logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ SCHUMERTL

Feferský spor


Už někdy po roce 1800 byl "diškurs" pod názvem "Krejčí a švec" (v originále "die ,Diskussion': ,Der Schneider und der Schuster'" - pozn. překl.) ve Fefrech (německy Pfefferschlag, dnes Libínské Sedlo - pozn. překl.) častěji uváděn. Režii vedl Wenzl Schumertl (děd autora této vzpomínky - pozn. překl.), který vždy secvičil dva vtipné mladé muže, kteří se naučili textu této jednoaktovky a nabídli ji kruhu rozveselených diváků. Po smrti Wenzla Schumertla převzal nácvik jeho syn Franz (otec autora této vzpomínky - pozn. překl.) a našel se svým divadelnickým talentem hojný ohlas.
Tento "diškurs" býval často inscenován při vhodných příležitostech, zejména při valné hromadě místní organizace sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (DBB) ve Fefrech za přítomnosti prachatických prominentů, budějovického předáka DBB Josefa Tascheka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), zástupců jiných místních organizací DBB a mnoha členů sdružení z Fefrů i okolí. Aktovka se hrála jako doplněk jiných divadelních inscenací na veselý závěr. Jako jednoho z posledních organizátorů a herců jejích uvedení třeba vzpomenout nadšeného Fefeřana (v originále "Pfefferschläger" - pozn. překl.) Karla Schumertla.

Diškurs: Krejčí a švec

(Vystoupí hned oba, krejčí vzorně nastrojen, švec v pracovním se ševcovskou zástěrou.)

Krejčí:
Ich bin ein wahres Grafgenie
das bringt mir viele Neider.
Ich liefre viele Arbeit hin
als echt französischer Schneider.
Es kommt auch jedermann zu mir;
stets auf und zu geht meine Tür;
das Zimmer voll mit Kunden
hab ich zu allen Stunden.
Ich führ auch ein sehr nobles Haus,
halt stets mir Pferde und Wagen,
halt manch so fetten Abendschmauß
wenngleich die Leute sagen:
Seht an den Kleideringenier,
er lebt doch wie ein Kavalier!
Das macht mich nicht verlegen -
ich tus und habs Vermögen!

Švec:
Wos fontosiert der Schneider da,
von san Vermögen quasi?
Nu wort mi dem red i a Wort!
I woras ihn mochn dasi!
Servus, Moasta! Konn er wos?
Songs ma amol, wos is den dos,
dass Sie do herum spoziern,
anstott zu Haus die Nodl führn?

Mám mozek přímo hraběcí,
to plodí závist mnohou.
Já s Francouzi jsem nad věcí
se svou krejčovskou vlohou.
Rád za mnou každý zavítá,
oficína je nabitá;
netrhnou se v ní dvéře,
což svědčí o důvěře.
Vedu nóbl dům v každý čas,
kočár mám s dobrým koněm,
a večer bývá hodokvas,
že povídá se o něm:
"Hleďte, ten šatní inženýr,
žít zná co pravý kavalír!"
Pro mě to problém není -
vím, jak nadělat jmění!


Chytá ho fantas, krejčíře?
Vo čom to tady žvaní?
No počkej, spláchnu k nevíře
všecko tvý povídání!
No servus, majstře! Co to je?
Klamou mě voči voboje?
Venku si jen tak bloumat,
když bys měl jehlou cloumat?

P.S. Z dlouhého textu, který reprodukujeme celý v obrazové příloze, uvádím německý originál a český překlad toliko úvodního dialogu celého sporu, v ševcově podání způli v nářečí, které do češtiny nelze ovšem opravdu adekvátně převést, navíc se žádoucí konfrontací "spisovné" řeči a dialektu..
P.P.S. Ústy ševcovými končí ovšem celý spor dvou "našich furiantů"dějovým smírem (my ovšem víme a "celej svět" s námi, že v propadlišti dějin zmizeli oba jeho protagonisté):

So wolln wir uns recht guat vertrogn,
dass die ganze Welt konn sogn:
Der Schneider und der Schuster
sind ein wahres Freundschaftsmuster.
Chcem se už dobře k sobě mět,
aby říct moh celej svět:
Ten krejčí a ten švec?
Vzor přátel nakonec!

Glaube und Heimat, 1976, č. 4, s. 84-85

Stifterův "multilaterální" přírodní park?


Na pozvání a podnět freyungského zemského rady Franze Schumertla (syn a jmenovec autora textu, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, byl jako kandidát SPD ve funkci přednosty zemského okresu Freyung-Grafenau od roku 1972, tj. od samého jeho vzniku činný po téměř 20 let /zvolen byl už dva roky předtím a když v roce 1990 končil, bylo to opravdu plné dvacetiletí/ - pozn. překl.) a zemřel ve Freyungu, kde se po něm jmenuje i ulice, v 79 letech roku 2004 - pozn. překl.) setkali se v lednu roku 1973 v Lackenhäuser am Dreisessel (tj. při hoře Třístoličník - pozn. překl.) komunální politici ze zemských okresů Freyung-Grafenau a Pasov (Passau) se zástupci sousedního hornorakouského okresu Rohrbach a hornorakouské vlády v čele s lineckým dvorním radou Dr. Tauberem a okresním hejtmanem Dr. Blechou z Rohrbachu k rozhovoru o plánovaném "bilaterálním přírodním parku", který by měl vzniknout na území o rozloze více než 80 000 hektarů na obou stranách rakousko-německé hranice. Rozhovoru se zúčastnili i zástupci dolnobavorské vlády a zemského ministerstva plánování, stejně jako zmocněnci pro ochranu přírody a delegáti státních lesů, dohromady přes 40 zástupců z obou zemí. "Bilaterální přírodní park", o němž se rozhovor vedl, by se týkal území Dolního Bavorského lesa a hornorakouského Mühlviertelu. Základní myšlenkou byla podpora ochrany přírody i hospodářství v tomto regionu. Zatímco z německé strany byla zdůrazňována zejména finanční podpora ze strany zemské a spolkové vlády (v originále "durch Land und Bund" - pozn. překl.), konstatovali rakouští zástupci, že z Lince ani z Vídně nijaké finanční prostředky očekávat nelze. Zástupce zemského okresu Pasov se přimlouval za to, aby byla do tohoto parku zahrnuta co možno největší část území někdejšího zemského okresu Wegscheid. Žádné shody nebylo dosaženo v otázce, zda se zřizovatelem má stát nějaké už existující sdružení či sdružení, které by bylo za tím účelem nově vytvořeno (v originále "ein Zweckverband" - pozn. překl.). Velmi obtížně se vyvíjel i rozhovor o průběhu hranic plánovaného parku, poněvadž by tu musily být zohledněny četné požadavky obcí, jakož i zemských okresů.
Zemský rada Schumertl navrhl pak přenést přípravu projektu na dvě pracovní skupiny (v originále "2 Arbeitskreisen" - pozn. překl.). V souhlase s návrhem byla utvořena zvláštní skupina pro stanovení průběhu hranic a plán ochrany přírody, jakož i skupina právnická, sestavená z komunálních politiků a juristů, kteří by měli připravit stanovy.
Zemský rada Schumertl vyjádřil v pozdravném proslovu potěšení nad tím, že myšlenka ochrany přírody potvrdila dobrou účastí pozvaných hostí tak vysoce souhlasné přijetí. Rozhovory a diskuse o tomto přírodním parku nalezly své místo i jinde v Dolním Bavorském lese a v hornorakouském Mühlviertelu a dosáhly velkých pokroků. K dalšímu pracovnímu zasedání pozval okresní hejtman Dr. Blecha z Rohrbachu spolu se zemským radou Schumertlem zainteresované strany do Aigenu v hornorakouském Mühlviertelu, jehož se účastnili opět všichni směrodatní zástupci obou zemí. Přijetí Dr. Blechou v tamním objektu "Adalbert-Stifter-Jugendheim" nad městem bylo velice srdečné.
V souladu s přítomnými byly stanoveny předběžné hranice plánovaného "bilaterálního přírodního parku". Ten bude nadále prezentován jako "Adalbert-Stifter-Naturpark". Zřizovatelem budou sdružení. Bylo dohodnuto, že budoucí přírodní park bude mít rozlohu přibližně 90 000 hektarů. Zemský rada Schumertl a jeho hornorakouský kolega vyjádřili poděkování za činorodou spolupráci a zároveň přání brzkého uskutečnění společně vytyčeného cíle.
Výhledovým cílem Stifterova přírodního parku by podle přání (v originále "nach Wünschen" - pozn. překl.) zemského rady Schumertla a zastupitelstva zemského okresu Freyung-Grafenau mělo být rozšíření chráněného území i na Šumavu přes hranice ČSSR (v originále "auch auf den CSSR-Böhmerwald" - pozn. překl.) a tím i vytvoření "multilaterálního přírodního parku". Zemský rada Schumertl se v této zvláštní záležitosti obrátil na spolkové ministerstvo pro vnitroněmecké vztahy (bylo původně zřízeno roku 1949 jako ministerstvo pro "celoněmecké otázky" a po dvaceti letech svůj název změnilo, viz podrobněji Wikipedia - pozn. překl.). Úvodem svého psaní informoval o geografické poloze svého zemského okresu a o vývoji cizineckého ruchu, který pro tuto příhraniční oblast představuje významný hospodářský faktor. Za neodkladný úkol označil jeho další zintenzívnění, poněvadž v tom z větší části spočívají rozvojové šance tohoto regionu. Dále se v dopise zemského rady spolkovému ministerstvu pro vnitroněmecké vztahy píše (citaci uvádím v českém překladu - pozn. překl.): Zastupitelstvo zemského okresu Freyung-Grafenau a všichni zúčastnění by uvítali, kdyby se při jednáních s ČSSR v Praze podařilo poukázat na to, že "Adalbert-Stifter-Naturpark" má být rozšířen i na Šumavu přes hranice ČSSR (v originále "auch auf den CSSR-Böhmerwald" - pozn. překl.) a má se tak stát "multilaterálním přírodním parkem". Rozšíření tohoto přírodního parku na území Šumavy přes hranice ČSSR je jen jedním jednotlivým cílem, který musí být chápán v rámci našeho celkového úkolu otevřít hranice k nejatraktivnějším částem Šumavy a zlepšit tak ekonomickou strukturu našeho zemského okresu. Předpoklady pro mezistátní dopravu jsou v mém zemském okrese velice příznivé. Silnice vedoucí k hraničnímu přechodu Philippsreut je v jihoněmeckém prostoru tím nejlepším spojením do Prahy i do Brna. Dosud bohužel uzavřenou železniční tratí, která u Haidmühle vede přes hranici, by byl dostupný jihočeský prostor Volary (Wallern), Prachatice (Prachatitz) a České Budějovice. Dále zemský rada uvádí, že by byla žádoucí další ulehčení cestovního ruchu. Prosí proto parlamentárního státního tajemníka Karla Herolda (politik SPD, žil v letech 1921-1977 a na ministerstvo pro vnitroněmecké vztahy ho v roce 1969 povolal spolkový kancléř Willy Brandt - pozn. překl.), aby se zasadil o zmírnění vizové povinnosti. Zemský rada měl na mysli především to, aby se víza na jeden den mohly vydávat přímo na hranicích. Bezprostředně nato parlamentární státní tajemník zemskému radovi Franzi Schumertlovi odpověděl mj. slovy (citaci uvádím v českém překladu - pozn. překl.): "Děkuji Vám za Váš dopis a mohu Vám sdělit, že jsem požádal ministerstvo zahraničí (v originále "das Auswärtige Amt" - pozn. překl.) o vyjádření, zda Vaše záležitost může být zohledněna při jednáních v Praze. Považuji Vaše návrhy na plánovaný "Adalbert-Stifter-Naturpark" za zcela zásadní příspěvek k úvahám, jak pomoci dolnobavorskému příhraničí v rámci jeho krajinných daností (v originále "zu Überlegungen dem niederbayerischen Zonenrand- und Grenzgebiet im Rahmen seiner landschaftlichen Gegebenheiten zu helfen" - pozn. překl.) a mohu Vás ujistit, že ten projekt v rámci možností podpořím." Stanovisko spolkového ministerstva zahraničí nebylo až dosud úřadu zemského rady předloženo. Lze si jen přát, aby ta zvláštní záležitost zemského rady měla opravdový úspěch.


Glaube und Heimat, 1973, s. 542-543

Rohanov a jeho poustevna


Osada Rohanov (v originále ovšem německy "Tonnetschlag", správní obec Leptáč (Rohn), z původních 18 zdejších stavení zůstala ani ne polovina, a i to většinou jen základy, na nichž vyrůstají rekreační chalupy, viz blíže webové stránky Zaniklé obce - pozn. překl.) leží na východním svahu hory Libín (Libin) a je kromě severu ze tří stran obklopena lesnatými vrchy, takže z dálky není směrem od nich vidět. Pěší a příjezdové cesty byly ve špatném stavu a dopravu sem ztěžující, následkem čehož byli zdejší obyvatelé odkázáni na vlastní síly, zejména co se týče požární ochrany. Ani ne kilometr od místa cestou na Leptáč byla železniční zastávka "Tonnetschlag", která byla po připojení k "Říši" politickými funkcionáři nacistické partaje (v originále "von politischen Parteifunktionären" - pozn. překl.) přejmenována místním jménem "Rohn". Lázeňští hosté z Prachatic a Lázní sv. Markéty (Margarethenbad) konali začasté delší procházky přes Libín sem do Rohanova a k poustevně (v originále "zur Einsiedler-Klause" - pozn. překl.) a těšili se dobrým a zdravým vzduchem zdejšího okolí. Po porážce Německa ve druhé světové válce byla ves hned 10. května 1945 zabrána českými partyzány. Hledali v každém stavení zbraně. Ačkoli žádné nenašli, musil mnohý z obyvatel strpět políčky a bití. Došlo dokonce i k jednomu smrtelnému zranění. Selka Anna Reisingerová, po chalupě řečená "Morxtin", hnala právě své husy domů a přitom se oháněla pletacími dráty. Nevšimla si přitom toho, že za zahradním plotem leží jeden z partyzánů a vyhlíží cíl pro svou zbraň. Sotva vrzly domovní dveře, třeskl výstřel a zasáhl ženu rovnou do srdeční krajiny. Padla k zemi mrtva. Byla bez jakýchkoli okolků a vyšetření pochována v Prachaticích. Po nějakém čase se začalo mluvit o vysídlení Němců, které bylo pak opravdu zahájeno na jaře roku 1946. Krásné selské usedlosti byly brzy zabrány slovenskými rodinami, nato vesměs vyrabovány a co bylo k přepravě, zejména dobytek, putovalo i s "novoosídlenci" někam do českého vnitrozemí. Ta prázdná stavení byla stržena, místa po nich proměněna k nepoznání a jen jeden jediný statek, řečený "Boferl" a náležející Franzi Schumertlovi (řeč je o autorovi tohoto textu - pozn. překl.), dosud stojí. V přízemí bydlí nějaký německý člověk z Řepešína (Repesching) - jméno mi není známo. Ve stavení hajného bydlí rodina Lechnerova (po chalupě "Sixn") z Lučenic (Luzerier). Pole jsou zčásti sečena, zčásti užívána jako pastviny. Stádo skotu je umístěno v přístavbě stavení Kollerových (Matschi).
Téměř rovnou při stržené selské usedlosti "Hirsch" Franze Staneka se táhne polnost směrem k jihu. Na jejím konci a vprostřed ní stávalo drolící se skalisko se spoustou kamenného štěrku kolem, při němž byla postavena malá poustevna (místní lidé jí nazývali "Hirschn Hüttei"). Podle sdělení paní Anny Mauritzové, roz. Stanekové, byl poustevníkem, který ji zbudoval, pokrevní bratr jejího pradědečka. Jmenoval se Johann Stanek (tady i v dalším textu se Schumertlovo podání v lecčems liší od podrobné zprávy Andrease Franze na totéž téma, dostupné v českém překladu na webových stránkách Kohoutího kříže i s obrazovou přílohou a reprodukcí ještě podrobnější a fakty podložené české relace Jana Antonína Magera ze stránek Rodopisné revue - pozn. překl.). Žil v letech 1820-1890, byl ženatý, ale bezdětný, a bydlil se svou manželkou v "Morxtn Stiebl" rohanovského stavení čp. 9. V této době sám vlastníma rukama poustevnu vystavěl. Jako stavební materiál použil kámen, hlínu a dřevo. Poustevna sestávala z malé kaple s oltářním prostorem, jedné komůrky, sklepa a krátké podzemní chodby. Oltář krášlil obraz Matky Boží, dva oltářní polštáře, stojany se svícemi, rozžíhanými o mariánských svátcích či příchodu poutníků a obklopovanými při té příležitosti květinovou výzdobou. V komůrce, používané často jako obytný a ložní prostor, nacházela se jedna postel, stůl, židle, lavice a malá kachlová kamna. Stanek byl povoláním učitel. V té době nebyla v osadě nijaká školní budova a učilo se z nouze každý den v jiném stavení, které k tomu poskytovalo svou velkou selskou světnici. Měl rád hudbu a nejraději vůbec hrál na housle. Jeho žena zemřela předčasně. Svůj volný čas trávíval zbožný učitel většinou ve "své" poustevně. Chodíval tam každého rána, v zimě stejně jako v létě, a četl tam před mariánským oltářem z evangelia. U oltáře stávala i kamenná křtitelnice a kamenný sloupek se schránkou na milodary (v originále "und ein steinerner Opferstock" - pozn. překl.). Poustevna byla v letech před vyhnáním opravdovou raritou, široko daleko proslulou jako místo proseb a modliteb. Ze škol v okolí se k ní konaly výlety. Ženy s dětmi, ba celé rodiny, putovaly často k té malé kapli s líbezným mariánským obrazem.
Dík, chvála a uznání náleží ovšem rodině Stanekově, jejíž příslušníci už bohužel všichni zemřeli, po léta se však, dokud byli naživu, nezištně po všechna léta o poustevnu starali, zejména pak o kapli a její mariánský oltář. Naším hanebným vyhnáním bylo pak to všechno vydáno na pospas neodvratné zkáze.


Glaube und Heimat, 1972, s. 668-669
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1972, s. 228-229

P.S. Dvě verze textu, z nichž byl překlad pořízen, se sice v drobnostech liší, jméno Johann Stanek, které zřejmě neodpovídá skutečnosti, je však v obou. Nikde zde také není zmíněno, že František Staněk (jak ho v Rodopisné revui Jan Antonín Mager česky jmenuje), narozený 14. listopadu 1826 v Nebahovech (německý zápis v křestní matrice ho ovšem uvádí jménem Franz Staniek jako syna chalupníka v Nebahovech /Nebahau/ Petera Stanieka a jeho ženy Barbary, roz. Jakschové ze vsi Jelemek /Gelenko/) zanechal prý po sobě česky psaný deník, který je dnes bohužel nezvěstný.

Venkovská selská svatba na Prachaticku před první světovou válkou


Při tolikerých selských svatbách na venkově, dodržujících nejrůznější staré obyčeje, se jistě událo mnoho veselého (v originále "es ging lustig und fidel zu" - pozn. překl.), docházelo však i k událostem nepěkným. Svatební slavnost a svatební hostina se většinou konala v domě nevěsty, zde v Křeplicích (v originále "hier in Kreppenschlag", jde o dnes téměř zcela zaniklou osadu na západ od Volovic /Wolletschlag/ - pozn. překl.). V mnoha osadách nebyla nijaká hospoda. Už osm dnů před svatbou se musilo začít se spoustou pečení. Příbuzní a místní přinášeli mléko, máslo a cukr k přípravě pečiva, zejména koblih, koláčů a jiného sortimentu, k čemuž sem byly přivedeny věci znalé ženy, které se pak měly postarat i o svatební hostinu samu. Mnohá selka, která s sebou přinesla velký hrnec, či jiná zas velkou tašku s potravinovými zásobami, si zas odnášely hrnec i tašku plnou koblih a koláčů jako odměnu za donesené. Při velkých svatbách býval najímán "Hochzeitslader" (česky družba či zváč, také tlampač - pozn. překl.), který fungoval i jako ten, kdo vede nevěstu k oltáři (v originále "als Brautführer" - pozn. překl.). Měl se starat o řádný průběh celé svatby, k čemuž ovšem potřeboval železné nervy, trpělivost a výdrž. Před první světovou válkou se po staromódním způsobu nosívaly na kloboucích svatební kytice (říká se jim i "vonice" - pozn. překl.). Byly zrobeny z pestrobarevných snítek umělých květin, do nichž byly vpleteny zářivé skleněné třešně a koule, připevněny byly pak ke kloboukové šňůře. Na kytici byly ještě našity pestrobarevné hedvábné šňůry (v originále "Seidenstoffschnüre" - pozn. překl.), 30 centimetrů dlouhé. Pro ženicha, družbu a vůdce mládenců (v originále "Jungferführer" - pozn. překl.) byla šňůra na klobouce zdobena trochu větší a pěknější svatební kyticí. Dva prvně jmenovaní dostali 15 kusů, posledně jmenovaný 10 kusů této šňůry. Starosta obce a farář kytice s 10 centimetry, svatební host kytici s 5 centimetry bílé šňůrky. Ve stáří skoro 19 let jsem byl ženichem z příbuzenstva požádán, abych při jeho nadcházející svatbě v Perlovicích (Perletschlag) fungoval jako družba a vedl i nevěstu k oltáři, což mně udělalo radost. K tomu, abych vyřídil všechna pozdravná pozvání určeným hostím z mnoha různých míst okolí, měl jsem po tři dny pěší chůze věru co dělat. Bylo nádherné vydat se tak pěšky světem krásné zelené Šumavy na zdravém lesním vzduchu s radostnou myslí, osvěžovanou ptačím zpěvem. Tak jsem přišel i do Planské (v originále "nach Planskus", z osady zbyl jeden jediný dům - pozn. překl.). Abych upoutal pozornost ke svému pozvání na svatbu, opovážil jsem se na návsi vypálit jednu ránu z pistole předovky. Náves celá ožila, mužská chasa mávala klobouky, děvčata šátky, nastal radostný ruch. Dva dny předtím se konaly v Prachaticích odvody. Odvedení rekruti nosili klobouky zdobeny rekrutskými "pugéty". Můj klobouk družby tu ovšem nabízel jinou vyhlídku.
Krátkým ohlédnutím jsem mohl zpozorovat, že se ke mně blíží dva četníci. Zachvácen hrůzou, nedokázal jsem ze sebe vypravit slovo, poněvadž jsem samozřejmě neměl nijaké oprávnění nosit jakoukoli zbraň. Stalo se ovšem jinak. Oba četníci mi gratulovali k odvodu, nabídli mi cigaretu a přáli mi dobrý nástup na vojnu. Můj ozdobený klobouk se v tomto ohledu osvědčil. S dobrou myslí jsem se vydal na další cestu. U každého z pozvaných hostí bylo něco na posilněnou, třeba uzený špek s chlebem nebo vaječný trhanec (v originále "Eierschmarrn" - pozn. překl.).
Nastal svatební den. Ženich dorazil se svými hosty k nevěstinu domu v Křeplicích. Několik žen utvořilo při vchodu malou zábranu, kterou uvolní až poté, co ženich vyplatí "vstupné". Po vstupu ženich s jeho hosty jsem mohl všem kromě nevěsty, která dosud dlela v oddělené místnosti, vykázat jejich místa. Velké stoly byly obloženy spoustou lahodného pečiva. Byla řada na snídani, nabízelo se i pití. Následovalo pozdravení hostím, které znělo takto (citace následuje v českém přetlumočení - pozn. překl.): "Buďtež nyní vpravdě srdečně pozdraveni a vítáni, milí svatební hosté. - Poněvadž jsme se dnes shromáždili v tak hojném počtu, budiž pochválen Pán Ježíš Kristus, který nám dal tento den prožít, chceme jej strávit ve cti a na blaho ženichovo dobře jíst a pít. Ženich je sice dnes ještě velice sklíčen, poněvadž se zamiloval do jedné paní nevěsty (v originále "er hat sich in eine Frau Braut verliebt" - pozn. překl.), kterou ještě nespatřil a nebude mu lehčeji, dokud ona nestane před jeho očima, a poněvadž mě požádal a poprosil, měl bych mu nějakou nevěstu představit, takže jsem si dovolil, že kdybych dokázal nějakou najít a sehnat, mohl bych ji k němu i přivést."
Ženichovi je pak představena falešná nevěsta, většinou nějaká starší, uštěpačná a hovorná žena, po staru oděná, která je svolná a poučená vyhovět mnoha otázkám, které jí budou hosty položeny. Činí ženichovi velké výtky ohledně jím spáchaných milostných vztahů a vypočítává újmu, plynoucí z jejího současného stavu. Ženich ostře odmítá všechny její vývody a snaží se tuto ženu vyplatit darovacím obnosem jednoho zlatého (v originále "Schenkbetrag von einem Gulden" - pozn. překl.). Radostně pohnuta zavíří žena velkou zástěrou, aby dar hostům přinesla do bezpečí. Průpověď k ženichovi (její citace následuje v českém přetlumočení - pozn. překl.): "Nyní milý pane ženichu, poslal jsi mne sice, abych se poptal po Tvé nevěstě a já prošel všecky země s cesty, úplně jsem se uběhal, když tu přijdu do jednoho kabinetu a najdu tam tu nevěstu docela samotnou, srdečně ji pozdravím a vyřídím poselství od Tebe, zda je jí všecko známo, jak je Vám zaslíbena ve svátost manželství, a tu mi dala odpověď, že je připravena po všechen čas, ráda by jen věděla, jak je to se závdavkem (v originále "mit einem Drangeld" - pozn. překl.).
V růžové zahradě chodila, krásnou květinku tam spatřila, pod růžovým keřem seděla, by na Tebe nezapomněla, tam tu krásnou květinku utrhla, aby z ní kytičku uvila, to 1. lásku znamená, to 2. věrnost, to 3. její poslušnost, já nevím jedině, je-li tou pravou čili ne, myslím že se líbit Tobě bude, není dnes krásnější ze všech všude, mně se musí taky te závdavek předem dát, abych se mohl lepší spořádat
(v originále "dass ich mich kann besser ziern und besser leben" - pozn. překl.). Teď se brzy uvidíme, jak se ženich se závdavkem dostaví, ať už to bude ve stříbře či šajn (tj. výplatní poukázka při rakouském bankrotu za znehodnocené papírové bankovky - pozn. překl.), myslím že tentokrát bude paní nevěsta ta pravá ona, hlavně že je dobrá ruka ať už stříbrem nebo šajnem plna.
K nevěstě (citace následuje v českém přetlumočení - pozn. překl.): Poněvadž bylas připravena v každý čas, máš nyní se mnou hnedle jíti zas, Tam přijmeš do svých rukou ten závdavek na celý života svého věk v originále "das Drangeld auf die Lebenslang" - pozn. překl.), za kterým do kostele půjdeme a od kněze svaté požehnání přijmeme.
Teď nevěsta položí stříbrný peníz na bíle prostřený talíř. K nevěstě (citace následuje v českém přetlumočení - pozn. překl.): Teď můžeš ještě rozmyslet si sama, když vidíš závdavek ten před rukama, to znamení je, že musíte všecko strpět i to nemilé a že můžete s požehnáním Božím pokojně spolu žít a po přestálém čase žití k nebeské radosti přijít, je-li to všechno s Tvou vůlí a souhlasem, vezmi ten závdavek a dej ho sem. S malým hedvábným šátkem vkládá nevěsta peníz znovu na talíř.
Družba: Milí svatební hosté, představuji Vám nyní počestný pár ženicha a nevěsty (v originále "das ehrsame Brautpaar" - pozn. překl.) s nejvroucnějším přáním, abyste je doprovodili do kostela a tam se při udílení svátosti pomodlili jeden otčenáš, aby jim Bůh Všemohoucí zdraví, štěstí a požehnání propůjčit ráčil.
Ženich a nevěsta se teď vydávají ke svatebnímu stolu. Nevěstino rozloučení a poděkování zní (citace následuje v českém přetlumočení - pozn. překl.): Milí svatební hosté: poněvadž dnes nevěsta svůj svobodný stav pozměňuje a svátost manželství přijímá, je její povinností a dluhem, aby svým milým rodičům, sourozencům, příbuzenstvu a sousedům dětinský dík vzdala, poněvadž jí to ale její slabost nedovoluje, chci to zařídit místo ní a vyprošuju si malé a krátké strpení. Nevěsta děkuje svým ze srdce milovaným rodičům za to, že přijala svátost křtu a byla vychována a poučována v křesťanské katolické víře, za poctivé věno s výbavou, svým milým sourozencům za osvědčovanou sourozeneckou lásku a věrnost. Všem příbuzným, známým a sousedům za všechno dobré a za dobré přátelské žití. Nyní dejte nevěstě milým rodičům, sourozencům, příbuzným a sousedům vyslovit nastotisíckrát zaplať Bůh za to, co jí dobrého prokázali.
Teď prosí nevěsta o rodičovské požehnání, udělejte nad ní svatý kříž, než se s Vámi rozloučí. Amen.
Milý ženichu a nevěsto, milí svatební hosté! Nejkrásnějším dnem v životě, který nám pozemským poutníkům Bůh popřál, je ten den, kdy se dvě srdce najdou a navěky se tak spojí, že je nic už nedokáže rozdělit, je nám křesťanům den svatební. Ty ženichu nabýváš povinnosti,
aby na ničem nechybělo choti Tvé, máš ji střežit a chránit v tomto životě před jeho drsnými bouřemi. - Ty spanilá nevěsto, láskou obklop chotě svého a obletuj ho zrovna jako nějaký anděl, když kolem něho života boj divě zuří, buď mu v každé chvíli tak oddaná jako dnes ve svatební den.

Je sestaven svatební průvod. Před odchodem se před nevěstiným domem modlí jeden otčenáš za zemřelé. Družba s nevěstou kráčí v čele svatebního průvodu, následuje ženich s otcem
nebonebo matkou, vůdce družiček s doprovodem, sourozenci, příbuzenstvo a hosté. Družba volá (citace následuje v českém přetlumočení - pozn. překl.): Teď já chci Vaším vůdcem být, dál ve jménu Božím je nám jít (v originále "So will ich Euer Führer sein, in Gottesnamen ziehen wir weiter an" - pozn. překl.). Mužští hosté rozhazovali koblihy z nacpaných kapes kolemstojícím, dychtivě přihlížejícím ženám, které jimi plnily své zástěry. Mnohý z hostí měl s sebou i plnou lahvinku s kořalkou, kterou nabízel sem přispěchavším mužům, aby ukázali sílu v pití. Družba dovedl nevěstu až ke vratům kostela a tam ji předal ženichovi. Svatební průvod vešel spořádaný dovnitř kostela za stálého zbožného modlení. Nádherný pohled se naskytl při východu z kostela. Družba, vůdce družiček a hosté utvořili špalír a procházejícímu novomanželskému páru smekali a mávali klobouky s vonicemi na znak úcty. I ženich zdravil smeknutím klobouku, nevěsta mávala hedvábným šátkem. Pak se šlo do objednané hospody. Ve městě (rozuměj v Prachaticích - pozn. překl.) bylo ovšem víc hospod a kořalen, kam svatební hosté zamířili. Čas setkání znovu v domě nevěsty byl sice domluven, nebyl ovšem dodržen snad nikdy. Blížil se čas k návratu domů, někteří však musili být vytahováni z šenku, jak měli už řádně přebráno. Příkrá a špatná cesta do Volovic byla pro mnohého už nad jeho síly. Před Volovicemi, tam, kde cesta odbočuje do Křeplic, stála už objednaná kapela ze Zbytin (Oberhaid). Svižnými pochody nalívala zmoženým údům novou krev, aby nohy křepce dokráčely k nevěstinu domu. Nedaleko něho křižovala ještě cestu jasně patrná vodní strouha. Několik hostí se už do ní poroučelo. Lois povídá, že se to nedá jen tak překročit, že by se tam měla udělat lávka. Přinesli silné prkno a byla hotová. Lois se po ní pomalu vydal a volá přitom na hudbu: "He Musikanten spielts a bissl flotter, sonst brauch ich 14 Tage do drüber kimm." (tj. "Hej muziko, hrejte trochu čilej, jináč budu potřebovat 14 dní, než dojdu na druhou stranu." - pozn. překl.). Hons vede zase jinou: "Ich habe große Schmerzen in den Füßen, die trogn mi heut nimmer, ich muss hinüber gefahren werden." (tj. "Mám v nohou velký bolesti, nijak mě dneska nenesou, musej mě převízt." - pozn. překl.), takže dotlačili trakař, Hons do něj se zpěvem nalezl a vyklopili ho až na suchu. Sepp povídá: "Ich kann nicht gehen, habe große Schwindelgefühl, will auch nicht gefahren werden, die könnten mich ins Wasser werfen, ich will getragen werden." (tj. "Já nemůžu chodit, mám hroznou závrať a ani vozit nechci, mohli by mě hodit do vody, já chci nýst." - pozn. překl.). Za břeskných zvuků hudby ho vzal někdo milosrdně na svá záda a přenesl. A tak to šlo dál kus po kuse taky blíž a blíž nevěstinu domu. Pořád ale jeden host chyběl. Trochu opodál od domu nevěsty stála ruina staré pazderny (v originále "Hoorstum /Flachsbrechhaus/" - pozn. překl.), z níž se dosud tyčil zbytek komína. Na jeho špici seděl pohřešovaný zbloudilec, mával kloboukem a hlasně juchal. Na přivolání této černé ovce musela muzika spustit pochod Radeckého, při němž veselá kopa slezla z komína dolů a dokázala si vytvořit mezi ostatními řádně široký prostor. Tak se celý průvod konečně docelil a zamířil teď k vratům nevěstina stavení se vstupní bránou sousedy pěkně zdobenou. Vrata se otevřela, pestrá a široká hedvábná šňůra ovšem teď bránila průvodu v další chůzi. Prostřed šňůry trůnily doneseny sem dvě koblihy výjimečné velikosti, mezi nimiž visel štítek s uvítacím pozdravem. Soused, který fungoval jako sklepník a ty přípravy vedl, seděl při malém stolečku, na němž stál dvoulitr piva, pozdravil pár ženicha a nevěsty, požádal krátkou průpovědí o vstupní poplatek a nalil oběma piva na uvítanou (v originále "das Willkommenbier" - pozn. překl.). To uvítací jednání jsem musel vést já. Během něho jeden byla jedním ze svatebních hostí přestřižena nádherná zábrana a tímto aktem byla celá slavnost krátce přerušena. Viník se musil rychle vzdálit, jinak by došlo k bitce. Milé, spanilé nevěstě se kutálely slzy po horkých červenajících se lících. Novomanželský pár, jakož i hosté byli velice smutní a zaražení. Mezi obyvatelstvem a hosty panovala a také se místy neblaze stvrzovala dávná víra, že pokud je zábrana takto zlomyslně přestřižena, hrozí jednomu z čerstvých novomanželů brzká smrt. Po několika letech i tady mladá manželka opravdu předčasně zemřít.
Poté, co se nálada zklidnila, mohl jsem začít přidělovat místa k sezení při svatební hostině. Nad jejími následně podávanými, bohatými a chutně připravenými chody už se nedodržovala veselá předchozí tradice, vyslovovala se už i lecjaká nepříznivá mínění. Po jídle došla řada opět na modlitbu a ženichovi, nevěstě i jejich rodičům byl nato vzdáván dík z mnoha stran. Při nejedné svatbě musel být za jídlo a pití placen tak řečený "Ürke", tj. "účet". Hodně svateb zase bylo ovšem takových požadavků prosto. Každý host dostal před svým odchodem tak řečený "Pschordpackl" (tj. zanechané jimi pokrmy a pečivo), který se směl odnést s sebou domů. První z tanců byl tzv. "Brauttanz". Družba k němu vzal nevěstu, kterou pak samozřejmě předal ženichovi. Přes dobrý hudební doprovod nebylo už v nočním čase tak živo a svátečně jako dřív. To přispěchavší mládež ze sousedních osad si teď zato mohla užít nějaké zábavy.
Jak pln krásy a nádhery byl takový velký svatební den s osmdesáti až sto pozvanými hosty, na hlavách mužů pestře zdobené klobouky, zářící nad zástupem ve slunečních paprscích. Při jemně vyřezávaných skříňkách se soškami svatých pak tyto kytice sloužily po léta jako upomínka z minula. Jen dovolte v úprku moderní doby starému muži ohlédnout se a povědět, jak pěkně bývalo v těch dobrých starých časech na krásné zelené Šumavě.


Glaube und Heimat, 1971, s. 362-364

O jeho osmdesátinách se sešlo při stole s květinami a dary oslavenci, mezi nimiž trůnil i velký snímek jeho ženy, která ho na věčnost právě toho roku předešla, 35 osob, mezi nimi 8 dětí z toho manželství vzešlých, členů jejich rodin a dalších příbuzných. Trápila ho už tehdy sedm let před smrtí angina pektoris, všechny texty, v naší ukázce přeložené, byly však zveřejněny až po datu jeho skonu 28. července 1977 u syna Johanna v Münchsmünsteru, kde Franz Schumertl senior, jak se psával, k stáru žil. Měl o čem vyprávět za ten čas, jenž mu byl na světě dán. Narodil se toho sedmého prosincového dne roku 1890, v němž byl v prachatickém děkanském chrámu sv. Jakuba i pokřtěn kaplanem Jakobem Sponarem, který tu ke třem křížkům namísto podpisu kmotra dítěte Jakoba Pimiskerna z Fefrů jeho jméno i dopsal, otci Franzi Schumertlovi z Fefrů čp. 6 a matce Josefě, roz. Langové, která ho právě v tomto stavení přivedla na svět. Děd z otcovy strany Wenzl Schumertl na něm se svou ženou Theresií, roz. Pimiskernovou hospodařil už předtím. Maminka byla z Nových Chalup (Neuhäuser) u Pěkné (Schönau), zaniklých stejně jako Horní Sněžná (Oberschneedorf), k níž dříve patřily, kde se narodila ve stavení čp. 35 jako dcera Wilibalda Langa a jeho ženy Marie, roz. Sipplové z Horní Sněžné. Malý Franz navštěvoval do svých 12 let dvojtřídku v rodných Fefrech, absolvoval pak nižší gymnázium v Prachaticích a našel si místo ve Vídni u sdružení "Deutsche Heimat". Brzy se však musel vrátit domů, aby vypomohl v rodičovském hospodářství, jež měl brzy převzít. Dne 10. února 1914 se ve feferském filiálním kostele třiadvacetiletý oženil s devatenáctiletou selskou dcerou Franziskou, roz. Schumertlovou, jejíž otec Josef Schumertl hospodařil na usedlosti čp. 2, kde se Franziska narodila, se svou ženou Marií Annou, roz. Pimiskernovou ze dnes zcela zaniklé vsi Lažišťko (Schlag) čp. 23. Poté, co jako novomanžel opravdu převzal otcovskou usedlost, vypukla ještě toho roku první světová válka, do níž musil narukovat. Složil ovšem zvláštní písemnou zkoušku a stal se písařem v registratuře hlavního stanu, tj. vrchního velitelství (v originále "im Hauptquartier /Armee-Oberkommando/") rakouské armády. Po válce byl veřejně aktivní jak v rodné obci, tak v Rohanově, kde získal v roce 1931 velký selský dvorec poté, co prodal rodné stavení ve Fefrech. Po 23 let vykonával funkci obecního písaře, byl i dlouholetým členem obecního výboru, předsedou hasičského sboru a působil také v jiných spolcích. Za druhé světové války byl povolán k říšskému četnictvu a byl posledním náčelníkem policejní stanice v Chrobolech (Chrobold), kde konal po 6 let službu. Tíži hospodaření na rohanovské usedlosti nesla v té době jeho žena a děti, schopné těžší práce. Po válce byl ovšem Schumertl zatčen a umístěn do prachatického sběrného tábora. Jeho rodina byla v květnu roku 1946 násilně vysídlena a nalezla nový domov v už zmíněné obci Münchsmünster, hornobavorský zemský okres Pfaffenhofen an der Ilm. Schumertl se tady s ní po svém propuštění sešel až později, už v roce 1950 dokázal tu však pro ni zbudovat vlastní rodinný domek, sobě pak nalézt uplatnění při mnoha ústních i písemných řízeních, spojených s překonáváním nezaměstnanosti, s daňovými a důchodovými záležitostmi a zejména s tzv. vyrovnáním majetkových křivd ("Lastenausgleich"). Mnohé zájemce musel přitom prostě pro jejich nadbytek odmítnout, právě pro svou ochotu pomoci si však získával respekt a uznání. Svým 8 dětem, synům Adolfovi, Franzovi, Karlu a Johannovi, jakož dcerám Marii, Anně, Albině a Josefě byl vždy otcem, plným rodičovského pochopení. Ze 4 synů dva narukovali do světové války, z níž si jeden odnesl těžké, druhý lehčí zranění. Syn Franz se stal, jak už zmíněno, zemským radou nového zemského okresu Freyung-Grafenau, syn Karl ředitelem školy v zemském okrese Landsberg am Lech. Roku 1964 oslavili rodiče ve farním kostele v Münchmünsteru zlatou svatbu, 6 let nato 28. března 1970 v roce manželových osmdesátin Franziska Schumertlová po delší nemoci zemřela. Muž ji svým skonem následoval, jak už zmíněno, 28. července roku 1977. Bylo mu 86 let a je v Münchmünsteru i pochován. Mám mu být co vděčen už jen za to, že zachoval svatební říkání družbovo, které v asi ne tak odlišné formě pronášel můj blatský děda z Vlastiboře Jan Komárek za svých pěších cest krajem. Co jen nevěst asi držel za ruku, když je vedl z rodičovského domu?

- - - - -
* Libínské Sedlo / Prachatice / Rohanov / Chroboly / † † † Münchsmünster (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Snímek z oslavy jeho osmdesátin v prosinci roku 1970, necelých 10 měsíců, co mu zemřela žena Franziska
Záznam o jeho narození v prachatické křestní matrice
Záznam prachatické oddací matriky o jeho svatbě s Franziskou Schumertlovou
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 6 na Libínském Sedle, kde tehdy bydlil se svou ženou, synem Adolfem, dcerami Marií a Annou, jakož i s otcem Franzem Schumertlem "starším"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist