logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIA SCHULZE-KROIHEROVÁ

Betlémský div v Rychnůvku na Šumavě*

Vyprávění o jedné polní mši kus na jih od Lipna


Co se jen pamatuji a je toho už věru dost pro radost i trápení, myslela jsem si vždycky, že Betlém musí být někde ve Svaté zemi, v Palestině nedaleko Jeruzaléma, a že Ježíšek přišel na svět vprostřed naší zimy. Něco tu asi nebude tak docela pravda.
Bylo to v létě a Betlém leží na Šumavě, jen malý kousek na jih od břehu lipenského jezera. Koukám, že jste trošičku vyděšeni. Nebudu pátrat, kdo může za to, že se nám ten příběh dosud vyprávěl úplně jinak, ale za oněch dob se takové noviny zřejmě šířily jen ústním podáním. Jeden vyprávěl druhému a ten zas jiným kolem. Snad nějaký starý pastýř - staří lidé jsou vždycky drobet nedoslýchaví - něco zaslechl špatně a ve vší nevinnosti to pověděl dál. Ať už je to jak chce, budu vám chvilku vypravovat, jak se to seběhlo doopravdy.

Osud vyhnanců
V onom kraji, kde, jak teď už víme, leží Betlém, žili kdysi a ne zas tak úplně dávno pilní pastýři plní bázně Boží. Poslušni Jeho vůle orali v potu tváře svá políčka a děkovali Pánu za jejich skrovnou úrodu. Slavili neděle i svátky a i jinak následovali Božích přikázání. Tu a tam byly sice války, ty ale nerozpoutali dobří pastýřové, avšak vždycky jen a jen tehdejší činovníci a nohsledi strašlivého krále Heroda.
Ten snad musel už nějaký čas předtím, než došlo k narození Jezulátka, vědět o tom, že se tak stane. Jistě mu o tom řekli hvězdopravci a mudrci při jeho dvoře. A poněvadž měl král strach o svůj trůn a o svou moc, ustanovil, že všichni ti pastýři, co žili v té krajině kolem, mají být vyhnáni.

Opuštěná země
Léta přešla nad tou nešťastnou zemí.Obydlí pastýřů se stala kořistí plamenů a buldozerů a les, kterému kdysi dávno předkové vyhnanců vyrvali v lopotné práci svá pole a luka, se teď šířil dál a dál i tam, kde už jednou byl před jejich příchodem. I jejich kostel, dům Páně, se rozpadl v prach a popel a tam, kde se jeho věž tyčívala k nebi, roste dnes jen trní a bodláčí.
Král Herodes ve své slepé zášti nepřestal však ani potom usilovat dítěti o život a mnoho nevinných muselo proto zemřít. Osud vyhnaných pastýřů ho nezajímal. Jednoho dne musel však i on odstoupit a nemohl si vzít s sebou nic, ale vůbec nic ze svého pozemského jmění, když brzy nato i zemřel. Zašly paláce i zahrady, sláva i moc...
Pozůstalí onoho krále museli bezmocně přihlížet, jak se všechno rozpadá a mnozí z nich si přestali být jisti tím, zda bylo správné vyhnat všechny ty pastýře. Noví činovníci dali teď dokonce vědět, že by neměli vlastně nic proti tomu, kdyby se pastýři občas mohli vracet - rozumí se, že jen jako návštěvníci. A oni přišli.

Mnoho návštěvníků ze stesku po domově
Nejdřív jich bylo jen pár, potom stále víc. Mnozí jen ze zvědavosti, co Herodes a jeho věrní učinili za jejich nepřítomnosti z toho kraje, jiní proto, že je trápil stesk po domově.
Časem jich stále přibývalo, přiváděli s sebou i své děti a vnuky:ze všech koutů sem připutovávali, aby znovu viděli svůj domov. Jednou, na roce nezáleží, když se mnozí z nich zase potkali, stal se zázrak: bylo vprostřed léta, ale přesto chladno a pršelo jen lilo. Tu se pastýři uchýlili do starého zrezivělého seníku, který tu byl postaven za časů krále Heroda, aby se měl dobytek kam schovat.
Chtěli tam chválit Boha a děkovat. A náhle tu leželo Jezulátko v jesličkách a usmívalo se tak líbezně a vlídně, jak to umí právě jen Jezulátko a Maria, jeho panenská matka, uškubla kus ze svého pláště a přikryla jím děťátko, aby ho chránila před drsným českým povětřím.

Hořká myrrha
A svatý Josef stál vedle obou. Byl maličko unaven po dlouhé cestě, ale dal si záležet, aby to oba jeho blízcí nepocítili. Jen anděle nezbytné ke slavnému Gloria nebylo nikde vidět, určitě se báli, že by jim zmokla křídla. Zato hrála muzika z blízkého rakouského Sankt Oswaldu a myslím, že se to Ježíškovi docela líbilo.
A ti pastýři, kteří se sem sešli zdaleka, stáli uctivě kolem jesliček a když se trochu osmělili, složili děťátku k nohám své dary: zlato veškeré své lásky ke starému domovu, kadidlovou vůni zbožných modliteb a hořkou myrrhu krajanského stesku a dítě přijalo ty jejich dary a těšilo se z nich.
I obyvatelé země Herodovy tu byli a ačkoli oni a pastýři mluvili rozličným jazykem, snažili se snad už Jezulátku kvůli porozumět si navzájem. Z toho mělo Dítě zvlášť velkou radost! A zrovna když muzikanti spustili sanktus, prošel šepot zástupem a když jsem se ohlédla, sotva jsem věřila svým očím, to přicházel sám svatý Václav, znáte ho přece, toho vévodu české země a vnuka svaté Ludmily, který by měl přece všechny důvody zatvrdit se, že ho tu v Čechách zabil jeho vlastní bratr Boleslav.
Řekl, že je to pro něj velká čest a taky samozřejmost sem přijít mezi nás, když je přece patronem našeho kostela. A vůbec nechtěl sedět v první řadě na místě určitě vhodném pro tak významnou osobnost, ale přidružil se k pastýřům a tvářil se, jako by byl jedním z nich. Nu a potom se tu najednou objevil skutečný svatý Jan z Nepomuka, který jinak vždycky stával mezi těmi dvěma kaštany v samém středu obce. Postavil se vedle velké louže, tam, kde tolik prší střechou a dával pozor, aby tam někdo omylem nestoupl a nezmočil si nedejpánbůh nohy a nakonec ještě z toho všeho nenastydl.

Nepomuk coby divák
Těm ničemům, kteří ho po vyhnání pastýřů shodili z podstavce a urazili mu potom hlavu, než ho úplně odstranili na nějaké rumiště, už jistě odpustil jejich hanebný čin, poněvadž ve tváři neměl ani stopu nenávisti.
A tu najednou - nejdřív jsem tomu nechtěla ani věřit, stála tu rovnou před mýma očima moje milovaná rodná vesnice, a to ve všem všudy navlas taková, jak jsem ji po celá léta uchovala ve své paměti.
Z rozpadlých základů rostla znovu stavení pastýřů a kouř rázem začal stoupat z komínů vzkříšených chalup. Z blízké kostelní věže se rozlehly nejprve čtyři jasné a pak jedenáct temných úderů. Přede dveřmi mého rodného domu stál náš velký ovčácký pes Baryk a držel stráž. Teď najednou nastražil uši a zavyl. U sousedů se rozčileně rozkdákaly slepice a na louce za hospodou se pokojně páslo několik krav a jalovic. Stádečko ovcí přišlo málem až k nám a tlačilo se s bečením ke stěnám stáje. Drogistovy děti běhaly a povykovaly po cestě k návsi. Dva nejmladší chlapci se prali o pestrou skleněnou kuličku a starý Joslbauer seděl na vysluněné lavičce před domem a nacpával si zrovna fajfku, když se rozezněly všecky kostelní zvony.
Ty jejich jasné i hluboké tóny se smísily se všemi důvěrně známými zvuky mé znovu oživlé vesničky a český vítr nesl tu podivuhodnou melodii přes hory a doly do blízkého rakouského sousedství. Kostelní věž ze Sankt Oswaldu nás odtud přátelsky zdravila a domy někdejšího Reiterschlagu a Berneku byly blízko snad na dosah... "Doma, konečně zase doma!" jásalo to ve mně a stesk po domově, který mě dosud tak trápil, jako by se najednou rozplynul. Samou blažeností jsem na okamžik zavřela oči a když jsem je pak zase otevřela, spatřila jsem v zoufalství, že celá ta nádhera rázem a už asi opravdu nenávratně zmizela. Škvírami v plechových stěnách seníku jsem jen upřeně zírala na divoce zarostlou zemi nikoho, prostírající se všude kolem nás jako nějaká step.
Ano, a potom zahrála kapela náhle píseň Tam v krásné Šumavě a někteří pastýři měli slzy v očích. Pak jsem slyšela, jak někdo řekl: "To bych si nebyl pomyslel, že v takovém dešti budeme moci být spolu při té krásné bohoslužbě. To by asi komunisty, co tu tenkrát v zakázaném pásmu dali postavit ten seník, ani ve snu nenapadlo, že se v něm bude jednou sloužit polní mše."
Někteří z okolostojících tomu stačili ještě přitakat a poté v tom neúprosném lijáku nasedli rychle do svých automobilů a jeden po druhém odtud spěšně odjeli.
Tak, a teď víte, jak se to všechno stalo. Někteří z těch, kdo byli při tom, mi to můžou dosvědčit. Ti se ovšem s největší pravděpodobností nebudou na nic ptát. Aspoň trochu jejich jistoty a víry by se však mělo dostat těm, kteří zatím nepřestávají tvrdit, že to bylo ale naprosto a úplně jinak. Divíte se? Jako by se vždycky a všude nenašel někdo, kdo ví všechno líp.

Konec války u nás


Během dlouhého jednoho života je mnoho událostí, které se člověka opravdu dotknou. Ovšemže časem vzpomínka na ně vybledne a může se dokonce stát, že se postupně vymizí z paměti docela. Jsou však také zážitky, které se tak vpálí do duše, že se na ně jaktěživo (v originále "ein Leben lang" - pozn. překl.) zapomenout nedá.
Takovým dnem je pro mne 5. květen roku 1945. Toho dne pro nás v Německém Rychnově (za války zvaném "Deutsch-Reichenau bei Haslach", tj. "u Haslachu", poněvadž území připadlo po "mnichovském" záboru k tzv. "župě Ober-Donau" - pozn. překl.) skončila strašlivá druhá světová válka. Byl už také nejvyšší čas, poněvadž svět, alespoň ten, který jsme dokázali mít v dohledu, se tak jako tak ocitl v troskách. "Nepřítel" byl stále blíž a přece se našlo i v naší obci pár mužů, kteří dohlíželi na to, aby rozkazy našeho Vůdce byly nekompromisně prováděny. Staří mužové, kteří překročili věk povinné vojenské služby a chlapci do patnácti let byli povoláni k tzv. "Volkssturmu". Jejich úkolem bylo bránit vlast až do poslední chvíle. Museli v úvalu zvaném "Teufelsloch" (tj. "Čertova jáma" - pozn. překl.) směrem na Asang (dnes zaniklé Jasánky - pozn. překl.) a Kleinbernek (dnes zaniklý Malý Pernek - pozn. překl.) zřizovat tankové zátarasy (v originále "Panzersperren" - pozn. překl.). Pro tanky by jistě nebyly nijak velkou překážkou, nám za nimi se však mohly stát osudnými. Každý odpor přece nutně vedl k použití násilí vůči těm, kdo se o něj pokusili. Tady už se situace nebezpečně vyhrotila na samo ostří. V sobotu už bylo dalekohledem z vikýřů ve střeše vidět od Sankt Oswaldu přijíždět prvé tanky. Mysleli jsme, že jsou to Rusové a měli jsme hrozný strach. Náš tatínek se už několik dnů skrýval na seníku. Poslední měsíce války sloužil jako voják v mühlviertelském Rohrbachu. Měl tam hlídat válečné zajatce, nasazené na žňové práce. Když byl Rohrbach zabrán vítěznými mocnostmi, nastal značný zmatek a jemu se podařilo prchnout, když nastala tma. Křížem krážem lesy a stranou jakýchkoli cest se dostal o půlnoci k nám domů. Menší sourozenci byli už všichni v postelích, ale maminka a já jsme byly ještě vzhůru. Měl by se vlastně hlásit u nejbližší jednotky, ale rozhodl se to neudělat a tak jsme ho ukryli v nejzazším koutě seníku. Byla to troufalost nebezpečná pro nás všechny, my však doufali, že nám snad Pán Bůh nějak pomůže.
Váleční zajatci, Srbové, Rusové a Francouzi, byli nakvartýrováni už několik dnů ve stodolách u sedláků. To nám také nahánělo strach. Co by udělali, až se objeví osvoboditelé? Ten strach byl ale neopodstatněný. Lidé ve vsi je tajně zásobovali brambory, zelím, chlebem a mlékem a zajatci dávno pochopili, že pro ně nejsme nijakým nebezpečím. Náhle ovšem dorazila do vsi malá skupina esesmanů (v originále "kleine Gruppe von SS-Leute" - pozn. překl.). Pět jich přišlo do našeho domu a prohlásili naši světnici za místo "situační porady" (v originále "Lagebesprechung" - pozn. překl.). Pak se začali vyptávat na cestu do Svatého Tomáše (Sankt Thoma). Ochotně a bez okolků jsem jim vysvětlila kudy jít. Asi tak po hodině jsme se jich zbavili. Jak jsme se doslechli, měli v úmyslu se ve Svatém Tomáši ukrýt. Až později jsme se dověděli, že jeden z nich byl zastřelen Američany, poněvadž prý přiznal, že se dal k SS dobrovolně.
Pátého května byla neděle, den Páně, všem hluboce věřícím Šumavanům svatý. Ze všech okolních vsí přišli farníci "na jitřní" (v originále "zur Frühmesse", tj. na ranní mši - pozn. překl.) nebo "na hrubou" (v originále "zum Hochamt", tj. na hlavní mši - pozn. překl.) a mnozí z nich ještě i odpoledne na "požehnání" (v originále "zum 'Segen'" - pozn. překl.), jak se té pobožnosti říkalo. Strašlivá druhá světová válka končila a my se utíkali v obavách k Matičce Boží o požehnání a ochranu. Varhany hřměly a my snad ještě vroucněji než jindy zpívali "Milde Königin gedenke" (česká verze této mariánské písně začíná slovy "Matko Boží, neslýcháno, že by někdo v těžkosti, nadarmo se, Svatá Panno, utíkal k Tvé milosti" - pozn. překl.). Dozněly poslední akordy a někdo otevřel hlavní kostelní portál. Hrůzou nám srdce přestala bít. Venku stály americké tanky a za každým kulometem seděl až po zuby ozbrojený "barevný". Bože, my ještě nikdy černocha neviděli. Znali jsme jen ty malé černoušky klečící u pokladničky při kostelním betlémě a kývající vždy při vhození mince do otvoru v ní. Rozhostilo se ticho opravdu tísnivé. Nikdo se neodvážil pohnout z místa. Až náhle starý sedlák, který vždycky o Božím Těle směl s několika jinými nosit "nebesa", si přece jen dodal odvahy. Otočil se k zaraženému davu věřících a řekl místním dialektem: "Sou, und hiatzt gen ma in Gotts Nom aussi." (tj. "Tak, a teď dem ve jménu Božim ven." - pozn. překl.) Udělal první krok. Nic se nestalo, pár dalších se osmělilo po něm a kostel se postupně prázdnil.
A pak jsme uviděli, že z horního okénka kostelní věže vlaje bílý prapor. Ten nás nejspíš i zachránil. Kostelník Maxl a starý školní posluha něco slyšeli a tak vyběhli, seč jim nohy stačily, nahoru na věž a uviděli valit se na ves tanky. V moudré předvídavosti tam měli dlouho ukrytu vlajkovou žerď a bílé prostěradlo, které rychle vyvěsili z věže. Ulehčení to znamenalo pro obě strany. Naši přemožitelé asi pochopili, že tady u nás jim žádné nebezpečí nehrozí. Plácek u kostela a celá ulice k němu byla teď plná tanků. Měly tu nějaký čas setrvat. Na velkém poli vedle fary zaujaly místo jeden vedle druhého. Ještě dnes mám v duchu před očima hluboké stopy, které po sobě zanechávaly v měkké ornici. Poté byly při nich vztyčeny veliké stany, ve kterých měli vojáci přespávat. Jen páni důstojníci zabrali pro sebe místnosti v nejkrásnějších domech ve vsi. Najednou ke mně běží kamarád z naší školní třídy a povídá: "Ein Offizier sucht jemanden, der Englisch sprechen kann. Du musst mitkommen." (tj. "Jeden důstojník hledá kohokoli, kdo umí mluvit anglicky. Musíš jít se mnou." - pozn. překl.). Ach Bože, měla jsem strach. On ale pokračuje: "Du bist die einzige von uns Schülern, die das kann." (tj. "Jsi jediná z naší školy, kdo umí." - pozn. překl.) S roztřesenými koleny jsem tedy šla s ním. Důstojník ovšem, byl to nejspíš ubytovatel, se jen usmíval a uklidňoval mě, že se nemám ničeho bát. Budu jen překládat do němčiny, co chce říci zdejším a naopak. Šlo to nakonec docela dobře a pokojně. Několik týdnů nato byla tato tanková jednotka převelena do Japonska, kde se ještě válčilo. Po celý ten čas, co u nás byli, se mezi námi a našimi přemožiteli neudála vůbec nijaká nepříjemnost, Ba naopak: vojáci se s obyvatelstvem spřátelili, a když museli pryč, byli mnozí dost smutní. Horší časy pro nás nastaly teprve poté, co tu měly být obnoveny hranice, jak vedly před připojením k Říši. Téhož dne, co Američané odtáhli, přišli Češi a už navečer byla hasičská zbrojnice plná Němců, kteří tam byli zcela svévolně uvrženi do vazby a už následujícího rána odváženi do různých lágrů v českém vnitrozemí. Mnozí to ovšem neměli přežít. Bylo nám moc zatěžko opouštět domov a začátky v cizí zemi byly opravdu zlé. Teprve později jsme pochopili, že jsme nakonec dopadli líp než ti, kdo v zemi zůstali nebo musili zůstat.
Cosi mne přimělo k tomu, abych podala zprávu o událostech, které by neměly upadnout v zapomenutí. Historie není totiž řada vzájemně po sobě následujících událostí, jsou to vždy zejména osudy konkrétních lidí. Historie vypráví o lidech, kteří je prožili na vlastní kůži, a to těm lidem, kteří si nepřejí, aby něco podobného kdy také musili prožít!

P.S. Mám před sebou snímek (viz obrazová příloha - pozn. překl.) jednoho z amerických vojáků, kteří k nám tehdy dorazili. Jmenoval se Kenneth Corson, bylo mu teprve 19 let a hrozně se mu stýskalo po domově. Pocházel z Los Angeles a stal se přítelem naší rodiny. Pravděpodobně padl v Japonsku.
Je to jediná památka, která nám po něm zůstala. Jeho příbuzní nám už nijakou zprávu o něm poslat nemohli, poněvadž naše adresa následkem rychlého vývoje událostí prostě přestala existovat. Já se na ně obrátit také nebyla schopna, poněvadž ve spěchu a zmatku poválečného převratu jsme si zapomněli zapsat adresu jeho matky.
To všechno válka!
Na rubu fotografie stojí psána jeho adresa se zkratkami a čísly pro účely polní pošty:
P.F.C. Kenneth Corson A.P.N. 395 99 60
T.D.P.M.A.P.O. 436 %
P.O. New York N.Y.


Glaube und Heimat, 2009, č. 5, s. 8-9

Meine Eltern


Sie waren braven Menschen,
nach echter Böhmerwäldler Art.
Ernst und Frohsinn,
Güt' und Strenge,
waren fein gepaart.

Zwei schlimme Kriege, Vertreibung,
oh Gott, sie haben viel ertragen.
Vier Kinder, Hab' und Gut verloren,
doch ich hörte sie selten klagen.

Sie erzogen uns durch Vorbild,
mit bloßen Worten taten sie es nicht.
Und war's auch noch so kalt und dunkel,
sie glaubten an das Licht.

So lernten wir durch sie,
wie man das Leben meistern kann,
und in mancher schlimmen Lage
hab' ich mich gefragt
was hätten sie getan?

Die Antwort war einfach:
Ihr Leben war
Hoffen, Arbeit und Gebet -
und nur so hab' ich begriffen,
wie es immer wieder weitergeht.

Moji rodiče


Tak dobrých lidí je vždycky pomálu,
to snad jen Šumava je znala.
Vážnost i radost byla v nich
s dobrotou do páru,
i pevnost neskonalá.

Dvě kruté války, potom vyhnání,
a všechno přetrpěli.
z nás dětí čtyři, Bože, ztratili,
dál orali a mlčeli a seli.

Tak vychovávali nás vlastním příkladem
a věru nedali na pouhá slova.
Jakkoli byla kolem tma a chlad,
věřili na světlo vždy znova.

Odmala jsme se od nich učili,
jak žít, jak žít i po nich,
a mnohdy, když je zle,
se sama sebe ptám,
co s tím by asi počali si oni?

Odpověď je tak prostá:
jejich život byl
jen tuhá práce, modlitba a víra
a já už také vím teď, život že jde dál,
a ten, kdo věří, vlastně neumírá.

Glaube und Heimat, 1997, č. 12, s. 31

Stříbrné světlo úplňku

Podzimní vyprávění ze Šumavy


Kdyby stromy mohly mluvit...
Už jsem tam uhlídala jaro a léto, poté co bylo někdejší české vojenské pásmo podél rakouské hranice znovu otevřeno návštěvníkům. Může se teď zase jezdit tam domů, dodávám: pokud z toho, co jsme znali jako domov, něco zůstalo.
Podzim tam však po šestačtyřiceti letech mám spatřit poprvé!
Bude tam už asi dost chladno a český vítr mi bude pěkně hvízdat kolem uší.

Kořenný dým bramborové natě
Jestlipak už letos dozrála klikva?
Och, jistě už tam leccos nenajdu, bramborové krechty třeba, kterým se u nás říkávalo "Erdäpfelgräbe", plné pytle erteplí naskládané pěkně po řadách do úhledných rovů a nad nimi v povětří plno voňavého dýmu ohníčků z brambořišť.
Marně se budu snažit vyvolat ve své paměti hrdé vzezření selek, když "zdělávaly"sklizené zelné hlávky. Už neuvidím volská spřežení, jak se vracejí nadcházejícím soumrakem do chalup se svými hrkotajícími a skřípajícími povozy, ani pasáčka, jemuž svěřené krávy prošly nepozorovány sousedovým jetelem, poněvadž chlapec zapomněl na stádo i čas a střásal v lískovém křoví poslední do hněda dozrálé oříšky. Často osudná věc ani ne tolik pro pasáčka jako pro dobytek hospodářův: nejednou musela být nadmutá kráva určena k nouzové porážce, což se pro majitele rovnalo mnohdy opravdové tragédii. Osudem pasáčkovým bývalo kruté pokárání, ani notný výprask už nemohl ovšem odestát, co se stalo.

Teplo rodičovského domu
Budu postrádat důvěrnou útulnost rodičovského domu, v ten časný podzim kdysi tak nádherně vonícího po jablcích a mámivě rudých hruškách. Při stropě už visívaly zavěšeny těžké pletence cibulí a med plnil velké sklenice až po sám okraj. Sousedé a známí mi budou chybět stejně jako kouř, který rovně stoupal z komínů jejich stavení. Bude se mi stýskat po pravidelném tepu úderů cepů na mlatě, po ozvěně kovadliny ze staré kovárny, po bučení skotu, kozím mekotu, po štěkotu psů i slepičím kdákání, po dětském pláči i pomalém odříkávání modliteb - po vší oné důvěrně známé melodii hřejivě živoucí vsi.
Nenajdu už ani jeden jediný hrob někdejšího rychnůveckého hřbitova, za dušičkových dnů obloženého a zářícího posledními květy aster z podzimních zahrad. Namísto toho budu muset svést obvyklý zápas s houštinami kopřiv a s trnitým křovím, než moje noha narazí na cosi, co mohlo někdy být náhrobním kamenem.
To všechno vím, ale pojedu tam přesto, ať už mohu očekávat jakákoli další zklamání, poněvadž je to navzdory všemu stále ještě můj domov a vždycky jím i zůstane.

Trní namísto aster
Budu hledat stromy, v jejichž stínu jsem si jako dítě hrála, a když budu mít opravdu štěstí, mohu večer spatřit úplněk. Půjde po nebi svou cestou jako tenkrát dávno. Nebude se trápit tím, co dokázala učinit nenávist, slepá touha ničit a chybná politická řešení z té kdysi živoucí vsi a nebude ho mučit ani pomyšlení, na kolika ještě místech zeměkoule existují místa a lidé, jimž se právě v tom okamžiku děje podobné bezpráví.
Bude opřádat svým stříbrným svitem trní, bodláčí a hloží a promění tu bezútěšnou samotu alespoň na chvíli v pohádkovou zemi. A když začnou pak k zemi tiše klesat prvé sněhové vločky a pokryjí kraj hebkou měkkou duchnou, zažehnou ve mně svým třpytem alespoň špetičku naděje, něco málo víry, že by to všechno mohlo jednoho dne přebolet...

Glocken'


Der Glocken wechselvoller Klang
begleitetet den frommen Wäldler
einst sein ganzes Leben lang.
Er mahnte ihn am Morgen
zum frommen Gebet,
und war mühvoll das Tagwerk getan
stimmten die Glocken das Angelus an.

Sie riefen das Kind zur Taufe,
begleiteten zum Traualtar,
wo den Bund fürs Leben man schloss,
und klagten leise, wenn ein Leben erlosch.

Krieg! Die Glocken läuteten Sturm,
bald schon holte man sie vom Turm,
schmiedete tödliche Waffen daraus,
man schindete auch noch das Gotteshaus.

Gott in seiner Langmut ließ es geschehn,
sein Haus kann auch aus Ruinen neu erstehn,
denn ER bleibt ewig, überdauert unsere Zeit -
und heute wurden neue Glocken geweiht.
Frieden und Versöhnung kündend,
mögen fortan sie klingen über Täler und Höhn
uns zur Mahnung
Dass wir als Kinder eines Vaters hier steh'n.

Zvony


Hlahol, co zná vydat jen zvon
provázíval vždy Šumavany,
po celý život blízký tón.
K modlitbě zval je
hned brzy zrána.
Večer když dolehl pak na ně
šeptávali s ním Anděl Páně.

A ke křtu zvony svolávaly,
k oltáři vedly ty, co spolu
chtěli jít věrně životem
a když snad zhasl komu, žalovaly všem.

Válka! Sotva ji mohly ohlásit,
i ony do ní měly od nás jít
a zbraň, která pak světu rvala duši z těla,
byla odlita, když ta věž oněměla..

Co Bůh však učinil zas silou svého slova,
ten kostel z trosek povstal opět znova.
To On chtěl, který přetrvává čas,
posvětit zvony,navrátit jim hlas.
Ať nese smíření,
ať zní zas přes hory a doly do dáli
a vybízí:
abychom jedním houfem Božím spolu zůstali.

Hoam!, 1998, č. 3, 2. str. obálky

P.S. Tato báseň vznikla na památku vysvěcení nových zvonů kostela na Svatém Tomáši 4. května 1996. Měli jsme to štěstí být při tom.

Autorka, jejíž obě lyrické prózy jsou převzaty z listu Sudetendeutsche Zeitung, se narodila 22. října 1931 ve dnes zcela zaniklém Rychnůvku (Deutsch-Reichenau bei Friedberg, za války s přídomkem bei Haslach) na jih od lipenského jezera a nedaleko zříceniny hradu Vítkova Kamene (Wittinghausen), v obci, odkud byl i její otec Andreas (Ondry) Kroiher a které věnovala ostatně i celou knihu Unterm Regenbogen - Eine Dokumentation (1993). Působila nejprve jako zdravotní sestra ve Švýcarsku, po studiích pedagogiky se provdala a žila, matka tří dětí, jako spisovatelka v obci Gemünden-Schaippach ve Spessartu v bavorských Dolních Frankách. Tam také, jak jsem se dočetl z obsáhlého nekrologu v posledním lednovém čísle listu Sudtetendeutsche Zeitung, tato praprapraneteř (Urur-Großnichte) Adalberta Stiftera, jako ona i samostatně zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže, 20. ledna roku 2017 skonala a byla 1. února odpoledne pohřbena. Její poslední kniha nese název "Es ist so tröstlich, wenn die Bäume sprechen", tj. "Jaká to útěcha, když hovoří stromy". Svatotomášský les to jistě vzal s povděkem na vědomí.

- - - - -
* Rychnůvek / † † † Gemünden-Schaippach (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

S matkou a sourozenci (stojící první zleva)
Její tatínek Andreas Kroiher s rodinou
Obálka její vlastním nákladem vydané knihy (1993) Unterm Regenbogen (tj. Pod duhou)
Medaile Adalberta Stiftera ke 100. výročí
jeho úmrtí z roku 1968

zobrazit všechny přílohy

TOPlist