil jako dobrovolník u tyrolských císařských myslivců a účastnil se bojů na italské frontě, kde roku 1916 utrpěl těžké zranění. Sotva se uzdravil, byl povolán k vrchnímu velitelství armády jako lesnický referent. Několikrát vyznamenán vrátil se po válce do schwarzenberských služeb a začátkem třicátých let minulého století byl už vrchním lesním správcem revíru Bližší Lhota (Vorderstift), poté vrchním lesním kontrolorem ředitelství v Horní Plané a za druhé světové války lesním ředitelem a přednostou schwarzenberského panství Chýnov (Cheynow) u Tábora. Po 41 letech služby byl začátkem roku 1945 penzionován a přesídlil do vlastního domu v Krumlově, který však pouhých několik měsíců nato na podzim ještě musil jako Němec opustit a ocitl se zcela bez prostředků v rakouském Tollet bei Grieskirchen, kus na severozápad od Welsu. Hned příštího roku však už převzal jako pověřenec Zemědělského kuratoria pro Horní Rakousko majetky vévody z Württembergu a knížat Eulenburg-Hertefeld a pár měsíců poté mu sám Dr. Carl hrabě Czernin nabídl funkci hospodářského správce svého lesního panství v Sandlu na rakouské straně Novohradských hor blízko Freistadtu, kterou Tannich pak po čtyři léta úspěšně vykonával. Roku 1951 mu Hornorakouský zemský svaz včelařů udělil čestný diplom za jeho chovatelské zásluhy a v témže roce také odešel vyznamenaný už podruhé do zaslouženého důchodu. V letech 1953-1955 se ujal jako prvý odpovědný redaktor vedení schwarzenberského "podnikového" časopisu Blau-Weiße Blätter, který je významným pramenem rovněž pro dějiny Šumavy. Dne 7. prosince 1967 zavřel Anton Tannich ve věku 85 let ve Freistadtu své oči, vždy tak zvídavě otevřené kráse světa, navždy.

- - - - -
* Český Krumlov / Horní Planá / Sandl (A) / † † † Freistadt (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Podle záznamu v českokrumlovské farní matrice se narodil 25. května roku 1882 (pokřtěn byl 1. června téhož roku) v Dlouhé ulici čp. 59 Antonu Tannichovi, schwarzenberskému správci ve Vídni, Neuer Markt čp. 8 a jeho ženě Paulině, roz. Fitzingerové (příjmení její matky rodem z Třeboně je tu psáno "Kubow") - nechybí ani přípis o svatbě "Antona Paula Karla Adolfa Marie" Tannicha, jak byl pokřtěn, s Josefinou Schmidtovou v Českém Krumlově 7. listopadu roku 1911
Záznam o jeho svatbě v českokrumlovské zámecké kapli s Josefinou, dcerou schwarzenberského vrchního lesního správce v.v. Josefa Schmidta, bytem Český Krumlov, Zámecké schody (Hofstiege) čp. 7, a jeho ženy Karoliny, roz. Mayerové z Rohanova (Tonnetschlag), okres Prachatice - jako jeden ze svědků je tu podepsán i Rudolf Bezecný, knížecí schwarzenberský "centrální" účetní z Třeboně
Obálka (1928) a ilustrace Felixe Schustera zachycující při arabské číslici 6 šídlatku z Plešného jezeraObálka (1928) a ilustrace Felixe Schustera zachycující při arabské číslici 6 šídlatku z Plešného jezera
Kresby zachycující zevar úzkolistý a šídlatku jezerní k anonymnímu článku o dvou vzácných rostlinách Černého jezera v měsíčníku Waldheimat

zobrazit všechny přílohy

TOPlist