logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL STICH

Moje rodné Semošice a dvůr Peřina na protilehlém břehu řeky Radbuzy

Půl hodiny cesty na východ od kdysi okresního města Horšovský Týn (Bischofteinitz, dnes okres Domažlice - pozn. překl.) se vypíná nad údolím řeky Radbuzy, v těch místech asi kilometr širokým, kopcovitý výběžek, který tu umožnil lidské osídlení v bezprostřední blízkosti vodního toku, aniž by jím mohlo být ohroženo. Ten výběžek spadá strmě k západu zčásti i skalnatým svahem, zatímco k východu se sklání povlovně a cele je obrácen směrem jižním. Tady vznikla někdy během selské kolonizace Čech ve 12. a 13. století - tedy časově souběžné třeba s kolonizací německého Východu - osada Semošice (Semeschitz), písemně zmiňovaná poprvé roku 1341. Domy se řadily těsně při sobě kolem velké návsi, která směrem k řece zůstávala zprvu nezastavěna; těsně kolem jádra osady vedla odnepaměti stará obchodní a dopravní cesta, spojující přes Furth im Walde a Horšovský Týn Bavorsko s Čechami.
Semošice patřily až do zrušení poddanství nepřetržitě k majetku zámeckých pánů horšovotýnských. V roce 1587 čítaly, jak čteme v urbáři (tj. seznamu domů, polí a poddanských "břemen", tj. dávek na nich váznoucích - pozn. překl.) panství, 19 usedlostí. Rolník Mraz měl dohled nad panským dubovým lesem při vsi, za což měl ze svého dvora (zvaného "Naprawa") jen nepatrné dávky. Odtud se mu "po chalupě" říkalo "Náprawnik" a statek měl u Dubového vrchu (Eichelberg) všechny polnosti a také k nim patřící les. Celkem tehdy odváděla osada panstvu ročně 55 kop, 33 grošů a 6 pfeniků na penězích, 40 kusů slepic, 239 vajec a 1 libru pepře, k čemuž přibylo ještě 24 korců obilí na mouku semletého.
Berní rula z roku 1654, jakýsi záznam stavu Čech po třicetileté válce, uvádí v Semošicích 16 sedláků a 7 zahradníků (což byli chalupníci či malí řemeslníci), mezi nimi jednoho hrnčíře, dále jeden soukromý dvojchodý mlýn a jeden čtyřchodý panský mlýn; dva statky zůstaly pusté.
Co do orné půdy bylo tu 862 korců, z nichž 197 bylo obděláváno na podzim a 187 na jaře. Stav hospodářských zvířat obnášel tenkrát 49 potahů (koní resp. volů), 59 krav, 41 mladých či jalových zvířat, 101 ovcí a 85 prasat.
V Schallerově Topografii z roku 1789 se píše: "Semboschitz, Sembschitz steht auf der Karte unter dem Namen Semeschitz und zählet 22 Nummern." Všechna ta "čísla popisná" by měla stát kolem návsi; došlo se totiž k tomu počtu zřejmě při udělování čísel jednotlivým domům v roce 1770, které počínalo u výjezdu z osady a pokračovalo po směru hodinových ručiček. Léta Páně 1839 vykazovala ves - podle J.G. Sommera - 30 domů se 197 německy hovořícími obyvateli, farností příslušela k Horšovskému Týnu a měla jeden hostinec a jeden dvojchodý mlýn i s pilou. - K této "dolejší" hospodě přibyla roku 1880 ještě druhá, kterou vystavěl majitel statku zvaného Zwalaweyhof (čp. 8) na svých pozemcích při cestě původně jako výměnek. Oba hostince nabízely po své přístavbě (1902, resp. 1928) i možnost ubytování a velký taneční sál. Mlýn byl 1901 přebudován na válcový a roku 1939 (namísto vodního kola o výkonu 18 koňských sil) byla uvedena do provozu vodní turbina, jejíž výkon představoval 42 HP a která sloužila už od roku 1906 k zásobování osady elektrickým proudem. Pila sloužila až do roku 1922.
Ve druhé polovině 19. století nastala v osadě živá stavební činnost. Zpočátku jen nepatrný počet domů při říšské silnici, vytyčené tu kolem roku 1800 a zvané také "bavorská", rozrostl se až na místní část označovanou "Häusler". Po požáru ze dne 27. října, kdy lehla popelem celá západní část vsi a bylo nutno vybudovat ji znovu, začala nabývat i náves té tvářnosti, jak jsme ji všichni znali. Na přelomu 19. a 20. století vznikly vpravo od silnice naproti Horšovskému Týnu pěkné obytné domy Školní ulice (Schulgasse) a škola sama, prostorná patrová budova, obklopená ovocnou a zeleninovou zahradou. K vysvěcení školní budovy došlo 19. října 1902.
Krátce před první světovou válkou byla i stará obecní kovárna nahrazena novostavbou a přeměnila se na kovárnu družstevní. 1215 podílů bylo rozděleno na 46 usedlostí s pozemkovým majetkem, při čemž jedno jitro (ein Joch = 0,57 hektaru) odpovídalo jednomu podílu. Celkově měla tehdy (1910) osada 57 domů s 365 obyvateli, z nichž bylo 12 národnosti české. Koní bylo 58, skotu 353 kusů, koz 11, prasat 134 a úlů 31, k tomu hojně slepic, husí, kachen a holubů. Ani ve dvacátých a třicátých letech se růst obce nijak nezastavil. Čilí místní lidé si vystavěli vlastními silami, za pomoci příbuzných i sousedskou výpomocí v místech níž k Novému mostu (Neue Brücke) zvaných "Am Bachl" (tj. "při potoce") a nad nimi, kde se říkávalo "Schmiedgraben" krásné vlastní domky, zatímco ve stejné době byla mnohá starší stavení, ušetřená zmíněného požáru, upravena a rozšířena. Přitom bylo k základům staveb používán potřebný materiál z obecního kamenolomu, cihly pak z cihelny v místě, o jejíž vlastnictví se dělilo naposledy šest sedláků, než byla roku 1932 zrušena.
Do roku 1939 tak Semošice vzrostly na 71 popisných čísel a měly 359 obyvatel, z nichž se podle úřední statistiky dvě osoby hlásily k české národnosti. Celková rozloha obce činila 970,46 hektaru; z toho bylo 407 hektarů orné půdy, 71 hektarů luk a 411 hektarů lesa (včetně městského lesa Peřina /Perschinawald/ a knížecího na Šibeničním vrchu /Eichelberg/), 4 hektarů stavebních parcel a zahrad, jakož 77,46 hektarů jiných ploch. Z toho připadalo 29,10 hektarů na cesty, silnice, vodní plochy a neproduktivní půdu, zatímco 48,36 hektarů byla někdejší pastviska používaná nyní jako pole a louky. Stav dobytka obnášel nyní 485 kusů skotu, 30 prasnic, 225 krmných prasat a 16 koz. K tahu sloužilo sedlákům 53 koní, malorolníkům a chalupníkům 62 krav; hříbat bylo 16.
Ze 70 rodin ve vsi vlastnilo 15 dům se zahradou, 12 jich mělo stavení s poli od 1 do 3 hektarů a 13 od 3,5 do 6 hektarů; statků s rozlohou polností od 9 do 17 hektarů bylo 7, od 24 do 28 hektarů 6, od 35 do 40 hektarů 5 a se 48 hektary 2; rozloha obecních pozemků činila 50,32 ha. Co do výdělečné činnosti žilo 19 rodin jen ze samotného zemědělství a 2 ze zemědělství a řemesla (mlýn a hostinec v čp. 34); ty zbylé získávaly obživu dílem z malého zemědělského majetku, dílem z provozování rukodělného řemesla, některé jen z řemeslné práce samé či z jiného námezdného zaměstnání. Z nich bylo 22 hlav rodin povoláním zedníky, 5 tesaři, 2 kováři, 4 dělníky na dráze, 8 pomocnými dělníky a po jednom pak tu byli truhlář, švec, cestář, obchodník, řezník a hostinský, učitel, lesník a soukromník. Mužský dorost (ročníky 1904-1929) se mezi oběma válkami a během té poslední z nich rozhodl co do volby budoucího povolání takto: pro zemědělství 22, zednictví 15, tesařinu 5, po 4 pro krejčovství a kovářství (!), 3 pro zámečnictví, po 2 to byli budoucí mechanici, řezníci, pekaři, holiči, kancelářské síly a po jednom posléze švec, kolář, bednář, sedlář a čalouník, malíř pokojů, typograf, knihvazač, šofér a zubní technik; 2 navštěvovali zemědělskou školu ve Stodu (Staab), resp. v Hostouni (Hostau), 2 německou obchodní školu a po 4 Německou státní průmyslovou školu, resp. Obchodní akademii v Plzni; jeden absolvoval gymnázium a promoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ze ženského dorostu pracovalo 41 dívek (tedy převážná většina) v rodičovské domácnosti a v zemědělství, 4 se učily švadlenou, 3 byly kancelářskými písařkami, 1 prodavačkou.
Spolkový život ve vsi se omezoval na německý kulturní spolek (Deutscher Kulturverband) a sbor dobrovolných hasičů (Freiwillige Feuerwehr). Ten posledně jmenovaný tu byl založen roku 1906. Po opětovných požárech byla v roce 1932 nahrazena stříkačka na ruční pohon motorovou. Politické aktivity obyvatel byly živé a často protichůdné. Při obecních volbách roku 1919 připadlo sjednocené straně malorolníků a sociálních demokratů 7 míst v zastupitelstvu, německé agrární straně (Bauernpartei) 5. Připojením Sudet k Německé říši v říjnu 1938 se staly Semošice hraniční obcí a byla tu zřízena i celnice s 8 celníky v pravidelné službě. Do druhé světové války bylo z obce povoláno 22 mužů a 38 jinochů; z nich 21 se už nikdy nevrátilo; jeden byl pět týdnů po skončení války pohřešován a zůstal natrvalo nezvěstný. Za první světové války padlo 8 synů pro vlast (slovo "Heimatsohn" zde má význam hned několikerý - za monarchii však bojovali všichni - pozn. překl.).
Semošice (369 m nad mořem) mají krásnou polohu v požehnané říční nivě Radbuzy, která tu dává okolní krajině tak bohatě proměnlivou tvář. Na severu dosahoval les na vrchu Obora (448 m vysokém), lemovaný půvabným lučním dolem Semošického potoka (Pollesbach), až k okraji osady, na jihu pak se její katastr dotýkal široce zalesněného vrchu Peřina (451 m). Po obou březích Radbuzy, jejíž tok se tu vinul hojnými zákruty, táhla se šťavnatá luka i úrodná pole. Jakost výše položené orné půdy se pohybovala v rozmezí od těžkých jílů při knížecí jelení oboře (Hirschgarten) až k lehké břidlicovité prsti na polích zvaných u nás "Bergäckern" a "Koppe". Co do dopravního spojení byly Semošice dobře přístupné jednak po "říšské" silnici č. 20, jednak zastávkou místní trati Staňkov-Horšovský Týn-Poběžovice (otevřené dne 5. srpna 1900), což vedle levných zemědělských produktů spolu s bohatstvím blízkých lesů na borůvky i houby a možností krásného koupání v Radbuze přispívalo k tomu, že Semošice bývaly hojně navštěvovány spokojenými letními hosty z Plzně i z Prahy.
"Nedaleko odtud jsou ještě k vidění zdi a příkopy rozpadlého hradu. Město Horšovský Týn, jemuž ty pozemky patří, postavilo na nich teprve před několika málo lety malý hospodářský dvůr." Tak to alespoň můžeme číst v německy psaném Schallerově topografii Klatovského kraje z roku 1789. K tomu i u Karla Liebschera (nepřekonaná kniha Der politische Amtsbezirk Bischofteinitz /1913/, jejíž autor /1843-1928/ odpočívá v hrobě, zachovaném dosud na hřbitově v Horšovském Týně - pozn. překl.) na s. 299: "Hospodářský dvůr Peřina (v originále 'der Meierhof Pieschina') byl zřízen v letech 1770 a 1771 na lesním pozemku náležejícím ke dřívějšímu dvoru a zvanému stejně. Část toho lesa byla pak vymýcena pro zemědělské pozemky nově zřízeného dvora."
Původně šlo asi o panský dvůr, doložený poprvé už roku 1312 a psaný jako "Piessin". Podle záznamu v pražských zemských deskách koupili jej roku 1456 tři bratři od rytíře Buška z Pěžína (tak ho píše česky Sedláček i Profous - zato "internetový" německý originál mylně "Rufko von Pieschin"" - pozn. překl.) za 60 kop grošů, kterážto suma zhruba odpovídá výše uvedenému tehdejšímu ročnímu odvodu Semošic vrchnosti v Horšovském Týně. V roce 1499 je však "Piezien" v jedné listině uchované v městském archivu označena jako místo zpustlé, jež jeho majitel jménem Kaspar se všemi poli, lukami a jiným příslušenstvím chce postoupit jednomu z horšovotýnských měšťanů.
Budova někdejšího dvora, resp. "zámku" stála údajně při řece Radbuze naproti Semošicím a měla být chráněna vodním příkopem. Tamní rovinaté louce se u nás říkalo až doposledka "Schlosswiese", resp."Schlossteich" (tj. "zámecký rybník") a byly na ní opravdu patrné zbytky základových zdí, které ovšem byly už roku 1844 sotva znatelné, jak můžeme soudit podle mapy, která je přílohou slavné knihy "Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser" od Franze Alexe Hebera. Ke dvoru Perschinahof zvanému německy až do našeho odchodu patřilo 22,27 hektarů polí, 10,30 hektarů luk a 99 arů velký rybník. Ten byl spolu s lesem německého jména Perschinawald o rozloze 225 hektarů, patřícím ovšem městu, zakreslen na našem obecním katastru.Od roku 1943 ho město Horšovský Týn obhospodařovalo rovněž ve vlastní režii. Jižně ode dvora stávala stará hájovna, nahrazená roku 1935 novou lesovnou.

Nejvíc mě na tom textu dojímá asi věta: Fohlen gab es sechzehn, tj. "hříbat bylo šestnáct". Však se také hned čtyři místní chlapci mezi válkami učili na kováře! Ta ves je dnes ovšem jen jakýsi okraj Horšova Týna, jak se postaru česky říkalo převážně německy mluvícímu Bischofteinitz, jinak národnostně smíšenému (kolem roku 1930 38 tisíc Němců na 11 tisíc Čechů). V městském zpravodaji se tam dnes píše o místních částech Semošice a Peřina, o železniční zastávce Semošice-Peřina či dokonce (roku 2000) o záplavovém území Semošice-Peřina. Radbuza, přitékající sem od Závisti (Neid!) v Pivoňských horách (Stockauer Berge) v Českém lese (Böhmerwald!), viděla už mnohé. Především pád selského stavu, zánik statků a koní v nich, ačkoli nemluvili nijakou lidskou řečí, která by je vyhnala z domova. Vzpomínka Dr. Karla Sticha (napsal ji za spolupráce Wenzela Schwarze a Josefa Fitzthuma a koluje na internetových stránkách Bischofteinitz) uchovává tu ves plnou lidí s láskou, kterou pochopí jen ten, kdo někdy ztratil domov. Je zajímavé, že novější český pramen, tj. kniha Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. - Západní Čechy (1985) datuje první historickou zmínku o Semošicích už k roku 1287. Zmíněný titul uvádí dále, že "někdy v pobělohorské době byl snad v jejich bezprostřední blízkosti postaven malý zámek. Jaroslaus Schaller (1789) a Kartografický popis Klatovského kraje z roku 1794 uvádějí, že v rovinaté louce těsně u řeky Radbuzy naproti dvoru Peřina, ležícímu na druhém břehu řeky, jsou znatelné zdi a příkopy. Paměť na něj se zachovala v pověsti, podle níž se semošický zámek propadl do země. Dodnes se mluví o Zámecké louce, přestože stopy po zámku (půdorys) jsou téměř neznatelné." Tak tedy propadl do země. A co lidé ze vsi? Když na Svatodušní neděli 23. května 1999 v bavorském Řezně (Regensburg) naposledy vydechl Prof.Dr. Karl Stich, zaznamenal jeho úmrtí následně i s fotografií zesnulého měsíčník šumavských krajanů "Hoam!", který připojil i obsáhlejší životopis, z něhož vyjímám pár zásadních fakt. Narodil se v Semošicích 2. prosince 1916 jako deváté dítě staré selské rodiny na statku zvaném Schlesinger-Hof. V letech 1922-1927 navštěvoval v rodné vsi obecnou školu, pak měšťanku v Horšovském Týně, humanistické gymnázium však už v Bohosudově (Mariaschein) u severočeských Teplic (Teplitz-Schönau), kde roku 1936 i maturoval. Následně studoval na německé Univerzitě Karlově v Praze latinu a historii, 6. července 1940 tu stačil ještě promovat na doktora filosofie. Ani ne dva měsíce nato byl povolán do války, v níž utrpěl těžké zranění na noze. V březnu 1945 se vrátil do rodných Semošic už jen k následnému "odsunu". Nový domov našel právě v Řezně, kde žil i se svou ženou Hedwigou původem ze Stodu a kde, jak už řečeno, i zemřel a je pochován. Od května 1947 do září 1972 působil jako středoškolský profesor na řezenském gymnáziu Alberta Velikého (Albertus-Magnus-Gymnasium). Vedle krajanských uznání stal se i nositelem medaile Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo. Svou vlastivědnou práci, jíž se věnoval vlastně po celý čas tvůrčího života, korunoval právě knihou o rodné obci pod názvem "Heimat in Böhmen, Semeschitz-Kreis Bischofteinitz", vyšlou o Velikonocích roku 1988. Zámek se snad propadl do země, věrný syn blízké vsi, která dosud stála v jeho láskyplné paměti, splatil však provždy daň domovu.

- - - - -
* Semošice, Horšovský Týn / † † † Řezno (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Hostinec v Semošicích, v roce 2005 na prodej...
Obálka vlastním nákladem vydané knihy (1988) s pohledem na rodnou obec
Semošice na plánku, který provází seznam majitelů domů v roce 1923
"Horšův" Týn, město a jeho zámek na obou březích řeky Radbuzy
Takto zachytil roku 1970 vlastním fotoaparátem sochy s námětem bičování Krista a jeho korunování
trnovou korunou na cestě ke dnes vyrabovanému kostelu sv. Anny na Vršíčku u Horšovského TýnaTakto zachytil roku 1970 vlastním fotoaparátem sochy s námětem bičování Krista a jeho korunování
trnovou korunou na cestě ke dnes vyrabovanému kostelu sv. Anny na Vršíčku u Horšovského Týna

zobrazit všechny přílohy

TOPlist