logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OTHMAR SPRINGER

Už ve čtrnácti letech jsem byl odkázán jen úplně sám na sebe

Vlastně jsem byl už ve čtrnácti letech zcela bez prostředků odkázán jen úplně sám na sebe. Jen silou vůle být vždy ten nejlepší vpředu (v originále "stets vorne der Beste zu sein" - pozn. překl.) jsem dosáhl svých cílů a úspěchu. Byla to výhoda, nemuset nikomu děkovat!

Tak doslova to napsal ve svých pamětech, se kterými kstáru začal. Měl o čem svědčit, jako ostatně každý Středoevropan naší převratné doby. Narodil se 16. ledna roku 1937 při železniční stanici Černá v Pošumaví-Hůrka (Schwarzbach-Stuben) a vyrůstal tam až do vysídlení v roce 1946 v obydlí svých prarodičů, poněvadž otec byl ve válce. Po odsunu se rodina ocitla nejprve v dolnobavorské vsi Haidlfing, kde vegetovala v těch nejnuznějších podmínkách. Tam a později v Landau chodil do školy. V roce 1950 mu umřela maminka. Dokončil jako premiant v Landau střední školu, odešel do Mnichova studovat inženýrské stavitelství na tamní Staatsbauschule a byl poté po dvanáct let činný jako stavbyvedoucí po celé Spolkové republice Německo zejména při rozvoji dálniční sítě. Zanechal tak po sobě opravdu viditelnou a trvalou stopu na mnoha místech země. V roce 1961 se oženil s Franziskou Gamringerovou a odstěhoval se do Furthu - o obci viz Wikipedia - kde se mu v letech 1962 narodili oba synové Othmar a Bernhard a on došel k rozhodnutí vystavět si tu i vlastní rodinný dům. Učinil tak vlastníma rukama, ačkoli přes týden pracoval na staveništích jinde po Německu. V tom domě na ulici jménem von-Hornstein-Straße žil pak až do posledka. Roku 1968 se odvážil založit si vlastní inženýrskou kancelář a osamostatnil se úspěšně. Vyžadovalo to ovšem častokrát práci bez ohledu na čas, tj. ve dne v noci. Nevyhýbal se přitom veřejným funkcím v komunální politice: ve Furthu působil po 28 let v radě města, z toho po 12 let jako zástupce starosty (v originále "2. Bürgermeister" - pozn. překl.) a člen okresního sněmu. Kromě toho byl plných 20 let členem poradního sboru furthské farnost, 12 let dokonce jejím předsedou. Prvou ze strašlivých ran osudu byla pro něho smrtelná nehoda, která v červenci 1979 postihla syna Bernharda. Nedokázal tu ztrátu vlastně nikdy překonat, i když to třeba neprojevoval navenek. V roce 1985 následovala nevývratná diagnóza manželčiny leukémie, končící jejím skonem v červenci roku 1994. V očích synových ztratil tehdy vůli k životnímu zápasu. Projevilo se to i opuštěním profese, a ačkoli se ze dvou srdečních infarktů, jež ho poté postihly, dokázal díky výjimečně odolné tělesné konstituci zotavit, na jaře 2010 mu zjistili nádor na plicích. Léčba chemoterapií selhala a 30. srpna 2010 zákeřná choroba jeho život ukončila. Syn Othmar v otcově inženýrském díle nejen pokračuje, nýbrž zanechal v krajanském časopise i svědectví o povaze člověka, která nezapřela rodilého Šumavana.

Svědectví synovo

Othmar Springer mladší

Ptáte se, jaký to byl člověk? Ten, kdo by se snad domníval, že žil jenom své práci, silně by se mýlil. Nejdůležitější v životě byla pro něho vždycky jeho rodina, kterou doslova nosil na rukou a chtěl jí vidět zabezpečenu. Bylo mu jasné, že je k tomu zapotřebí tvrdé práce a nešetřil při ní silami ani zdravím.
Pokud mu vybyl vedle rodiny a práce nějaký volný čas, platily jeho vášně lovu, letectví a psům. Se šumavským rodištěm ho pojil zejména poutní kaple na Dobré Vodě (Gutwasser) nad Horní Planou (Oberplan), jejíž stavební obnova by bez jeho osobního nasazení asi nebyla možná (v roce 2009 Národní památkový ústav díky dotacím Jihočeského kraje restauroval v kapli Panny Marie Bolestné i kostelní lavice - pozn. překl.).
Jako otce ho dobře charakterizují přívlastky velkorysý a mírný. Na nějaký opravdový střet s ním se i při té nejlepší vůli nedokážu rozpomenout. Byl mi vždycky významným rádcem v mnoha životních situacích, především v rozhodnutích ohledně mé profese. Prozíravost, kterou přitom prokazoval, se mnohdy plně prokázala i po letech.
Narození obou jeho vnoučat Bernharda 1993 a Rebeccy 1995 se mu staly světlými body v jinak tehdy truchlivém období kolem úmrtí jeho ženy Franzisky. Ty dvě děti z něj učinily pyšného dědečka. Napsal o tom ve svých pamětech: "...tolik obě miluji a tolik bych si přál, aby se jim dobře vedlo!"
Mnozí z těch, kdo ho znali, vzpomenou si, že mnohdy volil mluvu značně nevázanou. Jeho šumavské šibalství lze vyčíst z výrazu tváře i na podobence, provázející úmrtní oznámení. Řekl bych, že se tím spíše snažil zakrýt skutečně hluboký cit. Byl znám jako člověk velmi společenský a vstřícný a teprve poslední fáze nemoci ho v tomto ohledu silně změnila.
Jiní si vzpomenou, jak plnokrevně a s jakou vehemencí dokázal hájit své mínění a zásady, pokud toho bylo zapotřebí.
Život jako ten jeho mi připadá zatěžko popsat nějakou zkratkou. Snad se mi to podaří jednou větou, kterou nám v ohlase na jeho skon poslal dobrý rodinný přítel z Kanady: "Ich denke oft an Othmar als ein Beispiel oder Vorbild für ein gutes Leben" (tj. "Myslím na Othmara často jako na příklad nebo vzor dobře prožitého života". - pozn. překl.).


Glaube und Heimat, 2010, č. 11, s. 62-63

- - - - -
* Černá v Pošumaví / Hůrka, Horní Planá / † † † Furth (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Hůrka na pohlednici hornoplánského fotografa Johanna Mayera z doby jeho narození
Železniční stanice Černá v Pošumaví-Hůrka na pohlednici Josefa Seidela
Kostel Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě nad Horní Planou, o jehož obnovu se zasloužil
Interiér kostela

zobrazit všechny přílohy

TOPlist