logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OTTO STÖBER

Vzpomínky na c.k. lesnickou školu v Budějovicích

S mým dobrým vysvědčením na odchodnou ze čtvrté třídy měšťanky a s krásným atestem, který mi vystavila lesní správa domény barona Kleina z Wiesenbergu ("Baron Klein von Wiesenberg'sche Forst und Domainenverwaltung"), přijal mne ředitel Hoscheck rovnou beze všech formalit a také bez přijímací zkoušky. Budějovická lesnická škola (zvaná také "erste deutsche Waldbauschule", tj. "první německá škola pro pěstování lesa", otevřená v půli prosince týden před Vánocemi roku 1899 ve dvoupatrové budově, kde působil tzv. "Deutsche landwirtschaftliche Anstalt", tj. "Německý zemědělský ústav", sestávající kromě toho ještě z tzv. "Ackerbau- und Flachsbereitungsschule", tj. "rolnické školy a školy pro úpravu lnu" a "Haushaltungsschule für Mädchen", tj. "dívčí hospodyňské školy" v zahradě při dnešní ulici Na Sádkách, kterým se ovšem říkalo německy "Fischhof" - pozn. překl.) obnášela dva ročníky a byl to ústav ve staré rakousko-uherské monarchii tak slavný, že sem ze všech jejích národů přicházeli synové lesníků i statkářů, aby se vyučili německé důkladnosti a pořádku v lesnictví i myslivosti...
Skrovný stokorunový důchod, který ubohá maminka dostávala po mém předčasně zesnulém otci, železničním úředníkovi, padl celý na školné (Schulgeld), přičemž ředitel Hoscheck se velkoryse a vstřícně zřekl celé řady vedlejších dávek, zvaných jinak "Sporteln" (z latinského "sportula", tj. dárek - pozn. překl.), které také patřily ke školským poplatkům. S tím, jak se dosyta najíst, jsme si tak jako tak poradit nedovedli. K mému neštěstí jsem byl doporučen v budějovické Schillerově ulici na byt a stravu k jedné zlomyslné, zatrpklé vdově (v originále je to místo označováno "Kost-Crux", tj. "bída s jídlem" či "s jídlem kříž" - pozn. překl.) s jednou vlastně jinak docela milou dcerou. Z lakoty bylo nás pět studentů směstnáno do ložnice majitelčiny s jednou manželskou postelí a dvou či tří pryčen. Pokud se chtěl kdo jednou pořádně vyspat, pak musel ulehnout řadou se dvěma jinými spolubydlícími do manželského lože.
Od samého počátku mě učebná látka opravdu zajímala a já měl to neslýchané štěstí, že jsem přese své mládí už hodně věděl o těžkostech života, takže jsem si předsevzal nepřidělat mamince nijakou starost nebo snad dokonce hanbu! "Bifloval" jsem proto opravdu horlivě už od pěti ráno, a to bylo mé štěstí; neboť moji kamarádi, byl to jeden syn hoteliérův z Mariánských Lázní (Marienbad), jeden syn starosty Bindera z Vimperka (Winterberg), jeden rolnický synek jménem Sassmann a jeden syn obchodníka z Freistadtu (rakouské město česky přezdívané Cáhlov - pozn. překl.), neměli všichni čtyři bez výjimky z učení nijakou valnou radost: já je ale dokázal strhnout, a poněvadž jsem učení tloukl do hlavy nejen sobě, ale i jim, byl jsem brzy nejlepším žákem prvního ročníku a bylo mi přiznáno "vyznamenání" ("Vorzug"), spojené s právem nosit na zelené výložce naší školní uniformy knoflík zdobený iniciálami "KFJI" (tj. "Kaiser Franz Josef I."). Za doučování jsem však od každého z kolegů dostával odměnu rovnou v potravinách, poněvadž naše bytná přijala potravinovou výpomoc jako "naturální" dávku za stravu raději než nějaké peníze, kterým nepřikládala větší hodnotu. Kolega "z boudy" ("Budenkollege") Hruza se o balíčky s jídlem z domova vždycky spravedlivě se mnou dělíval. Z potravin, které jsme všichni přinesli bytné daní, jsme viděli jen minimální část - ostatní se stalo takříkajíc obětí jejího "křečkování" a my měli denně zelí, řepu, o svátečních dnech brambory a něco chleba k tomu; kdybychom se nenapráskli u jiných kluků - zejména se obětoval kolega Hackl, který bývával "obdařen" přímo pověstně - přišli bychom věru zkrátka...
Nesmím opomenout kolegu Miegla zvaného "Krösus" (Kroisos, král starověké Lýdské říše, synonymum bohatce: "bohatý jako K." - pozn. překl.). Byl na tom z nás všech finančně nejlíp a mohl se pochlubit tím, že i jím obletované herečce Hartmannové, jíž přezdíval "Flamme" (tj. "plamen" -pozn. překl.), mohl splnit řadu nákladných přání.
Co se týče semestrálních vysvědčení - jedno z nich visí vystaveno v "budějovické jizbě" ("Budweiser Zimmer") Paracelsova domu ("Paracelsus-Haus") ve slatinných lázních Neydharting, chci ujistit, že jsem měl vždycky jen známku "vorzüglich" či "sehr gut" (tj. "výborně" či "velmi dobře" - pozn. překl.) a patřilo mi i první "vyznamenání". - Přitom jsem poznal i cenu znalosti češtiny a snažil jsme se co nejvíc z ní pochytit. Plán výuky byl rozčleněn na "základní, matematické, přírodovědné a všeobecně vzdělávací předměty", pak na "lesnické odbornosti" a konečně na předměty vedlejší, k nimž náležel těsnopis, psaní na stroji a vojenská výchova, zejména výcvik střelby. Výuka přírodopisu a přírodozpytu byla zaměřena na klimatologii, agrochemii, mineralogii a ekologii, jakož i botaniku, zoologii, zdravovědu a zahradnictví.
"Forstrat" (tj. "lesní rada" - pozn. překl.) von Wenzoffsky a jistý Ing. Kores - z nichž ten první, velmi úpravný, malý, čilý mužíček, který docházel k vyučování vždy jen ve fraku a v cylindru a který nás, jaksepatří užaslé, sekýroval i při dobrém chování, mi přirostl k srdci trochu méně - jako bystří pedagogové zřejmě rozpoznali mou bujnou fantazii a schopnost písemného vyjadřování a tak mě pověřili speciálním úkolem: musel jsem se po celé týdny zabývat problematikou slatí a jejich lesnicko-technického využití, tedy především jejich meliorací, pěstováním rostlin a podobně. Bylo mi hned od počátku jasné, že mě pro tajuplnost slatí, pro celou fantastickou historii tohoto měkkého a záhadného prostředí ten úkol hluboce uchvátil a já se do něho se zápalem pustil. Přišel mi vhod můj stejnokroj knížecího schwarzenberského lesníka - ty šedé kalhoty se zelenými lampasy, hnědý kabát se zelenými výložkami a fešný myslivecký klobouček - když jsem mohl provádět svá týdny trvající studia s lesními zaměstnanci téhož knížete pána, kteří mi byli velice nápomocni. Poznal jsem při tom jedno unikum: existovalo na Šumavě zařízení, s nímž se dala tekoucí voda využívat i k plavení proti proudu, což se podařilo už Etruskům. Ten mechanismus se mi nestal nikdy jasným, ale inženýr Schauberger (Viktor Schauberger /1885-1957/, rodák z rakouského Holzschlagu blízko Plechého /Plöckenstein/, má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení, titul Dipl.-Ing. měl ovšem až jeho syn Walter - pozn. překl.) na to kdesi v Horním Rakousku získal dokonce patent...
Kolem budovy školy se rozkládala velká zahrada; tam jsme se učili štěpovat stromy, sázet a pěstovat rostliny a to všechno, co je třeba se tak zakrátko naučit pro budoucí praxi ve dvou letech naší lesnické výuky. Večer už tam bývávala docela pěkná tma (v originále "dumper", tj. nářeční podoba spisovného "dunkel" - pozn. překl.) ...
Náš lesmistr Han měl párek velice pěkných, docela zralých a přitom vstřícných dcerušek a dovolil nám kupodivu špacírovat se s nimi ve školní zahradě - však také každá z jeho vyučovacích hodin začínala větou: "Ich will nur hoffen, daß ihr mit meinen Töchtern anständig verkehrt!" (tj.: "Chci jen doufat, že s mými dcerami obcujete řádně a ve vší počestnosti!" - pozn. překl.)
Při mém studiu využití slatin a mokřadů, jemuž jsem se oddával opravdu obětavě, přišla mi ovšem roku 1914 do ruky i knížka s titulem "Amtliche Österreichische Bäderbuch", ve které jsem mezi mnoha jinými slatinnými lázněmi velké rakousko-uherské monarchie narazil i na jméno jedněch hornorakouských - Horní Rakousy byly přece mým druhým, lépe řečeno vlastním domovem -, a to těch v Neydhartingu.
V převratových dnech roku 1918 jsme utvořili také jakousi žákovskou samosprávu (v originále "Schülerrat" - pozn. překl.), radu, za jejíhož mluvčího jsem byl vybrán právě já. Chtěli jsme mít účast na zasedáních ředitele; chtěli jsme mít právo hovořit do záležitostí školy, které se nás bezprostředně dotýkaly, chtěli jsme mít vliv i na udělování známek při hodnocení našeho školního prospěchu!
Do hostince "Fazaun" v Hradební ulici (Schanzgasse) jsem svolal všemi posluchači lesnické školy navštívené shromáždění a byl jsem pro svou výřečnost přirozeně odhlasován i za předsedu celé rady! Bylo rozhodnuto, že se už příštího dne mám dát ohlásit u našeho ředitele, abych mu přednesl naše "požadavky"...
Mělo se mi při té příležitosti dostat ponaučení od skutečně velkého pedagoga! Namísto aby si ze mě ředitel, jak jsme všichni očekávali, nějak utahoval či aby mne rovnou vyhodil, trpělivě mě vyslechl a řekl mi potom, že se mnou chce skutečně jednat už proto, že jsem nejlepší vyznamenaný žák a i kdybych byl - jak se vyjádřil - "kleiner Sauerteig" (tj. doslova "kvásek" - pozn. překl.), chce naše názory slyšet. Šel tak daleko, že ke všem našim požadavkům svolil... Poprvé se ve mně probudilo vědomí vlastní odpovědnosti!
Když se ještě téhož dne večer konalo další žákovské shromáždění, řekl jsem, že by bylo přece jen lepší, kdybychom si vyšli na korzo (v originále "auf den Bummel" - pozn. překl.), poněvadž ředitel nás chce jen seznámit se splněním našich požadavků a vložit je tak vlastně na nás... Vypukla strašlivě vzrušená debata, ale poněvadž jsem předčasně odešel, uvízla celá ta krásná záležitost na mělčině...
Pěkně a pečlivě jsem den co den zanášel všechny své drobné příhody a starosti do deníku - mohu přirozeně vypíchnout jen tu či onu ze všech ostatních, o nichž se domnívám, že vyjevují pozadí oněch mohutných historických, přímo revolučních změn v životě jednoho mladého člověka, zmítaného sem a tam tehdejšími výkyvy světových dějin i vlastními malými city a myšlenkami...
Když se snad vynoří i nějaké jméno, není to snad z nějakého vychloubání, ale proto, aby se zvýšila historická věrohodnost...
V Rakousku je pro noc, kdy se nejde spát, výraz "Drahrerei". Tak začalo po tom všem, co by se tak dalo nazvat, 7. ledna 1919 znovu vyučování; už následujícího dne jsme ale byli na Lineckém předměstí (Linzer Vorstadt) si zatancovat - většinou tam byly našimi partnerkami dělnice z budějovické "tabačky". Když jsme v Moorbad Neydharting otevírali "Budweiser Zimmer", přijel i tehdejší budějovický starosta - měl německé příjmení Drajer (Bedřich Drajer byl předsedou "Městského národního výboru" v letech 1960-1971 a jeho příjmení opravdu pochází z německého "Dreher", "Dreier", "Treier", tj. "soustružník kovů" - pozn. překl.) - a přivezl nám s sebou vedle jiných malých dárků a pozorností i dlouhatánské cigáro, které mu daly dělnice z tabákové továrny, které se asi rozpomněly na někdejší své tanečníky z německé lesnické školy.
Vedle nedělního chození do kostela je v deníku pilně zaznamenána i hojnost návštěv budějovického divadla (do jehož repertoáru i vkusu autorova je tu dáno nahlédnout - pozn. překl.). Tak např. "Die Glocke von Corneville" (tj. "Zvonky cornevillské", opereta Roberta Planquettea z roku 1877 - pozn. překl.), "Der ideale Gatte" ( tj. "Ideální manžel", hra Oscara Wildea z roku 1895 - pozn. překl.), "Csardasfürstin" (tj. "Čardášová princezna", opereta Emericha Kálmána z roku 1915 - pozn. překl.), "Dreimäderlhaus" (tj. "Dům U tří děvčátek", opereta Heinricha Bertéa na motivy hudby Franze Schuberta z roku 1916 - pozn. překl.), "Faschingsfee" (tj. "Masopustní víla" opereta Emericha Kálmána z roku 1917 - pozn. překl.), "Walzertraum" (tj. "Kouzlo valčíku /Valčíkový sen/", opereta Oscara Strause /nebyl příbuzný s dynastií Straussových/ z roku 1907 - pozn. překl.), "Der Weibsteufel" (tj. "Ďáblice", hra Karla Schönherra z roku 1914 - pozn. překl.), "Er und seine Schwester" (tj. "On a jeho sestra", německá verze filmu Karla Lamače s hudbou Járy Beneše z roku 1931, zřejmě deníkový "omyl" - pozn. překl.), "Der müde Theodor" (tj. "Unavený Theodor", hra Maxe Neala a Maxe Fernera s námětem z Vídně kolem roku 1900 - pozn. překl.), "Die keusche Susanne" (tj. "Cudná Zuzana", opereta Jeana Gilberta /vl.jm. Max Winterfeld/ z roku 1910 - pozn. překl.), "Drei Bauern" (?), "Wo die Lerche singt" (tj. "Kde skřivánek zpívá", opereta Franze Lehára z roku 1918 - pozn. překl.), "Landstreicher" (tj. "Tuláci", opereta Karla Michaela Ziehrera z roku 1899 - pozn. překl.), "Dollarprinzessin" (tj. "Dolarová princezna", opereta Leo Falla /byl rodák z Olomouce/ z roku 1907 - pozn. překl.), "Der fidele Bauer" (tj. "Veselý sedlák", opereta od Leo Falla z téhož roku 1907 - pozn. překl.), "Der Pfarrer von Kirchfeld" (tj. "Farář z Podlesí", hra Ludwiga Anzengrubera z roku 1870 - pozn. překl.), "Die Schwestern" (?), "Die Maske in Blau" (?), "Martha" (tj. "Marta", opera Friedricha Flotowa z roku 1847 - pozn. překl.) "Dubarry" (tj. "Dubarry", opereta Karla Millöckera z roku 1879 - pozn. překl.), "Frühlingsluft" (tj. "Jarní vzduch", opereta Josefa Strausse z roku 1907 - pozn. překl.) a mnoho jiných (v Budějovicích prý byla do roku 1918 i jednou do týdne operetní premiéra - pozn. překl.) ...
Ze všech svých záznamů teď vidím, že jeden profesor jménem Franz Oppelt (má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) to se mnou skutečně dobře myslel; vždycky mě v pravý čas předem informoval o jakýchkoli záměrech, vycházejících od vedení školy. Byl jsem mu za to velice vděčen, poněvadž jsme znali předem třeba téma školní práce, věděli jsme, kdo získá "vyznamenání" a tak dále... Požíval jsem jeho důvěry natolik, že jsem jednou směl dokonce nést něžně zbarvené voňavé psaníčko přísně tajně obeslané české kuchařce plných ňader, která ho dále předala dceři okresního hejtmana.
Při našem setkání po letech roku 1965 byl to právě Franz Oppelt, kdo se na něm objevil jako poslední žijící z našich někdejších profesorů. Po druhé světové válce se usadil v Urfahru u Lince a svou tajnou lásku si považte vzal za ženu.
Tento opravdu láskyhodný a laskavý, k pomoci vždy ochotný člověk skonal zaopatřen svátostmi 21. prosince 1973 po delší těžké nemoci, kterou snášel s nekonečnou trpělivostí. V pátek 28. prosince byl pak v Urfahru i pochován a já přitom směl být jako jediný z žáků někdejší budějovické "Forstschule"...
Čest jeho památce! Tu jsme se rozhodli uchovat v "Budějovickém muzeu" ("Budweiser Museum") v Paracelsově domě v Moorbad Neydharting...
Pěkně pečlivě jsem si zaznamenával i to, kdy jsem dostal psaní od maminky nebo kdy jsem naopak psal já jí. Přirozeně jsem zapisoval i datum, kdy jsem dostal z domova peníze, takže tu u data 7. února třeba čtu 180 korun. Myslím, že s tím souvisí i to, že jsem při svém bezstarostném mrhání penězi musel snad každý měsíc odnášet do zastavárny svůj jediný zachovalý civilní oblek a pak, aby se nedej Bůh snad maminka něco nedověděla, ho zase rychle jít odtud vyzvednout. Pár drobných noticek mi připomíná i to, jak pilně jsem spolu s kamarády Beitlerem, Klierem, Gerlachem, Binderem a jinými chodil na taneční hodiny do tzv. "Basy" ("Baßgeige") a zapisoval si poté kotiliony (drobné dárky tanečníkům od tanečnic - pozn. překl.), co jsem dostal.
Trochu až člověka dojímá, když tu a tam vidím v to malém deníčku vlepen vylisovaný květ či jetelový lístek jako vzpomínku na nějakou krásnou chvíli... Pěkně pečlivě jsem si však také zapisoval každou zkoušku, ve které jsem prospěl alespoň se známkou "velmi dobře"...
S pýchou opatruji ještě malou knížečku se sebranými mysliveckými průpověďmi - některé z nich jsou dokonce s pochybným zdarem (v originále "recht und schlecht" - pozn. překl.) "spáchány" mnou samým.
Dávám tu z nich k lepšímu šest ukázek:

"Die Doktoren studieren jahraus, jahrein,
doch so wie wir Jäger kann keiner Latein."

"Praktikant und junger Hund
fressen jede Viertelstund."

"Wie auch verwittert die Gestalt,
ein Waidmannsherz wird niemals alt!"

"Jungfrau, Dürrholz und Federbetten
können dem Wilde das Leben retten."

"D' Forstschüler san schäbig, den Anzug verwetzt.
denn dös neuch' Gwandel ham s' lang schon versetzt.

"Kein anderer Gruß hat schönerer Klang
als 'Waidmannsheil' und 'Waidmannsdank'!
(tj. "Doktoři dřou latinu roky celý,
by jak my myslivci ji neuměli." - pozn. překl.)

(tj. "Praktikant má jak pes slinu,
Žere každou čtvrthodinu." - pozn. překl.)

(tj. "Byť tělo mu i chátrá prudce,
nestárne myslivcovo srdce!" - pozn. překl.)

(tj.: "Duchna, suchý chrast, dívčí krásy
častokrát zvěři život spasí." - pozn. překl.)

(tj.: "Žák lesnický, šatů ošumělých,
má v zastavárně svůj oblek skvělý." - pozn. překl.)

(tj. "Který pozdrav se krásněj nese,
než 'Lovu zdar!' když zazní lesem'?" - pozn. překl.)

Takové a mnohé podobné popěvky a písně jsem zařazoval i do prvního žákovského časopisu, který jsem při naší lesnické škole založil.
Opravdu hluboce na mne vždycky zapůsobily lesnické exkurze a vycházky na blízkou Hlubokou (Frauenberg) i do ne tak od Budějovic vzdálených míst Šumavy. - Poznávali jsme při té příležitosti i jiné důležité hospodářské odvětví, jímž je tu chov kapra.
O prázdninách jsem mohl s tím či oním kamarádem vyrazit třeba až do Prášil (Stubenbach) nebo do Vimperka (Winterberg), do Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) či do Horní Plané (Oberplan). Obyčejně jsem měl přitom možnost zase jednou se opravdu dosyta najíst. Brávali mě s sebou i do Železné Rudy (Eisenstein), Hartmanic (Hartmanitz), na Dívčí Kámen (Maidstein), ještě blíž pak do Mladého (Lodus), Rožnova (Strodenitz), Dobré Vody (Gutwasser) u Budějovic i do Homol (Hummeln). Pomohl jsem za to mnohdy i v hospodářství nebo v domácnosti, oplatil kolegům dluh doučováním.
Koncem školního roku 1918/1919 to ovšem začínalo být vážné. Mezitím tu vedle sebe zahájily, aniž bychom si toho my hloupí školáci všimli, samostatný život dva nové státy: republika rakouská a republika československá. Když se začaly šířit fámy, že máme vstoupit do Sokola, což bylo něco na způsob českých "turnerů", a narukovat jako vojáci do československých legií, které se staly základem nové zdejší armády (do Českých Budějovic byl opravdu roku 1920 dislokován s legionáři "unifikovaný" 1. pluk Mistra Jana Husi - pozn. překl.), dal jsem přednost návratu "domů" do Rakouska.
Můj národně německy smýšlející školní kamarád Hruza se nabídl, že mě převede přes hranici, přísně už střeženou ozbrojeným českým vojskem, poněvadž statek jeho otce ležel bezprostředně při potoce, kterým šla hraniční čára.
Za mnou padly první výstřely... Přetrhly se tak do jisté míry symbolicky i pro mne poslední vazby, které dosud pojily obě země císařské rakouské koruny, arcivévodství Horní Rakousy a Království české...
Dlouho, předlouho jsem pak nespatřil to krásné německy kdysi hovořící město zvané Budweis - až za "pražského jara" 1968 bylo opět možno se steskem osvěžit tam přímo "na místě" ("an Ort und Stelle") staré vzpomínky...

Narodil se 18. července 1902 v Temenicích (Hermesdorf) na severní Moravě v rodině přednosty železniční stanice (tak to uvádí na internetu Österreich-Lexikon AEIOU, zatímco Karl Adalbert Sedlmeyer, zastoupený samostatně i na webových stranách Kohoutího kříže, uvádí kupodivu jako Stöberovo rodiště Hermsdorf, tj. Heřmanice v Podještědí, dnes část města Jablonné v Podještědí, kde opravdu ležela koncová stanice dráhy z Frýdlantu na zemskou hranici /z druhé strany sem vedla trať ze saské Žitavy/ a konce obou železnic nenavazovaly!). Matka Josefine, roz. Leitnerová, pocházela z rakouského města Sankt Florian blízko Lince (Linz), zatímco otec, syn hostinského, se narodil ve slezské Opavě (Troppau). Poté, co ho malý Otto ve třech letech svého věku ztratil, maminka se s ním vrátila nazpátek domů do Rakouska. Tam v Sankt Florian navštěvoval chlapec obecnou školu a když se matka znovu vdala, občas za ní od dědečka a babičky jezdíval do moravského Šumperka (Mährisch-Schönberg). I otčím však 1914 zemřel a třináctiletý Otto se přihlásil dobrovolně do války, která se právě rozhořela. Byl sice v italském Roveretu odveden, ale krátce nato propuštěn a v Linci pak dokončil poslední třídu měšťanky. Jeho představy o volnosti a láska k přírodě vyústily spolu v přání stát se lesníkem. Na základě jedné novinové noticky přijal místo lesního praktikanta na panství barona Kleina von Wiesenberg (Wiesenberg je dnešní Loučná nad Desnou) v Jeseníkách. Další běh událostí už pak líčí ve svém vzpomínání na budějovickou lesnickou školu, kterou absolvoval takříkajíc na rozmezí časů (nižší soukromá lesnická škola v Českých Budějovicích byla založena roku 1899 a zrušena 1924 - studoval na ní mj. otec rakouské spisovatelky Marlen Haushoferové, proslavené svým románem "Die Wand" /tj. "Stěna"/, přeložen roku 1989 do slovenštiny, česky dosud nevyšel) a z níž se vrátil do rakouského Steyreggu. Jako zaměstnanec sekretariátu pravicové sociální demokracie a později jako tajemník zemského osvětového výboru (Landesbildungsausschußsekretär) působil ve válkou rozvrácené a zubožené zemi v četných spolkových aktivitách jako byla pěvecká sdružení, abstinentské a esperantské hnutí (založil v Rakousku 1919 první vůbec esperantský spolek), poskytující množství nezaměstnaných mladých lidí možnost intelektuálního vyžití. Roku 1921 založil tak Stöber i prvý rakouský knižní klub (Buchgemeinschaft "Bücherwurm" - tj. "Knihomol"). Jako organizátor nesčetných kursů, školení, přednášek, filmových představení, slavností a exkurzí dokázal angažovat a seskupit k akcím pro veřejnost osobnosti tak zvučných jmen, jakými v té době bezesporu byli Ludwig Huna, Arnold Schönberg, Béla Bartók, Paul Hindemith, Carl von Ossietzky, Karl Kraus, Franz Kafka, Bruno Brehm (všichni ti tři naposledy jmenovaní mají i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže), Arthur Schnitzler, Joachim Ringelnatz, Egon Erwin Kisch, Egon Friedell, Joseph Roth, Stephan Zweig, Alexander Moissi aj.. Své práce se nakonec vzdal a hned osm dnů po svém propuštění našel, díky své zkušenosti s počínajícím stále ještě rozhlasem (už 1920 založil v Linci sdružení "Freier Radio-Bund", rok nato stál u zrodu prvého vysílače na lineckém Freinbergu, 1928 inicioval v Rakousku první oficiální rozhlasovou školu /Radio-Schule/ a vydával i časopis "Volksfunk") místo u Elektro-Bau-AG, dceřinné společnosti berlínské AEG. Stal se dokonce členem vedení té dceřinné firmy, než byla převzata tzv. Vlasteneckou frontou (Vaterländische Front) a pak i národním socialismem. Ačkoli sám nebyl příslušníkem strany, stal se Stöber následně župním vedoucím (Gauverbandsleiter) Říšského koloniálního spolku (Reichskolonialverband), který byl se svými 60 tisíci členy vlastně jakousi podezřelou konkurencí nacistické moci a byl proto roku 1943 Martinem Bormannem rozpuštěn. Mezitím Stöber, který provozoval knižní obchod s koloniální literaturou, koupil roku 1940 pro účely RKB nepoužitelné (organizace hledala tehdy místo k výstavbě domova pro ženy trpící tropickými chorobami) selské lázničky ve Wimsbachu, inicioval 1945 na Neydhartinger Moor založení tzv. "Ústavu pro výzkum slatí" (Moorforschungsinstitut) - tady se právě plně projevil vliv budějovického mládí - a po válce 1948 v místě otevřel své proslulé slatinné lázně Neydharting. Lázeňský areál tvoří tzv. Stifterhaus, Paracelsushaus a dvorec Moorhof s halovými koupeli. Prý tu v místě někdy počátkem 16. století prodléval slavný lékař Paracelsus a jeho učení včetně výkladu magické síly pentagramu se stalo i předmětem mnoha Stöberových prací. Nedosti na tom: jeho geniální všestrannost jej zařadila v encyklopediích mezi známé spisovatele jako "moravsko-rakouského" (kvůli rodišti v Temenicích) autora románů a povídek. Titul románu z roku 1924 zní "Jesus der Ketzer" (tj. "Ježíš kacíř"), v roce 1946 vyšel pak "Unser Robinson". Vedle toho uvádí dvojdílný Österreich-Lexikon (1966) i svazky povídek "Ein deutscher Robinson" (1941), "Wundersames Glas" (1947), "Gutenbergs schwarze Chronik" (1948), "Das schwarze Herz" (1954), "Abschied im Gewitter" (1956). Knihami "Ewiges Neydharting" (1957), "Das Moor Neydharting und sein Kulturkreis" (1970), "Die Moor-Stöber" (1975), "Drudenfuß-Monographie" (1981), "Moor und Wort" (1985) a dalšími se už věnoval jedinému tématu, které kdysi mělo počátek na Šumavě. Stal se čestným členem Accademia Medica Internazionale v Římě, švýcarské Paracelsovy společnosti, rakouské Ligy pro zdolání revmatismu, získal Čestný kříž pro vědu a umění od rakouského spolkového prezidenta a titul profesora honoris causa. Otto Stöber, který zemřel 25. října 1990 v Linci, se Budějovicím, "šumavskému" městu svého mládí, za všechno bohatě odvděčil nejen zmíněnou už "budějovickou jizbou" v Paracelsově domě, kde se konávaly i zásluhou jeho přítele Karla Adalberta Sedlmeyera tzv. "Budweiser Kulturtage" (Budějovické kulturní dny), nýbrž celým svým životním dílem.

Otto Stöber - zapomenutý sudetský Němec?

Leo Brod

Lázeňští hosté ze Západu říkávali, že v německé jazykové oblasti se najde tolik dobrých lázeňských míst prostě proto, že Němci i na nějakém kalném potoce dokážou zjistit jistý léčivý účinek a výtečnými službami pak místo i s okolím pozvednout na proslulý cíl výprav za uzdravením. Nestačila by ovšem v Karlových Varech či Mariánských Lázních (v originále "in Karlsbad oder Marienbad" - pozn. překl.) jen vynikající pověst jejich hotelů a lázeňských domů, nýbrž byly to zejména vyhlášené účinky zdejších léčivých vřídel, co sem vždy lákalo tolikero návštěvníků.
Kdo však kdy v minulosti cokoli slyšel o lázních jménem Bad Wimsbach-Bad Neydharting, ležících při rakouském Lambachu, navíc dost daleko od železniční trati Salzburg-Linec? Za poslední války objevil Otto Stöber tu v lesním koutě rozpadlý lázeňský dům, který vybudoval s novými moderními provozními budovami na prvotřídní rašelinné lázně, uzpůsobenými navíc k jeho vlastní "neydhartinské celkové bahenní terapii" (v originále "Neydhartinger Moor-Ganzheits-Therapie" - pozn. překl.), vytvořenou člověkem, který není nijakým lékařským odborníkem či balneologem, nýbrž toliko nadšencem pro rašelinnou léčbu a stoupencem Paracelsovým. Dnes je obnovitel zdejších lázní Otto Stöber, jemuž bude příštím rokem 75 let, profesor a zakladatel Rakouského ústavu pro výzkum slatí a využití rašeliny (Österreichisches Moorforschungs-Institut) a Mezinárodní společnosti pro výzkum slatí a využití rašeliny (Internationale Gesellschaft für Moorforschung), také majitelem několika soukromých muzeí a prezidentem Spolku rakouských soukromých muzeí (Verband österreichischen Privatmuseen).
Takzvané "Tornister-Kinder" (tj. "děti z tornistry" - pozn. překl.) přicházely na svět v místě, kde byl jejich otec vojenskou posádkou, "Eisenbahnkinder" (tj. "železniční děti" - pozn. překl.) tam, kde byl otec přednostou stanice. Je tudíž vlastně náhodou, že Otto Stöber, jehož otec měl co do činění s nejjižnější tyrolskou železnicí Arco-Riva a stal se tam nezapomenutelným, přišel na svět v Šluknově (Schluckenau) v nejsevernějších Čechách, kde byl jeho otec (s právem domovským v Opavě /Troppau/) úředníkem "u dráhy" (jde ovšem už o třetí odlišný údaj o místě Stöberova narození vedle Temenice /dnes místní část severomoravského Šumperka/ a Heřmanic v Podještědí /dnes místní části Jablonného v Podještědí - pozn. překl.). Když vypukla první světová válka, bylo Ottovi teprve 12 let, podařilo se mu však v následujících letech pomocí zfalšovaného data narození dosáhnout přijetí do tzv. "Jungmannen-Kompanie", aby se mohl podílet na válečných akcích jako jeden z nejmladších rakouských bojovníků vůbec (v originále psáno rovnou "Er war der jüngste Kämpfer Österreichs.", což při zfalšovaném údaji o datu narození lze sotva doložit - pozn. překl.).
Měl se stát lesníkem a byl poslán na lesnickou školu v Budějovicích (v originále "auf die Budweiser Forstschule" - pozn. překl.), s jejímiž žáky a učiteli udržuje kontakt dodnes. Všechno to našlo svůj výraz, když Stöber ve svých rozvíjejících se lázních zřídil tak řečený Paracelsův dům (v originále "ein Paracelsus-Haus" - pozn. překl.), v jehož sklepním patře umístil nejen svá muzea (památník "Jungmannen-Kompanie" /Jungmannen-Gedenkstätte/, "budějovickou jizbu" /Budweiser Stube/ a železniční muzeum /Eisenbahnmuseum/), nýbrž i historicky cenné sbírky místního vlastivědného muzea. Před budovou lze spatřit kromě toho i lokomotivu jménem "ANNA" s "dvorním vagonem", v němž před rokem 1848 užila císařská rodina služeb staroctihodné c.k. privilegované "solní" dráhy Gmunden-Linec. Otto Stöber se stal Hornorakušanem a uznávanou lineckou osobností. Lázně Bad Neydharting jsou pronajaty jednomu lékařskému páru a Otto Stöber je každým týdnem navštěvuje, neboť zde nemá jen svá muzea, nýbrž i svůj Moorforschungs-Institut a Moor-Museum. V něm je shromážděno snad všechno, co ve světě o rašelině vyšlo ať už v oblasti vědecké literatury či beletrie, obrazová a fotografická dokumentace její těžby a využití, těžebné nářadí i herbář rostlin ve slatích se vyskytujících atd. atd.. Jednou týdně se koná bezplatná prohlídka všech muzeí pod vedením provozního ředitele Bauera, které se účastní vždy celé množství nově příchozích, ačkoli mnoho lázeňských hostí svůj zdejší pobyt v hojné míře opakují; doklady o 25- či 40-násobném lázeňském pobytu nejsou nijakou vzácností.
Otto Stöber tento lázeňský komplex za současného uchování jeho historických pozůstatků zmodernizoval a mohl přitom dát výraz i svému obdivu pro osobnost Paracelsovu. Poněvadž právě Paracelsus vychází z kvintesence rašelinných sil a vše uvádí ve spojení se šťastným číslem PĚT (QUINT!), stala se pěticípá hvězda v podobě pentagramu (Drudenfuß) s prodlouženou levou dolejší "muří nohou" (v originále "mit einem verlängerten Fuss unten" - pozn. překl.) symbolem těchto lázní a Otto Stöber jej vkusně třeba i v náznacích realizoval v novostavbě Paracelsova domu pěticípými tvary dveří, oken, schodišť atd.. Lázně jsou co nejvřeleji doporučovány pro léčení ženských chorob, revmatismus, následky zánětů žil, lupénku; vedle tradičních lázeňských koupelí je nyní k dispozici i bazén s vířivkami.
V jedné stranou ležící produkční Stöberově firmě se vyrábějí mýdla, pleťové krémy, bylinné likéry, vesměs produkty odkazující ke slatinné kvintesenci. Otto Stöber se stal uznávanou osobností kongresů pro výzkum rašelinné léčby na Západě i na Východě.


Sudetenland, 1976. č. 1, s. 71-72

P.S. Téhož roku 1976 počal Otto Stöber publikovat v krajanském listě "Sudetenpost" své obsáhlé vzpomínky s úvodní kapitolou o Budějovicích a s výslovnou vstupní připomínkou role, kterou "mein Freund Dr. Levy Brod", Stöberem mylně označený jako "der Bruder des bekannten Schriftsstellers Max Brod", údajně sehrál při zrodu textu, od č. 17 listem zveřejněných ve čtveřici pokračování, ukončených ovšem ve vánočním čísle úryvkem tvrdícím mj. opět mylně, že kancléř Bruno Kreisky je rodem Budějovičan (přišel přitom na svět ve Vídni jako ratolest židovské rodiny původem z moravských Dolních Kounic)...

- - - - -
* Temenice / České Budějovice / † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Gratulanty při jeho pětaosmdesátinách byli i státní ministr v. v. Walter Stain a prof. Dr. Karl Adalbert Sedlmeyer s chotí (ona ta třetí, on ten čtvrtý zprava)
Obálka jedné starší rakouské učebnice esperanta ho na obálce uvádí jako
čelného představitele tamního meziválečného esperantského hnutí

zobrazit všechny přílohy

TOPlist