logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARGIT SCHREINEROVÁ

Čechy / Böhmen


Občas mám pocit, že nemám rodinu ani vlast, až mě to děsí. Vzbudím se v noci a mám pocit, jako bych rodiče nikdy nepoznala. Kráčím po linecké Landstraße a je mi, jako bych v tomhle městě nevyrostla. V sobotu si kupuji Hornorakouské listy (Oberösterreichische Nachrichten), které nesnáším a vždycky nesnášet budu. Kupuju je jen proto, že je moji rodiče předpláceli. Tak si sugeruju, že mám rodinu. Že jsem občankou jednoho určitého státu.
Když jsem se před třemi lety po smrti svých rodičů přestěhovala do svého rodného města, byli jsme v létě jednou v Čechách. Předtím jsem se tam nikdy nepodívala, přestože se tam můj otec narodil a moje nevlastní sestra také. Hned, jak jsme překročili hranici u Dolního Dvořiště /Wullowitz, byla jsem najednou doma. Pochopila jsem, co myslel Stifter, když napsal ve své autobiografii s názvem Můj život (Mein Leben): "Uvnitř jsem cítil temné skvrny. Paměť mi později řekla, že to byly lesy, které rostly kolem mě." ("Es waren dunkle Flecke in mir. Die Erinnerung sagte mir später, dass es Wälder gewesen, die außerhalb mir waren.") V mém případě jsem uvnitř dokonce cítila ty lesy. Zprostředkované, přenesené, vyprávěné lesy z druhé ruky. Osud spisovatele od začátku! Samé nepravděpodobnosti. Jako kopce, louky, domy, náměstí v Kašperských Horách. Byl ten žlutý dům docela vlevo na náměstí rodným domem mého otce? Kde měl ustájenou krávu, za níž se tolik styděl? Jsou dlažební kostky, po kterých kráčím, tytéž, po nichž chodil můj otec? Do školy. Do kostela. S krávou na pastvu.
Pojď, sedneme si na náměstí do hospodské zahrádky. Tak uvidím na levou řadu domů nejlépe. Jeden z těch domů musel být rodným domem mého otce. Možná ten béžový vedle toho žlutého. Pijeme pivo, kouřím. Dokud svítí slunce, je teplo. Jakmile zajde, ochladí se. Pivo má výraznou chuť, cigareta mírní strach ze vzpomínání. Tatínek se narodil v roce 1904. Téměř před sto lety. Syn lazebníka a majitele domu. Tak to stojí v hnědém dokladu o árijském původu (Ahnenpass), který ještě někde určitě mám. Základka (Volkschule), reálka (Realschule). Tatínek byl příkladný žák. Výborný především v matematice a deskriptivní geometrii. (Má to moje dcera po něm?) Do školy se nikdy nepřipravoval. Na to zjevně nebyl čas. Kvůli krávě? Student reálky a vodí krávu na provaze na pastvu. Na domácí úkoly nebylo ani místo. V domě byla vytápěná jen jediná místnost. Přes den tam sídlilo holičství, v noci ložnice rodičů. Největší pýchou mého tatínka, když byl ještě kluk, byl stříbrný kapesní nožík, který mu daroval nějaký majetný strýc. Tím loupal tatínek jablka a krájel je na kousky, než je snědl. V Kašperských Horách (Bergreichenstein) je zřícenina, ve Vimperku (Winterberg) také. Tam se konávaly oslavy slunovratu. Nějaké školské a studentské spolky, v nichž můj otec byl. Německo-národní (Deutsch-national)? Nebo prostě jen etnické? Můj tatínek měl staršího přítele, básníka. Panebože, jak se jen jmenoval? Mám od něj sbírku básní z roku 1955, ale samozřejmě leží v Itálii a ne tady. Co ještě napsal? Něco o stromech a o bolesti ze ztráty vlasti. Jsem unavená z piva. Taky z neznámých vzpomínek. Co mám s tím vším společného, kromě toho, že nebe je velké a zamračené, lesy nekonečné a země měkká a pružná. Kromě toho, že rašeliništěm protéká hnědá voda, která bíle pění. Že v lesích rostou pohádkové muchomůrky. Winter Sepp chodil s mým tatínkem často na houby. Tatínek vpravo, Winter Sepp vlevo. Tatínek měl za chvíli plný košík, Winter Sepp nic. Winter Sepp trval na tom, že si vymění strany: Teď ty vlevo a já vpravo, kupředu. Ale zase našel houby jenom táta a Winter Sepp nic. Sušené hřiby, brusinky. V Prachaticích (Prachatitz) se konal brusinkový trh (eine Preisselbeerbörse). Jednoho dne se Kašperské Hory rozsvítily. Bylo položeno vedení, kabely, postaveny sloupy. Byla tu otevřena první česká plovárna (das erste Schwimmbad Böhmens). Jednoho dne zemřela Marie, sestra mého otce, krátce nato jeho matka. Říkala mému otci "kocour" ("Kater"). Jednoho dne ukončil můj tatínek školu. Rád by studoval dál, ale rodina neměla dost peněz. Pracoval tedy u zdravotní pojišťovny v Prachaticích a pokoušel se o dálkové studium. Ale profesoři chtěli slyšet jen to, co sami říkali v přednáškách. Otec mého otce se po smrti své manželky znovu oženil., vzal si ženu, která neuměla vařit houbovou omáčku. Od té doby nechtěl můj tatínek navštívit svůj rodný dům. Jeho bratr Hans pak také zemřel (umrzl opilý na silnici). O víkendech můj tatínek cestoval. Brzy si koupil své první auto. A poprvé se oženil, s Češkou, s níž se mu narodila první dcera Eva. Důvodem k rozvodu byla kapavka, kterou můj tatínek dostal. Myslel si, že ji dostal od své ženy. Jeho žena si myslela, že ji dostal od jiné. Oba popírali až do své smrti jakoukoliv nevěru. No jo. Můj tatínek se po rozvodu odstěhoval do Lince, kde začal pracoval v továrně Hermann-Göring-Werke. Jeho rozvedená žena zůstala se společnou dcerou v Prachaticích. Výživné pro ně dal pendlerovi, kterému za to ještě zaplatil. První žena však tvrdila, že žádné peníze od mého otce nedostala. Jednoho dne se hranice zavřely a místo jeho dětství a mládí zmizelo za nimi. Rodný dům. Zřícenina nad Kašperskými Horami a nad Vimperkem. Pastvina. Dláždění. Kostel. Reálka. A také žena a dítě, dluh a trest. Mezi západem a východem už nikdo nependloval.
Můj tatínek neviděl svou vlast čtyřicet pět let. Když se hranice po čtyřiceti pěti letech znovu otevřela, pozvala ho moje nevlastní sestra jednou do Čech. Ale pro něj bylo už pozdě. Bylo mu už hodně přes osmdesát, aniž by o tom věděl, měl první příznaky Alzheimera. Moje nevlastní sestra říká, že se díval z auta téměř bez účasti, Nevím, jestli znovu poznal její matku. Češtinu zřejmě úplně zapomněl. Když mluvil, zněly z jeho úst hlásky ne nepodobné češtině, nikdo ale nerozuměl jejich významu.
Po návratu z Čech řekl, že se mu tam nijak zvlášť nelíbilo. Grünau v Almtalu, kde měli moji rodiče letní dům, se mu prý líbí daleko víc. Přitom loupal malým stříbrným nožíkem jablko, rozkrojil ho na osm dílků a hltal jeden kousek za druhým, strkal si je do pravého koutku jako veverka.
Byl to můj táta? Doklady pro to žádné nemám. Je mrtvý. Možná, že nikdy nežil. Ale proti tomu svědčí mé vzpomínky. Kráva na provaze. Krajáč mléka, plný po okraj. Zahradní hadice, prší z ní. Lazebník sevillský. Figarova svatba. Reálka. Kde by tu mohla být reálka? Tady na náměstí, nebo dole u kostela? Možná, že reálka nebyla v Kašperských Horách, ale ve Vimperku, kde jsme přenocovali, ty a já.
A ty jsi a já nemusím přemýšlet o tom, jestli je všechno jen šálení smyslů. Nebo? Jsi skutečný? Kdo jsi? Jsem? Byl můj tatínek skutečně kdysi děckem, které vyrostlo na Šumavě (im Böhmerwald), hledalo houby v těchhle hlubokých a vysokých lesích? Miluj se se mnou ve Winterbergu, až se setmí, abych věděla, že jsme.

Žensky citlivý překlad Lenky Houskové přebírám ze sborníku "Střídavě jasno - povídky rakouských a jihočeských spisovatelů" (2003) celý beze změny, jen tam, kde jde o výslovnou chybu ("Ahnenpass", což je doklad o árijském původu, překladatelka mylně tlumočí jako "dědovu občanku"!) či kde text výslovně odkazuje na nějaký německý originál, uvádím v závorce i německou podobu výrazu či pasáže. "Kasperske Hory", odkud údajně pochází "lazebníkův", tj. holičův syn, její otec, jsou ovšem v ukázce psány, alespoň při prvé zmínce o nich takto česky. Pokud ovšem nahlédneme do katalogu někdejších německých šumavských podniků a živností, jak jej pod titulem "Advokat und Zuckerbäcker" vydal roku 2005 Reinhold Fink (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), jsou tam pod záhlavím "Friseure" při místním určení "Bergreichenstein" opravdu hned dvě položky, odkazující k příjmení Schreiner, totiž "Schreiner, Wenzel" a "Schreiner's Witwe". Margit Schreinerová, dnes renomovaná rakouská spisovatelka, se už narodila 22. prosince roku 1953 v Linci (v moderní nové budově linecké Stadtbibliothek zdobí prý interiér budovy s věží zvanou "Wissensturm" citace jejího textu "15 způsobů, jak správně používat knihovny" /"Fünfzehn Arten der Kunst, Büchereien zu benutzen"/, který přednesla na mezinárodním kongresu BVÖ /Büchereiverband Österreichs/ v roce 2006). V rodném městě roku 1971 i maturovala, studovala pak germanistiku a psychologii na univerzitě v Salcburku (Universität Salzburg) a v letech 1977-1980 žila v japonském Tokiu, kde pracovala na své disertační práci na téma "kategorie krásy ve Faustovské literatuře". Studium však přerušila a působila od roku 1981 jako sekretářka na salcburské univerzitě. Dva roky nato je už i propříště volnou spisovatelkou v Salcburku, v Paříži, v Berlíně, v italském Olevano-Romano a od roku 2000 opět v rodném Linci. Je laureátkou mnoha literárních ocenění a stipendií, tak po řadě lze zmínit v roce 1986 Cenu Theodora Körnera, 1990 rakouské státní stipendium, 1994 stipendium Německého literárního fondu, 2000 Cenu Bena Wittera, 2004 Kulturní cenu spolkové země Horní Rakousko, 2006 Cenu města Lince za zásluhy o umění, 2008 Cenu za beletrii Lineckého knižního veletrhu a v roce 2009 Rakouskou cenu za zásluhy o literaturu. Roku 1991 se jí narodila dcera Oktavia. Z jejího autorského čtení 25. července v brněnském divadle Husa na provázku existuje i videozáznam. To jen abychom věděli, že opravdu reálně existuje.

- - - - -
* Linec (A) / Kašperské Hory / Vimperk / Prachatice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam z jejího veřejného čtení v Hall in Tirol v září 2008
Záhlaví jejího textu o 15 druzích umění, jak používat knihovnu
Wissensturm, tj. Věž vědění v Linci, na dvou působivých záběrechWissensturm, tj. Věž vědění v Linci, na dvou působivých záběrech
Ilustrace Zdeňka Ptáka k jejímu textu v antologii Střídavě jasno (2003)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist