logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LUDWIG SCHÖNBAUER

Poslední roky německého města Krumlova


Když pod vlivem událostí v sousedním Německu došlo i v Sudetech ke sjednocení a sloučení německých politických stran, nezůstalo to přirozeně bez odezvy i v našem domovském městě Krumlově (v originále "in unserer Heimatstadt Krummau" - pozn. překl.). Tak v květnu 1938 při posledních volbách v ČSR i v Krumlově (oficiální název města zněl tehdy ovšem ještě "Český Krumlov", německy "Böhmisch Krumau" /s jedním "m"/ - pozn. překl.) vystoupil proti českým stranám poprvé co možno semknutý německý blok, neboť vedle jednotné kandidátky Sudetoněmecké strany (v originále "neben der Einheitslisteder Sudetendeutschen Partei" - pozn. překl.) existovala sice ještě jedna německá kandidátka, totiž ta sociální demokracie (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei /DSAP/ - pozn. překl.), obě kandidátky se však spojily a německé volební vítězství bylo díky tomu roku 1938 opravdu úchvatné (v originále "waren aber gekoppelt und führten zu dem überwältigendem deutschen Wahlsieg 1938" - k tomu lze uvést skutečná čísla: SdP získala 3703 hlasů, DSAP 142, český blok bez KSČ /ta získala 277 hlasů/ celkem 1206 hlasů, blíže k volbám toho roku viz Wikipedia - pozn. překl.). Během ustavujícího zasedání jsem byl zvolen starostou (předchůdcem Schönbauerovým, který ještě roku 1937 vítal v Českém Krumlově prezidenta Beneše, byl Mathias Chýna /tak ho alespoň píše ve své vzpomínkové knize "Slyším mlýnský kámen, jak se otáčí" z roku 2013 Josef Jakeš/ - pozn. překl.) a náš kamarád Guido Knapp mým zástupcem. Úřad jsem ovšem mohl nastoupit teprve v létě 1938. poněvadž na souhlas české (rozuměj československé - pozn. překl.) vlády se muselo čekat (také akt demokracie).
Mezitím se ale boj sudetských Němců - nejprve o samosprávu a posléze o sebeurčení - natolik vystupňoval, že se zahraničí obávalo mezinárodního konfliktu a ohrožení. To se také stalo důvodem mise anglického lorda Runcimana, která měla zjistit, zda a nakolik jsou správná sudetoněmecká tvrzení a tím i požadavky z nich vyvozené, že domov sudetských Němců je uzavřeným německým jazykovým a sídelním územím a že byli proti své vůli donuceni stát se součástí cizího státního útvaru, kde byli oloupeni o svá jazyková a národnostní práva, pročež o ně musejí bojovat. Pro nás nečekaně bylo 20. srpna 1938 ohlášeno, že jeden tajemník ze štábu lorda Runcimana konferuje na krumlovském (rozuměj tehdy ještě českokrumlovském - pozn. překl.) zámku s českými stranami. Zařídit to měla česká větev knížat Schwarzenbergů (v originále "die tschechische Linie der Fürsten Schwarzenberg" - pozn. překl.). Pan Guido Knapp a já jsme se ihned vydali k zámku a poprosili jsme tajemníka Mr. Peto o rozmluvu, při níž se nám podařilo Mr. Peto informovat o skutečných krumlovských poměrech. Nakonec došlo v Mnichově k řešení sudetoněmeckého problému. I tak ale existovaly problémy, které městu nastaly. Příchozí německé jednotky zastavily 4 kilometry před našimi branami. Vyjeli jsme je okamžitě pozdravit a poprosili velícího majora, aby vstoupili do města. S hrůzou jsme se dověděli, že k tomu nemají nijaký rozkaz; vstoupit naopak nesmějí, poněvadž také Krumlov náleží k území, kde se má nejprve konat lidové hlasování (v originále "auch Krummau zu einer Abstimmungszone gehöre" - pozn. překl.). Nebylo nám tehdy známo, zda při nějakém takovém hlasování nebudou mít třeba právo hlasovat i přirozeně neobsazená česká území. To by bylo pro nás spojeno s nebezpečím, že budeme přehlasováni a zůstaneme tak na území ČSR. Krátce rozhodnuto, jak jsem po jedné poradě stanuli na krumlovském náměstí, vyjádřil pan Dr. Woratschka ochotu zavézt mě do Lince, abych tam u zemské vlády a župního vedení přednesl své starosti. Byli jsme okamžitě přijati. Se zemským hejtmanem Lengauerem (Rudolf Lengauer /1904-1939/ zemřel ani ne rok nato 8. září roku 1939 - pozn. překl.) jsme Dr. Woratschka a já jeli přes Mnichov do Berlína. Na ministerstvu zahraničí jsme byli ohlášeni už z Lince a byli jsme uvedeni do konferenčního sálu, v němž byli ještě rovněž přítomni čeští (rozuměj českoslovenští - pozn. překl.) diplomaté a vojenští důstojníci. Když jsme tam chtěli vylíčit svou situaci, přišel k nám předsedající zasedání a vysvětlil nám, že naše starosti byly mezitím sprovozeny ze světa, že žádné hlasování nebude, ale že jazykové hranice se stanou hranicemi státními a tím nejen snad Krumlov, nýbrž také všechna jiná šumavská města náležejí Německé říši a budou obsazena německým wehrmachtem. Tak byl sice náš problém vyřešen, aniž bychom k tomu nějak přispěli, ale my se hlavně dokázali vrátit do Krumlova tak rychle, že jsme ještě stihli "Einmarsch" (tj. vstup německého vojska - pozn. překl.). Tady nám opět pomohla zemská vláda a župní vedení v Linci. Letěli jsme z Berlína do Mnichova, kde už čekal vůz a dopravil nás v pravý čas do Krumlova, abych tam 8. října 1938 mohl pozdravit vstupující německé oddíly a náš Freikorps.
Tomu ovšem předcházel asi týden trvající stav očekávání (v originále "ein Schwebezustand" - pozn. překl.), v němž jsme byli takříkajíc samostatnou republikou. Nebyli jsme už obsazeni českou (rozuměj československou - pozn. překl.) armádou, ale ani německými oddíly, které musely zastavit v Pečkovském mlýně (v originále "in der Pötschmühle" - pozn. překl.). Spontánně byla zřízena jakási měšťanská domobrana a postaveny barikády, poněvadž české jednotky se chtěly do města vrátit. Tady mezi jinými náš kamarád Tanzer (ve vzpomínkové knize Josefa Jakeše "Slyším mlýnský kámen, jak se otáčí" z roku 2013, k níž napsal doslov "O pravém vlastenectví" i s negativní ovšem pasáží o Schönbauerovi Robert Sak, je psáno ono příjmení "Danzer" - pozn. překl.) s hrdinským nasazením ostřeloval dva tanky, které pronikly k Budějovické bráně (pokusily se s úspěchem vynutit si ostřelováním brány propuštění ve městě zajatých československých vojáků a volný odchod českých občanů, viz Wikipedia i se snímkem střelbou zčásti poškozené památky - pozn. překl.), takže se musely stáhnout a z města zase odjet.
Den 20. října 1938 se pak stal pro naše město Krumlov historickým datem. Jako běžící oheň se rozšířila zvěst, že do Krumlova zavítá Vůdce. Všichni byli na nohou a ze Šumavy sem proudily desetitisíce, aby Vůdci jásaly vstříc (v originále "um dem Führer zuzujubeln" - pozn. překl.). Já měl jako starosta tu čest jménem města Krumlova Vůdce pozdravit a poprosit ho o zápis do čestné knihy města. (List s tím zápisem si svévolně odnesl jeden americký důstojník jako suvenýr).
My všichni jsme přirozeně doufali, že nyní nastává pro naše město uvnitř Německé říše dobaa rozkvětu a trvalého rozvoje, k čemuž jsme už měli připraveny plány a představy. Přišla však bohužel léta války a ta se stala zároveň posledními léty německého města Krumlova. K tomu, abychom je udrželi i nadále německým, jsme nasadili veškeré své síly až do posledního dne; ba chce se mi říci, že ještě přes ten poslední německý den, jak o tom budu ještě referovat. Osud však byl proti nám. Zasloužili jsme si to snad? Kdybych se měl kajícně bít v prsa (v originále "wenn ich mich ehrlich an die Brust schlage" - pozn. překl.), mohu se ctí za sebe i své Krumlovany odpovědět: ne, nezasloužili.
V létě 1940 shledal krumlovský landrát (pokud nebereme v úvahu už v roce 1937 učiněný ústupek z československé strany, kdy namísto Dr. Dlabače se stal českokrumlovským okresním hejtmanem Dr. Knothe i pro rok 1938, byl jím od roku 1939 Otto Pieper /+ 1944/, kterého v letech 1943-1945 nahradil Adolf Dietscher, v roce 1945 Karl Glehn - pozn. překl.), že by město vzhledem ke svému významu pro Šumavu mělo mít placeného starostu na plný úvazek (v originále "als Vorort des Böhmerwaldes einen hauptamtlichen Bürgermeister benötige" - pozn. překl.). Podle našeho názoru to ovšem nebylo nijak nutné proto, že jsme v osobě ředitele našeho úřadu Dr. Wilhelma Diessla měli právníka, jehož zásluhou bylo o vedení města i z hlediska nejpřísnější správní jurisdikce maximálně postaráno. Přesto byl městu předepsán placený starosta na plný úvazek (opakem přívlastku "hauptamtlicher" je "ehrenamtlicher", tj. "čestný" a neplacený: takovým starostou totiž až dosud Schönbauer byl - pozn. překl.). Abych mohl i nadále zůstat starostou, musel bych se vzdát své advokátní profese, což jsem ale odmítl. Ve shodě všech členů obecního zastupitelstva byl nato ustanoven placeným starostou na plný úvazek Guido Knapp a já se stal jeho - nadále "čestným" a tedy neplaceným zástupcem. V roce 1944 se bohužel Guido Knapp těžce roznemohl a nebyl schopen svou funkci nadále vykonávat. Z toho důvodu jsem musel purkmistrovský úřad opětně převzít. Když 8. května 1945 obsadili Krumlov Američané, měl jsem obtížný úkol očekávat je před radnicí. Ti první mě vůbec ignorovali; brzy však přišli důstojníci přímo za městskou správou a já byl požádán objevit se před jedním majorem. Zeptal se mě: "Du Bürgermeister?" Když jsem odpověděl: "Nein", tázal se dál: "Was Du?" "Ich Stellvertreter" (tj. "zástupce" či "náměstek" - pozn. překl.). Zřejmě nějakou chvíli přemýšlel a pak mi řekl: "Du Bürgermeister". To byl asi nejkratší a nejméně formální způsob jmenování purkmistrem.
Tím pro mě však nastalo nejtěžší období v úřadě. Neměl jsem mimo městský úřad nikoho, kdo by mi mohl pomoci vyplnit stále přese mě dorážející přání Američanů, ačkoli jsem za to ručil svou hlavou (v originále "mit meinem Kopf zu haften habe" - pozn. překl.). A tu mi pomohl nějaký dobrotivý osud. V proudu uprchlíků z Jugoslávie přišla jednoho večera na úřad mladá žena a oslovila majora plynnou angličtinou. Nerozuměl jsem z jejích slov ničemu, ale náhle se pan major (v městské kronice, psané předsedou Místní správní komise Františkem Švambergem /*3. října 1913 v Domoradicích - †28. září 1986 Český Krumlov/, který se do Českého Krumlova vrátil rovnou z koncentračního tábora v Terezíně /stačil mezitím podle vlastní vzpomínky ve sborníku Český Krumlov 1918-1968 vyplnit přihlášku do KSČ, podle údaje jeho syna Martina Švamberga však legitimaci po srpnu 1968 vrátil/, v jednom ze svých projevů v témže svazku z let 1945-1946 hovoří 28. října 1945 o "svobodné socialistické republice Československé" /s. 96/, je uveden příjmením Dorothy a popsán jako "velký blonďák, krátkozrace mžourající za silnými brýlemi, nažehlený, široce rozkročený na židli" - pozn. překl.) obrátil ke mně a nařídil tu ženu přijmout jako tlumočnici do služeb města. Byla to Tamara Budarina (František Švamberg v kronice vzpomíná "tajemnici Američanovu, Tamaru Borodinu, dámu exotického zjevu a záhadné minulosti, původem Ukrajinku, z které se později vyklubala mezinárodní vyzvědačka" - pozn. překl.), dcera carského plukovníka, uprchlá v roce 1917 se svými rodiči z Ruska do Jugoslávie. Se svou matkou a sestrou, která se během války provdala za německého důstojníka, prchala nyní znovu, aby se nedostala do rukou Rusů (na webových stránkách Ancestry.co.uk nacházíme jména Anna Budarina a Tamara Budarina v seznamu uprchlíků, kteří byli lodí přepraveni na jaře roku 1949 z italské Neapole jako imigranti do daleké Austrálie - pozn. překl.). Mluvila perfektně rusky, anglicky a německy a bála se stejně jako my nějaké české okupace (v originále "vor einer tschechischer Besezung" - pozn. překl.). Tamara se stala v mnoha případech naší pomocnicí, což tu v rámci tohoto textu ani nemohu vypočítat. Hned téhož večera, když jsme spolu opouštěli radnici, mi řekla, kdo je a navrhla mi upřímně spolupráci, což jsem rád přijal a což se následně i dobře a šťastně vyvíjelo. S pomocí Tamary, které Američané důvěřovali, poněvadž byla Ruska - bylo možné dosáhnout toho, že mi byla pro město povolen pomocný policejní oddíl, který se legitimoval bílými páskami na rukávech a umožnil provádět vyklizovací práce v lesích a po lukách. Spontánně se mi dali k dispozici kamarádi jako bratři Purirscherovi, Matitschek, Nemetschek a ještě jiní, kteří se starali i o to, aby ve městě panoval klid, takže Američané neměli nijaký důvod k eventuálnímu zákroku.
V našem úsilí dokázat Američanům, že je Krumlov německým městem a mohl by jím i zůstat, jsme nalezli pochopení u dvou městských místních velitelů. V prvním čase u nadporučíka McIntoshe; pak i u jeho nástupce kapitána Dohertyho (na s. 244 zmíněné Jakešovy knihy se píše, že nijak jen komunistický českokrumlovský národní výbor vyslal deputaci do Prahy za "bratrem maršálem Koněvem", který je ovšem vůbec nepřijal, se žádostí psanou azbukou, aby osvobodil Krumlov od Američanů - to připomíná žádost šumavských Němců, publikovanou samostatně i na webových stranách Kohoutího kříže, prezidentovi USA, aby se stali dalším ze států Unie! - pozn. překl.). Očitý důkaz o tom jsme mohli podat v den amerického státního svátku (4. července 1945 - pozn. překl.), kdy se krumlovské domy, s padákovým hedvábím k tomu vyřazeným a obarveným na americké vlajky, téměř topil v záplavě hvězd a pruhů, v níž se několik málo československých takřka ztrácelo (v originále "die wenigen tschechischen Fahnen zum Verschwinden brachten" - pozn. překl.).
Zároveň s našimi místními snahami dokázat, že by Krumlov chtěl zůstat německým městem, odeslali také archivář Rudolf Grohmann (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a tajemník Adolf Grübl, oba zdávna osvědčení, přes své mezinárodní známosti petici s prosbou o zprostředkování Svatému stolci. Jak jsme ovšem přece všichni věděli, bylo to veskrze marné. V té době bylo vítěznými mocnostmi o našem osudu už rozhodnuto. Tak i hned v červenci 1945 československá vláda u amerického vrchního velení prosadila, že Američané jimi vykonávanou civilní správu musejí předat československým orgánům moci. Kapitán Doherty si mě dal prostřednictvím slečny Tamary pozvat k sobě a oznámil mi, že mě musí jako starostu odvolat. Američané mohou jako okupační moc setrvat, ale on musí dosadit českého starostu. To se i stalo následujícího dne. Německé město Krumlov získalo v osobě pana Švamberga prvého českého starostu, čímž byla pohřbena všechna naše naděje. Krátce nato byla také vojenská a policejní moc předána Američany Čechům, kteří hned začali s masovým zatýkáním a pak s vysídlováním německého obyvatelstva města. Pro naše město Krumlov to znamenalo konec, že nad něj strašlivější si nebylo lze vymyslet.


Unsere Heimat - Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald (1992), s. 527-529

Krumlov pod hvězdnatou vlajkou


Jednoho z posledních dnů před zhroucením (rozuměj zhroucením "Třetí říše" - pozn. překl.) roku 1945 přišla na městský úřad jedna nalíčená a nazdobená paní (v originále "eine aufgedonnerte Frau" - pozn. překl.) a žádala starostu o naléhavý rozhovor ve "vojensky důležité" záležitosti. Představila se jako "Madame von Lee" a měla být uměleckou vedoucí jakéhosi frontového divadla, které mělo v Krumlově konat několik inscenací. Vyjasnil jsem jí, že k tomu není ani vhodná doba, ani vhodné prostory, které by mělo k dispozici město, přeplněné právě proudy uprchlíků. Poněvadž jsem na další jednání s ní nijaký nadbytečný čas, uraženě se stáhla. Tenkrát jsem netušil, že ji mám znovu spatřit za zcela jiných okolností; a že by nám její druhá návštěva mohla dokonce přijít vhod.
Bylo krátce před americkým státním svátkem, v době, kdy jsme se už pár týdnů usilovali přesvědčit americké důstojníky o tom, že Krumlov je městem německým a mělo by jim i zůstat. Nepříznivou byla v tom ohledu okolnost, že veřejné budovy a až dosud výrazná menšina domů v českých soukromých rukou vyvěsily československé vlajky (v originále "tschechische Fahnen" - pozn. překl.), proti čemuž jsme přirozeně nijakou německou vlajkou postavit nemohli. Tu mi bylo hlášeno, že paní von Lee by se mnou ráda mluvila. Byl jsem překvapen, že je dosud v Krumlově a bylo mi z její strany objasněno, že učinila obrat o 180 stupňů a měla převzít do osobní péče jednoho amerického plukovníka (v originále "und die persönliche Betreuung eines amerikanischen Oberst übernommen habe" - pozn. překl.). Věděla odtud, že Američané by rádi viděli, kdyby byly o jejich státním svátku vyvěšeny americké vlajky; a že by k tomu účelu mohly být uvolněny hromady padákového hedvábí, které leží skladem v knížecím pivovaře (dnešní areál pivovaru Eggenberg - pozn. překl.). To bylo pro nás pokynem osudu. Ve všem spěchu a za pomoci všech ochotných rukou byly narychlo improvizovaně napodobeny americké vlajky a na státní svátek (rozuměj Den nezávislosti USA 4. července - pozn. překl.) zaplavily hvězdy a pruhy město a daly zmizet těm několika málo vlajkám československým.
S pýchou pozorovali a fotografovali Američané pro svou dokumentaci, v níž jsme stále ještě skládali naději, že Amerika přece jen nahlédne, že tu jde o německé území, o které by se mohla zasadit.
Ačkoli to nyní v našem městě přítomní okupanti nahlédli, nemohli "nahoře" ničeho dosáhnout. Ba došlo nějaký čas nato k tomu, že jejich jednotky byly pro "laskavost k nacistům" (v originále "wegen Nazifreundlichkeit" - pozn. překl.) odvolány (26. americká pěší divize /Yankee Division/ odchází a přichází 94. pěší divize (film Bitva v Ardenách /Everyman's War/ z roku 2009 má být poctu právě jí - pozn. překl.).
Tak bohužel skončil i tento pokus odvrátit náš vyhnanecký osud (v originále "unser Schicksal der Vertreibung" - pozn. překl.).


Unsere Heimat - Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald (1992), s. 530

Neobyčejně cenné a autentické svědectví někoho, kdo byl věru "při tom", koho doba vynesla na výsluní "moci" a také neodvolatelně smetla. Je namístě Schönbauerova otázka: "Ob wir verdient haben?", tj. "Zasloužili jsme si to snad?" - záporná odpověď, kterou si na ni sám dal, ovšem zhola nic neřeší. Ba zdá se naopak, že odpověď se spíš skrývá právě ve výpovědi celého předchozího vzpomínkového textu. Už sama kvalifikace krumlovského advokáta, doktora práv Ludwiga Schönbauera vylučuje, že by si snad neměl být vědom důsledků aktivit německého národního socialismu z hlediska čistě právního. "Německý" Krumlov, jakým ho chtěl jeho poslední německý starosta mít a za jehož trvalý německý statut neváhal v říjnu 1938 při vstupu wehrmachtu děkovat Vůdci Adolfu Hitlerovi, byl za války městem, z něhož odešel do koncentračního tábora jako vězeň třeba Petr Eben (větší část Čechů a Židů dokázala Krumlov opustit už během pomnichovského záboru a před ním), jako bestiální likvidátoři "továren na smrt" třeba Franz Suchomel či Franz Wolf (všichni tři jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže), abychom dali alespoň něco na váhu proti vyhnání krumlovských Němců po válce. Schönbauer sám byl synem majitele a vnukem zakladatele krumlovské továrny na pozlacování rámů a později i na jejich výrobu. Tradici, v níž pokračuje firma Lira (od "lišty-rámy", z jejich "odpadu" jsem si pořídil v letech normalizace dodnes stojící dřevěný plot k předzahrádce "rekreační" chalupy v Záluží u Zlaté Koruny), založil Ludwig Schönbauer "starší" v roce 1860 svou pozlacovačskou dílnou na Latráně, později samostatným objektem na okraji města od roku 1881. Když se Ludwig Schönbauer 16. března 1901 na českokrumlovském Latráně čp. 81 narodil a ještě téhož dne byl jménem Ludwig Moriz Schönbauer u sv. Víta zdejším infulovaným prelátem Johannem Grillem i pokřtěn, byla mu už kmotřenkou Maria Tschunková, "Fabrikantsehegattin in Dumrowitz Nr. 11", tj. žena továrníka v Domoradicích, kde zmíněná Lira dodnes působí. Ludwigův otec Moriz Schönbauer (na archu sčítání lidu z roku 1900 příjmení psáno "Schönbaur", v označení firmy "Schönbauer", *22. června 1867 v Českém Krumlově) byl synem Ludwiga Schönbauera "staršího" (na archu sčítání lidu z roku 1900 příjmení psáno "Schönbaur", v označení firmy "Schönbauer", * ve Volarech /Wallern/ 18. srpna 1835) a Caecilie, roz. Pinskerové z Českého Krumlova, Budějovické předměstí (Budweiser Vorstadt) čp. 30, chlapcova matka Anna byla dcerou městského úředníka Philippa Gregory z Českého Krumlova, Dlouhá ulice (Lange Gasse) čp. 89 a Barbary, roz. Jandové z Českého Krumlova, Široká ulice (Breite Gasse) čp. 80. Nekrolog z krajanského měsíčníku nám pak o osudech posledního německého starosty Krumlova poví víc.

Zemřel poslední německý starosta města Krumlov

Erwin Hempel


Dne 30. prosince minulého roku (rozuměj roku 1992 - pozn. překl.) opustil JUDr. (v originále "Dr.jur." - pozn. překl.) Ludwig Schönbauer náš svět. Byl nejprve v letech 1938-1940 a pak v nejtěžší době během zhroucení (rozuměj zániku nacistického režimu v roce 1945 - pozn. překl.) a americké okupace krumlovským starostou. To, co tehdy pro své spoluobčany vykonal, prozrazuje velice působivě množství různých, leckdy i z jeho pera pocházejících textů v právě vyšlé a nadmíru obsažné pamětní domovské knize města Krumlov (v originále "Heimatbuch von Krummau", rozuměj titul "Unsere Heimat - Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald z roku 1992, odkud jsou přeloženy naše textové ukázky - pozn. řekl.), poněvadž byly zaznamenány už před řadou let jako historické svědectví.
Rozpolcen mezi požadavky zprvu nijak přátelské americké okupační správy města a na druhé straně starostí o Krumlov vzhledem k žízni po pomstě a odplatě ze strany robustně nastupujících českých držitelů moci musel tehdy klást na své spoluobčany nároky, které nikoli ojediněle narážely na nepochopení. Posléze dosáhl přece jen jakési, byť i krátkodobé harmonie mezi okupanty a městem, když krumlovské domy tonuly na americký Den nezávislosti (v originále "zu einem amerikanischen Feiertag" - pozn. překl.) v moři hvězdnatých vlajek. Navzdory důtklivým domluvám svých přátel, aby co nejdříve opustil město rostoucí měrou upadající do českých rukou s ohledem na četná zatčení a v Budějovicích dokonce i vykonávané rozsudky smrti, dokázal se teprve v červenci, kdy se už rozeběhly první deportace, uniknout těsně pochopům do Rakouska.
Nejprve se dal zaměstnat, nouzově se svou rodinou ubytován v Linci, jako pomocná síla u jednoho pekaře, brzy si však zjednal své kvalifikaci odpovídající místo v jedné advokátní kanceláři v Eferdingu, než se během let dopracoval ke své advokátní praxi v kanceláři vlastní. Stáří trávil se svou před několika roky zesnulou ženou, roz. Kerschbaumovou, v rodině jejich dcery v Maria Enzersdorf u Vídně, kde nyní leží pochován (podle parte, otištěného v krajanském listu Sudetenpost, zemřel ovšem ve městě Salzburg - pozn. překl.).
"Schönbauer Lulei", jak byl v Krumlově všeobecně zván, patřil už od svého mládí k obrazu města. Poněvadž byl vzhledem ke svým sportovním, společenským a až nadměrným spolkařením nabytým úkolům vystaven trvalému stresu a alma mater Pragensis už byla opravdu daleko za ním, náležel posléze k "omšelým" hlavám mezi studenty města. Po promoci nastoupil do advokátní kanceláře Dr. Ludwiga Prokopa a stal se brzy vyhledávanou právní asistencí. Rostoucí starost o uchování krumlovského němectví ho však brzy zavedlo na jiné cesty, za což mu od starých Krumlovanů ještě dnes náleží dík.


Hoam!, 1993, s. 179-180


- - - - -
* Český Krumlov / † Salzburg (A) / † † Maria Enzersdorf (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na dvou snímcích z českokrumlovského fotoateliéru Seidel, starší je datován 23. července 1920,
    u druhého je datum chybné, ale zřejmě pochází z let čtyřicátýchNa dvou snímcích z českokrumlovského fotoateliéru Seidel, starší je datován 23. července 1920,
    u druhého je datum chybné, ale zřejmě pochází z let čtyřicátých
Je to zřejmě on na tomto snímku ani ne ročního chlapce, datovaném u Seidelů
    dnem 28. září 1902 a psaném na objednávku jménem "Moritz Schönbaur"
Ludwig Schönbauer "starší" na snímku z fotoateliéru Seidel, datovaném 15. prosince 1904
Rodina továrníka Morize Schönbauera na snímku fotoateliéru Seidel s datem 20. ledna 1916
Záznam o jeho narození v českokrumlovské křestní matrice

zobrazit všechny přílohy

TOPlist