logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WILLI STEGER

Modrý sloup

Čekáme a čekáme, že bude Modrý sloup, ten starý historický hraniční přechod (v originále "der alte historische Grenzweg, die Blauen Säulen" - pozn. překl.), znovu otevřen. To je naše naléhavé přání. Neboť kdyby se tak stalo a ta odedávna užívaná historická stezka znovu ožila, mohli by jí naši čeští přátelé kdykoli vyjít na Luzný (Lusen) i na Roklan (Rachel) a my bychom po ní směli putovat do Čech. To chceme.


www stránky Radio Praha

P.S. Takto se 21. srpna 2006, kdy bylo na pár nedělí ve skupinách v čele s průvodcem "národního parku" možno vystoupit i z "české strany" od Březníku (Pürstling), kde se odehrává Klostermannův román V ráji šumavském, pěší stezkou na Luzný, vyslovil Willi Steger za německé sdružení Karl-Klostermann-Verein k budoucnosti přechodu Modrý sloup na vlnách německého vysílání Českého rozhlasu(pouhých pět dnů nato tam s ním vysílali rozhovor i o vzniku zmíněného sdružení u příležitosti slavnostního znovuoživení míst, kde nad Srním (Rehberg) stávala kdysi Hauswaldská kaple. Jan Stráský, bývalý ředitel českobudějovického Krajského úřadu a sám vášnivý turista, prohlásil na téma Modrého sloupu o rok později, že argumenty parku proti otevření přechodu jsou lživé. Titulek rozhovoru pro Idnes.cz s ním zněl: Otevřete Modrý sloup. Že to nejde, je lež. Jak daleko je v září 2007, kdy padla tato Stráského slova, budoucnost? Jak daleko je od Březníku Bavorsko? Jak daleko je Modrý sloup?

Sklářský skřítek zvaný "Durandl"

Před mnoha staletími vešli skláři, paliči popela (Aschenbrenner), uhlíři (Köhler) a stupaři (Pocherleute) do českobavorského pralesa. Zužitkovali jeho bohatství pro výrobu prostého lesního skla.
V lese žili tenkrát přirozeně také rozliční duchové a skřítci. Jeden z nich, malé postavy s břichem jako koule, huňatých hustých a dlouhých vlasů a krátkých nohou, to měl zvlášť těžké s živobytím. Vydal se tedy hledat něco lepšího.
Při tom svém putování šel zrovna kolem jedné sklářské hutě. Vklouzl dovnitř a skryl se do topeništní jámy. Teplo tavicí pece mu dělalo dobře a zalíbilo se mu brzy i mezi veselým nárůdkem sklářů.
Když se v noci sklo tavilo, díval se šmelcířům přes rameno. Durandl byl skřítek chudý. Neměl ani zlato, ani drahokamy. Jeho bohatstvím byl bystrý rozum. Během času se nashromáždila v jeho hlavě všechna tajemství tavby skla a k nim přibyly i vlastní nápady, jak vylepšit základní směs, které se říká sklářský kmen. Tak nabyl pokladu, o který se se skláři rád podělil, pokud se k němu dobře chovali.
Učil šmelcíře, jak zelené lesní sklo vylepšit. Bylo teď jasné a průhledné, ne šedozelené a šlírovité. I recepty na barevné sklo pro kostely a katedrály šeptal v noci šmelcířům do ucha.
Tak se zrodilo během staletí naše krásné křišťálové sklo, zářivé jako ryzí horský krystal křemene, ohnivé jako rubín.
Durandl byl pořád mezi lidmi ze skelné hutě. Varoval je také, když hrozilo nebezpečí. Miloval sklárnu a lidi kolem ní.
Teprve když se zmocnily výroby skla "věci ze železa", všechny ty stroje a automaty s jejich prskáním a pískotem, rachotem a zápachem, neměl tu už Durandl nijakého stání a v posledních letech ho už nikdo nikdy více nespatřil.


www stránky Spiegelau im Bayerischen Wald

Stavitelé sklářských pecí z oblasti kolem Železné Rudy v Čechách

Staletá tradice, která málem upadla v zapomenutí

Babička mé ženy, paní Anna Huberová, byla majitelkou hostince "Bayrischer Hof" v Zwieselu na tamní Bahnhofstraße (tj. Nádražní ulici - pozn. překl.). Častokrát své vnučce vyprávěla o stavitelích sklářských pecí, kteří sem přicházeli z Čech. Vždycky, když se v Tascherhütte nebo v Theresienthalu pořizovala nová tavicí pec nebo se nějaká starší opravovala, bydlívali ve dvacátých a třicátých letech ti lidé právě v jejím hostinci. Stavitelé sklářských pecí z kraje kolem městyse Železná Ruda v Čechách (Markt Eisenstein) byli v podunajské monarchii, jak se také říkalo Rakousku-Uhersku, po Německu i po celé Evropě vůbec od půle 18. až do půle minulého století dvacátého známými a ceněnými odborníky .
I po první světové válce existovaly v nově vzniklé Československé republice firmy, které se zabývaly stavbou sklářských pecí a jejichž práce byla velmi žádána v zemích východní Evropy i v Německu.
Jak došlo k takovému soustředění stavitelů pecí právě kolem Železné Rudy? Pokusím se objasnit svůj názor na vývojové souvislosti, které k tomu vedly.
Johann Georg rytíř von Hafenbrädl provozoval v rozmezí let 1750-1786 v Čechách, Bavorsku, na Slovensku, v Uhrách a v Sedmihradsku kolem třiceti skláren. Pro stavbu sklářských tavicích pecí pak potřeboval zedníky specialisty. Ti byli posíláni z jedné sklárny na druhou, až se postupně jako stavitelé sklářských pecí osamostatnili a založili si vlastní své firmy. Takoví odborníci byli žádáni v každé ze skláren.
Vzhledem ke svým znalostem přinášeli při stavbě nových tavicích pecí, vedlejších pecí, jakož při opravách pecí už užívaných, do skláren v celé Evropě mnohé technické novinky a různé detailní informace pro skláře i hutní osazenstvo. Vedle vlastní stavby pecí obstarávali tito zedníci také ohnivzdorný materiál - cihly z přírodního písku, dinasové cihly a silikové klenáky, šamotové cihly, pokud si je nemohli vyrobit v místě. Zpracovávání přírodního kamene a šamotových desek na stavební hmotu dokázali zajistit i ve sklárně. Při přípravě ohnivzdorného materiálu a pískových cihel, především magdeburských desek, onemocněla řada stavitelů pecí chorobou nazývanou tehdy "Staublunge" (tj. "prach na plicích" - pozn. překl.), později kvalifikovanou jako nemoc z povolání pod jménem "silikóza".
Stavitelé pecí z oblasti kolem Železné Rudy v Čechách přispěli významnou měrou k rozvoji sklářských center v Čechách, Bavorsku a Rakousku. Paul Friedl zv. "Baumsteftenlenz" (je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), známý autor knih lidové četby z prostředí Šumavy a Bavorského lesa, píše ve své knize "Der große Sturm", že majitel sklárny v Riedlhütte jménem Roscher nebyl (někdy kolem roku 1870) nadále spokojen se stavitelem pecí Pauscherem (ze šumavského Arnoštova /Ernstbrunn/?) a povolal ze Železné Rudy jiného stavitele Uhrmanna, který pak na dlouhá léta v Riedlhütte zastával tuto práci.
V Železné Rudě měl skutečně jistý Friedrich Johann Uhrmann, narozený v roce 1869, firmu věnující se stavbě sklářských tavicích pecí, současně pak vlastnil sklárnu v rakouském Schneegattern. Uhrmann měl prý stavět pece v Čechách, Bavorsku (Theresienthal, Frauenau, Riedlhütte), Rakousku i Uhrách, jakož i v Rumunsku a v Rusku. O svou rakouskou sklárnu se příliš nestaral a přenechal ji péči správce, takže podnik šel na počátku minulého (rozuměj dvacátého - pozn. překl.) do konkurzu.
Známý šumavský vlastivědný autor Josef Blau (rovněž samostatně zastoupený na těchto webových stranách - pozn. překl.) píše:
"Naši železnorudští stavitelé sklářských pecí Uhrmann a Passauer, známí ve všech zemích, kde se provozují sklárny, vyprávěli: 'Kamkoli jen jsme přišli, do Švédska, Ruska, do Nizozemí či do Uher, do Polska či do Egypta, všude nás zdravili krajané z obou stran Šumavy (v originále 'von beiden Seiten des Waldes' - pozn. překl.), kteří se tam u nás narodili nebo tam kdysi přivandrovali a uměli ještě víceméně dobře hovořit nářečím té končiny. Šumava (v originále 'Wald' - pozn. překl.) je skutečně kolébkou sklářství a vysílá z domova skláře doslova do celého světa!"
Mnoho železnorudských rodin bylo činných při stavbě sklářských pecí a jejich příslušníci byli za svou prací neustále "na cestách", takže se díky svým schopnostem, pro něž byli všude žádáni, dostali až do Ruska, Finska, Rumunska či Turecka.
"Šumavská" příjmení jako Uhrmann, Passauer, Wagenbauer, Wudy, Lendner, Fuchs, Eichinger, Keilhofer, Bruckdorfer, Pschaidl, Peschl, Fastner, Bayerl či Schmidt měla po dvě staletí zvuk v oboru staveb sklářských pecí a jejich nositelé byli i autory mnoha technických novinek a originálních postupů.
Vynálezy Friedricha Augusta Siemense - plynový generátor, regenerativní otop sklářských tavicích pecí z roku 1857 (Wikipedia uvádí ovšem rok 1847 a jméno Sir Carl William Siemens! - pozn. překl.) a sklářskou tavicí vanu z roku 1867 - si železnorudští stavitelé pecí rychle osvojili a dále je úspěšně rozvíjeli.
Už před rokem 1890 odváděly firmy Uhrmann z městyse Železná Ruda kompletní stavby sklářských hutí, od generátorů přes celý systém plynových a vzduchových kanálů až po samu tavicí pec.
Počátkem dvacátého století zaměstnávaly železnorudské firmy stavitelů sklářských pecí nově i inženýry-specialisty pro tepelnou techniku.
Níže uvedené firmy v Železné Rudě, které se zabývaly stavbou sklářských tavicích pecí, jsou sice známy touto svou činností v 19. a 20. století, všechen dokumentační materiál, jenž se jich týká, není ovšem zatím zdaleka uveden ve své úplnosti.
Jde o následující firmy:

  • Emanuel UHRMANN, stavba sklářských pecí, od roku 1860
  • Alois UHRMANN, stavba sklářských pecí, nejméně od roku 1870
  • Michael UHRMANN, firma pro stavbu sklářských pecí, zmiňovaná v roce 1900
  • Ing. Alois UHRMANN (synovec předešlého), založil samostatnou firmu roku 1912 v Dubí (Eichwald) u Teplic (Teplitz), v blízkosti velkých skláren otápěných severočeským hnědým uhlím
  • Friedrich Johann UHRMANN, dříve Michl UHRMANN & syn, Železná Ruda/Šumava, firma založená v roce 1865 (kdy, jak shora zmíněno, se F.J. Uhrmann narodil), tedy krátce po vynálezu Siemensova regenerativního otopu
  • Hermann PASSAUER, stavba sklářských pecí, firma založená před rokem 1890 Hermannem Passauerem a jeho tchánem Mitteruntzerem, stavitelem ze Železné Rudy, rozvíjela se pravděpobně vůbec nejúspěšněji ze všech uvedených

Asi roku 1925 byla firma Passauer převzata Dr.Ing. Hermannem Passauerem jako jediným vlastníkem. Dr.Ing. Hermann Passauer pracoval již za studií ve firmě svého otce, později studoval v Praze a ve Vídni tepelnou techniku, strojírenství a také pozemní stavitelství. Veškeré zkoušky skládal s klasifikací "vorzüglich" (tj. "výborně") či "sehr gut" (tj. "velmi dobře"). Zaměstnával na 50 stavitelů pecí, řadu technických kresličů a stavbyvedoucích. K rozvoji a zdokonalení sklářských tavicích pecí i pecí vanových přispěl Passauer řadou vlastních patentů a publikací. Zprávy o topných zařízeních sklářských pecí, tepelných generátorech, které docházely na pražská ministerstva, byly pravidelně postupovány Dr.Ing. Passauerovi jako odborníkovi k posouzení. Byl vysoce kompetentním partnerem nejen v odborných diskusích, všeobecně oblíben už pro svůj vskutku vlídný postoj k lidem. Passauer býval vždy vítán na výročních zasedáních Německé sklářské společnosti (DGG) a měl tu často odborné přednášky. V mnoha odborných časopisech můžeme číst jeho články o stavbě pecí a o vylepšování spalovací a tepelné techniky. Stavitelé pecí v Plößbergu nazývali Passauerovu firmu "Pemperlbetriebe" (tj. "pimprlové podniky" - pozn. překl.). Jenom v krizovém roce 1931 provedla však tato "malá" firma 102 staveb sklářských pecí, a to i v Durynsku, kde měla konkurenci ve firmě Sorg.
S nástupem Třetí říše počíná osobní tragédie Dr.Ing. Passauera a tím i jeho firmy. Počátkem třicátých let byl (tedy za Československé republiky - pozn. překl.) starostou městyse Železná Ruda a byl jím pak i po říšském záboru v letech 1940-1943. V roce 1943 musel před stranický soud (Parteigericht) pro "obchodní styky s Židy", jak zněla obžaloba. Byl vyloučen z národně socialistické strany a musel se vzdát starostenského úřadu. Jen jeho odborné znalosti, které byly důležité pro sklářskou výrobu, ho uchránily před koncentračním táborem. I v jeho firmě byly samozřejmě zaměstnány osoby, které se v každém ohledu přizpůsobily nacistické ideologii. To byl nejspíše důvod, proč byl Passauer hned 19. května 1945 zatčen českými partyzány a ani ne týden nato 25. května bez jakékoli řádné žaloby a soudního řízení popraven. Když jej chtěli 27. května 1945 Rusové s celou jeho rodinou deportovat jako sklářského odborníka do Sovětského svazu, byl už Passauer dva dny po smrti.
Věhlasnou firmu převzal pak jeden Čech z Poděbrad jménem Nagel. Poněvadž ale Passauer a jeho spolupracovníci stačili ukrýt veškerou technickou dokumentaci a plány provozu, nemohl mít z něho Nagel nijaký prospěch a brzy zmizel. Úspěšné stavby sklářských pecí ve východní Evropě dokumentuje tedy nakonec jen Passauerovo osobní fotoalbum. Tak s koncem druhé světové války a s ním spojeným vyhnáním z východních oblastí skončila i tato "česká" tradice stavby sklářských pecí.
Jedna skupina stavitelů sklářských pecí se odvážila začít ve Spolkové republice Německo ve svém oboru podnikat znovu, např. Ing. Emanuel Uhrmann ve Zwieselu a v Mnichově, jeho firma šla však koncem sedmdesátých let minulého století do konkurzu. Stavitelé pecí, kteří v ní byli zaměstnáni, odešli pak do jiných skláren nebo k "pecařským" firmám do Plößbergu (obec v Horní Pfalci blízko hraničního přechodu do Čech na středověké tzv. "Zlaté cestě" z Prahy do Norimberka, od roku 1951 městys - pozn. překl.). Ing. Bayerl přesídlil s celou svou rodinou do Egypta a stavěl sklřské pece tam. V roce 1973 se osamostatnil stavbyvedoucí firmy Uhrmann Fritz Wagenbauer ve Zwieselu, firma existuje jěště dnes ve druhé generaci a pokud bereme v úvahu Uhrmanny, trvá tak jejich tradice v oboru dokonce už v páté generaci.


Glas ohne Grenzen - Sklo bez hranic (2003), s. 229-236

P.S. Překlad Jitky Lněničkové ze sborníku textů, přednesených na semináři v bavorském Frauenau 1.-3. listopadu 2001, jsem na mnoha místech pro potřebu čtenářů těchto webových stran a žádoucí "vědomí souvislostí" upravil a opravil (např. "tavicí" namísto "tavící", "Schneegattern" namísto "Schneegarten" atd.) - přesto však zůstává jejím. Willi (vlastně Willibald) Steger je v knize představen jako "sklářský technik a bývalý vedoucí provozu firmy F.X. Nachtmann v závodě Riedlhütte". Překladatelčin vlastní příspěvek na zmíněném semináři, text o středověkých "vireatores", tj. sklářských mistrech doby Karla IV. Konrádovi z Nýrska a Václavovi z Klatov, náleží k nejzajímavějším materiálům z dějin Šumavy, které jsem kdy vůbec četl. "Škoda", že jako text v originále český nemůže být sem do Kohoutího kříže pojata.

Willi Steger, šéfredaktor nakladatelství Ohetaler-Verlag v bavorské osadě Riedlhütte, která dnes tvoří se Sankt Oswald jedinou obec, sbírá se svou ženou Christou po léta sklářské pověsti ze Šumavy a Bavorského lesa. V knize "Hexen, Druden und Durandl", kterou sestavil Hans Schopf a která vyšla i v českém překladu pod názvem "Začarovaná Šumava" v Sušici (Nakladatelství Dr. Radovan Rebstöck), tvoří pověsti Christou a Willim Stegerovými zapsané celý úvodní oddíl a závěrečné "základní historické informace" mají v čele jejich text, vysvětlující "Kdo byl 'Durandl'?" Duch "Durandl", který ve sklářských pověstech často vystupuje, je podle jejich vyjádření znám nejen na samotné Šumavě a v Bavorském lese, ale i v některých rakouských a českých sklárnách. Někdy se píše i "Turandl" a najdeme ho nejen u Hanse Watzlika v jeho románě "Die Leturner Hütte", nýbrž i v souboru "Glasmachergeschichten und Glasmachersagen" (tj. "Sklářské příběhy a pověsti") od Paula Friedla a nověji pak v knize "Hüttenstaub" (tj. "Hutní prach") Karla-Heinze Reimeiera. Všichni tři právě zmínění autoři jsou samostatně zastoupeni také na internetových stranách Kohoutího kříže. Podle Christy a Williho Stegerových pochází jméno "Durandl" (jako přezdívku je prý rád používá už zmíněný Hans Schopf, předseda sdružení Heimatverein "d' Ohetaler Riedlhütte e.V.") jako zosobnění duší mrtvých sklářů, kteří v huti ještě straší, či dokonce duší prvých zdejších sklářů z Murana, těch úplných prapředků, zvaných "Urahnen", právě ze zdrobněliny slova "Urahne" v bavorském šumavském dialektu na "d'Urahndl" a z toho "Durandl". Podobně vzniklo ostatně ze sklářského slova "ein Tiegel"(tj. tyglík, kelímek, kadlub, také "hnízdo" tavicí pece) krásné šumavské místní jméno Antýgl, které asi každý návštěvník těch nádherných končin tak dobře zná. Žijí v nich duchové dobří i zlí, a to už dávno bez omezení hranic, jako krása a křehkost sama.

- - - - -
Riedlhütte (BY) / Modrý sloup / hora Luzný / hora Roklan / Železná Ruda

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V listopadu 2004 hovoří při slavnostním vysvěcení opraveného hrobu Karla Klostermanna v Plzni
Při  udělování ceny "Baumsteftenlenz-Preis" v roce 2005 ho vidíme vedle
Karla-Heinze Reimeiera stát prvního zleva, první vpravo hovoří právě
Hans Schopf a vedle něho druhý zprava stojí laudátor Adalbert Pongratz
Tady stojí uprostřed ostatních na slavnosti znovuvysvěcení základů Hauswaldské kaple u Srní v létě
roku 2006, za ním úplně vpravo s fotoaparátem tehdejší ředitel NP Šumava Alois Pavlíčko
(Williho Stegera můžeme vidět i ve filmu České televize o Karlu Klostermannovi, viz Anna Jelineková,
stopáž 23:00 až 24:38)
Na jiném snímku z téže slavnosti stojí zcela vlevo, třetí zleva je zachycen prof. Pafko, známý pražský chirurg, dále vpravo pak předseda Sdružení Karel Klostermann - spisovatel Šumavy Václav Sklenář a Alois Pavlíčko
Zcela vpravo na témže místě po boku Dr. Vladimíra Horpeniaka, druhou zleva vedle bělovlasého pasovského biskupa z let 1984-2001 Franze Xavera Edera vidíme Stegerovu manželku Christu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist