logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUPERT STÖHR

Květná neděle na Královácku

Čas Velikonoc - který dospělý by se láskyplně neponořil do vzpomínek ze svého vlastního dětství?
Už týden před Květnou nedělí byly děti plny radostných očekávání. Dávno už se pátralo pro zaplétání těch co nejštíhlejších a co nejvýš se pnoucích "palmových ratolestí" po co nejbohatších snítkách "kočiček", které si, často ještě vprostřed třpytícího se sněhu, hřály sametově stříbrné kožíšky v paprscích prvního jarního slunka. Co by to bylo za kluka, kdyby jeho ctižádostí nebylo nést na Květnou neděli do kostela k vysvěcení tu nejdelší a nejzdobnější palmovou ratolest?
Nebyl to zrovna nijak snadný kus práce ji vyvázat. O sobotním večeru se do toho pustil sedlák či čeledín. Kolem dlouhého, pružného svazku lískových prutů, který je u paty ještě nějak vyztužen (v originále "noch angeschiftet" - pozn. překl.), se omotá vrbové proutí, pevně navíc ovázané motouzem. Nakonec se horní konec ozdobí barevnými hedvábnými a papírovými stuhami.
Copak mohl mít před Květnou nedělí nějaký chlapec klidné spaní, celý radostně natěšen svým zítřejším úkolem? Už hodně brzy ráno musel vyskočit z peřin, sotva jen hospodyně zatápěla, aby nebyl právě on tím, na koho se pokřikuje "Palmesel" (tj. "palmový oslík", zvíře, na kterém vjel Kristus do Jeruzaléma - pozn. překl.). Bedlivě se na to hledělo (v originále "wie ein Haftelmacher passte man auf" - pozn. překl.), kdo se poslední vyhrabe z postele a ta oslovská přezdívka mu už náležela po celý den.
Byl to vždy kouzelný obrázek, když hoši se svými "palmovými ratolestmi" přispěchali ke kostelu. Kam jen ses podíval, všude, na všech cestách a pěšinách samé "palmy" s vesele se v jarním větříku třepotajícími červenými, modrými, zelenými a žlutými stuhami.
Usedlosti na samotách ležely často velice daleko od vsi s kostelem. Nést "palmu" odtud až sem vyžadovalo od mnohého hocha, zvláště byl-li to nějaký hubený mrňous (v originále "ein spindiges Knirpslein" - pozn. překl.), opravdu značnou námahu, co teprve, když cesta stoupala do vrchu a vítr "palmou" rozpustile zmítal sem a tam. Ještě během bohoslužby v kostele si leckdo takto cestou sem zmožený stíral rukávem kabátu kapky potu z čela.
"Palmy" byly vystaveny mezi oltářem a řadami kostelních lavic. Pestrý les, který věřícím v lavicích výhled na oltář stačil téměř zcela zakrýt. Tyčil se místy až ke kostelní klenbě a zrak nosičů tak jako tak pátravě sledoval výši jednotlivých vrcholků, aby se ujistil, že právě ta jeho "palma" je skutečně nejdelší a nejokrášlenější. Mezi takovými se ovšem tísnily i ty velikosti značně skromnější, něco jako "podrost" skutečného lesa.
Své opravdové důstojnosti však si byl každý z nosičů vědom až teprve tehdy, když farář přikročil ke svěcení "palem". Tu začala bušit jejich srdce silněji - a kdo z nich by si přitom nepředsevzal kráčet dnes domů přímou cestou a s myslí nábožnou.
Ta předsevzetí vzala ovšem většinou zasvé už při opuštění kostelních stěn. Každý považoval svou "palmu" za tu nejlepší a její čest byl připraven hájit pěstí a v případě nouze i větvemi z ní vyrvanými. Běda, padlo-li o té či oné z "palem" nějaké všetečné či dokonce křivé slovo! Nebylo nijakou vzácností, když pak člověku, ponořenému při cestě z kostela do zbožných myšlenek, přeběhl přes cestu mládeneček, u něhož bylo na prvý pohled těžko rozhodnout, zda je rozedrán více on či pocuchaná "palma" v jeho rukou.
Doma musil ostatně každý hoch s donesenou "palmou" ještě třikrát obejít stavení i se stájemi a stodolou, aby tak vyznačil kouzelný ochranný kruh proti zlým duchům.
Ten, kdo pozřel tři posvěcené "palmové" kočičky, byl obrněn po celý rok před nemocemi. Ne každému se je ovšem podařilo vůbec polknout, poněvadž zle chloupky lechtaly na patře i v hrdle.
"Palma" nebyla ani teď vydána svému osudu; zůstala uchována pod střešními krokvemi, odkud měla posvěcena chránit celé stavení před veškerou pohromou. Když se v létě objevila na nebi mračna věštící bouři, vhodila selka tři "palmové" snítky do žáru kamen; před blesky a krupobitím měla síla svěcené vody v nich skrytá, stoupající teď plamenem a dýmem vzhůru k nebesům, bezpečně chránit všechen majetek.
Nezapomínejme naše domovské zvyky a obyčeje! Obdarovávaly nás tam doma tolikrát chvílemi radosti i zamyšlení. Mnohé svědčí o bázni před bohy a o uctívání bohů v dávných pohanských dobách. Jsou to zvyky a obyčeje, které se uchovaly v našem lidu po tisíciletí. Nejsme snad povinováni nést je a pěstovat nadále do budoucna?


Hoam!, 1958, č. 4, s. 4

Naše posvícení

Šumavané (v originále "die Wäldler"- pozn. překl.) slavili mnoho svátků. Jedním opravdu krásným bylo posvícení (v originále "Kirchweih", celý titul textu zní "Kirchweih in unserer Waldheimat" připadalo na první neděli po svátku sv. Havla, který byl 16. října - pozn. překl.). V četných farnostech se slavilo posvícení dvojí: tak řečená "pouť" (v originále "die ,Wallfahrt'" - pozn. překl.), a pak ještě "Havelské posvícení" (v originále "die ,Galli-Kirchweih'" v roce 1786 císařem Josefem II. nařízené právě na první neděli po svátku sv. Havla, který byl 16. října , tak jako konkrétně i v autorově Zejbiši - poz pozn. překl.), mnohde rozlišované jako "Grouße" a "Kloane Kirhwah" (tj. "velké" a "malé posvícení" - pozn. překl.).
"Poutí" se označoval na Královácku svátek, který se každoročně slavil na počest patrona farního kostela o neděli po "jeho" svátku (v případě Zejbiše je to svátek sv. Anny 26. července - pozn. překl.).
To pak bylo vždycky pěkně veselo (v originále "as ging es allemal hoch her" - pozn. překl.). Kostel byl slavnostně vyzdoben, a to nejen snad proto, aby byl uctěn jeho patron, nýbrž také k přijetí mnoha přespolních hostí. Velcí i malí, mladí i staří proudili sem ze všech světa stran (v originále "aus allen Windrichtungen", tj. doslova "ze všech směrů větru" - pozn. překl.).
Jedni sem přišli o pomoc a přímluvu v nouzi a nesnázi, jiní, aby si v kramářských stáncích nakoupili to či ono, někteří tu byli, zejména ti mladí, kdo by nelitovali žádné cesty, jen aby si užili hudby a tance.
Blízcí příbuzní, kteří bydleli mimo farní obec, bývali na pouť zváni. Často přicházeli i zdaleka pěšky; je zřídka bývali takové pozvání odmítnuto. Mnohdy to byla vlastně jediná příležitost pro roztroušeně bydlící "přízeň", sejít se u otce a matky, bratra či sestry a vzájemně si spolu popovídat při dobrém jídle a nemálo půllitrech piva (v originále "Krügel Bier", což je v němčině synonymum pro "velké pivo" - pozn. překl.). K večeru se hosté vydávali nazpátek na cestu domů. Na delší setrvání nebyl ten pravý čas, poněvadž "poutě" vpadaly většinou vjedno se svážením sena, žita či ovsa do stavení z polí. Než se návštěva rozloučila, svázala jim ještě hospodyně na cestu "výslužku", tj. uzlíček se sladkým pečivem a kusem uzeného i pro ty, kdo nemohli přijet.
Při sbohem (v originále "Pfüat-di-God" - pozn. překl.) na rozloučenou zvali i hosté na oplátku: "Kommts fei' bestimmt zu unserer Walllfahrt!" (tj. "Určitě přijeďte na naši pouť!" - pozn. překl.). Ba, bylo to tak zvykem a "alte Bräuche soll man nicht abkommen lassen" (tj. "staré obyčeje se nemají opouštět"- pozn. překl.), řekli by Šumavané.
Když se ve vlahém říjnovém povětří vznášely pavučiny babího léta (v originále "Marienfäden", tj. "přadena Panny Marie", zastaralý výraz rakouské němčiny - pozn. překl.), bylo takříkajíc za dveřmi zmíněné už také "Havelské posvícení". Slavili ho stejně v městečkách, ve vsích i na samotách. Tak dva tři dny předtím neměl už nijaký muž v předsíni či světnici co pohledávat, poněvadž ženské měly plné ruce práce s bílením, úklidem, smýčením a paráděním.
Zatímco dcery a děvečky oprašovaly nebo omývaly každičký předmět v domě, zabývala se už matka přípravou svátečních krmí. Vařila, pekla a smažila od časného rána do pozdního večera. Na posvícení - ne, to se nedalo vystavit snad pomluvám, že jídlo není dost dobré či dokonce, že ho bylo málo.
Vydrhnout chodbu (v originále "die Gred /Gang/ kehren" - pozn. překl.) a uklidit dvůr, to byla mužská práce. Děla se v sobotu odpoledne. Teď už panovala sváteční nálada. Pasáček dělal radostí kotrmelce, hopsal a poskakoval. Než slunce zašlo za hory a měl hnát dobytek domů, zamával ještě jednou kloboukem, postavil se na mez, aby se cítil mocnější a shlížel odtud dolů na svět více shora, načež spustil do kraje posvícenský popěvek, až do v hrdle zabolelo:

"Heut' is Kirhwah, morg'n is Kirhweih,
Übermorg'n scho wieder.
Sticht der Voda an Bock o',
Tonzt der Voda mit da Muada
Mit dem long'n Rock - o."
(tj. "Posvícení dneska je, zejtra taky bude,
pozejtří zas nanovo.
Kozel je tátou zařízlej-ej,
táta tancuje s máti
v sukni dlouhej-ej."
- pozn. překl.)

Na Královácku bylo zvykem, že mládenci chodili o posvícenské sobotě navečer na "Spießrecken" ("Spieß" je německy "kopí", "recken" = "natahovat" - pozn. překl.). Na dlouhou tyč se obvykle přivázal klobouk a táhlo se s ní od stavení ke stavení. Otevřeným oknem nebo škvírou ve dveřích se "kopí" strčilo do světnice, kde pak hospodyně naplnila klobouk nějaké sváteční pečivo (nebo nabodla na hrot "kopí" i kus masa, viz k tomu více Wikipedia - pozn. překl.). Když se nasbíralo dost, nastala spotřeba. Přitom bylo slýchat dost neomaleně hrůzostrašné čtyřverší:

"Af d'Kirhwah gema zon Tonzn
D'Messer renna ma uns in d'Ronzn, -
Fress'n, saffa und dann speibn,
Kartenspieln und Kegelscheibn."
(tj. "Na posvícení šli jsme k tanci,
vraženej nůž nám trčel v ranci.
Nažrat se, zchlastat, pak blití velký,
karty mastit, jít na kuželky."
- pozn. překl.)

O posvícení ráno stojí pohůnek (tj. mladší čeledín, v originále "Kloaknecht" - pozn. překl.) u "Honsn-Bauerů" zamyšleně před svým náručním volkem (tj. zapřahaný na náruční straně /vpravo/, v originále "vor seinem Handochsen" - pozn. překl.) a povídá mu : "Ochs, heut' wenn ich dein Mog'n hätt!" (tj. "Ty vole, kdybych měl tak dneska tvůj žaludek!" - pozn. překl.)
Ba, o posvícení se stůl přímo prohýbal pod mísami a pánvemi. Jen apetitu bylo zapotřebí - a ten rozhodně nechyběl.
Už za nejčasnějšího rána se každý strojil na cestu do kostela. Přese všechnu sváteční náladu se nezapomínalo, co se Pánu Bohu dluží. Ke kostelu se kráčelo ve skupinách i jednotlivě: sedlák jako podruh, drvoštěp jako řemeslník, všichni ve svátečním, dívenky (v originále "die Mägdelein" - pozn. překl.) v nových šatech.
Pestrý sváteční ruch nastal však teprve po poledni. Velcí a malí se sešli na návsi či náměstíčku; jen "děda" (v originále "Ahndl" - pozn. překl.) zůstal ve stavení "hlídat dům" (v originále "zum Haushüten" - pozn. překl.). Co jen tu bylo všechno k vidění! Jarmareční boudy (v originále "Jahrmarktsbuden" - pozn. překl.), kolotoče, houpačky - pro každého něco. Teplé zimní oblečení, šle ke kalhotám, biče i pamlsky všeho druhu tady byly k mání. S halasným křikem a se šermováním rukama nabízeli prodejci každý to své zboží.
Značné oblibě se těšili kramáři s perníkem. U nich koupil mládenec svému děvčeti "něco ze svátku" (v originále "der Bursche seinem Mägdlein einen ,Kirta'" - pozn. překl.). Bylo to přirozeně - co jiného by to také mohlo být? - něco sladkého, většinou perníkové či marcipánové srdce (v originále "Lebzelten- oder Zuckerherz" - pozn. překl.), na němž, zdobeno kolem dokola, stála psána vroucí průpovídka o lásce. O přitažlivosti dívky výmluvně hovořil počet srdcí, jimiž byla od mládenců poctěna. Mnohá jich dostala půl tuctu i víc, ovšemže k velké závisti svých přítelkyň.
Pěkný nával panoval všude u stánků se sladkostmi (v originále "bei den ,Zuckerl-Kramern" - pozn. překl.). Kolem dokola stáli malí chlapci a děvčata a tlačili se dopředu. Stavěli se i na špičky, aby viděli, jaké pamlsky jsou ještě k dostání. Zejména poté, co se v kapse už dlouho obracel ten poslední šesták a poslední "Zuckerstangerl" (tj. cukrová tyčinka - pozn. překl.) se dávno rozplynula na jazyku.
Ryzí potěšení a veselost vládly na tanečním parketu. Muzikanti nepřestávali hrát a při sousedské či polce (v originále "bei Landler und Polka" - pozn. překl.) se dobře bavili mladí i staří. Pivo rychle zvedalo náladu a rozpalovalo hlavy. Bylo pak snad divu, když ten či onen, ať už do něho někdo nešetrně při tanci vrazil či bylo jeho děvče od někoho jiného nad slušnou míru nadšeně obletováno a velebeno, dal sokovi pocítit silu svých pěstí nebo mu rovnou rozbil o tvrdou šumavskou lebku (v originále "Waldschädel" - pozn. překl.) pivní džbánek?
To prostě patřilo k věci, poněvadž jen při takové pranici se dala ukázat odvaha a síla. "Bei einer richtigen Kirchweih muß gerauft werden" (tj. "pravé posvícení se bez rvačky neobejde" - pozn. překl.), říkávalo se. Nikdo se tím také nenechal nijak rušit a tancovalo se, zpívalo a juchalo až do třetího kohoutího zakokrhání.
Kdy by pomyslil na to, následujícího dne pracovat? Posvícenský pondělek byl a zůstal dnem svátečním. Zvyk byl prostě zvyk! Staří doháněli zameškané spaní a mladá chasa vyváděla všelijaké čtveračiny (v originále "allerhand Schabernack" - pozn. překl.), holdovala kuželkám nebo tancovala až do úterka.
Tak končil zvesela i tento den.
Když byla snědena i ta poslední kobliha a poslední koláč, zazpíval si pasáček se steskem:
"Heroh, heroh, heroh!
Kirhwah, bleib do, bleib do!"

(jako by tím svým bláhovým dvojverším opravdu mohl přimět posvícení, aby tady zůstalo... - pozn. překl.)


Hoam!, 1953, č. 10, s. 10-11

P.S. Tento i následující, časově ovšem o několik měsíců roku 1953 předcházející příspěvek (závěrečný popěvek "posvícenského", který ani nepřekládám, je navzájem spojuje motivem pasáčkovým) do krajanského časopisu provází autorovo jméno místním údajem jeho tehdejšího pobytu a v závorce i domovského původu, tj. "Reit im Winkl (Seewiesen b. Eisenstein)". Ty ostatní, tedy pozdější, už psal s místním označením "Calw - Wimberg (Seewiesen b. Eisenstein)".

Pasáček

Když na zalesněných horských svazích roztával poslední sníh, rašily už na lukách a nivách šťavnaté traviny. Na vlhkých místech se už otevíraly prvé rané květy. Postupně se oteplovalo. Každičký živáček vylézal z úkrytu na hřejivé slunko.
Ani kravám a telatům se už nelíbilo v potemnělých chlévech. Občas netrpělivě poškubávaly
řetězy. Suché seno jim už nechutnalo a rozhazovaly je z krmelců (v originále "aus den Barnen" - pozn. překl.) nalevo i napravo. Selka naříkala při každé večeři, že nadojí mléka den ode dne méně a sedlák byl stále víc nesvůj, když stanul před stále se tenčící zimní zásobou krmiva.
Bylo načase vyhnat dobytek na pastvinu.
Pasáček vplete na konec biče dlouhou "šňůrku" (v originále "ein langes ,Schnürl'", působící známé "práskání" - pozn. překl.), stočenou z nejlepšího konopí; bičiště si seřízne z nějakého malého stromku (v originále "aus einem ,Unterständling'" - pozn. překl.), pěkně tuhého a pružného zároveň. Teď může s ostatními pasáčky práskat jako o závod.
Jednoho krásného odpoledne to došlo tak daleko, že sedlák a pasáček odvázali krávy a telata ze řetězů. Zvířata se divoce vyhrnula ven z chléva na volné povětří. Skákala kolem dokola jako nezvedené děti. Jaké blaho jim působila vytoužená svoboda! Teprve poznenáhlu se vyplazenými jazyky sklonily ke šťavnaté trávě.
Když se začalo šeřit (v originále "wenn es ,nachtelte'" - pozn. překl.), práce v chlévě byla hotova a polévka z mísy snědena, vykradl se pasáček tajně z jizby. Venku někde na trávníku vyrýpl motykou (v originále "mit der ,Riedhaue'" - pozn. překl.) čtverhranný kus drnu a nasázel do něj několik natrhaných blatouchů. Bylo starou pověrou, že takový drn, postavený navečer prvého dne pastvy přede dveřmi do chléva, dává kravám sílu nadojit maximálně mléka. Pasáček to musel pokaždé udělat. Nebylo to ale zrovna tak snadné, jak by se mohlo zdát.
Než se chopil drnu, zapátral očima směrem ke stavení, zda nespatří něco podezřelého. Věděl totiž, že za dveřmi číhají pacholci a děvečky s nádobami naplněnými vodou na každé jeho hnutí. Pak se rozběhl. Běda však! už ho ze všech stran zalila studená vodní sprcha. Čím mokřejší byl, tím víc se mu smáli.
Musil být vlastně při pokládání drnu řádně "pokřtěn", říkalo se, aby nebyl líný a dobytek řádně pásl.
S pastvou začal pro něj ten nejkrásnější čas roku. Na pastvině byl svým vlastním pánem. Nikdo mu tu neměl co poroučet a co mluvit do toho, když si třeba stavěl hrady nebo robil vodní mlýnek.
Šibalsky se rozpomněl na "svatodušní tuš" (v originále "das ,Pfingsttuschen'" - pozn. překl.), veselý obyčej práskání bičem. Dva tři dny předtím spletli pacholci a pasáčci zvláště dlouhé biče, o to kratší bylo ovšem bičiště, aby se jím lépe máchalo.
Večer na svatodušní sobotu se shromáždili před některým selským stavením. Na znamení to vypuklo; každý práskal bičem, co mu jen síly stačily. Tisícinásobná ozvěna to všechno vracela z horských lesů kolem. Tak nechali pak své biče práskat před každou z usedlostí. Trvalo to ovšem dlouho do noci. Selky přinášely ze stavení jídlo a pití.
Na celý rok byly tak domy i chlévy dočista vymeteny ode všech zlých duchů. Svištícími biči byli vyhnáni z každého obytného i chlévského prostoru.
Prastarý obyčej, zřejmě pocházející z časů, kdy za drsných podzimních a zimních nocí řádil nad horami a lesy pověstný "divoký hon" (v originále "die wilde Jagd" - pozn. překl.).
Jak za deště, tak za slunečního svitu hnal pasáček svěřený mu dobytek na horskou pastvinu. Každou pěšinu tu důvěrně znal. Znal tu každý keř i strom; nejméně tucetkrát vylezl do každé stromové koruny v okolí pastviny. Byla jeho světem.
Podzim! Poslední otava byla svezena a na polích stály plné pytle brambor. Teď už nebylo co chránit, zvířata volně pobíhala poli i lukami.
To už se blížilo posvícení (v originále "die ,Kirhwah'", v Zejbiši připadalo na první neděli po svátku sv. Havla, který byl 16. října - pozn. překl.). Pasáček zamlaskal jazykem, když pomyslil na "Kirhwahschmaus" (tj. "posvícenský hodokvas" - pozn. překl.): koblihy, koláče (v originále "Gulatschen" - pozn. překl.) - plné mísy a nůše jich selky napekly. A co teprve těch posvícenských zábav! Celou náves zaplnily kramářské stánky (v originále "Kramerstand" - pozn. překl.), houpačky a kolotoče. Všechno, co si jen mohlo zahřát klukovské srdce, tu bylo v celé své hojnosti.
Noci byly teď delší a chladnější. Často už padla jinovatka. Brzy bylo třeba dobytek "ustájit" (v originále "eingestallt" - pozn. překl.). Se steskem se musel pasáček rozloučit se životem na pastvině.
Pak ty dlouhé zimní večery. Děvečky roztočily kolovraty; čeledíni štípali špánky z loučí. I pasáček byl u toho (v originále "tat fleißig mit" - pozn. překl.), když se vyprávěly strašidelné historie ze starých časů. Sotva se "Ähndl" (tj. "staroušek", "děda" - pozn. překl.) rozpovídal o "Weihizen" (tj. o strašidlech - pozn. překl.), běhal opravdu každému mráz po zádech. A pasáček už se bál zůstat sám v komůrce na spaní.
Když pak přece jen usnul, celá noc byla plna snů o svobodném a pestrém životě tam nahoře na pastvině.


Hoam!, 1953, č. 5, s.7-8

P.S. Textu předchází úvod, podepsaný šifrou W. (=Adolf Webinger, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), znějící v českém překladu takto: "Vždycky jsem mezi Šumavany (v originále "unter den Böhmerwäldlern") hledal nové talenty a také jsem už mnohé objevil. Dnes chci představit našim čtenářům opět jednoho šumavského spisovatele (v originále "wieder einen Böhmerwäldler Schriftssteller"), totiž Ruperta Stöhra ze Zejbiše (v originále Seewiesen, tj. dnešní Javorná) u Železné Rudy (Eisenstein). Dělá mu radost, zapisovat si to, co prožil; na jeho větách lze vypozorovat potěšení, s nimiž je psal. Stöhrovi je čtyřicet let a koná službu pohraničního úředníka na hranici s Tyrolskem. Po jednom písemném testu prohlásil jistý vrchní vládní rada, že Stöhrův sloh je daleko nejlepší ze všech - mezi 350 soutěžícími získal ten jediný Šumavan vítěznou cenu.

Štědrý večer u nás doma*

Denní ruch dozněl. Tišeji a tišeji bylo na šumavských pláních (v originále "in den Gefilden der Heimat" - pozn. překl.). Lehce se snášela noc.
Schusterovic stavení (v originále "das Schusterhäusel'" - pozn. překl.) stálo osamoceno nahoře při okraji lesa, stranou vsi. Zlehka šuměly a šepotaly za ním jedle svými větvemi. Ve světnici bylo slyšet jemně bzučet petrolejovou lampu.
Schuster, jeho žena a jeho děti, Sepperl a Roserl (tj. Pepíček a Růženka - pozn. překl.), seděli kolem těžkého stolu u sváteční večeře. Byla to polévka s nudlemi, jablečný štrůdl, a buchty se švestkovými povidly (v originále "Buchteln mit Zwetschkenbrühe" - pozn. překl.). Malým dnes nějak nechtělo chutnat, ačkoli Schusterka (v originále "die Schusterin" - pozn. překl.) dobrými přísadami opravdu nešetřila. Pořád je musela napomínat: "So esst halt, Kinder; schaut nicht herum!" (v originále "Inu tak jezte, děti, a nekoukejte kolem!" - pozn. překl.) Kdo by jim ale mohl právě dneska zazlívat, že nemají nijaký zvláštní apetit? Jejich srdce jsou přeplněna očekáváním a na žaludek zbývá málo místa. Myslí jen na to jediné: dneska přece přijde Ježíšek! Splní jejich prosby a přání? Po celé týdny se o to modlily, doufaly a strachovaly.
"Voda! Schau außi, die vielen Reh' und Has'n!" (tj. "Tati! podívej se ven! Těch srnek a zajíců!" - pozn. překl.) vykřikl hoch zcela očarován. Schuster pohlédl oknem a skutečně: na jedné dávce sena pod starým smrkem před stavením se spolu svorně živili zajíci se srnami. Schuster se usmál. To krmení tam dal samozřejmě on. Ani lesní zvěř nesmí být o hladu, když je Štědrý večer, řekl.
Poté, co odříkali děkovnou modlitbu, sklidila Schusterová ze stolu. Od každého jídla něco ubrala do jednoho hrnce, donesla ho do chléva a nasypala z něj kravám do žlabu.
Štědrovečerní noc je plná kouzel a tajemství. Ten, kdo vejde o půlnoci do chléva, může slyšet zvířata, jak si spolu povídají. Na přástkách se o tom vyprávělo znovu a znovu, že ten či onen k tomu sebral odvahu. Na prstech jedné ruky by se ale dalo spočítat, kolik bylo takových. Slyšel totiž kdo z nich přitom prý tolik hrůzyplných věcí, že brzy nato skonal. Také lesní zvěř údajně umí o dvanácté hovořit, říkalo se. Jen jednou jedinkrát v roce dává Pán Bůh němé tváři ten dar.
Víte co ještě? Když matka na Štědrý večer zažíhala lampu, rozhlédla se poté úzkostně kolem, zda každý z přítomných má svůj stín. Pokud ho snad něčí tělo nevrhalo, čekala dotyčného, říkalo se alespoň, následujícího roku nějaká velká pohroma.
Ještě jednou dala Schusterová od každého jídla, které na Štědrý večer připravila (v originále "von jeder ,Richte'" - pozn. překl.), něco stranou. S tím pak vyšla ven a "krmila" studnu. Ta měla teď dávat po celý rok dostatek vody.
A potom už opravdu mohl přijít Ježíšek. Učinil tak ovšem tiše a tajemně. Odtud, kde se nahoře na hřebeni hory vrcholky stromů dotýkají mračen, odtud sem přijíždí s bílým koníkem a na nádherných saních. Jak se jen ten povoz třpytí a září!
Schusterová vchází do komůrky, kde spí její děti. "Kinder, steht auf! Das Chriskindl hat eingelegt." (tj. "Děti, vstávejte! Ježíšek naděloval." - pozn. překl.) "Oh!" To je všechno, co ze sebe nejprve dokázaly vypravit. Ve dveřích komůrky zůstaly stát; neodvažovaly se jít dál. Je to vůbec možné, taková nádhera?! Je to tisíckrát ještě krásnější, než si to dokázaly za tu spostu dní vysnít. Velkýma dětskýma očima hleděly na třpytně rozsvícený vánoční stromek. Srdce jako by se každému z nich chtělo přímo rozskočit štěstím a blažeností. Konečně přistoupily k tomu, co leželo pod stromečkem. To už se radost projevila hlasitým jásotem. Roserl objevila "Dockerl" (tj. "panenku" - pozn. překl.) s kolíbčičkou a bratr se mazlil se dvěma dřevěnými koníky a malým vozem, do něhož byli zapřaženi. Měli dokonce pravé hřívy! A jak to všechno zvláštně vonělo!
Schuster sedí se svou ženou na lavici u kamen. Pojednou vezme - sám neví proč - její ruku do své a pevně ji stiskne. Cítí v tu chvíli více než kdy jindy, že k sobě navzájem patří, a to napořád (v originále "für und für'" - pozn. překl.). Stejně jako jejich děti byli i oni bohatě obdarováni této divuplné noci. Kolik jen lásky to vložilo do jejich srdcí Božské Dítě, lásky, co nikdy nepomine.
Bylo tomu tak na Štědrý večer v každém stavení, že bylo ještě brzy jít do postele. Mladí šli na půlnoční; ti starší se usadili u rozehřátých kamen. Také Schuster se Schusterovou jsou ještě vzhůru, zatímco děti už dávno zase usnuly. Nenamluvili toho nijak moc; k tomu tu Štědrý večer nebyl. Šumavan ten divuplný svátek nikdy neslavil nějakým pitím na kuráž. Pro něho to byla spíše příležitost k zamyšlení a vnitřnímu usebrání (v originále "ein Tag der Besinnlichkeit und der inneren Sammlung'" - pozn. překl.).
Bylo těsně před půlnocí, když Schuster vyšel ven pod zimní oblohu. Hluboká noc a pohádkové ticho ho obklopilo. Ani větřík se nepohnul. Voda ve studni snivě šplounala pod vysokým sněhem. Bez ustání se chumelilo z těžkých sněhových mračen. nejprve tiše a pak hlasitěji zahlaholily kostelní zvony ze vsi do bělostnou nádherou pokrytého šumavského kraje, aby zvěstovaly znovu velký div, který se stal ve městě Betlémě: "Ježíš je tu, náš Spasitel!" Pln mlčelivé zbožnosti sňal Schuster klobouk z hlavy. Když pohleděl do dálky nad velký les, bylo mu, jako by snad i jedle skláněly své vrcholy...


Hoam!, 1957, č.12, s. 3-4

Nejprve jsem se o Rupertu Stöhrovi dověděl ze starých ročníků měsíčníku Hoam! jako o vítězi soutěže literárních talentů. Záměrně nepoužívám slovního spojení "mladých literárních talentů", poněvadž mu už v roce 1951 bylo čtyřicet, jak tam bylo sděleno, a ke knižnímu vydání jeho povídek mělo dojít až v roce 2005, tedy po dalších už více než padesáti letech. Soubor vyšel pod názvem Der Hütbub, tj. Pasáček, jako jedna z předchozích textových ukázek, v nakladatelství Monsenstein und Vannerdat se sídlem ve vestfálském Münsteru. Z anotace vysvítá i letopočet Stöhrova úmrtí, rok 1978. Jeho původ ze Zejbiše, tj. dnešní Javorné, jsem už znal, stejně jako skutečnost, že v letech, kdy publikoval časopisecky své první práce, působil jako německý celní asistent na hranici s rakouským Tyrolskem v hornobavorské obci Reit im Winkl. Ta další Stöhrova adresa je ovšem pro mě daleko zajímavější. Bádensko-württemberské město Calw se svou místní částí Wimberg je totiž rodištěm jednoho z nejuhrančivějších spisovatelů německého jazyka vůbec, jímž není nikdo jiný než Hermann Hesse (1877-1962), pochovaný ovšem ve švýcarském Gentilinu, místní části obce Collina d'Oro, které má s městem Calw mezinárodní partnerství. Snad se jednou dovím i to, zda tu v Calwu spočinul v hrobě rodák z Javorné, která je dnes místní částí městyse Čachrov. Tady asi zatím mezinárodní partnerství nijak nehrozí, byť, abych tomu dodal trochu optimismu, má sídlo okresu Klatovy za partnerské město i bavorský Cham. Kdyby jen nebylo toho ošidného středoevropského stesku.

- - - - -
* Javorná / † † † Calw (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Radostné sdělení Adolfa Webingera o objevu nového literárního talentu předchází otištění Stöhrova textu v krajanském časopise
Znak bádensko-württenberského města Calw, kde zemřel a je pochován
Tady se sešli v zejbišské oddací matrice hned dva Stöhrové: ženich Franz Stöhr, mistr kolářský v osadě Onen Svět (Jenewelt) čp. 1, narozený v září 1859 ve vsi Paseka (Holzschlag) čp. 44 jako syn Franze Stöhra a Margarethy, roz. Güntherové v Zejbiši čp. 72, a Josef Stöhr, majitel usedlosti v Pasece coby jeden ze svatebních zde i podepsaných svědků
Javorná na staré pohlednici
"Pasáček" ("Hirtenbub") je název dřevorytu německého malíře a grafika Hanse Schroedtera (1872-1957)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist