logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS SPREITZER

Šumava a její zeměpisné základy

Z mírných zvlnění vrchovin českého vnitrozemí a ze širých pánví, prostírajících se kolem Plzně, Klatov, při Otavě a kolem Budějovic (v originále "die sich um Pilsen, Klattau, an der Ohe und um Budweis hinbreiten" - pozn. překl.) zvedá se bez ostré hranice to lesnaté pohoří. Stupňuje své bytí v rostoucích výškových vlnách (v originále "in aufsteigenden Stufen und neuen Wellen steigert es sein Wesen" - pozn. překl.) a stává se horskou krajinou chudou na lidská sídla, která si více než kterékoli z německých středohoří zasluhuje jména "Wald", tj. les. Po celé úseky v jedné jediné linii svého hřebene, pak zdvojen se táhne hlavní horský hřbet a nese na sobě zároveň s menšími výběžky i hlavní rozvodí evropského kontinentu. Na jiné straně vzdouvá se to pohoří ve své severnější části ve snižujících se hřbetech k protáhlým kotlinám na horní Nábě (v originále "Becken an der oberen Naab", jde o levostranný přítok horního Dunaje, blíže viz Wiktionary - pozn. překl.); k jihu naopak leží před hlavní horskou linií údolí Černé Řezné (v originále "die Senke des Schwarzen Regens" - pozn. překl.) a na jeho druhé straně ten podivný a přece tak slabě v terénu patrný pás křemenného valu zvaného Pfahl; nato následuje v novém vzedmutí Bavorský les, který v mnohém opětuje hlavní pás pohoří. Zase jinde je předpolí jižního lesa. Ploše zvlněná krajina se širokými údolními žleby při pramenech potoků a těsnými zářezy říčního údolí se níží v široce rozepjatých stupních k jihu. Jen v úseku od Řezna (Regensburg) k Pleintingu tvoří Dunaj krajinnou hranici s územím "lesa". Dále po proudu sahá nad a pod Pasovem (Passau) až k Eferdingské pánvi táž struktura pohoří a táž krajina ještě přes údolí řeky Dunaje k jihu. Teprve útvar úzkého průlomu Dunaje tyto části od sebe odděluje.
Úpatí pohoří vůči českému vnitrozemí na severovýchodě a vůči bavorským krajinám na jihozápadě je toliko vzácně vymezen nějak ostře, jakkoli zvláštní postavení jak vrchoviny na jihozápad od Černé Řezné, tak i žulové plošiny před jižním úsekem vlastního horského valu bylo podnětem k vyčlenění samostatných krajin pod označeními "Bayrischer Wald", resp. "Österreichisches Granitplateau". Také ony však nesou stejné rysy jako hlavní val toho pohoří; v jednom z obou zmíněných pojmenování to dochází výrazu v tom, že Bayrischer Wald bývá přímo německy zván i "Vorderer Böhmerwald", "Hoher Böhmerwald" či také prostě "Hinterer Wald" (tj. "přední Šumava", "vysoká Šumava" či "Zadní les" - pozn. překl.). Dobře utvářeno je pak vymezení Šumavy, resp. Českého lesa ve směru jeho tahu. 220 kilometrů se táhne vlastní horský val od sedla při Waldsassen (500 m) blízko Chebu (Eger) až ke Kerschbaumskému průsmyku (tady se asi nelze zdržet poznámky, že při hranici mezi Čechami a Rakouskem existuje Kerschbaum u Rainbachu "im Mühlkreis" a po druhé světové válce zcela zaniklé Třešňovice /Kerschbaum/ při Rožmitále na Šumavě /Rosenthal/, po nichž zbylo jen zeměpisné pojmenování Třešňovický kopec /796 m/ - pozn. překl.) na jih od Budějovic (v originále "bis zur Paßzone der Kerschbaumer Höhe südlich von Budweis" - pozn. překl.) a sedlu při Summerau (616 m).
Mezitím nabízejí dobře patrné průsmykové brázdy přirozené úseče pro jeho členění. Od sedla při Waldsassen až k Domažlickému průsmyku (v originále "bis zur Senke von Furth-Taus" - pozn. překl.) v nadmořské výšce 520, resp. 497 m, dosahá Hornofalcký les, který je při ještě stále menší výšce svého horského hřebene (Čerchov /Schwarzkopf/ 1039 m) otevřenější - i když také snad ještě odlehlejší. Pak brzy následuje na jihozápadě od Domažlického průsmyku ve Všerubském sedle (v češtině se užívá i tady spíše výrazu "průsmyk" - pozn. překl.) k východu se větvící druhý přechod směrem na Klatovy a horské přirozenosti už zcela plný hřeben Horního Bavorského lesa (v originále "im Oberen Wald" - pozn. překl.), který sahá až ke Špičáckému sedlu při Železné Rudě (v originále "bis zum Sattel von Eisenstein" - pozn. překl.). Dva paralelní hřbety po obou stranách úrodného Lamského údolí, pás Ostrého (Osser, 1283 m), Jezerní hory (Seewand, 1343 m) a pás Javoru (Großer Arber, 1458 m), toho nejvyššího ze všech vrcholů celého šumavského pohoří, k němuž tu se svými jezery v klínu skal vůbec svou výšinnou povahou dostoupilo (v originále "mit ihren felsumrahmten Seen die größte Steigerung der Gebirgsnatur des Waldes" - pozn. překl.). Až k dávno průchozímu Kunžvartskému sedlu (v originále "bis zur altbegangene Senke von Kuschwarda", rozuměj i dnešní hraniční přechod u Strážného - pozn. překl.) dosahuje střední Šumava (v originále "der mittlere Wald" - pozn. překl.). Široce rozprostřena jako ta horní, vykazuje tato její část nejlépe postupný růst Šumavy ze severovýchodního předhůří. Opět se řadí jezero za jezerem a vedle nich prorážejí koberce lesů zadumaná vrchoviště (v originále "die ernsten Hochmoore /Filze/" - pozn. překl.). Roklanem (Rachel, 1450 m) a Luzným (Lusen, 1372 m) se blíží výškou vrcholům Horního (Bavorského) lesa. Na druhé straně Kunžvartského sedla (viděno z bavorské strany - pozn. překl.) dosahuje "dolní les", tedy šumavský hvozd, nejplnějšího výrazu (v originále "die vollste Ausprägung des Hochwaldes" - pozn. překl.) širokým, skalními útvary korunovaným hřbetem Plechého s Hochsteinem (1330m), Třístoličníkem (Dreisesselberg, 1311m) a Plechým (Plöckenstein, 1378 m). Pak výšiny poklesají víc a víc.
Na samém šumavském rozvodí stojí stále ještě hrdá zřícenina Vítkova hrádku (Wittinghausen) a při ní víska Svatý Tomáš (Sankt Thomas). Nový tón do mocného souzvuku tohoto jedinečného krajinného obrazu však vnáší údolí řeky Vltavy (Moldau), které na druhé jeho straně provází druhý výšinný pás. Ještě v předpolí střední Šumavy bere svůj počátek tento "vnitřní les" (v originále "dieser ,Innere Wald'" - pozn. překl.), dosahuje nejvýš vrcholy Boubína (Kubani, 1362 m) a Bobíka (Schreiner, 1263m) a zvedá se svým předhůřím daleko k severu. Za Volarskou kotlinou (v originále "jenseits die Senke von Wallern" - pozn. překl.) pokračuje "vnitřní" Šumava (po druhé světové válce jsou ovšem všechny tři následující její vrcholy součástí nepřístupného Boletického vojenského újezdu - pozn. překl.) Dlouhým hřbetem (Langenberg, 1083 m) Knížecím stolcem (Fürstensitz, 1253 m) a Špičákem (Spitzwald, 1216 m) a vzedme se na východě ještě jednou v posledním velkém horském masívu Kletě (Schöninger, 1084 m).
Na střední Šumavě bere počátek Teplá Vltava (v originále "die Warme Moldau" - pozn. překl.). Brzy se připojuje k podélnému směru pohoří, údolí potoka však zprvu nelze rozeznat od jiných na Šumavě, pozoruhodný je ovšem základní směr k jihovýchodu. Od Kunžvartského sedla přitéká k ní Studená Vltava (v originále "die Kalte Moldau" - pozn. překl.) a už před soutokem se charakter údolí mění. Jako nějaká řeka nížinná plyne nyní Vltava širokou údolní nivou a vine se četnými meandry. Na strmějších svazích zvedají se nad tou údolní nivou široké mírné pláně a nabízejí prostor lidskému osídlení. Ještě výš stoupá pak na jedné straně už zmíněné pásmo Plechého, na druhé rovněž zmíněné pásmo Dlouhého hřbetu a Špičáku. V tomto prostoru Šumavy se druží šíře s výší a ten nejnádhernější hvozd obklopuje otevřený kraj polností a sídel (v originále "das offene Feld- und Siedlungsland" - pozn. překl.). Ta šíře údolí a jeho dalekých výše položených obývaných ploch není ovšem toliko dílem řeky. Vedle jejích účinků se na podobě krajiny podílejí události související s utvářením zemské kůry, které způsobily i nižší polohu mírně zvlněné vrchoviny, táhnoucí se z oblasti horní vltavské nivy od Horní Plané (Oberplan) přes podřízené rozvodí dál na východ.
Vltava sama však si podržuje dál svůj vlastní směr. Těsným údolím proráží žulu nejvýchodnější Šumavy, pěnícím proudem míjí masiv Čertovy stěny a nabírá teprve za Vyšším Brodem trvalý průběh k severu, stále ještě úzkým průlomem bohatým na zátočiny, dokud protéká vlastní Šumavou. Není možno jinak, nežli že tato pozoruhodná změna říčního toku, která teprve činí z Vltavy tepnu českého vodstva, je opětovně zkoumána. Dnes je potvrzeno jedno: dlouho před dobou ledovou, když byla ještě Vltava uložena na vyšších plošinách a neutvořila dosud dnešní těsné údolní zářezy, mířila přinejmenším v jednom určitém časovém rozmezí dějin Země na jihovýchod přes dnešní sedlo při Summerau - to ještě rovněž nebylo dotvořeno - a dál podél dnešního toku řeky Feldaist k jihu a ústila do Dunaje v době, kdy dále po jejím toku byla Vídeňská pánev naplněna ve spodním pliocénu pontickým mořem (v originále "das Wiener Becken noch von pontischen See erfüllt war" - samo řecké slovo "pontos" ovšem znamená "moře", takže výraz je v češtině neobvyklý - pozn. překl.).
Na mnohých šumavských tocích se střídají delší úseky příznivé osídlení s těsnými příčnými údolími a vzbuzují badatelskou pozornost, nikde však není ten rozdíl tak významný jako tady na Vltavě, kde se s ním pojí i hlavní problém vývoje říční sítě v Čechách a zároveň jednoho z hlavních evropských rozvodí.
Na Šumavě se tyčí jeden z nejstarších kusů horské konstrukce celé Evropy. Ruly, svory a jiné krystalické břidlice pocházejí ne-li z pravěku, tedy přece jen z nejstarších period dějin Země, zatímco v mladších, byť i stále ještě ve starověku dějin Země položené době tvorby pohoří pronikly do jejich těla masy žuly, která patří k bytí této horské krajiny stejně jako její les. Jen stavební látka sama ovšem pochází z tak raných časů a její konfigurace doznala opakovaného přetváření a pohybu hornin. Výšinné hřbety, navrstvené kdysi těmito pohyby, jsou dávno narušeny setrvalou prací erodujících sil. Když se nyní jeden mocný val pohoří šíří paralelními pásy je to výsledek událostí mladších. Dnešní horská příroda se vrací na široce rozepjaté, dlouze protáhlé výdutě předtím už dalekosáhle urovnané krajiny. Staré roviny na horských hřebenech samy - jako třeba na hřbetu Plechého - nebo slabě zvlněný průběh hřebenů jiných částí Šumavy jsou svědky a pozůstatky těchto příběhů, které se už udály teprve v novověku dějin Země. Vícekráte byly děje vzedmutí přerušovány obdobími klidu. Za nich měly vodní toky příležitost k dalekosáhlé vedlejší práci a v okrajových zónách stále dál naléhajícího vyklenutí vytvořily rovinaté systémy, vždy od sebe navzájem oddělené úseky příkřejšími - příznaky nového zdvihu. Tak se uskutečnila patrová výstavba (v originále "stochwerkartige Ausbau" - pozn. překl.) horského pásma, která nejzřetelněji určuje velkoformaci střední Šumavy. Jako obří schodiště se tu zvedají od severu sem tři, čtyři patra k výši vždy větší. A tam, kde se ve vnitřnějších částech pohoří zachovala ještě téměř nerozkrojená, nabízejí se podmínky pro vznik rozlehlých slatí, vrchovišť (v originále "für die Ausbildung der weiten "Filze", der Hochmoore" - pozn. překl.), majících přirozeně svou druhou příčinu v klimatu. Také jiné části pohoří stejně jako jejich vnější úbočí vykazují výstavbu na způsob pater, dokonce i spádové křivky vodních toků ji zeslabeně opětují. Většinou však jsou ta patra už nikoli ty uzavřené plochy, jakými byla utvořena. Mladší tvorba údolí se řešila ve hřbetech, i v jednotlivých kupách, jenom ty výšinné polohy, které zůstaly stejné, a klidné nivy lesnatých hřbetů jsou ještě jejich pozůstatky a zároveň bytostnými rysy Šumavy.
Průběh vyklenutí vynesl nejvyšší části pohoří až tam, kde se během doby ledové tyčily v oblasti věčného sněhu. Přinejmenším účinky poslední doby ledové, podle některých i té předposlední, jsou zachovány. V pramenných žlebech sítě vodstva z doby předcházející té ledové, navíc odvrácených od slunce (v originále "in schattseitigem Quellmulden des voreiszeitlichen Gewässernetzes" - pozn. překl.), zatuhly potůčky, sbírala se sněhová vrstva za vrstvou, vznikly malé ledovce a vykutaly půdu. A když se s následným oteplením klimatu stáhly, zanechaly vysokým skalním půlkruhem obepjaté vany, které byly skalním podložím a morénovými sedimenty uzavřeny i směrem do údolí. V nich se hromadila jasná voda horských bystřin a vytvořila nejnádhernější skvost Šumavy, její horská jezera. Poněvadž se co do svého vzniku váží k poloze sněhové hranice z doby ledové, setkáváme se s nimi teprve v jistém výšinném osamění. Žádné z nich nenajdeme pod 900 metry nad mořem, jen dvě pod 1000 metry (Malé Javorské jezero /Kleiner Arbersee 923 m/, Velké Javorské jezero /Großer Arbersee 934 m/), všechna ostatní nad 1000 metry (Černé jezero /Schwarzer See 1008 m/, Čertovo jezero /Teufelsee 1030 m/, Roklanské jezero /Rachelsee 1050 m/, Prášilské jezero /Stubenbacher See 1079 m/, Plešné jezero /Plöckensteiner See 1090 m/) až k tomu nejvýš položenému jezeru Laka (Lakasee) v 1096 metrech. A téměř žádné nemá slunečnou polohu, většina z nich spočívá vysloveně ve stínu.
Za tu dobu jsou už některá z jezer zanesená a zarostlá; pak zůstává rovná lesní půda jediným svědectvím o nich, jako je tomu u Roklanské nádrže (v originále "an der Rachelschwelle", v češtině i Roklanská jímka, dnes ovšem nepřístupná - pozn. překl.), jiné se tomuto stadiu vůčihledně blíží (jezero Laka, Malé Javorské jezero), neboť nejen nánosy shora a zarůstání ze stran, nýbrž i eroze dna způsobená odtokem se spolupodílí na jejich zániku. Lépe uchované nabývají však své plné krásy velikou hloubkou, za kterou vděčí kutací práci dávného ledovce (Černé jezero 40 m, Čertovo jezero 36 m).
Nepřetržitě jsou u díla všechny síly zvětrávání a odnosu, především eroze vodních toků, snižující pohoří a ničící stopy z dějin jeho zdvihu. Ze všech procesů a forem tohoto působení jsou však pro Šumavu přece jen dva druhy zvláštního rázu. Oba se pojí zejména k žule: skaliska, jejichž fantastické podoby jsou spoluurčovány rozpukáním kamene, a "kamenná moře" (v originále "Blockmeere" - pozn. překl.), která - často pod hávem lesa - do daleka pokrývají svahy a na jejichž vzniku, pokud ne sám ledovec, se podílelo klima jejich doby ledové.
Značné rozšíření takových nakupení balvanů, a to i v nižších polohách, je jednou z brzd plného zemědělského využití Šumavy, jako i vůbec půdy jejího území vykazují jen v rovinatých oblastech větší obohacení jemnějších komponent a dovolují tak i lepší využití. V prvé řadě byla to však drsnost klimatu, která způsobila pozdní osídlení lesa a také uchování velkých lesních porostů.
Přes stupňovitou krajinu jižního Německa s jejími menšími výšinami přicházejí sem od Atlantiku převažující západní větry, přinášející srážky. Jako ve Vogézách a ve Schwarzwaldu (v originále "am Wasgen- und Schwarzwald" - pozn. překl.) nutí je nyní výšinné pásmo Šumavy k novému stoupání a výdeji toho, co nesou. Každá mapa rozdělení srážek na území Německa dává Šumavě vystoupit jako oblasti jejich vysokého výskytu téměř v podobě jakéhosi ostrova uprostřed regionů sucha. Z kotlin na horním toku řeky Náby, na jejichž chráněných místech nejednou spadne ročně 600 mm srážek, zvedá se Hornofalcký les s 800-1000 mm. Ještě mnohem vyšší hodnoty byly dosaženy na druhé straně Všerubského průsmyku (v originále "jenseits der Further Senke" - pozn. překl.), při němž samém se dá naměřit jen 700 mm. Už v Bavorském lese spadne ročně přes 1000 mm, ve vyšších jeho částech přes 1200 mm. Po snížení těchto hodnot v jeho závětřích přináší pak hlavní pásmo Šumavy ve svých vyšších úsecích 1200 až přes 1500 mm, ba na vystupujícím Velkém Javoru obnáší průměr ročních srážek (z pozorování v letech 1891-1930) 1949 mm! Jen větší průsmyky jsou sušší; především ale údolí a kotliny závětrné strany za horským hřebenem (v originále "die Tal- und Beckenlandschaften der Leeseite jenseits des Kammes" - pozn. překl.), zejména v chráněném údolí Vltavy s méně než 800, pod Horní Planou dokonce s méně než 700 mm.
Hojnost srážek je rozhodující podnební faktor, odlišující Šumavu od jejích předhůří, posilující její zvláštní postavení zejména pak zvláštnostmi jejich rozdělení podle ročních období. Také na Šumavě sice spadne většina srážek v letních měsících červenec a srpen, ale ještě jednou zesílí jejich množství v zimě (prosinec, leden); nejen absolutně, nýbrž i relativně spadne tu tehdy více srážek než v jejím okolí. Odtud její sněhové bohatství.
Větší podíl zimních srážek znamená zároveň přiblížení k oceánskému klimatu, které ještě výslovněji dochází výrazu v teplotě. Jako v oceánské oblasti jsou na Šumavě protiklady mezi létem a zimou menší nežli v rovinách, tj. léto je tu poměrně chladné, zima mírná a mnohem teplejší, než by se podle nadmořské výšky dalo očekávat. A zvláště když jsou za příznačné povětrnostní situace chladné nížiny předhůří a velkých údolí naplněna sychravou mlhou a šumavské výšiny se přitom skvějí ve slunečním svitu, užívá si jinak tak drsný kraj plně přízně tepelné inverze.
Při takových předpokladech podloží, utváření krajiny a klimatu je Šumava už od přírody uzavřeným lesním územím. Jen na vrcholech, které se tyčí v nejvyšších regionech, lze pozorovat zřetelnější hraniční jevy ohledně růstu lesa a plochy přesahů i nad obvyklou hranici jeho výskytu. Jsou však i malé ostrovy uprostřed lesního moře, jako třeba na vrcholu Velkého Javoru. Jinak se les přirozeně šíří územím, o jehož původním vzhledu nám dosud dokáže podat obraz proslulý Boubínský prales (v originále "der berühmte Lukenwald am Kubani" - pozn. překl.). Téměř všude náleží les rostlinnému společenství smrkových porostů (od 1150 m vzhůru i buků a pod 1000 m jedlí). Jen coby ostrovy najdeme vtroušeny ryze bukové lesy kolem Železné Rudy, na severozápad od Horní Vltavice (Obermoldau), severně od Plechého a na jiných místech, především však také v nižších oblastech Bavorského lesa a už také zmíněné Rakouské žulové plošiny (tady je výrazně opomenuta Kleť a Blanský les - pozn. překl.). Konečně se na mnoha místech, jako je Vltavský luh (v originále "an der Moldauweitung" - pozn. překl.), pak i ve zvlněné krajině kolem Světlíku (v originále "um Kirchschlag" - pozn. překl.), šíří porosty borovice. Lze-li v těchto případech odkazovat i na lidskou činnost, jsou rostlinná společenstva šumavských slatí jedněmi z nejpůvodnějších na Šumavě vůbec stejně jako ta na údolních rašeliništích Mrtvého luhu (německy "Tote Au", také "Filzau" - pozn. překl.) při soutoku Studené a Teplé Vltavy (v originále "die Niederungsmoore der ,Auen' an der Moldau" - pozn. překl.).
Ještě stále pokrývá les všechny výšiny, jen v příhodných dolinách ho člověk vymýtil a přetvořil v prostor svého osídlení. Je to obraz lesa, jakým se nemůže vykázat nijaké jiné naše středohoří. Vysoké, mohutné kmeny se zdají tvořit síně, pak se jimi zase šíří hustý podrost. A všemi těmi lesy se řine voda, vyvěrají tu ze žuly čisté její prameny, vždy hojně syceny množstvím srážek. A jejich počet zmnožují umělé plavební kanály jako ten Schwarzenberský, velká tepna, mířící za hranice lesa. Už v raných dobách dějin lidstva ostatně toto lesnaté pohoří nijaké hraniční rozmezí nepředstavovalo. Už v době kamenné a bronzové byly překračovány jeho průsmyky a získávaly dodatečný význam. Staré dopravní cesty měly nač navazovat a na ty zase mnohé staré město. S pronikáním německého osídlení do lesa se však mění samo postavení lesa v jeho úhrnu. Mnohočetné prostorové členění (v originále "vielfältige Kammerung" - pozn. překl.), zapojení údolí a kotlin s příznivější půdou a klimatem nabídlo osidlování základ. Dostatečný zisk nalezla píle kolonistů nejen v obdělaných polnostech, které mohly nabídnout jen sporé výnosy, a v chovu dobytka, nýbrž i ve využití zdejších pokladů, od lámání kamene v žule až k tuhovým dolům, především pak ovšem v lesním hospodářství. Víc než hraniční pomezí je to pohoří dnes, zejména poté, co už není dělící čarou nějaké státní hranice. Je ve své velikosti a ztvárnění jedním ze životních prostorů německého národního živlu výrazné osobitosti; určitě nikoli tím nejbohatším, v žádném případě však menší hodnoty a ceny. Té náleží v plném smyslu člověk toho lesa svým způsobem a konáním.


Böhmen und Mähren, 1942, č. 5, s. 154-159

P.S. "Naším" je tu německy v oficiální tiskovině "říšského protektora"nazýván les, který má i ve svém německém označení "Böhmerwald" význam "Český les", jakkoli v předchozí textové ukázce volí český překlad výraz Šumava v dostatečně obecném pojetí. Podivné je už to, že "říšské" už Šumavě je věnováno celé zvláštní číslo časopisu, který má název "Čechy a Morava", obě země v té době okleštěny na německý protektorát. Ve Spreitzerově originále míří panský pohled neuznávající hranici přes Horní Bavorský les níže na málem celý zbytek Šumavy jako na "Unterer Wald", tj. "Dolní les". Květen 1942, kdy předchozí textová ukázka v protektorátním originále (v tom čísle lze najít i úryvek z "Vůdcova" projevu, jehož prvé dvě věty stojí za to v českém překladu ocitovat: "V tomto zápase o bytí a nebytí můžeme jen všechno získat. Neboť ztráta této války by byla tak jako tak náš konec.") vyšla, byl i měsícem atentátu na Reinharda Heydricha a počátkem heydrichiády, z níž vzešla myšlenka poválečného odsunu Němců z obnoveného Československa.

Zeměpisec Hans Spreitzer, jehož předchozí text v originále posloužil "říšské myšlence", zašlé asi natrvalo s nacizmem, nebyl šumavským rodákem. Přišel na svět 15. srpna roku 1897 ve štýrském městysi Sankt Lambrecht v politickém okrese Murau (snad proto, že zámek v Murau je dodnes sídlem schwarzenberského rodu i s rodovou hrobkou, věnuje Spreitzer Schwarzenberskému kanálu na Šumavě tak vlídnou zmínku v době, kdy nacisté rodu rozhodně nijak nepřáli). Studovat začal na benediktinském klášterním gymnáziu ve svém rodišti, brzy však přešel na gymnázium ve Štýrském Hradci (Graz) a maturoval posléze s vyznamenáním roku 1915 v Klagenfurtu, metropoli spolkové země Korutany (Kärnten). Ještě v témže roce odešel jako rakouský válečný dobrovolník na ruskou frontu, kde byl za tzv. Brusilovovy ofenzívy zajat. Po návratu z války studoval geografii a historii, od roku 1927 učil na univerzitě v Hannoveru, v letech 1939-1945 na německé univerzitě v protektorátní Praze, kde na konci války musil zanechat všechen svůj vědecký materiál včetně rukopisných deníků z cest, a po válce od roku 1947 čtyři roky na univerzitě ve Štýrském Hradci (Graz), než byl v roce 1952 povolán na univerzitu vídeňskou, kde působil jako řádný profesor až do svého odchodu na penzi v roce 1968. V letech 1955-1962 a 1965-1966 byl prezidentem Rakouské zeměpisné společnosti (Österreichische Geographische Gesellschaft). Svá bádání soustředil na morfologii velehor, geografii lidského osídlení a speciální geografii (Länderkunde), zejména pak obracel pozornost ke krasovým a jeskynním jevům. Zemřel ve vídeňském Arsenalu (objekt 12/3/87) dne 27. října 1973 ve věku 76 let, pochován byl však na Dušičky, tj. 2. listopadu v rodném městysi, kde byl jeho otec váženým obchodníkem, předkové pak v okolí obce Krakaudorf rolníky a řemeslníky. Byl prý neuvěřitelně jasný podzimní den, který dal vyniknout konturám zdejšího téměř tisíciletého kláštera a Gurktalských Alp. Ve Spreitzerově nekrologu na stránkách časopisu Mitteilungen der Österreichischen Geographischen Gesellschaft konstatoval jeho autor, že pojem "německá středohoří", překonaný politickými událostmi roku 1945, nebyl dosud nahrazen použitelnou alternativou, která by vystihovala jejich často přeshraniční povahu. Všichni však víme, co vedlo k "událostem roku 1945".

- - - - -
Sankt Lambrecht (A) / † Vídeň (A) / † † Sankt Lambrecht (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obsah zvláštního "šumavského" čísla časopisu říšského protektora v Čechách a na Moravě, v němž vedle jeho textu publikovali své příspěvky Hans Watzlik, Anton Ernstberger, Gustav Jungbauer, Karl Franz Leppa, Rudolf Kubitschek, Georg Britting či Leo Hans Mally
Pozdrav k sedmdesátinám na stránkách spolkového zpravodaje rakouských speleologů
Nekrolog na stránkách Mitteilungen der Österreichischen Geographischen Gesellschaft
Tady se ve staré školní vlastivědě dočítáme o průsmyku Vyšebrodském a Třešňovickém (Kerschbaumer Pass)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist