logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MICHAEL SELBITSCHKA

Osudový rok 1945 a Knížecí Pláně


Druhá světová válka začala 1. září 1939 a skončila úplnou kapitulací Německé říše dne 8. května roku 1945.
V říjnu roku 1938 připadlo území Sudet (v originále "das Sudetengebiet" - pozn, překl.) bez nějakého válečného aktu Hitlerovu Německu. Tak byl i náš šumavský domov přičleněn k Bavorsku. A tak došlo i k tomu, že když vypukla v roce 1939 válka, narukovali do ní ihned i naši muži, povinní vojenskou službou, a bojovali na straně německých vojáků.
Po skončení války bylo Postupimskou smlouvou vítěznými mocnostmi (USA, SSSR, Velká Británie, Francie) stanoveno, že všichni Němci a Maďaři mají opustit Československo.
Československým prezidentem byl Dr. Edvard Beneš, který se zdržoval během války v Anglii a později i v Sovětském svazu (tam ovšem o nijaký trvalejší pobyt nešlo - pozn. překl.). Jeho nejtoužebnějším cílem bylo právě dosáhnout vyhnání Němců a Maďarů z ČSR. Tomuto přání bylo vyhověno (i když zejména v případě Maďarů s jistými omezeními - pozn. překl.), a tak musili Němci a Maďaři nejen opustit své domovy, nýbrž i zříci se veškerého movitého i nemovitého majetku, všech pozemků a lesů, všech stavení i zařízení v nich. Mnoho rodin opouštělo svůj milovaný domov za noci a mlhy (v originále "bei Nacht und Nebel" - pozn. překl.), aby nalezly útočiště v nejbližších domech a vsích na bavorské straně. Někteří se tam usadili k trvalejšímu pobytu, jiní však musili do tzv. "záchytných" či "sběrných" lágrů (v originále "in sogenannte Auffanglager" - pozn. překl.) a odtud pak byli teprve přepravováni do míst, kde byla nějaká možnost ubytování. Ti pak, kdo zůstali, byli seskupováni k transportům po deseti či více rodinách, odvážených nákladními auty, každá osoba s nejvýše 50 kilogramy zavazadel, do českých sběrných lágrů. Zpočátku byli lidé z našeho okolí přepravováni do barákového lágru v Prachaticích, později do Vimperka. Čas nuceného opuštění domu byl lidem sdělován teprve 1-2 hodiny před ním, takže v poslední chvíli samým rozčilením nedokázali rozhodnout, co vlastně chtějí vzít s sebou (cennosti stejně do povoleného zavazadla být brány nesměly - pozn. překl.). Při balení stál už český dohled vedle a lidem, nuceným ukázat, co do zavazadla chtějí přidat, podle vlastní libosti odebíral, co se mu zachtělo. Bylo to doslova nervy zničující.
Několik dní před vypravením transportu ze vsi byl sehnán k odvozu i všechen dobytek a také drůbež. Bylo něco strašného musit tomu přihlížet. Odpor byl vyloučen a běda tomu, kdo by se snad odvážil okamžitě všechno nevydat.
V naší obci, tj. ve vsi Knížecí Pláně (Fürstenhut) v okrese Prachatice s jejími 83 domovními čísly v nadmořské výšce až 1040 metrů uprostřed šumavských končin, nastal konec strašlivé války už 8. dubna roku 1945. Už dny předtím bylo slyšet dunění dělové palby směrem od Mitterfirmiansreuthu a Kreuzbergu v Bavořích, a dalo se nadít, že Američané brzy dorazí i sem do Knížecích Plání (podle Profousových Místních jmen v Čechách by správně česky mělo být přeloženo "do Knížecí Pláně" - pozn. překl.).
Byla toho 8. dubna zrovna neděle. Lidé se vydali jako každé neděle do místního kostela (byl zasvěcen sv. Janu Křtiteli a československou armádou byl vyhozen do povětří roku 1956, deset let po odsunu zdejších obyvatel - pozn. překl.), kde sloužil mši svatou náš farář Wenzel Schmidt. Sotva však mše začala, zazněla dělová palba v bezprostřední blízkosti. Několik lidí opustilo kostel a poněvadž se zdálo, že střely létají nad kostelní střechou, zanedlouho chvátalii všichni v hrůze skrčeni každý k sobě domů. Bylo vidět už i dopady střel, a sice na louce u "Pederla (Pedala) Johanna" a tam, kde se postaru říkalo "Kschiwei". Vznikly tam velké trychtýře v zemi a stavení čp. 3 (po chalupě "Pedal Johann", majitel Alfred Harant - pozn. překl.), čp. 4 (po chalupě "Kschiwei" , majitel Erhard Strunz - pozn. překl.) a čp. 80 (majitel Adolf Tahedl - pozn. překl.) byla poškozena. Přímý zásah dostalo stavení čp. 3 rovnou doprostřed střechy. Zničena byla celá stáj a dobytek vesměs poraněn. Sousedka, sestra Anny Harantové, byla právě v těch místech, když k zásahu došlo. Měla na rukou děcko a než se s ním stačila schovat v blízkém lese, dopadl dělový granát, roztrhl kamennou nádržku na vodu a jeden úlomek poranil dítě na zadečku a ženu na břiše, takže vyhřezla střeva. Naštěstí ji mohl nouzově obvázat přispěchavší lékař, který tu jako uprchlík pobýval v čp. 6 u Aloise Meisetschlägera, paní Marii Strunzovou převezli do nemocnice ve Vimperku (Winterberg), kde se jí dostalo chirurgické péče a mohla být po 4 týdnech propuštěna nazpět.
Bylo napočteno 40 dělostřeleckých zásahů. Když palba utichla, vydalo se několik mužů k místům neštěstí, aby odsud dopravili těžce poraněný skot. V té době už sem mířila prudkým tempem od Ferchenhaid (dnešní Borová Lada - pozn. překl.) řada nákladních aut wehrmachtu a přes Bučinu zamýšlela zřejmě pokračovat dál do Bavor. To na ně také zahájili Američané palbu. Množství vojáků z prchajících jednotek pochopilo bezvýchodnost situace a vzdalo se.
Američané přesto v palbě pokračovali a došlo ještě ke zranění pěti vojáků wehrmachtu a také dvou civilistů, jmenovitě mladého Aloise Seewalda a jeho bratra. Lidé se poschovávali ve sklepích, než přestřelka skončila. Němečtí vojáci byli zajati a zavřeni do kostela. Během odpoledne byly téměř všechna stavení v Knížecích Pláních obsazena americkými vojáky. Každý obyvatel děkoval Bohu, že válka je konečně za námi.
Na den Božího Těla 1945 se však k velké hrůze místních objevili mladí Češi a prohledávali skrz naskrz všechny chalupy ve vsi. Ten, kdo se odvážil byť nejmenší námitky, byl jednoduše zfackován a zkopán. V mžiku byli Češi vyzbrojeni německými pistolemi a zbraněmi a dali se do plenění. Brali všechno s sebou, šperky, prádlo, oblečení atp.. Američané dali Čechům v jejich řádění plnou volnost a nikdo z postižených se práva nemohl dovolat. Plundrování pokračovalo dále až do konečného řešení, jímž se stal tzv. "odsun". Byl vzápětí dosazen i český komisař, který den co den vydával nová rozhodnutí, která většinou sám formuloval. Tak musely být např. bez odkladu odevzdány k odvozu jinam všechny radiové přijímače s příslušenstvím, všechny šicí stroje, jízdní kola a motocykly, všechny hodiny a hodinky, zlaté předměty, kapesní lampy, krátce všechno, co mělo alespoň zčásti nějakou cenu. Nesměly být zatahovány záclony, Takže Češi mohli kdykoli nahlédnout okny, co se v místnosti děje.
Všechno bylo prohledáno a dokonce i kamenné zdi byly proklepávány, zda se snad uvnitř někdo neskrývá (podle bakalářské práce Jaroslava Voldřicha Možnosti cykloturistiky ve střední a jihovýchodní části Národního parku Šumava se ovšem ve stavení čp. 7 u Franze Baiera /po chalupě "Luisn Adolf"/ opravdu skrýval příslušník českobudějovického gestapa Robert Steinhauser /*1917, podle úplného seznamu celé služebny z protektorátních Budějovic v Jihočeském sborníku historickém, 2011, č. 80, s. 154-157 spáchal po zadržení neznámo kdy a kde sebevraždu/ s manželkou a s gestapačkami Paulou Frischovou a Leopoldine Lieblovou - pozn. překl.). Později byli zadrženi straničtí (rozuměj nacističtí - pozn. překl.) funkcionáři včetně žen a odvezeni do Prachatic. Mlácení a kopance byly na denním pořádku. Lidé se skrývali v domech a cesty byly liduprázdné už proto, že Češi stříleli naslepo kolem dokola sebe. Jako důkaz tohoto chování se dá uvést, že tak byli pro vlastní neopatrnost a také opilost smrtelně zasaženi 4 Češi.
Obyvatelé vsi byli Čechům vydáni na milost i nemilost, a tak se stalo, že mnoho rodin pod ochranou tmy opustili svůj vřele milovaný domov útěkem a našli útočiště v nejbližších staveních na bavorské straně, i přes přísnou ochranu hranice se ji mnohým podařilo překročit (podle výše zmíněné bakalářské práce však ze 458 obyvatel obce Knížecí Pláně jich 400 stačilo uprchnout do Bavor a jen 58 skutečně prošlo potupným "řádným" odsunem - pozn. překl.). Zpočátku tam byli lidé ubytováváni v kolnách a domech, kde zbývalo místo. Později je úřady rozdělovaly přes tranzitní lágry do nejrůznějších lokalit Německa, pokud se někomu nepoštěstilo najít trvalejší pobyt u příbuzných či známých.
Po čtyřech odvozech bylo vysídlení Knížecích Plání dokončeno a Češi tu mohli vládnout a konat (v originále "schalten und walten", tj. "mít plnou volnost" - pozn. překl.) podle své vlastní libosti.


Damals in der Heimat im Böhmerwald (1992), s. 8-9

Podtitul německého originálu předchozího textu uvádí při jméně jeho autora i skutečnost, že Michael Selbitschka byl v Knížecích Pláních někdejším obecním tajemníkem. Podle křestní matriky té farní obce se tu 30. března roku 1894 narodil chalupníku Michaelu Selbitschkovi a jeho ženě Aloisii ve zdejším stavení čp. 5 a 1. dubna, tj. "na apríla" téhož roku, ve zdejším kostele sv. Jana Křtitele také pokřtěn farářem Moritzem Haissakem. I chlapcův děd z otcovy strany se jmenoval Michael Selbitschka a chalupničil na čp. 9 se svou manželkou Johannou, roz. Ellerovou z Knížecích Plání čp. 27. Chlapcova matka Aloisia byla dcerou Johanna Haranta z Knížecích Plání čp. 3 (autor textové ukázky proto asi to stavení, zasažené na konci války americkým dělovým granátem, dobře znal) a Josefy, roz. Strunzové z Knížecích Plání čp. 5. Novorozencovými kmotry byli podle zápisu v křestní matrice chalupník ze zdejšího stavení čp. 35 Wenzl Kölbl a jeho žena Anna. Už od mládí projevoval chlapec múzické nadání a ve své pozdější funkci obecního tajemníka prý stál v centru zdejšího kulturního dění. Velkou jeho zálibou bylo malování a zanechal po sobě mnoho působivých obrazů. V místní kapele hrál na baskřídlovku a sepsal i článek o historii toho hudebního tělesa, který měl vyjít v krajanském časopise Böhmerwäldler Heimatbrief. Mnoho let byl v domovském okrese Prachatice (Heimatkreis Prachatitz) jako obecní pověřenec Knížecích Plání svědomitým referentem o osudech spoluvyhnanců právě ve zmíněném periodiku a patřil i k zakladatelům tradice každoročního "fürstenhutského posvícení" (Fürstenhuter Kirchweih) ve Finsterau, zaniklému rodnému koutu nejbližší bavorské příhraniční vsi, na němž poprvé chyběl v roce 1969 vzhledem ke svému onemocnění. Bylo to srdce, které po krátké své chorobě vypovědělo pětasedmdesátiletému muži službu dne 10. července téhož roku v nemocnici bavorského města Zwiesel. Na cestě k hrobu na tamním Božím poli ho vyprovodila ovdovělá choť Maria, osm dospělých už Selbitschkových dětí se svými rodinnými příslušníky a zástup krajanů, kteří mu na rozloučenou zazpívali Hartauerovu šumavskou hymnu. Nekrolog ve zmíněném už krajanském měsíčníku, z něhož zčásti čerpají tyto řádky, napsal za zasloužilého krajana Friedrich C. Stumpfi. S každým svým mrtvým se však jistě loučí i ta ves zaniklá jen proto, že se ocitla tisíc metrů nad mořem náhle na hranici světů.

- - - - -
* Knížecí Pláně / Finsterau (BY) / † † † Zwiesel (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Knížecí Pláně na pohlednici z roku 1930
Rodné Knížecí Pláně dnesRodné Knížecí Pláně dnes
Jeho nekrolog napsal do krajanské měsíčníku Friedrich C. Stumpfi
Místní jméno Finsterau se odvozuje nejspíš od spojení "finstere Au", tj. "temná niva", totiž temný les všude kolem - jihotyrolský autor Johann Nepomuk Bachmeier, rodem z Knížecích Plání jako Selbitschka, vidí však zvukovou příbuznost se souslovím "finis terrae", tj. "konec světa"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist