logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MAX STEFL

Doslov ke Stifterovu souboru novel "Bunte Steine" v edici Exempla Classica

Daleká je cesta, vedoucí od prvých literárních pokusů Adalberta Stiftera až k jeho poslednímu velkému dílu. Když o svém "Vítkovi" (v originále "von seinem Witiko" - pozn. překl.) - nejvelkolepějším historickém románu (poprvé vyšel v letech 1865-1867 - pozn. překl.), kterým se německá literatura kdy prokázala - jednou poznamenal: "Mit dem Witiko werden mich die Leute erst nach hundert Jahren verstehen" (tj. "Až budou lidé číst mého Vítka za sto let, pak mu teprve porozumějí." - pozn. překl.), pak tím téměř prorocky přesně označil časový bod, v němž se ta předpověď opravdu naplnila. Nenarazil ovšem teprve "Vítkem" na nepochopení své doby, nýbrž také jeho obsáhlému románu "Pozdní léto" (v originále "Der Nachsommer", 1. vydání 1857 - pozn. překl.) a mnohým jeho pozdějším povídkám měl zůstat vnější úspěch odepřen. Už sbírka šesti novel, které dal název "Bunte Steine" (tj. Pestré kameny" - pozn. překl.), zaznamenala (rozuměj v roce 1853, kdy ve dvou svazcích poprvé vyšla - pozn. překl.) rozporuplné přijetí. Přitom byl Stifter ve svých začátcích hojně čtený a také hojně chválený autor, když se tenkrát v různých almanaších a časopisech objevovaly jeho první povídky, které později spojil do šesti svazků pod společným titulem "Studie" (vyšly v letech 1844-1850 a sdružují tituly, vyšlé předtím /v závorce za titulem originálu uvádím jeden z titulů i jinak pojmenovaných vydání českých překladů a rok 1. vydání originálu/ a potom i samostatně, a to "Das Haidedorf" /Vesnička na pláni/ 1840, "Der Hochwald" /Hvozd/ 1841, "Abdias" /Abdiáš/ 1842, "Brigitta" /Brigita/ 1844, "Das Hagestolz" /Starý mládenec/ 1845 a "Der Waldsteig" /Lesní pěšina/ 1845 - pozn. překl.). Čím více se však vzdaloval od subjektivně romantizujícího stylu a probojovával se k objektivně typizujícímu líčení, především pak v utváření svých postav, tím méně ho provázelo čtenářů, pokřivených tehdejší tendenční a senzační literaturou. Nemálo k tomu přispěla skutečnost, že kritici a literární historici jeho a následujících časů, a to až do těch našich, vštípili o něm veřejnosti do hlavy klišé na způsob podobizny počestného, ba šosáckého školního rady, světu vzdáleného idylika, strašícího po staletí v dějinách literatury. Teprve v naší době nadešla veliká změna, která spisovateli přiznala legitimní místo nejen snad v německé, nýbrž v celé světové literatuře.
Nedalo se kdysi učinit víc pro zlehčení, ba nepřípustnou banalizaci díla lineckého školního rady, aby vznikl lživě harmonizující ideální jeho obraz, který se míjel s pravdou a skutečností. Dnes víme, že Stifterův život byl už časně zastíněn tragikou, počínaje jeho nešťastnou láskou k Fanni Greiplové až k bezradostnému a přes všechna písemná ujištění o lásce problematickému manželství s duchovně mu nerovnocennou Amalií Mohauptovou - přičemž vlastní vina v obou případech na Stiftera po celý život těžce doléhala; nikoli bez důvodu zaujímá problém viny v jeho pracích ústřední pozivi - a až k hořce jím pociťované bezdětnosti tohoto manželství a dobrovolné smrti jeho schovanky Juliany. K tomu přistupuje zápas proti z domova přinesenému vášnivě prudkému založení - stačí pomyslet na nově často citovaný Stifterův výrok o "tigerartige Anlage" (tj. "tygří povaze" - pozn. překl.) lidí všeobecně - osamění v Linci, rok od roku tísnivější a spisovatelskou práci víc a víc omezující úřad, nepřestajné starosti o peníze, vršící se zneuznání a opovržlivé znevažování jeho literárního díla, narůstající hypochondrie, konečně pak počínající pomalá neduživost a churavění až ke dni, v němž si nade vším si zoufající v návalu poblouzení mysli a týrán tělesnými bolestmi, daroval smrt.
Také převraty a zmatky doby - Stifter bral na denních událostech živou účast - zasmušovaly jeho život. Revoluční hnutí roku 1848, do něhož zpočátku vkládal všemožné naděje, jej hluboce zklamalo. "Das war ein fürchterliches Jahr!" (tj. "To byl strašlivý rok!" - pozn. překl.) píše v březnu 1849 svému příteli a nakladateli Heckenastovi a pokračuje (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "S ohledem na věci, jež nadejdou, nemohu být ani na okamžik zklamán, byť bych byl i toliko jednou ušetřen hlavního zklamání, totiž z toho, že bych bral za slovo naše takzvaně vzdělance... Ideál svobody je nadlouho zničen, kdo je mravně svobodný, může být i státoobčansky, ba vždy také je; jiným k tomu nepomohou všechny mocnosti zemské. Je totiž jen jediná moc, která to dokáže, a tou je opravdové vzdělání . Proto se ve mně rodí až chorobná touha, která praví: "Nechte maličkých přijíti ku mně"; neboť jen skrze ně, vezme-li stát jejich výchovu a lidský růst do osvícených rukou, může být nastolen rozum, tj. svoboda, jinak navěky nikdy... Můj Bože, rád bych dal svou krev, kdybych mohl lidstvo jedním rázem pozvednout na takový stupeň mravní dokonalosti, na jakém bych si je přál mít." (až teď si uvědomuji, že jsem tento překlad Stifterových slov umístil ještě v roce 1970 a 1971 na záložku druhého a třetího svazku výboru jeho povídek v nakladatelství Růže, z něhož jsem byl právě předtím nuceně "odejit" - pozn. překl.) Toto překvapivé nadhodnocení vzdělání a rozumu, jímž Stifter dává znát, že jej v jeho vlastním vzdělání zatížilo dědictvím francouzské revoluce a osvícenství, může ústit zase jen ve zklamání. Očekávání, která spojoval s brzy nato převzatým úřadem školního rady a inspektora hornorakouských obecných škol, musila zůstat nezbytně nenaplněna, poněvadž je naplnit prostě nelze.
Právě ve stejnou dobu, tj. počátkem roku 1849, chápe se Stifter opět jednoho starého plánu, který s jeho vírou, očekávající spásu od mladé generace, úzce souvisí. Myšlenka psát dětské povídky se vynořuje už v jednom dopise z roku 1843. Trvalo přesto deset let, než tyto povídky, vybrušované s nevýslovným úsilím a téměř všechny přepracovávané z raných verzí, mohly pod titulem "Bunte Steine. Ein Festgeschenk" (tj. "Pestré kameny. Sváteční /vánoční/ dárek" roku 1853 souborně spatřit světlo světa. Nekonečné průtahy v dohotovování nových verzí - spisovatel neměl v pilování a zdokonalování nikdy dost - vystavovaly nakladatele těžké zkoušce trpělivosti. Zůstalo sice při dětských povídkách, poněvadž všechny pojednávaly o dětech, četbou pro děti, jak to Stifter plánoval, však v nijakém případě nebyly, ba nehodily se ani pro jinochy, jak zamýšlel autor nyní. Na to byly příliš trpké a vážné: co do látky i jazykově většinou k pochopení jen zralejšímu čtenáři, jak byly hluboké a symboly přímo těhotné. Je také příznačné, že všechny povídky souboru "Pestré kameny" - až na jedinou výjimku, totiž povídku "Katzensilber" /tj. "Kočičí stříbro", napsanou přímo pro celý soubor - nesly ve svých prvotních verzích (v originále "in ihren Urfassungen" - pozn. překl.) jiné, charakterističtější tituly, hledící samým názvem poukázat na obsah vlastního textu v jakémsi jeho látkovém zhuštění (v originále "Stoffkomprimierung" - pozn. překl.) několika málo slovy. Tak se "Bergkristall" (tj. "Horský křišťál" - pozn. překl.) zval původně "Der heilige Abend" (tj. "Svatvečer" či "Štědrý večer" - pozn. překl.), "Kalkstein" (tj. "Vápenec" - pozn. překl.) zase "Der arme Wohltäter" (tj. "Chudý dobrodinec" - pozn. překl.), (tj. "Horský křišťál" - pozn. překl.), povídka "Granit" (tj. "Žula" - pozn. překl.) měla v prapůvodní verzi název "Die Pechbrenner" (tj. "Smolaři" - pozn. překl.), "Turmalin" (i česky "Turmalín" - pozn. překl.) pak "Der Pförtner im Herrenhause (tj. "Vrátný v panském domě" - pozn. překl.) a konečně "Bergmilch" (česky doslova "Horské mléko", jinak pro dotyčný minerál byl nalezen i český termín "pěnitec" /někdy i, a to třeba i pro druhově odlišné minerály, termíny "sintr", "travertin", "pramenit" či "pěnovec" - pozn. překl.) "Wirkungen eines weißen Mantels" (tj. "Působení bílého pláště" - pozn. překl.). Tyto tituly prapůvodních verzí měly ve své době asi silnější půvab pro čtenář nežli později zvolená jména kamenů, jež co do vztahu k obsahu jsou místy spíše myšlenkovou umělůstkou (v originále "ein Denkkunststück" - pozn. překl.). Soubor měl dostat jednotný název a Stifter si to, jako ostatně vždycky, nijak neulehčoval. Jeho láska k přírodě, jeho přesvědčení, že v nejnepatrnějším a nejnenápadnějším kameni se dokáže vyjevit všechna Boží sláva a nádhera, dalo mu myslit na "polní kameny" (v originále "an ,Flursteine'" - pozn. překl.). Aby však poukázal na druhovou rozličnost a mnohotvárnost milovaných kamenů jeho sbírek, učinil z nich "pestré kameny", pestré v barvě a vzájemném srovnání, a přece skromné jak jen kameny mohou být ve velikém díle stvoření.
Povídky zveřejněné zde ve své konečné podobě, kterou jim Stifter dal, stojí vprostřed jeho životního díla. Vykazují sice, poněvadž mnohé prapůvodní verze vznikly opravdu značně dříve, stopy jeho raného slohu, jsou však přesto, v souhlase s novým klasickým slohovým ideálem, přetvořeny s tak velkou formální silou, že mohou být jednotlivě považovány za výtvory nové. Autor natahuje děj, prohlubuje charaktery, připojuje k obrazu nové jednotlivé tahy, smazává příliš křečovité a přepjaté myšlenkové pochody a těší se ovšem z tojo, když mu jeden návštěvník, který se dovídá o všem jeho úsilí, napíše, že dosáhl "Xenofontovy jasnosti a prostoty". Jeho vůle k jazykové stylizaci se ovšem mnohdy ocitá v rozporu s původním pocitem a ne vždy dokáže uniknout nebezpečí vystřízlivění z něho.
Ta povídka ovšem, která měla zaujmout ve sbírce prvé místo, totiž vyprávění "Der alte Hofmeister" (tj. "Starý hofmistr" - pozn. překl.), rozrostla se během času ve třísvazkový román "Pozdní léto". Nesejde příliš na tom, že ze zbývajících šesti povídek ne všechny stojí na stejné básnické výši. Vedle nesrovnatelných mistrovských děl jako "Horský křišťál", "Vápenec" či "Žula" tři zbylé kusy trochu zaostávají, ačkoli i ony mají své zvláštní půvaby. Je Stifterovi vlastní, že některá jeho díla mají v sobě cosi divokého a vzdorného. To mohl vycítit i Thomas Mann, když (v malé pasáži o Stifterovi ve svém textu "Entstehung des Doktor Faustus" /česky "Jak jsem psal Doktora Fausta") poznamenal, "dass hinter der stillen innigen Genauigkeit seiner Naturbetrachtung eine Neigung zum Exzessiven, Elementar-Katastrophalen, Pathologischen wirksam ist". (/na s. 90 českého vydání/ v překladu Dagmar Eisnerové to zní "že právě za tichou, vroucnou přesností jeho pozorování přírody se tají sklon k excesům, k přírodním katastrofám, k zjevům patologickým" a pokračuje hned slovy "jaký se třeba děsivě projevuje v nezapomenutelném líčení dlouhé prudké sněhové vánice v Bavorském lese" /viz překlad pod názvem Zima v lese na webových stranách Kohoutího kříže/ - pozn. překl.) Týká se to i mnohých pasáží "Pestrých kamenů".
V proslulé, kousavým epigramem Friedricha Hebbela vyprovokované, i nověji diskutované předmluvě k "Pestrým kamenům" (v originále ",Vorrede' zu de ,Bunten Steinen'" - pozn. překl.) se Stifter pokouší in nuce (tj. stručně - pozn. překl.) podat své umělecké vyznání víry. Není asi zcela od věci, když Frederich Stopp (v periodiku "Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte" z roku 1954) tvrdí, že spisovatel touto předmluvou "der Forschung eine harte Nuss zu knacken gegeben" (tj. "dal badatelům rozlousknout tvrdý oříšek" - pozn. překl.). Stopp vychází ze stanoviska, "dass die Vorrede, mit ihren allgemeinen und unsystematischen Feststellungen, die an manchen Stellen zu kunstheoretischen Allgemeinplätzen werden, an anderen elliptisch und mehrdeutig sind... als das Produkt einer von Stifter selbst nicht gewählten polemischen Kampflage eher der Erläuterung durch die Erzählungen bedarf, als umgekehrt" (tj. "že předmluva se svými obecnými a nesystematickými zjištěními, která se na mnoha místech stávají umělecko-teoretickými floskulemi, na jiných jsou prostě neúplné a víceznačné... vyžaduje jako produkt Stifterem samým nezvolené polemické bojové pozice spíše vysvětlení prostřednictvím povídek samých, než aby tomu snad bylo naopak" - pozn. překl.). Stopp věří v potřebu "zeigen zu können, daß diese Erzählungen eine unerwartete Fülle von inneren symbolischen Zusammenhängen aufweisen. Diese erlauben Schlüsse auf Stifters künstlerische Absicht, die kaum jemals aus den Verallgemeinerungen der Vorrede zu entnehmen wären" (tj. "moci ukázat, že tyto povídky vykazují nečekanou plnost vnitřních symbolických souvislostí. Ty pak dovolují závěry o Stifterových uměleckých záměrech, jaké by sotva kdy mohly být vyvozeny ze zevšeobecnění předmluvy." - pozn. překl.). Nedostává se tu místa na to, abychom sledovali tyto úvahy a připomínky, zasloužily by si však asi nějakou opravdu vážnou diskusi. V každém případě chyběla Stifterovi - což Stopp zjišťuje a což jej opravňuje k jeho úvahám - zvláštní schopnost nějaké teoreticky exaktní formulace.
Stifterova velikost spočívá výhradně v jeho básnickém ingeniu, jímž dokáže s jistotou snivce tvořit z vlastního podvědomí, jímž vyzvedá a zbytostňuje z hloubi duše své postavy a jejich osudy. To úsilí v jednotlivostech však ctí tvůrčího člověka, který ví o svém poslání a trpí tím, že z jeho úsilí a práce nevzniká dílo, jež by bylo od samého počátku dokonalé.
"Oft weiß ich nicht," píše se na jednom místě ve "Vítkovi", "was die Dinge fordern." (zazní to z úst Vítkových a v českém překladu Jitky Fučíkové čteme na s. 575 takřka neuvěřitelného českého vydání /sazba se udála v říjnu 1952 a k tisku došlo 10. dubna 1953, měsíc po smrti Stalinově dne 5. března téhož roku/: ",Často nevím, čeho doba právě vyžaduje,' řekl Vítek." - pozn. překl.).
"Es wäre gut, wenn alle wüssten, was die Dinge fordern; denn dann täten sie den Willen Gottes." (v českém překladu z téhož vydání /s. 574/ ústy pasovského kardinála Quida v rozhovoru s Vítkem: "A jestliže jsi, jak pravíš, usiloval činit v tu či onu chvíli to, čeho právě bylo nejvíc třeba - kéž by to jen všichni lidé činili a rozpoznali - plnils nejlépe vůli Boží." - pozn. překl.) Stifter plnil vůli Boží, jak jen dobře to dokázal, jako "muž míry a svobody" (v originále "ein Mann des Maßes und der Freiheit" - pozn. překl.), jak sám sebe označil. Tak i nacházíme v jeho odkazu, k němuž "Pestré kameny" náležejí, znovu celého člověka, jen když je nám dáno číst znamení, která umějí udat stopy (v originále "wenn wir nur die Zeichen zu lesen, die Spuren zu deuten verstehen" - pozn. překl.).


Stifter, Bunte Steine (1960), s. 340-345

Není to rozhodně doslov ledajaký a zejména nikoli k nějaké ledajaké knize. Paperbacková edice "Fischer Bücherei" proslulého nakladatelství S. Fischer (o jeho zakladateli Samuelu Fischerovi /1859-1934/, mimochodem rodákovi z Liptovského Svatého Mikuláše, viz Wikipedia zahájila v roce 1960 vydávání zvláštní řady "Exempla Classica" s podtitulem "Die Fischer Bibliothek der hundert Bücher", shromažďující sto klasických děl světové literatury v pečlivém výběru. Řadu, v níž se Stifterovy "Pestré kameny" jako svazek č. 18 ocitají mezi Stendhalem, Joycem, Ibsenem, Thomasem Mannem, Euripidem, Swiftem, Leskovem, Zolou, Marlowem, Benem Jonsonem, Hofmannsthalem, Rousseauem, Cervantesem, Conradem, Kleistem a Tolstým, abychom zmínili jen čísla 10-25 neuvěřitelně ambiciozního počinu, uvádí Goetheova próza Viléma Meistera divadelní poslání a zakončuje dvojsvazek Goetheovy poezie. Max Stefl, označovaný v recenzi šestisvazkového vydání Stiferových sebraných spisů na stránkách listu Süddeutsche Zeitung Carlem Hohoffem díla za "znalce a strážce nejlepších verzí" Stifterových děl, jejichž vydání se stalo "plodem jeho práce, jeho oddanosti a jeho znalectví", býval v Mnichově, místě svého působení, zván i přezdívkou "Stifter-Stefl". Narodil se 15. září roku 1888 v Norimberku (Nürnberg), městě Čechám ze všech německých snad nejbližším. Sám svůj původ označil za "Mischung aus altbayrisch-schwäbischen Geblüt mit fränkischen Einschlag", tj. "směsi starobavorsko-švábské krve s franckým zabarvením". Berlín a Marku prý nikdy neviděl a asi ani vidět nechtěl. Maturoval roku 1907 v Řezně (Regensburg), kde jeho otec učil na zdejším gymnáziu. Následovala studia germanistiky a klasické filologie v Mnichově, kde vykonal státní zkoušku a promoval pak ve Freiburgu "im Breisgau" prací: "Beiträge zur Lehre von den Verbal-Zusammensetzungen mit an- im Mittelhochdeutschen" (tj. "Příspěvky k nauce o verbálních složeninách s předponou an- ve středohornoněmčině"). Od roku 1914 byl knihovnickým čekatelem na mnichovské univerzitní knihovně, od roku 1918 knihovníkem tamní Státní knihovny (Kohoutí kříž vděčí za mnoho obrazových příloh její digitalizaci prvých ročníků Sudetendeutsche Zeitung). Jeho láska ke Stifterovi mu pomohla překonal mizérie doby. Odepřel souhlas Třetí říši tou měrou, že byl už v roce 1934 propuštěn jako "neúnosný" živel a byl dokonce se svou ženou uvězněn. Po válce mohl ještě krátce znovu působit v knihovnické službě, z níž odešel v roce 1950 ve dvaašedesáti letech věku na penzi. Kupodivu se kromě doslovů ke Stifterovým dílům a editorské práce na nich souhrnně vyslovil ke svému literárnímu idolu jen dvakrát: v příspěvku ke třetímu svazku souboru o "velkých Němcích (Große Deutsche /1956/), vydávaného Hermannem Heimpelem, Theodorem Heussem (to byl jak známo vůbec první prezident Spolkové republiky Německo) a Benno Reiffenbergem, a ve studii "Adalbert Stifters Gestalten" pro Festschrift für Josef E. Drexel "homo homini homo" (tj. "člověk člověku člověkem") z roku 1966. K jeho nejvýznamnějším zásluhám náleží vydání Stifterova "Pozdního léta" roku 1919 poprvé od roku 1857 v jeho původní podobě. Označil později toto dílo za "verklärtes Bild unserer geheimsten Sehnsucht nach Vollkommenheit" (tj. "zjasněný obraz naší nejtajnější touhy po dokonalosti". Jeho dalšími literárními oblíbenci byli Georg Trakl, Franz Kafka, Oskat Loerke, Else Lasker-Schülerová a Karl Kraus (Kafka a Kraus jsou i samostatně zastoupeni na webových stránkách Kohoutího kříže), jeho kavárenskými společníky v Hofgarten-Café třeba Theodor Haecker, Richard Seewald, Werner Bergengruen, Sigismund von Radecki, Franz-Josef Schöningh, Josef Hofmiller aj., partnery jeho bohaté korespondence pak Gustav Wilhelm, Franz Hüller (oba rovněž samostatně zastoupeni na webových stránkách Kohoutího kříže), Ludwig von Ficker, Hermann Hesse, Richard von Schaukal (na webových stránkách Kohoutího kříže také i samostatně zastoupený), kněžna Mechthilde Lichnowská, Wilhelm Muschg a znovu i Karl Kraus, jehož vliv na Steflovy morální postoje je nesnadno přecenit. V Mnichově psal Stefl do "Mitteilungsblätter" zdejší jím založené a vedené Adalbert-Stifter-Gesellschaft (1949-1957) a v bavorské metropoli dne 14. října roku 1973 také zemřel a má hrob na Perlacher Forst, kde jsou pohřbeni i sourozenci Schollovi a jiní z členů proslulé odbojové skupiny Weiße Rose (Bílá růže). Byl jako Stifter moralistou a přimkl se k němu, co do vlastního svého literárního nadání nejvýše skeptický, asi především proto. Platí to jistě pro leckoho z obdivovatelů šumavského klasika, pro leckoho z nás.

- - - - -
* Nürnberg (BY) / † † † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka (1926) jeho vydání Stifterových novel Starý mládenec,
    Sestry a Popsaná jedlička v mnichovském nakladatelství Deutsche Meister Verlag
Obálka (1944) tzv. "Feldpostausgabe", tj. vydání "polní pošty" pro vojáky wehrmachtu z nakladatelství Adam Kraft, sídlícího tehy ještě v Karlových Varech, v tomto případě Steflem editované Stifterovy povídky Stará pěčeť
Grafika Ernsta Dombrowskiho na obálce (1951) vydání 3 Stifterových titulů v původní verzi, jejichž byl Stefl editorem v nakladatelství Adam Kraft v Augsburgu
Obálka (1955, Adam Kraft Verlag) Stifterovy povídky "Brigitta" se Steflovým doslovem
Vazba (1960) "lepšího" vydání Stifterových povídek v původní autorské verzi, jehož byl Stefl i v tomto případě editorem v augsburském nakladatelství Adam Kraft

zobrazit všechny přílohy

TOPlist