logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

INGEBORG SCHWEIGLOVÁ

Šumavské obyčeje a pověry kolem nemoci a smrti


Lidé od nás ze Šumavy byli většinou štíhlí, ba tencí jak drát (v originále "drahtig" - pozn. překl.) a taky tak odolní, neznali choulostivost a něco už dokázali jaksepatří přestát; byli, jak se německy říká "zach" (vyslov "cach"), tj. z tuhého dřeva (doslova "tuzí, tj. houževnatí" - pozn. překl.). Poranění a lehčí ochuravění je nedokázala vyvést z rovnováhy a ponechávala je lhostejnými. K lékaři se uchylovali o radu až opravdu v té nejvyšší nouzi. Když jim pak doktor už pomoci nedokázal, ztratil u nich i tu poslední špetku respektu ke svému umění. Všeobecně se tu lidé dožívali vysokého věku a v osmdesáti i devadesáti byli ještě docela při síle (v originále "rüstig", tj zdatní - pozn. překl.). "Mladí umřít můžou, staří musejí", pravilo staré pořekadlo.
"Ten už nejni ňákej čas v pořádku (v originále 'recht beisammen' - pozn. překl.), nic do něj nejni, je porád unavenej, už nejni jako bejval celej čas." A hned se radilo, cože mu může scházet: "namoh si plíce", má "červa". "Nastudil se", když se uhřál při práci nebo tancování do rána a pak do sebe "kách" (v originále "gach" - pozn. překl.) nalil studenou vodu, chodil na venku s nepokrytou hlavou, stál tak dlouho na bouřce či v chladu, že by to zmohlo i "nejfestovnějšího" (v originále "der Festeste").
S nemocným třásla horečka. Místo aby se s tím šlo k doktorovi, zkoušely se všelijaké domácí prostředky. Mazání a nejrůznější "pitíčka" (v originále "Trankln") podle vlastních domácích receptů přišla ke cti a k nasazení. Samozřejmě se hlavně nesměla otevírat okna. Zato se roztopila kamna, na kterých se tak jako tak pořád něco vařilo pro lidi i dobytek mnohdy zároveň. V jedné místnosti se pralo, kouřilo, rámusilo a tomu, kdo stonal, se ovšem v dobrosrdečné upřímnosti do tváře (ins Gesicht) povědělo, jak je na tom zle a že se dá pochybovat, zda to vůbec přežije. Kstáru už pomoci nebylo, smrt už si příčinu sama našla a tak se říkalo rovnou: "Jářku, tohle už asi nepřestojíš" nebo "Jara už nedočkáš". Po nějaké zlomyslnosti nebo bezohlednosti v tom nebylo ani stopy. Nemocný sám soudil: "To už je mně holt souzeno", tj. předurčeno (v originále "aufgsetzt").
Umírání patřilo k životu a důkladně se k němu připravit rovněž. Nikoli jako dneska, kdy je to téma čímsi spíše "tabu" (v originále "ein Tabuthema") a nemocnému se jeho stav zatajuje. Lékařská nařízení jako větrat či držet dietu nemívala u někdejších šumavských venkovanů nijaký ohlas. "V posteli se má člověk vypotit a když je průvan, může se všechno ještě zhoršit (v originále "von da Luft wird olls no irga") a "Člověk se muší porádně najíst a napít, aby přišel zase k síle". Známí poradili to i ono a tomu se věřilo spíš. Tak nakonec lékaři často nezbylo než říci: "Pošlete pro pana faráře".
Často měl farář cestu notně dalekou, aby těžce nemocnému udělil pak hojná slova útěchy: "Můj Bože, jsi už prostě jednou starý člověk a tam nahoře ti bude líp než tady dole. Jen je třeba nechat se zaopatřit, než přijde smrt. Což ses už nelopotil a neplahočil dost na tom světě? Jak dlouho to může trvat a přijde i naše hodinka: tys už přestál dost." Zatím bylo všechno, co bylo k zaopatření třeba, v domě připraveno a rozezněl se zvonek "na roráty" (Rorateglöckerl). Svíce, které už vykonaly mnohou službu za těžkých bouřek, byly zapáleny a zatímco se kněz věnoval svátosti zpovědi a poslednímu pomazání, vyšli ostatní z místnosti umírajícícho. Na knězovo zavolání se pak zase vrátili, aby byli ve společné modlitbě nemocnému pracujícímu k smrti nablízku a jako příbuzní či sousedé drželi u něho noční stráž. Obraceli se přitom na umírajícícho s prosbami o přímluvu tam nahoře v nebi, aby i jim byla hodina smrti lehkou.
Když byl nemocný ještě dobře při smyslech a neučinil dosud svou závěť, stalo se tak nyní. Obvykle sepsal poslední vůli obecní písař nebo místní učitel. Téměř vždycky byl u toho i alespoň jeden svědek a také ostatní přítomní se obvykle vmísili svými vlastními radami. Konečně byl testament předložen k podpisu skonávajícímu i svědkům, pak složen a opatřen pečetí s nápisem, o čí závěť jde, načež listinu převzal obecní představený.
Když smrt nadešla, byly zastaveny hodiny v chodu a otevřeno okno, zahaleno zrcadlo a zatlačena víčka nebožtíkovi. Dělávalo se to v dřívějších časech "štyrákem" (čtyřkrejcarem), který byl pak po pohřbu věnován prvnímu předříkávači modliteb v domě.
Pokud to byl pán domu (pantáta, v originále "Hausvater"), kdo zemřel, byl o jeho smrti zpraven i dobytek ve stáji a včely v úle. "Enger Hausvoda is verstorbn" ("Váš pantáta umřel"). Šlo-li o paní domu (panímámu), byla podána zvěst o jejím skonu i lnu na poli a tkanivu v domě z něho utkanému.
Hrobníkova žena umyla a oblékla mrtvého do nejlepších jeho svátečních šatů. Do sepjatých rukou mu dali růženec a krucifix, hruď mu pokryli svatými obrázky. Než přivezli hotovou rakev, byl nebožtík, zejména na horní Šumavě, položen na umrlčí prkno. Úplně dávno spouštěli mrtvého, zahaleného ve lněném rubáši, z toho prkna rovnou do hrobu.
Takzvaná "umrlčí prkna", bývala pak, zdobena už jménem, daty, průpověďmi a znamením kříže, vystavena na rozcestích. Podle stupně zvětrání nápisu a dřeva vůbec se prý dalo vyčíst, jak rychle byl mrtvý vykoupen a spasen. Panovalo totiž domnění, že zesnulý tu dobu musí trávit v předpeklí, tedy v očistci. Kolemjdoucí byli pak žádáni, aby se za mrtvého a jeho konečnou spásu modlili.
Než byla do domu dopravena hotová rakev, byli zesnulí vystaveni v domě, který ovládal "klid mrtvého", tísnivé ticho za nebožtíkem. Zrcadla byla zahalena, aby se do nich nemohl nikdo zahledět a nebyl poté nucen mrtvého následovat.
Svíce hořely za duše zemřelých a nikdo je nesměl zhasit, aniž by tím ohrozil duši vlastní. Sousedé se přicházeli rozloučit a pokropit mrtvého svěcenou vodou. Za večerů se modlívali růženec s litanií za zemřelé. Mnohdy se děly podivné věci. Obrazy padaly ze stěn, bylo slyšet klepání, říkalo se tomu "es weihazt", tj. že duše obchází.
Ráno v den pohřbu se scházeli truchlíci "zur Ploitn", totiž aby doprovodili mrtvého ke hrobu. Ještě jednou přistoupili k mrtvému v rakvi, udělali mu tři křížky na čele a pokropili ho svěcenou vodou. Rakev, zdobená svatými obrázky, květinami a jehličím, byla zatlučena hřeby. Když nesli mrtvého přes práh, dali mu ještě jednou "rasten", tj. spočinout, při čemž rakvi nechali třikráte klesnout a zase se zvednout.
Jakmile mrtvý v rakvi a smuteční průvod opustili dům, dveře i vrata se zavřely a židle, na nichž byla rakev s nebožtíkem vystavena, byly obráceny nohami vzhůru, aby nikdo nemohl zemřít hned po něm ("nachsterben"). Dům byl pečlivě vysmýčen a vymyt, vykouřen rozmarýnem a jalovcem, nebožtíkův slamník ("Strohsack", strožok) byl spálen.
Zemřelo-li malé dítě, nesl rakvičku s jeho tělem jinoch a před ním kráčela vpředu bíle oděná děvčata, z nichž ta prvá nesla talíř s věnečkem z myrty, brčálu a rozmarýny. Když zemřelo děvče, provázely ho k hrobu bíle oděné dívky, nazývané "Prangerinnen" a jeden mládenec z tmavě oděného zástupu jinochů, zvaných "Prangern"("pranýři"). Muži a ženy byli neseny pokaždé střídavě vždy šesti nosiči, když nebyla rakev naložena na vůz tažený volským spřežením.
Cestou bylo vystaveno vztyčené umrlčí prkno a modlil se otčenáš. Poté, co rakev spustili do hrobu, sešli se smuteční hosté k "zapití funusu" ("Funusbier"), zvanému též "Leichenschmaus" či "Leichentrunk", což většinou vyústilo v docela živou zábavu, kde se nebožtíkovi vesele připíjelo.
Za zvláště tuhých zim bývala mrtvola po celé týdny zahrabána poblíž domu ve sněhu, než bylo možno ji vůbec pochovat už proto, že se nedalo projet k farnímu kostelu a na hřbitov.


Hoam!, 2004, č. 1, s. 23-25

Zážitky od vesnického fotografa


Bylo to ještě v dobách, kdy se používalo výhradně fotografické desky. Fotograf musel vklouznout pod černou plachetku, aby všechno předem nastavil.
Před ním seděla stará Tomalka (říkalo se u nás "Tomalin"), připravená na snímek v napjatém očekávání věcí budoucích. Ticho přerušila fotografova slova: "A teď se pěkně podívejte semhle dovnitř!" a ukázal na čočku. Stará selka se hnula směrem k přístroji, aby vyhověla udanému pokynu co možná doslova.
Byla Popeleční středa a můj otec, který hrál s Niglovou kapelou, před chvílí dorazil domů po třech dnech a nocích nepřetržitého hudebního účinkování na masopustních zábavách.
V naší světnici seděli jen podomní obchodníci, kterým prošly doklady. Když se na úřadě žádalo o nový průkaz, bylo k tomu třeba fotografie. Chudák tatínek, jediný fotograf amatér v obci, měl teď každému stvořit podobenku, aby se nemuseli jedenkaždý trmácet do Vimperka do profesionálního ateliéru.
Posílal tedy jednoho po druhém ke zdi, aniž by si ovšem všiml, že právě nad jejich hlavami visí misník s nádobím. Měl dost práce s fotografováním samým.
Schworzei Heinrich, jak se mu po chalupě říkalo, měl cestu do Plzně. Když mu prohlíželi na hranici (jde nejspíš o hranici s Protektorátem - pozn. překl.) pas, div úředníka netrefila mrtvice. Rovnou na temeni hlavy trůnil našemu šumavskému cestujícímu hrnek, jinému z těch, co u nás ve světnici pózovali, zase kafemlejnek, každému vlastně něco, co se jen najde v polici s nádobím. Když ta kontrola zase přišla k sobě, velice ji ovšem zajímala adresa toho povedeného fotografa.


Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 315-316

Přiznám se, že kdybych nevěděl, ve kterém asi stavení se děj té "humorné vzpomínky" odehrává, přišla by možná na pořad jiná. Tomuhle domu se ale v Nových Hutích (Kaltenbach) říkalo "Burg" a často jsem ho v létě míjel cestou dál za krásami kraje při Studeném potoce. Býval v něm obecní úřad a bydlíval tam i místní učitel a ještě dámský krejčí. To v jeho rodině se ocitla v pěstounské péči dívka, která se narodila jako Ingeborg Streinzová 14. července 1939 v tehdy už nikoli Českém Krumlově (za války byl přezván na Krummau an der Moldau) a poté, co si ji Franz a Albine Woldrichovi (paní kaltenbašského mistra krejčího byla roz. Kortusová) přivezli ze sirotčince v Hrabicích (Rabitz) u Vimperka (Winterberg), stala se sestrou jejich o čtrnáct let staršího syna Franze, z něhož měl ostatně vyrůst zasloužilý krajanský pracovník a iniciátor právě té knihy, v níž naše vzpomínka vyšla, totiž rodáckého sborníku Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald. Byla válka a hned po ní následoval tzv. odsun. Nový domov našli oba, "bratr" i "sestra", v Heidelberku nad Neckarem, tom městě německých romantických básníků. Poválečné začátky měly asi s romantickou poezií máloco společného. Ingeborg se vyučila u adoptivního otce krejčovství, ale poté, co se už jako zdravotní sestra provdala a měla sama tři děti, mohla až ve čtyřiceti letech vystudovat logopedii a založit vlastní praxi. Její manžel, odborný učitel Josef Ludwig Schweigl, pocházel ze Sobotova dvora (Sobota-Hof) ve Vimperku, kde se narodil 6. srpna 1938, a byl po válce dlouholetým kulturním referentem sdružení Heimatgruppe Heidelberg, jakož i nositelem čestné zlaté jehlice Böhmerwaldbundu, než 24. dubna 2002 v Heidelberku skonal. Hned od začátků krajanského hnutí se i ona aktivně podílela na mnoha kulturních aktivitách a stala se posléze spolkovou ženskou referentkou už zmíněné organizace Deutscher Böhmerwaldbund, která ji poctila udělením medaile Adolfa Hasenöhrla. Vydala několik publikací, z nichž ta poslední zatím má věru ambiciozní název Geschichte des Böhmerwaldes. Z předchozích jmenujme brožury Das Böhmerwälder Kratzei o zdobení velikonočních vajec, Die Kost der Böhmerwäldler o šumavské stravě, Der Schwertertanz im südlichen Böhmerwald o tradici mečových tanců na Kaplicku a bylinkářskou příručku Großmutters Hausapotheke. Téměř 300 stran má její sbírka šumavského folkloru Roßei bschlogn (Okovat koníčka) vydaná Böhmerwaldbundem. Vidíme ji na snímcích z krajanských setkáních v šumavském kroji, jehož živou podobu pomáhá udržovat. Vlastní sílu překonat strázně času má však ta žena už od osudového počátku v sobě samé, uvnitř v citlivé duši. Jak to stojí Stifterovou větou, kterou netřeba překládat do češtiny, psáno na úmrtním oznámení jejího milovaného muže: "Des Menschen schönste Betrachtung ist die Natur, des Menschen größte Freude ist der Mensch, des Menschen größtes Glück ist seine Tat, des Menschen ewige Hoffnung ist Gott."

- - - - -
* Český Krumlov / Nové Hutě

Obrazové přílohy:
(ukázky)

"Hrad" (budova s černým stínem před kostelem na staré pohlednici)...
...stojí v Nových Hutích dodnes
A tak to vypadalo kdysi uvnitř v krejčovské dílně Franze Woldricha
Kamna, zde na místně neurčeném snímku z nějaké šumavské vsi,
bývala opravdu podstatnou součástí vybavení chalupy
Obálka (2006) výboru šumavských pohádek, na jehož sestavení se Ingeborg Schweiglová podílela s Hansem Schopfem a který vydalo Ohetaler-Verlag v Riedlhütte

zobrazit všechny přílohy

TOPlist