logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN NEPOMUK SEDLÁČEK

Úvod ke studii "Bilder aus Krummau's Vergangenheit"

Když jsem se loňského roku jako obvykle ve chvílích večerního soumraku toulal vídeňskými ulicemi a slídil přitom po denních literárních a uměleckých novinkách - starých, moderních a často jen znovu ohřátých -, upoutal mou pozornost jeden nenápadný obrázek mě milého města. Připomínal naivním pojetím a provedením mé první kreslířské pokusy a - viděno z jiné strany - krumlovský "Vitekbild", představující legendu o dělení majetku a různobarevných erbů růže mezi jednotlivými větvemi onoho starého panského rodu. Jeho originál - poněvadž ten dnešní je kopií z novější doby, totiž z roku 1742 (je k vidění na I. prohlídkové trase zámku Český Krumlov a namaloval ho roku 1742 Anton Streer /Sedláček ho v českém textu Soupisu památek - Město Český Krumlov, vydaném roku 2017 z dochovaného strojopisu zásluhou zejména Jany Marešové, svazek 1, strana 115, kde se píše i o historii vyhotovení kopie, označuje za "cáhlovského malíře", v německé verzi "Freistadter Maler"/, doložitelný kolem roku 1737 jako malíř působící v kapucínském klášteře v Linci /jeho syna Leopolda Streera, psaného i příjmením Strer, žijícího v letech 1729-1798, najdeme ve farních matrikách rakouského Freistadtu, česky kdysi označovaného místním jménem Cáhlov/ - pozn. překl.), nás zavádí až na konec 16. století a podává nám v hlavních obrysech poměrně správný, v detailech však přece jen ne zcela bezchybný obraz zámku (rozuměj zámku Český Krumlov - pozn. překl.) a jeho "dolního města" Latrán té doby. Byl to však méně sám obraz jako předmět a nejmodernější způsob jeho provedení, co mě k jeho spatření tak přivábilo, jako daleko spíše jen slabě čitelné označení, které nesl, totiž "Eine tote Stadt" (tj. "Mrtvé město" - pozn. překl.), po němž následovalo jméno malířovo (zní samozřejmě Egon Schiele a je samostatně zastoupeno na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Co jen ho mohlo vést k tomuto označení obrazu? Snad kontrast mezi pestře veselou životní formou, která tu za časů Viléma z Rožmberka hýbala obchodem a uměním, hradem i městem, a spíše střízlivě vážným časem dnešním? Obojí na své vnější kráse tak jako tak mnohé utrpělo. Lehce neklidná silueta (v originále "die leicht bewegte Silhouette", v němčině často užívaný architektonický výraz by měl třeba v angličtině možnou paralelu "a vivid /tj. živá, intenzivní, barvitá, svěží/ silhouette" - pozn. překl.) zámku s jeho do výše čnící věží ustupuje ve výsostně malebně se utvářejícím obraze pohodlně rozložitým, vše nivelizujícím, nekonečně vodorovným římsám a střešním hřebenům nad vespod spočívající masou zámeckých budov jimi se postupně vyjadřujícího času (v originále "ober den darunter ruhenden geschlossenen Gebäudemassen sich äußernden Zeit" - pozn. překl.). A město? Jak lákavé by mohlo být jeho vzezření ve vážných žulových hradbách, které ho záštitně obepínaly, kdyby ještě stály všechny jejich brány a věže a kdyby měšťané stále ještě oživovali svou prací podloubí domů na zdejším rynku! Přese všechny tyto rozličnostmi života, jeho potřebami a historií nezbytně způsobené ztráty se pro umělce Krumlov nestal nijakým "mrtvým městem" a doufejme se jím i v budoucnu nestane. Jakmile slunce svými hřejivými a zářivými paprsky začne zlatit ty úzké uličky, je tu malíř stálým hostem a jeho obrazy nacházejí na všech výstavách nejen upřímné obdivovatele, nýbrž i kupce, takže má pravdu onen umělec, který prohlásil, že Krumlov má budoucnost a jeho výtvarné a také jiné půvaby zůstanou provždy nevyčerpatelnými.
O tom by tentokrát ani nemusela být řeč, kdyby také pro mne kdysi před mnoha, mnoha lety nemělo to město tolik přitažlivé síly a kdyby na radostné dny tu kdysi prožité nezůstala ve mně dodnes milá vzpomínka. Pomyšlení na ty, kdo oživovali můj mladý čas svou zdravou, veselou povahou a dnes už tu nejsou, ovšem nadmíru tísní. A i ty, kdo přežili, čas ovšem navenek změnil tak, že se míjíme bez povšimnutí a zájmu, jako bychom už nebyli titíž jako před čtyřiceti lety. Jen když se v kostele či na zámku, na rynku a v ulicích, často i v domě, kam mnohdy násilím vniknu - ne vždy jako vítaný host - přece jen znovu shledáme, pak díky těm starým známostem mohu děkovat i za tak mnohý objev a nález (v originále "und dieser alten Bekanntschaft habe ich auch so manchen Fund zu danken" - pozn. překl.).
S neúnavnou pílí vytvořil Urban (Nikolaus Urban von Urbanstadt má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z dějin města a jeho domů, ze zdejších starých časů obrazy nepomíjivé ceny (v originále "wertvolle unvergängliche Bilder" - pozn. překl.), které Dr. Büchse (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) rejstříkem učinil přístupnějšími a které ovšem čekají na své další detailnější prozkoumání zejména s ohledem na vnější vzhled městských staveb a památek (v originále "so namentlich in Bezug auf ihr Aeußeres" - pozn. překl.). Ve své skromnosti, kterou tak teskně působil, odvolával se Urban s opomíjením svého vlastního názoru co do stavebního a uměleckohistorického popisu na úsudek "odborníků" a "znalců umění" (v originále "auf das Urteil von 'Fachmännern', 'Kunstverständigen'" - pozn. překl.); jeho sdělení jsou přesto - navzdory tomu, že nejsou vždy dostačující - cenná, poněvadž prozkoumával Krumlov v době, kdy ještě volání po novotách nevystupovalo s onou bezohledností, které později padlo tak mnohé, po čem dnes truchlíme, za oběť. Tak měl ještě na očích všechny brány a tolikerý pozůstatek starých domů a hradeb.
Na kresebných a popisných zachyceních (v originále "an zeichnerischen und beschreibenden Bildern" - pozn. překl.) nechybí Krumlovu nic. Je jich opravdu mnoho, ale kdo si chce dnes za jejich pomoci utvořit správný obraz starých časů, tomu nepostačují a práce, která má mezery z dochovaných zbytků přímo na místě zacelit, není snadná a také ji nelze vykonat jednorázově.
Následující popis je toliko prvním slabým pokusem, byť i o nějaké pouze částečné řešení (v originále "zu einer wenn auch bloß partiellen Lösung" - pozn. překl.); kéž by mladší síly ponouklo k nějaké úspěšnější ať už popisné či kresebné verzi někdejší podoby města Krumlova. Předem poznamenávám, že tato studie předběžně platí toliko městu, jeho opevnění a jinému stavebnímu vývoji, že ovšem nemůže úplně opomenout zámek a k němu příslušející "dolní město" (v originále "Unterstadt" - pozn. překl.) Latrán. Také v něm mají dojít tak dalece jak jen možno pozornosti nikoli pouze výzkumy Urbanovy, nýbrž i další archivní zprávy, jakož kresebná zachycení, která jsou k dispozici.


Deutsche Böhmerwald-Zeitung, 1916, č. 30, s. 235-236

P.S. V českokrumlovském německém listě vyšly tyto "obrazy z minulosti" města v několika číslech na pokračování pod šifrou "Von J.S.", jako separátní přetisk je vydalo v podlouhlém obdélníkovém formátu nakladatelství "Verlag von Ed. Bayand, Krummau a.M.".

Když došlo v květnu roku 2018 v českokrumlovském Museu Seidel k prezentaci rok předtím do tisku daného Soupisu památek města Český Krumlov, nemohlo ujít mé pozornosti jméno jednoho z jeho autorů Jana Sedláčka (tím před ním v čele uvedeným je archivář František Mareš /1850-1939/, rodák bavorovský). Jakkoli byl na tomto "křtu" Sedláček představen Janou Marešovou (napsala o něm do sborníku Památky jižních Čech sv. 6 /2015/ záslužnou životopisnou stať) málem jako český vlastenec (můj kolega Jindřich Špinar musel podotknout, že asi neměl problémy s němčinou a leccos psal nejprve německy), i Hynek Gross (vl.jm. Dobroslav Olšovský), autor Sedláčkova českého nekrologu v Jihočeských listech a ve Vídeňském deníku, charakterizuje však zesnulého v prvé řadě jako horlivého a oddaného úředníka svého knížete a pak teprve jako upřímného a věrného syna svého národa. O zemském patriotismu schwarzenberském víme své, takže i Sedláčkův životopis je třeba vnímat z tohoto zorného pole. V napajedelské křestní matrice nacházíme německý záznam kooperátora Josefa Steinigera o tom, že se tu 9. února roku 1848 narodil a den nato byl týmž knězem ve zdejším kostele sv. Bartoloměje pokřtěn Johann von Nepomuk Sedlaček (zde psáno krátce), syn obchodníka "zu Napayedl" Johanna Sedlačeka (jeho otec a rovněž jmenovec Johann Sedlaček byl měšťanem v Uherském Hradišti /Ungarisch Hradisch/, matka Klara, "geborene Sluneček", byla dcerou tamního mistra krejčovského) a Josefy, dcery měšťana v Uherském Hradišti Josefa Riedla a Kathariny, "geborene Obdržalek", jejíž otec Thomas Obdržalek byl měšťanem "in Austerlitz", tj. v dnešním Slavkově. Podle Grossova nekrologu absolvoval Jan Sedláček roku 1866 (německou) vyšší reálku v Olomouci (k.k. Staats-Oberrealschule Olmütz byla založena roku 1854) a roku 1871 polytechnický ústav ve Vídni (k.k. Polytechnisches Institut Wien byl založen už roku 1816). Hned v roce 1872 vstoupil do služeb knížete Schwarzenberga při stavebním ředitelství v Českém Krumlově (německy úředně Krumau, později Böhmisch Krumau pro celkem nadbytečné rozlišení od Mährisch Kromau), odkud byl roku 1877 přesazen do Citolib (v okrese Louny), odkud se vrátil v roce 1886 do Krumlova. Čtyři roky nato (1890) se dostal na Hlubokou, kde byl jako vrchní inženýr šéfem tamní stavební sekce (Bausektion Frauenberg). Roku 1909 odešel pro nemoc na odpočinek, vyznamenán titulem stavebního rady (Baurat). Měl za ženu Marii, roz. Friedlovou z Vídně (svatba se konala 4. května 1887 ve Vídni) a jakkoli zemřel 31. srpna 1916 o půl jedenácté hodině v noci, jak uvádí nekrolog, na zápal plic v Českém Krumlově, byla rakev 2. září převezena vlakem z Českého Krumlova do Vídně, kde se ve středu 6. září konal pohřeb na vídeňském ústředním hřbitově. I německy psaný záznam v českokrumlovské úmrtní matrice uvádí "Zentralfriedhof in Wien" jako místo posledního odpočinku muže, který byl vlastencem asi spíše rakouským, byť i českého jazyka (česky napsal 23. dubna 1912 v dopise Františku Marešovi: "V Starých Prachaticích jsem si hledal hrob a v Krumlově bych jej asi našel."). Nepublikovány dodnes zůstávají jak Urbanovy německy psané dějiny města Krumlova a jeho domů, tak Sedláčkův německý soupis schwarzenberských zemědělských a lesnických staveb ve druhé půli 19. století ("Die land- und forstwirtschaftlichen Bauten auf den fürstlich Schwarzenberg'schen Besitzungen in den Jahren 1848-1898", viz zmínka o něm ve Sborníku archivních prací, 1990, č. 2, s. 391). Zůstal však kdysi jím renovovaný Schwarzenberský palác v Praze, bavorský zámek Schwarzenberg (jeden čas na něm bylo později zřízeno Karlem Schwarzenbergem za posrpnové "normalizace" exilové "Československé středisko nezávislé literatury"), vzorný statek Vondrov blízko Hluboké, kostel v Hosíně (na který denně hledím), dům Mikulášského fondu v Českých Budějovicích, jím restaurovaný kostel sv. Víta v Českém Krumlově a přilehlé fasády prelatury a kaplanky, jakož kostel v Bavorově. Sedláček byl vyznamenán rytířským křížem řádu Františka Josefa a papežským řádem sv. Řehoře a vedle soupisu památek města a okresu Český Krumlov se stal i "technickým autorem" dvojjazyčných soupisů třeboňského a prachatického. Ottův slovník naučný ve svých dodatcích končí jeho heslo větou:"Byl nezištný vlastenec a mecenáš." Tak to ano, to si dáme líbit.

- - - - -
* Napajedla / Český Krumlov / Hluboká nad Vltavou / † Český Krumlov / † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

... a obálka faksimile, vydaného nakladatelstvím Artefactum v Praze (2017)
Kostel svatých apoštolů Petra a Pavla v Hosíně
Hospodářský dvůr Vondrov u Hluboké nad Vltavou
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v BavorověKostel Nanebevzetí Panny Marie v Bavorově

zobrazit všechny přílohy

TOPlist