logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LEO ADALBERT SCHNEEDORFER

Pětilistá růže před obrazem mariánským


Ano, my všichni, mí posluchači v Kristu (v originále užívána i zkratka "a.i.Ch.v.Z.", tj. "alle in Christo verehrte Zuhörer" či "Ch.Z.", tj. "christliche Zuhörer" a odtud i v tomto překladu nadále jen zkratka "p. v K."! - pozn. překl.), zamýšlíme dnes celé své budoucí bytí a život (mnohý z nás myslí asi také na své nemocné a trpící doma) posíleni a odhodláni vložit do rukou naší dobrotivé Nebeské Matky, jejíž Obětování nás dnes tak uchvátilo (svátek Obětování Panny Marie, tedy svatého tříletého dítěte Marie v chrámu, kde měla se svolením rodičů v budoucnu prát kněžská roucha potřísněná krví obětovaných zvířat, den slavený už od dob apoštolských, připomenutý dokonce v súře Imram, verš 31n., také v muslimském koránu a v kalendáři připadající na 21. listopad, je tu předmětem kázání v chrámě téhož zasvěcení - pozn. překl.). Abychom to však učinili způsobem důstojným Neposkvrněné Přesvaté Panny, chci závěrem svého kázání uvést půvabnou črtu, která se nám písemně dochovala z časů třicetileté války jako opravdu krásná a milá upomínka na jednu počestnou rodinu, žijící tehdy v našem městě Budějovice. - V nuzném domku nedaleko našeho mariánského chrámu žila matka s dětmi, opatrující jako velké bohatství obraz Madony Budějovické, pořízený coby kopie zdejšího zázračného chrámového obrazu. Před tento mariánský obraz byla přinášena pětilistá růže (rosa pentaphylla), jíž chtěla ta chudá rodina podobu Nejsvětější Matky ještě více zkrášlit a zdobit. Je to jistě dojemný a nevinný způsob, jak Ji uctívat, věhlasný P. Jiří Plachý (v originále "Georg Plachý" i s tou čárkou nad ypsilon! - pozn. překl.) však zaznamenal i význam oněch pěti růžových listů, jak je matka s pohnutím vysvětlovala svým dětem, zejména synkovi, s nímž se tenkrát právě loučila. Podle Plachého jde o připomenutí 5 hlavních ctností Mariiných, totiž víry, čistoty, pracovitosti, trpělivosti, svaté lásky k Bohu a k lidem; a tak jako jedna lodyha květu drží těch pět listů pohromadě, tak jedna jediná silná ctnost, jíž je křesťanská vytrvalost, seskupuje ctnosti ostatní, aby žádný z nich neopadal. A tuto pětilistou růži chceme dnes my, p. v K.!, když už zapustila v našich srdcích hluboké kořeny, znovu zalít; kdyby měl jeden či druhý její list počít uvadat, chceme dnes ke kořeni přihrnout čerstvou, osvěžující zeminu. Ano, p. v K.!


  1. Víra: To, že Bůh připouští lidskou svobodu a zlovůli a poskytuje jim hrací prostor, je často lidem něčím těžko pochopitelným; život je truchlivé tajemství, jež dokáže zjasnit právě jen víra.
  2. Čistota: Kde nevinnost věnce vije, číhá i zlosyn. Proto nes sebou stále ochranné zbraně: pokoru, modlitbu, bdělost a velkomyslné odhodlání.
  3. Pracovitost: Pot práce na rukou nese v sobě důstojnost vyšší nad nekrásnější prsten na nich, posázený třpytnými drahokamy; to nejdražší koření široko daleko je bezpochyby právě pracovitost.
  4. Trpělivost:
    Legt der liebe Gott ein Kreuz dir auf, so trage
    Die Bürde mit Geduld und denke stets dabei,
    Dass jedes Leiden hier, ja selbst die kleinste Plage
    Zu unserem Besten nur von Gott bestimmet sei.
    Vloží-li Bůh na tebe kříž, pak břímě nes
    to s trpělivostí, jež tobě určeno,
    každičkou bolest ber vždy jen jako dar od nebes,
    co z nejlepších ti Bůh tu svěřil odměnou
  5. Svatá láska k Bohu a k lidem:
    Was ich sehe, ruft mir zu:
    Gott, wie liebevoll bist Du!
    Deine Liebe bet' ich an,
    Du hast ja alles wolgetan.
    Liebe ist 's, die alle Morgen
    Anfängt auch für dich zu sorgen.
    Liebe tilget deine Sünden
    Liebe lässt dich Gnade finden,
    Liebe ist es, die im Sterben
    Dich errettet vom Verderben.
    Vše volá, co zřím dnes i dřív:
    Bože, jak jsi k nám milostiv!
    Vzývám lásku Tvou vždy zas,
    všechno dobro činí v nás.
    Jeho láska přímočará
    od jitra se o tě stará.
    Nenechá tě ve tvých hříších,
    každou vinu láskou tiší,
    Láska je to, když smrt mrazí,
    uchrání tě zhouby, zkázy.

    Tu lásku byl měl nést celým svým pozemským životem. A konečně za

  6. mohutná lodyha vytrvalosti:
    Ueb' Gutes jeden Augenblick,
    Geht 's nicht voran, so geht 's zurück.
    Beharrlichkeit in schweren Dingen
    Wird uns am End' zum Ziele bringen.
    Čiň dobro v každé z žití chvil,
    jdi vpřed, než by ses zastavil.
    Vytrvalost i v těžké chvíli
    nakonec dovede nás k cíli.

Co teď, p. v K., co teď povíte k té pětilisté růži? Není krásná a líbezná, není to perla, která by dokázala zkrášlit netoliko chudou chaloupku, nýbrž i ten nejokázalejší trůn, hodna nesmrtelné chvály, růže nádheryplná, plná jasu a půvabu? A tuto růži předávám právě dnes jednomu každému z vás s nejsrdečnější prosbou, kéž byste ji opravdu radostně přijali, pečlivě zalévali a pečovali o ni tak, aby neuvadla. Tady bych jen ještě rád připojil slova, která řekla ona matka synáčkovi, když mu dala mateřské požehnání a polibek na rozloučenou a on se vydal na cestu přes Krumlov: "Nezapomeň nikdy na ten obrázek Matky Boží, mysli často na tu pětilistou růži; stůj pevně ve ctnosti, přimkni se těsně k tomu jedinému bohatství, které chudý máš; a přijde jednou hodina - zlá hodina - a pak vezmi tu růži a přitiskni ji vroucně na svou hruď: zachrání tě před pádem do hrozivé propasti hanby."

Jakoby v té maminčině řeči k synovi kazatel hovořil snad o zkušenosti vlastní v závěru homilie na den Obětování Panny Marie v klášterním kostele budějovickém, kolem kterého celé město vlastně vzniklo a z jehož tradice po staletí žilo. Ožívá tu tradice barokních kázání (citován je dokonce jezuita Jiří Plachý-Ferus /1585-1659/, rodák z Horšovského Týna a věhlasný obránce Prahy proti Švédům, autor více než 50 knih v češtině, němčině i latině, mj. i spisu o bavorském poutním místě Neukirchen beim Heiligen Blut takřka při šumavské hranici a s hlubokým vztahem k Čechám - o Plachého oblibě svědčí třeba skutečnost, že Leoš Janáček jej ještě roku 1905 chtěl učinit vedle praotce Čecha, sv. Václava a jiných hrdinou opery, kde měli za zvuků Pochodu Radeckého kráčet z nitra hory zachránit národ) ve slovech řádového kněze, vyšebrodského cisterciáka, význačného a plodného teologa a znalce biblických textů, rodáka z nedalekých Horních Chrášťan (Ober-Groschum) za horou Vysoká Běta (Hohe Liesl) při jednom z cípů někdejšího německého jazykového ostrova budějovického (Budweiser Sprachinsel, říkalo se mu také však strýčický, tj. Stritschitzer Sprachinsel), tam za horou ovšem už v politickém okrese Prachatice (Prachatitz). Narodil se tu 20. dubna 1839, ve 22 letech vstoupil do kláštera ve Vyšším Brodě (Hohenfurth), teologii studoval však daleko odtud na univerzitě v tyrolském Innsbrucku, než byl 1865 vysvěcen na kněze. Začínal jako kaplan v zaniklém dnes Rychnůvku (Deutsch Reichenau bei Friedberg) a v Dobré Vodě (Brünnl) u Nových Hradů (Gratzen). Roku 1870 se stal spirituálem vyšebrodských řádových kleriků v Budějovicích (Budweis), tři roky nato byl na pražské univerzitě promován na doktora teologie a podnikl několik studijních cest po Německu. V roce 1876 působil už opět v Budějovicích jako profesor semitských jazyků a starozákonního biblického studia na zdejším biskupském učilišti, 1883-1910 posléze na německé univerzitě v Praze jako profesor novozákonního studia a výkladu bible. Jeho biblická kompendia se stala uznávanými učebnicemi, on sám členem učených společností, mj. Německo-orientální společnosti (Deutsch-morgenländische Gesellschaft) v Halle a Lipsku (Leipzig) a nositelem vysokých vyznamenání monarchie jako byl Řád Františka Josefa či Řád železné koruny. Tou pětilistou růží, o níž řekl ještě v kázání, z něhož pochází textová ukázka, že by ji chtěl mít na své rakvi - stačil jako muž spravedlivý zemřít na počátku prvé světové války 23. září 1914 ve Vyšším Brodě a je tam v klášteře i pohřben -, tou růží mariánskou jeho příběh začíná i končí.

- - - - -
* Horní Chrášťany / Rychnůvek / Dobrá Voda u Nových Hradů / České Budějovice/ † † † Vyšší Brod

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Podobenka z mladších let
Titulní list (1885) jedné z jeho prací
Obálka (1871) kázání, z něhož pochází náš textový úryvek
Titulní list (1895) slavnostního projevu
 ke kněžskému jubileu Zeno Hoyera
Narodil se podle záznamu v křestní matrice jako Vojtěch Schneedorfer (připsáno je i přijetí řádového jména Leo v roce 1865) v "Hořejších Chrášťanech" čp. 21 "panství Netollickýho" sedláku Matěji Schneedorferovi a jeho ženě Kateřině, roz. Reitingerové z Chvalovic (Kollowitz), babička z matčiny strany pocházela z Dobšic (psaly se jako majetek kláštera i "Dobšice na Vyšším Brodě", ačkoli leží pod Vysokou Bětou blízko Záboří ne tak daleko Českých Budějovic a píší se dnes Dobčice) na panství Hohenfurth (Vyšší Brod)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist