logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF SEWERA

Za krejcar nic

Stará vimperská nářeční vyprávěnka


Byl jednou jeden chlapec, který ničehožnic kloudnýho neuměl, poněvadž byl myšlenkama porád jako někde jinde. Tu se mu rozestonal tatík a poslal ho do města, aby mu koupil v lekárně nějakou medicínu. A že se jmenuje prej ta medicína "Nic". Chlapec se vydal na cestu. Aby ale to jméno nezapomněl, porád si při tý chůzi vopakoval hlasitě pro sebe: "Za krejcar nic. Za krejcar nic."
Přijde k mostu a tam sedí nějaký člověk a chytá ryby. Chlapec se zastaví a kouká na něj a přitom si bez ustání vopakuje: "Za krejcar nic." Tu si ten člověk myslí, že mu snad chlapec přeje, aby jako nic nechytil. Rozezlí ho to, dá mu pohlavek a křičí: "Nemůžeš říkat: Co hodinu pár set?" To jako že by mohl on sám každou hodinu nachytat pár set ryb. Tak jde chlapec dál a dokola si povídá: "Co hodinu pár set. Co hodinu pár set."
Za chvilku nato potká pohřební průvod. Všickni pláčou, ale když uslyší chlapce s tou jeho říkankou: "Co hodinu pár set", pěkně se naštvou. Dostane se mu zase něco za uši a je mu poručíno: "Hlupáku, to nemůžeš říkat:, Pánbůh mu dej pokoj věčnej'?" A tak jde zas dál a porád vopakuje: "Pánbůh mu dej pokoj věčnej!"
Za nějakou chvíli potom jde naproti ras a veze na voze zdechlou kobylu. Slyší hocha, vytne mu zas jednu a přitom povídá: "To nemůžeš povědět: 'Fujtajfl, ta ale smrdí"? A chlapec jde dál a vod nynějška mele dokola: "Fujtajfl, ta ale smrdí."
Netrvá dlouho a jede okolo koleska se dvěma fajnovýma slečnama. Už zdaleka mušel cejtit tu jejich fajnovou vůni a ony přitom slyšejí, jak si nepřestává vopakovat: "Fujtajfl, ta ale smrdí" a dopálejí se, že si snad tak utahuje z některý z nich. Zase dostane pár pohlavků a řeknou mu přitom: "To neumíš říct: 'Aj aj, těší mě, že vás tak vidím'? Tak chlapec pokračuje v cestě a poráde si přeříkává: "Aj aj, těší mě, že vás tak vidím!"
Nedojde daleko a na ulici vidí dva vagabundy, jak se spolu dostali do křížku. Jednou je na zemi jeden z nich, ondy zase ten druhý. Oba si nejdřív myslejí, že je chce ještě víc záludně poštvat navzájem, když povídá to svoje: "Aj aj, těší mě, že vás tak vidím!"
Potom ale uvidějí, že je to dobrák od kosti a řeknou mu: "Zmiz a ať už nic neslyšíme!" Tu se teprvá rozpomněl, že měl dojít koupit to "za krejcar nic". Teď už ho nemohlo nic zadržet cestou do města a do lekárny, teď už nemohl nikdáž zapomenout, jak se ta medicína jmenuje.
Starý lidi stejně říkají, že to "nic" je vopravdu dobrý na voči.


Böhmwind, s. 400-401

Když skonal v požehnaném věku 95 let na Boží hod vánoční 25. prosince roku 2000 v bavorském Zeil am Main, tj. nad Mohanem, kus na severozápad od Bamberku, měl za sebou téměř celé to století. Narodil se totiž ve Vimperku 22. listopadu 1905 a po učitelských studiích a vojenské službě v československé armádě, kterou konal v letech 1925-1927, prošel jako učitel měšťanských škol hned několik šumavských štací. Za války musel narukovat znovu, tentokrát do německého wehrmachtu na plných šest let. Stačil se jen roku 1943 oženit s Julií rozenou Kleinwächterovou a mít s ní ještě dvě děti: Wiltrud a Wolfganga, než následoval potupný poválečný odsun a rok po něm roku 1947 smrt ženy i dcerky. Od roku 1952 učil znova na reálce v Bochumu v severním Porýní-Vestfálsku (odtud mi psala své dopisy Dr. Grete Bittnerová, dcera Rudolfa Slawitscheka) a pak od roku 1960 na samé české hranici ve Furth im Walde. Tam se v pozdním věku 62 let oženil znovu s Ruth Boeckstegersovou, s níž v tom kraji nám tolik blízkém prožil několik krásných let životního podzimu. Vydával historické práce a do rodáckého sborníku Böhmwind přispěl několika humornými drobnostmi, z nichž jednu, připomínající mně neodbytně jedno z českých ovšem vyprávění mého vlastního děda, jsem tu přeložil na ukázku. Až roku 1999 následoval odchod do pečovatelského domova v Zeilu nad Mohanem. Tam v blízkosti dcery své druhé ženy (milovaná Ruth ho předešla na věčnost o pouhých několik měsíců v únoru 2000) Josef Sewera (v nekrologu se poprvé objevuje kupodivu podoba příjmení Severa!) i zemřel. To po něm mám shodou okolností několik ročníků krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief - svět je totiž neuvěřitelně malý i na pouhý lidský osud.

- - - - -
* Vimperk / Volary / Furth im Walde (BY) / † Zeil am Main (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Tady je při seznamu učitelstva ve Vimperku uveden na konci psán jako "Severa" a tč. "bez místa"
Sedí hned prvý zleva v prvé řadě jako učitel na měšťanské škole ve Volarech, ten třetí zprava je ředitel školy Josef Bürger, také jeden ze šumavských autorů
Se členy učitelského sboru měšťanské školy ve Volarech v roce 1937,
napravo od něho s motýlkem sedí Karl Gaier
Záznam vimperské křestní matriky o narození otcově dne 3. září roku 1862 v domě čp. 12 "zámeckého okrsku" hostinskému Josefu Sewerovi (ten byl synem Matthiase Sewery, knížecího vrátného ve Vimperku čp. 1 a Marie, roz. Sigmundové z Křenovic, tehdy okres Hluboká nad Vltavou) a jeho ženě Franzisce, dceři Josefa Harmacha, kloboučníka ve Vimperku čp. 14, a jeho ženy Anny, roz. Paulikové z Vimperka čp. 39

zobrazit všechny přílohy

TOPlist