logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALBERT SCHWEIMER

Tři pracovní tábory a vysídlení

Bylo to ještě ve Slezsku, úsek válečného nasazení Lauban-Oberbielau (dnes polská místní jména Lubań-Bielawa Górna - pozn. překl.). Byl jsem z naší čety vyslán ve zvláštním poslání jako spojka a 8. května roku 1945 jsem se v 8.00 ráno ocitl ve štábu generála polního maršála Ferdinanda Schörnera (polním maršálem byl od dubna 1945 a v roce své smrti 1973 byl jediným nositelem této hodnosti, viz Wikipedia - pozn. překl.) ve Zhořelci (v originále "in Görlitz" - pozn. překl.). Právě sem tehdy dorazila zpráva, že válka skončila (v originále "die Meldung: 'Der Krieg ist zu Ende." - pozn. překl.).
Připojil jsem se k jedné skupině protitankové obrany se dvěma pásovými vozidly, poněvadž všechny silnice byly ucpány uprchlíky a někdejším wehrmachtem (v originále "und ehemaliger Wehrmacht verstopft" - pozn. překl.). Jeli jsme přes pole směrem na západ. Když jsme dojeli k Labi, byli tady už Rusové a obsadili všechny přechody. Byli jsme předáni Čechům a dostali jsme se v Mělníku (v originále "in Melnik" - pozn. překl.) do jedné školy, kde opilí legionáři s důstojníky a důstojníckými čekateli (v originále "mit Offizieren und Fahnenjunkern" pozn. překl.) ranami a řvaním šikanovali nás Němce.¨
Dne 16. května 1945 začaly nácviky pochodu Prahou v šestistupech. Při okrajích cest už bylo vidět první šibenice. Žádný nechtěl ven kvůli bití a plivancům za velkého davového povyku. Na jednom předměstí Prahy náhle všechno podezřele ztichlo: na ulici nebyl jediný člověk. Tady spustila kulometná palba; ti, co ji přežili, utíkali k domovním vchodům. Najednou se objevil ruský důstojník s vojáky na nějakém německém průzkumném obrněném vozidle a postaral se o klid k dalšímu pochodu.
Pod dozorem Rusů jsme byli následně hnáni přes Jihlavu do Brna (v originále "über Iglau nach Brünn" - pozn. překl.). Na každý den dostalo dvanáct mužů dva kilogramy chleba a vodu při míjení nějaké pumpy. V Brně nás naložili do dobytčích vagonů a přes Maďarsko vezli až do Focşani v rumunské Moldávii na širokorozchodnou trať, poté přes Kyjev a Moskvu (v originále "über Kiew und Moskau" - pozn. překl.) směrem na Gorkij a vyložili na Urale za Vladimirem (v originále "und Richtung Gorki im Ural hinter Wladimir" - pozn. překl.). Teprve tam nás čekala v nástupním lágru první teplá strava. Šlo o rybí polévku, ve které ještě plavaly všechny kosti. Samozžejmě se dostavil průjem, utišený až pochodem do dalšího pracovního tábora. Rozkládal se při rašeliništi Komisarovka, byli jsme rozděleni do pracovních skupin a rýpali jsme borky, rovnané následně k vysušení. Stravou byla třikrát denně vodnatá polévka a 400 gramů chleba z otrub a brambor, v poledne k polévce jednu lžíci kaše (v originále "ein Esslöffel Kascha" - pozn. překl.). Rašelinná voda z jediné studny způsobovala opakované průjmy. Zajatci trpěli otoky končetin a obličeje, vedoucí k vysokému stupni úmrtnosti. Na 600 mužů denně jeden až dva mrtví. Zpočátku jim byly na památku vsazovány březové kříže, později k tomu už nikdo z nás neměl sílu. První velitel lágru jezdil každé dva týdny s plnými kufry do Vladimiru na šedý trh (v originále "auf den grauen Markt" - pozn. překl.).
Krátce před Vánocemi roku 1945 upoutaly počty mrtvých ve Vladimiru pozornost jedné lékařky, která se dostavila do lágru s německým zajatcem, nějakým Franzem z Českých Budějovic (v originále "mit einem deutschen Gefangenen, einem Franz aus Budweis" - pozn. překl.) Po práci jsme tenkrát dostali polévku přímo jedinečnou. Lékařka a Franz se usadili do řad lavic s námi a jedli to, co my. Jak se ukázalo, byla to německá Židovka z Berlina. Franz u nás zůstal jako kurátor.
Začal se zásahy: z kuchyně byli vyhnáni Rusové. Kuchařem se stal zajatec, jeho pomocníky nemocní nebo těžší práce neschopní. Velitel lágru, ruský major, byl propuštěn. Druhý velitel se stal prvním. Měl špatnou uniformu a tak ho naši krejčí a ševci udělali "generálem". Stával brzy ráno u táborové brány a loučil se s pracovními skupinami salutováním a slovy: "dreim vier, ein Lied" (tj. "tři, čtyři, zpívat!" - pozn. překl.). Dále bylo dvanást mladších sudetských Němců postaveno na stráž ke skladu, mezi nimi já a Hans Fichtner ze Schönwaldu (po válce česky Lesná - pozn. překl.), kterého jsem znal z tachovské měšťanky. Ze skladu toho bylo hodně ukradeno. Skladníkem byl mladý Rus, zraněný ve válce na ruce.
V deset hodin večer jsem musel na stráž se zbraní a dávkou munice a musel jsem vždycky překontrolovat všechny staré dveřní zámky. Ten hlavní byl jen nouzově zajištěn (v originále "war nur zusammengesteckt" - pozn. překl.), o čemž jsem Franze hned informoval. Na stráž museli dva muži. Brzy ráno se dostavil jeden chlapík z NKVD a podrobil mě výslechu. Museli jsme následujícího dne všechno ve skladu sepsat, přičemž jsme zjistili, že zásoby byly veskrze z amerického dovozu a my z nich nic nedostali. Pásy špeku v bednách po jednom metru dlouhých, spousty hovězích konzerv (v originále "Behälter mit Cornedbeef" - pozn. překl.), americký tabák a tak dále. Toto opatření bylo důvodem mého předčasného propuštění. Opustil jsem lágr na jaře 1946. Přešli jsme ovšem hned do jiného.
Říkali jsme mu "Glashütte", byl velmi dobře veden jedním Hornoslezanem, který se s pěstěným vousem staral o dobrou stravu. Baráky tu byly až po střechu pod zemí, dvoupatrové palandy z korou pokrytých prken (v originále "aus Schwartenbrettern" - pozn. překl.), bez přikrývek. Měli jsme i v noci šaty na sobě. Jako tenkrát u rašeliniště jsme v nich měli vši. Stavěla se tu sklárna obrovských rozměrů. Já se dostal s Hansem Fichtnerem ke kovové montáži do skupiny o deseti mužích. Brigadýrem byl vlakvedoucí. Dostali jsme pokyn zhotovovat ocelové střešní vazníky a vsazovat je v 18 metrech výšky na budovy. Pracovali jsme samostatně, poněvadž "načalnik" neměl o celé věci ani tušení a ptal se nás, jak to děláme s ukotvením na střechu. Jeho svařovaná konstrukce byla tak těžká, že lana praskala nárazy větru. Navrhli jsme opatřit dřevěné stožáry šibenicemi a zajistit lany. Od té doby jsme pracovali se vší volností a plnili jsme každodenní normu, což nám vyneslo 200 gramů chleba denně na přilepšenou.
V srpnu 1946 mě na ranním apelu vyvolali jménem, abych se dostavil do kanceláře. Byl jsem dopraven nákladním autem na nádraží do Vladimiru. Franz mě tam očekával s 28 svými přáteli a to, co mi ze všeho zbylo, naházel do dobytčáku. Byla přítomna hudební kapela o 20 mužích. Franz tančil s lékařkou na nástupišti a s písní "Muss i denn zum Städtele hinaus" (jako snad ve světě nejznámější německý lidový nápěv ji proslavil Elvis Presley, viz Wikipedia - pozn. překl.) jsme vyjeli z nádraží. Franz na mě nikdy nezapomněl. Ze skupiny strážných někdejšího lágrového skladu tu nebyl nikdo. Jeli jsem stejnou trasou jako sem přes Moskvu, Kyjev do Focşani v Rumunsku nazpátek. Tady jsme se dostali do jedné sauny, museli jsme se vysvléct v jedné místnosti, do které už jsme se nikdy nevrátili a byla veta po mém deníku, lžíci i kartáčku na zuby. Podrobili jsme se následně i lékařské prohlídce, kterou prováděly dvě důstojnice, které pátraly zejména po tetování a nechávaly osoby vystoupit buď do řady nalevo či napravo. Volně byli propuštěni jen ti zajatci, kteří neměli pod ramenem vytetováno označení své krevní skupiny a nepatřili tedy ke zbraním SS nebo přímo k SS. Teprve pak jsme dostali spodní prádlo a šaty.
Franz řekl ve vagonu při další cestě přes Maďarsko: "Wir kommen nach Mährisch Ostrau und hier müsst ihr schauen, wie ihr euch zu den Familien absetzen könnt." (tj. "Přijedeme teď do Ostravy a tady byste se měli poohlédnout, jak se usadit k nějaké rodině." - pozn. překl.). Dostali jsme se k uhelným dolům v Porubě u Ostravy (v originále "nach Poruba bei Ostrau" - pozn. překl.) a byli jsme přiděleni k různým šachtám. K pobytu nám byly vykázány někdejší baráky Říšské pracovní služby (v originále "frühere RAD-Baracken" - pozn. překl.); bylo tam ještě k mání jídelní nádobí. A také další pohroma v podobě blech.
Na sestup do šachty 800 metrů hluboko s přívodem vzduchu jsem si potřeboval zvyknout. Stavěl jsem se nemocným a nechal jsem do klece nastoupit a sfárat dolů všechny ostatní. Přišel vrchní štajgr (tj. vrchní důlní dozorce - pozn. překl.) a hned zjistil, že jsem Němec. Nařídil mi počkat, až se vrátí, přišel pak se dvěma českými havíři a někdejším německým vrchním štajgrem. Sjeli jsme na úroveň 1200 metrů pod zemí, kde se razila spojovací chodba k sousední šachtě. Ti dva Češi razili v hornině prostor pro další betonovou skruž a vrchní štajgr a já jsme museli vykutanou zeminu nakládat do vozíků a připravit je k odjezdu. Neodvážil se v přítomnosti těch dvou Čechů vůbec se mnou prohodit německy aspoň slovo. Teprve když jsme vozíky vypravili, dal se se mnou v povzdálí do řeči. Stali jsme se po odstranění výdřevy dobrými přáteli za pochůzek po důlních chodbách, k nimž nosil z domova jídlo i pro mě.
Napsal jsem své matce, ale dopisy se vracely nazpátek. Adresoval jsem tedy psaní tetě ve Vídni (v originále "in Wien" - pozn. překl.). Mám tu adresu dosud v hlavě: zněla "Wien VII., Mentergasse 11.". Tady jsem měl štěstí: museli sice byt vyklidit pro Američany, ale stará teta našla dopis ve schránce. A odtud z Vídně jsem se dověděl, že moje matka bydlí na adrese Zirndorf-Leichendorf, Tonwerk (Tonwerk označuje doly na hlínu v Leichendorfu - pozn. překl.). Poslal jsem tam dopis s odkazem na maminku. Pak jsem šel na táborový dozor a žádal jsem o doklad, který by mi s propuštěním ze zajetí zajistil možnost vysídlení. Službu konající dozorce však zamítl se slovy: "Habe keine Entlassungsscheine." (tj. "Žádný takový doklad nemám." - pozn. překl.)
Nabídl jsem mu 1200 korun za to, aby na list papíru napsal na mé jméno příkaz, že se mám během 24 hodin hlásit na národním výboru v Tachově (v originále "beim 'Národní výbor' in Tachau" - pozn. překl.). Ty řádky jsem obdržel s razítkem a podpisem, takže jsem se mohl vydat do Tachova. Tam ještě žil můj strýc Anton Schrail, který byl strojmistrem na parní pile. Podle jejího majitele směl být vysídlen s veškerým nábytkem teprve poté, až si za sebe najde plnohodnotnou náhradu. Jeho dcera Anna se synem měla být i se mnou včetně vysídlena posledním transportem. Po prošetření mi také slíbil, že ten transport míří opravdu do Bavorska.
Tak jsem našel znovu svou rodinu: maminku Margaretu Schweimerovou, babičku Marii Scharfovou, sestru Annu Schweimerovou. Můj otec Johann Schweimer je od srpna 1944 v Rusku nezvěstný. Moje babička Magdalena Schweimerová se při zvedání do dobytčího vagonu zhroutila a v tachovské nemocnici zemřela. Duševně to všechno neunesla.


Sudetendeutsche Zeitung, 2020, č. 30, s. 16

Svědectví o "německé" válce 1939-1945 a jejích následcích nebude věru nikdy dost. Autorovi vzpomínky, počínající jejím koncem, bylo 8. května onoho roku 1945 ani ne 18 let. Narodil se 20. srpna 1927 v obci Schönbrunn, která má od února 1949 (viz vyhláška ministerstva vnitra) české jméno Studánka. Tamní stavení čp. 86, řečené "Pfeiferschneider", kde Albert Schweimer přišel na svět, už v ní nenajdeme. Arch sčítání lidu z roku 1880 však dosvědčuje, že dům náležel rodině Schweimerově i tenkrát. Příjmení Schweimer nacházíme v tachovských matrikách habaděj, má původ ve středohornoněmeckém slovese "sweimen" ve významu "potulovat se". Kdyby té války nebylo, žil by asi Schweimer v tachovském domě čp. 1258 (dosud stojí) na někdejší Schönbrunner Straße, tedy Schönbrunnské ulici (dnes Americká), který rodina zbudovala v roce 1937, kdy mu bylo deset let. Vyučil se zedníkem, stal se po studiích stavebním inženýrem a architektem. Byl vášnivým muzikantem a i v Zirndorfu na území bavorských Středních Frank (Mittelfranken) zůstal jako angažovaný člen krajanského sdružení "Eghalanda Gmoa", tj. obec vyhnanců z Chebska, věrný původnímu domovu. V roce 1988 vydal o rodné obci brožuru "Heimat Schönbrunn, Kreis Tachau, Egerland" a v roce 2006 knihu "Dokumentation über die Vertreibung aus dem Sudetenland. Berichte von Zeitzeugen oder deren Nachkommen 60 Jahre danach", z níž zřejmě pochází jeho vlastní svědectví, zabírající v německém originále celou zadní stranu ústředního krajanského listu v červenci roku 2020. Zemřel 17. února 2015 v Zirndorfu.

- - - - -
* Studánka /Tachov / † † † Zirndorf (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Pohlednice z rodné Studánky
Za stromy ukrytý rodinný dům čp. 1258 v dnešní tachovské Americké ulici
Parte
Arch sčítání lidu z roku 1880 dosvědčuje, že tu Schweimerovi bydleli v někdejším Schönbrunnu na čp. 86 už tenkrát

zobrazit všechny přílohy

TOPlist