logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ STÖGBAUER

K historii lesního majetku "dřevooprávněných" vimperských měšťanů a jeho obhospodařování

Josef Puhani, knížecí schwarzenberský lesní hajný (na webových stranách Kohoutího kříže je i samostatně zastoupen - pozn. překl.) píše ve svých "Chronologických poznámkách k dějinám Vimperka a okolí 1195-1926" (psal je německy pod titulem "Chronologische Notizen zur Geschichte von Winterberg und Umgebung 1195-1926" - pozn. překl.) k roku 1801 mimo jiné:
In diesem Jahre verzichteten die 69 holzberechtigten Bürger der 'Schutzstadt' Winterberg auf das ihnen von Peter Wock im Jahre 1598 verliehene Holzbezugsrecht und erhielten dafür ab 1. November die beiden Wälder "Passum" im Ausmaße von 1154 Strich, 3 Viertel und 1 Achtel, "Im Grünberg, Maurachenberg und Czernoheide, sonsten Schindlauer Wald genannt" (Schweigelhaid) mit einer Fläche von 1345 Strich, 0 Viertel und 3 Achtel, hiemit Gesamtfläche von 2500 Strich. (tj. Tohoto roku se 69 "dřevooprávněných" občanů "ochranného města" Vimperka zřeklo Petrem Vokem (rozuměj z Rožmberka - pozn. překl.) jim už v roce 1598 propůjčeného práva na odběr dřeva a získali za to k 1. listopadu oba lesy "Passum" (dnes na mapách "Basum" či "Pažení" - pozn. překl.) ve výměře 1154 korců, 3 věrtele a 1 osmina, v Grünbergu (dnes zaniklá Zelená Hora - pozn. překl.), Maurachenbergu a Czernoheide (dnes zaniklá Černá Lada - pozn. překl.), kde se jinak říká Šindlovský les (Švajglova Lada) o rozloze 1345 korců, 0 věrtelů a 3 osminy, tedy celkové ploše 2500 korců.
Právo lovu si ovšem v této darovací listině vyhradil kníže Schwarzenberg.
Na konci mnohastránkového kontraktu, který za prácheňský c.k. krajský úřad v Písku stvrdil guberniální rada a krajský hejtman Johann Moritz Nußbaumer, jsou podepsáni následující zainteresované osoby:

  1. za panství: Hubert Hamer, ředitel; Franz Quolfinger, lesní pojezdný; Anton Sturani, důchodní; Josef Rohan, soudní správce; Matthäus Friedl, obroční (v originále "Kastner", jinak i německé označení truhláře - pozn. překl.) a Thomas Honetschläger, hospodářský pojezdný;
  2. za město: Dominik Schauff, purkmistr a Josef Paulus, Lorenz Erb, Johann Josef Friedl, radní;
  3. za měšťanský výbor: Anton Brunner, Franz Magerl, Andreas Gollner, Franz Falb, Linhard Hörbst a Andreas Pexieder;
  4. jménem všech měšťanů: Peter Tick, Franz Meyr, Engelbert Geißlreiter, Franz Jungwirth.

Tolik Josef Puhani.
Počítáme-li korec za 0,30 hektaru, dává to pro revír Basum (Pažení) cca 346 ha a pro revír Švajglova Lada 404 ha = dohromady 750 ha.
Každý revír byl osazen jedním hajným; lesnické vedení spočívalo v rukou jednoho lesního správce (fořta) se sídlem ve Švajglových Ladech. Vrchní dohled vykonával výbor "lesooprávněných" občanů města Vimperka (v originále "Ausschuß der waldberechtigten Bürger der Stadt Winterberg" - pozn. překl.) s předsedou v čele.
Z pracovní smlouvy (v originále "Anstellungsvertrag" - pozn. překl.) hajného revíru Švajglova Lada - tj. mého otce - z 20. března 1920, kterou mám před sebou, vyplývá, že týž kromě volného bydlení v hájovně, užívání pozemků k ní náležejících, jakož 15 prostorových metrů tyčoviny (v originále "15 Rm Reidl" - pozn. překl.) deputátního dřeva roční plat 2000 korun a po tři roky finanční přídavek 150 korun ročně. Podepsána je tato smlouva předsedou výboru Karlem Alleschem a zapisovatelem Franzem Fuchsem. Seznání smlouvy stvrdil tehdejší fořt (v originále "Forstverwalter", fořt je i jiný výraz pro nadlesního - pozn. překl.) Anton Roth svým podpisem a pečetí.
Nezbytné práce v lese, jako porážení dřeva, výsadba atd. byly, jak je patrno i ze snímků, které po otci mám, obstarávány asi dvaceti dřevorubci. Dozor nad nimi a ochrana lesa před lesním pychem patřily, mimo jiné ovšem, k úkolům hajného. I najímání povozníků dřeva a dohled na jejich práci mu náležely.
Dřevo, které bylo v létě a na podzim pokáceno, muselo být přibližováno z lesa v zimě po sněhu a - bylo to dlouhé dřevo, určené ke zpracování na pilách v okolí, či brusné (určené pro výrobu papíru - pozn. překl.) a palivové dříví - sváženo na složiště (dřeviště, drviště) ve Švajglových Ladech.
Přibližování a odvoz dlouhého dřeva měli na starost z větší části obyvatelé Michlovy Huti (Michlhütte) se svými volskými potahy, rovnané dřevo zase ti ze Zelené Hory a Černých Lad. Předháněli se v tom, kdože má lepší volky a kdo dokáže naložit a také ukočírovat větší fůru. Hrozivé klení bývalo slýchat, když vozka přecenil volskou sílu a zvířata se přes nadávky i zuřivé pohánění se saněmi ani nehnuli z místa a muselo být připřaženo. O jízlivé žerty přitom nouze rozhodně nebyla.
Na dřevišti ve Švajglových Ladech bylo dlouhé dřevo uloženo odděleně od brusného a palivového dříví a na jaře, kdy ostatní práce v lese kvůli sněhu nemohly ještě započít, muselo být všechno pěkně přerovnáno, přičemž brusné dřevo (česky se mu dnes říká "papírák" - pozn. překl.) z hlediska potřeby kupce - bylo zbaveno kůry (odkorněno) až na bílý povrch (v originále ",weißgeschnitzt', das heißt, bis auf das weiße Holz entrindet werden mußte" - pozn. překl.). Dělo se to tím způsobem, že se metrový klacek položil do vidlice na dřevěné koze a "loupákem" se z něj stáhla kůra i s lýkem (v originále "die meterlangen Prügel in eine Gabel auf einem Holzbock gelegt und mit dem 'Roafmesser' Rinde samt Bast abgeschält wurde" - pozn. překl.). Touto prací se dřevorubci často zaměstnávali po celé týdny.
Palivové dříví určené pro "dřevooprávněné" měšťany muselo být roztříděno na 1. naštípaná polena (štěpiny) ve třech různých sortách podle kvality, 2. tyčovinu, to bylo tenčí, půlené dříví a 3. kuláče (v originále "Stäbel" -pozn. překl.), tenká nepůlená kulatina, a to do sáhů (klafterweise) tak, aby hromada ("štos") nepadala, když se z ní kus ubralo. Když bylo všechno hotovo, stály tu srovnány po řadě na složišti často i tisíce kubíků (v originále "tausend von Steren" - pozn. překl.).
Mnohdy bylo počasí takové, že se pracovat nedalo a to se pak všechno shromáždilo ve světnici u hajného. Bývalo tu potom častokrát dost veselo, šenkovalo se dobré černé pivo z měšťanského pivovaru v Vimperku, které hajný stáčel pro své drvoštěpy do lahví z "věrtele" (v originále "von einem 'Viertel' - pozn. překl.), tj. pivního sudu na 25 litrů (jiné prameny uvádějí "4 vědra" - pozn. překl.) a ukládal je kamenné nádržky, zvané u nás "Grand" se stále protékající chladnou vodou. Měl sice kvůli tomu několik návštěvu od četníků, poněvadž neměl koncesi k tomu potřebnou a jeho "výčep" se hostinským v okolí vůbec nezamlouval, ale prošlo to vždycky bez větší újmy. To pivo tedy chutnalo natolik dobře, že nad ním leckdo zapomněl jít domů. Ženské ovšem vždycky věděly, kde toho svého hledat. I dlouholetý předseda už zmíněného měšťanského výboru Felix Pohl, který sem se všemi jeho členy jednou zavítal, si dal nalít a když kdosi spustil na tahací harmoniku sousedskou (v originále "einen Landler" - pozn. překl.), osmělil se s Paulou Stögbauerovou (v Zelené Hoře se u nich "po chalupě" říkalo "Hiasn") jednoho tanečku. Že ale podlaha byla značně nerovná, uvízl v nejkrásnější otočce na jednom takovém kluzkém místě (v originále "an einer solchen Glumse" - pozn. překl.) a šel se jak široký tak dlouhý i se svou tanečnicí k zemi. Ani náležitý respekt k jeho osobě nedokázal zabránit tomu, že se rozlehl hlaholný smích.
K úkolům hajného patřil i dohled nad už zmíněným dřevištěm. Po celý rok odváželi odtud vimperské selské povozy palivové dříví, příslušející k němu "oprávněným" měšťanům. Schimmelbauer, Tomschi, Turek jsou jen některá jména, co mi utkvěla. Všechno koňskými či také volskými potahy - traktory ještě v té době nebyly. Pro každého z povozníků to bylo skoro na den cesty. Jen Propst měl už tenkrát nákladní vůz značky Opel-Blitz, který jsme my děti patřičně obdivovaly. Moci se v tom autě třeba jen kousek svézt bylo pro nás vrcholem všeho blaha.
Poněvadž můj otec měl většinou co dělat někde v lese, bylo na mamince a předtím i na babičce, později pak na nás dětech, abychom se postarali o odbavení povozníků. Předkládali nám malé průvodky různé barvy, ze které se dalo vyčíst, jaký druh dříví mají naložit. Aby se zabránilo zneužití, bylo třeba lístek - jako jízdenku na dráze - procviknout. Kleštičky k tomu určené jsem před naším vyhnáním zahrabal v lese. Když jsem po 19 letech směl zase zavítat tam k nám domů, tehdy přes Rakousko, zase jsem je vyhrabal a vzal s sebou. Mám je ještě dnes. Lpí na nich kus vzpomínky na rodná místa.
V roce 1945 byli také vimperští měšťané bez náhrady vyvlastněni a les, stejně jako ostatní loupežná kořist, připadl do vlastnictví českému státu.
Ten, kdo dnes přijde do Vimperka, může spatřit na vlastní oči, co bylo po dobu téměř 50 let od vyhnání učiněno s naším majetkem, vydobytým léty usilovné práce. Je to člověku spíš k pláči než k smíchu.
Ve Švajglových Ladech stojí už dnes jen myslivna. Slouží jednomu sociálnímu zařízení v Domažlicích (v originále "von Taus" - pozn. překl.) jako zotavovna. Luka kolem ní, kdysi lopotně vydobytá na lesní divočině, si les z větší části vzal zase nazpět. Období hospodářského rozvoje a dobrých lidských vztahů opravdu došlo svého konce.


Zapsáno podle vyprávění mé sestry Bini Tischlerové, roz. Stögbauerové, a podle vlastní paměti.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 219-221

Májová slavnost ve Švajglových Ladech

Dne 30. května roku 1937 se konala ve Švajglových Ladech pod záštitou sdružení Bund der Deutschen májová slavnost, k níž se sešli diváci z celého širokého okolí. I skupina hnutí Wandervögel z Vimperka se dostavila a na snímku, který se z akce dochoval, je zachycena nalevo se svými kytarami.
Ve hře, uvedené na Pimmerově pastvišti (v originále "Pimmers Viehweide" - pozn. překl.) v rámci slavnosti členy "Burschenbundu" farní obce Nový Svět (Neugebäu), šlo o příběh ukradené májky.
Iniciátorem a režisérem zmíněné inscenace byl tehdejší lesní správce (v originále "Forstverwalter", česky se říkalo i "fořt" - pozn. překl.) vimperské měšťanské lesní správy Hans Jobst ze Švajglových Lad.
V pozadí celé slavnosti byl snad především záměr zvýraznit kulturní iniciativou zdejší německý živel vůči stále silnějšímu tlaku na počeštění vimperského okolí.
V divadelním kuse mělo, jak už řečeno, jít o jarní vesnickou slavnost, spojenou se stavěním májky. "Královna" a "král" máje, představovaní Paulou Stögbauerovou (po chalupě "Hiasn") ze Zelené Hory a Isidorem Sellnerem (po chalupě "Bungei") z Černých Lad (obě ty vsi dnes zcela zanikly, jen z Černých Lad zbylo jediné stavení z původních 11, bývalá škola - pozn. překl.) byli hlavními představiteli příběhu. Důležité role v něm zastupovali i Ludwig Sippl (po chalupě "Tschewi") z Mehregarten (dnes zaniklé Zahrádky - pozn. překl.), který mluvil "mládence" (v originále "Kranzljungherr" - pozn. překl.) ve spojovacím textu, jakož Alois Pimmer ze Švajglových Lad, který hrál lesního (v originále "Förster" - pozn. překl.). Vedle několika dřevorubců, jejichž jména si už nevybavuji, mi z obsazení utkvěly ještě Rosl Saiková (Pepei Rosi) ze Svinných Lad (Seehaid) a Theresia Mühlsteinová (Mühlstein Resi) z Černých Lad jako donašečky jídla (v originále "Essensträgerinnen" - pozn. překl.).
Právě když lidé strojí strom, objeví se lesní a poznává v májce jeden z nejkrásnějších jehličnanů svého lesa. Pln hněvu spustí:

Endlich hab ich dich gefunden,
den ich lange schon vermißt,
der die Zierde meines Waldes,
und mein Stolz gewesen ist...

Ach, wie muß ich dich hier sehen,
deiner Ästen zier beraubt,
und mit Bänden und mit Schleifen
bunt bekränzt dein stolzes Haupt...

Büßen sollen sie die Taten,
büßen sollen sie den Frevel,
ob sie Herren oder Knecht...
(tj: Konečně jsem tě teď našel,
hledal jsem tě ze všech sil,
ozdobou byls mého lesa
mou pýchou jsi vždycky byl...

A teď vidět tě mám tady,
jaks o větve oloupen,
věnec s mnoha mašličkami
hlavu pitvoří ti jen...

Za to pykat by se mělo,
za ten pych by věru pykat
měl, ať pán je to, či kmán...
- pozn. překl.)
Pachatelé ovšem prosí:
Gestrenger, edler Herr verzeiht,
der Baum war unserm Fest geweiht...
(tj: Šlechetný pán kéž promine,
k slavnosti je to nevinné...
- pozn. překl.)
Spor byl nakonec urovnán v dobrém a postavení máje nestálo k radosti všech už nic více v cestě. Slavnost vyústila nakonec ve společně zanotovanou píseň (jde o všeobecně známý zlidovělý německý nápěv /Es steht ein Baum in Odenwald/, slova pocházejí od Augusta Heinricha Hofmanna von Fallersleben /1798-1874/ - pozn. překl.):
Der Frühling hat sich eingestellt,
wohlan, wer will ihn seh'n
der muß mit mir ins freie Feld,
ins grüne Feld nun gehn.

Er hielt im Walde sich versteckt
daß niemand ihn mehr sah,
ein Vöglein hat ihn aufgeweckt
jetzt ist er wieder da!

Jetzt ist der Frühling wieder da
ihm folgte, wohin er zieht
nur lauter Freude fern und nah
nur lauter Spiel und Lied.

Und allen hat er - groß und klein
was Schönes mitgebracht
und soll 's auch nur ein Sträußlein sein
er hat an uns gedacht!
Dostavilo se jaro k nám,
hola! - kdo chce je zřít,
musí v zelená pole tam
dál v kraji zamířit.

Tu v lese úkryt jeho byl,
neznámý komu z nás,
až ptačí hlas je probudil,
že přišel jeho čas!

A tak je jaro zase tu,
jde za ním, kam se hne,
jen samá radost v rozletu,
hry, zpěv o kráse dne.

Velkým i malým nadělit
umí krás bezpočet,
i kdyby měl to jenom být
nám přinesený květ!

Z osob tehdy ve hře účinkujících už všichni, pokud vím až na Rosl Gimberovovu, roz. Saikovou, která žije v Eppelheimu blízko Heidelbergu, buď zemřeli nebo padli ve válce.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 225-226

Rodná víska

Tak na půl cesty z Borových Lad (Ferchenhaid) do Lipky (Freiung) v sedle mezi Bukovcem (Schartenberg, 1099 m) a Světlou horou (Lichtenberg, 1123 m), kdysi při silnici ležívala malá víska jménem Švajglova Lada (Schweigelhaid). Sestávala z pěti stavení, z nichž dvě byly selské usedlosti. Oba ty šumavské dvorce se rozkládaly na horském svahu s volným výhledem k jihu a k západu (podle webových stránek Tisícovky Čech-Moravy-Slezska je z Bukovce vidět i Alpy a na Světlé hoře najdeme památník posledního šumavského vlka - pozn. překl.). V domě čp. 1, jehož majitelem byl Ferdinand Friedberger, byl vedle zemědělského hospodářství v provozu i hostinec. Ke stavení čp. 2 (majitel Alois Pimmer) patřil i výměnek a malá kaple, v níž se vždy v květnu konávala "májová požehnání" ("Maisegen").
Dál na severovýchod stály budovy myslivny a hájovny, jejichž vlastníkem bylo v obou případech město Vimperk (v originále "Bürgerschaft der Stadt Winterberg" - pozn. překl.).
Podle katastrální mapy patřily ke Švajglovým Ladám ještě dvě stavení obce Lipka, příslušné ovšem jinak obcí k ní.
Pro úplnost třeba zmínit ještě tři menší stavební objekty: ke každému z obou selských dvorců patřillo po jedné "pazderně" (v originále "Hoarstubn" - pozn. překl.), kde se pozdě na podzim zpracovával len. A také "Howanstampf" ("Haferstampf", tj. "ovesná" stoupa, sloužící k drcení obilí - pozn. překl.), jejíž klapot bylo slyšet dnem i nocí.
Z článku Dr. Rudolfa Kubitscheka (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v časopise "Waldheimat" se dovídáme, že kolem roku 1750 bylo v obci Nový Svět (Neugebäu) založeno množství diminikálních vsí, mezi nimi i Švajglova Lada se dvěma usedlostmi. Ty vesnice tehdy ležely vprostřed lesní samoty, neboť teprve o sto let později, kolem roku 1862, byly za působení knížecího lesmistra Johna (i on má v souboru Kohoutí kříž své vlastní zastoupení - pozn. překl.) zbudovány z Borových Lad silnice do Nového Světa a do Lipky poté, co v letech 1856-1860 vznikla silnice z Horní Vltavice přes Račí (Mitterberg), Polku (Elendbachl) a Borová Lada na Knížecí Pláně (Fürstenhut). Firma, provozující stavbu, patřila jednomu podnikateli z Knížecích Plání.
Ze Švajglových Lad byl k jihu a k jihozápadu, jak už zmíněno, krásný výhled. Jako nejbližší místo na bavorské straně byl dobře vidět Bischofsreut a od západu sem k nám hleděla hora Luzný (Luzný). A když nás děti cestou do školy za jasných zimních dnů zdravily z dáli hřebeny Alp, byl to zážitek, na který se nezapomíná.
V sedmdesátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) si Češi (rozuměj KSČ - pozn. překl.) myslili, že Šumava musí být zemědělsky lépe využita. Tak i ve Švajglových Ladech byl učiněn pokus kultivovat louky. S nasazením velkých strojů byly pozemky přeorávány a drenážovány. Člověk se mohl domnívat, že pustině, která zasahovala všude kolem, bude učiněna přítrž. Ta horlivost však netrvala dlouho. Když se zjistilo, že rozumné výnosy se z půdy daly vydobýt jen těžkou prací, rychle se od věci zase upustilo. Ten, kdo dnes Šumavou projíždí, může potvrdit, že posečené či spásané louky jsou znovu stejnou vzácností jako v letech po našem vyhnání.
Z malé vísky Švajglova Lada 50 let poté, co nás vyhnali, nezbylo kromě myslivny (v originále "mit Ausnahme des 'Jagerhauses'" - pozn. překl.) zhola nic. Velká lípa, kdysi "domácí strom" (v originále "der Hausbaum"'- pozn. překl.) Pimmerova statku, několik javorů a pár zplanělých ovocných stromů ještě dosvědčuje, kde Švajglova Lada kdysi stávala.
Pro nás, kdo náležíme ke generaci, která má obraz té vsi dosud v sobě z vlastní zkušenosti, by mělo být úkolem a povinností uchovat našim potomkům ústním i písemným podáním památku a povědomost na ta zaniklá sídla našich předků, jejich život a práci.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 63

Za sestrou Anni

Od té doby, co jsem převzal úvazek psát o zemřelých z blízkých domovských vsí, mi nebylo ještě nikdy tak zatěžko jako dnes, kdy mám podat zprávu o životě a skonu mé sestry.
Paní Anni Försterová, roz. Stögbauerová, zemřela dne 31. ledna 1999 v 75 letech věku. Jedno věrné šumavanské srdce (v originále "ein treues Böhmerwäldler Herz" - pozn. překl.) přestalo bít.
"Heger Annerl" (tj. "hajného Anička" - pozn. překl.), jak se jí říkalo, se narodila 28. června 1924 jako třetí dítě lesního hajného Karla Stögbauera ve Švajglových Ladech. Když jí byly sotva dva roky, umřela její maminka. S oběma svými staršími sourozenci a ještě dvěma bratry z druhého manželství svého otce - mladší z nich jsem byl já - tam vyrůstala.
Po vychození školy a po dosažení tzv. "povinného roku" (v originále "nach Ableistung des sogenannten Pflichtjahres" - pozn. překl.) nastoupila místo služebné. Poté, co absolvovala hospodyňskou školu (Haushaltungsschule), byla povolána k pracovní službě (za nacizmu byla pro muže i ženy povinná - pozn. překl.).
Po válce a následném vyhnání z domova jsme se dostali do Hohenpeißenbergu (v Horním Bavorsku, ne tak daleko je onen nádherný rokokový kostel ve Wiesu - pozn. překl.), kde pracovala opět jako služka. Tady poznala i svého budoucího muže, horníka Rudolfa Förstera, za něhož se 19. května 1951 provdala. Z manželství vzešly dvě dcery.
Během stavby rodinného domu, které se brzy oba manželé chopili, došlo ke strašlivé nehodě. Moje sestra byla sražena jízdním kolem pod pneumatiky nákladního auta. V nemocnici se čekalo celé týdny na její smrt, poněvadž se nedalo věřit tomu, že by člověk taková zranění mohl přežít. Ona se ale nevzdala. Po dvou letech pobytu v nemocnici a mnoha těžkých operacích se vrátila - jakžtakž zase zdravá - konečně k dětem domů. Jako by totiž všeho toho nebylo dost - zemřel za jejího nemocničního pobytu její muž, plný dojemné starosti o ni, na těžký hnisavý zánět středního ucha. Stála tu teď se dvěma malými dětmi a horou dluhů. Tvrdou prací a nezlomnou vůlí k životu dokázala však obě dcery vychovat a dluhů se posléze zbavit.
Po letech úsilí a strázní dostal se život mé sestry opět do normálních kolejí. I její radost ze života se pomalu navracela. Celým svým srdcem lpěla na své milované šumavské domovině. Nebylo téměř rodáckého setkání, jehož by se nebyla účastnila. A když se tak zasedlo ve veselém přátelském kruhu, byla mnohdy ona ta první, kdo zanotovala některou z písní, jichž měla bezpočet v paměti, a to od první do poslední sloky. Zvlášť ráda zpívala naše staré krásné nápěvy z domova. A když se nabídla příležitost, neodmítla ani taneček při nějaké pěkné muzice. Nebylo však ještě dost ran osudu: paní Försterovou postihla těžká, nevyléčitelná nemoc. Znovu nastoupily nezbytné prohlídky, operace, chemoterapie v různých nemocnicích, jakkoli bylo zřejmé, kde všechno lékařské umění selhává. I v ní samé vyhasla postupně naděje na uzdravení a vůle žít. Zřekla se všech dalších možností terapie a rozhodla se pro smrt. Jedna neobyčejně bolestná a strastiplná, někdy sotva vůbec ještě snesitelná životní cesta našla tak svůj vysvobozující konec.
Když se 4. února v Hohenpeißenbergu rozezněly zvony, provázel ji nezvykle velký smuteční průvod k místu jejího posledního odpočinku po manželově boku. Pán Bůh dej jí věčný mír.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1999, s. 190-191

Franz Stögbauer, který nám o sobě v předchozích textech už leccos prozradil, narodil se 29. ledna 1929 ve Švajglových Ladech a roku 2009 se v hornobavorském Steingadenu dožil požehnaných 80 let.

- - - - -
* Švajglova Lada

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodná hájovna, dokud ještě stála
Obálka krajanského měsíčníku s jeho snímkem "Pimmerovy lípy" v zimních Švajglových Ladech
Jiný záběr z někdejších Švajglových Lad zachycuje v popředí tehdy dosud zachovanou šumavskou roubenku
Sestra Anni, která zemřela v lednu 1999
Razítko lesní správy města Vimperka ve Švajglových Ladech, dnešní pošta Borová Lada

zobrazit všechny přílohy

TOPlist