logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF SCHMIDT

Gsenget


Po cestě, která je v Národním parku Bavorský les označována "Böhmweg", přicházíme po překročení potoka Marchbach (jméno znamená vlastně "hraniční" potok - pozn. překl.) k zaniklé vsi Gsenget, po níž dnes zbyla jen pustá pláň, zarostlá horskou travou. Lidé, kteří tu sídlili na jižním úbočí Ždánidel (Steindlberg) v 1000 m nadmořské výšky, byli roku 1946 násilně vysídleni a jejich domy několik let nato srovnány se zemí.
Místní jméno vypovídá o tom, že tu byl vzat na pomoc oheň a původní les byl vypálen (tj. "gesenget" - pozn. překl.), aby byla získána půda k obdělání. Nešlo tu o nijakou dřevorubeckou, nýbrž rolnickou osadu, která vzešla, jak se německy říkalo, "aus wilder Wurzel" (tj. "z divokého kořene" - pozn. překl.). Gsenget vznikl takto roku 1772 na panství hraběte Josefa Kinského. Prvním osídlencem byl údajně Johanngeorg Frisch, který se s pěti jinými ujal díla klučení lesní končiny. "S milostivým svolením vrchnostenské hospodářské správy z 27. října 1772 smí tu být vystavěna jedna chalupa (i v německém originále stojí psáno 'eine Chaluppe'! - pozn. překl.) a dům s pozemky pak ponechán k užívání po pom po sobě následujících let". Od 1. ledna 1782 počínaje musel pak Frisch ročně platit 10 zlatých nájmu. Kupní cena obnášela 50 zlatých, dlužný zbytek podléhal dvouprocentnímu úroku. Na svatého Jiří (24. dubna) a na svatého Havla (16. října) bylo pokaždé třeba zapravit dlužné a dědičné úroky "do vrchnostenské renty" (v originále "in die hochobrigkeitlichen Renten"). V kupní smlouvě, pořízené písemně na počátku, je osídlencům zapovězeno "lovit zvěř, ryby i ptactvo, oškrabávat pryskyřici ze stromů a pálit popel (nutný k výrobě potaše - pozn. překl.). Přesto měl, podle Rudolfa Frische, posledního majitele, v čp. 7 existovat flusárna; Rudolf Frisch viděl prý v mládí stát tam v čp. 7 tři velké flusárenské kotle. - Rodina Frischova pocházela z Bavor; než přišli na Gsenget, byli domovem v Brčálníku (Frischwinkel - původní německé místní jméno uchovalo na ně památku - pozn. překl.). - Ostatní osídlenci směli být synové svobodných sedláků, jejichž zděděná práva byla ovšem v kupní smlouvě pominuta. Všechny kupní smlouvy měly emfyteutickou povahu; dvorce byly sice dědičné, splácením ročního nájmu byla ovšem uznána přednostní vlastnická práva panské vrchnosti. Z toho důvodu si hrabě Kinsky dal smluvně zajistit i právo vykoupit nazpět majetek osídlenců v případě, že by jejich zadlužení překročilo únosnou míru. - Na základě smlouvy bylo Gsengetu zajištěno i právo odebírat vodu ze silného pramene v tak řečeném Schachtenau kus výš nad sousedícími Horními Ždánidly (Obersteindlberg). Voda protékala příkopem přímo prostřed Gsengetu po celé jeho délce; všichni obyvatelé osady o příkop pečovali a udržovali ho v čistotě. Jeho znečištění by bylo podle staré právní zásady považováno za totéž co travičství studní.
Pozemková výměra jednotlivých rolnických hospodářství se pohybovala mezi 9 a 14 hektary. U Frischů a Hofmannů si mohli držet 4 až 6 krav, několik ovcí a volů, s nimiž v zimě na bavorské straně dřevo poražené ve státních lesích dokázali "vystavit" k cestám tak, že mohlo být pak saněmi odváženo dál do Bavor. Tato nelehká práce přinášela kýženou možnost výdělku a potřebný peníz k obživě.
Gsenget byl věhlasný svým bohatstvím sněhu. Nezřídka pokryla bílá nádhera osadu až po střechy, včetně všech cest i cestiček k jednotlivým stavením. Pak dalo hodně námahy uvolnit přístup k oknům, dveřím i studnám a než přišlo na jaře hodně opožděné tání, byla tráva pod sněhem už dávno vzrostlá, byť slehlá a zažloutlá. V hřejivém jarním sluníčku ostatně nabyla brzy i své šťavnatě zelené barvy.
Poněvadž Gsenget ležel takřka na samé bavorské hranici, pašeráctví tu nijak zvláště nekvetlo, alespoň podle mínění místních obyvatel. Sůl, cukr, sacharín, šňupavý tabák, léky, barvy, nářadí i hodiny do domácností se sice nakupovaly na bavorské straně, tady se však s nimi už dále neobchodovalo a sloužily jen k vlastní potřebě, takže takový nákup v "zahraničí" nebyl zdejšími považován za nijaké pašování.
Zvláště vyzdvihnout si zasluhuje píle gsengetských žen. Zatímco muži odcházeli v létě za prací a výdělkem do lesa, to ony samy obstarávaly všechno v domě, kolem dobytka a skrovného hospodářství. Za starších časů musely ostatně i v lese zastat tutéž práci co jejich muži. V roce 1922 zakázala lesní správa veškerou pastvu v lesích, což tu bylo považováno za porušení dávného práva. Jako náhrada byly vydávány tzv. travní poukázky. Bylo opět na ženách, aby v létě donášely trávu pro zvířata v domě vyzbrojeny jen srpem a nůší na zádech často celé dlouhé kilometry až do chalup. Váha nákladu přitom často činila až 75 kilogramů! Říkalo se proto jistě nikoli náhodou v okolních vsích: Vším se dá být, jen proboha ne v Gsengetu ženou, ve Stodůlkách volem a v Hartmanicích psem.


Im Lande der künischen Freibauern (1992), s. 777-779


P.S. Z nepodepsaného článku v jinak renomovaném časopise Der Bayerwald jsem kdysi zpracoval k otevření hraničního přechodu u někdejšího Gsengetu v červenci 1997 i z jiných materiálů informaci do Lidových novin, která pak pro nějaké opoždění nevyšla tak jako tak. To dnes znovuobjevené tiché místo, psal jsem tam, žilo však jako mnoho jiných, které na své objevení teprve čekají, dál alespoň v šumavské literatuře. V románě Die Leturner Hütte (1932) Hanse Watzlika je i tato pasáž - situujme ji, kam se nám zachce: "Samoty vsi Gsteinet (!) ležely jakoby nazdařbůh rozhozeny po drsné královácké pláni. Tichá, do sebe obrácená krajina, střídající sytou zeleň luk s kamenitými stráněmi a hlubokými černými lesy, lemovaná něžně protáhlými horskými hřbety, byla podivně ovanuta divem čehosi, co už svět dávno zapomněl. 'Je tu jak pod Pánbíčkovou duchnou,' řekl cizinec, který sem odněkud zabloudil, 'něco jako zbožná důvěra, něco jako posvátný sen tě vezme u srdce a chtěl bys pojednou, aby celý tvůj vlastní život byl čistší a tišší. Před tou lesní samotou ustoupí do pozadí všecko, cos až dosud prožil a rozvane do prázdna jako pouhopouhá mha. Jak by, zdá se ti, bylo dobré tu zůstat!'"

Nepsané selské mravní zákony na Královácku


Sotva snad v jiném koutě Evropy může hrát dobrá pověst jednotlivcova roli tak významnou jako právě na území králováckých sedláků, poněvadž řád tohoto společenství už ode dávných časů prostě nestrpěl nijakou výjimku z prastarých mravních zásad.
Na místě prvém stál mravní řád rodiny. Na neměnně pevném mravním smýšlení rodin budovalo celá vesnická pospolitost, podřízená nepsanému mravnímu kodexu, který byl vždy založen na vyloučení těch menších.
Ve většině rodin dědil statek prvorozený syn. To on byl také dědicem králováckých svobod, to on se stal po otci svobodným sedlákem (v originále "der Freisasse" - pozn. překl.). Následující bratři se musili vyučit řemeslu, byli to takzvaní "profesionisté" ("Professionisten"). Jejich osamostatnění tím bylo ztíženo, poněvadž každá ves, ba každá celá "rychta" potřebovala jen některé řemeslníky: jednoho kováře, jednoho koláře, jednoho truhláře, jednoho ševce a jednoho krejčího. - Mladý řemeslník zamířil ve svých letech "učňovských a vandrovních", resp. tovaryšských většinou dolů do Rakous. Pak teprve se mohl pokusit o získání mistrovské koncese ve své domovské svobodné rychtě.
Selský syn navštěvoval většinou vyšší školu a vstupoval pak zpravidla do státní služby. Mnozí králováčtí selští synové se dostali značně vysoko i v těch nejvýznamnějších úřadech. Nápadné přitom jistě je, jak málo z nich studovalo teologii.

První generace vystěhovalců ještě většinou udržovala vztahy ke staré vlasti. Vnuci králováckých sedláků, tedy druhá generace, však už se vyvázala ze starého společenství s jeho výsadami a svobodami po předcích. Když takový vystěhovalý bratr dědice statku neměl jako řemeslník či obchodník v cizině štěstí, vrátil se s rodinou zpátky domů a získal domov na rodném statku. Byl mu dán k užívání druhý výminek, dostal dvě krávy, úhor, louky a pole k vlastnímu hospodaření. Pracoval na bratrově statku s ostatními, jeho rodina byla až do smrti obou manželů zabezpečena. Potom připadl dům a pozemky zpět statku. Děti dědily jen movité jmění ("fahrende Habe").- Tady se dají poznat staročeské právní zásady tzv. odúmrtí ("Heimfallrecht"). Děti navrátilců směly se většinou na náklad rodového statku vyučit řemeslu. Na statek sám neměly ovšem už nijaký právní nárok.
Všechna starost se upírala k uchování statku pro starousedlý rod, pro příbuzenstvo (Sippe). "Jméno nemá nikdy vyhasnout". Také k tomu směřovaly nepsané zákony a mravy. Mladý rolník byl už od dětství připravován pro svůj budoucí úkol a byl svým okolím neustále kriticky pozorován. Nedostatečné výsledky ve škole či dokonce špatná známka z chování, "známka z mravů" (Sittennote) jak se také říkalo, mu mohly být na překážku, když se měl začít ucházet o budoucí selku, příští paní domu a statku. Chování na tanečním sále při vesnické zábavě hrálo tu také svou roli. Mladý sedlák se měl při té příležitosti uvést tím, že zčásti veřejně, zčásti diskretně a sotva viditelně uhradil muzikantům pivo anebo složil vůbec nějakou částku tak, aby to nebylo ani příliš mnoho a také ne zase snad nějak málo, a tím si zajistil tanec pro sebe. Děvečku na statku směl vyzvat k tanci jen jedinkráte.
Ve výběru budoucí nevěsty nebyl ani z domova, ani z jiné strany zvláště ovlivňován. Nebylo neodpustitelné ani to, když se ohlédl po větším počtu partií. Mělo to ovšem svou mez v tom, pokud byl už představen rodičům své nastávající, když už, jak se říkalo, "přišel do domu" ("ins Haus ging"). To už pak mohl sotva couvnout. - Ten den platil vlastně jako zásnubní. Pro budoucí selku to byla chvíle opravdu významná.
Právě pro význam tohoto obyčeje "přijít do domu" své nastávající budiž zde vylíčeno, jak to podle starých venkovských pamětnic vlastně probíhalo: pokud bylo děvče přesvědčeno, že to s ní mladý sedlák myslí "opravdu vážně", pozvala ho k návštěvě do svého rodičovského domu. Z jeho strany bylo takové pozvání samozřejmě očekáváno. Mohlo být vysloveno jen jednou. Těch několik slov, která měla mít pro budoucnost význam tak rozhodný a která byla nezřídka vyslovena srdcem plachým a toužebným, mohla znít třeba: "Magst net amol zu uns kemma?" ("Nemoh' bys k nám někdá přijít?")
A on nato: "Na ja, am Sonntag kimm i." ("Inu, v neděli teda přídu.")
To "namlouvání" ("Anreden") a úmysl "přijít do domu" mohly být zvěstovány rodičům dědice statku asi tak: "Muata, san d' Schuah putzt? Weil ih am Sonntag zum Hiasenbauern geh." ("Máti, sou boty vypucovaný? Že du v neděli k Hiasenbauerum.")
A matka: "So, so." ("Tak, tak.")
Mladý sedlák se na tu významnou cestu vystrojil do černého. Šel s mnoha nevyslovenými přáními rodičů, s jedinou jejich větou při odchodu: "Sagst an schön Gruaß!" ("A pěkně pozdrav!"), sám do domu své nastávající. Kolik jen očí ho přitom sledovalo, setkání s ním se však každý vyhnul. Zeptat se ho dnes, kam že to jde, by mohlo být pochopeno jako výsměšek. Snad nepotká po cestě starou bábu, snad mu nepřeběhne černá kočka přes cestu! Kdyby se tak přesto stalo, pak by ženich asi přehlédl to špatné znamení, celá ves však by pátrala po nějaké skvrně na bezúhonnosti některého z předků obou mladých lidí.
V domě jeho vyvolené ho srdečně přivítali. I on pěkně pozdravil její rodiče, snažil se co možná zakrýt svůj neklid a slovem se nezmínil o nějaké svatbě.
Z "její" strany se kuchyně domu musila ukázat v tom nejlepším světle, koně a dobytek musel ve stájích zářit čistotou, hnojiště bylo uspořádáno, dvůr a schody všude pečlivě vymeteny, podlaha vydrhnuta pěkně do běla, nástěnné hodiny pak husí peroutkou a petrolejem dostatečně promazány tak, aby ten den nezůstaly stát, poněvadž to by přineslo neštěstí. Přesto se všichni tvářili, jako by to tak bylo vždycky. - Následovalo jídlo, hovory, prohlídka dvora. Tak tedy "přišel do domu" a patřil od nynějška k rodině.
Než došlo k "vyslovení", bylo jak v domě ženichově, tak i v domě nevěstině plno úvah. Ti dva, kterých se týkaly nejvíc, mluvili jen málo, zato ostatní měli řečí o to víc. Rodiče budoucího ženicha se většinou dovídali o synově volbě jen z klevet čeledě ve statku. Štiplavými narážkami dávali pak mladému dědici najevo, že jsou s jeho rozhodnutím srozuměni. Tak bývala obvyklou žertovnou otázkou s jinotajným smyslem věta: "Na, kann sie schön tanzen und schön singen?" ("Tak co, umí pěkně tancovat a zpívat?"), která byla jakýmsi výrazem tichého souhlasu. Mlčení naopak znamenalo poloviční odmítnutí. Úplné odmítnutí bylo však synovi vysloveno i s udáním důvodů. Znívalo často asi tak: "Schau dir die Leut an! Mit dera kann ih dir den Hof net gebn!" ("Podívej se jen na ty lidi! S takovejma ti statek nedám!") Takové vyjádření se už dalo sotva zvrátit.
Dcery králováckých sedláků si coby věno nejcennější přinášely s sebou dobrou pověst své rodiny. Bylo špatné, když byli sousedé o té pověsti zpraveni lépe než ony samy. Dobrá pověst se opírala o mravní bezúhonnost, tělesnou krásu a zdraví, píli, smysl pro pořádek a rodinu a kupodivu i o muzikálnost. Otázka po samotné finanční výši věna byla těmto hlediskům podřízena.
Když šlo o to zjistit něco o pověsti nějaké osoby, bylo nejlépe obrátit se na obecní chudé, ty, které si jako "Umfuhrleute", tj. "lidi vsí kolující" předávaly do povinné péče vždy na několik dní jednotlivé statky, podle toho, jak na tom hmotně který statek byl. Tak byl právě i srdečný vztah k nejen hmotně snad postiženým bližním, to "srdce pro chudé", významnou položkou onoho mravního dceřina věna. Která si s sebou dobrou pověst nepřinášela, mohla pomýšlet nejvýš na svatbu s druhorozeným selským synem, který byl jako pouhý "Inwohner" statku odkázán na řemeslo.
Nejvyšší požitek, který byl členům rodiny vyřazeným z dědictví statku ponechán,spočíval v tom, že byli zváni o posvícení k "velkému jídlu" ("zum großen Essen") nebo vybíráni za kmotra při křtech či biřmování. To připadalo ovšem zase jen těm, kdo se těšili dobré pověsti.
Na každém rodu lpěla taková či onaká "Leumund", dobrá či špatná pověst, k níž přispěli svými životními osudy všichni předkové. Byla známa v okruhu tak kolem 20 kilometrů. A každý, kdo byl ještě svou matkou vychován v dobrém mravu, uměl tu pověst vyložit.

Jméno po statku, po chalupě ("Haus- und Hofname") udávalo často původ platnější nad generační příslušnost. Mít jméno po statku znamenalo patřit k selské rodině, která ho držela, kam byl nositel toho jména po statku i samozřejmě zváván o posvícení k "velkému jídlu". Jeden příklad na ukázku: tzv. "Baltershof" ("statek u Baltersů") ve Stodůlkách (Stadln, snad vůbec největší obec na Šumavě, zcela zaniklá v někdejším vojenském prostoru) odvozoval své jméno od jistého Baltasara, narozeného kolem roku 1780. Můj dědeček, narozený roku 1855 a zvaný Balters-Michl-Pepi, býval tam zván k posvícenské hostině. Mému otci, zvanému ještě někdy Balters-Michl-Pepi-Peperl tu čest prokazovali už jen vzácně a já, spíš jen žertem občas přezdívaný Balters-Michl-Pepi-Peperl, jsem byl sice považován dosud za vzdálenějšího příbuzného, na posvícení mně už ale nezvali vůbec.
Celé rozvětvené rody byly jen vzácně spojovány se svým "spisovným" příjmením, spojovalo je naopak příjmení po předkovi, který kdysi vlastnil statek, který teď obývali. Byly i výjimky. Připadla-li nějaké ženě role významnější, říkalo se jejím dětem po ní, tak např. "die Rosl-Nani-Buam" ("chlapec Rózininy Anky"). Nikdy se však po nějaké ženě neříkalo selskému rodu.
Se starým jménem po statku byla spojena i pověst celé rozvětvené rodiny. Když se vědělo, z jaké rodiny dotyčný jedinec pochází, vědělo se také, s kým je co do činění. Tak byly děti a dokonce ještě i děti jejich dětí mnohdy neprávem odsuzovány sousedským míněním za často bezvýznamné přestupky svých předků. Z téhož důvodu platily rodiny, na kterých lpěly třeba i vylhané a pomlouvačné rysy, za cti zbavené. Chyběl jim, jak se říkalo, "charakter", a každý se jim pokud jen možno vyhnul.
Obměny ženských i mužských křestních jmen často podávaly informaci o osobě a jejích vlastnostech, o tělesných i duchovních kvalitách svých nositelů. Následující příklady se opírají o svědectví pamětníků z někdejších Stodůlek (Stadln), Stodůleckých Podílů (Stadler Antheil), Zhůří pod Javornou (Haidl am Ahornberg) a Zejbiše (Seewiesen, dnes Javorná). Územní platnost těch ukázek končí někde před Polkou (Elendsbachl), okolím Kašperských Hor (Reichensteiner Land) a tam, kde počíná Železnorudsko (Eisensteiner Land). Toto vymezení hranic oblasti by se dalo vyjádřit i tak: Královácko ("das Künische") končí tam, kde se malému Josefovi říkalo "Päpal" (to už totiž platí pro Železnou Rudu) a malé Marii "Marei" (to zas pro Kašperskohorsko).
Jako předmět ukázek tu poslouží křestní jméno "Franz": Franz s jasným "a" označoval bezúhonného, ale také nijak zvlášť význačného muže. "Fronz" naproti tomu věděl, co chce, měl svůj názor, provedl tu a tam nějakou hloupost, ale zůstával vždycky v mezích počestnosti. "Franzl" byl trochu míň vyvedený, uměl se však obvykle přizpůsobit a měl vtip. To "Franzal" (přízvuk leží na koncovém "l") už svou výslovností bylo označením spíše hanlivým. A co je zvláštní: s rostoucí tělesnou mohutností se ten hanlivý přízvuk stupňoval. Pokud byl totiž Franzal pouhý slaboch, mohl stále ještě být počestnější než jako násilný hromotluk Rodiče obměňovali ovšem křestní jména svých ratolestí tak, aby to odpovídalo obrazu, který si o nich chtěli vytvořit. Podobnému odstupňování jako u jména Franz odpovídají následující řetězce:
Johann - Hans - Hons - Hansl - Hansal;
Ignaz - Naz - Nazl - Nazal;
Josef (takto jen velmi vzácně) - Pepi - Sepp - Sepperl - Pepperl - Päpal.
Zdrobnělé formy Franzi a Hansi se objevily teprve po první světové válce; neužívaly se už také k charakterizaci svého nositele.
Totéž, co u mužských křestních jmen, platí i pro ta ženská:
Rosa - Rosl - Roserl - Rosal;
Anna - Nanni - Nannerl - Annerl - Nannerl;
Thekla - Thekl - Thekerl - Thäkal;
Katharina - Katherl - Kathal; jako už velice hanlivá byla chápána podoba "d Kothn".
Velmi svérázná a při použití ihned "čitelná" byla příbuzenská označení. Tak "Franz-Veda" byl sedlák, majitel statku. Franz-Vetter byl drobný úředník nebo "Professionist", tedy řemeslník. Musil mít dobré způsoby ("gute Manieren"), musil být vždy dobře oblečen a umět se i v nářečí dobře vyjadřovat, jinak byl jen "Michl-Veda". On sám se mohl nakrásně jmenovat Franz, ale jeho váženější otec měl jméno Michl a on odtud Michl-Veda. "Onkel Franz" (strýc Franz) byl ten "študovaný" ("Gstudierte").
U ženské části příbuzenstva bylo odstínění ještě jemnější: "Tante Anna" (teta Anna) byla přivdaná žena "studovaného" strýce. "Anna-Tant" byla pokrevní příbuzná rodičů, dobrá a vlídná. "Tante Nanni" budila respekt, nikomu se nedala, měla jak se říká "Haare auf den Zähnen". "Nanni-Tant" byla rezolutní sestrou jednoho z rodičů. "Tante Annerl" vždycky přinesla nějaký dárek, děti se na ni těšívaly. "Annerl-Tant" mohla sotva být, poněvadž nějaká Annerl by nebyla nikdy podobně rezolutní jako taková Nanni. "Nanni-Basl" byla váženou selkou. "Annerl-Basl" existovala jen zcela vzácně; většinou se jí pak říkalo krátce "Basl". Byla prostě zvána jménem svého muže, podle jeho povolání či "po chalupě". Tak mohla být třeba "Franznbauern-Basl", "Tischler-Basl" ("truhlářova Basl"), "Schullehrer-Basl" ("učitelova Basl"), ale nastojte i "Franzn-Fronzn-Franzn-Basl" (!) a "Franzal-Basl".

Také při hospodských rvačkách, jak se obvykle strhly při nejedné taneční zábavě jistě nejen v královácké hospodě, by se dal vystopovat jistý mrav, jisté nepsané a přece pevné zásady. Pokud dívka nenásledovala vyzvání k tanci, odmítnutý vyhledával příležitost k pomstě. Přinesl staré koště a předal ho té, která ho předtím odmítla, jako dárek na rozloučenou. K tomu jí dal za pěkné peníze zahrát skočnou. Potom se do toho dali s plnou vervou mužští příbuzní obou znesvářených stran. Rvačka trvala tak dlouho, dokud jí hospodský či hospodská neučinil přítrž tím, že zúčastněné z hospody vyhodil "na vzduch". Takový zásah "vyšší moci" byl ze zásady respektován. - A potom tu byl ještě jeden nepsaný zákon: jakmile rvačka povolila, musili muzikanti zase spustit k tanci, a tak nebylo ničím ojedinělým, že menší bitky končívaly sousedskou (německy zvanou "Ländler" - pozn. překl.). Policie se o podobných střetech dovídala jen vzácně. Pokud však přece došlo k vyšetřování, už si nemohl nikdo najednou vzpomenout, jak se to vlastně všechno sběhlo.
Rvačka při hasičském bále, na plese veteránů či dokonce snad o svatbě platila zato za něco zcela zavrženíhodného. Jedna stará hostinská vyjádřila ten rozdíl následovně: "Bitka při tancovačce zanechává modřiny a šrámy, rvačka o plese nebo o svatbě zanechá díru v charakteru těch, kdo jí zavinili." Jaký div, v tomhle ohledu lidé nezapomínali!
Velmi poučné je také posuzování různých nemravů, přestupků a zločinů: cizoložnictví bylo něčím ojedinělým, stejně tak rozvod. Mnou dotázaným byl znám toliko jeden případ; ten pár ovšem nepocházel z Královácka. I loupeže či vraždy lze téměř vyloučit, nikdo z dotázaných si alespoň nevzpomíná na nic takového. Za velký zločin bylo považováno křivopřísežnictví a lživá výpověď před soudem. Podle mínění Šumavanů nemůže mít křivopřísežník už nikdy klid a i jeho děti a vnuci ponesou na sobě stín viny.
Stejně ostře bylo posuzováno tak řečené "Moastoaversetzen" (rozuměj Marksteinversetzen), tj. přesazování mezníků. I ten, kdo se odvážil porušit hranice pozemkového vlastnictví, neměl mít ani na onom světě pokoje, musel "obcházet" ("umgehen") či také strašit ("weihitzen") jako duch. V těch nejhorších případech nosil takový přízrak ("Weihetz") dokonce hlavu pod paží.
Dalším z těžkých zločinů bylo žhářství, paličství ("die Fuirige Hand"). Ten, kdo se ho snad dopustil, byl pro věčné časy zatracen.
Snad za nejtěžší přečin ze všech ale bylo chápáno nactiutrhačství, tj. šíření pomluv, ničících něčí dobrou pověst. To mělo své opodstatnění v tom, že cokoli se dalo i penězi vyvážit a zachránit, jen ztráta cti a dobré pověsti nikdy. Čest a dobrá pověst byly kdysi víc než bohatství i zdraví.


Im Lande der künischen Freibauern, s. 877-881

Narodil se 15. října 1918 v Prášilech (Stubenbach) jako syn truhlářského mistra Josefa Schmidta a jeho ženy Anny na chalupě čp. 57, po které se i jemu říkalo Tischler-Pepperl. I on byl už od křtu totiž Josef po otci jako jediný z pěti synů: ti další dostali křestní jména Viktor, Max, Walter a Gebhard. Vyučil se u otce doma i truhlářskému řemeslu. Později absolvoval studijní obor stavební tesařství (Holz und Bau), jeho životní vášní se však stalo sklářství, to už po válce a odsunu ve Zwieselu, kde vyučoval 14 let obor výroba dutého skla (Hohlglas) na řemeslné škole, později rovnou na odborné škole sklářské. Zajímaly ho vždy i dějiny sklářské výroby na rodné Šumavě a v Bavorském lese a byl v letech 1966-1972 poradcem sekce Heimat und Glas ve Waldmuseum Zwiesel. Do příkladného rodáckého sborníku Im Lande der künischen Freibauern napsal nejen popis a historii rodných Prášil a jejích okolních osad, ale i obecnější pojednání o "králováckém mravu", který uvádíme v českém překladu na ukázku a který je v té obsáhlé knize z příspěvků nejzásadnějších a také nejcennějších. Josef Schmidt v sobě nikdy nezapřel rozeného šumavského muzikanta. Stal se zakladatelem místního spolku Freie Orchestervereinigung, působil celá léta v jeho čele a byl posléze zvolen i jeho čestným předsedou. Hrál na několik hudebních nástrojů a svou lásku k hudbě dokázal rozdělit mezi tu klasickou a lidovou. Když 10. února 2002 ve Zwieselu zemřel v požehnaném věku 83 let, list Der Bayerwald-Bote v nekrologu napsal, že vešel do análů šumavské historie jako pedagog, hudebník a sklářský odborník zároveň.

- - - - -
* Prášily / † † † Zwiesel (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Parte
Tady si podle záznamu prášilské oddací matriky truhlář Josef Schmidt, narozený 28. prosince roku 1888 ve dnes zcela zaniklých Stodůlkách jako
syn truhláře Josefa Schmidta, nyní bytem ve Velkém Boru (německy zde psáno Groszhaid, jde o osadu, která po druhé světové válce rovněž zcela zanikla)
čp. 46, a Rosalie, roz. Zettlové ze Stodůlek čp. 47, bere v květnu 1918 v kostele sv. Prokopa v Prášilech za ženu Annu Schröderovou, dceru Jakuba Schrödera z Velkého Boru čp. 63 a jeho choti Klary, roz. Schwarzové ze Stodůlek čp. 48
Rodné Prášily na staré pohlednici...
... a letecký pohled na Prášily dnes

zobrazit všechny přílohy

TOPlist