logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

STEFFI SKOUPY-PUHANEOVÁ

Jak jsme "hovořili" se zvířaty

Pro naše šumavské rolníky byla domácí zvířata přímo náplní života. Dobře se o ně starali a byli k smrti nešťastní, když nějaké uhynulo. Ba "hovořilo" se s nimi dokonce jistým druhem řeči, které zvířata brzy porozuměla a následovala pokynů v ní vyslovených. Pro každé z druhů domácích zvířat byly používány dva druhy zvolání, jedno k přivolání a jedno k zahnání. V tom pořadí je tu i zaznamenávám (odděleny lomítkem - pozn. překl.):
Na drůbež: stejně vysokým tónem se volalo: bi bi bi bibibib ... (tj. při německé výslovnosti vlastně totéž co české "pi pi pi pipipip" - pozn. překl.) / a krátce a prudce: gschua, gchshua, gschua (opět téměř totéž co české "kšá, kšá, kšá!" - pozn. překl.)!
Na husy:: téměř něžně trojí wussi, wussi, wussi ... (viz české "husy, husy, husy" - pozn. překl.) / a krátce a temně: huss, huss, huss (opět téměř totéž co české "huš, huš, huš!" - pozn. překl.)!
Na prasata:: druhá slabika trochu vyšším tónem: tschuri, tschuri, tschuri (i u nás prý někde "čuri, čuri, čuri!" - pozn. překl.) / a krátce a prudce: hurrrrsch, hursch, ... (opět téměř totéž co české "huš, huš!" - pozn. překl.)
Na kočku:: Mizei, Mizei, Mizei (česky snad jen pokud jde o kočku jménem "Mici", jinak obecně "čiči, čiči" - pozn. překl.)!
Na psa:: Waldi, kimm! kimm! (tj. jako na člověka jménem a výzvou v lidské řeči - pozn. překl.)! / a: gehst glei! Pfui! ... (opět vlastně jako na člověka - pozn. překl.)
Na kozu:: Hebei, Hebei, Hebei! ... (něco jako české "hybaj" - pozn. překl.) / a: gehst glei! gehst glei (opět vlastně jako na člověka "jdeš! jdeš!" - pozn. překl.)
Tažná zvířata: reagovala na tato zvolání: Hüh, hüh ...(vyslov "hý, hý ..." - pozn. překl.), načež šla doleva, při: Hott, hott, hotteiner (jako české "hot, hot ..." - pozn. překl.) zase doprava. Mělo-li se zavelet do kroku, pak zaznělo: wüah, wüah (totéž co české "vijé" - pozn. překl.), auch wüsterha! Zastavit velelo zvučné brrrr, brr, (totéž co české "prrr" - pozn. překl.), ooha, ooha! K pomalejšímu kroku vyzývalo zvolání: Hoj, hoj, hoj! Hoj ummi (české "hojni!" - pozn. překl.) se říkalo ve stáji, když mělo zvíře uhnout stranou, aby se mu dalo naložit krmení. Tažnými zvířaty mám na mysli volky a koně, u chalupníků i krávy. U koní stačilo i mlasknutí jazykem či lehké prásknutí bičem, aby je člověk pohnul k chůzi.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 421

Maturita, jak jsem ji zažila na závěr svých studií na německém učitelském ústavu v Českých Budějovicích a v Prachaticích

Poté, co nějaký žák, který se směl nazývat "studujícím pedagogiky" (v originále "stud. päd." - pozn. překl.), navštěvoval po čtyři roky učitelský ústav (v originále "LBA", tj. "Lehrerbildungsanstalt" - pozn. překl.), mohl složit závěrečnou maturitu, zvanou také zkouškou zralosti (v originále "die Matura (Abitur), auch Reifeprüfung genannt - pozn. překl.). Naše studium započalo v roce 1935 v Českých Budějovicích (v originále "Budweis", "úřední" německé jméno města znělo ovšem "Böhmisch Budweis" - pozn. překl.). Už v prvém ročníku nás studenti předcházejících ročníků upozorňovali, že bychom měli začít s psaním taháků. Nevěděli jsme nejdřív, jak na to, ale spolužáci nás poučili, že jde u "matury" o věc naprosto nezbytnou. Pořídili jsme si tedy co do velikosti pokud možno ty nejmenší zápisníčky a začali je plnit heslovitými přehledy učiva 1. ročníku z literatury, dějepisu, biologie, opatřenými po okraji jakýmsi tematickým registrem, aby se dalo v bločku dalo rychleji hledat. Nové bločky každým rokem přibývaly a shromažďovaly se pro "maturitní účely". Použity mohly být samozřejmě toliko při maturitě písemné a musely být ukryty v oděvu, vepředu až po pás opatřený zapínáním na knoflíky. Nejlepší byl u nás děvčat dirndl (móda folklorního nádechu, v německy mluvících zemích dodnes živá a žádaná - pozn. překl.), kde se dalo zapínání navíc maskovat zástěrou. Bločky jsme připevňovaly gumovým pásem na břiše. Hoši činili totéž, ti měli tak jako tak kalhoty vepředu na příklopec. Během psaní bylo vlastně docela lehké bloček ze šatů vytáhnout a pomocí tematického rejstříku načíst. Není mi známo, zda o tom profesoři věděli, nejspíš by nám to zpětně asi rádi odpustili, ale žádný z nich už nežije. Nezbytnost taháků je ostatně sporná, řekla bych, že nám jen dodávaly určitou jistotu.
Naše českobudějovická studia trvala jen tři roky. Po připojení k "Říši" byl náš učitelský ústav přeložen do Prachatic, kde byla výuka zahájena 1. prosince roku 1938. Byli jsme tak právě my prvním ročníkem, který měl maturovat ve "třetí říši" před komisí s předsedou z bavorského Řezna (Regensburg). Našim profesorům velmi záleželo na tom, abychom se dobře uvedli a udělali našemu sudetoněmeckému (jinými slovy vlastně "československému" - pozn. překl.) čest. Stáli opravdu při nás a hodně otázek, které pak opravdu přišly, s námi zvláště důkladně procvičovali.
Maturita sestávala ze dvou částí:
1. té písemné, pro všechny povinné z němčiny, pedagogiky a biologie.
2. té ústní. která měla dvě skupiny podle oborů: jedna zahrnovala biologii, matematiku a zeměpis, druhá fyziku, dějepis a češtinu. Z první skupiny jsme si mohli vybrat jeden obor, ze druhé se k němu přidával jeden navíc. Pedagogika a němčina byla pro všechny při ústní maturitě povinná.
Dne 24. května 1939 začaly písemné maturity němčinou; mohli jsme si vybrat ze tří témat.
1. Které podstatné rysy osobnosti Vůdce Adolfa Hitlera nás povznášejí a inspirují nejvíce.
2. Proč pěstujeme tělocvik a sport.
3. Která kniha autora nové Říše (rozuměj nacistického Německa - pozn. překl.) náleží k mým nejoblíbenějším.
Třetí říši bylo prostě třeba činit ústupky. Kdo z nás by znal nějakou knihu odtud. Musili jsme to prostě "okecat" (v originále "wir haben halt ,geschwafelt'" - pozn. překl.).
Druhý den následovala písemná maturitní zkouška z pedagogiky.
1. Které nejvyšší výchovné cíle Hitlerjugend chci jednou uplatnit ve své třídě.
2. Formy vyučování.
3. Které výchovné a vyučovací zásady Pestalozziho (švýcarský školní a sociální reformátor, žil v letech 1746-1827 - pozn. překl.) jsou osnovou nové obecné školy?
V tomto případě jsme musili psát na všechna tři témata.
Třetí den posléze byla na řadě písemná zkouška z biologie.
1. Pšeničné zrno.
2. Živočišná společenství a živočišné kolonie (v originále "Tierstaaten und Tierstöcke" - pozn. překl.).
3. Dědičné nemoci.
U druhého tématu bylo už nutno nahlédnout do taháku. Pod zvířecími společenstvími byli míněni mravenci a včely, a toto téma jsme probírali už v prvním ročníku s profesorem Kunertem a ten je pojal velice důkladně: po vylíhnutí včel musí mladuška tři týdny krmit mladé, čtrnáct dní čistit plásty, čtyři týdny střežit česno úlu a teprve pak se stane dělnicí a smí vyletět. Při následném pohovoru se divil profesor Dechant, odkud všechny ty časové údaje máme a my zvolali jedním hlasem: "Das haben wir bei Professor Kunert so gelernt!" (tj. "Tak jsme se se to naučili u profesora Kunerta!" - pozn. překl.) A tak to ovšem stálo i v taháku.
Ústní zkoušení začalo 12. června 1939. Všechna děvčata se k maturitě objevila ve slavnostních černých šatech, chlapci rovněž v černých oblecích. To bylo pro pána z Řezna čímsi novým a řekl poměrně ostře: "Das sieht doch aus wie eine Trauergesellschaft. Das muß avers Arden! Im nächsten Jahr treten alle in Uniform an!" (tj. "To vypadá jako nějaká smuteční sešlost. To se musí změnit! V příštím roce nastoupí všichni v uniformě!" - pozn. překl.) Měl tím na mysli u děvčat stejnokroj BDM (rozuměj Bund Deutscher Mädchen, dívčí součást Hitlerovy mládeže - pozn. překl.), u chlapců uniformu nějaké národně socialistické formace. Snad se mi ozve někdo z ročníku 1940, zda skutečně nastoupili v uniformě. Každý den bylo zkoušeno pět maturantů za přítomnosti profesora příslušného předmětu, jednoho jiného z profesorů, ředitele a předsedy komise. Téma jsme dostali písemně, mohli jsme si k němu následně čtvrt hodiny dělat poznámky a pak už mluvit. Svá témata si dosud pamatuji: umělecká výchova, city obecně a duchovní zejména z pedagogiky, v němčině "Die forcierten Talente" (Goethe nazval období tzv. "geniálnictví" epochou "přepjatých talentů" - pozn. překl.), tj. básníci období 1830-1848, jeden bojovný sonet Friedricha Rückerta a rozbor věty: "Da schied der Kater von der weißen Freundin, welche zufrieden und kühl miauend ihrer Wege ging und wandte sich stolz seinem Henker zu." (ze druhé kapitoly pohádky "Spiegel, das Kätzchen" od Gottfrieda Kellera /z cyklu novel Lidé seldwylští - česky vyšla pohádka samostatně poprvé roku 1947 v nakladatelství Družstevní práce pod názvem "Kocourek Sklíčko a sova Pálenka" v překladu Marie Kornelové, která dokonce pohádku dotvořila - pozn. překl./). Ta věta se předsedovi komise zalíbila natolik, že jsem ji musila přečíst ještě jednou. V zeměpise jsem dostala témata: složení a vymezení Českého masivu, geologický vývoj Země, měsíční fáze, dráha Měsíce a zatmění Měsíce. Témata z fyziky byla: pískání rty a jazykem (v originále "Lippen- und Zungenpfeifen" - pozn. překl.), elektrická indukce a její využití, indukční přístroje.
Když bylo vyzkoušeno všech pět maturantů, vystrčili nás na chodbu, aby se mohla komise poradit. Pak nás zavolali znovu dovnitř. Všichni povstali a pan ředitel Wojta oznámil, že všichni maturující ve zkoušce zralosti prospěli, ti a ti ... s vyznamenáním. Předseda komise mi gratuloval stiskem ruky a prohlásil: "Fabelhaft!" (tj. "Báječně!" - pozn. překl.)
V prachatické tělocvičně jsme oslavili svou úspěšnou maturitu samostatně sestaveným zábavným programem a tancem. Byli jsme tedy "zralí". Zralí k čemu? Zralí pro co? Pro život? Pro školu? Och běda! proces zrání teprve započínal. Ve svých 19 letech jsme byli propuštěni k dětem, do tříd o 40 až 50 dětech, do jednotřídek, v nichž mělo být osm školních ročníků podrobeno výuce v jednom jediném prostoru. To bylo drsné zrání. Naši "chlapci" byli brzy odvedeni do války často ještě dřív, než vůbec stačili stanout před "svými" žáky. Z 20 našich spolumaturantů jich devět ve válce padlo, někteří ze zbylých jsou už dnes mrtví, naživu jsou už jen tři. Zbytek někdejších 40 absolventů zkoušky zralosti - je jich ještě 17 - se sejde 22. a 23. května 1989 v Norimberku (Nürnberg), kde nás bude hostit v Eilgutstraße 5 hotel "Marienbad", k oslavě 50. jubilea svého učitelského povolání!


Glaube und Heimat, 1989, č. 5, s. 24-25

Náš Stejffl-Hof

Ten výstavný a pohledný statek uprostřed vsi musel být postaven už někdy v 16. století, poněvadž šlo o rodný dům Stefana Pimra, který tu spatřil světlo světa v roce 1624. Lze předpokládat, že to od jeho křestního jména se od té doby stavení říkalo "Stejffl-Hof". Pimmerovi hospodařili na tom selském dvorci až do roku 1908. Když toho roku skonal Johann Pimmer, převzala hospodářství jeho dcera Johanna, kterou si v roce 1900 v roce vzal za ženu Franz Puhane z Modlenic (Modlenitz). Roku 1931 postoupil pak Franz Puhane usedlost svému synu Johannovi. Staří odešli se čtyřmi dětmi na "výminek" (v originále "ins ,Ausnejhma' (Ausgedinge/" - pozn. překl.). Ke stavení náleželo 37 hektarů, po třetině představovaných lukami, poli a lesem, dále "Inleitenhäusl" (tj. čeledník - pozn. překl.) pro dvě rodiny, které v čas žní byly na práci nezbytné. Směly za to pro vlastní potřebu obdělávat kus pole s brambory.
Pimmerovi byli rozvětvený rod, jehož potomci se usadili v mnoha městech a vsích široko daleko kolem, tak v Prachaticích (Prachatitz), ve Vimperku (Winterberg), v Šindlově (Schindlau) i jinde. "Stejffl-Hof" čp. 2 byl i rezidencí posledního německého starosty Klášterce (Klösterle), jímž byl už zmíněný Johann Puhane. Své "Diensträume" (tj. "služební prostory" - pozn. překl.) měl vlevo hned vedle domovních dveří. Když musili majitelé opustit všechno, co jim patřilo (v originále "Hab und Gut" - pozn. překl.), udělali noví páni z toho znamenitého statku kolchozní stáj. Vnitřní stěny byly strženy, aby bylo "státní krávy" kam směstnat. Když pak v Klášterci zbudovali nový kravín, usedlost chátrala víc a víc. Nakonec v ní stála prý jen jedna jediná kráva obyvatele sousedního stavení.
Dnes je statek ubohou zříceninou. Střecha se propadla a tam, kde kdysi kypěl dům životem svých obyvatel, prorůstají jeho nitrem keře a stromy. Otřesný a žalující zároveň je ten pohled.


Böhmerwaldbrief, 1993, č. 2, s. 61-62

Naše mlýny

Sotva které stavení je opředeno tolika historkami jako budova mlýna. V mnoha písních a pověstech se o nich vypráví a jejich tajemná ozvěna ulpívá na místech, kde mlýn stával či dosud stojí. Může to být i tím, že mlýn býval položen téměř vždycky stranou osady, takže jeho obyvatelé přímo nepatřili k vlastnímu vesnickému společenství, snad sám klapot mlýnského kola probouzel představivost kolemjdoucího, krátce každý mlýn měl své příběhy. Zdá se, že už proto stojí za to uchovat pro budoucnost, co je mi známo o mlýnech naší obce.
Klášterec měl dva, které byly až do posledka v provozu, Michlova Huť (Helmbach) a Solná Lhota (Salzweg) po jednom, Lipka (Freiung) neměla žádný. Nejstarší ze všech byl ten v Michlově Huti. Roku 1695 svoluje kníže Johann Christian von Eggenberg se stavbou Michlohuťského mlýna (Michelhütter Mühle). Datum zbudování Kláštereckého mlýna (Klösterlmühle) není sice známo, na základě podobnosti ve způsobu stavby by se však dalo usuzovat na přibližně stejný časový bod. Dolní patro mělo klenbu ze zdiva dva metry silného. Část klenby se zřítila na Štědrý večer roku 1926.
Klášterecký mlýn
Posledním jeho majitelem byla rodina Kufnerova. V červnu 1929 koupila mlýn a přestěhovala se z Bučiny (Buchwald) do Klášterce. Mnozí si ještě vzpomenou, že jedním z předchozích vlastníků byla rodina Bělohlávkova (majitelé mlýna viz i nadále http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=12783, v originále chybně "Behlolawek"! - pozn. překl.) . Syn, narozený roku 1882, padl jako jeden z prvních na počátku světové války v roce 1914 při mostě přes řeku Sávu. Jeho sestra prodala mlýn Ing. Friedrichu Stuberovi (v originále chybně "Johannu Stieberovi"! - pozn. překl.), který vlastnil v Klášterci i dům čp. 11 (Koulafeiler), prodaný pak dál rodině Pablitschko. Pan Stuber prodal mlýn panu Hamplovi (v originále chybně "Hampelovi"! - pozn. překl.) ze vsi Leimsgrub (dnes Hliniště - pozn. překl.). Poněvadž při prodeji byl ohlášen menší obnos, než pan Stuber požadoval, došlo ke sporu, byly upozorněny úřady a oba byli donuceni během jednoho týdne prodat: pan Hampl mlýn Kufnerovým a pan Stuber dům panu Pablitschkovi. Paní Bělohlávková byla sice příslušná do Vimperka, zůstávala však až do své smrti na mlýně. V 65 letech se provdala za třiadvacetiletého muže jménem Fuchs, se kterým neměla nijak pěkný život. Jejímu prvnímu manželovi bylo 65, když si vzal jí jako šestnáctiletou. Ta žena měla rozličné věštecké knihy a prorokovala rodině Kufnerově, že jim nebude dáno na mlýně umřít. Nezkrachují sice, ale neumřou tam. Teprve po vysídlení tu věštbu pochopili. Ona zemřela někdy v roce 1930 nebo 1931.

Zařízení mlýna
Voda k mlýnskému provozu byla odváděna z Arnoštského potoka (Ernstberger Bach). Dřevěný žlab přiváděl vodu ke dvěma mlýnským kolům se 4,5 a 6 metry v průměru, oběma na vrchní vodu (v originále "oberschlächtig" - pozn. překl.). Ty vyráběly i elektrický proud pro vlastní potřebu domu, pro řezačky i kruhovou pilu. Přilehlá pila vyráběla šindele a bedny pro sklárnu, žaluzie, které odebíral nějaký pan Robitzer, Chorvat usedlý ve Vídni, části klavíru jako víka a klávesy pro firmu Strunz v Kvildě (Außergefild). Kromě toho prováděla pořez ve mzdě (tj. pořez vlastní kulatiny zákazníka - pozn. překl.) pro sedláky.

Mletí
Mletí pro sedláky: ze žita se mlela světlejší mouka. řečená "Keanmoi" (tj. Kornmehl, česky i "výražková mouka" - pozn. překl.), asi 35 %, pak chlebová mouka (Brotmehl), která byla tmavší, 30 %, 15 % tvořila krmná mouka, zbytek otruby (Kleie). Poplatek za umletí metrického centu zrna činil 10 korun (i v originále "Kč"! - pozn. překl.).
Pšenice se mlela teprve během druhé světové války (tyrolská pšenice).
Ječmen: loupací stroj zbaví zrno plev a obrousí na kroupy. Tzv. "Brei(n)" (tj. krupice - pozn. překl.) byla menší a mlela se. Užívala se i do polévky, masové nádivky a dušená. Gerstengrieß, tj. ještě jemněji mletá krupička, se vařila na polévku a na kaši. Ječná mouka se užívala ke krmení, za války se míchala i do chlebové mouky. Ječnými otrubami se krmily krávy.
Kukuřice se mlela pro české sedláky jako kravské krmení, kukuřičná mouka se tu a tam užívala i na bábovky. Obchod s ní se rozvíjel přes firmu Eisner ve Vimperku (u nás v 780 metrech nadmořské výšky se kukuřici nijak nedařilo). 2-3 % ztráty na váze se připouštělo.
Oves se ve stoupě (v originále "im ,Stampf" - pozn. překl.) šrotoval na "Klutsch", jak se u nás říkalo. Vlastní stoupu měl Steckbauer (Draxei), Puhane (Stejffl), Scherer, Springer (Auheisl).
Obchodní záležitosti (v originále "Handelsmüllerei" - pozn. překl.): obilí se kupovalo, mouka dále prodávala, ale přibližně jen 50 %, z ostatní se ve mlýně pekl chléb, každý druhý den 210 bochníků. K tomu byla ve mlýně zbudována šamotová pec, chléb se zadělal kváskem (v originále "mit Sauerteig /Urer/" - pozn. překl.), v peci se zatopilo dřevem. Chleba se prodával "nesedlákům", se sedláky se zejména v létě, vyměňoval za obilí. 1 věrtel žita (v originále "1 Korn" - pozn. překl.), to bylo 16 až 17 kilogramů, se měnil za: 5 tmavých bochníků po 8 librách, 7 bílých po 7 librách, dvě veky po 2 kilogramech váhy. Mezi to se zamíchalo ještě něco brambor. Pekař se do mlýna přijímal.
"Umělecký" strojní mlýn (v originále "Kunstmühle" - pozn. překl.) v Klášterci byl válcový mlýn s německým chodem, měl však ještě jeden mlýnský kámen (česky i "žernov" - pozn. překl.) o 1 metru v průměru.
Po celá léta byl ten kámen špičatými a křížovými kladivy ručně ostřen do oblouku. Spodní kámen (říkalo se mu česky i "spodek" - pozn. překl.) byl nepohyblivý, horní (česky zvaný i "běhoun" - pozn. překl.) se otáčel, vzdálenost mezi oběma byla zdola nastavitelná (díky tzv. "lehčidlu" - pozn. překl.) podle toho, jak jemně se mělo mlít. Umletá drť se přesívala.
Válcový mlýn: dva vodorovné válce běží v protisměru, jeden pomalu, ten druhý rychleji. Diagonálně probíhají 1 milimetr hluboké rýhy (zrno zapadne do rýhy pomalejšího válce a rýha rychloběžného válce je vzápětí roztrhne - pozn. překl.). K vymletí se doporučuje 8 mlecích chodů. Mezi každým z chodů zazněl zvonek, pak se válce přitáhly. Při každém chodu padal umletý materiál do násypky (v originále "in einen Schüttrichter" - pozn. překl.).
Spádová oblast Kláštereckéko mlýna sahala až k Táflově Huti (Tafelhütte, na mapách dnes Huť pod Boubínem - pozn. překl.), Arnoštovu (Ernstberg), Michlově Huti, Solné Lhotě a ovšem Klášterci. Ke mlýnu náležel pozemek pro držení dvou krav. Původně ovšem patřilo mlýnu půdy daleko víc. Pan Stuber připojil tu nejlepší, mj. na východním svahu nad potokem, k selské usedlosti čp. 11 (Pablitschko), aby jí dodal na ceně.
V roce 1926, jak už zmíněno, se zřítila část klenby. stalo se tak na Štědrý večer. Dříve stál vedle mlýna i hostinec, prý tam jednou někoho zabodli. Ta budova i venkovní pec byly ještě před koupí mlýna panem Kufnerem strženy.

Rodina Kufnerova
Po vysídlení se syn Franz Kufner oženil s Marií, roz. Springerovou z Lipky. Sestra Gerti zemřela v roce 1961 v pouhých 37 letech a zanechala po sobě 4 děti. Otec Kufner zemřel roku 1962 pětasedmdesátiletý, matka Kufnerová 1974 ve svých 86 letech. Franz dnes (publikováno 1977 - pozn. překl.) bydlí v bavorském městě Pocking, Herzog-Otto-Straße 3. Má čtyři děti. Nejstarší dcera je vedoucí sanatoria Petra v Bad Füssing, druhá dcera je provdána na jednom selském statku blízko Pockingu, třetí dcera je v Bad Füssing ordinační sestrou, jediný syn žije ženat v blízkosti města Ruhstorf. Všichni jsou dobře zajištěni. Oni sami, rozuměj rodiče, obývají od roku 1960 vlastní dům.
Starý mlýn v Klášterci však zmizel ze zemského povrchu. Češi jej vyhodili do povětří. Nezůstal z něho snad kámen na kameni, všude jen křoví, kopřivy a bodláčí. Nic už nesvědčí o pestré historii toho mlýnského stavení, které ožívá jen v naší vzpomínce.

Schererův mlýn
Hranici mezi Kláštercem a Solnou Lhotou tvoří Arnoštský potok. Všechno, co leží na jeho pravém břehu, náleží ke vsi Solná Lhota. Z tohoto důvodu patřil i Schererův mlýn k Solné Lhotě a měl její číslo popisné 32. Stával tam, kde se údolí počíná zužovat, pod posledními staveními "Kaloppen" (zřejmě z českého "chalupy" - pozn. překl.).
Mlýn náležel k selské usedlosti Schererových čp. 18 v Klášterci. Když se syn Josef oženil, převzal mlýn od svého otce Paula Scherera. Ke mlýnu byla přistavěna obytná část, stáj a v roce 1935 byl mlýn přestavěn a zařízen zcela ponovu. Měl jednu válcovou stolici, ale i mlýnské kameny, mezi nimiž se ovšem mlel toliko zbytek zrna na krmnou mouku a otruby. Oves a ječmen se rovnou šrotoval. Až do doby druhé světové války se na mouku mlelo jen žito, pak i pšenice, z ječmena se dělaly kroupy, krupice a krupička, spolu s otrubami užívané jako krmení pro krávy a telata. Oves se jen drtil ve stoupě. Až do války se mouka mlela i na prodej, za války jen sedlákům. Sedláci sem jezdili se zrnem od "lesa" (v originále "vom ,Wuid'" - pozn. překl.), od Černých Lad (Schwarzhaid), ze vsí kolem Křesanova (Křesane) a Modlenic (Modlenic). Platilo se většinou v penězích, jen na zvláštní přání také obilím.
Ke mlýnu patřilo 5 hektarů půdy, držely se na něm 3 až 4 krávy, 1 až 2 jalovice, husy, kachny, slepice, včely, jeden pes a jedna kočka, za války i jedna ovce kvůli vlně.
Když syn ještě chodil do školy, měl majitel jednoho tovaryše a jednoho učně, na pile dělníky. Pila patřící ke mlýnu řezala pro sedláky stavební dřevo a střešní šindele. Pan Scherer vyráběl ale i bedýnky na ryby, které mířily k Severnímu moři, a jiné zas na přepravu pomerančů, které putovaly ze Solné Lhoty až do egyptské Káhiry. Zasilatelskou službu obstarávala pro Schererovy výrobky, které si vyžadovaly jen dobré dřevo bez suků, firma Goßler, poněvadž šlo vždy jen o menší, spíše exkluzívní množství.
Mlýn byl velmi pěkně zařízen. Zrno bylo nejprve drceno, pak drhnuto, 33 % tvořila výražková mouka, 33 % chlebová mouka, odpad tak 3 až 4 %, zbytek otruby. Za války už mlynář žádné pomocníky neměl. Byla tu ještě stoupa na ovesný šrot, mlýn pak zajišťoval i vlastní výrobu elektrického proudu, kterým mohla být poháněna i máselnice v domě.
Obytný dům při někdejším mlýně dosud stojí a je obýván. Mlýn oněměl. Potok už nemá nic na práci.
Poslední majitel Josef Scherer zemřel sedmaosmdesátiletý dne 2. února 1971 v Dietmannsried (městys ve švábském zemském okrese Oberallgäu - pozn. překl.). Jeho žena Aloisii, roz. Küblbeckové, bylo 23. března roku 1977 79 let. Jeden syn jim umřel už v roce 1928 ve stáří pouhých 3 roků. Dcera Marie má za muže H. Müllera z Křesanova. U nich bydlí matka na adrese 8961 Dietmannsried/Allgäu, Laubener Straße 7. Druhý syn Josef Scherer bydlí rovněž v Dietmannsried.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1977, č. 1, s. 8-10

Přijímací zkoušky

Moje rodná ves, Klášterec u Vimperka, měla 38 čísel popisných a jednotřídní obecnou školu, kterou navštěvovalo 50 dětí. V roce 1926 jsem tam začala chodit do 1. třídy. Když náš pan učitel (jmenoval se Josef Werner) zjistil, že už umím plynně číst, řekl jednou jakoby spíš pro sebe: "Du bist aber Gescheite! Du kannst einmal Lehrerin werden!" (tj. "Ty jsi ale šikovná! Mohla by z tebe být jednou učitelka!" - pozn. překl.) Jistě tím nic zvláštního nemyslel, ale v mé mysli ta slova zůstala a nikdy už ji neopustila. Pronikla do mozku a do podvědomí, jakkoli cesta za naplněním mého snu byla ještě tak dlouhá. Až v 15 letech mohl být člověk přijat do učitelského ústavu. Když se však přiblížil čas, kdy se dalo pomýšlet na přijímací zkoušky, ozvalo se v mém podvědomí znovu jasným hlasem: "Ich will Lehrerin werden!" (tj. "Chci se stát učitelkou!" - pozn. překl.) Pět let obecné školy u nás v Klášterci, tři roky měšťanky ve Vimperku a "jednoroční učební kurz" (v originále "Einjährige Lehrkurs" - pozn. překl.), zvaný také 4. ročník, ležely za mnou, když se mé volání po studiu učitelství jevilo mé rodině stále naléhavějším. Nikdo mu ovšem nechtěl dopřát sluchu. Můj otec předal naši usedlost mému nejstaršímu bratru (ten byl Klášterci i starostou - pozn. překl.), čtyři svobodní sourozenci byli ještě doma, z nich já ta nejmladší, příjmy sotva stačily, doba hospodářsky nejnepříznivější - a já si usmyslím jít na učitelský ústav!
Když jsem měla v rukou pololetní vysvědčení, strčila jsem je bratrovi, který mi mezitím opatřil kancelářské místo, pod nos se slovy: "Mit so einem Zeugnis gehe ich nicht ins Büro!! (tj. "S takovým vysvědčením do kanceláře nejdu!" - pozn. překl.), poněvadž na něm byla jedna jediná dvojka, jinak samé jedničky. Tatínek měl dilema (také "byl na rozpacích", v originále "war in der Zwickmühle" - pozn. překl.). Na jedné straně by rád viděl, kdybych měla studovat, neboť mě k práci už tak nezbytně nepotřeboval, na druhé straně se děsil nákladů s tím spojených. Neexistoval nijaký "BAFöG" (tj. stipendium v rámci Spolkového zákona na podporu vzdělání /Bundesausbildungsförderungsgesetz/ - pozn. překl.), či jiné výhody a úlevy, všechno musilo být soukromě uhrazeno. Mých pět sourozenců bylo z toho důvodu proti.
Můj třídní, pan Reif, věděl o mém předsevzetí, a jednou se mě zeptal, zda bych šla ráda na učitelský ústav z vlastního přání, nebo snad na přání svých rodičů. Mohla jsem odpovědět s určitostí: "Nur auf eigenen Wunsch! Meine Eltern wollen mich nicht lassen!" (tj. "Jen z vlastního přání! Mí rodiče mě nechtějí nechat!" - pozn. překl.) Řekl mi také, co všechno k přijímací zkoušce potřebuji: lékařské vysvědčení, doklad o státním občanství, křestní list a domovský list. Sama jsem si všechno obstarala a tak jsem měla v květnu všechny papíry pohromadě a mohla se ke zkoušce přihlásit. Poněvadž nejbližší učitelský ústav byl v Českých Budějovicích (Budweis), podala jsem přihlášku právě tam.
Jedna moje spolužačka, Maja Krohová, už v Budějovicích měla na učitelském ústavu sestru, a ta mi zprostředkovala ubytování v "klášteře", dívčím studentském domově.
Zkoušky trvaly dva dny. Konaly se koncem června, přesné datum si už nepamatuji. Zkušebními předměty byla němčina, matematika a hudba. Musila se také přednést nějaká píseň a já si zvolila "Am Ort, wo meine Wiege stand..." (píseň na slova Alberta Traegera /1830-1912/, celý text viz web 20,000 Volkslieder... - pozn. překl.) Jednoho dne mi pan Reif dal doručit dopis k podání a řekl mi významně, že má být určen panu školnímu radovi Oppeltovi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, v originále příjmení psáno kupodivu "Opel"! - pozn. překl.), myslím z Kaplice (Kaplitz), kterého on prý dobře zná a který by za mne mohl ztratit slovo, kdyby bylo potřebí. Byl jsem šťastná, poněvadž zřejmě k přijetí na učitelský ústav bylo z poloviny nutno něco umět, z druhé poloviny mít něco té protekce.
Na zkoušky jsem odjela ještě s jedním děvčetem z Vimperka vlakem do Budějovic. Shromáždili jsme se v kreslírně učitelského ústavu, 137 chlapců a děvčat, ze kterých mělo být ovšem vybráno jen po dvaceti. Šance opravdu mizivá! Prvním ze zkušebních předmětů byla matematika. Rozdělili nás do dvou skupin a dostali jsme otázky předtištěny se dvěma listy navíc pro výpočty. Moje skupina měla tento početní úkol: Otec, matka a syn jsou dohromady staří 150 let, otec je starý tolik a tolik roků, měsíců a dní, matka tolik a tolik, kolik je synovi? Druhá skupina měla něco s veletuctem, kopou a tuctem. Měla jsem výsledek rychle hotov a psala jsem na druhý lístek důkaz. V tom momentě šelkolem dozor konající profesor Gränz, vytrhl mi oba lístky z rukou a vykřikl dost nahlas: "Aha, eine Schwindlerin! Schwindlerinnen können wir hier nicht brauchen! Packen Sie Ihre Sachen zusammen und verlassen Sie sofort den Raum!" (tj. "Aha, nějaká podvodnice! Podvodnice tady nemůžeme potřebovat! Sbalte si své věci a opusťte okamžitě tuto místnost!" - pozn. překl.) Všechno ve mně ztuhlo. Tak rychle má skončit můj sen o učitelském povolání? Domů nejedu, radši skočím pod vlak, vynořilo se mi v mysli. Já přece nepodváděla! Nebyla jsem však schopná se pohnout, vstát a jít. Zůstala jsem sedět jako ochromená a když šel profesor znovu kolem, zašeptala jsem jen: "Ich habe nicht geschwindelt!" (tj. "Já jsem nepodváděla!" - pozn. překl.) Neřekl nic, šel ale ke stolku, přinesl ty dva lístky nazpátek a nechal mě počítat dál. Měla jsem sice radost, ale na druhé straně jsem byla tak zmatená, že jsem při následném výpočtu tupého kužele dělala chybu na chybu.
Po desáté hodině přišla na řadu němčina. Měli jsme rozebrat následující větu: "Der um 17 Uhr im Hauptbahnhof einfahrende Zug hat die Verspätung, die durch einen Nebelfall verursacht worden war, wieder eingeholt." (tj. "Na hlavní nádraží v 17 hodin přijíždějící vlak zpoždění, které způsobila hustá mlha, zase dohnal." - pozn. překl.) Musela být určena hlavní a vedlejší věta, větné členy, druhy slov a to, co každé jednotlivé slovo vyjadřuje.
Polední přestávku jsem strávila v klášteře v slzách s jediným pocitem, že je všechno ztraceno. Známí se mě pokoušeli utěšovat tím, že bych to, co mi "Papa", jak se tu profesoru Gränzovi přezdívalo, neměla brát tak vážně a já se před odpoledním zkoušením přece jen trochu zklidnila.
Šlo o hudbu a já přednesla připravenou píseň: poněvadž jsem ze zpěvumilovné rodiny, musilo to znít docela dobře. Zkouška zahrnovala i čtení not, které jsem znala ze hraní na citeru, po úhozu čtyř tónů na klavír jsem je měla přezpívat a byla jsem hotova. V němčině bylo nadiktováno několik slov, pamatuji se ještě na "Bleistiftmine" (tj. "tuha do tužky" - pozn. překl.) a "plötzlich" (tj. "náhle" - pozn. překl.). Dotazy se týkaly slovního druhu a pak se mě zkoušející zeptal, myslím, že to byl cvičný učitel Kříž, zda znám školního radu Oppelta. Odpověděla jsem, že osobně nikoli, ale už jsem o něm slyšela. Aha, pomyslela jsem si, ten pán už pro mě ztratil slovo, a byla jsem si stále jistější. Po pravdě jsem protekci nijak nepotřebovala, uměla jsem dost. Jako selské dítě ze zapadlé Šumavy jsem byla ovšem úplně bez známostí, brali většinou děti z učitelských rodin či ratolesti známých osobností.
Následujícího dopoledne byla ústní zkouška z matematiky, něco němčiny a pak jsme měli až do poledne hotovo. Pozdě odpoledne bylo "na černém prkně" (v originále "auf dem ,Schwarzen Brett'" - pozn. překl.) v chodbě učitelského ústavu napsáno, kdo ve zkouškách obstál. Známí mně radili zůstat, abych se toho dne dověděla, zda jsem přijatá, já bych ale za nic na světě nezůstala! Kdyby tam moje jméno nestálo - nevím, co bych provedla.
Jela jsem tedy domů a mluvila jakoby o ničem. V neděli nato se u nás světila motorová stříkačka a z té příčiny se sjelo a sešlo spoustu lidí do vsi. Tu mi pověděl jeden šofér nákladního auta, jestli jsem náhodou nedělala přijímací zkoušky do učitelského ústavu v Budějovicích a já se užaslá zeptala, odkudže to ví. Řekl, že musel vézt do Budějovic zboží, toulal se, když mu vybyl čas, trochu po městě, šel náhodou kolem učitelského ústavu, zašel dovnitř a uviděl tam "na černém prkně" moj jméno. Teprve teď mě popadl opravdový pocit štěstí. Běžela jsem domů a křičela samou radostí: "Ich bin aufgenommen!" (tj. "Jsem přijatá!" - pozn. překl.) Reakce mého otce byla: "Mir wäre es lieber gewesen, wenn sie dich nicht aufgenommen hätten!" (tj. "Mně by bylo milejší, kdyby tě nevzali!" - pozn. překl.) Myslil jen na ty výdaje, já zas na splnění mého nejvroucnějšího snu a také na přísloví: "Was man sich sehr wünscht, geht in Erfüllung." (tj. "To, co si člověk opravdu hodně přeje, dojde vyplnění." - pozn. překl.) Písemné vyrozumění z Budějovic přišlo pár dnů nato.


Glaube und Heimat, 1984, č. 5, s. 15-16

Stejfflových kaple v Klášterci

Ten, kdo by v někdejších letech putoval z Klášterce do Vimperka, musil jít na své cestě kolem jedné kaple, stojící pod mohutným stromem. Nějakých 200 metrů od posledního stavení, školy, než začne silnice mířit dolů z kopce, byla k vidění ta "'s Stejffler Kapoillei" (tj. "Stejfflovejch kaplička" - pozn. překl.). Před jejím zřízením tam stávala boží muka (v originále "ein Bildstock" - pozn. překl.).
Moje maminka mně vyprávěla, jak si matně pamatuji, že jednou měla být paní Iglerová z Vimperka opravdu hodně nemocná, její muž se u těch božích muk prý modlil a učinil přitom slib, že vyřeže Madonu ze dřeva, pokud se jeho žena uzdraví. Paní Iglerová se opravdu zotavila a můj dědeček Johann Pimmer dal namísto božích muk postavit kapli, asi třikrát tři metry velikou. Na malém oltáříku se v ní ocitla z lipového dřeva vyřezaná Madona, zhotovená podle sošky Panny Marie Lurdské Franzem Iglerem. Nad ní viseli dva andělé rovněž z lipového dřeva.
Ve svátek Nanebevzetí Panny Marie dne 15. srpna roku 1912 byla kaple vysvěcena kaplanem Zdichyncem (celým jménem Wenzl Zdichynec podle podpisů ve vimperské matrice, v originále chybně "Stichinetz"! - pozn. překl.). Madona stála 200 zlatých, jeden anděl 60 zlatých. Celá kaple přišla na 800 zlatých. Poněvadž náležela ke Stejfflových usedlosti říkalo se jí "'s Stejffler Kapoillei".
Franz Igler byl tenkrát známým umělcem. Pro kostel ve Vimperku vyřezal dva oltáře, jeden další pro kapli sv. Huberta na Boubíně (Kubani) a několik figur i jako dar pro císaře Franze Josefa. Jeho syn Theodor byl učitelem na Umělecké akademii (Kustakademie) ve Vídni. Franz Igler byl opatrovníkem Ludwiga Iglera, pozdějšího purkmistra města Vimperka.
Jak často jen se asi věřící lidé obraceli při tom místě k Bohu se svými modlitbami. V šedesátých letech česká armáda srovnala tu kapli se vším, co zbylo uvnitř, se zemí.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1993, s. 429

Z kroniky mé rodné vsi

Pokud mohu soudit z vyprávění rodičů a příbuzných, musila za první světové války panovat skutečná nouze o potraviny. Povinné dodávky jako za té druhé z obou světových válek sice neexistovaly, ale zástupci armády čas od času chodili po vsích rekvírovat. Prohledávali jedno stavení po druhém a zabírali nalezené potraviny, zejména obilí, maso a brambory. Poněvadž nechali sotva jen to nejnutnější, stávalo se, že ani sedláci neměli chleba a jedli špenát z kopřiv. Moje maminka schovala tenkrát pytle žita pod slamník (v originále "unter dem Strohsack", i hovorová čeština zná slovo "strožok" - pozn. překl.) v posteli, kde by je nikdo nehledal a tak jsme bídu neměli. Když první světová válka skončila, konala se ve vsi velká slavnost vojenských navrátilců zpět domů (v originále "ein großes Heimkehrerfest" - pozn. překl.). Místní kvůli tomu porazili jednoho vola, sedláci darovali drůbež, máslo, chleba, domácí vuřty. V neděli se navrátilci shromáždili u "Schwoubů" (u Sellnerů) a vydali se s dechovou hudbou ke škole. Ve školní místnosti bylo prostřeno pro čtyřicet osob. Byla to opravdu slavnostní hostina: hovězí pečeně, slepice dušené na paprice (v originále "Paprikahühner" - pozn. překl.) s přílohami, ve stáncích venku prodávaly ženy vuřzy, chléb a máslo. Ve všech třech vesnických hostincích se tančilo - vždyť konec té strašlivé války byl věru důvod k oslavám!
Roku 1927 byl v Klášterci župní sněm hasičstva, k němuž se dostavily hasičské sbory celého okresu a kde se vedle požárních cvičení i tančilo a popíjelo.
Na sklonku léta se vždycky konávaly slavné "dožínky" (v originále "das ,Erntedankfest'" - pozn. překl.). Každý sedlák vyzdobil dožínkový vůz zpodobením nějaké žňové práce: jeden živý obraz zachycoval mlácení obilí cepy, druhý lámání lnu, jiný zas senoseč. Koně měli hřívy zapleteny v copy se stužkami, některá ze selských dcer přednesla slavnostní veršování. Dožínkový průvod prošel vsí a účastníci slavnosti se rozešli do už zmíněných tří hostinců.
Zvláštním druhem sklizňových oslav byla tak řečená "Brechlmusi" (něco jako česká "konopická", jinde zvaná i "babský bál", babí hody", "ženské právo" či "věneček" - pozn. překl.). Když se chýlila ke konci práce se lnem (a dříve i konopím - pozn. překl.), sešla se "vdavekschopná" děvčata ze vsi, aby uspořádala "Brechlmusi". Obstarala sál, hudbu a pozvánky.
V neděli odpoledne z hospody, kde se měla "muzika" pořádat, táhly pak mladé ženy s dechovkou v čele vsí, zacházely do chalup, kde věděly o mládencích na ženění, kteří se ovšem ukrývali někde v domě. Průvod zašel až do světnice a hudba spustila, zatímco děvčata prohledávala dům. Když toho či onoho mládence našla, táhla ho do světnice, zatočila se s ním v kole a průvod se vydal do dalšího stavení. Když se všichni mládenci "našli", šlo se ovšem do hostince nazpátek. Až do půlnoci měla pak děvčata právo volenky. Dávala dohromady páry, které chtěly tancovat spolu, přiváděla si sama své tanečníky a teprve po půlnoci směl jít "do kola" každý s každým. Předtím však byli všichni, zdarma ovšem, pohoštěni kávou, pletenci a bábovkou, načež až do rána tancovačka pokračovala dál.
V červnu či počátkem července roku 1935 byla ve vsi vysvěcena motorová stříkačka. "Kmotrou" stříkačky byla tehdy Anna Königbauerová (čp. 20), náčelníkem hasičského sboru (v originále "der Feuerwehrkommandant") Alois Jany (Luisl), starostou Johann Puhane (bratr autorky textu - pozn. překl.). Před kaplí byl postaven oltář, farář z Vimperka sloužil před ním polní mši a sešlo se tu velké množství lidu zblízka i zdáli. Vesnické krásky, asi tak dvacet do počtu, byly v roli "družiček" (v originále "die ,Festjungfern'" - pozn. překl.) oděny v dlouhých zelených hedvábných šatech ke kotníkům a prodávaly pamětní odznaky. Ve Feilerově zahradě byla předtím stříkačka fotografována se všemi členy hasičského sboru a pak i s družičkami. Cukrář Flödl měl stánek s oplatky a sladkostmi, bylo dost dobrého jídla a samozřejmě se konala i taneční zábava.
V prvých dnech července se u nás spolu se svátkem Navštívení Panny Marie (v originále "an ,Maria Heimsuchung", v letech 1263-1969 jej římskokatolická církev světila 2. července, dnes 31. května - pozn. překl.) slavívalo posvícení. To se v mnohém selském stavení napeklo až 400 koblih. Přišli či přijeli příbuzní z okolí, se kterými by se člověk jinak ani neviděl.
Obecním majetkem byl pozemek zvaný Ziegelau, tj. cihelna, mokrá hlinitá louka, kde se dříve cihly skutečně dělaly. Louka řečená Stierwiese (tj. Býčí louka - pozn. překl.) byla v místech zvaných "Brloh" (v originále "Bärnlou" - pozn. překl.) a sekl ji sedlák, kterému byl svěřen obecní býk. Jeden hektar mělo pastvisko, na němž stála i Goßlerova vila. Vedle školy fungovala i dobytčí váha, pořízená v roce 1935 s přilehlým dřevěným domkem. Lidé na ní vážili dobytek před prodejem. Uprostřed vsi stála hasičská zbrojnice, zbudovaná tu roku 1927 namísto dřívější dřevěné kolny. Naproti ní byla tak řečená "Gaschn" (výraz zřejmě odvozený z českého slova "kašna" - pozn. překl.), třikrát tři metry velká vodní nádrž s betonovými stěnami a dnem, hluboká dva metry. Vznikla u příležitosti zdejšího konání župního hasičského sněmu už roku 1909. Byla vždycky plná vody a místním plavcům sloužila i jako koupaliště. Návesní rybníček před kaplí byl silně znečištěný a plavaly v něm nejvýš zdejší husy.
Návesní kapli postavili v Klášterci v roce 1852, měla jeden zvon a její oltář byl zdoben dřevěnými sochami apoštolů Petra a Pavla. Na oltáři se nacházel i kříž s tělem Kristovým a Bolestnou Matkou Boží pod ním stojící. Na stěnách kaple visely obrazy křížové cesty. Vpravo při vchodu byl památník padlých s osmi jmény a daty synů obce, kteří se nevrátili z první světové války.
V letech 1897-1898 byla mezi Vimperkem a Volary (Wallern) zřízena c.k. privilegovaná místní železniční trať (v originále "die k.k. privilegierte Lokalbahn" - pozn. překl.). Mezi lesem zvaným "Hochholz" a lokalitou, které se říkalo "Lein" (= Leiten či Lehne, tj. "stráně" - pozn. překl.) byl italskými dělníky specialisty zbudován 22 metrů vysoký viadukt se třemi velkými oblouky. Tehdy to místním přineslo i dobrý výdělek při pomocných pracích.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1978, č. 10, s. 333-334

Po chalupě řečená "s'Stejffler-Steffi" se narodila dne 13. dubna roku 1920 jako šesté "opožděné" dítě, říkalo se takovému i "Nachzügler", v rodině Franze Puhaneho a jeho ženy Johanny, roz. Pimmerové ve stavení čp. 2 (Stejfflerhof) vsi Klášterec blízko Vimperka. Jejímu nejstaršímu bratru Johannovi, pozdějšímu starostovi rodné obce v letech 1932-1945, bylo v roce jejího příchodu na svět už osmnáct let. Po vychození obecné školy v Klášterci a měšťanky ve Vimperku byla nadaná žákyně, jak to ostatně vylíčila podrobněji sama v předchozích textových ukázkách, přijata na učitelský ústav v Českých Budějovicích, kde absolvovala tři jeho ročníky' než byl po záboru pohraničí nacistickou Říší přemístěn do Prachatic. Maturovala tam 13. června 1939 s vyznamenáním a v září 1939 nastoupila ve Volarech své první učitelské místo. Už v prosinci téhož roku se devatenáctiletá Steffi vrátila zpět do rodné vsi jako nástupkyně svého někdejšího tamního pedagoga Josefa Wernera, aby učila v místní jednotřídní škole 50 dětí osmi ročníků narození. Mimo školu jí tu všichni tykali a i žáci si jen těžko zvykali slečně učitelce zdvořile vykat. Roku 1942 složila druhou (postgraduální se jí později u nás říkalo) učitelskou zkoušku. Ve školním roce 1943/1944 se jí dostalo uznání z vyšších míst tím, že měla na učitelském ústavu v Prachaticích (jak píše Rupert Hany v jejím nekrologu, poznala tam "hautnah", co to je nacistická představa o škole a dostávala se proto do konfliktů s nadřízenými) vedle svých někdejších profesorů připravovat nastávající učitele na jejich budoucí povolání, ovšem hned v následujícím školním roce ji přemístili na její poslední šumavskou štaci do školy v Kvildě (Außergefild). Po konci války se Stefanie Puhaneová uchýlila ke své sestře Marii do Rakouska, kde ovšem byli všichni "říšští" Němci zprvu považováni za nacisty a učitelské místo nemohli získat. Až poté, co se začátkem roku 1946 přestěhovala k bratru Franzovi do malého města Hersbruck blízko Norimberka (Nürnberg), dostala se ke školní službě. V roce 1950 si ji vzal za ženu Eduard Skoupy, kterého poznala za svého učitelování v Eschenbachu. Bylo to velmi šťastné a harmonické manželství, z něhož vzešly dvě dcery, Monika a Gertrud. Po 14 letech si postavili v Röthenbachu vlastní dům a roku 1979 odešla Steffi Skoupy-Puhane na zasloužený odpočinek. Už v roce 1947 ovšem byli někdejší šumavští starostové vyzváni, aby se nějak postarali o osud krajanů, vyhnaných po válce ze své domovské obce. Johann Puhane poprosil svou sestru ten úkol převzít. Šlo ve Spolkové republice Německo o majetková přiznání za účelem náhrady škod (Lastenausgleich), o sloučení rodin atd. Své zápisky o historii rodné obce, o šumavských zvycích a mravech, některé z nich psané i zapomínaným nářečím, využila v mnoha po léta také v důchodu publikovaných článcích do krajanských časopisů, aby je uchovala i příštím generacím. Jedenáctikilový balík svých písemných materiálů poslala Šumavskému muzeu v bavorském Pasově. Zemřela 4. prosince roku 2003 ve věku 83 let po dlouhé těžké nemoci. Na jejím úmrtním obrázku stálo psáno: "Leuchtende Tage - nicht weinen, weil sie vorüber sind - sondern lächeln, weil sie gewesen sind!", tj. "Neplačte proto, že přešly dny plné svitu - usmívejte se raději, že vůbec byly!"

- - - - -
* Klášterec, Vimperk / České Budějovice / Prachatice / Kvilda / Röthenbach an der Pegnitz (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam vimperské oddací matriky o svatbě jejích rodičů: ženich Franz Puhane byl synem Johanna Puhaneho z Modlenic čp, 4 a jeho ženy Josephy, roz. Smolové z Křesanova čp. 8, nevěsta Johanna byla pak dcerou Johanna Pimmera, sedláka v Klášterci čp. 2, který na znamení souhlasu s dceřinou svatbou připojil k matričnímu záznamu i svůj podpis, a jeho choti Barbary, roz. Tischlerové z Hrabic čp. 14
Dvůr statku Steiffl-Hof v Klášterci podle jejích vlastních popisek v krajanském časopise
    "před vyhnáním a po 48 letech české správy"Dvůr statku Steiffl-Hof v Klášterci podle jejích vlastních popisek v krajanském časopise
    "před vyhnáním a po 48 letech české správy"
Vzácný snímek "Stejffler-Kapelle" u rodného Klášterce
Klášterec po odsunu na snímku z roku 1946

zobrazit všechny přílohy

TOPlist