logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ENGELBERT STEINWENDER

40 let Šumavského muzea ve Vídni 1952-1992

"Od velkých lidí, ať už jakéhokoli oboru, je neodmyslitelné srdce - rozumem se nahradit nedá." Tato Goethova slova vytanou na mysli, když vidíme obětavé jedince, kteří začali pouhých několik let po osudné válce a vyhnání shromažďovat upomínky na ztracenou vlast, aby je s láskou a věrností učinili základem rodáckých muzeí a pamětních síní.
Budou tu jmenováni mnozí, které stesk po Šumavě přiměl uchovat alespoň symbolicky památky na domov, dílo řady generací, které bylo lidem, oloupeným často i o ten nejposlednější osobní majetek, upřeno a přikázáno opustit. Nenávratnou podobu toho, co nemohli vzít s sebou, pokoušeli se nyní zachytit formou muzejních sbírek alespoň v náznaku a torzu.
Roku 1952 zahájil toto sběratelské úsilí vídeňský Herbert von Marouschek (zastoupen je ovšem jako mnoho dalších z dále jmenovaných na internetových stránkách Kohoutího kříže i samostatně - pozn. překl.). Dne 28. prosince 1952 se právě z jeho iniciativy konalo zakládající shromáždění spolku Erstes österreichisches Böhmerwald-Heimatmuseum. Toho času obnášely muzejní sbírky v hostinci "Charwarth" v Arnethgasse 60 ve Vídni 16 na 160 exponátů. Do představenstva spolku byli zvoleni: jako 1. předseda dvorní rada Dr. Robert Teichl , jako 2. předseda Dr. Josef Starkbaum, jako 1. zapisovatel Walter Zettl, literát, jako 2. zapisovatel Karl Haudek, literát, jako 1. pokladník Gottfried Schulda, 2. pokladník Dr. Franz Irsigler, pokladní revizoři Alexandr a Maximilina Merbellerovi a pokladní revizorka Hilde Heiterová. Referenty se stali akademický malíř prof. Andreas Harsch pro výtvarné umění, Ing. Karl Maschek pro literaturu, odborný učitel v.v. Franz Pöschko pro hudbu a sekční rada Dr. Josef Starkbaum pro jazyk a vlastivědu. Kustodem muzea byl ustaven Herbert von Marouschek. Je třeba dodat, že k těmto zakladatelským jménům si zaslouží být přiřazeni výjimečně zasloužilé členové Franz Wolf a Josef Sassmann. Už v pokročilém věku pomáhají oba Šumavskému muzeu činem i radou.
Sbírky muzea rychle rostly dary krajanů a 27. února 1955 dosáhly počtu 625 exponátů. Úspěšná muzejní činnost došla brzy i veřejné pozornosti a uznání, muzeum bylo postaveno pod státní památkovou ochranu.
Během následujících let nastaly ve složení původního předsednictva výrazné změny: Dr. Teichl musel v dubnu 1957 ze zdravotních důvodů odstoupit a jeho nástupcem byl zvolen Fritz Rose. V červnu téhož roku získalo muzeum svůj tisící exponát. Začátkem roku 1959 došlo k novým volbám představenstva spolku, v jehož čele stanul úřední rada Franz Lenz (rovněž zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). 6. května 1959 se rozloučil se spolkem jeho iniciátor Herbert von Marouschek. Od následujícího roku hledalo muzeum větší prostory. Po hostinci "Charwarth" sloužila jeho potřebám restaurace "Naprawa" ve Vídni 15 a odtud přesídlilo pak do domu ve Wallnerově ulici 8, Vídeň 1.
Od 27. října 1962 nastoupil na místo předsedy Willi Lindinger. Odstupujícímu radovi Lenzovi bylo vyjádřeno uznání za jeho zásluhy o spolkový život. Následujícího roku 1963 získalo konečně muzeum stálý prostor, v němž sídlí až dodnes, totiž v domě čp. 3 na Ungarstraße ve Vídni 3.
Tísnivá finanční situace doléhala však na jeho existenci stále naléhavěji. Paní Gertrude Sassmannová by mohla vyprávět o těch letech z hlediska své funkce spolkové pokladní, kterou vykonává ostatně také až doposud. Společným úsilím se podařilo překlenout i toto těžké období.
Ve dnech 2. a 3. prosince 1967 se po rozsáhlých úpravách interiérů odehrálo slavnostní otevření nové muzejní expozice. Slavnost proběhla o prvním z uvedených dní v auditoriu maximu vídeňské univerzity, kde se následujícího dne pak konal vlastní ceremoniel zahájení činnosti a následná prohlídka nově upraveného muzea. Záštitu nad celou akcí převzal Ferdinand hrabě Buquoy z Nových Hradů (Gratzen), sídlem v bavorském Wiessee a Dr. Heinrich Drimmel, bývalý ministr a zástupce starosty rakouské metropole. Dr. Heinrich Micko, významný šumavský autor (nechybí ovšem na těchto internetových stranách samostatně - pozn. překl.), kterému se po vyhnání stala také domovem právě Vídeň, řekl ve svém úvodní slově mj.: "Právem bylo řečeno, že národ, který zapomene na svou minulost a ztratí své dějiny, zbavuje se tak i své přítomnosti a budoucnosti. Netýká se to ostatně jen národů, nýbrž každého lidského společenství vůbec."
Předseda Willi Lindinger, jehož zásluhy o muzeum ostatně připomíná i pamětní deska na vrcholu hory Mandelstein s nádherným výhledem na Novohradsko z rakouské strany, vykonával svou funkci až do 17. března roku 1984. Pak předal předsednictví paní Mgr. Hildě Steinwenderové, která dalších pět let až do 2. května 1989 stála v čele muzejního spolku, než se jejím nástupcem stal Mgr. Engelbert Steinwender, autor tohoto stručného přehladu historie Šumavského muzea ve Vídni. Během zimních měsíců byly v posledních letech jeho sbírky uzavřeny pro nutnou opravu elektrické instalace a nové osvětlení halogenovými žárovkami.
Další existenci Šumavského muzea se pokouší spolek zajistit finančnímu dary, které je možno zasílat na adresu: Böhmerwaldmuseum Wien, Creditanstalt-Bankverein, Zweigstelle Hoher Markt, Konto - Nr. 0047 - 43142/00. Krajané, kteří nyní mohou cestovat přímo do Čech, vyzývají se, aby ani nadále nezanedbávali pro volný styk se starou vlastí ani budoucí existenci instituce, která udržovala její památku bezmála celé osudné půlstoletí odloučení a nemůže být ničím nahrazena.


Sudetenpost, 1993, č. 2, s. 8

Překlad tohoto textu jsem měl připraven už dávno pro někdejší Česko-bavorské výhledy, o jeho autorovi mi ovšem bylo dáno dovědět se cosi bližšího dověděl až později, když v 80 letech předával svůj post vedoucího muzea, o němž nám tolik zajímavého pověděl, Dr. Gernotu Peterovi, se kterým jsem si tenkrát vyměnil několik dopisů. Magistr práv (rakouskou zkratkou titulu je "Mag.jur.") Engelbert Steinwender je ročník 1917 a narodil se v dolnorakouské obci Ebrichsdorf tak na půl cesty k jihu mezi Vídní a Wiener Neustadt. Za války sloužil v 9. obrněné divizi wehrmachtu. Byl několikrát raněn a opakovaně vyznamenán, na konci války dosáhl pak hodnosti poručíka. Po propuštění z amerického zajetí vstoupil roku 1946 do řad vídeňské Bezpečnostní stráže (Wiener Sicherheitswache), vystudoval státní právo na vídeňské univerzitě a dosáhl tam magisterského titulu, načež působil u městské policie jako školicí instruktor, ředitel policejní věznice a vedoucí referátu generální inspekce. Roku 1983 odešel do penze v hodnosti policejního plukovníka. Je nositelem Zlatého čestného odznaku za zásluhy o Rakouskou republiku. Autor mnoha dřívějších juristických pojednání vydal v nakladatelství Herbert-Weishaupt-Verlag ve Štýrském Hradci (Graz) i dvojdílnou práci "Von der Stadtguardia zur Sicherheitswache" (1. svazek: "Von der Frühzeit bis 1932", 2. svazek: "Ständesstaat, Großdeutsches Reich, Besatzungszeit") o vídeňské městské policii, k jejímuž vydání došlo začátkem roku 1992 a která je s bohatým ilustračním doprovodem výsledkem jeho celoživotní práce. Dne 16. května 1998, tři roky a týden předtím, než 24. května 2001 skonal, předal Šumavské muzeum ve Vídni do rukou Dr. Gernota Petera, potomka básníka Johanna Petera ze zaniklé šumavské Bučiny (Buchwald) jako kus rakouského a jistě i našeho dědictví.

- - - - -
* Ebreichsdorf (A) / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Tady předává Dr. Gernotu Peterovi v roce 1998 vídeňské Muzeum Šumavy
Zpráva o otevření Šumavského muzea v prostorách vídeňského hostince Charwat zmiňuje i skutečnost, že do něj prvými 150 exponáty přispěl Herbert von Marouschek
V prostorách Šumavského muzea ve Vídni se v prosinci 2007 sešli Franz Kreuss za Böhmerwaldbund Wien, Peter Barton, vedoucí Sudetoněmecké kanceláře v Praze, zcela vpravo pak stojící muzejní správce Gernot Peter
Inzerát (2008) renomovaného knižního antikvariátu na jeho knihu o historii vídeňské městské policie
Z webových stránek Muzea Šumavy ve Vídni (viz i rozhovor o vídeňském muzeu
    s Gernotem Peterem v Radio Prag, německém vysílání Českého rozhlasu)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist