logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANNEMARIE STEINEROVÁ

Předmluva ke knize o domově mého otce

Na jaře 2005 vyšla moje kniha "Damals in Kleinbetschkerek" (tj. "Tenkrát v Kleinbetschkerek", přičemž německé místní jméno označuje ves v dnes rumunském Banátu, úředně zvanou Becicherecu-Mic - pozn. překl.), v níž jsem zachytila matčiny vzpomínky na její dětství a mládí v jedné "dunajsko-švábské" končině. Zdá se, že se ten pokus o názorné vylíčení německého osídlení (právě tito kolonisté bývají označováni jako "Donauschwaben", tj. "dunajští Švábi" či "dunajští Němci" - pozn. překl.) v regionu blízko rumunského města Timisoara (známého u nás i pod maďarským místním jménem Temesvár - pozn. překl.) a život v jejím rodišti až po dobu, kdy prchla do Rakouska, docela vydařil. Množství kladných ohlasů - a to jak od početných mých příbuzných, tak od mnoha osob dosud mi neznámých, kteří tam buď vyrostli nebo byli odtud rovněž po válce vyhnáni - posílily mě v mém záměru, pustit se i do knihy druhé.
Podobně jako jsem se pokusila blíže prozkoumat a uctít kořeny mého dunajsko-švábského původu, tak bych se nyní chtěla věnovat svému původu z otcovy strany, tj. z Čech (v originále "so will ich mich nun der väterlichen, böhmischen Seite meiner Herkunft widmen" - pozn. překl.). Náhled do života mých předků v Banátu rozšířil mé obzory a prohloubil mé porozumění pro mnohou z rodinných tradic. Od vzpomínek na životy a osudy mých předků v jižních Čechách se naději zaokrouhlení a završení onoho pokladu rodové paměti.
Už při prvém začtení do starých "heimatbuchů" města Nové Hrady (Gratzen) jsem nalezla spoustu podobností se životem lidí v jiných končinách dunajského mocnářství, jež se kdysi prostíralo od Bregenze (tj. hlavního města rakouské spolkové země Vorarlbersko, dříve nazývaného Čechy i jménem Břežnice - pozn. překl.) až na Ukrajinu, z Čech až do dnešního Rumunska a k němuž obě oblasti mého rodového původu náležely. Také ve vyprávěních svědků jsem objevila mnoho paralel. Zároveň jsem si ovšem nemohla nepovšimnout četných rozdílů: na jedné straně výrazně selský způsob života v rodišti mé matky s jeho velkými selskými dvorci a na nich usedlými "svobodnickými" rody (v originále "mit seinen großen Höfen und 'freien' Bauern" - pozn. překl.), naproti tomu pak rodové kořeny mého otce a jeho předků na malém městě, jehož život měl být po staletí ovlivňován zámeckou hraběcí rodinou, "panstvem" (v originále "von der im Schloss wohnenden und das Schicksal der Bevölkerung beeinflussenden gräflichen Familie, der ,Herrschaft'" - pozn. překl.), jak se to dá např. vyčíst také v románech Ebner-Eschenbachové (i tato autorka má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) z podobného prostředí.
Moje první kniha vznikla proto, poněvadž mamince leželo hodně na srdci, aby život v jejím prvním a původním domově byl pro její děti a vnuky uchráněn před zapomněním. Kniha o tatínkově rodu vzrostla z mého vlastního přání po rovnováze a doplnění, neboť i jeho dřívější domov tu má být uveden a představen takříkajíc "před oponou".
Tatínek vyprávěl zřídka o svých zážitcích z dětství či vůbec o životě ve svém rodišti - tak drásavé byly pro něho ty vzpomínky na všechno, co v domově ztratil. O to víc mě potěšilo, když jsem před asi dvanácti lety s ním směla jet na každoroční rodácké setkání na vrchu Mandelstein u Pyhrabrucku. Byl ovšem právě kalný a zamračený den a když mi tatínek vysvětlovalm že "tam na druhé straně" (v originále "dort drüben" - pozn. překl.) můžu někde spatřit "jeho" Gratzen, nedokázala jsem v mlhavém šeru vystopovat nic, co by mi připomínalo nějaké lidské sídlo. Mezitím jsem ovšem měla sama mnohokrát příležitost se tam podívat a byla jsem stejně jako moje ratolesti příjemně překvapena tím malým městem na druhé straně hranice, které se mi po těch mnoha návštěvách stalo i docela blízkým. Ještě se pamatuji, jak jsem špicovala uši, když tatínek po slavnostní pamětní bohoslužbě seděl s jinými spolurodáky (v originále "mit anderen Gratzenern" - pozn. překl.) a osvěžovali si v paměti, co spolu prožili a také protrpěli. Vycítila jsem přitom hlubokou touhu všech přítomných po starém, dlouho tak těžce přístupném domově. Avšak už při cestě k nám domů nazpátek (v originále "bei dem Heimfahrt" - pozn. překl.) z tohoto setkání se hovořilo o jiných věcech a minulost byla smetena pod koberec.
Je mi dnes líto, že jsem tenkrát nedokázala odhalit víc. Kdoví, možná jsem měla využít příležitosti a pohnout otce k tomu, aby mi vyprávěl vlastními slovy o své rodné končině. Za časů železné opony měl vedle jednoho výletu do Prahy jednu jedinou možnost podívat se do Čech. Ty obrazy zkázy a rozpadu ho zřejmě přiměly vyhnout se napříště té nové skutečnosti, aby nad tím nemusel trpět bolest. Když byly později hranice zase otevřeny, nedal se už pohnout k tomu, aby se "tam na druhou stranu" (v originále "hinüber" - pozn. překl.) se mnou vypravil. Jeho sestra Käthe přitom dělala mému mladšímu bratrovi a mně v roce 1991 průvodkyni po místech svého dětství a ukázala mi tenkrát poprvé město i Terčino údolí (Theresiental). Fotografie z té cesty jsem tehdy ukázali otci, upoutanému už ovšem těžkou nemocí na lůžko, a sdělili mu přitom, že jsme při své návštěvě nejen vytušili krásu jeho někdejšího domova, nýbrž že máme chuť se tam podívat znovu. Ten úmysl vyčaroval na jeho tváři spokojený úsměv. Ani jemu ani mně však tehdy, krátce jen před jeho skonem, nemohlo byť jen ve snu přijít na mysl, že se jednou odhodlám k tomu, abych, v knize dokonce, popsala život jeho i jeho rodiny "tam na druhé straně hranice". Nedostala jsem tedy nijaký přímý podnět k napsání této své knihy, přesto mám však dojem, že by tatínek měl radost, kdyby mne mohl spatřit za mých pátrání a při mém psaní a myslím, že by souhlasil i s tím, že si to nenechávám na váš úkor pro sebe (v originále "dass es in seinem Sinne ist, wenn ich dies an euch weitergebe" - pozn. překl.).
Není nijak mnoho písemností v otcově pozůstalosti, ale mezi tím málem novinových výstřižků, které jsem našla v jeho starém psacím stole, je také jeden s verši Ericha Kästnera, otištěnými v roce 1979 u příležitosti autorových osmdesátin. Nesou název "Ein alter Mann spricht" (má být "Ein alter Mann geht vorüber", tj. "Starý muž jde kolem", viz např. její recitace v originále na YouTube - pozn. překl.) a musel tatínkovi hovořit z duše. Beru tu báseň coby jakýsi otcův odkaz a cituji z ní alespoň úryvek:

Ich war einmal ein Kind. Genau wie ihr.
Ich war ein Mann. Und jetzt bin ich ein Greis.
Die Zeit verging. Ich bin noch immer hier.
Und möchte gern vergessen, was ich weiß.
Ich war ein Kind wie ihr. Nun bin ich mürbe.
Wer lange lebt, hat eines Tags genugs.
Ich hätte nichts dagegen, wenn ich stürbe,
So müde bin ich! Andere nennen's klug...
Ich könnte euch Verschiedenes erzählen,
was nicht in euren Lesenbüchern steht.
Geschichten, welche im Geschichtsbuch fehlen,
sind immer die, um sie sich alles dreht.
Wir hatten Krieg. Wir sahen, wie er war.
Wir litten Not. Wir sah'n, wie sie entstand.
Die großen Lügen Arden offenbar.
Wir sahen das Menetekel an der Wand.
Wir hofften. Doch die Hoffnung war vermessen.
Und die Vernunft blieb wie ein Stern entfernt.
Die nach uns kamen, hatten schnell vergessen.
Die nach uns kamen, hatten nichts gelernt.
Und nun kommt ihr. Ich kann euch nichts vererben.
Ich kann nicht helfen, und ich möchte sterben.
Macht, was ihr wollt. Doch merkt euch dieses Wort:
Vernunft muss sich ein jeder selbst erwerben.
Und nur die Dummheit pflanzt sich gratis fort.
Já byl kdys dítě. Právě jako vy.
Mužem jsem byl. A nyní staroch jsem.
Jsem stále tu. Čas minul takový
a já rád zapomněl bych leccos v něm.
Byl jsem děcko jak vy. Věk však má svůj řád.
Kdo dlouho je tu, mívá všeho dost.
Už nijak nebojím se umírat.
Jsem unaven už. Ne, nejde o moudrost...
Mohl bych vám ledacos vypravovat,
co v čítankách při spoustě jiných vět
a příběhů chybí tam zas a znova,
kolem čeho točí se provždy svět.
Byla tu válka. Víme, co je zač.
Trpěli jsme nouzí. Proč, už víme teď.
Veliké lži nám přinesly jen pláč.
A mene tekel nesla zžehlá zeď.
My doufali. Naděje mylná byla.
A rozum roven hvězdě vzdálené.
Naše potomky paměť opustila.
Čas zůstavil je nepoučené.
Teď jste tu vy. K odkazu co kde brát?
Nepomůžu vám, já umřel bych už rád.
Čiňte, co libo. Jaká rada moje?
Rozum si každý má sám dohledat.
Jen hloupost nasnadě a zadarmo je.

To, zda jsem nabyla rozumu já, nemohu posoudit - co se však týče vědomostí, těch jsem získala a se dohledala při práci na této knize mnoho. To kvantum vědění bych s vámi ráda sdílela, pokud se teď se mnou vydáte na cestu - cestu do jiné země a do jiného času. Přiblíží-li vám četba této knihy alespoň trochu starý otcův domov, život v něm za někdejších časů i okolnosti vyhnání jeho obyvatel, dosáhla má práce svého cíle.

Autorka knihy, nesoucí název "Drüben in Gratzen - Vom Leben in einer südbömischen Kleinstadt" a vydané v roce 2010 nákladem Bayer Verlag, se sama na jihu Čech nenarodila. Spatřila světlo světa v hornorakouské obci Mondsee dne 20. února 1957 jako dcera Franze Fritsche rodem z Nových Hradů a Anny, roz. Müllerové, kterou si ovdovělý otec vzal za ženu v únoru roku 1952 v rakouském Linci. Annemarie Fritschová se v roce 1977 provdala za Franze Steinera a svou knihu už vydala pod jménem Annemarie Steinerová. Líčí v ní se všemi nejmenšími podrobnostmi historii své rozvětvené rodiny a její osudy v souvislosti nejen s historií Nových Hradů, nýbrž i s dějinnými převraty celého dvacátého století. O to cennější je smírné vyústění v duchu dobrého sousedství těch, kdo se opravdu snaží poučit se z běhu světa i tady v ne zrovna nevinném srdci Evropy, o to cennější je její věta týkající se i Kohoutího kříže v tom smyslu, že "bych si ušetřila mnoho práce, kdybych měla k dispozici tyto stránky (rozuměj Kohoutí kříž - pozn. překl.) už na počátku svého psaní a zčásti jsou pak části mé knihy pro uživatele těchto internetových serverů nadbytečnými". Taková skromnost je ovšem až dojemná - rodinná historie je přece vždy čímsi jedinečným a nenahraditelným, zejména je-li uvedena do souvislosti s dějinami světa. Annemarie Steinerová zemřela v hornorakouské obci Fornach, kde je i pohřbena, po dlouhé, těžké nemoci dne 14. září roku 2013 v pouhých sedmapadesáti letech věku.

- - - - -
* Mondsee (A) / Nové Hrady /hora Mandelstein (A) /† † † Fornach (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Fotografie z již nedostupných facebookových stránek
Její nekrolog v krajanském časopise napsala Berta Ederová
Rodný kraj u hornorakouského Mondsee
Znak hornorakouské obce Fornach, kde zemřela
O Vánocích 1960 je ona tím tříletým děvčátkem dole uprostřed

zobrazit všechny přílohy

TOPlist