logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEINZ STEIDL

Lidové umění našeho domova

Když v roce 1945 došlo k velikému obratu v našem osudu, zaniklo jako součást německého životního prostoru také území co do bohatství lidové kultury snad vůbec nejpůvodnější (v originále "das im deutschen Lebensraum reichste Gebiet der Volkskunst" - pozn. překl.). Ztratili jsme příliš, než abychom si nezvykli na malé ztráty zapomenout. Kdo by tehdy myslil na ty dosud v lidu dřímající národopisné skvosty, teprve v posledních letech před válkou systematicky shromažďované a vyhodnocované! Kdyby válka tu práci likvidačním způsobem nepřerušila, vedla by dnes Šumava na poli lidového umění mezi všemi německými oblastmi. Věnujme ještě jednou našim ztraceným selským truhlám, skříním, kolébkám, šátkům, džbánům a jiným předmětům lidové každodennosti krátkou vzpomínku.
Když jsem pátral po těch skrytých pokladech, stál často tak mnohý národopisný klenot v nejzazším koutě půdních prostor našich selských stavení a teprve mycí houba a kartáč je zpřístupnily oku. Bylo to dědictví po prarodičích z babiččiny svatební komůrky (v originále "aus Großmutters Brautstube" - pozn. překl.), které tu čekaly, až červotoč dokoná své dílo. Snad dnes lépe rozumíme řeči našich předků, která k nám těch často 300 let starých předmětů promlouvá. Po staletí ten starý stůl, ta stará truhla věrně sloužila rodu; teď jsme je musili nechat stát v opuštěném domě a dvoře.
Lidové umění je uměním selským. Pramenilo z věčného koloběhu života, opakující se selské práce ve střídání ročních dob, z tradice zvyků a mravů. U nábytku a nářadí se nehledělo toliko na jeho účel, nýbrž i na výzdobu kresbami a ornamenty. Nebyly nějaké vzory, šlo prostě o symboly života a plodnosti. Povědomí o této tajemné řeči symbolů se vytrácelo někdy v půli devatenáctého století, kdy věk strojů pomalu pronikal i na šumavský venkov.
S jakými hlavními symboly se tu odedávna znovu a znovu setkáváme? Je to strom života, zrcadlo lidského bytí, srdce, symbol lásky (dříve symbolické znamení Matky Země), trojitá větvička (v originále "Dreisproß", symbol života známý i jako runa "Algiz" - pozn. překl.), nádoba se živou vodou, s krví, z níž často roste strom a mnoho symbolů jiných. Tato mnohdy ještě z germánského dávnověku pocházející znamení přijímají často během svého putování staletími rozličných slohových podob a křesťanské motivace, takže na nářadí a nábytku z 19. století vykazují zřetelné barokní, rokokové či biedermeierovské rysy. I na barevné ladění měly vliv městské slohy. Tak nacházíme tyto stále v obměnách se navracející "ozdoby" na všech předmětech, které v selském okruhu hrály kdy nějakou roli. Ženich je dělal pro nevěstu, nevěsta pro budoucí domácnost, sedlák pro své hospodářství.
Rád bych tu uvedl jen několik málo příkladů těchto nenapodobitelných hodnot. Kolem Vimperka (Winterberg) mohlo být kresebně zdokumentováno na 500 truhel, skříní a kolébek. Nejstarší z truhel odkazuje nazpět k roku 1680 (ze Solné Lhoty /Salzweg/), ta nejmladší z nich je svatební truhla z roku 1860. Vimperk sám byl relativně bohatý na starodávný nábytek, mnohé truhly byly později užívány na uchování obilí i mouky. Nashromážděný material putoval do Šumavského muzea (Böhmerwaldmuseum) v Horní Plané (Oberplan). Tam byl asi i s jinými kulturními poklady nejspíš spálen. Malou selekci materiálů jsem dokázal zachránit. Mým odvodem k wehrmachtu už totiž jistá část z nich do Horní Plané zaslána nebyla. Národopisná a vlastivědná hodnota těchto listů se nedá dost docenit, poněvadž ty kresby podávají svědectví, jaká původně naše selská kultura byla.


Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 253-254

P.S. Nevíme, nakolik se autorem zmiňované oblasti týká kolekce selského malovaného nábytku, vystavovaná trvale Jihočeským muzeem na tvrzi v Žumberku, případně z jakých poválečných "svozů" pochází.

Otto Lang píše ve svém pozdravném textu k pětasedmdesátinám autora předchozí textové ukázky v měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief v roce 1986 (č. 4, s. 172), že vyhnanci z "domovského okresu Prachatice" (Heimatkreis Prachatitz) mají mezi sebou jen málo uznávaných malířů a kreslířů. Jednou z čestných výjimek je právě prachatický rodák Heinz Steidl. Spatřil světlo světa dne 30. března roku 1911 v rodině zdejšího pivovarského účetního (měšťanský pivovar v Prachaticích, pyšnící se datem založení 1569, byl zrušen krátce po znárodnění v roce 1949) Karla Steidla (syna prachatického mistra ševcovského Wenzela Steidla a Aloisie, roz. Fenigbauerové ze Lhenic /Elhenitz/) a jeho ženy Marie, dcery prachatického koželuha (německy "Rotgerber" na rozdíl od označení "Weißgerber" pro jircháře) Franze Blacha a Eleonory, roz. Fuchsové rovněž z Prachatic. Po škole v rodných Prachaticích maturoval už v Českých Budějovicích (Budweis), kde nabyl učitelské způsobilosti pro matematiku, technické kreslení a výtvarnou výchovu. Absolvoval pak i studia na vídeňské umělecké akademii, než nastoupil na měšťanskou školu ve Vimperku, kde pak působil až do druhé světové války. V roce 1936 se oženil s Annou Tilpovou z Prachatic, se kterou měl dva syny. V roce 1940 narukoval k wehrmachtu a prodělal s ním později ruské tažení a následné zajetí. Už na podzim roku 1945 dosadila tehdejší americká okupační správa Heinze Steidla jako ředitele obecné školy v Schönbrunn am Lusen (dnes část obce Hohenau v dolnobavorském okrese Freyung-Grafenau). Návrat k ženě a k dětem do Vimperka ovšem už nebyl možný. Shledali se teprve po jejich násilném vysídlení v roce 1946. V letech 1947-1950 učil na obecné škole ve Viechtachu, kde získal pověření zřídit tu střední školu, kterou pak vedl až do roku 1955. Nato přešel na ředitelský post státní reálky v Regenu, kde působil až do svého odchodu na penzi v roce 1974. Abych se dále neopakoval ve výčtu Steidlových ocenění s následujícím textem Steidlova bývalého žáka, dodám jen, že Heinz Steidl skonal v bavorském městě Regen dne 18. října roku 1998 a byl tu za účasti užšího kruhu rodiny a známých i pochován. Z těch 87 necelých roků svého života strávil následkem války a vyhnání doma na milované Šumavě pouhých 29 let.

Panu učiteli Heinzi Steidlovi s vděčností jeho někdejší žák

Franz Xaver Jedlitschka

Vimperk a Šumavané se musili rozloučit s mužem, jehož působení bude ještě dlouho znát. S někým, kdo po sobě zanechal stopu, která přetrvá čas a jeho přechodné módy, s člověkem, jemuž se povolání a poslání spojily doslova ideální měrou.
Rodem Prachatičan (v originále "geborener Prachatitzer" - pozn. překl.), absolvoval renomovaný učitelský ústav v Českých Budějovicích (Budweis) pro obor matematika - technické kreslení - výtvarná výchova. Po studiích na vídeňské umělecké akademii nastoupil své první místo na měšťanské škole ve Vimperku a byl od té doby ve městě neodmyslitelným obohacením společenského a kulturního života zdejšího německého živlu. Nespočetný zástup svých žáků vedl jako učitel všeobecně oblíbený nejen ke kreslení a malování, ale i k múzickému chápání života. Zvláště záleželo nadšenému příslušníku hnutí Wandervogel a turnerovi na zachování domovského svérázu a selské šumavské kultury. Ke svým hledačským výpravám, které ho vedly do vsí a samot střední Šumavy, přibíral i své žáky, z nichž se mnohý vlastivědné práci věnuje až dodnes. Zvláštní zásluhy si získal při výzkumu lidového kroje, jehož obnovou se s úspěchem zabýval. Dnešní šumavský kroj, ať už ženský či mužský, jak ho můžeme vídat na krajanských setkáních, je do značné míry založen právě na přípravných pracích Heinze Steidla, který své domovině vystavil nepomíjivý památník i v mnoha knižních ilustracích, dřevorytech, akvarelech a olejomalbách. Po válečném nasazení a zločinném vyhnání (byla to etnická čistka!) zůstal "v závětří domova" (v originále "im ,Windschatten der Heimat'" - pozn. překl.), učil v bavorském Viechtachu a vybudoval tam z pověření ministerstva kultu roku 1950 střední školu. Totéž zopakoval v Regenu, kde vedl až do svého odchodu na penzi roku 1974 státní reálku, kterou sám zbudoval, a odkud zprostředkoval školství celého regionu zejména v umělecké oblasti cenné podněty. Jeho tvůrčí perioda ať už jako výtvarníka či vlastivědného badatele se datuje až do opravdu vysokého věku a dala o sobě vědět v početných výstavách, které nejednou sklidily i čestná ocenění, jako např. v roce 1983 Steidlovi udělenou Kulturní cenu města Pasova či medaili města Regenu, nesoucí jméno Siegfrieda von Vegesacka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Samozřejmostí mu bylo i to, že obohacoval vždy znovu svými pracemi i výstavy u příležitosti vimperských krajanských setkání (v originále "Winterberger Heimattreffen" - pozn. překl.), dokud mu nemoc a smrt nevyrazily malířské i grafické náčiní z ruky.
Z jeho spisovatelské činnosti by neměly zůstat nepřipomenuty tři knihy. Jsou to tituly "Auch Du kannst zeichnen". Geschichte in Bildern" a "Der Wald und seine Welt". Ten naposled jmenovaný sestavil společně se svým nejstarším synem Herfriedem, který tragicky zemřel čtyři týdny po svém otci.
Šumava na obou stranách svého hlavního hřebene má Heinzi Steidlovi věru za mnohé co děkovat. Zůstane zejména pro nás, jeho někdejší žáky, nezapomenutelnou učitelskou osobností.


Glaube und Heimat, 1999, č. 6, s. 5-6


- - - - -
* Prachatice / České Budějovice / Vimperk / † † † Regen (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Nekrolog v krajanském měsíčníku
Záznam prachatické oddací matriky o svatbě jeho rodičů
Měšťanský pivovar v Prachaticích na staré pohlednici
Jeho obálka šumavského krajanského kalendáře na rok 1965
Jeho titulní kresba k masopustní povídce Friedl Mally Palmové v krajanském kalendáři

zobrazit všechny přílohy

TOPlist