logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EMMA STIFTEROVÁ

Jak jsem opouštěla náš rodný dům v Horní Plané

Ačkoli můj otcovský dům ležel trochu stranou od silnice, nevelký a skromný, byl tím víc vážen a navštěvován mnohem častěji než jistě krásnější a zámožnější domy hornoplánské obce, poněvadž byl rodným domem básníka Adalberta Stiftera. Kam až má paměť sahá, jsou v ní uchovány ty mnohé cizí tváře, které se u nás objevovaly po celý rok, v létě ovšem hojněji než v jiných ročních obdobích. Byli to vesměs lidé, kterým tak či onak učarovalo dílo mého prastrýce, takže chtěli poznat nejen snad dům sám, ale i obec a okolí, zejména pak ta místa, jež byla podnětem a předlohou tolika jeho literárních prací.
Dům sám sestává pouze z přízemí, je kryt širokou šindelovou střechou, uvnitř je však skutečně prostorný a útulný. Velká světnice vlevo od vstupu má rozměr 8x8 metrů a je opatřena na jižní straně třemi, na západní straně dvěma okny. S ní sousedí na severní straně úzká místnost s jedním oknem a s rozměry 8x3 metry. V té se narodil Adalbert Stifter. Byla to ložnice rodičů, poněvadž ve velké světnici stály přes zimu dva i více tkalcovských stavů, které zabíraly většinu prostoru. K malé místnosti přiléhala předsíňka, vlastně spížka, pro balíky plátna a jiné zboží pak, které brával Stifterův otec s sebou na své obchodní cesty, byl určen rozlehlý průjezd. Napravo od vstupních dveří domu byla středně velká místnost 5x5 metrů, v níž měli svůj příbytek prarodiče. Dál dozadu byl ještě podobně velký prostor sloužící jako ložnice dětí.
Před domem napravo byla zahrada opravdu selského rázu, kde se pěstovala zelenina i květiny a v níž bylo i několik ovocných stromů. Za domem byla studna s tekoucí vodou asi 1,5 metru dlouhá, 1 metr široká a 80 centimetrů hluboká, vytesaná v kameni a bezpochyby velice starobylá. Šum vody příjemně porušoval ticho, které jinak panovalo v zadní místnosti určené nám dětem a mně se často zdálo, jako by studna vyprávěla o historii domu, jistě daleko staršího tří set let. Přestože každý z návštěvníků jistě viděl mnohem krásnější a cennější domy, odnášeli si odtud snad všichni do života líbeznou vzpomínku a příběhy prastrýcovy pro ně teprve nyní nabyly pravého významu, když mohli sami usednout na pověstném kameni, na němž asi seděl malý Adalbert, když mu kolomazník ze slavné povídky Žula (Granit) pomazal nohy. A z palouku za domem bylo vidět cestu vedoucí přes tak řečené Suchozobky (Dürrschnäbel) k velkému "Machtlovu buku" a dál do vsi Jelm (Melm), kam ho vedl dědeček, vyprávěl mu pověst o časech moru a přibližoval mu horské hřebeny, které obklopují Horní Planou.
Z louky za domem je vidět i malý horský kostelík, nazývaný také Dobrovodský, poněvadž je tam i starobylá studánka, jejíž zázračná voda uzdravila slepce z domu "U léta" (Suma Haus). I vrch Ořík (Rossberg) je odtud možno spatřit. Při jeho vrcholu pásal malý Adalbert svěřenou mu domácí němou tvář a hovoříval prý k ní i jiným malým zvířecím obyvatelům lesa. Toto byl tedy prvý svět pozdějšího básníka a byl pro něho natolik bohatý a vzrušující, že ho pro všechny časy uchoval ve svých dílech a přiznal tak jeho nepomíjivou cenu. Ostatně se rád a často, alespoň podle vyprávění mé babičky, která byla ženou jeho bratra Johanna, vracel sem domů nazpět, do svého rodného otcovského domu. Vždy vystupoval prostě a skromně, spokojen se vším, co mu v rodičovském domě nabídli, ba prosíval pokaždé o to či ono oblíbené jídlo z časů dětství a mládí a byl nepokrytě šťasten, když mu chutnalo stejně jako kdysi. Častokrát opakovala, jaký že to byl výjimečný host, vždy milý švagr, který se pokaždé zcela zapojil do všedního života a ruchu hornoplánské domácnosti. Prý mnohdy musívala hledat hrnek od snídaně až v zahradě nebo jinde kolem stavení, jak on zabrán zcela do svých myšlenek, vstal s ním, vypil až někde venku do dna a někam pak prostě postavil. Když mu potom vyprávěla, kde všude hrnek našla, smál se prý rád téhle své slabůstce.
Stejně tak vyprávěla, jak ve svých pozdějších letech rád chodíval po ránu sem a tam po zahradě, když lidé z městečka byli na cestě za polní prací. Všichni ho uctivě pozdravovali a on s nimi rád krátce "držíval řeč", hlavně o tom, kde a co že mají na práci. Plný dobré nálady pak přišel za bratrem do světnice a svěřoval se mu s tím, koho viděl a s kým mluvil, se zalíbením přitom užívaje ta stará a zde obvyklá pomístní jména luk a polí, kde lidé pracovali; byly mu přece ta jména milá a známá z let, kdy sám jako chlapec musel doma vypomáhat. Tak pokaždé i prošel všecky polnosti, co patřily k otcovskému domu a živě se zajímal o jejich výnosy. Jeho první a poslední návštěva platila však vždycky hřbitovu, mrtvým blízkým, které šel vždycky pozdravit, jako by žili a s nimiž se jako s živými i loučíval na rozchodnou. Svou maminku obklopoval až do její smrti pokornou dětinskou úctou, jakož i ostatní své bratry, že mu museli nahrazovat otce, který zahynul tak časně tragickou nehodou...
V letech před rokem 1945 jsem obývala útulnou babiččinu světničku i s jejím původním starým nábytkem. Za tichých večerů se mi zdálo, jako by dům ožil a začal vyprávět, drazí mrtví jako by tu byli znovu se mnou, a ačkoli jsem v domě byla docela sama, měla jsem tak vždycky dobrou společnost. Všechny vzpomínky se tu probouzely, všechno, co minulo, nabývalo na ceně, a tak by to i zůstalo, nebýt strašlivé války a pro nás o to strašlivějšího vyhnání, jehož tíhu nezměří nikdo, kdo je sám neprožil. Staletá tradice a kultura byla cárem papíru přivedena vniveč, aby byla vystřídána spouští beze jména. Poněvadž po obsazení obce americkou armádou musela moje sestra opustit svůj byt, našla poté i se svým mužem a také s mým bratrem útočiště v našem otcovském domě.
Tak jsem se my tři sourozenci ocitli znovu pod jednou střechou. Se vší péčí jsme snesli všechny knihy v domě do podstřeší na světlou prostornou půdu. Zakrátko je odtud Češi vyházeli ven na nákladní auto a naplnili jimi v naprosté neznalosti jejich nevyčíslitelné hodnoty někdejší stísněné obecní vězení.
Všechen poklid opustil nyní tiché prostory Stifterova rodného domu a vystřídal je strach a nejistota. Dobří duchové, kteří od počátku zalidňovali ten dům, byli vyhnáni jako prví. Jméno Adalbert Stifter a pamětní deska vedle vchodu neříkaly nic novým mocipánům. Vítek (Witiko), ta velepíseň o české zemi a jejích obyvatelích, náhle jako by ztratila zvuk a cenu. Namísto uctivých návštěvníků, kteří sem přijíždívali s láskou zblízka i zdaleka za památkou velkého básníka, objevovali se jen drsní chlapíci, kteří v těch místech nám svatých hledali jiné věci k mání: ve stáji dobytek, na půdě uložené věci nebo i jen seno a slámu. Vyděšeni těmi neomalenými nájezdy, zamykali jsme se v tichém zoufalství, které nebylo ničím proti nezapomenutelnému dni a hodině, kdy nás vyhnali z ráje našeho domova už navždy. S krvácejícím srdcem jsme se s ním museli rozloučit, nejbolestněji s hroby blízkých zesnulých, které tu zůstaly od nynějška opuštěny. S nejnutnějším zavazadlem povolené váhy v rukou a se srdcem o to těžším jsem 6. června 1946 opustila dům, když jsem předtím alespoň symbolicky políbila všechny ty drahé kouty a požehnala je na odchodnou. Klíč od domu a hrst rodné země jsem s sebou vzala do budoucích nejistot a strastí ciziny. Jen v nejzazším koutku srdce dřímala tichá naděje, že s tím klíčem v ruce jednou zase vstoupím do toho starého, milovaného domu.


Allgäuer 27.5. 1950
Hoam!, 1995, s. 767n.

Ta naděje se nesplnila. 30. května 1951 zemřela praneteř šumavského klasika Emma Stifterová (narodila se 15. února 1891 ve Stifterově rodném domě v Horní Plané a její tvář je už navždy zvěčněna na rakousko-uherské stokorunové bankovce z roku 1912, kdy byla ve službě u dolnorakouského místodržícího hraběte Kielmannsegga) v nedožitých šedesáti letech věku v dolnobavorském Haidlfingu blízko Landau an der Isar. Poskytla předtím mnichovské Adalbert-Stifter-Gesellschaft své vzpomínky na rodičovský dům, tj. rodný dům Stifterův; rukopis však zůstal pouhým zlomkem, poněvadž smrt autorku zaskočila, než práci stačila dokončit. Část zveřejnil rok před jejím úmrtím velký znalec díla jejího slavného prastrýce Dr. Max Stefl na stránkách listu Der Allgäuer a ten text převzal později do své monografie Horní Plané (Oberplan) Rupert Essl, který roku 1995 v měsíčníku Hoam! zveřejnil i málo známé další její svědectví, pojaté také do naší přeložené ukázky.

Poslední Stifterovi v Horní Plané

Eduard Brazda

Ida Mayerová (říkalo se jí "Sottler-Ida") byla jednou z neteří Adalberta Stiftera. Bydlila v domě čp. 104 (Beringerhaus) v hornoplánské místní části Ansbach u své dcery Anny, provdané Stabernakové. Kolem roku 1930 jsem se při nějakém obstarávání u pana Stabernaka dal s paní Mayerovou, která byla také přitom, do řeči a ona mi během rozhovoru ukázala šperky, které zdědila po své tetě Maly, tj. Amalii Mohauptové, která byla manželkou slavného spisovatele. Byla to brož s portrétní miniaturou Stifterovou malovanou na porcelánu a zasazenou ve zlatě, krásný těžký zlatý náramek, posázený modrými kameny, prsten s drahým kamenem a ještě jiné věci, které se mi už v paměti neuchovaly.
O Stifterově životopisci Heinovi hovořila paní Mayerová ve zlém, poněvadž ve své známé knize referoval o spisovatelově sebevraždě. Kdyby to byla pravda, musela by přece o smrti strýcově také něco vědět.
Říkala, že sochař Rint při snímání posmrtné masky připevnil sádru na Stifterův krk papírovou lepicí páskou a Hein z toho mylně prý vyvodil závěr, že jí měla být zakryta na krku jizva způsobená břitvou. Vyprávěla dále, že Hein u nich často býval, kdyby však věděla, co napíše, nepustila by ho nikdy do domu. Zato Michelovu knihu o Stifterovi přede mnou chválila.
Zemřela více než osmdesátiletá za zmatků po konci války v letech 1945/1946 ještě v Horní Plané. Její syn Franz Mayer byl 1946 vyhnán odsud i s rodinou. Dcera Anna směla, poněvadž manžel byl Čech, v Horní Plané zůstat. Dále tady žil vnuk sedláře Johanna Stiftera, narozeného 5. července 1814 v Horní Plané a zemřelého tu rovněž 5. října 1888. Byl bratrem Adalberta Stiftera, jeho vnoučata tudíž praneteřemi a prasynovci spisovatelovými. Byli to sourozenci Franz Stifter, Amalie, provdaná Springerová, Emma Stifterová a Anton Stifter.
Emma Stifterová se narodila 15. prosince 1891 ve spisovatelově rodném hornoplánském domě. Je to ona dívka, zpodobená na staré rakouské stokorunové bankovce s datem emise 2. ledna 1912. Jeden z nejstarších dosud žijících někdejších obyvatel Horní Plané Ernst Prix, žijící po vyhnání v Landau an der Isar se velmi dobře přátelsky znal se sourozenci Stifterovými. Na můj dotaz týkající se Emmy Stifterové mi v dopise z 21. června 1977 napsal:
"Tu stokorunu mám ještě v dobré paměti, snímek Emmy bohužel ale nevlastním. Odpočívá na hřbitově v Haidlfingu, 10 kilometrů od Landau (rozuměj Landau an der Isar - pozn. překl.) spolu se svou sestrou Mali a s bratrem Tonim. Napsal jsem jejímu švagrovi Franzi Springerovi do Landshutu, zda nemá Emminu fotografii."
Z Prixova psaní ze dne 30. června 1977:
"Dnes jsem dostal od Franze Springera, 8300 Landshut-Süd, Ludwig-Thoma-Straße 40 dopis a foto, které přikládám."
A z přiloženého dopisu Springerova z 28. června 1977:
"Foto Emmy, co Ti je posílám, by mělo pocházet z roku 1918 a je portrétu na někdejší rakouské bankovce časově nejblíž."
Dne 21. července 1977 napsal Franz Springer ve svém dopise přímo mně:
"Mohlo to být tak v roce 1910, kdy byla moje švagrová Emma Stifterová zaměstnána ve Vídni jako služebná u tehdejšího dolnorakouského místodržícího. Vyprávěla mi jednou, že ji tehdy portrétoval jeden malíř."
Kdo byl tím malířem, kde se ten portrét dnes asi nachází a jakou cestou svého času přišel do vídeňské tiskárny Rakousko-uherské banky (Österreich-Ungarische Bank in Wien), bude už dnes sotva možno zjistit. Potomci nejbližších příbuzných Adalberta Stiftera, mezi nimi i Emma Stifterová a její sourozenci, byli vyhnáni z domova. Česká pamětní tabule, instalovaná na spisovatelově rodném domě po válce, o tom přirozeně neuvádí ani slova.


Hoam!, 1989, s. 310-311

P.S. Autor Eduard Brazda doprovází tento příspěvek ještě poznámkou, že Ernst Prix a Franz Springer, manžel Amalie Stifterové, mezitím, tj. před rokem 1989, už zemřeli.

- - - - -
* Horní Planá / † † † Haidlfing (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na snímku z fotoateliéru Seidel, datovaném 29. listopadu roku 1914
Její podpis ve frymburské obecní kronice
Na rakousko-uherské bankovce z roku 1912, opatřené později přetiskem"Deutschösterreich"
V dodatku k sérii článků o historii hornoplánského Muzea Šumavy referuje v roce 1953 Adolf Webinger, že po učiteli Franzi Grantlovi se ujala funkce zapisovatelky muzejního spolku Emma Stifterová, praneteř slavného šumavského autora

zobrazit všechny přílohy

TOPlist