logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ STRUNZ

Knížecí Pláně 1990

Knížecí Pláně (Fürstenhut) byly osadou (tady je asi namístě poznamenat, že podobně jako třeba Věžovatá Pláně ta osada, dokud existovala, měla i českou podobu svého jména v čísle jednotném, tj. ta Knížecí Pláně či Knížecí Pláň, zatímco dnes uvažujeme i označením o "těch pustých pláních"! - pozn. překl.) 82 roztroušených stavení s asi 600 obyvateli, která vznikla až kolem roku 1800 mýcením a následným osídlením dřevorubci, usazenými tu z vůle tehdejšího majitele pozemků, knížete Schwarzenberga (jeho potomek se stal po roce 1989 osobním poradcem prezidenta Havla) k hospodářskému využití obrovských pralesů na východních svazích Šumavy. Stáli pod zvláštní knížecí ochranou a odtud i pompézní jméno vsi, které jí bylo dáno knížecími úředníky.
Užaslí a sklíčení hledíme teď na pozůstatky našeho někdejšího domu tady. Vstup do sklepa je dosud patrný. Stavení samo je dokonale srovnáno se zemí. Vidíme žulové kameny jeho zdí, ležící tu jeden přes druhý, jak je shrnul dohromady buldozer při srovnávání zbytků osady se zemí. Orientujeme se podle krajiny, abychom našli místo, kde mohla být velká obytná místnost, v níž se i spalo, kde se odehrával celý život naší rodiny, rodičů i nás dětí, kam se z mé paměti derou znovu a znovu děsivé scény z válečných let, kdy jsme se dověděli poprvé o otcově smrti. Odklízíme kameny stranou a nacházíme pod nimi domovní dveře, jak se sem dostaly při "zplanýrování" domu, nacházíme i stopy modré omítky, té poslední z roku 1945, dveřní veřeje, rozporku od vozu, úlomky kachlů a puklý litinový plát z našich kamen, na nichž maminka vařívala co byl rok dlouhý jídlo pro nás všechny doma.
Jsme jako v transu. Jako bychom se stali archeology svého vlastního života, kteří hledají kdesi ztracenou spojnici s minulostí, bod, na který by se snad dalo navázat. Mohutné dešťové mračno, tady na východním svahu Šumavy nic neobvyklého, nás odtud vyhání. Putujeme dál spíše jen tušenou vesnickou cestou. Můj starší bratr, lépe obeznámený s krajinou našich dětských let, vypočítává, jak se říkalo po chalupách na jednotlivých místech, kde někdy stávaly. Víme ještě, kde byly skrovné loučky, které měly stačit k obživě dvěma kravkám v naší stáji. S pohnutím stojíme nad mokřinou, z níž se otec usilovnou prací snažil odvést potok, aby vyzískal větší plochu pro jejich pastvu. Stejně se zase vrátil do původního koryta a teče jím i nadále. Staneme i před už zarostlou jamou, kde tatínek dobýval rašelinu, takže jsme i za té nejtužší zimy mívali z našich "borek" zvlášť teplo ve světnici.
Křižujeme nepřehlédnutelně široký pás někdejší "železné opony", který tu šel doslova prostředkem osady a teď se dá volně překročit. Přicházíme k místu, kde stávala hospoda zvaná u Kölbla, kde otec hrával v místní dechovce na trubku a nejmíň stejně tak často si rád zakarbanil a poseděl při pivě. Pořekadlo "Monna vom Fürstenhuat, trinks wann enk ürsten tuat!" (značilo asi jako: "Když máte žízeň, chlapi z Plání, napít se vám nic nezabrání!" a alespoň podle slov Franze Strunze vděčí za svůj vznik paní Ernestině Tutzingerové, vl.jm. Betty Steinbrenerové, od níž je i zvolil za motto svého exlibris i Rudolf Kubitschek - pozn. překl.) tu znívalo jako běžně užívaný přípitek. Jsou ještě znát základy kuželny k hostinci přilehlé, jakož i sklep, vyhrabaný do jedné vyvýšeniny terénu, kam se ukládaly brambory.
Konečně na nejvyšším místě osady se dostáváme ke kostelu. Dnes tam stojí smrkový lesík ve tvaru čtverhranného obdélníku, spíš vlastně čtverce nad původním jeho půdorysem. Zčásti se v něm dosud povalují přitesané žulové kameny od doby, co ta mohutná stavba vyletěla celá do povětří. Zachovalo se i torzo památníku padlým. Hrob předků se najít už asi nedá. Nápisy na náhrobcích jsou porušeny, padlé náhrobní kameny zarůstá vysoká tráva. Tak velké bylo rozhořčení po letech válečné okupace, že mělo být zřejmě zahlazeno vše, co v tomto pohraničním území připomínalo německé obyvatele. Zdaleka viditelný stojí na okraji hřbitova, kde kdysi stávala hřbitovní zídka, vysoký kamenný kříž s jasně čitelným nápisem velkými písmeny: FRIEDE.
Knížecí Pláně byly až do této chvíle nepřístupné i českým občanům. K osídlení horské vsi už po válce nedošlo. Příroda byla ponechána sobě samotné. Tím, že osada byla zbavena člověka i domácích zvířat, stala se jakýmsi anglickým parkem, jaký teď máme před sebou, krajinou osamělou, poklidnou a spanilou, pravou oázou pro všechny naše smysly. V Bavorsku stejně jako v Čechách se došlo k myšlence vytvořit z jedné z opravdu dosud zachovalých a od původu lesních oblastí Evropy, z oblasti právě na české straně díky okolnostem poválečného politického vývoje tak málo porušené především ve svém přísně zapovězeném jádře, přírodní park překračující vlastně umělé hranice. Nenabízelo se k tomu účelu lepší území než právě ty nekonečné lesy a horská luka kolem Luzného a kolem pramenů Vltavy, kteréžto jsou od našich Knížecích Plání vzdáleny sotva hodinu pěší cesty. Osídlení této idylické, rajsky líbezné krajiny je už opravdu sotva představitelné. Nechť tu dojde skutečného pokoje a míru příroda a s ní i člověk. Návrat původních obyvatel se zdá vyloučen. Dějiny vyřkly neodvolatelný ortel, i když se mu cit snad vzpírá a jen pomalu přizpůsobuje. I kdyby rozum dokázal vypočíst snad veškeré logické důvody a následná vysvětlení toho, co vedlo až sem k situaci, jaká je, i kdyby všem už připadalo všechno tak lepší v té tak jako tak pro lidi až příliš drsné končině, zůstává neutišitelná záloha stesku a melancholie po něčem ztraceném a zmarněném. Je to jako probuzení ze snu o dětství, něco na způsob vyhnání z ráje, který snad ani nebyl, a přece je tak nesnadné se zbavit pomyšlení na něj. Právě to ticho a samota kolem, v místech, kde kdysi pulsoval lidský život, na něj poutníka dětstvím ustavičně odkazuje. Na zdánlivě tak neotřesitelné někdejší bezpečí a důvěru v neporušitelnost domova, nad jehož zánikem dnes čechrá jen vítr vysokou trávu a květy, kam jen oko dohlédne.

Sbíral u nás v Jihočeské vědecké knihovně materiály k práci o Rudolfu Kubitschekovi, lépe řečeno k výboru Kubitschekových textů o Knížecích Pláních. Vyšla ta kniha roku 2002 pod názvem "Meine lieben Fürstenhuter..." a naše ukázka pochází právě z ní. Její autor Franz Strunz je totiž rodem odtud. Spatřil tu světlo světa dne 5. dubna 1941 v rodině zdejšího chalupníka ("Holzhäusler", jak mi píše sám ve stručném curriculum vitae) Adolfa Strunze a jeho ženy Emmy. Otec byl v dubnu 1945 zastřelen esesmany jako válečný dezertér. Následovalo vyhnání pouhý rok nato. Obecnou školu už navštěvoval v dolnobavorském Kollbachu kus na východ od Landshutu (pozoruhodné je mimochodem, že místní jména Landshut a Fürstenhut mají týž významový kořen: Hut, tj. ochrana, záštita, stráž, ovšem také pastvina a také klobouk!), gymnázium poté v jižněji položeném Pfarrkirchenu. Studoval, jak mi dále píše, francouzštinu, latinu a angličtinu nejen v bavorské metropoli Mnichově, ale i ve Vídni a francouzském Montpellieru. Dosáhl roku 1980 titulu diplomovaného psychologa (Dipl. Psych.) a vyučoval na gymnáziu, vedle toho publikoval nejen v oboru psychologie, nýbrž i literatury, hudby a filosofie. To od něho jsem se až v prosinci 2002 z dopisu dověděl, že Ernestine Tutzingerová byla přítelkyní Kubitschekovou a že je autorkou textu, který si právě Kubitschek zvolil za motto svého exlibris ("Monner von Fürstenhut..."), a také to, že jako provdaná Kohornová žila i po odsunu v Čechách v Radotíně u Prahy. Nejen za to jsem mu však vděčen. Stačí přečíst si úryvek z jeho knihy, abychom pochopili, jaké porozumění osudu ho s námi sbližuje. Jsme s ním v Knížecích Pláních nad troskami snu o dětství, o zlatém věku nás všech. Až v plném létě 2007 mě zastihla zpráva, že Franz Strunz skonal "po statečně snášené nemoci" 7. června toho roku v Deisenhofen u Mnichova.

- - - - -
* Knížecí Pláně / † † † Deisenhofen (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

A teď "něco pro zasmání": v září 1923 referuje českobudějovický německý list "ze spolehlivého pramene", že hřbitov v Knížecích Pláních je přeplněný a když zemřel obecní písař v sousední Bučině, museli ve dva roky starém hrobě jedné ženy uříznout její mrtvole nohy, aby se písař vešel
Hřbitov v Knížecích Pláních v roce 2010Hřbitov v Knížecích Pláních v roce 2010
Pamětní deska na hřbitově v Knížecích Pláních, vytvořená v rámci projektu "Album Šumavy"
Až do počátku devadesátých let stály v Knížecích Pláních tyto objekty "staré roty" Pohraniční stráže - zde na dvou snímcích z roku 1966Až do počátku devadesátých let stály v Knížecích Pláních tyto objekty "staré roty" Pohraniční stráže - zde na dvou snímcích z roku 1966
Model zaniklé roty na Knížecích Pláních v "síní tradic" dnes již také zrušené,
ale dosud stojící budovy "roty Borová Lada"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist