logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LISELOTTE SOFKA-WOLLNEROVÁ

Šumavanka dává ožít starému uměleckému řemeslu

Elfriede Weismannová, roz. Reichová, přišla na svět v Kaplici (Kaplitz) na Šumavě roku 1935, rodná místa však musila jako desetiletá jako tolik jejích krajanů po konci války opustit. Přese všechny rány osudu neztratila ovšem odvahu a vedle založení své existence v novém prostředí se ráda věnuje nejrůznějším ručním pracem, jako zdobení svící, škrábání a malování kraslic, aranžování suchých travin a květin. Hledala stále dál něco určitého a během dlouhé nemoci své matky, o kterou nepřestávala obětavě pečovat, narazila dílem náhody na tak řečené "Klosterarbeiten", tj. "klášterní práce", v paní konzulentce Hrastely nalezla pak jejich mistryni, která jí také umožnila prezentovat toto odvětví uměleckého řemesla i na výstavě "Sudetenland - Heimat - Kultur - im Herzen Europas", pořádané v Aigen im Mühlkreis. Následovaly pak další výstavy v prosinci 1992 v Keferfeld-Oedt, stejně jako na městské faře Urfahr.
"Klášterní práce", náročná forma umělecké dovednosti za užití jemného dracounu (kantily), zlatého a stříbrného drátku, perel a sklíček, jakož i zlaté a stříbrné krajky, ozvláštnila Elfriede Weismannová vetkáváním malých skleněných perliček, jaké se kdysi vyráběly v sudetských oblastech a jsou bohužel nyní jen nesnadno k dostání.
Už při nálezech koster v římských katakombách byly zvláště ceněny relikvie mučedníků, které byly ve zvláštních skříních pak vystavovány v kostelích a klášterech. Později byly s ohledem na barokní zálibu v okázalosti zhotovovány jakési miniatury z drátu, zlata a stříbra, skla a dokonce i z částí lidských kostí, ovinutých vatou, které tyto relikvie doprovázely a podtrhovaly jejich význam. V 18. století vznikaly podobnými technikami z levnějších ovšem materiálů i upomínkové obrazy pro příbuzenský okruh jeptišek, přijatých do řádových klášterů.
Ovládnout tyto téměř zapomenuté pracovní postupy je velice obtížné, poněvadž povědomost o nich se pro další generaci uchovává toliko ústním podáním a jakékoli písemné záznamy k tomu účelu naprosto chybějí.
Podle její vlastní výpovědi nachází Elfriede Weismannová při své obdivuhodné činnosti cestu k hlubším kořenům náboženské víry našich předků a "klášterní práce" jsou pro ni něčím na způsob vroucí modlitby s přínosem kulturní tradici zároveň.


Sudetenpost, 1993, č. 7, s. 6

Vzpomínka na mého otce

Dne 27. září 1990 by se můj otec Michael Wollner dožil sta let. Chci při této příležitosti vzpomenout spolu se šumavskými krajany muže, který postavil svůj život do služeb jejich věci. Říkali mu "Vater der Kienberger" (tj. "otec Loučovických" - pozn. překl.), já se však domnívám, že byl jakoby otcem všech krajanů a nebylo nikoho, komu by věrně nepřispěl svou pomocí.
Narodil se onoho 27. září 1890 na výšině zvané "Wollnerhöh", která musela později rovněž ustoupit stavbě elektrárny pro lipenskou přehradu. Už v základní škole rád kreslíval zeměpisné mapy a po absolvování c.k. "Staatsgewerbeschule" v Linci vstoupil do papírenského závodu bratří Poraků v rodném Kienbergu (dnešní Loučovice - pozn. překl.), kde to dotáhl během svého jednatřicetiletého působení, přerušeného jen vojenskou službou, díky své odborné i lidské zdatnosti od praktikanta přes konstruktéra a podnikového ekonoma až k na perzonálního šéfa a hlavního prokuristu. Vedle toho byl majitelem kina, kde se jako předseda německého sdružení Deutscher Kulturverband (DKv) zasloužil o pořádání mnoha kulturních akcí.
V roce 1945 se mu zhroutil svět, nezlomena zůstala však jeho vůle a činorodý zápal. Po 13 měsících vězeňské vazby v Českých Budějovicích těžce onemocněl a byl na základě toho púropuštěn ke své rodině, mezitím vysídlené do Rakouska. To první, čeho se ve své nové vlasti, kde se díky svým profesionálním schopnostem brzy opět uchytil v papírenském závodě v Nettingsdorfu, podjal, byly záležitosti jeho vyhnaných krajanů. Stal se jedním ze zakladatelů sdružení "Verband der Böhmerwäldler", stejně tak jako Sudetoněmeckého landsmannschaftu v Rakousku (SLÖ) a hornorakouského pěveckého spolku "Sudetendeutsche Liedertafel". Sdružení "Verband der Böhmerwäldler" v Horním Rakousku po mnoho let předesedal a v uznání jeho zásluh o ně mu bylo propůjčeno následně i čestné předsednictví a členství. Jedna část jeho neúnavných aktivit spočívala v tom, že vyhledával a shromažďoval podklady, na základě nichž by mohla být zajištěna někdejším zaměstnancům papírny Vltavský mlýn (Moldaumühle), po válce a odsunu žijícím ve Spolkové republice Německo (BRD), z penzijního fondu firmy výplata dodatečných důchodů. Také založení tzv. "šumavského bloku" ("Böhmerwaldblock") v městské části Lince (Linz) zvané "Neue Heimat", má původ k jeho osobní iniciativě.
Nezapomenutelným dokumentem je jeho kniha "Das war unser Kienberg", v níž zachytil dějiny této průmyslové obce (dnes známé jen pod svým českým jménem Loučovice - pozn. překl.) až do vyhnání jejích německých obyvatel.
Láska k domovu mu byla nad jiné a on to dokázal vyjádřit i verši a prózou (těch jeho básní a povídek je jistě přes dvě stě), publikovanými ostatně v četných časopisech i příležitostných slavnostních tiscích. Za připomenutí stojí i skutečnost, že mu byla udělena i četná význačná ocenění, už roku 1961 čestná zlatá jehlice Sudetoněmeckého krajanského sdružení a německého Böhmerwaldbundu (DBB - spolek, založený roku 1884 v Českých Budějovicích, byl obnoven v SRN v roce 1954 u příležitosti 70. výročí vzniku - pozn. překl.).
Vždycky chtěl zůstat co možno blízko svému uloupenému domovu a přes výhodné nabídky ze zahraničí dal přednost tomu, aby trvale zůstal v Linci, odkud pak nepropásl jedinou příležitost vyjet si do Mühlviertelu, aby alespoň "bißerl hinüberzuschauen" (tj. "trochu nahlédl tam na druhou stranu" - pozn. překl.). Celý jeho život oduševňovala myšlenka, že se do rodného Kienbergu znovu vrátí. Rok 1968 dalo sice maličko vzklíčit nové naději na návrat domů, ale násilný konec "pražského jara" a vstup Sovětů do Prahy 21. srpna toho roku všechny jeho iluze natrvalo zničil. Nejen to: otec následně utrpěl srdeční infarkt a zemřel dne 29. srpna 1968, přesně jeden měsíc před svými 78. narozeninami. Jeho odkaz nabádá nás všechny zachovat věrnost domovu.


Sudetenpost, 1990, č. 18, s. 8

Dne 17. listopadu 1986 (na den přesně tři roky předtím, než v Praze došlo k "něžné revoluci") byl v hnědém sále lineckého Landhausu udělen paní Lilo (zkrácená forma křestního jména Liselotte) Sofka-Wollnerové (je na webových stranách Kohoutího kříže zastoupena i při jméně Eugen Porak jako autorka textu o této šumavské osobnosti) z rukou zemského hejtmana Dr. Josefa Ratzenböcka titul "Konsulent für Kulturpflege des Landes Oberösterreich". Stalo se tak za účasti členů zemské vlády, mnoha hostů, zástupců sdružení "Verband der Böhmerwäldler" a "Sudetendeutsche Landsmannschaft in Österreich", jejichž členkou krajanka a zpravodajka "farnosti Kienberg" v měsíčníku "Glaube und Heimat" je. Narodila se 29. listopadu 1926 v Loučovicích. Po studiu zpěvu na hudební akademii ve Vídni nestačila už dovršit školní rok 1944/45 na německé pražské "Hochschule für Musik". Po vyhnání ovšem na svá studia opět navázala ve Vídni a v Linci. Aby je mohla finančně zajistit, působila vedle toho Liselotte jako tlumočnice při americké okupační správě. Po odkladu maturity získala roku 1953 své prvé pěvecké angažmá v Sankt Pölten, pak ve švýcarském Lucernu, Lausanne, Ženevě, Winterthuru atd., v návaznosti na ně hostovala i na operních a operetních scénách rakouských. V letech 1960 a 1961 zpívala v nizozemském Amsterodamu s hostováním jinde v Nizozemí a Belgii. Po návratu do Rakouska vstoupila Lilo Wollnerová v manželský svazek s Walterem Sofkou, hlavním režisérem městského divadla v Badenu a stala se primadonou této scény, hostovala z ní v Salcburku, Klagenfurtu, Linci, stejně jako ve Spolkové republice Německo a v Itálii. Během let 1969-1977 vyučovala pak zpěvu na hudební škole v Badenu a v Linci a hostovala sama jako operní pěvkyně zejména v Rakousku. Po konečném návratu do Lince působila od roku 1978 až ke svému odchodu do penze jako tamní profesorka hudby. Jak už zmíněno, stala se Lilo Sofka-Wollnerová roku 1952 zakládající členkou sdružení "Verband der Böhmerwäldler" v Horním Rakousku a od roku 1978 pak zemskou ženskou referentkou Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Horním Rakousku. Spolu se svým manželem se na akcích obou sdružení i s ohledem na své umělecké schopnosti činně podílí. Walter Sofka, vídeňský rodák (přišel v dunajské metropoli na svět 20. listopadu 1907) a herec známý i z filmu a televize, působil kdysi i v Teplicích (tehdy Teplitz-Schönau) a v Jablonci nad Nisou (Gablonz an der Neisse), kde byl dokonce dva roky uměleckým vedoucím. Jako jeho žena se stal nositelem zlatého čestného odznaku Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Horním Rakousku. 26. října 2005 ocenil hornorakouský zemský hejtman Josef Pühringer u příležitosti rakouského státního svátku a 60. výročí konce druhé světové války podíl vyhnanců na poválečném rozvoji spolkového státu a Landeskorrespondenz č. 249 z téhož dne v řadě těch nejzasloužilejších uvádí i jméno Lilo Sofka-Wollnerové s její lineckou adresou. Ačkoli zemřela 14. května 2007 v Gmundenu, konalo se slavnostní rozloučení se zesnulou o devět dnů později v urnovém háji městské části Linz-Urfahr, kde spočinuly i její zpopelněné ostaky. Od roku 1988 byla Lilo Sofka-Wollnerová členkou sdružení Witikobund, jehož předák tajný rada Robert Hauer pronesl za mrtvou smuteční řeč, v níž připomenul Schillerovy verše z jeho dramatu Panna Orleánská, obracející loučení v jásot:

Wie wird mir?
Leichte Wolken haben mich -
Der schwere Panzer wird zum Flügelkleide.
Hinauf -- hinauf -
Die Erde flieht zurück,
Kurz ist die Schmerz
Und ewig ist die Freude.

Co to jen je?
Mě oblaka teď mají --
z pancíře křídla jsou, co moje obleky.
Vzhůru -- vzhůru --
krajiny ubíhají,
krátký je žal
a radost navěky.

- - - - -
* Loučovice / † Gmunden (A) / † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Elfriede Weismannová a její "klášterní práce",
zde s prosbou ke sv.ValpurzeElfriede Weismannová a její "klášterní práce",
zde s prosbou ke sv.Valpurze
Jiná "klášterní práce" s obrázkem poutního kostela v Dobré Vodě u Nových Hradů je původní poutnickou upomínkou z doby kolem roku 1900
Článek k jejím osmdesátinám ve čtrnáctideníku rakouského krajanského sdružení

zobrazit všechny přílohy

TOPlist