logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MICHAEL SELBITSCHKA

Osudový rok 1945 a Knížecí Pláně


Druhá světová válka začala 1. září 1939 a skončila úplnou kapitulací Německé říše dne 8. května roku 1945.
V říjnu roku 1938 připadlo území Sudet (v originále "das Sudetengebiet" - pozn, překl.) bez nějakého válečného aktu Hitlerovu Německu. Tak byl i náš šumavský domov přičleněn k Bavorsku. A tak došlo i k tomu, že když vypukla v roce 1939 válka, narukovali do ní ihned i naši muži, povinní vojenskou službou, a bojovali na straně německých vojáků.
Po skončení války bylo Postupimskou smlouvou vítěznými mocnostmi (USA, SSSR, Velká Británie, Francie) stanoveno, že všichni Němci a Maďaři mají opustit Československo.
Československým prezidentem byl Dr. Edvard Beneš, který se zdržoval během války v Anglii a později i v Sovětském svazu (tam ovšem o nijaký trvalejší pobyt nešlo - pozn. překl.). Jeho nejtoužebnějším cílem bylo právě dosáhnout vyhnání Němců a Maďarů z ČSR. Tomuto přání bylo vyhověno (i když zejména v případě Maďarů s jistými omezeními - pozn. překl.), a tak musili Němci a Maďaři nejen opustit své domovy, nýbrž i zříci se veškerého movitého i nemovitého majetku, všech pozemků a lesů, všech stavení i zařízení v nich. Mnoho rodin opouštělo svůj milovaný domov za noci a mlhy (v originále "bei Nacht und Nebel" - pozn. překl.), aby nalezly útočiště v nejbližších domech a vsích na bavorské straně. Někteří se tam usadili k trvalejšímu pobytu, jiní však musili do tzv. "záchytných" či "sběrných" lágrů (v originále "in sogenannte Auffanglager" - pozn. překl.) a odtud pak byli teprve přepravováni do míst, kde byla nějaká možnost ubytování. Ti pak, kdo zůstali, byli seskupováni k transportům po deseti či více rodinách, odvážených nákladními auty, každá osoba s nejvýše 50 kilogramy zavazadel, do českých sběrných lágrů. Zpočátku byli lidé z našeho okolí přepravováni do barákového lágru v Prachaticích, později do Vimperka. Čas nuceného opuštění domu byl lidem sdělován teprve 1-2 hodiny před ním, takže v poslední chvíli samým rozčilením nedokázali rozhodnout, co vlastně chtějí vzít s sebou (cennosti stejně do povoleného zavazadla být brány nesměly - pozn. překl.). Při balení stál už český dohled vedle a lidem, nuceným ukázat, co do zavazadla chtějí přidat, podle vlastní libosti odebíral, co se mu zachtělo. Bylo to doslova nervy zničující.
Několik dní před vypravením transportu ze vsi byl sehnán k odvozu i všechen dobytek a také drůbež. Bylo něco strašného musit tomu přihlížet. Odpor byl vyloučen a běda tomu, kdo by se snad odvážil okamžitě všechno nevydat.
V naší obci, tj. ve vsi Knížecí Pláně (Fürstenhut) v okrese Prachatice s jejími 83 domovními čísly v nadmořské výšce až 1040 metrů uprostřed šumavských končin, nastal konec strašlivé války už 8. dubna roku 1945. Už dny předtím bylo slyšet dunění dělové palby směrem od Mitterfirmiansreuthu a Kreuzbergu v Bavořích, a dalo se nadít, že Američané brzy dorazí i sem do Knížecích Plání (podle Profousových Místních jmen v Čechách by správně česky mělo být přeloženo "do Knížecí Pláně" - pozn. překl.).
Byla toho 8. dubna zrovna neděle. Lidé se vydali jako každé neděle do místního kostela (byl zasvěcen sv. Janu Křtiteli a československou armádou byl vyhozen do povětří roku 1956, deset let po odsunu zdejších obyvatel - pozn. překl.), kde sloužil mši svatou náš farář Wenzel Schmidt. Sotva však mše začala, zazněla dělová palba v bezprostřední blízkosti. Několik lidí opustilo kostel a poněvadž se zdálo, že střely létají nad kostelní střechou, zanedlouho chvátalii všichni v hrůze skrčeni každý k sobě domů. Bylo vidět už i dopady střel, a sice na louce u "Pederla (Pedala) Johanna" a tam, kde se postaru říkalo "Kschiwei". Vznikly tam velké trychtýře v zemi a stavení čp. 3 (po chalupě "Pedal Johann", majitel Alfred Harant - pozn. překl.), čp. 4 (po chalupě "Kschiwei" , majitel Erhard Strunz - pozn. překl.) a čp. 80 (majitel Adolf Tahedl - pozn. překl.) byla poškozena. Přímý zásah dostalo stavení čp. 3 rovnou doprostřed střechy. Zničena byla celá stáj a dobytek vesměs poraněn. Sousedka, sestra Anny Harantové, byla právě v těch místech, když k zásahu došlo. Měla na rukou děcko a než se s ním stačila schovat v blízkém lese, dopadl dělový granát, roztrhl kamennou nádržku na vodu a jeden úlomek poranil dítě na zadečku a ženu na břiše, takže vyhřezla střeva. Naštěstí ji mohl nouzově obvázat přispěchavší lékař, který tu jako uprchlík pobýval v čp. 6 u Aloise Meisetschlägera, paní Marii Strunzovou převezli do nemocnice ve Vimperku (Winterberg), kde se jí dostalo chirurgické péče a mohla být po 4 týdnech propuštěna nazpět.
Bylo napočteno 40 dělostřeleckých zásahů. Když palba utichla, vydalo se několik mužů k místům neštěstí, aby odsud dopravili těžce poraněný skot. V té době už sem mířila prudkým tempem od Ferchenhaid (dnešní Borová Lada - pozn. překl.) řada nákladních aut wehrmachtu a přes Bučinu zamýšlela zřejmě pokračovat dál do Bavor. To na ně také zahájili Američané palbu. Množství vojáků z prchajících jednotek pochopilo bezvýchodnost situace a vzdalo se.
Američané přesto v palbě pokračovali a došlo ještě ke zranění pěti vojáků wehrmachtu a také dvou civilistů, jmenovitě mladého Aloise Seewalda a jeho bratra. Lidé se poschovávali ve sklepích, než přestřelka skončila. Němečtí vojáci byli zajati a zavřeni do kostela. Během odpoledne byly téměř všechna stavení v Knížecích Pláních obsazena americkými vojáky. Každý obyvatel děkoval Bohu, že válka je konečně za námi.
Na den Božího Těla 1945 se však k velké hrůze místních objevili mladí Češi a prohledávali skrz naskrz všechny chalupy ve vsi. Ten, kdo se odvážil byť nejmenší námitky, byl jednoduše zfackován a zkopán. V mžiku byli Češi vyzbrojeni německými pistolemi a zbraněmi a dali se do plenění. Brali všechno s sebou, šperky, prádlo, oblečení atp.. Američané dali Čechům v jejich řádění plnou volnost a nikdo z postižených se práva nemohl dovolat. Plundrování pokračovalo dále až do konečného řešení, jímž se stal tzv. "odsun". Byl vzápětí dosazen i český komisař, který den co den vydával nová rozhodnutí, která většinou sám formuloval. Tak musely být např. bez odkladu odevzdány k odvozu jinam všechny radiové přijímače s příslušenstvím, všechny šicí stroje, jízdní kola a motocykly, všechny hodiny a hodinky, zlaté předměty, kapesní lampy, krátce všechno, co mělo alespoň zčásti nějakou cenu. Nesměly být zatahovány záclony, Takže Češi mohli kdykoli nahlédnout okny, co se v místnosti děje.
Všechno bylo prohledáno a dokonce i kamenné zdi byly proklepávány, zda se snad uvnitř někdo neskrývá (podle bakalářské práce Jaroslava Voldřicha Možnosti cykloturistiky ve střední a jihovýchodní části Národního parku Šumava se ovšem ve stavení čp. 7 u Franze Baiera /po chalupě "Luisn Adolf"/ opravdu skrýval příslušník českobudějovického gestapa Robert Steinhauser /*1917, podle úplného seznamu celé služebny z protektorátních Budějovic v Jihočeském sborníku historickém, 2011, č. 80, s. 154-157 spáchal po zadržení neznámo kdy a kde sebevraždu/ s manželkou a s gestapačkami Paulou Frischovou a Leopoldine Lieblovou - pozn. překl.). Později byli zadrženi straničtí (rozuměj nacističtí - pozn. překl.) funkcionáři včetně žen a odvezeni do Prachatic. Mlácení a kopance byly na denním pořádku. Lidé se skrývali v domech a cesty byly liduprázdné už proto, že Češi stříleli naslepo kolem dokola sebe. Jako důkaz tohoto chování se dá uvést, že tak byli pro vlastní neopatrnost a také opilost smrtelně zasaženi 4 Češi.
Obyvatelé vsi byli Čechům vydáni na milost i nemilost, a tak se stalo, že mnoho rodin pod ochranou tmy opustili svůj vřele milovaný domov útěkem a našli útočiště v nejbližších staveních na bavorské straně, i přes přísnou ochranu hranice se ji mnohým podařilo překročit (podle výše zmíněné bakalářské práce však ze 458 obyvatel obce Knížecí Pláně jich 400 stačilo uprchnout do Bavor a jen 58 skutečně prošlo potupným "řádným" odsunem - pozn. překl.). Zpočátku tam byli lidé ubytováváni v kolnách a domech, kde zbývalo místo. Později je úřady rozdělovaly přes tranzitní lágry do nejrůznějších lokalit Německa, pokud se někomu nepoštěstilo najít trvalejší pobyt u příbuzných či známých.
Po čtyřech odvozech bylo vysídlení Knížecích Plání dokončeno a Češi tu mohli vládnout a konat (v originále "schalten und walten", tj. "mít plnou volnost" - pozn. překl.) podle své vlastní libosti.


Damals in der Heimat im Böhmerwald (1992), s. 8-9

Podtitul německého originálu předchozího textu uvádí při jméně jeho autora i skutečnost, že Michael Selbitschka byl v Knížecích Pláních někdejším obecním tajemníkem. Podle křestní matriky té farní obce se tu 30. března roku 1894 narodil chalupníku Michaelu Selbitschkovi a jeho ženě Aloisii ve zdejším stavení čp. 5 a 1. dubna, tj. "na apríla" téhož roku, ve zdejším kostele sv. Jana Křtitele také pokřtěn farářem Moritzem Haissakem. I chlapcův děd z otcovy strany se jmenoval Michael Selbitschka a chalupničil na čp. 9 se svou manželkou Johannou, roz. Ellerovou z Knížecích Plání čp. 27. Chlapcova matka Aloisia byla dcerou Johanna Haranta z Knížecích Plání čp. 3 (autor textové ukázky proto asi to stavení, zasažené na konci války americkým dělovým granátem, dobře znal) a Josefy, roz. Strunzové z Knížecích Plání čp. 5. Novorozencovými kmotry byli podle zápisu v křestní matrice chalupník ze zdejšího stavení čp. 35 Wenzl Kölbl a jeho žena Anna. Už od mládí projevoval chlapec múzické nadání a ve své pozdější funkci obecního tajemníka prý stál v centru zdejšího kulturního dění. Velkou jeho zálibou bylo malování a zanechal po sobě mnoho působivých obrazů. V místní kapele hrál na baskřídlovku a sepsal i článek o historii toho hudebního tělesa, který měl vyjít v krajanském časopise Böhmerwäldler Heimatbrief. Mnoho let byl v domovském okrese Prachatice (Heimatkreis Prachatitz) jako obecní pověřenec Knížecích Plání svědomitým referentem o osudech spoluvyhnanců právě ve zmíněném periodiku a patřil i k zakladatelům tradice každoročního "fürstenhutského posvícení" (Fürstenhuter Kirchweih) ve Finsterau, zaniklému rodnému koutu nejbližší bavorské příhraniční vsi, na němž poprvé chyběl v roce 1969 vzhledem ke svému onemocnění. Bylo to srdce, které po krátké své chorobě vypovědělo pětasedmdesátiletému muži službu dne 10. července téhož roku v nemocnici bavorského města Zwiesel. Na cestě k hrobu na tamním Božím poli ho vyprovodila ovdovělá choť Maria, osm dospělých už Selbitschkových dětí se svými rodinnými příslušníky a zástup krajanů, kteří mu na rozloučenou zazpívali Hartauerovu šumavskou hymnu. Nekrolog ve zmíněném už krajanském měsíčníku, z něhož zčásti čerpají tyto řádky, napsal za zasloužilého krajana Friedrich C. Stumpfi. S každým svým mrtvým se však jistě loučí i ta ves zaniklá jen proto, že se ocitla tisíc metrů nad mořem náhle na hranici světů.

- - - - -
* Knížecí Pláně / Finsterau (BY) / † † † Zwiesel (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jako otec početné rodiny
Vepředu odleva Rosl, Helmut a Traudl, uprostřed Hubert, Moritz, Edi a Annerl a vzadu Hilda, matka Marie, otec Michl a Elsa
Záznam o jeho narození a křtu v matrice farní obce Knížecí Pláně
Knížecí Pláně na pohlednici Josefa Seidela

zobrazit všechny přílohy

TOPlist