logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EMIL SPITZENBERGER

Zmizelá ves Scheurek

Táhla se v délce tři a půl kilometru od místa zvaného "Fünfer" (tj. "Pěťák" - pozn. překl.) jihovýchodním směrem podél bavorsko-české hranice až k někdejším Kotelním Domkům (v originále "bis zur Kesselhäuser Senke /früher Unterlichtbuchet/", dnes přírodní rezervace /na místě dříve na mapách označovaném Dolní Světlé Hory/ zvaná "Kotlina Valné" s nádrží Valná - pozn. překl.).
"Fünfer" je staré místní označení orientačního bodu bavorsko-české hranice v úseku mezi někdejším Scheurekem (v originále Scheureck - pozn. překl.). a Knížecími Pláněmi (Fürstenhut), kde bavorské území zasahuje pásem lesa přes kilometr širokým přibližně tři kilometry hluboko do sousedního státního území českého (v originále "annnähernd 3 km tief in das tschechische Staatsgebiet" - pozn. překl.). Toto staré označení je na novější německé mapě (1: 50 000) nahrazeno pomístním jménem "Reifenspitz" (zřejmě podle vrchu Reifkopf na bavorské straně /1044 m/ - pozn. překl.), k němuž ovšem někdejší obyvatelé Scheureku nemají už nijaký vztah (v originále "zu dem die Scheurecker Ortsbewohner keinerlei Beziehung mehr hatten" - pozn. překl.).
Osídlený pás, který tvořila ves při hranici, byl obklopen lesy a ležel v nadmořské výšce od 980 až do 1030 metrů (škola v nadmořské výšce 1034 metrů). Osada náležela k farnosti Knížecí Pláně. Zkratka po tak řečené "kostelní stezce" (v originále "am Kirchensteig" - pozn. překl.) vedla tedy přes bavorské státní území lesem při zmíněném "Fünferu" a byla hraničními úřady obou stran hranice trpěna, neboť vozová cesta do Knížecích Plání, která sledovala objíž'ďkou průběh bavorského hraničního výběžku, nebyla pěším návštěvníkům kostela mnohdy nijak schůdná pro četné louže a mokřiny.
Tam, kde Scheurek terénem spadal ke Knížecím Pláním, sbírají se při hrotu lesního cípu vody Červeného potoka (v originále "das Wasser des Rotbachels" - pozn. překl.), které se pak vlévají do potoka Čertova voda (Teufelsbach), do řeky Ilz a do Dunaje (jím pak do Černého moře - pozn. překl.). Rovněž vodoteče (v originále "die Seige /klarer, schneller Wasserlauf/" - pozn. překl.) luk Předního Scheureku (v originále "von Vorderscheureck", v některých českých průvodcích býval rozlišován "Přední Žďárek" a "Zadní Žďárek", což je zárodek dnešního mylného označování někdejších Stodůlek /což je Scheurek přejmenovaný tak ovšem úředně až po druhé světové válce/ jako Žďárek - pozn. překl.), sklánějících se ke státní hranici, směřují svůj běh směrem dolů na jih k Dunaji. Ostatními vodními toky, odvádějícími svůj proud z někdejší sídelní oblasti Scheureku, jsou Wolfaubach (dnes na mapách Řasnice - pozn. překl.) a Kiesbach (dnes Častá - pozn. překl.), který protéká Žďáreckým jezírkem (v originále "Scheureckerschwelle 962 m" - pozn. překl.). Oba zmíněné potoky vysílají své vody k Vltavě (Moldau) a Labi (Elbe), čímž byl Scheurek částí evropského rozvodí mezi Severním a Černým mořem (v originále "zwischen Nordsee und Schwarzem Meer" - pozn. překl.).
Když se automobilista zahledí od parkoviště v bavorském Mitterfirmiansreutu na náhorní planinu někdejšího Scheureku, vytuší snad krásu dalekých výhledů, nabízejících se v místech našeho starého domova. Když bylo od Rupertů (Rupertn), dům čp. 9, jasně na obzoru znát alpské hřebeny, vědělo se, že do dvou dnů udeří bouřka a je třeba se v době senoseče podle toho zařídit, poněvadž píce byla pro zdejší zemědělce základem hospodaření. Vzhledem k horské poloze a tím i ke svážnému terénu zdejší krajiny ochuzovalo počasí po mnohá tisíciletí zdejší zvětralou žulovou půdu o ty nejcennější živiny (v originále "die wertvollsten Nährstoffe dem verwitterten Granitboden entzogen" - pozn. překl.), takže krmná vydatnost píce vykazovala velké nedostatky. Zdejší rolníci musili každé čtyři roky až šest let dobytek měnit, neboť skot při delším držení následkem tohoto nedostatku živin obvykle podléhal celkové sešlosti (v originále "ging... dem sogenannten 'Abstehen' ein" - pozn. překl.). Typickou rostlinou těchto vysokých poloh je smilka tuhá (lidově chlupatice, kozí brada, psice, vlčina atd., v originále "Bürstling /Borstengras - Nardus/" - pozn. překl.), která s oblibou roste na suchých písčitých půdách a patří k těm nejhorším krmným travám - ("In Scheureck ist schwer zu gehen. In den Holzschuhen rutscht du am Bürstling aus, barfuß sticht dich der Bürstling." /tj. "V Scheureku je těžko chodit. V dřevákách uklouzneš po kozí bradě, bosky tě psice popíchá." - pozn. překl./).
Poutníka provázelo cestou po Předním a Zadním Scheureku (už roku 1913 Dr. Josef Bělohlav na svých Podrobných mapách zemí koruny České razí pro obě části vsi při Žďáreckém vrchu česká místní jména Přední a Zadní Žďárek, což však nedošlo ani později za meziválečné republiky úředního schválení - pozn. překl.) eldorádo zářivě kvetoucích blatouchů a pomněnek, řeřišnice luční a žlutých pryskyřníků, kvetoucích bíle v mokřinách, nablízku nich zdobených v létě tisíci chomáčků suchopýru. Temně rudě kvetly tu ve vysokých polohách jen knotovky (silenky) červené a hvozdíky (česky lidově zvané krásným jménem "slzičky Panny Marie" - pozn. překl.) na okrajích zdejších vozových a pěších cest. Od fialové k hluboké modři se pestřily na hubených úhorech luční zvonky a své právo na život tu osvědčovaly i kopretiny. Kamzičník, podbělice alpská, dřípatka horská a fialový hořec šumavský už svými jmény odkazují k vyšším stanovištím svého výskytu, zatímco arnika a kociánek, jestřábník a mochna se daly uvidět i jinde tady. Pro břízy bylo v těchto polohách trochu příliš drsno, zatímco hladkokoré jeřáby bouřím a nečasu odolávaly. Rudé korálky jeřabin svítily daleko do bělostně zasněžené zimní krajiny a lákaly k sobě hejna kvíčal, které učitel Kufner střílel rovnou z oken scheurecké školní třídy. Pěstování obilí se tu omezovalo na oves a něco žita, ale brambor se vysazovalo dostatek, takže mísa vařených zemáků s mlékem představovala hlavní zdejší pokrm, o nějž nebyla nijaká nouze. Skrovným obohacením kuchyně byla pak úroda borůvek a hub.
Ves Scheurek sestávala, jak už řečeno, z Předního a trochu zakletého Zadního Scheureku, kde také sníh ležel déle. Prví osídlenci museli pro zemědělskou činnost les na náhorní planině nejprve vyklučit i za pomoci ohně. V jedné zprávě se uvádí, že po takovém zásahu na ploše vrchností poskytnuté k osídlení vyrostlo v roce 1775 spousta píce. Následnou vlnu přistěhovalců tvořili zejména dřevorubci z níže položených sousedních končin rakouských a rovněž z pasovského biskupství. Podoba venkovských staveb zcela odpovídala zdejším povětrnostním poměrům. Pod jednou střechou se museli směstnat lidé, zvířata i pracovní nářadí. Předsíň, velká obytná světnice, komora a obytná komůrka (v originále "die Kammer und das Stübl" - pozn. překl.) byly sroubeny z mohutných, širočinou otesaných smrkových kmenů, zevnitř ohozeny a čistě omítnuty, zvenčí pobity prkny nebo šindeli. Pod rozložitou střechou bylo ještě místo pro podkrovní světničku. Na předsíň navazovala dveřmi s ní spojená stáj, zděná ze solidního žulového kamene, z ní pak vedly dál dveře do prostorné stodoly se zásobami píce a slámy. Střecha byla pokryta dřevěnými šindely, které mohly být v každý čas nahrazovány novými a měly čas životnosti v rozmezí 15 až 25 let. Světnice i komora měly masívní dřevěné stropy, stejně tak přilehlá obytná komůrka. Podlaha byla sbita ze širokých silných prken, spočívajících na hranolových nosnících zvaných tu "Kothölzer". I podlaha stájí byla ze dřeva a dobytek stál na silných stájových pražcích z jedlových kmenů, které vydržely po dlouhý čas. Taková stavení byla jako tvrze a kdyby Češi neměli k jejich zničení moderní stroje, stála by dodnes nebo by se musela celá vypálit až do základů.
O tom, že obyvatelé Scheureku přišli sem ze dvou původních sídelních území, svědčí okolnost, že ti z Předního Scheureku mluvili spíše nářečím rakouské provenience, zatímco v Zadním Scheureku se hovořilo příhraničním dialektem bavorským - srovnek Böitl - Bitl = Bild. Kromě toho se obojí navzájem rádi dobírali a tropili si jedni z druhých lehký posměch, jako třeba v následujícím popěvku (v originále "wie dieses Schnaderhüpfl zeigt" - pozn. překl.):

Im Hintern Scheireck
habms 7 Goiß und siebn Böck.
Und wanns sunst koa Freud ham
lossns Goiß und d Böck zam.
(tj. asi jako: "Kdo Zadní Scheurek dobře znaj,
ví: sedum koz a sedum kozlů maj.
A kdyžtě nejni jinší radost tady,
nechaji kozy s kozly dohromady. - pozn. překl.)

Ta drobná popichování zdaleka nechtějí vypovědět, že by se Scheurečtí navzájem nebyli snášeli. Navenek tvořili zvyky a obyčeji, celým způsobem života, při obchodě či tancovačkách uzavřenou entitu, o níž svědčí řečový obrat: "In Scheureck lernt ma(n) a Monier" (tj. "V Scheureku se naučíš způsobům" - pozn. překl.).
Obyvatelé vsi Scheurek byli velice zpěvumilovní, což pana řídícího učitele Strunze podnítilo k tomu, aby v místě s jednotřídní obecnou školou, čítajícím všehovšudy jen 180 duší, založil mužský pěvecký sbor, který vykazoval docela slušné hudební výkony. Zvláštní připomínky si zasluhuje zdejší dechová kapela, která byla pro svou úroveň, zejména pokud jde o obsazení klarinetů, žádána ve všech okolních lesních osadách. Muzikanti ze Scheureku byli tu trvale a všeobecně oblíbeni.
Jakkoli drsná, skromná a chudobná se ta horská ves mohla snad jevit, charakterizovala její osadníky značná zámožnost. Během dlouhé zimy se ve všech zdejších staveních vyrobilo na celé kopy dřeváků, které podnikavý Habelsberger skupoval a provozoval jejich zásilkový prodej. Jiní ve vsi zas měli zálibu ve vyřezávání miniaturních dřeváčků, které pak zušlechťoval zdobením Habelsberger junior a rovněž zasílal široko daleko. Účastnil se roku 1939 svým dřevěným tovarem dokonce lipského veletrhu (Leipziger Messe). Emil Habelsberger byl velice znám jako výrobce limonád a jeho osvěžující "Kracherln" hasily dobře žízeň. V domě Hermanna Habelsbergera vítal zákazníky hostinec a obchod smíšeným zbožím, kde se dalo koupit všechno nezbytné.
Významný zdroj příjmů tvořil sběr lesních plodů, především pak malin, které rostly ve velkých množstvích na jižních svazích lesa při Čertově vodě a byly bavorskými výkupci dobře placeny. Děti sbíraly jahody na Žďáreckém vrchu (v originále "Scheureckberg /1062 m/" - pozn. překl.) a chrpy (v originále "Hansblumen" - pozn. překl.) na pastviskách. K výkupu je pak nosily k Hermannu Hasterlikovi. Z hub se sbíraly jen hříbky (v originále "Dobernigl", což se vlastně odvozuje z českého "dobrá houba" - pozn. překl.), krájely a pak sušily - na zimní zásobu k ochucení polévek a omáček. Také lišky (v originále "Rehgeiß /Pfifferlinge/" - pozn. překl.) se dusily a chutně připravovaly.
Dřevorubci byli zaměstnáni v někdejších schwarzenberských knížecích lesích (Forstamt Fürstenhut - lesní úřad Knížecí Pláně), od roku 1920 zestátněných. Scheurecký hajný jim vydával pokyny při kácení, přibližování a plavení. Hájovna stála v Zadním Scheureku (čp. 23 "in Richtung Schwelle"). Hajný Brunner byl velice oblíben a vážen.
Někdejších 180 obyvatel osady Scheurek, náležející k obci Kunžvart (Kuschwarda), žije sice (rozuměj po vyhnání - pozn. překl.) daleko rozeseto, vyznačují se však přičinlivostí a pílí, s níž si dokázali i v nových domovech pořídit vlastní obydlí.
V místní části Přední Scheurek lze dodnes rozpoznat na stavení čp. 8 (Richard Blaschko, po chalupě "Fenzei Richard") někdejší zvoničku (dnes ani z něho nic nezůstalo - pozn. překl.), zatímco v Zadním Scheureku byly srovány se zemí všechny zdejší domy bez výjimky, včetně domu Franze Wimmera čp. 17 s tamním místním zvonem.
Když se zeptáte na mitterdorfském parkovišti (v lyžařském středisku Mitterdorf-Philippsreut při bavorsko-české hranici - pozn. překl.) lidí, kteří bez ustání hledí přes hranici na ztracený domov, odpovědí vám: "Dort bin ich über die Grenze, als die Tschechen mich einsperren wollten." Jiní zase řeknou se slzami v očích: "Ich bin von Scheureck."


K. Keusch, Damals in der Heimat im Böhmerwald, s. 50-51

Napadá mě nad tou poslední větou proslulý citát z projevu prezidenta Kennedyho: "Ich bin Berliner." Pisatel předchozích řádek ví ovšem, o čem píše, víc nežli my, kdo jsme "dvojí" Scheurek nikdy neviděli a už neuvidíme (Emilie Ehrenthalerová, zastoupená samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, má na nich sice o té vsi rovněž kratší text, ale ten se už po jejím zániku dovolává svědectví jiných). Emil Spitzenberger se sice stejně jako jeho bratr Erich a sestra Elfriede, oba také píšící o rodných končinách, nenarodil přímo v zaniklém Scheureku, nýbrž 17. října 1909 poblíž ve Farmhäuser, jak se bez českého ekvivalentu nazývala část rovněž dnes zcela zaniklých Horních Světlých Hor (Oberlichtbuchet), ale sousedy ovšem dobře znal. Se dvěma bratry a sestrou strávil nedaleko Scheureku své mládí. S bratrem Erichem studovali pak na učitelském ústavu. Po první štaci na jednom z německých jazykových ostrovů byl Emil přeložen právě do školy v Scheureku a pak dokonce do té sousední (ještě nedávno byla k vidění její rozpadlá ruina) v rodných Horních Světlých Horách. Svou manželku Walburgu, roz. Strunzovou, přivedl si k oltáři z někdejšího Schlößlbachlu (zaniklá ves Kořenný u někdejšího Kunžvartu, dnes Strážný). Za druhé světové války se dočkal nasazení na frontu až v jejích posledních letech. Po "odsunu" našel první učitelské místo v dolnobavorském Schwanenkirchen kus na východ od Niederalteichu, pak v Chamerau v zemském okrese Cham, to už i ve funkci ředitele tamní školy. Postavil si se dvěma syny i vlastní dům. Teprve když mu v únoru roku 1997 zemřela žena, stal se na samém sklonku vlastního života zcela závislý na péči jiných. Skonal v pečovatelském domově v Kötztingu dne 23. června roku 2002 v požehnaném věku nedožitých 93 let a spočinul po manželčině boku na hřbitově v Chamerau, provázen ke hrobu i šumavskými krajany ze "Světlých Hor". Nestačil připravit v pořadí už jedenáctý rodácký sraz, jehož předchozích deset ročníků prý bylo podle slov nekrologu Richarda Neubauera (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) nebožtíkovou osobní pýchou.

- - - - -
* Farmhäuser, Horní Světlé Hory / Žďárek / Horní Světlé Hory / † Kötzting (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Značka Spitzenbergerových "špičkových výkonů" v ručních pracích
Autorem jeho nekrologu na stránkách krajanského měsíčníku se stal Richard Neubauer
Scheurek míval i svou pohlednici (foto Josef Seidel)
Scheurek na celkovém záběru a místní školaScheurek na celkovém záběru a místní škola
Takto zachytil v roce 1913 s místními jmény někdy i svévolně vytvořenými okolí Scheureku Dr. Josef Bělohlav
ve své kartografické edici

zobrazit všechny přílohy

TOPlist