logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL HANS STROBL

Nebeští zástupové*

Zblízka viděno, vyjímali se arciť docela pozemsky ti zástupové, poněvadž totiž vskutku v nijakém pádu nepocházeli z oblačných niv věčné blaženosti, nýbrž z chalup jedné vsi, ze stavení ležících řadou mezi lesnatými vrchy, nejprve jednotlivě a s odstupy, pak ale šmahem nakupených kolem zdejšího kostela. Jejich nebeská povolání, totiž těch zástupů, netrvala také jako u těch okřídlených poslů Božích od věků do věků, ale jen malý kousíček času na samém přelomu odcházejícího a nového roku, přesněji ode druhé neděle adventní až do svátku Tří králů.
Vánoční hra, k jejímuž provedení se, odloživše veškery své jinak neohroženě bojové životní talenty a ctnosti, semkli s vážnou mravní opravdovostí, byla prastará, byla jim zachována ve své prachem pokryté prostomyslné naivitě z jakéhosi dávno uplynulého a cizího nám století a byla zajisté i díky tomu plna hranatostí a obhroublých výrazů, nad nimiž se tu však kupodivu nikdo nijak nepozastavoval, poněvadž mu hluboká víra po předcích dovolovala nahlédnout pravé podstaty.
Poněvadž však mládeže chtivé nějaké té role ve zmíněné hře bývalo vždy nepoměrně víc než sám počet hrajících postav vyžadoval, platila ve vsi od nepaměti dohoda, že dochází k tzv. "dvojitému obsazení", tj. k alternacím jednotlivých rolí, jak se ve městě u divadla říká. Byli tedy dva svatí Josefové, dvě Panny Marie, dva Herodové a tak dál až k samému Satanáši nejníže a nejvýš pak až k milému Pánubohu, který nehledě na svou nejsvětější trojjedinost a nedělitelnost tu byl rovněž obsazen dvojmo. Tak se v té svaté hře nakonec vytříbily i dvě skupiny, dva herecké sbory, z nichž ten jeden, nazývaný zástupem "andělským", hrával každou neděli až ke Štědrému dni, ten druhý zas, zvaný zástupem "královským", od Štědrého dne o nedělích a svátcích až do samých Tří králů. Zástupové andělský i královský se po celá desetiletí od zmíněného už rozdvojení vždy vzorně snášívali, nelezli si nikdy navzájem do zelí už proto, že druhá skupina přece vždycky jen začala tam, kde prvá s týmž celým kusem v úplnosti přestala, takže jakékoli soupeření bylo z podstaty věci vyloučeno a na Tři krále se po posledním představení obojí jednosvorně vypravili se zpěvem koled dům od domu, od jedné dobré panímámy ke druhé, na obou stranách Tři krále vepředu, tedy šest králů jářku úhrnem, a za nimi všechny hrající osoby toho bohumilého kusu až po ty oba "draganty" Herodovy, co ve dvou velkých koších nesli obdržené výslužky v podobě čerstvých vajec, voňavých vánoček, šrůtek domácího uzeného i celých věnců lesklých vuřtů k následně vždy domluvenému dělení kořisti na přísně komunistickém základě (jak jiný význam měl asi tenkrát autor na mysli, než cítíme my, nelze ani uhodnout - pozn. překl.), při kteréžto slávě si i sám Pánbůh přišel nakonec na totéž co trochu přitroublý pastýř Jára (v originále Lenzai, Lenz značí německy i vesna, jaro - pozn. překl.).
Mezitím jednoho nijak zvláště pěkného dne vypukla světová válečná vřava a té se vbrzku natolik mezi lidmi zalíbilo, že i poté, co ve velkém zhasla, nedokázala přece ustat alespoň v líčení všelijakých svých drobných úkladů natrvalo a docela. Tak nakonec v přestrojení zavítala i do dotud v blaženém vnějším míru poklidně dřímajícího Langenbrunnu (podle všech dostupných slovníků jde o místní jméno na českém historickém území, tedy případně i na Šumavě, toliko fiktivní - pozn. překl.), aby i toto místo zaslíbila svému prospěchu a dílu.
Začalo to všechno tím, že pan farář oslovil jednou na sklonku léta Fricka, to jest ratolest páně poštmistra Zwettela a hned po několika úvodních větách o konci prázdnin a o novém začátku školy obrátil se naň přímou otázkou, zda bude letos ve vánoční hře mezi "andělskými" opět představovat zase jako minule archanděla Gabriela.
Fricek odpověděl souhlasně.
"Taktak," mínil farář a vedl po delším odkašlávání řeč dál, zdali už Fricek coby žák humanistického gymnázia nepomyslel někdy na to, že ta hra o Vánocích tu uváděná je místy přece jen jaksi nepřiměřeně obhroublá a neotesaná, ba rouhačská, neřku-li rovnou bezbožná už tím, že se v ní osoby svaté chovají spíše coby obyčejní lidé, častující se navíc selskými vtipy.
Až dosud si sice Fricek Zwettelů o tom všem rozhodně nepřipouštěl myšlenek víc než kdokoli jiný z Langenbrunnu, ale jako gymnazista se náhle opravdu cítil přímo povinován si co možná nejrychleji tyto myšlenky činit o to hlubší.
Poté, co právě nad tím pan farář vyjádřil své přímo otcovské uspokojení, dovolil si jen jakoby mimochodem připomenout, že ovšem od někoho jako je Fricek ani nic jiného neočekával, poněvadž dotyčný stojí na docela jiné duševní úrovni než řekněme jeho blízký kamarád Hans, totiž syn pana řídícího Zugsbratla, kterýžto je zabedněný až natolik, že jemu sdělené názory páně farářovy na vánoční hru neprokázal se ochoten sdílet. Teď nedokázal farář ke svému lichotnému uznání Frickových předností připojit nic lepšího, nežli že ve zřejmé snaze jinocha plně získat na svou stranu postavil do přímého protikladu osvícenou mysl téhož s ostudnou zatemnělostí ducha P.T. Zugsbratla mladšího. Třeba poznamenat, že přáteli si ti oba už tak jako tak nebyli, to minulo a poměrně odnedávna se z nich stali jeden druhému navzájem těmi nejzarytějšími soky. Datovat se to dalo poměrně přesně oním náhlým rozpuštěním Spolku Karla Maye, v němž do té doby figurovali pospolu jako málem pokrevní bratři, kteří s význačným houfcem vesnické chasy prožívali během léta všecka svá indiánská dobrodružství.
Abychom to řekli krátce: zakladatelem zmíněného Spolku Karla Maye byl totiž právě Hans Zugsbratl, jenž podrobné znalosti Divokého Západu načerpal z několika vypravěčských pasáží svého literárního idolu a dokázal je zprostředkovat s přesvědčivě působící zasvěceností ostatním věrným. K naprosto nezbytným indiánským rekvizitám pak náleželo, že jeden každý z těchto účastníků života prérijních rudochů vlastnil vedle lasa a tomahavku, ručnice zvané "riffle" a Bowieho nože rovněž poncho, to jest přehoz s otvorem uprostřed, jímž se při navlékání prostrkovala hlava. A právě tento otvor pro hlavu měl se stát osudným pro přátelství mezi Old Shatterhandem a Vinnetouem. Neboť poté, co byl Vinnetou několikrát marně vyzván, aby své indiánské vybavení doplnil o řečené poncho, prohlásil o něm Old Shatterhand, že je prostě zbabělcem a jeho vysvětlení, že mu doma nechtějí dát kus látky jen na to, aby do něho vystřihl otvor, nelze chápat jinak než jako pouhou výmluvu. Pořádný Apač si dokáže opatřit poncho, i kdyby ho to mělo stát vlastní skalp, takže objeví-li se Vinnetou propříště opět bez poncha, bude bez ohledu na veškero pokrevní bratrství ze Spolku Karla Maye prostě vyloučen. Načež Fricek Zwettel jednou pod ochranou noční tmy odcizil staré kuchařce Anně nádherně teplou flanelovou deku, kterou si tak ráda přehazovala přes nohy a nelítostně krutým zásahem nůžek učinil z něho rázem kýžené poncho. Přečin byl záhy kýmsi vyzrazen. Vyplynula z toho očitá nebezpečnost Spolku Karla Maye a ježto za duchovního původce téhož sdružení byl označen Hans, dopadla na hříšníky ruka trestající Nemesis jak v domě poštmistrovic, tak u řídících. To se ovšem nedalo odpustit, poněvadž muž ze Západu jakož i Indián nezradí přece přítele ani na mučidlech. Od té doby počínaje bylo mezi někdejšími přáteli nastoleno cosi, čemu se na Korzice říká krevní msta.
To byla ovšem jen jedna příčina jejich nepřátelství. Ta druhá se jmenovala Rézi a byla dcerou místního hostinského. Ta osmnáctiletá dívka byla kalendářově asi o dva roky starší než každý z obou mayovských druhů, to jest než Old Shatterhand i Vinnetou, vánočně pak vzato než archanděl Gabriel i ďábel jednotlivě.
Abychom se touto oklikou vrátili k farářovi, tento právě sdělil jinochovi poté, co už si byl jist jeho zásadním souhlasem, že v zájmu odstranění staré a pohoršení vyvolávající vánoční hry sepsal on sám nový pobožný divadelní kus škodlivých rysů zbavený, na jehož ději i veršování nelze ani té nejzbožnější z myslí dojít nijaké úhony. Nahradit touto hrou onu starou bude právě úkolem "andělského" zástupu v čele s Frickem, když se téhož úkolu předtím za zástup nazývaný "královským" odmítl zhostit Hans Zugsbratl.
Věc byla vyřízena obratem ruky; zároveň jaksi mimochodem dokázal k tomu dodat pan farář i předem už jasný otcovský souhlas páně poštmistrův. Pro Fricka vzešel z řečeného paktu nejeden zisk: úhlavnímu nepříteli upřel tak dosavadní prvenství a získal nad ním převahu; už tím, že prostřednictvím farářovým byl zbaven čtyři neděle před Vánocemi povinnosti školní docházky pro nezbytně nutnou přípravu na roli v nové hře, namísto aby jako v letech předchozích musel ozlomkrk putovat sem a tam o vlastní újmě. Hans naproti tomu musel trčet až do počátku vánočních prázdnin ve městě. Nedosti na tom: Hans nejenže byl takříkajíc vyhozen ze sedla tím, že nová hra v nastudování "andělských" vlastně postavila "královské" s jejich obhroublým venkovským spektáklem zcela mimo soutěž. Pro Fricka se nejrůžovějším jevil na celé věci ten fakt, že jeho vzestup, jeho dlouhé prázdniny kvůli nové, vylepšené hře, to všechno se vlastně dělo v nejniternějším vztahu k Rézi, jež ozařovala jako slunečný středobod jeho duši až do jejích nejzazších zákoutí.
Stalo se tak veskrze po intervenčních zásazích duchovního mistra slova. Sám pan ředitel doporučil jeho vlivem prodloužit Fricku Zwettelovi zimní prázdniny k bledé závisti jeho soka Hanse.
Fricek se tedy vrátil domů do vsi a herecké zkoušky upraveného kusu mohly začít pod nejvyšším dohledem tvůrce nové verze, která se spolu s celým souborem zdála zrát k plné jeho spokojenosti. Tu a tam zahlédl Fricek vynořit se zvědavou tvářičku Rézinu v temném pozadí sálu a pak se mu draly verše z hrdla ještě lahodněji a zdobněji než jindy. Měla s sebou bratrance, studenta z Prahy, s buršáckou čapkou i šerpou, jehož Fricek nesnesl už pro povýšený výraz, který dotyčný nasazoval, daleko víc však už pro samotný fakt, že kdekoli se s Rézi potkal, vynořila se vedle ní vztáhlá postava bratrancova jako nějaký vykřičník na konci věty. Mezitím nadešel den prvého uvedení kusu a v předních řadách lavic usedlo všechno, co mělo v Langenbrunnu nějaké jméno a společenské uznání, od starosty až k náčelníkovi strážnické stanice, zatímco selské publikum se tísnilo vestoje až u samých dveří ze sálu. Hra začala a není snad ani k vypovězení, jak čistě vypulírována teď zněla. Ničehož nic nezůstalo z grobiánských rozprávění pastýřů, nic z krutostí Heroda a jeho "dragantů", nic tu už nebylo o dvou židovských handlířích či o krčmáři z města Betléma a jeho hašteřivé ženě, kteří oba svorně odmítli poskytnout nocleh svaté rodině. Všechno šlo hbitě napřed, jak nově psáno, ani slovo zbytečně navíc či snad míň nevadilo veršování neslýchaně přiměřenému veškeré posvátnosti námětu.
Jak ale kus míjel, protahovaly se selské tváře diváků vzadu víc a více, jen starosta obce přiškrceně vyrážel slova obdivu; nepomohlo nijak, že redaktor mravně rozhorleného listu, jemuž se farář upsal, byl nadšením bez sebe a dal to později i černé na bílém patřičně najevo. Fricek se točil poté, když po posledních slovech hry odložil v hasičské kůlně i roucho archandělovo, tak dlouho kolem Rézi, až našel konečně odvahu zeptat se jí na to, co o celém představení soudí.
Rézi se jen zasmála a sdělila Frickovi, že mu pod andělským rouchem bylo vidět kalhoty, což o hře samé vypovídalo poměrně málo; student však, který ovšem stál po jejím boku i tentokráte, netázán nikým vyjádřil své nepokryté mínění, že totiž v životě nikdy ještě nic tak nudného neviděl.
Totéž se ostatně zdálo být názorem obecným, neboť už při druhém uvedení hry zel sál napůl prázdnotou a o třetím seděl v prvé řadě lavic jen sám farář s nejužším kruhem věrných. "Nic se neděje," pravil duchovní pastýř, rozhodnut vztrvat, "na to lepší si musejí lidé vždycky teprve zvykat."
Mezitím se s vánočním časem do vsi vrátil i Hans Zugsbratl a ačkoli převaha Fricka Zwettela už v srdci téhož vůbec netkvěla v pocitu tak namyšleném a sebejistém jako dřív, nedal Fricek na sobě nic znát a dělal, jako by se všemi těmi úspěchy a vavříny vítězství on ani pan farář vlastně nevěděli co si dřív počít. Zugsbratl sice vypadal jako naložen v žíravině kyselostí přímo přesycené, nechal si to ale pro sebe a šklíbil se jen samou škodolibostí, když viděl Rézi pospolu s tím šerpou opásaným buršem z Prahy, z čehož vyvozoval, že přinejmenším v tomhle bodě nemá nad ním Fricek navrch.
Nu a tak nadešel sám Štědrý večer a po něm Boží Hod vánoční, o němž měla zbožná hra přejít do rukou zástupu královského. Tentokrát měl kus podle nového řádu věcí zůstat v péči těch andělských a Fricek v hasičské kůlně právě navlékal archandělské roucho přes svůj světský šat, když přiběhl jeden ze sboristů a křičel:
"Už hrajou!"
"Kdo hraje?" vykřikl Fricek v odpověď.
"Královští!" To byla ovšem zvěst, která dokáže zvednout na nohy. Fricek i neměl ještě ani čas ani správně nasadit svou blonďatou paruku, i dlouhá křídla měl na zádech jen tak narychlo, a také ti ostatní vězeli jemu rovni nejvýš naspěch v posvátných kostýmech; tak teď spolu vyběhli všichni dohromady do obecního hostince.
Jak chtěli najednou do sálu dovnitř, nedaly se dveře nejprve vůbec otevřít, tak nacpáno bylo v místnosti a museli pronikat po jednom a komu se to povedlo, uzřel, že stará vánoční hra je v právě v tom nejlepším a to ve veškeré své hulvátské obhroublosti a drsné neomalenosti. Na jevišti stanul právě satanáš, tj. Hans Zugsbratl, chřestil řetězy, cenil zuby a vřeštěl:

"Sakradibix! Sakradibix!
I, wann i daherkimm, da gibt 's fei nix!
Schaut 's enk die höllische Pratz'n an,
Für mi is der größte Fäustling z'klan."
"Sakradibix, sakradibix,
kam přídu já, tu nezvostane nic!
Pohleďte jen mý pracky pekelný,
kdo z vás se jim pěstičkou ubrání?"

Ano, byli to královští, jejich zástup přišel stvrdit své právo, a i když kus předváděli jen v nahrubo slátaných úborech, poněvadž pravé kostýmy zůstávaly v rukou těch andělských, líbili se sedlákům přece víc a ti se smáli každému veselému místu, neboť to, co tu viděli, byla ta jejich vánoční hra, skutečná a pravá.
Farář se dal hned po začátku na útěk, ale toho si nikdo vlastně ani nevšiml, a když se Fricek se svou andělskou parukou chtěl prodrat dovnitř, aby pronesl řeč, nevěda ovšem ještě jakou vlastně, otočil se k němu jeden z přítomných tváří a řekl: "Co tu chceš? Máte dohráno!" A zezadu ho někdo zatahal za křídla, až to v nich prasklo, zcela bez úcty k jeho archandělské důstojnosti; a netrvalo nijak dlouho, všichni andělští, jimž se podařilo vedrat se do sálu, včetně svatého Josefa a svatých Tří králů od Východu, octli se zase venku za dveřmi.
Hra uvnitř směřovala nerušeně ke konci. Jakmile ale zazněla závěrečná slova sboru:

"Ihr lieben Christen insgemein,
Lasst uns alle recht dankbar sein.
Loben wir Gott den Herrn schon,
Der uns gesandt hat seinen lieben Sohn."
"Milí křesťani vespolek,
nechte nám vyslovit svůj vděk.
Pochválen provždy buď Nebes Pán,
že Jeho Syn nám všem byl dán."

a po nich královský zástup opouštěl hostinský sál, bylo proti němu zřít vzteklý zástup andělských, shromážděný a semknutý v bitevní šik. Na roli archanděla, navíc farářovým básnickým geniem očištěnou a mravně vylepšenou, zaznělo arciť poněkud divoce, když Fricek Zwettel zvedl hlas a mocně vzkřikl nade všemi, že je to sprostá a drzá neomalenost, že královský zástup by měl být rozpuštěn z moci úřední, jak pravil pan farář, propříště že bude z jeviště prostě bez meškání vypohlavkován.
Na tento řízný andělský pozdrav na způsob přesvědčivé rány obuškem ozval se jménem svého nebeského voje Hans Zugsbratl: jen ať přijdou a jestli to ještě nevědí, můžou si zkusit hnedle, jak se to má s rozpuštěním zástupu královského.
Teď by mohla slovní šarvátka jako u homérských bojovníků ještě nějakou chvíli pokračovat, ba celá záležitost jí mohla dojít obratu, kdyby ovšem v té chvíli nezasáhla vyšší moc, skrze níž se ojevila na obzoru jistá nám známá Rézi, provázená ovšem svým nepostradatelným bratrancem, nasadivším pro tu příležitost svůj co nejuštěpačnější a nejpovýšenější výraz. Při pohledu na ně vypučelo hrdinství obou soků náhlým květem nejprudšího hněvu a to, co jim bylo z tajného citu trpět bolem, steskem duše a jejím zoufalstvím, vrhlo je nezadržitelně proti sobě navzájem, oba plné žlučovité nenávisti vůči sokovi v lásce.
Jako by neznal lepší legraci, křičel Hans Zugsbratl cosi o někom, kdo vyzrazuje kamarády jako stará drbna, čímž zřejmě narážel na událost s ponchem a nestatečnost Frickovu na domácích mučidlech. Tváří v tvář milované a jejímu povýšenému bratranci byla podobná urážka těžko snesitelná. Bez dalšího uvažování se vrhl Fricek na svého soupeře a v příštím okamžiku se váleli archanděl Gabriel se satanášem do sebe zaklesnuti ve sněhu právě u Réziných nohou.
Germánská čest a věrnost si žádá, aby se muži bojové družiny chytli u krku, činí-li tak jejich vojevodové. Protistojící houfce se dlouho nerozpakovaly a brzy se mezi nebeskými zástupy rozhořela bitva na celé čáře. K jakým nesmrtelným činům tu došlo, nedá se snad ani jednotlivě popsat; následné zprávy z bojiště nehovořily na obou stranách o ničem jiném než o vítězství, aniž byla zmíněna jakákoli porážka kteréhokoli z obou vojů.
Poté, co se přední jejich řady dostatečně zvalchovaly navzájem a zdálo se, že temné pudy nabývají vrchu nad andělem světla, byly náhle opět vyšší mocí takříkajíc uchopeny za límec a v zapřisáhlé slepotě postaveny opět rovnou na nohy.
Tou vyšší mocí byly tentokráte pěsti bratrance z Prahy. Jak se ti dva, které od sebe roztrhl, pustili, uviděli teprve, že si ztropili na svém vnějším vzhledu vlastně jen málo škod. Archandělu Gabrielovi se ztratila paruka plná zlatistých kadeří, takže jeho černá kštice s uličnickou čupřinou na temeni trčela ježatě vzhůru a levé křídlo, které měl zlomeno, naopak viselo bezvládně ze zad. Satanáš měl utržený ocas a ovčí kožich jeho dědečka, obrácený chlupy navrch, vykazoval několik holých míst, jejichž předchozí porost zůstal archandělu vězet mezi prsty.
Poté, co si bojovníci sečetli své rány, všimli si ještě něčeho: že totiž Rézi trvá zatvrzele a nezadržitelně na rozpustilém úsměvu a vůbec s tím, zdá se, nemíní přestat. Tu se zastyděli, zjistili svůj blud a hříšný pád, jakož pochopili, že na posledně jmenovaném, prvém ze všech hříšných pádů, nese vinu žena.
Bratranec ale pravil, že už toho snad bylo dost a celá čestná záležitost byla vyřízena způsobem rytířským, takže poté, co odloží svá nebeská odění, měli by za ním ještě přijít, poněvadž má oběma co povědět. Sdělil jim tolik, že oba se prokázali být statečnými jinochy a pro jeho korpus, až se oba v Praze později jistě octnou, bude potěšením získat buršovstvu dva lišáky tak švarné.
Tu vzrostla jim v srdcích nelíčená pýcha, podali si ruce na usmířenou a náhlá záře, nově se rozklenuvší nad jejich budoucností, byla zřejmě tak oslepivá, že na ně odjezd pražského bratrance po konci vánočních prázdnin z Langenbrunnu už coby ohlášeného snoubence Rézina vlastně ani neučinil nijaký zvláštní dojem. - Jakkoli nekrvavě a bez vítěze proběhla a skončila bitva mezi nebeskými zástupy, zanechala na bojišti přece jen jednoho mrtvého.
Byla jím vánoční hra páně farářova.
Je třeba přijmout, že tehdy zašla, zanikla a zmizela beze stopy a že v budouvnu zůstalo i u potomků někdejších soupeřících zástupů andělských jakož královských při té staré grobiánské, selské, mravně nedosti vztříbené hře o Narození Páně.


Weihnachtsgeschichten aus dem Sudetenland (1988), s. 69-76

P.S. Ten značně ironický text jsem překládal léta Páně 2004 na faře v Nových Hutích (Kaltenbach). Antologie "sudetoněmeckých" vánočních povídek, z níž je tato Stroblova převzata a uvedena do češtiny, v poznámkách o autorech cituje titul původního souboru, v němž originál vyšel poprvé. Bylo to právě před 70 lety, než jsem si jej dovolil přeložit, co vyšel v berlínském Ullsteinově nakladatelství ve svazku nazvaném "Heimat. Die deutsche Landschaft in Erzählungen deutscher Dichter". Ani motiv mayovský mi nedá zapomenout, že proslavený autor pro mládež, mimochodem stále oblíbená četba i ještě dospělého prý Adolfa Hitlera, má ve svém díle rovněž motivy česko-bavorské (např. román Der Weg zum Glück z roku 1886/1887 dokonce s postavou Ludvíka Bavorského trávícího inkognito čas kdesi v pohraničním mlýně na českém pomezí), na základě nichž se nabízí i srovnání s tvorbou Karla Klostermanna či Adalberta Stiftera, jak to činí v ročence Stifter Jahrbuch 1996 článek nazvaný výmluvně Old Shatterhand in Böhmen.

Neues Leben


Ein blaues Summen geht durch den Wald.
Und alle Waldglocken läuten.
Die Zwerge schlagen bei Höhlenspalt
Die dumpfen Kessel mit aller Gewalt,
Das muss den Frühling bedeuten.

Da muß man wohl frühlingsfröhlich sein
Unter so lachelnden Himmeln;
Im Moose kichern die Waldfräulein
Und pfeifenschmauchend das Glasmännlein
Lässt seine Glasglocken bimmeln.

Und wagt man 's zwischen Gestock und Gesträuch
Ganz tief in den Tann zu dringen
Wo die Hexe wohnt, so hört man gar auch
Den alten blechernen Glockenbauch
Im Frühlingsrhythmus schwingen.

Da kommt auch das süße Jesulein
Wohl aus dem Mohrenland.
Es reitet auf einem Eselein,
Auf einem zuckernen, zuckernen Eselein,
auf einem Esel aus Zuckerland
Wohl aus dem Lande der Mohren,
Du nast so schöne Ohren,
So schöne Ohren aus rotem Papier -
Ach Jesulein sei gut zu mir.
Es reitet durch den singenden Wald.

Die Birken tragen ihr neues Gewand
Wie junge Königinnen,
Die schlanken Tannen seh'n unverwandt
Nach ihnen, wie schlanke Pagen entbrannt
Von Frühlingstorheit tiefinnen.

Nový život


Modrý bzukot dneska lesem jde
a lesní zvonky znějí.
Skřítci buší u jeskyně
do kotlů ze vší síly své:
to ohlásit jaro chtějí.

I tys tak rozjařen v tu chvíli
pod rozesmátou oblohou;
v mechu se chichotají víly
jak by to sklínky zazvonily,
že celý les je na nohou.

A hemží se to v houštinách
hluboko pod jedli se derou,
kde ježibaba dlí až strach,
ba, veselo je tu na horách
ozvěnou tisícerou.

I Jezulátko na oslátku
zdaleka míří sem.
Oslík je podoben cukrátku,
z dětství sladkému cukrátku,
tamodtud, kde cukrová je zem.
Je ze země mouřenínů,
uši jak z krepdešínu,
jak sám hedvábný červený papír --
Jezulátko, dej mi svůj mír.
Les zpívá, k nám jedeš pokojně.

A břízy mají čerstvý šat
jak královničky mladé,
černý les žasne už napořád,
samou touhou po nich teď vzplane snad,
vždyť jarem to hoří všade.

Sudetendeutsche Anthologie Lyrik (1932), s. 290-291

Šestý tovaryš

Podivný příběh

Les na české hranici je pořád samá tma. I za dne v něm pobývá ta bázlivá sestřička noci: lesní šerava. Když potom přijde noc přes hory, slyšíš vytí vlkodlaka v divočině a v horské slati rdousí záludný bahenní skřet jelena, dokud ho chroptícího nestáhne k sobě do hlubin. Tmu na nebi protne blesk jako krvavý bič a dole na pláni zaplane jeden ze selských dvorců požárem.
Dva tovaryši klopýtají hrbolatou venkovskou silnicí. "Inu myslím," řekne Christian, "že tu musí být už každou chvíli nějaká hospoda."
Ten druhý se jen jízlivě uchechtne: "Pokud ji satanáš ve své smradlavé odporné pomstychtivosti nepozřel i se základy, na truc a mrzutost poctivým pocestným."
Vrávoravým krokem pokračovali v cestě. Krvavý bič na nebi se zaklikatil do šíra jako všežravá ohnivá záplava. Ohlásila se ale jen a pohasla a dva tovaryši málem vrazili ve tmě hlavou do stromu. Konečně uviděli před sebou světýlko v okně nějakého stavení.
"Hola, hospodo! Kartáčník a bečvář se hlásí o nocleh."
"Má vám být dopřáno vejít." Krčmář stanul zeširoka ve dveřích. Za ním bylo světlo a strava, teplo a lože. U rozložitého stolu už seděli další tři. Vonělo tu pečínkou, a dvěma příchozím tovaryšům se sevřely žaludky. "S dovolením!" Christian i Gotthold hodili své ranečky do kouta a odložili k nim i své poutnické hole. Pak se vrhli ke stolu.
Seděli teď pohromadě, strkali se lokty a šířili pach všech pocestných: pot a špínu a kručení v hladovém břiše.
Pět potulných tovaryšů, které náhoda svedla do jedné osamělé hospody na české hranici.
Christian Borst, kartáčník.
Gotthold Schlägel, bečvář.
Sebastian Springer, ohňostrůjce.
Johannes Ambrosius, jarmareční zpěvák.
Georg Engelhardt Löhneiß, přeborník v obžerství.
Počestné řemeslo mělo namířeno do Saska, Míšeňska (ins Meißensche) přesněji, k jednomu ctihodnému mistru na práci a zaopatření.
Tři z pocestných mířili však jinam, do Čech (ins Böhmische). Ve Zlaté Rudě (autorův Goldenstein, jemuž na Šumavě zvukově nejvěrněji odpovídá nejspíš právě jen i za Rakouska hraniční Eisenstein, tj. Železná Ruda, je ovšem místním jménem fiktivním - pozn. překl.) je zítra trh.
Každý jde v životě za svým a sahá chvějícíma se rukama po zelené mýdlové bublině štěstí. Sedí u jednoho stolu a strkají se lokty a nevědí nic jeden o druhém, než to, co vidí jejich prachem zanesené, tupé zraky. Každý spočívá v jiném světě, v hrozivě nenasytné samotě, o níž nelze ostatním ničeho sdělit; jejich duše padají jako mrtvý motýl s rozpjatými křídly pomalu, pomalu vždy hloub do bezedna třpytných hvězdných světů a bělostně rozestřených Mléčných drah z jedné truchlivé pustiny do jiné ještě truchlivější...
Drásavý strach všech živoucích bytostí bičuje je hrotem železným...
Náhoda a noc vrhly je však do této osamělé hospody. Chtějí oslavit svou pospolnou přítomnost. Není vlastně nijaký důvod k oslavě, není-li jím sám lidský zjev, který nám před očima trpí stejně jako my, kdo se jako on ptáme a soužíme otázkou, na níž není odpověď.
Chtělo se jim chlastat.
Od krbu přicházel silný, rudý paprsek. Pouhý odraz ohně v měděné pánve na pečeni, v níž mladá hostinská a děvečka právě hotovily kus masa v pepři, soli a cibuli. Objednal si to Johannes Ambrosius. Zaplatí to taky. Pálí se to a syčí na pánvi. Tovaryši přerušili rozhovor, když tuk vysoko vystříkl. Hospodský k nim přisedl a plácají páté přes deváté: o časových událostech, o Turcích a Španělech, plané moudrosti z cest, drobty předvčerejška.
Přežvykovali k tomu suchý chleba, aby zasytili žaludek. To pepřené maso všem dosyta stačit jistě nebude. Děvče od šenku se musí ale už teď hbitě otáčet a plnit cínové konvice českým pivem. Jak si zachovat vážnost, když ti hoří za krkem pepřená pečínka.
Ti tři pocestní platí za všechny, poněvadž peníze budou i zítra. A tedy:

"Sa... sa... sa, ihr teutschen Brüder,
säuft euch sticke -- wicke voll,
und wer fällt, erheb' sich wieder
narrenschweinegöttervoll...
lillelalle, rickeracke
taumelt in die Seligkeit,
schmaust mit vollgestopfter Backe,
Sa, sa, sa... und sauft und schreit:
Gaudeamus, glim, glam, Gloria,
alles war schon einmal da."
"Glo... glo... glo..., vy mokrý bratři,
zchlastejte se do něma,
padněm za vlast jakse patří,
s frajery i sviněma...
Lalala a ratatata
že o nebi se ti zdá?
Nacpán pěkně do kulata,
to se ti to krákorá:
gaudeamus, glo, glo, gloria,
kdo si vypil, ten to zná."

To zní. Staré tlusté cínové korbele po stěnách jako by přizvukovaly a sklenice cinkají sama jemnost a ušlechtilost k tomu. Přesto to není nijaká radost a veselost, co všechny pohání, ale strach. I plameny v krbu se zdají třást a chvět ve svém klikatém vyšlehování. V rohu při stropě visí černá stínová maska a kymácí se nalevo i napravo v červené záři od ohně.
A když se udělá ticho, dívají se ti tovaryši a hospodský jeden na druhého a každý se bojí promluvit první. Děvče od šenku se leká zaklapnutí džbánu, který právě plnila u pípy, hospodská by ráda odtrhla maso od pánve, aby to nestříkalo a nekapalo; hovor vázne a skomírá jako starý žebrák, co usnul v chůzi.
O to víc chlastají všichni ze všech sil svého těla.
"Ten chlast je ale namouduši něco zvláště ubohého, odporného, svinského a nepřirozeného z neřestí, co znám," pravil Johannes Ambrosius. Byl zběhlý kněz a mnohdy si ještě pořád pletl krčmu s kostelem.
Kartáčník si příšerně zhluboka zavdal: "Právě že se tomu správně po našem říká neřest."
"Baže," nato přeborník v obžerství. Poplácal se po břiše velikosti bubnu lancknechtova: "Jenže tady jednoho to živí."
Maso s pepřem je hotovo a nese se ke stolu. Jak jde hospodská kolem ohňostrůjce, ten si neodpustí plácnout ji pěkně po zadku. Ženská vyjekne, tovaryši hlaholí smíchy, hostinský se mračí. To nic, to patří k věci; hlavně že pořádně pijou.
Po tom pepřeném mase je žízeň jako divá. České pivo není nijak těžké, ale v tom množství zatemňuje hlavy a dělá rudo před očima. Stíny, které se za tovaryši zvedají na zdi, zdají se oživnout a vrávorají sem a tam... lalala... ratatata... Ale jsou i jiné pěkné písně...

"Frau Venus auf dem Lotterbett,
jouche -- jouche dudeldumm,
so gut es einer bei ihr hätt',
jouche -- jouche dudeldumm,
Herr Bacchus ist doch größer,
er jagt uns in der Welt herum,
er macht uns lahm und macht uns krumm,
und g'fällt uns dennoch besser,
jouche -- jouche dudeldumm... "
"Tak Venuši mít v posteli,
juchajdá a dudlajdá,
to byste vstávat nechtěli,
juchajdá a dudlajdá.
Bakchus, ten nemá chyby
a našinec rád s ním trajdá,
mrzákem hned coby zajda,
to že se nám to líbí,
juchajdá a dudlajdá... "

Hlahol... řev... Löhneiß křičí: "Mládenci, ať mi čert nechá vyslovit jedno přání. Na smrt bych se chtěl ve vší milosti uchlastat, že by mně oči k nebi vystříkly a moje vniřnosti se světu kolem břicha omotaly."
A ostatní křičí všichni: "Já taky, já taky."
Tu přejde temný stín nad stolem, jako prudký náraz větru. Skloní všechny a shlukne navzájem do jakéhosi ohyzdného chumle. Paže, nohy, trupy a hlavy se propletou a spojí v jedno jediné tělo. Široký klobouk s perem dozadu, rezavá stará vojna; jeden z Pasovských, co se ten zbrojný lid rozptýlen usadil všude po Čechách, stojí tam v temném koutě.
Nikdo ho neviděl se tu objevit. Jen to děvče od šenku. Hrůza jí křiví oči i ústa a natažené ruce jí strnou v nehybnosti. Chlapík se odlepí z kouta, dá nohy přes lavici a sedí teď najednou vprostřed tovaryšů. Ti jsou ale včetně hospodské a děvečky už tak opilí, že na tom neshledávají zhola nic podivného.
"Hopla," řekne chlapík, "sem s tím, čerstvé konvice a nějaké pořádné pivo. Co kdo ráčí? Já hostím. Brayhahn, Hamburské, Einbecker, Windisch, Arnstädtské, Zellisch, Gose, Muhme nebo snad anglické pro pány?"
"Máme tu ve sklepě jen české pivo," utrousil hostinský zkroušeně.
"Inu, co s vaším sklepem... když hostím já, nepotřebuju váš sklep."
Tovaryši byli pro anglické.
Pasovský pokynul. Děvče od šenku se ale ani nepohne, stojí jen s dopředu nataženýma rukama a očima široce rozevřenýma. On se jen usmívá a pokyne ještě jednou. A džbány přiletí vzduchem samy od sebe a postaví se před hosty i hospodského. Krásné černé pivo jen přetéká nahnědlou pěnou.
"Pěkný kousek," zabreptá ohňostrůjce. Pak pijou. Och!
"Vy jste ale kejklíř," řekne Löhneiß, "chcete asi zítra ve Zlatém Kameni těmi čertovskými dovednostmi nadělat peníze."
"Nikoli, vynacházím se tu právě jen dnes pro vaši ctěnou libost. Pryč ale s tím nádobím pro trpaslíky. Pro řádné tovaryše řádné konvice."
Tu se otevřely všechny dveře. A dovnitř vešly, jedna za druhou, z kuchyně, sklepa i stáje ty nejobrovitější nádoby, jako by snad měly nohy: vědra, džbery, kbelíky, kotle, mléčné konve. Šplhaly na stoly, před děvečkou stanula nádoba z její komůrky. A hned byly všecky plné piva. Špína na prst tlustá olepovala na všech okraje i ucha, mastnota a saze se překrývaly celými vrstvami. Ale to nic, pili s největší chutí. Vyzunkli ty obludně obrovité nádoby jedním hltem. Hospodský okapové vědro, hospodská mléčný džber, ohnostrůjce hasičský okov, kartáčník prádelní kotel, bečvář vodní káď, přeborník v obžerství dešťový sud, jarmareční zpěvák sud na okurky a ta děvečka s prominutím vlastní nočník. Bylo to, jako by se to pivo snad řinulo někam rovnou do propasti.
Jako by nějaká bystřina šplounala a šuměla bez přestání.
"Teď vám chci každému dát ochutnat zvláště skvostné pivo, který by každý z vás nejraději vybral k pití."
"Rozmarýnové pivo, které se zdá tak výjimečně skvělé melancholikům," řekl smutný Johannes Ambrosius.
"Česnekové pivo (v originále Scordien-Bier, při čemž skordo či skorodon je řecký výraz pro česnek - pozn. překl.), které pomáhá proti pakostnici a kolice," nato hospodský.
"Pivo z galgantového kořene, osvědčené při překonávání ženské ostýchavosti," ozval se ohňostrůjce, při čemž mu ruka zajela pod stehno hospodského ženy.
"Levandulové pivo, které sílí hlavu a je výborné proti usnutí," zafuněl kartáčník, tučnou postavu zalitu potem.
"Meduňkové pivo, které posiluje srdce a pomáhá proti otěhotnění," mínila za sebe hospodská.
"Šalvějové pivo, které zpevňuje viklavé zuby a zamezuje chvění kolen a okončetin vůbec," ozval se bečvář, který trpěl pořád na podzimní revma.
"Hřebíčkové pivo, co dělá žaludek jako ze železa a prostorný jako dům," přál si přeborník v obžerství.
"Pelyňkové pivo, co vyhání brouky z hlavy a je nejlepší proti hlouposti," poslední ze všech se vyslovila děvečka.
"Hotovo," uzavřel kejklíř a ze džberů, konví a věder vystoupil pestrobarevný dým, který zavoněl jak celá Indie. Ostře a zase sladce, jemně i drsně zároveň, hořce i lahodně, horce i chladně.
Pili všichni a chválili mistra.
"Nechcete nám k tomu něco povědět?"
"Už letím," a před sebe zvedl postříbřenou umrlčí lebku, ze které pil on sám. Lebka měla stříbrnými okraji lemovány čelisti, v nichž matně svítily holé zuby, stříbrné okraje zely kolem hlubokých nosních otvorů, rovněž okolí očních důlků bylo pobito stříbrem, takže v nich o to víc rudě blyskal odlesk krbového ohně; sám vrchlík lebky byl zdvižen, že se z ní dalo pohodlně pít.
"Pěknější pohár vám čert sotva mohl nadělit," zabručel přeborník v obžerství. A hospodská vyprskla smíchy, poněvadž byla dobře najedená a nechala se teď lechtat Sebastianem Springerem: Ihihi... haha... hihi...
Inu ten Sebastian Springer. Byl to filuta. Nechtělo se mu podléhat kouzlům toho chlapíka. tady. Měl by taky něco k lepšímu... hej hola! Vytáhne z brašny žábu a zapálí ji. Pšá... zasyčí to jen a hovado nějaké se motá jizbou... tak, pěkně na stůl vyleze, proplétá se mezi konvicemi a vědry... teď na okno se těžce drápe.. tak tak... nakonec snad pukne... ale ne.. sedá ke krbu a roste a je pořád větší, jako nadýmající se žába, ale rozpálená jak řeřavý uhel.
Ještě větší... Sebastianu Springerovi se ježí každý vlas... vypadá to hovado spíš jako pes na řetěze a loupe krhavýma rudýma očima kolem. Pšurrr... zlomyslně a divoce jako sám hrom a peklo. Ohňostrůjce teď ví, že mu ten šestý tovaryš zahrál šelmovský kousek. Nevzdal se však ještě. Vytáhl z pytle svého největšího hada a zapálil ho. Pomalu se zvedal z popela, šedý a neznatelný, jeden popelavý závit za druhým se sunul nad stolem mezi konvicemi a džbery... jeden popelavý závit za druhým...
"Přestaň, pekelná pečínko," křičí Springer a chce ji rozmačkat. Tu se ale had zbarví pěkně do zelena a tmavomodra, v pruzích přes celé tělo a vine se kmitá a jiskrami srší celým svým tělem a vždy delší roste z popela, vepředu malou, hbitou hadí hlavu s černýma, pichlavýma očima.
Plazí se přes okraj stolu dolů na podlahu a po ní k děvčeti od šenku, stojící tu pořád ještě s těma svýma široce rozevřenýma očima a rukama dopředu napřaženýma, po jejím těle dál ji obtáčí paži a zápěstí jako nějaký náramek a odtud nahoru klade jeden závit vedle druhého až k rameni a šíji a hledá malým rudým jazykem její ústa...
Tu počne Johannes Ambrosius vzlykat v pláči. Roní slzy nad bídou světa, nad ztraceným životem a nad tím, že jeho prabábu musela skosit smrt tak mladou. Jak holubí vejce velké kanou mu po lících a zbrázďují je věru hluboce. Sežehávají jeho šat jako řeřavé uhlíky a kde dopadnou na podlahu, vypalují v ní široké kulaté otvory.
"Co uzraje, opadá," pravil šestý tovaryš.
Nato se rozevzlykal Johannes Ambrosius ještě silněji. Už se bělají holé kosti lícních čelistí v jeho obličeji a i nos už je slzami docela sežrán. Tělo mu roztává jako hrouda másla vystavená slunečním paprskům, měkne a měkne pod ohnivým potokem jeho slzí.
Tomu se musí kartáčník tak hrozitánsky smát. Nejprve jen tak, jak řinčí staré železo. Potom tak, jako když jede vůz s kamením po mostě, a nakonec, jako se třese sama země. Okenní skla drnčí, stůl se kolíbá ze strany na stranu. Je ve tváři celý rudý. Purpurově rudý, jak zapadá slunce; pak černavý jako šuby pánů radních a konečně docela černý jako temná, bezměsíčná noc, černočerná jako svět před zásahem Stvořitelovým. Jeho břich se přitom nadmul do té míry, že dosahuje stropu.
"Co uzraje, opadá," pravil šestý tovaryš.
Vtom náhý výbuch, že všechna světla zhasla a vítr nastal, jako by do domu vešla bouře. Když se rozsvítilo, kartáčník už tu nebyl. Jeho vnitřnosti bylo tu a tam vidět rozmázlé o strop, jeho mozek nad vstupními dveřmi a končetiny na římse, kde stál čestný korbel.
"Pšá... kss...," zasyčela planoucí žába od krbu.
"Neobírejme se dál tím smutným případem a věnujme se dobrému vínu," pravil černý chlapík.
Pili teď plody ušlechtilé révy: malvaz, rýnské, květ Neckaru i kořeněné, borago a volský jazyk, fenyklové a anýzové, hřebíčkové, ambrožkové, yzopové, jalovcové, vavřínové. Vína s roztodivnými jmény jako Vrať mi nevinnost, Potěšení si přej, Neodcházej mi, Kašli na svět, Hleď si sklínky, Pěkně seď, Zavdej si řádně.
Aby mělo pití nějaký poctivý základ, šplouchalo ve džberech naplněných mokem i spousta malých mrštných ryb, žabího potěru a mladých úhořů.
Vždy vřeleji a vroucněji šumělo to žíznivými chřtány... jako bystřina úzkou soutěskou. Hospodská byla všude pohotově, uvolnila si dávno šněrovačku a šla odvázat i vrchní suknici, vrátila se a pila dál... juchů... juchů... gluglu... gloglo... gloria!
Ach, ten dobrý Johannes Ambrosius; na toho docela zapomněli. Kam se jen poděl? Hledali a volali: Ambrosie, Ambrosie! Nikde nikohož toho jména. Jen na lavici velká mokrá skvrna, na které dosud vřely a syčely poslední žhoucí slzy.
Hospodský a bečvář si činili navzájem výčitky, že na něho nedali větší pozor: "Takový věrný kumpán to byl a druh i do nepohody." Oči měli strnulé a vyvalené jak zaťaté pěsti v rudě naběhlých tvářích. A pak se začali přít o pakostnici a bolesti zubů, poněvadž zapomněli, o čem to vlastně byla řeč předtím. Neshodli se na tom, cože je všech bolestí korunou. Hospodskému to byla dna, pro bečváře představovalo bolení zubů teprve to pravé peklo na zemi. Hlavy měli hněvem narostlé do velikosti dýně a posléze si skočili po krku, zakousli se jeden druhému do hrdla, upadli a váleli se teď po podlaze z kouta do kouta, řvouce, kopajíce a krvácejíce ze šrámů, které si působili navzájem.
"Co uzraje, opadá," pravil Pasovský, který jinak mlčky seděl na svém místě.
Tu se do sebe obuli s novou zuřivostí a trhali se tak, jako by chtěli vyrvat jeden druhému samu duši z těla. Hospodskému se podařilo utrhnout bečváři jednu paži přímo od ramene a mával jí teď tomu bodrému mládenci nad hlavou. Bečvář však nelenil a skočil soupeři rovnýma nohama na břicho tak, že boty prošly trupem skrz naskrz a vyhlédly na straně zad.
"Pšá!" udělala hořící žába v krbu a otřásala se smíchy. I had se chichotal a všechny ty ty džbery, vědra a konve se začaly šklíbit a pitvořit. Ti dva se nemohli zvednout. Bečvář nedokázal dostat nohy nazpátek z těla hostinského a křičel, aby ho někdo aspoň vyzul z těch zatracených bot. Hostinský byl mrtvý. V křečích umírání stačil však ještě prudce zatít prsty do tváře sokovy a vyrval mu vystupující oči z důlků. Z těch teď vyrážela kalná, páchnoucí tekutina, rozložené, kvasící pivo a víno s kusy rybího potěru a matně se vinoucími úhoři. Bečvář klesl a skonal.
Ohňostrůjce a hospodská si ale z toho, že hospodskému někdo prošel břichem, zhola nic nedělali. Alespoň je teď nikdo nerušil v lásky hrách, s nimiž započali.
Šestý tovaryš vytáhl odkudsi malou vřeštivou píšťalu a zadul do ní. Její zvuk ty dva jen ještě víc rozdováděl. Ohňostrůjce si posadil hospodskou na klín a strhal z ní šaty. Vykřikla blahem a vrhla se mu kolem krku. Pak se vleže propletli podobni divé zvěři a on se v ní brodil jako tavič v nějakém tekutém kovu. Její paže naopak co lepkavé úponky razily si cestu vzhůru mužovým tělem, dutým trupem spočívajícím na tom ženině, hlavu a nohy navrchu v otáčejícím se klubku.
"Co uzraje, opadá," pravil znovu ten černý chlapík.
Ostrý, zlobně jedovatý výkřik. Jeden jediný slitý výkřik. Krev tryská z ženiných zad, klikatí se po podlaze a mísí se s loužemi slzí nešťastného Johannese Ambrosia, vyhřezlými střevy ubohého Gottholda Schlägela, tukem zvěčnělého Christiana Borsta a útrobami jejího vlastního nebožtíka muže. Suše to luskne v páteři ohňostrůjcově, jeho okončetiny dotud vztyčené zvadnou a klesnou, duše vzlétá s hlasitým vzdechem. Mdle spočívá jedno mrtvé tělo přes druhé.
Děvečce zůstává nad těmi věcmi rozum stát.
Černému chlapíkovi to jen blýská v šikmých očích a jeho ústa si pro sebe mumlají nedbale: "Co uzraje, opadá." Tu počnou červi, pletichařící dosud v mozku, teď, když jak řečeno zůstal rozum stát, konat své pravé dílo. Rojí se hnusní a bělošedí z nosů, očí, uší i úst zároveň. Hemží se a proplétají navzájem, škubají sebou sem a tam, jako by jim na vzduchu nebylo volno. Chtějí nazpátek, jiní však se už derou jim v patách. Rudí, modří a zelení červi. Vzdouvají se ve vlnách, koušou jeden druhého. Visí jak fialové kadeře, které vyrazily v nepatřičném místě, z očí a úst. Fialově zbarvené komíhavé kadeře. Jaká krása jen! Děveččina hlava je jako uleželý starý sýr, děravý a měkký, stékající teď kašovitou hmotou přes její ramena...
Tu náhle pochopí přeborník v obžerství, kdože je ten černý Pasovský. Jako pravý německý borec v chlastu a žraní se ovšem nemíní dát v plen porážce ďáblu a stane mu v pevném vzdoru tváří v tvář.
"Dobrá," řekne satanáš a přijme sázku. Přeborník v obžerství vyšle střelnou modlitbičku k svému patronu svatému Ulrichovi v naději, že mu to pomůže zvítězit. Vyhrál alespoň doposavad vždycky. Naposledy v Augšpurku proti jednomu tlouštíkovi z Pomořan, když ho na hlavu potřel o tři telecí kýty.
Vzali to tedy pěkně znova od začátku. Přeborníkovi jen trochu vadilo, že nemá kdo přihlížet, pomineme-li zkamenělé děvče od šenku. Tak pěkně se ještě nikdy nanajedl a nenapil. Ani tenkrát v Norimberku, kde vybíral za vstup plné tři groše. Kposledku se udělalo ďáblovi notně nevolno. Tu nahlédl, že sám proti pravému německému borci v obžerství asi neobstojí. Už šedivě svítalo a musel to tu všechno nějak skoncovat. Sklonil se k umělci se slovy: "Všecka čest, mistře Lohneißi, řekl bych, že máte skoro navrch. Zdalipak ale vlastně víte, čímže jste tu byl vlastně častován."
"Mám dojem, že černé anglické pivo, kořeněné víno a pálenku. Tři mocné voly, tucet talířů sýra, devatero krmných sviní a šest kop vajec natvrdo. O chlebu nemluvě. "
"Je tomu tak, zdá se. Vpravdě to byla ale řádně prorostlé uzené z Vašeho nebožtíka dědečka a vodnatá slezina Vaší mrtvé paní pramáti, zdechlí psi ve vlastní šťávě, jak se roztekli zahrabáni na poli tady poblíž. Hnis a trouchnivina všeho kdysi živého, které vzrostly znovu do chleba a ožily podruhé v mase zvířat, které jíme, proměněny v pivo i víno. Starý pán tam nad námi nahoře nemá na rozhazování! Rozumí ale tomu, jak dát zajít chuti."
Tu ozářilo mysl přeborníkovu jasné tušení, že ďábel nelže. Hnus jako šlemovitý mlok prošel mu žaludkem, vyhřezl nahoru chřtánem a sedl mu tam navždycky. Nadul jej a donutil dávit. Löhneiß vyskočí, běhá místností sem a tam a přerývaně vřeští. Škrábe stěny a zkrvavělými prsty si rozdírá vlastní tvář. Šílenství stojí za ním s karabáčem a bičuje jeho údy, až se kolem jiskří.
"Co uzraje, opadá," praví ďábel docela tiše. Je mu vlastně docela líto toho přičinlivého muže.
Přeborník v obžerství vyskočí nahoru na stůl, vytáhne nůž a vrazí si ho do břicha. Vší silou se točí prudce v kruhu. Velký kus břišní stěny se odchlípí a vypadne žaludek, celý obsah útrob se sesouvá k podlaze a z příšerného zápachu je patrno postiženému, že všechno v něm se už znovu začíná proměňovat nazpět v hnis a trouchnivinu.
"Je to pravda," křičí, hroutí se v mrákotách a je mrtev.
Tu se ďábel vztyčí. Jeho černá postava naplňuje celý dům. Rozhlíží se kolem a v jeho tváři hraje úsměv. "Pěkný kousek." Pak vykročí ven. Jak jde kolem děvčete od šenku, kolem jejíchž dopředu stále ještě napřažených rukou je ovinut šedý, mnohonásobně je obtáčející náramek z popela, uštědří jí úder z milosti. Mrtvola se sesuje do nepatrné hromádky popela...
Tam venku se plíží lesem soumrak. Na východě se zvedá žluté, zlověstně churavé světlo. Krvavý bič blesku doplápolal a vybledl.
Ďábel se spouští rukama k zemi... Plášť a kordík spadají z jeho těla, ježatá srst vyrazí na trupu, z něhož náhle vzadu trčí hustě obrostlý ohon. Špičatá tlama zavyje a lehké nohy dravé šelmy zamíří do hloubi lesa.
Zdáli se ozve skuhravé vytí jiných vlkodlaků. Dole ve Zlaté Rudě svolává chvějivě slabý hlas zvonu na jitřní.


K.H. Strobl, Lemuria (1917), s. 255-269

Tu apokalyptickou vizi posledního z předchozích textů jako by zplodila prvá světová válka, jejímiž dětmi jsme až doposavad i my všichni. Jenže jakkoli kniha "podivných příběhů" Karla Hanse Strobla s podivným názvem Lemuria, z níž je prozaický text převzat, pochází z roku 1917, on sám byl součástí už deset let předtím vyšlého souboru novel téhož autora Bedenksame Historien (tj. Pamětihodné historie, 1907). Roku 1920 vznikl na základě Stroblova románu Eleagabal Kuperus (1910) dokonce němý film Nachtsgestalten (Noční postavy) v režii Richarda Oswalda. Poněvadž žádná ze Stroblových knih nikdy v českém překladu vydána nebyla, je českému čtenáři titul Lemuria povědomý jedině z nezapomenutelného básnického díla Vladimíra Holana. Lemures, v římské mytologii duše zemřelých, zvané též larvae (larvy) u těch zatracených, lares (láry, lárové coby ochranná domácí božstva) naopak u těch blažených. Lemury musely být zažehnávány a usmiřovány, aby neoplácely lidem jejich dřívější chování k zemřelým. Těm slavnostem se říkalo Lemuria, zároveň však pod týmž jménem figuruje domnělý díl světa, klesnuvší kdysi pod hladinu Indického oceánu, snad sama kolébka lidstva, zvaná tak ovšem už podle lemuridae, tj. poloopů těch končin. I ve středověku pak značily lemury neklidné duše lidského původu ve strašidelných domech. Kolik jen takových na Šumavě dodnes stojí a leží! Karl Hans Strobl nebyl ovšem přímo odtud. Narodil se 18. ledna 1877 v tehdy jazykově německé Jihlavě (Iglau). Rod Stroblů tam byl usazen od nepaměti, strýc Nessl byl posledním jihlavským katem, jak připomíná Josef Mühlberger, který spisovatele dobře znal, ve svých dějinách německé literatury v Čechách. V Praze, kterou pak mnohokrát oslavil především svými studentskými romány (verše o ní z jednoho z nich jsem kdysi měl tu čest přeložit pro sborník Pražská léta německých a rakouských spisovatelů /1997/ - byl to mimochodem text písně počínající slovy Hin nach Pragien, hin nach Pragien / Sollst du Musengaul mich tragien, / Wo die Gulden flöten gehn, / Wo mit Deutschlands blonden Söhnen / sich des Slawenlandes Schönen / Nur in einem Punkt verstehen ... zpívané kdysi jako Pochod prince Eugena, později na týž nápěv jako sociálně demokratická hymna téměř Vstanou noví bojovníci!), Strobl vystudoval práva a působil poté jako finanční komisař v Brně. Tak ho zná i Ottův slovník naučný, který ho vítá slovy Arne Nováka jako "vynikajícího člena německé Moderny na Moravě". Za první světové války sloužil u rakouské ústřední vojenské tiskové služby, od roku 1918 až do své smrti dne 10. března 1946 žil v Perchtoldsdorfu u Vídně. Jako by zachytil v textech svých příběhů svět odsouzený k zániku, jako by si snad sám předpověděl, co přijde, dokonal v jednom z vídeňských chudobinců poté, co ho vykázali z vlastního domu (říkal mu podle symbolu rodné Jihlavy "Igelhaus") po válce, po níž se měl cítit stejně poražen jako po té první. Jako by ta "nenávistná láska" k rodným Čechám, kam vede cesta záhadných tří tovaryšů z podivného příběhu (vyšel roku 1917!), sama dávala odpověď na otázku, co se má a musí stát. Česká hospoda je tu hluboce ironicky pojatým divadlem světa a "die braven Burschen", překládejme si to spíše s černým humorem než vážně "bodří buršové", tady své hrdé šrámy dovedou věru až k hořkému konci ve znamení ďábelského numera 6 (i to satanášovo rčení: Co uzraje, opadá tu zazní po šestkráte), figurujícího i vposledku letopočtu jeho vlastního úmrtí. Uvěřil nacizmu věru hluboce, jak plyne i z třídílných jeho pamětí, vyšlých za války (té druhé a pro něho zvláště opravdu poslední) kupodivu v budějovickém německém nakladatelství Moldavia. Kolikerý jen zánik předchází právě literatura svými podivnými poselstvími! Nelze jedno ze Stroblových posléze neocitovat: jde o jeho válečný úvodník Marouschekova časopisu Mein Böhmerwald z čísla "1a" (věru zvláštního, programově obnovujícího tedy) z listopadu-prosince 1939 a týká se Šumavy přímo osudově. Má úderný název:

Znovuobnovený "Mein Böhmerwald" rukuje na frontu

Sám fakt, že tento časopis, svého času Čechy pozastavený, má znovu vycházet a to právě v tomto pohnutém čase řinčícím zbraněmi, jeví se mi věru víc než jen pouhou vnějškovou událostí a osobním setkáním. Náš německý svět (v originále "unsere deutsche Welt") je bojově naladěn. Musil se naladit k boji bez ohledu na veškeru mírumilovnost národa i jeho Vůdce. Má totiž proti sobě - nesmíme se v tom nijak klamat! - soupeře houževnatého, nemilosrdného a krutého, soupeře, jehož cílem je zničení Německa a vždycky jím bylo. Nejsou to Poláci, Francouzi ani Angličané, nybrž Židovstvo, které tahá více či méně viditelnými nitkami svých loutek.
Každý životní projev německého národa musí být nasazen v tomto boji přímo do frontové linie, zejména pak německá kultura. Jejím úkolem je vyzbrojení ducha. "Mein Böhmerwald" zní název časopisu, který tímto zde znovu povstává. Jeden jediný hraničářský časopis (v originále "Grenzlandzeitschrift") a tedy časopis předem už nesporně bojového založení. My Němci z jazykové hranice ("Grenzlanddeutschen") víme, jak trpké a tvrdé je hájit svou věc a naše kultura, naše umění, naše myšlenková práce byly nám vždy po boku coby zbraň v našem zápase. Zůstaneme té zásadě věrni a chceme naše vyzkoušené zbraně nasadit do boje za naše svaté Velkoněmecko ("für unser heiliges großes Deutschland") a nové k němu ukovat. "Mein Böhmerwald" rukuje na frontu...

Perchtoldsdorf, Igelhaus

Karl Hans Strobl

Z Vídně, znetvořené nacistickou ideologií a "kulturou", zazněl tento neblahý hlas, o němž platí slova Bible o větru a bouři víc než o kterémkoli jiném. Rudá armáda stanula nadlouho nejen před Stroblovým vídeňským "Igelhausem", jehož ztrátu osobně přežil jen o pár měsíců, nýbrž ocitla se doslova před branami Západu. Šumava by mohla vyprávět za vás, Karle Hansi Stroble.

- - - - -
* Jihlava / České Budějovice / † Perchtoldsdorf bei Wien (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Oddací matrika jihlavské fary u sv. Jakuba uchovává i tento obsáhlý zápis o svatbě jeho rodičů
Záznam jihlavské křestní matriky o jeho narození v lednu roku 1877 (a následném křtu v kostele Nanebevzetí Panny Marie kooperátorem P. Theodorem
Hammerlem na jméno Karl Johann Strobl) v rodině zdejšího obchodníka střižním zbožím Ignaze Strobla (syna soukromníka Johanna Strobla, podepsaného zde i jako kmotra novorozencova, a Anny, roz. Ritterové) a jeho ženy Adelheid, roz. Malikové, dcery adjunkta zdejšího berního úřadu Johanna Malika a Apollonie, roz. Lehnertové - výrazný pozdější přípis informuje o Stroblově zřeknutí se víry na podzim osudového roku 1938
Na snímku z osmdesátých let devatenáctého století je malý Karl zachycen v pravé polovině snímku mezi svou babičkou Annou, roz. Ritterovou, maminkou
Adelheid, roz. Malikovou, nad nimi třemi pak stojí Karlův otec Ignaz Strobl
Rodný dům v Jihlavě, jak vypadal někdy v roce 1910

zobrazit všechny přílohy

TOPlist