logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

AXEL SEDLMEYER

Měření dielektrických vlastností vodičů


Celý titul toho německého patentu s označením DE1020211109127 zní "Verfahren, Messschaltung und Messeeinrichtung der dielektrischen Eigenschaften von leitenden Medien" (dá se prý použít také pro "Messung von Populationen und absterbenden Populationen in Lösungen", tj. "měření populací a odumírajících populací v roztocích"!) a datem jeho zveřejnění se stal 7. únor roku 2013. Ani ne rok nato Dr.-Ing. Axel Sedlmeyer, který ho podal z bavorského Gautingu se svým synem Felixem, 28. ledna 2014 umírá. Mám před sebou úmrtní lístek s fotografií toho muže, narozeného v Českých Budějovicích dne 28. dubna 1935 jako jedno z dvojčat (bratr se jmenoval Ivo), narozených tu manželům Karlu Adalbertu a Constanze Sedlmeyerovým (mají každý jednotlivě i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže). Vedle záběru s "domácím" krucifixem stojí psán citát sv. Františka Saleského, který by v českém překladu zněl: "Čas Boha hledat je tento život. Čas Boha najít je smrt. Čas Boha vlastnit je věčnost." Pod snímkem zesnulého je umístěn veršovaný aforismus Paula von Heyseho (1830-1914), nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1910. Zní takto:

Wer sich an andere hält,
dem wankt die Welt.
Wer auf sich selber ruht,
steht gut.
(tj. Kdo zná jen na jiných lpět,
tomu motá se svět.
Ten, kdo dost sám v sobě tkví,
dobře stojí. - pozn. překl.)

Měl jsem to štěstí, že jsem se v září 2015 mohl osobně setkat s germanistkou a romanistkou, překladatelkou Dr. Margarete Sedlmeyerovou, vdovou po Axelu Sedlmeyerovi, která přivezla do regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny materiály starobudějovické rodiny, jakých je pomálu. Její "Nachruf", tj. nekrolog za zesnulým manželem, jsme ovšem měli k dispozici otištěný v krajanském časopise již mnohem dříve. Stačí přeložit ten text, na který mě sama odkázala (v Kohoutím kříži najdeme i nekrolog, psaný přímo Dr. Axelem Sedlmeyerem na rozloučenou se třemi sestrami Kolaczekovými, z nichž jedna byla jeho matkou), a dovíme se víc.

"Jsem Starorakušan", představoval se

Margarete Sedlmeyerová


"Ich bin ein Altösterreicher" (tj. "Jsem Starorakušan." - pozn. překl.) - představoval se mnohokrát s lehkým pousmáním, aby otestoval dějinný názor svého partnera v rozhovoru.
"A Šikula (v originále "und ein Daniel Düsentrieb", tj. Gyro Gearloose z Kačerova Walta Disneye, u nás ho v TV seriálu Kačeří příběhy "daboval" Lubomír Lipský - pozn. překl.) jako z Disneyových comics", mínil jeho zeť. Zrcadlí oba ty atributy rozpětí jeho životního příběhu?
Budějovický "Ringplatz" se Samsonovou kašnou znal můj muž od prarodičů z matčiny strany, z Kolaczekova domu na náměstí čp. 3 a z Löwenhöferova domu vedle radnice. Dům dědečka Sedlmeyera byl v Otakarově ulici.
Oba dědové byli u dráhy. Kvůli prvním "c.k. postům" svého otce Ferdinanda Kolaczeka se má tchyně Constance narodila ve Welsu a její sestra Marianna v Kleinmünchen (až od roku 1923 je to městská část Lince - pozn. překl.) - takže na podzim 1945 směly na základě svých rakouských míst narození vycestovat do Lince. Prozatím se tak usadily při Dunaji mezi ruskou a americkou okupační zónou.
Potřebný cestovní průkaz ("vypůjčený" se snímkem sestry dostatečně podobným) použila nejprve rezolutnější z tet s oběma dvojčaty, věděla přece, že jejich matka Constance se odváží překročení hranice teprve potom, až budou Axel a Ivo "na druhé straně". Vzal si mě snad o 19 let později Axel právě proto, mě, dívku z lineckého Urfahru, do roku 1955 obsazeného Rusy?
Starorakouské kořeny mého muže byly znovu oživeny po smrti jeho otce, prof.Dr. Karla Sedlmeyera (zemřel v březnu roku 1988) předáním jeho knih Jihočeskému muzeu začátkem devadesátých let. Ředitel Dr. Karel Pletzer poukázal při předání na to, že už manželův praděd, klenotník Johann Löwenhöfer (rovněž i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), byl kdysi ředitelem právě tohoto městského muzea.
Také obnova budějovického hrobu Sedlmeyerových a cesty s Adalbert-Stifter-Vereinem vedly mého muže nazpátek do minulosti. V Karlových Varech jsme přitom objevili byt lyrika Karla Franze Leppy (i on má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který byl bratrancem Axelova otce, ve Vídni jsme hledali jejich studentské krčmy (v originále "ihre Studentenbuden" - pozn. překl.) a v Budapešti a v Terstu c.k. stopy jeho příbuzných z Kolaczekových strany.
Po vyhnání a odsunu z Rakouska byl odstup vůči Budějovicím a Praze, kde můj tchán svého času vyučoval na univerzitní katedře zeměpisu, opravdu velký.
V Ballmertshofen, malé vsi na území Švábské Alby, byly ještě břidlicové tabulky v místní dvojtřídce. Jedenáctiletý Axel pracoval přes rok u sedláka a nosil tak mléko celé rodině. Jeho otci se podařilo po propuštění z anglického zajetí najít znovu svou rodinu prostřednictvím švýcarského profesora Kollatha. Angažoval se v Ellwangen při prvních poutích vyhnanců a zejména pak v politice - pročež musili jeho chlapci lepit plakáty (vystoupil přece v okrese Heidenheim tehdy dokonce proti Ludwigu Erhardovi). V roce 1979 vydal velkou knihu o Budějovicích.
Rodinnému rozpočtu vypomohly ovšem spíše Axelovy "šikulské" schopnosti. Vypracoval se už jako gymnazista na žádaného "Radiodoktora", schopného oprav rozhlasových přimačů podle hesla "ze starého jako
nový". Jaký div, že po skončení prostřední fáze svého žákovského dojíždění do Dillingen vyměnil další školní docházku za dvouletý heidenheimský kurz u Siemense, aby následně přes inženýrské vzdělání v Karlsruhe uzavřel studium elektrotechniky na univerzitě ve Stuttgartu.
Technický talent a plné nasazení pro vytyčený úkol charakterizovaly i celý jeho pozdější život na univerzitě v Bochumi a při výzkumu v Mnichově. Vybudoval předtím ještě v rámci své pětileté účasti na rozvojové pomoci organizace Miserior univerzitní obor elektroniky v kolumbijském hlavním městě Bogotá na tamní Universidad Javeriana, na Universidad Nacional vedle toho obor zpravodajské a regulační techniky. To, co mi napsal jeden z jeho tehdejších studentů, bych tu ráda alespoň ve výtahu tlumočila: "Měl jsem u něho jako diplomovou práci sestavit přístroj na měření induktance střídavého proudu. Žádal ovšem, abych přitom vystačil s tím, co je v zemi dostupné. - V mém případě s vakuovým trubicemi, které jedna firma vyřadila pro naše laboratoře. Lehčí jsem to měl s moderními polovodiči; ty už existovaly v polovině šedesátých let v USA a přes zákaz dovozu mi je jedna stewardka také ,obstarala.'"
Na závěr vyjádřil tento mezitím úspěšný podnikatel, že teprve teď postupně dospěl k pochopení, že tento požadavek vzešel u jeho profesora za zkušeností poválečné doby v Německu a že právě tím se z Německa stal "nejdůležitější průmyslový stát Evropy a jeden z nejvýznamnějších států světa vůbec".
Mého tchána zajímaly Budějovice stejně jako celý širý svět, mou tchyni vegetariánská kuchyně stejně jako domácí muzicírování, které se u nich provozovalo na desítky hudebních nástrojů. Ta múzická stránka věci patřila už od středověku k "technickým uměnám". Můj muž byla nebesy vším tím dohromady nadevše bohatě obdarován.


Glaube und Heimat, 2014, č. 4, s. 26-27
Hoam!, 2014, č. 4, s. 73-74

- - - - -
* České Budějovice / † † † Gauting (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Adalbert Leppa, otec bratří Karla Franze a Konrada Leppových a také kmotr Constanze Sedlmeyerové, je tu na snímku, pořízeném někdy v roce 1938, zachycen se svou ženou Marií, roz. Kolaczekovou, její sestrou Elise Sedlmeyerovou (bratr obou Ferdinand Kolaczek byl otcem Constanze, provd. Sedlmeyerové) a rovněž s dvojčaty Axelem a Ivo Sedlmeyerovými - poválečný osud svého otce, matky a tety popsal Karl Franz Leppa v povídce "Die Fahrt mit dem Tod", tj. "Výlet se smrtí": otec zemřel roku 1945 na selském povoze těsně před rakouskou hranicí, matka skonala už v německém vyhnenaství sedm let poté v roce 1952, tetu zastihla smrt tři dny po té otcově už v bavorských Frankách, pohřbeni však jsou oba ještě v rakouském Mühlviertelu
Úmrtní lístek
Nekrolog, který do krajanského měsíčníku napsala jeho žena Margarete
Jeho manželka, germanistka a romanistka Dr. Margarete Sedlmeyerová v roce 2015 v Jihočeské vědecké knihovně s Janem Marešem při předávání cenných dokumentů do sbírek knihovny
Profil Dr. Margarete Sedlmeyerové na webových stránkách Adalbert Stifter Verein

zobrazit všechny přílohy

TOPlist