logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GUSTAV SCHREINER

Kaplická řeč

Zní mi ještě v uších poslední dvojverší právě doznělé písně:

"Wir bitten Dich, es laut erschallt,
erhalt uns deutsch den Böhmerwald."
(tj. "Hlasité prosbě, Bože, přej,
Němcům Šumavu uchovej!" - pozn. překl.)

Ano, je to vroucí tužba všech, kteří sem přišli, aby vykonali přehlídku (v originále "um Heerschau zu halten" - pozn. překl.) přátel a příznivců sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (dále jen DBB - pozn. překl.). Chci při této příležitosti právě zde uctít osobnost nezapomenutelného podporovatele našeho školství Kindermanna (Ferdinand Kindermann "von Schulstein" má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.), který už před nějakými 140 lety tady v Kaplici vědomě položil základ dnešní obecné školy a byl naší velkou císařovnou Marií Terezií povolán do Vídně, kde stanovil první zásady našeho školství a může tak být považován za spolutvůrce našeho školství vůbec. Připomínám si však dnes také truchlivé časy, které postihly tato místa, ona léta, kdy národní vědomí zdejších Němců pokleslo nejníže, dobu, kdy v Kaplici - slyšte a žasněte - úřadoval český purkmistr. Časy purkmistra Břeského z Birkenfelsu (v originále "Březsky von Birkenfels", Jan Břeský z Birkenfelsu /1839-1911/, pivovarský sládek, starostoval v Kaplici v letech 1879-1882 - pozn. překl.) jsou přímo poskvrnou národního smýšlení v Kaplici, ale nevrátí se, neboť o to je postaráno nacionální výchovou našeho obyvatelstva. Smysl pro němectví se už nyní probudil v širokých vrstvách, máme dnes svěží, odvážnou generaci, která je připravena k obrannému boji (v originále "zum Abwehrkampfe" - pozn. překl.). Dík za to, že jsme to dovedli tak daleko, náleží naší škole a našim učitelům. Naši němečtí učitelé nejsou přece pouhými učiteli, nýbrž i osvědčenými spolubojovníky v národním zápase a rádci obyvatel. A já proto mohu právem tvrdit, že každou valnou hromadu sdružení (rozuměj DBB - pozn. překl.) lze považovat za projev úcty vůči našemu německému učitelstvu. A když pomyslím ještě dále nazpět, tak si vzpomínám na onu dobu, kdy byl DBB založen, kdy Taschek (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) s odvahou a činorodou silou navázal na všechno to, co Höllriegl kázal (viz jeho samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže /pod příjmením Höllrigl ovšem/ - pozn. překl.). Mohu si jen přát, aby byla Taschekovi popřána ještě dlouhá léta nejen pro velkou a vyčerpávající činnost purkmistra německé bašty v jižních Čechách, totiž města Budějovic (v originále "Bürgermeister des deutschen Bollwerkes Südböhmens, der Stadt Budweis" - pozn. překl.), nýbrž také pro národní práci DBB v čelné pozici sdružení (v originále "führend voranstehen" - pozn. překl.). Musí se dnes přece těšit z toho, co mu i každá valná hromada DBB ukazuje, že setba, kterou starostlivě zasel, nádherně vzešla, že založení DBB iniciovalo i vznik jiných podobných ochranných sdružení a že dnes se tu nachází velká bojeschopná armáda (v originále "eine große streitbare Armee" - pozn. překl.), která je jednotná v myšlence "keinen Fußbreit dem nationalen Gegner" (tj. "ani o píď /neustoupit/ národnímu protivníkovi" - pozn. překl.). Tato myšlenka musí být pevně vkořeněna mladým i starým, toto obranné dílo (v originále "diese Abwehrarbeit" - pozn. překl.) musí být konáno jedním každým a jednou každou. A když tu dnes při tomto sněmování vidím studenty, kteří jsou s radostnou ochotou připraveni zapojit se do národního boje, zejména jistě proto, že jsou vychováni v národní myšlence a mají v dospělejším věku razit jí cestu, mám z toho zcela obzvláštní radost.
Zde v okolí jsme na půdě jazykové hranice, na kterou národní protivník tvrdě dotírá (v originále "welcher vom nationalen Gegner hart bedrängtzum Abwehrkampfe" - pozn. překl.) a na jejíž obranu musíme být proto stále připraveni. Zaujímáme přece jen postoj spravedlnosti, poněvadž přece chráníme jen to, co je naším jměním a co je národně ohroženo. Dokud národní protivník zasahuje do našeho území, dokud je v tom ohledu nikdy netušenou měrou podporován českými peněžními ústavy, dotud musíme i my obětavě přispět k ochraně našich jazykových hranic. V našem obranném zápase neznáme nijakého rozdílu stranické příslušnosti, rádi přijmeme do svých řad, kdo se německy cítí a kdo německy koná. Teprve před několika dny vyslovil poslanec Kramář (předák mladočeské strany a za "první republiky" její konzervativní /byl dokonce svého času zastáncem ruského carismu/ ministerský předseda, žil v letech 1860-1937, byl za monarchie jako poslanec říšské rady velkým Schreinerovým politickým soupeřem do té míry, že mezi nimi došlo málem k souboji - pozn. překl.) varování, že oba národní kmeny v Čechách by měly uzavřít mír, poněvadž jinak se o to mohou postarat zpátečnické elementy a může být ohroženo naše svobodné mínění (v originále "unsere freiheitliche Stellung gefährdet werden könnte" - pozn. překl.).
Toto volání mi nijak neimponuje, poněvadž byla doba, kdy právě Dr. Kramář byl spolčen s těmi nejzarytějšími zpátečníky, aby prosadil neblaze proslulý Lex Falkenhayn (bylo to /nepřijaté ovšem/ novelizované ustanovení říšské rady z roku 1897, které mělo zamezit obstrukcím paralyzujícím jednání parlamentu tím, že obstruující mohli být dočasně vyloučeni z jednání - pozn. překl.); tehdy byl Dr. Kramář proniknut jen protiněmeckým smýšlením a nechoval k reakcionářům nijaký strach či antipatii. My Němci musíme všude být vedeni v prvé řadě národní myšlenkou a ani nás nenapadne dát se odradit jakýmikoli vývody českého poslance od toho, že se cítíme být zajedno se všemi Němci bez rozdílu stranické příslušnosti. Budeme vždy a všude (v originále "allerorten und allenthalben" - pozn. překl.) ctít a zachovávat (v originále "hochhalten" - pozn. překl.) zásadu německého souručenství (v originále "Grundsatz der deutschen Gemeinbürgschaft" - pozn. překl.). My Němci v sudetských zemích jsme si vědomi velkého úkolu, který máme naplnit, víme také, že máme přede všemi jinými pečovat o tu vlastní zemskou hroudu (v originále "die eigene Scholle vor allen anderen" - pozn. překl.). Velký význam přikládáme i našemu společenství s alpskými Němci, neboť toliko ve znamení nejhlubší jednoty sudetských a alpských Němců můžeme znovu vybojovat a také zachovat ono postavení německého národa v Rakousku, jaké nám z moci významu (v originále "die uns kraft der Bedeutung" - pozn. překl.) německého národa v tomto státě přísluší.
Když se hovoří o vyrovnání v Čechách - a který poslanec by neměl povinnost k tomu přispět svým dílem - musí se poukázat zejména na to, že to vyrovnání nebude mít za následek nějaký věčný mír Boží. Je v povaze věci, že boj, byť i jinými cestami, a to zejména o udržení německé půdy, trvá dál (v originále "um die Erhaltung der deutschen Schole weiterdauert" - pozn. překl.), a proto je také nutno naléhavě varovat, že by se po nějakém vyrovnání, kdyby k něčemu takovému mělo dojít a my si toho přece ze srdce přejeme, daly složit ruce do klína a že by ochranná sdružení jakkoli zastavila či omezila svou činnost; příslušejí nám naopak veliké úkoly, a to nejen snad na národním, nýbrž také na sociálně politickém a hospodářském poli.
V tomto směru je zvláště na venkově ještě velmi mnoho co udělat. Vy všichni přece znáte ty veliké nářky na útěk z venkova (v originále "die große Klage über die Landflucht" - pozn. překl.), na to, jak všichni táhnou do města, poněvadž tam je více možností výdělku a poněvadž je život ve velkých městech pohodlnější. Rád připouštím, že město má pro své obyvatele mnoho výhod, vyvozovat z toho však, že má všechno táhnout do města, by bylo chybou. Musíme naopak prahnout po tom, aby také život na venkově byl co jen možno příjemný a pěkný, aby výdobytky města byly implantovány i na venkov, aby sociální péče zakotvila i tam. A bude-li se následkem toho obyvatel venkova cítit na své rodné hroudě šťasten, nastane i konec přílivu do míst masové nouze, pak dojde i nezbytnému vyrovnání mezi městem a venkovem.
V posledních dnech se konala v Norimberku (v originále "in Nürnberg" - pozn. překl.) nádherná slavnost sbratření německých pěvců a my se všichni těšíme z takových plodů německé duchovní pospolitosti (v originále "wir freuen uns alle dieser Errungenschaften des deutschen Gemeinsinnes" - pozn. překl.). Musí však být také řečeno, že toto nadšení bohužel netrvá vždy nějak dlouho, že tam venku v Říši (v originále "draußen im Reich" - pozn. překl.) není vždy to správné pochopení pro naši nouzi. Proto je také co litovat, když - jako se tomu stalo v Hardenově "Zukunft" (Maximilian Harden /1861-1927/ byl v letech 1892-1922 vydavatelem týdeníku "Zukunft", který se stal tribunou boje proti nacionalismu a militarismu, takže poté, co na něho byl pravicovými radikály z oddílu Freikorps spáchán v roce 1922 atentát, dožil ve Švýcarsku /půochován je však v Berlíně/ - pozn. překl.) objevují se v Německé říši články, které dokazují, že se národní význam Němců ve Východní marce (v originále "die nationale Bedeutung der Deutschen der Ostmark" - pozn. překl.) stále ještě nedoceňuje.
Nejsme nijaká problémová děcka (v originále "keine Schmerzenskinder" - pozn. překl.) a nechceme jimi být, víme, čím jsme Rakousku zavázáni, a prokázali jsme neotřesitelnou věrnost císaři a říši za těch nejtěžších poměrů, zachovávajíce si však stále i svou lásku k německým soukmenovcům v říši (tady se v jedné větě vyskytuje slovo "Reich" ve dvojím významu, totiž říše rakouské a říše německé - pozn. překl.). Od těch (rozuměj od zmíněných soukmenovců - pozn. překl.) musíme žádat, aby naší národní a kulturní práci, jakož i významu boje o naši německou zemskou hroudu projevovali plné porozumění. Zástupce uzavřených německých obcí bych ještě rád vyzval, aby boji o německou zemskou hroudu přikládali jeho plný význam a byli si vědomi toho, že obyvatelé jazykové hranice boj o ni nevedou toliko za sebe, nýbrž také za celé uzavřené jazykové území, že je svou prací spolu chrání, za což by jim měl být zajištěn náš srdečný dík. Takové dny zbrojné přehlídky jsou nezbytné, abychom si navzájem řekli, co nám je v nouzi konat. Musí být řečeno, že přese všechno to velké, čeho bylo až dosud dosaženo, je třeba ještě mnoho vykonat, že všechny nás musí prožhnout ještě více bojové radosti a nadšení pro obranu a proto přehlídky toho druhu jako je ta dnešní musejí být využity k soustředění sil. Je toho přece, jak už jsem zmínil, ještě tolik, tolik co učinit, neboť zůstat stát znamená ustoupit (v originále "den Stillstand bedeutet Rückschritt" - pozn. překl.). My však nechceme zůstat stát, my chceme zocelené a posílené pokolení; to, co nám starým už asi nebude dopřáno prožít, to očekává naše potomky. Chceme být jedním jediným národem bratří, který je ochoten zapudit každé národní ohrožení, kdykoli a kdekoli se nám ukáže. Zdar německému dílu (v originále "Heil deutscher Arbeit!" - pozn. překl.)!


Budweiser Zeitung, 1912, č. 62, s. 1-2

Ponechávám na čtenáři tohoto překladu politického projevu, aby si domyslel, co je v něm prorokováno a co nastalo za pouhé dva roky, natož ještě před půlí dvacátého století znovu jako docela drsné naplnění všeněmeckého snu. Valná hromada, k níž ten německý proslov byl jakousi ouverurou, se konala v neděli 4. srpna 1912, už v sobotní předvečer se na náměstí v novém tehdy sále hostince "Zum grünen Baum" (dnešní "Slovanský dům"!) konal "pozdravný večer" ("Begrüßungsabend"), kde zazněla také předešlá Schreinerova řeč, kterou Budweiser Zeitung už ve vydání z 5. srpna označil za skvělou ("glanzvolle") a slíbil ji přinést v úplném znění na stránkách nejbližšího "Blattfolge" (tj. "čísla listu"). České listy ovšem už tehdy považovaly odvolaného ministra-krajana i u německého lidu za "úplně hotova" (viz referát čtrnáctidenníku Pošumaví o kaplické sešlosti) a vždy neohrožený Budivoj ho dokonce poslal "do Prčic" už rok předtím. O Schreinerově rodu se lze na webových stranách Kohoutího kříže dočíst v textu Günthera Burkona. I ze všerubské oddací matriky se dovíme ze záznamu o zdejší svatbě Schreinerových rodičů dne 15. ledna roku 1839 lecjakou podrobnost. Martin Schreiner (*1795), majitel statku v Nemilkově (viz Wikipedia), syn předchozího majitele a svého jmenovce Martina (jeho druhé křestní jméno znělo Bartholomäus) Schreinera (*1762) a Reginy, roz. Greisingerové ze Všerub čp. 3 (dům s tím číslem už dnes ve Všerubech nenajdeme), si tu bere za ženu Barbaru "Forsterin", dceru měšťana ze Všerub čp. 7 Georga Forstera a Anny, roz. Strnadtové z Klenčí pod Čerchovem (Klentsch). Jejich syn Gustav byl tak bratrancem Zdenko von Forstera, pozdějšího rakousko-uherského ministra železnic, stavebníka a majitele zámku v Kojšicích (dnes je ves částí obce Petrovice) u šumavské Sušice, kde měl svatbu s dcerou proslulého rakouského architekta Heinricha von Ferstela, podle jehož projektu byl zámek v Kojšicích zbudován (o Zdenko von Forsterovi, synovi Emanuela rytíře von Forstera, rodáka ze Všerub, podrobněji viz Wikipedia). Tady si dovolím citovat ze zmíněného z němčiny přeloženého textu Burkonova delší pasáž:

Z manželství Martina Schreinera s Barbarou Forsterovou se jako čtvrté z jejich dětí narodil 11. června 1847 v Nemilkově i syn Gustav. Vyrůstal na otcovském statku, jeho výchova však po předčasné smrti hlavy rodiny zůstala zcela na matce, ženě povahy velice živé a rázné. Po absolvování gymnázia (v Litoměřicích /Leitmeritz/ - pozn. překl.) odešel Gustav na studia do Prahy, kde získal na Karlově univerzitě roku 1870 titul doktora práv (studoval je zčásti i ve Vídni - pozn. překl.). Působil následně v kanceláři svého strýce, dvorního rady Emanuela rytíře von Forstera jako notářský kandidát. V letech 1876-1897 vedl už vlastní notářskou kancelář v Nýrsku (Neuern) a pak v Plzni (Pilsen). Od roku 1890 žil na svém statku v Horním Staňkově, k němuž získal i svobodné královácké dvorce (v originále „die Königliche Freibauernhöfe“ - pozn. překl.) Keply (Köppeln) a Starou Huť (Althütten) u Hartmanic. Tady měl zcela v duchu otcově široké pole pro své selské snahy, které měl takříkajíc v krvi a které směřovaly k tomu, vyvzdorovat na zdejší přírodě opravdové maximum užitku.
Na svých statcích se však podivínsky „nezahrabal“. Už jako notář v Nýrsku hluboce srostl s veřejnými zájmy a jejich naplňováním. Zejména se věnoval německému školství na jazykové hranici a podněcoval obecní i okresní správu, aby vzhled města Nýrska obohacovala veřejnými budovami a zařízeními, alejemi, parky a sady. Nikoli náhodou připomínala v někdejším Nýrsku i jedna ulice, po něm pojmenovaná, na tyto jeho ušlechtilé iniciativy. Z Nýrska se podílel na založení německého Schulvereinu (Deutscher Schulverein / DSchV), Böhmerwaldbundu (DBB) i Ústředního německého zemědělského svazu (Deutscher landwirtschaftlicher Zentralverband für Böhmen). Těmito třemi sdruženími bylo vytyčeno i budoucí pole jeho politické působnosti.
JUDr. Gustav Schreiner byl spoluzakladatelem a spolupracovníkem všech velkých zemědělských organizací své doby pro jazykově německé oblasti Čech, byl expertem v oboru půdoznalství, rostlinné výroby i chovu dobytka a staral se o odbyt, nákup, finance, zemědělský tisk i rolnické doplňovací vzdělání. Stejnou měrou byl zainteresován také v oblasti kulturní jako člen spolku pro dějiny Němců v Čechách (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen (VGDB) a jiných spolků, pracujících pro osvětu a blaho lidu. Zejména je třeba vyzdvihnout při této příležitosti fakt, že nezištně podporoval mnoho nemajetných německých studentů.
Průměr doby vysoce přečnívající a Šumavu daleko přesahující význam si Schreiner získal svou činností politickou. Nejprve jako poslanec českého zemského sněmu a od roku 1907 pak jako poslanec c.k. říšské rady zasazoval se vždy a především o potřeby Němectva v Čechách. Patřil sice k německé agrární straně, nebyl však jejím stranickým zastáncem, nýbrž důvěrníkem německého „staroliberálního“ (deutschfreiheitlicher) a nacionálního bloku. Dne 15. listopadu 1908 stal se pak ministrem krajanem (býval v rakouské vládě český, polský a také německý - pozn. překl.) jako reprezentant zájmů „německého Rakouska“ (jak se samy označovaly jazykově německé oblasti českých zemí - pozn. překl.).
Je známo, že právě v této době před první světovou válkou „neněmecké“ a „neuherské“ národnosti c.k. monarchie nacházely se ve stavu nacionálního kvasu. V Čechách stejně jako na Balkáně rozvinuli panslavisté vysoce agresivní národnostní zápas. Na tomto pozadí není těžko uhodnout, že ministr Schreiner měl ve vídeňském kabinetě pro svůj nekompromisní postoj v otázce německých nároků v Čechách velice nesnadnou pozici. Byl snad nejnenáviděnějším z německých ministrů c.k. monarchie té doby. Obzvláštní záští pronásledoval ho český poslanec Dr. Karel Kramář (1860-1937, pozdější první ministerský předseda nové Československé republiky, zastával už „za Rakouska“ politický program tzv. neoslavismu s výraznou orientací české politiky na carské Rusko /včetně možnosti dosazení ruského cara na český královský trůn/, měl od roku 1900 ruskou manželku - pozn. překl.). Mezi oběma protivníky došlo tehdy málem k souboji. Není divu, že se Schreiner už 21. února 1910 musil svého ministerského úřadu vzdát.
Je ze všech zmíněných důvodů zcela přirozené, že si u německého obyvatelstva v Čechách si získal Dr. Schreiner legendární ohlas. Jeho podobiznu bývala nalepena obrázků svatých ve skříních a truhlách služebných osob a mnohý z dnešních politiků by se mohl cítit šťastným, kdyby měl tak příznivé ohlasy jako tehdy Schreiner v dobovém tisku – samozřejmě jen v tom německy psaném.
Za první světové války převzal ten neúnavný muž obtížný úřad viceprezidenta tzv. Vyživovací rady (Ernährungsrat) ve Vídni. Nebylo určitě jednoduchoým úkolem zajistit výživu obyvatel monarchie v těch časech.
Rozpadem Rakouska-Uherska a přivtělením německy mluvících oblastí českých zemí, tzv. „Deutschböhmen“ k nově vytvořenému Československu byl zasažen opravdu hluboce. Bylo by asi pro něho osobně výhodnější přesídlit tenkrát do Vídně a vyhnout se tak nesnázím s Čechy u sebe doma, ale neučinil tak. Chtěl stejně jako předtím brát podíl na osudu své národní skupiny, kterou povzbuzoval a podporoval, seč mohl, než dne 14. června 1922 po krátké nemoci v Horním Staňkově vydechl naposled.
Kdybychom měli shrnout význam této výjimečné životní pouti a životního díla, stály by snad v popředí rysů Schreinerova charakteru jeho spartánský způsob života, jeho duševní čilost a jeho pověstná přímo paměť. Z toho čerpal, to mu umožňovalo být kompetentní v tolika oblastech zároveň. Bez jeho šumavských kořenů by však ony právě zmíněné přednosti zformovaly z něho člověka bezesporu naprosto odlišného. Nejlépe to snad vystihuje věta nýrského historika Šumavy Josefa Blaua: „Vom heimatlichen Boden aus, den er aufs treueste bebaut hatte, war er der ganzen Volksgemeinschaft dienstbar geworden und er wird in der Geschichte seines Volkes stets einen Ehrenplatz unter den Besten seiner Zeitgenossen einnehmen.“ (tj.: „Z domovské půdy, kterou s nejvěrnější příchylností vzdělával, vzešla jeho služba platící celému jeho šumavskému společenství, v jehož dějinách zaujme čestné místo mezi těmi nejlepšími ze svých současníků.“ - pozn. překl.)


Hoam!, 1970, č. 3, s. 94


- - - - -
* Nemilkov, Velhartice / Kaplice / † Horní Staňkov, Hlavňovice / † † Velhartice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

"Šumavské proudy" tu ve zprávě o kaplickém sjezdu sdružení Deutscher Böhmerwaldbund s vystoupením Schreinerovým o česko-německém vyrovnání vyzývají české poslance, ať snah o ně raději nechají
O témže kaplickém sjezdu ve věstníku Národní jednoty pošumavské, kterému je Schreiner opět solí v očích
Také Jihočeské listy si na Schreinerův kaplický projev "v době česko-německých smiřovaček", jak píší, přisadily svou
Parte "šumavského" v Budweiser Zeitung

zobrazit všechny přílohy

TOPlist