logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL SPRINGENSCHMID

Snoubenci

Při lidové slavnosti na zámku v Krumlově (v originále "Krummauer Schlossfest", Český Krumlov se po záboru jmenoval "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.) sedmého května roku 1939 potkal se pětadvacetiletý holičský pomocník Hans Schlee ze Želnavy (Salnau) s mladší o čtyři roky Johannou Schiedovou, takto jednadvacetiletou šičkou prádla rodem z Volar (Wallern). Vyzval štíhlou, světlovlasou dívku jednou k tanci, slíbila mu ho, také druhý a třetí pak, zaplatil nato podle zvyku útratu i za ni a nakonec té Johanně Schiedové koupil postříbřený přívěsek, na kterém byla do kovu vyryta slova "Z lásky" (v originále "Aus Liebe" - pozn. překl.). Na oplátku mu děvče při příštím setkání donesla darem červeně a bíle proužkovanou kravatu, mající na rubu kroucenými zdobnými literami týž nápis "Z lásky", jenomže umně vyšitý. O Vánocích v Želnavě si oba zásnubami slíbili věrnost na celý život.
Krátce nato byl Hans Schlee odveden. Dostal se ke světlometné četě jedné dělostřelecké baterie, kterou v roce 1941 přidělili Afrikakorpsu. U hlavního města Tuniska (v originále "vor Tunis" - pozn. překl.) do amerického zajetí a v něm strávil pak několik let jako táborový holič - ten zajatecký tábor někde při Sioux v Severní Dakotě nesl název "John Shuttle".
Johanna Schiedová se v roce 1942 vyučila pomocnou zdravotní sestrou a přidělena vojenskému lazaretu v Simferopolu na Krymu, který nestačil být v dalším průběhu války včas vyklizen, ocitla se až v Žigansku na řece Leně v Jakutsku (tehdy sovětském, dnes Republika Sacha, také Sašská republika, jedna z východosibiřských součástí Ruské federace, federativní okruh Daleký Východ - pozn. překl.).
Po pěti a půl letech se vrátil Hans Schlee z Ameriky nazpět. V bavorském městě Bad Wörishofen našel několik svých krajanů a nastoupil do práce v holičské oficíně, kterou po smrti majitelově převzal. Třetího srpna 1948 se dostala zpátky do Německa i Johanna Schiedová a našla práci v jedné ošetřovně někdejší námořní nemocnice v pomořanském Stralsundu.

Šťastné dny vzájemné lásky jakoby pro ně oba po dlouhá léta ležely kdesi v daleké minulosti za jejich zády. Už dávno nevěděli jeden o druhém navzájem. Johanně mezitím zemřela její matka. Hans Schlee byl příbuznými považován za ztraceného.
Neúnavně však přesto, jako by pro ně život neměl pro ně jiného důležitějšího úkolu, hledala ona jeho a on zas ji. Třetího února 1949 se Johannesi Schleeovi konečně podařilo Johanninu adresu zjistit. Okamžitě se vydal na cestu do Stralsundu. Johanna Schiedová se dověděla Schleeovu adresu téměř téhož dne jako on tu její. Když pak přijel do Stralsundu, byla Johanna už naopak na výpravě do Bad Wörishofen. Po tom všem ale, čemu byli v letech odloučení a zkoušky vystaveni, šlo tentokráte ze strany osudu spíš už jen o žertovný nápad, který si sám osud dovolil zřejmě na důkaz toho, že i to zbylé nebylo kdysi myšleno tak úplně vážně.
Johanna si počkala v Bad Wörishofen na návrat Hanse Schleea. Sedmnáctého května roku 1949 se přesně po deseti letech, dvou měsících a sedmnácti dnech oba znovu setkali.
O Vánocích roku 1949 spolu oba snoubenci i vstoupili ve svazek manželský. Svatební hostina se konala v jednom z baráků vyhnaneckého tábora a v přítomných krajanech vyvolala skutečně pohnutou náladu.
Táborový představený si pak začal opožděného ženicha a nevěstu žertem dobírat.
Ptal se, zda by se pro Hanse Schleea nenašla pěkná děvčata i jinde, když jich přece mezi Tunisem a Wörishofenem běhá jistě dost a dost. Pak došlo i na Johannu. Taková krásná ošetřovatelka, kdo by si prý nechtěl vykloubit rameno nebo třeba i obětovat mandle či být zbaven čeho jiného přebytečného, kdyby ji za to dostal sladkou odměnou.
Oba novomanželé seděli ruku v ruce při velké svatební tabuli, kterou obyvatelé lágru připravili k hostině a zaraženě hleděli na ty, kdo k nim hovořili; brali totiž jejich slova vážně. A když konečně už nikdo neměl říci co podobného předchozím vývodům, vyhrkli oba současně touž větu, jako by šlo o to nejsamozřejmější, co se dá pomyslet a také odpovědět:
"Byli jsme přece snoubenci!"
Ano, byli přece tenkrát zasnoubeni, on, Hans Schlee ze Želnavy a Johanna Schiedová z Volar, zasnoubeni od Šumavy přes Afriku i Ameriku, přes Rusko až někam daleko do Asie. Země nemohla být větší, než byla těm dvěma snoubencům. Trochu těžké břímě jim osud naložil na bedra; avšak, podle nich obou alespoň, ať raději něco víc než pomálu; poněvadž to se ví, že se dá i opustit jeden druhého navzájem.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1988, č. 1, s. 5-6

P.S. Podle připojené poznámky pochází text ze "švábského" kalendáře na rok 1988 ("Schwäbischer Hauskalender 1988), jak jej vydalo 1987 vydavatelství Augsburger Allgemeine.

Karl Springenschmid si tu dva Šumavany vybral za hrdiny svého "kalendářového" příběhu možná náhodou. Není to však autor ledajaký, i když už pseudonymy Christian Kreuzhakler a Beatus Streitter, jichž používal, prozrazují cosi o značně sporných jeho myšlenkových východiscích a životních peripetiích. Narodil se 19. března 1897 v tyrolském Innsbrucku, navštěvoval učitelský ústav v Salcburku ("Solnohrad je hlavní město Solnohrad", řečeno s Jaroslavem Haškem), bojoval v první světové válce a ocitl se od listopadu 1918 do června 1919 v italském zajetí. Působil pak ve spolkové zemi Solnohradsko jako odborný učitel. Už roku 1932 vstoupil do NSDAP, tehdy v Rakousku ilegální. Čtyři roky nato byl pro "velkoněmecké" postoje vyloučen z rakouských školských služeb, jenže přišel "anšlus" z března 1938 a s ním i Springenschmidův slavný návrat na politické výsluní. Ještě téhož roku se stává vedoucím župního úřadu (Gauamtsleiter) pro výchovu a vzdělání, v níž si věru hrozivý věhlas vydobyl mj. tím, že dal jako pedagog svým žákům podnět k pálení "neněmeckých" knih. Jmenovitě mezi jejich autory uvedl i mého milovaného Stefana Zweiga (tehdy ještě obyvatele domu na Kapucínském vrchu s výhledem naproti na salcburský hrad, odkud ho pak nacismus z rasových důvodů vypudil až do daleké Brazílie, kde velký humanista zvolil tváří v tvář dočasně úspěšné Hitlerově aspiraci na dobytí světa svůj dobrovolný odchod ze života). Springenschmid měl onoho neblahého data 30. dubna 1938 (od roku 2007 je připomíná pamětní deska na místě někdejší nacistické akce, obrácené především proti "klerikální a židovské" literatuře, v zabraném Rakousku tehdy prvé a jediné vůbec, zatímco v Německu k němu 1933 došlo na více než 40 místech!), které znamenalo rozchod s celou humanistickou tradicí střední Evropy, vložit jednomu školákovi do úst zvolání: "Do ohně vrhám knihu Žida Stefana Zweiga, aby ji plameny pohtily jako všechny židovské škrábanice (Geschreibe). Volně se pozdvihni, zaplaň, německý duchu!" V roce 1939 se přihlásil hned na počátku války dobrovolně na frontu a když se po mnoha polních taženích (o těch 2. horské divize, působící v Norsku, vydal později často připomínanou knihu) dočkal i porážky nacizmu, ukrýval se v německých horách, aby ušel zatčení a odsouzení, a to až do roku 1951! Přijal jméno Karl Bauer, vyrobil si falešné osobní doklady a publikoval pod pseudonymy. Od roku 1956 žil v Salzburg-Elsbethen jako spisovatel na volné noze a v Salcburku také 5. března 1981 skonal. Jako spisovatel (od školních let byl přítelem významného pozdějšího rakouského autora Karla Heinricha Waggerla, o němž vydal 1978 knihu vzpomínek) byl Springenschmid neobyčejně plodný. Výčet jeho titulů, zabírající v novém vydání renomovaného literárního lexikonu strany tak za tři jiné literáty, je opravdu tak obsáhlý, že se tu ani ve výběru nedá pro nedostatek místa uvést. Za všechny zmiňme tedy výbor Die schönsten Erzählungen (tj. Nejkrásnější povídky), který sestavil a uvedl 1984 svou předmluvou Reinhard Pozorny.

- - - - -
* Innsbruck (A) / Český Krumlov / Želnava / Volary / † † † Salzburg (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Úvod jeho povídky s ilustrací Jutty Mayerové
Obálka (1966) knihy s jeho autorskou účastí (nakladatelství Fretz & Wasmuth, Curych)
Děsivý záběr z pálení knih na náměstí Residenzplatz v Salcburku, které jako učitel organizoval se svými žáky
V hornorakouské osadě Klaffer stojí rekonstruovaný "G'häng-Moachta" s votivním obrazem připomínajícím vyhnání 4200 obyvatel Želnavy
    po druhé světové válce (vedle devastovaná původní boží muka u Lázu /Gehäng/, viz i Franz Schläger)
Po politickém zvratu byla začátkem devadesátých let minulého století boží muka
citlivě rekonstruována i s letopočtem svého vzniku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist