logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GUSTAV STIFTER

Kdo to byl Franz Stifter?

Můj prapraprastrýc (Ururgroßonkel) Franz Stifter, po chalupě řečený Wirt-Franzl, byl člověkem z rodu tak řečených "skromných géniů". Narodil se na chalupě čp. 6 v Hůrce (Stuben) 22. června 1803 a v polovině 19. století byl považován za nejvzdělanější osobu v obci, ačkoli vychodil pouhou obecnou školu. Jak se vědělo, nevyučil se vlastně ani potom ničím, byl to však pravý všeuměl. Své znalosti a dovednosti si prostě dokázal osvojit vlastním přičiněním. Vybudoval si knihovnu, sám psal, vyřezával ze dřeva i tesal z kamene, působil jako malíř, knihvazač, hodinář i lidový léčitel. V roce 1861 sestavil kroniku rodné obce a položil tak základy jejího dalšího pokračování (v letech 1950-1959 ukončila ovšem existenci Hůrky, jejíž zbytky jsou dnes místní částí města Horní Planá, výstavba a napuštění Lipenské přehradní nádrže - pozn. překl.). Jeho životní pouť byla velmi těžká. Jako asi desetiletý chlapec si Wirt-Franzl skokem z trámu stodoly na holý mlat těžce poranil kyčelní kloub. Nikdy už se ze svého postižení zcela nevzpamatoval a po celý život kulhal. O několik let později byl ještě napaden rozzuřeným býkem, čímž se tělesná vada trvale zhoršila a nebyl už nikdy práceschopný, alespoň ve venkovském významu a pojetí toho slova. Podle tehdejšího nepsaného zákona se nesměl ani oženit. Svůj "svatební přínos" ("Heiratsgut") dostal v podobě práva pobytu (Bleiberecht). V písemném rozhodnutí se ovšem právo pobytu (Wohnrecht) chápalo v užším smyslu tak, že si na jídlo a ostatní potřeby musil sám vydělat. Vedle už zmíněného popisu a kroniky obce byla jeho nejvýznačnějším počinem stavba hůrecké místní kaple. Vyhotovil k ní stavební plány a celou stavbu řídil. I větší část vnitřního zařízení byla jeho dílem. Vyřezal dřevěný oltář, zařídil malbu oltářního obrazu i křížové cesty (14 jejích maleb zhotovil Jakob Faber z Prachatic, obraz Panny Marie Stožecké vznikl ve Volarech - pozn. překl.), stal se i tvůrcem kostelních jesliček. Skládal modlitby a písně, vedl místní nábožná cvičení. Kolem něho se vytvořil okruh zainteresovaných, jimž dokázal zprostředkovat své obsáhlé vědomosti, získané i z četby. Měl více než dvě stovky knih, na venkovského člověka té doby počet naprosto enormní. Každému zájemci z nich rád půjčoval, z úsporných důvodů si je i sám vázal a činil tak i pro potřeby okresního soudu v Horní Plané (Oberplan). Když byl přemostěn Jelmský potok (Melmerbach), vlastnoručně pro něj vytesal kamennou sochu svatého Jana Nepomuckého, která hůrecký most zdobila až do vyhnání (v originále "bis zur Vertreibung" - pozn. překl.). Dále zhotovil hodiny, které vedle času ukazovaly také postavení Měsíce. Bohužel nedošlo toto doslova umělecké dílo dostatečného ocenění a minuciózně vypracovaný ciferník byl dokonce onehdy prodán jednomu podomnímu obchodníku s hodinami. Jeho léčitelské umění pocházelo ze šestisvazkového "zlatodolu", z něhož čerpal až do posledních dnů života. Po Franzlově smrti pokračoval Wenzel Weiß, jeden z jeho nejhorlivějších žáků, než sám v roce 1888 skonal, v díle hůreckého kronikáře, jehož obsáhlé dílo však pod názvem "Das Dorf Stuben und das Grafitwerk Schwarzbach im Böhmerwald" (tj. "Vesnice Hůrka a tuhové závody Černá") vydal podle písemných záznamů, nalezených spolu s Theodorem Weißem a řídícím učitelem Augustem Rehderem, teprve 1920 tiskem Johann Weiß. Jako místní kronika je co do informativní hodnoty a historické fundovanosti bez konkurence.


Hoam!, 2006, č. 2, s. 71-72

Tato zpráva o vlastním předkovi pochází od Gustava Stiftera, Wirt-Gustla, ročník 1937, žijícího ještě 60 let po vyhnání německy mluvících Šumavanů v hornobavorském Peitingu na jihovýchod od Kaufbeuren a kus na západ od Stanberského jezera, kromě toho pak, že dokládá, kolik Stifterů tu všude kolem na kdysi opravdu "klášterním" zboží (nomen omen) žilo, opomíná bohužel trochu skromně literární stránku věci. Franz Stifter totiž vedle svého kronikářského díla nejen že přepracoval text lidové hry o Třech králích (Dreikönigspiel) a pro její provozování navrhl i kostýmy, nýbrž mohl se i sám stát literární postavou. Podle Historie městysu Horní Planá a přifařených obcí, jak je 1995 na základě práce Ruperta Essla česky zpracoval už také zesnulý Stanislav Jagr, se o tuto výraznou venkovskou osobnost rodné končiny zajímal sám slavný Adalbert Stifter a kdyby mu v tom na konci života nezabránila zhoubná nemoc, zřejmě by dostál svému záměru ji literárně zvěčnit. Bylo by pak jistě těžší na kdysi zcela jinak vyhlížející Hůrku a jejího "tichého génia" zcela beztrestně zapomenout.

P.S. Sám autor textové ukázky se v jednom z čísel měsíčníku "Hoam!" představil takto:

O sobě vlastními slovy

Přišel jsem na svět před 71 lety (psáno Gustavem Stifterem v roce 2008 - pozn. překl.) jako třetí z pěti dětí selské rodiny "po chalupě" řečené "Wirt" (nářečně "Wicht" či "Weacht" - pozn. překl.) v Hůrce (Stuben - německé místní jméno obce Hůrka, dnes části Horní Plané, kterou po odsunu německých obyvatel značně změnilo přilehlé Lipenské jezero, je zmíněno v originále touto nářeční pasáží předchozí věty: "auf der Stubn als der Wicht Gustei afd Wold keimer", tj. "v Hůrce jako Gustík Wirtů na svět přišlý" - pozn. překl.). Tam jsem také až do svých devíti let (rozuměj do odsunu v roce 1946 - pozn. překl.) vyrůstal. Práce v hospodářství mi dělala radost a já byl něco jako malý pohůnek (v originále "Kleinknecht" - pozn. překl.), který směl jezdit s koňským a vláčet s volským spřežením. Ves měla už tenkrát vlastní mateřskou školku. Nechodil jsem tam nijak rád, poněvadž nás děti nutili po obědě spát. Následné školní docházce jsem se ovšem nijakou výmluvou vyhnout nemohl. Ve druhé třídě pro mě tak jako tak u nás skončila pro válečné události a vzápětí pro naše vyhnání z domova. S tím koncem všeho přišel vlastně v mých klukovských letech ten nejkrásnější čas. Pro dítě ještě vlastně to byla doba neomezené svobody a cesty do neznáma, s vyhnáním spojené. Vyložili nás po transportu v Landau an der Isar a my odtud přišli do Hartkirchen v údolí řeky Vils (v originále "im Vilstal" - pozn. překl.). Stal jsem se vlastně teprve tady Gustem Stifterem. Na podobě školy se vlastně změnilo málo. Namísto trojtřídky tu byla čtyřtřídka, v ní ovšem zcela novopečený mladý učitel. Musím říci, že podstatně ovlivnil můj další životaběh. Uměl totiž opravdu povzbudit a posílit moje sebevědomí a já se stal pod jeho vedením velice dobrým žákem. Z toho důvodu jsem pak směl navštěvovat i střední školu v Landau. Dvacet kilometrů dlouhou cestu tam jsem obvykle absolvoval na kole. Premiantem třídy jsem v Landau už nebyl. Za své oblíbené předměty jsem považoval dějepis, zeměpis, matematiku a obchodní nauky. Dost ztěžky mi šly jazyky. Nikdy bych si tenkrát nepomyslil, že jednou napíšu nějakou knihu.
Mí rodiče chtěli dál sedlačit a hledali tu nějaký vhodný selský statek. I já jsem usiloval tím směrem a nabyl zemědělských znalostí na rolnické škole v Schönbrunnu (místní část bavorského města Landshut - pozn. překl.). Mělo se však stát jinak. Život bez denního dojení krav byl příliš krásný. Nemusel mě nikdo dlouho přemlouvat a já nastoupil jako poradce v oboru hnojiv u jedné raiffeisenky, kde jsem si stačil doplnit vzdělání v oboru bankovnictv a zakrátko byl ze mne bankovní obchodník. V té době jsem vedl velmi intenzivní a vyčerpávající mládenecký život. Chodit spát před půnocí bylo mi čímsi neznámým. Usínal jsem tak kolem třetí ráno a v pět zase vstával. Jednou však dojde na každého. Na jednom Sudetoněmeckém sněmu mi padla do oka milá blondýnka a já ve svých sedmadvaceti zakotvil v přístavu manželském. Profesionálním zázemím mi bylo místo vedoucího kreditního oddělení na mém až dosud devátém bydlišti, jímž se stal hornobavorský Peiting a jako teď už "Herr Stifter", odpovědný a spořádaný manžel zůstával jsem po večerech u domácího krbu. Rodina rostla, má otcovská bytost byla věru "blahoslavená mezi ženami" (oslovení z modlitby Zdrávas Maria" - pozn. překl.). Pán nám totiž ve své štědrosti nadělil tři milované dcery. Podařilo se nám je vychovat do té míry samostatné a nezávislé, že nás nepotřebují a přece jsou po ruce, když potřebujeme my je. Tři vnoučata nám mezitím ovšem obrátila byt vzhůru nohama.
Jak se zdá, necítil jsem se i tak dostatečně vytížen. Zčistajasna jsem byl podílníkem firmy a zároveň jsem sám podnikal v dopravě a na trhu stavebninami. Teď jsem už zase měl práci denně až do půlnoci a ve čtyři ráno důvod vyskočit z postele. Nejen práce jsem měl ale i v noci plnou hlavu (v originále "nicht nur mit Arbeit schlug ich mir die Nacht um die Ohren" - pozn. překl.). Často jsem se, resp. já se svou paní, mladý pár Stifterových, chodíval často a hojně bavit do večerní společnosti, zejména pak v plesové sezóně. Až na 20 nocí jsme tak třeba o jednom masopustu protancovali. Stavební horečka však ve spolkovém Německu opadala a byla rok od roku větší nouze o dobrý výdělek v mém obchodním oboru. Časem jsem míval až dvacet spolupracujících firem, které jsem musil kolem roku 1980 pozavírat. Jako nadšenec pro každou technickou novinku jsem se teď vrhl na nový artikl a dal jsem svým nápadům volný průchod. Pracoval jsem na vývoji různých produktů a bylo mi uděleno celkem osm patentů. Mezi jinými jsem vymyslil a vyprodukoval zastřešení bazénu, ve kterém zároveň dokázalo samo zajistit ohřev vody. Jako vlastní výrobek jsem to zařízení prodával po půlce Evropy. S hysterií kolem životního prostředí objevil se ale zákaz užití některých přídavných látek do komponent, které přicházely v úvahu a životnost produktu poklesla z 15 na pouhých 8 let. To mi k úspěchu už nestačilo a tak jsem před šesti lety výrobu zastavil.
Netrvalo dlouho a já se přihlásil ve věku, kdy si jiní užívají důchodu, pětašedesátiletý s novou firmou, která slibuje zavedením systému úspory elektrického proudu snížit městu či obci náklady až na polovinu. Teď ovšem nevěnuji práci všechen čas jako dřív, jen tak dva a půl či tři a půl hodiny třikrát za den. Čtvrtou směnu nastupuju před hodinovou procházkou nebo po ní někdy kolem půlnoci. To už je moje ryze soukromá záležitost a věnuji se při ní psaní svých textů či dopisů. Vznikla v těch nočních hodinách i moje kniha "Stuben das verschwundene Dorf..." (tj. "Zmizelá ves jménem Stuben..." - pozn. překl.) a teď už zase pracuji na naší obecní kronice, kterou chci doplnit až k roku 1946.
V podstatě nejsem nijaký "spolkař", ale jakkoli se mi třeba ani kopaná nestala nikdy hráčskou vášní, zvolili mě ve třiceti letech v Peitingu předsedou klubu a byli jsme dokonce úspěšní. I politika mě vábila a zastával jsem po dlouhý čas post zástupce místního starosty. Přizván jsem byl i do okresního zastupitelstva. Tak řečená "Streitkultur" (tj. "kultura sporu" - pozn. překl.) mi ovšem k srdci nepřirostla a tak jsem se nenápadně stáhl. O něco později jsem převzal předsednictví místních odborů a složil jsem funkci až s dosažením důchodového věku. Ti, co jsou tady v Německu druhým domovem, se stále rostoucí měrou angažovali ve spolkovém životě starousedlíků a tak i já a moje žena působíme léta ve zdejším vlastivědném spolku i muzejním sdružení. Pojem "domova" zůstává pro nás osobně zvláště významným tématem. Své pole působnosti vidím proto i napříště především v řadách Sudetoněmeckého krajanského sdružení, v jehož místní i okresní organizaci zastávám post předsedy. Je tu ještě mnoho co vykonat. Vidíme, že politická reprezentace není ochotna uznat a zajistit naše právo na domov. Přijetím České republiky (v originále "Tschechei" - pozn. překl.) do Evropské unie bylo legalizováno naše vyhnání jako prostředek politiky a aby byla celá ta záležitost pěkně zakašírována, jsme nyní vyháněni i z dějin. Přesto se snažím hojně vystupovat a rozčilovat politiky, žurnalisty a historiky svými otázkami. Kdekoli se mi naskytne možnost, zasazuji se pro mírové, pokojné uznání našeho práva na domov (v originále "für Heimat, Recht und Frieden" - pozn. překl.).
Moje "lepší polovička" se jmenuje Karin. Spatřila světlo světa v Mariánských Lázních (Marienbad). Stála před pětačtyřiceti lety (rozuměj roku 1963, i já měl svatbu v tom roce tři dny před nástupem dvouleté vojenské služby - pozn. překl.) na správném místě a já jí spadl do klína jako přezrálé ovoce, naštěstí příliš nepoškozené a nepotlučené. Oproti své profesní fluktuaci od sedláka přes bankéře, přepravce, konstruktéra bazénů, vynálezce až ke spisovateli jsem v jejím případě neprojevil nijaký sklon ke změně či jakémukoli "přestrukturování" svého soukromí. Také ona nedokázala probudit nijakou ze stinných stránek mé povahy. Angažuje se nyní stále víc v krajanském sdružení, zná mou rodnou ves Stuben, její historii a někdejší obyvatele snad líp nežli já a při zpracování obrazového materiálu k mé práci si Šumavu přímo osobně zamilovala.
Teď už, milí čtenáři, víte o mně vlastně všechno. Až na jednu věc. Moje maminka, řečená "Weachtin von der Stubn", byla žena velice dobromyslná, avšak i zatraceně přísná. Směl jsem si od ní do života přinést hodně, co mi přišlo vhod, kromě jediného: totiž schopnosti lenošit. Moje žena už si na to zvykla, že jsme si i o dovolené takříkajíc pro lepší pocit našli mezitím něco lehčího na práci. Jinak jsem zdráv. Několik operací jsem šťastně přestál. Problémy mám trochu se srdcem. Kardiolog mi svým přístrojem jednou diagnostikoval nejméně 8 případů náběhu na infarkt. K tomu bych rád dodal, že příčinou nebyla ani práce, ani láska: byly to jiné hlouposti. Jak můžete vidět, jsem člověk jako jiní, se všemi svými silnými i slabšími stránkami, jen v klidu zůstat nedovedu.


Hoam!, 2008, č. 6, s. 69-71

- - - - -
* Hůrka, Horní Planá

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Oba rodiče na starých snímcích zamlada
Gustlova maminka, řečená "Weachtin von der Stubn"
Jako tříletý
Obálka (2007) jeho knihy o zaniklé podobě osady Hůrka vydané Books on Demand, Norderstedt
Stojí tu na mostku přesně v místě, kde kdysi na druhou stranu hleděl kamenný "druhý" Nepomuk Franze Stiftera

zobrazit všechny přílohy

TOPlist