logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ADALBERT SCHMIDT

Stavba silnice z Českých Budějovic na rakouskou hranici roku 1551


Po slibu Ferdinanda I. (byl počínaje rokem 1526 prvým Habsburkem na českém trůně - pozn. překl.) z roku 1527, jímž chtěl napomoci obchodu a dopravě zřízením dobrých dopravních cest a omezením lapkovských přepadů (v originále "Steuerung der Wegelagerei" - pozn. překl.), následoval čin. A už po sotva patnácti letech se dopravní poměry zlepšily natolik, že benátský vyslanec mohl v roce 1543 napsat, že Čechy jsou nyní zcela "umravněny" (v originále "gesittet" - pozn. překl.), ačkoli dříve by sem cestovat nebylo radno a vést obchod by tu bylo vysoce nebezpečno1). Na zřízení a zabezpečení přeshraničních cest byl kladen obzvláštní zřetel. Tak arcivévoda Ferdinand (rozuměj Ferdinand II. Tyrolský, druhorozený syn císaře Ferdinanda I. Habsburského, žil v letech 1529-1595 a v letech 1547-1567 byl císařským místodržícím v českých zemích, blíže o něm /i s portrétem/ viz Wikipedia - pozn. překl.) v roce 1550 kaplickému rychtáři, který předchozího roku, kdy bylo Čechami do Rakous přepravováno několik děl, nápomocně přispěl k úpravě cesty k hranici, nařídil zvláštním rozkazem, aby cestovní spojení z Českých Budějovic (Budweis) k rakouské hranici dále upravil pro formany, vozící z Rakouska sůl do Čech, a aby o tom jednal s obyvateli okolí. Silnice musila být zbudována co nejrychleji, náležitých úhrad (v originále "gebührende Bezahlung" - pozn. překl.) se nemělo nedostávat2). Wolfgang Scheplack, rychtář v Kaplici (Kaplitz), měl sice do června 1551 práci včetně dvou kamenných klenutých mostů hotovu do té míry, že silnice mohla být ve třech až čtyřech měsících dána do provozu, mezitím jej ovšem postihlo velké neštěstí. Ničivý požár města Kaplice (podle následujícího vyjádření Scheplackova v jeho německy psaném podání to bylo dne 30. května 1551 - pozn. překl.), jemuž padl za oběť všechen jeho majetek, oloupil ho i o prostředky, jimiž by vyplatil dělníky, a poněvadž "náležité úhrady" také dosud nedorazily, necítil se být schopen stavbu dále vést. V jedné žádosti České komoře3) ( v originále "böhmische Kammer", zřízena 25. března 1527 pod oficiálním názvem "rada komory královské" jako nový ústřední finanční orgán, zrušena až roku 1745 císařovnou Marií Terezií - pozn. překl.) činí se - v daném případě - ochoten udat jméno nějakého svého zástupce, zároveň však naléhavě prosí o náhradu svých výloh.
Tato žádost si zvláště pro své nářeční zabarvení být zde pokud možno co do písmene věrně4) (proto i zde reprodukujeme vpravdě originální německý text /bylo by opravdu škoda ho neznat a kaplický rychtář jako jeho pisatel by věru mohl mít na webových stranách Kohoutího kříže i své zastoupení samostatné/, odlišený kurzívou, jen s vysvětlivkami Schmidtovými, do češtiny přeloženými, ovšem bez mého českého překladu celku, který by musil být rovněž komolivě "věrný" /"zkomoleno" je tu téměř každé slovo originálu/ a byl by i jinak trochu /vzhledem ke Schmidtovým vysvětlivkám i okolnímu jeho textu/ nadbytečný - pozn. překl.).

Roemischer ungrischer auch bemischer khu(niglicher) M(ajestä)t Khammer Ratt in Khunygraych Bem mainen genadigen gepiettunden Herren.
Wolgeporn genadyg streng edel erenverst Herren. E(uer) G(naden) sind main unterthanyg wyllig Duenst mit der hoechsten diemettygen Unterthanykayt u. Gehorsam des Hechsten Blayß zuvoron peroyt u. pitt E.G. umb Gottes willen, E.G. wolt main yetz obligunde Nott genadyklychen vernemen. Nochdem mier in dem 49 Jor ein Schrayben khumen ist von fuerstlicher Durchleychtikayt mainem genadygsten Herrn, daß ich dwe Lontschtrossen von nydern österreyhischen Granytz bis zu dem bemischen Wudbais5) wohen sollt lossen, seelyches hob ich gethon und doron auch 2 staynen gebelbt6) Prucken lossen mochen, dwe groß Gelt wert syndt, auch vil doraufgongen ist. So mecht mon auch in 3 oder in 4 Monnat dwe Schtroffen gonz und gor vervetygen, khon und mog ich aber selyches rycht thuen. Ober wenn dwe Nott so groß verhonden wer, so woltt ich einen ondern on mainer schtott verornen, domit dwe Orbat vericht mecht werden. Den on dem 30. Tag May umb eins noch Myttog ist ein gewaltig Feur pey unß auffgongen, das der gong Morckh in Grundt verprunnen ist, daß nur 21 Hauß synd yberpelyben, daß in 14 Tagen 5 Fuir synd gebest7). Do ist mier alle mein Hob und Guett verprunnen on das Pettgebant8). Mier war nycht ein Schindel on mainer Pehaussung pellyben, den(n) nur 2 Geweld, 1 Khomer und 2 Khelder. Dorneben synd mier ausserholb des Morckt auch grosser drey Schtodel verprunnen. Das ich nu wyderum paun solt, so hob ych khein Geldt in meiner Gevolt9)nicht,noch khein Khorn. Derholben ych E.G. pitt ollzumol und einem yetzlychen ynsünderhoyt10)umb Gottes willen, E.G. wolt mier meiner Peseldung verhelfen, dwe mier der Petter Rychter sayliger zuegesogt hot in Paybessen11) des eden und vesten Jene Wisknyttensky, das ich dwe Peseldung solt hoben, als der Honß Wucher saliger dem Honssen Lomendorffer yetzund Rychter in der Frainschtodt12) eben hot penentlych ein Monat 20 ßß rh.13). So pevilch ich mich und gibs E.G. zu erkhennen, hot er auch alle Wochen sein Peseldung inpeholten und ich gor nyx sunder14) etlich Schock, dwe ich zu meiner Noturft aufgeben hoby als es sych in dem Regyster fičen wuert, das ich on mayner Peseldung rycht mer hob denn 42 ßß 28 k 4 ? mit einem umbgefollen Roß, wellyches ych mit einem Voß Kholch zu Tod hob gefuert, pytt E.G. wellet mier selyches auch possieren15) lossen, das onder leg ich nicht in due Royttung ein, willls pelleyben lossen. E.G. wolt pedenkhen main grosse Not und dem grossen Schoden und maynem Sun myt dem Regystern genadykhlichen abfertigen. Den(n) ich auch (do mon das Geschytz auß dem Pemerlond gan Lintz gefuert hatt) gross Mie16) gehobt hob, hob miessen mitreytten, due greßsten Lockhen mitt Schitt17) und Holz ailund18) den Weg weyssenm Ros dorleyhen. Das hob ich alles gern gethon und das Mainyg dohue¨mbt versaumbt und main Geldt dorauff veriert. Ist mier auch nox dorvon worden. Dortzue hob ich auch in dem 49 Jor der roe(mochen) khu(niglichen) M(ajestä)t Khunder19) gen Ispruckh20) Schmoltz einkhaufft; schtett mier auch doron noch auß 16 fl. rh. 4 ß?. Dwe hott mier der Grientoller zu Lintz obprochen21), als der Herr Honß Schpiegel wol wissund ist. Huemit thue ich mich E.G. gantzyklychen ergeben und in allerhoechsten und unaussprechlycher Duemitykoyt pevelchen22). Actum zue Gaplytz den 12 Tag Jiny Anno 1551.
Euren Genoden unterthanygister und gehorsomer

Wolffgong Scheplack
Richter doselbs.

S touto žádostí vydal se Scheplackův syn na cestu do Budějovic, aby u Leonharta (Lienharta) Feldthammera, jmenovaného dne 3. srpna roku 1550 "vrchním hejtmanem a dohližitelem" (v originále "Oberhauptmann und Zueseher" - pozn. překl.)23) prací na regulaci řeky Vltavy (Moldau) práce, vyprosil přímluvný průvodní dopis. Feldthammer dne 13. června, tj. v sobotu před svátkem sv. Víta (v originále "Budweiß den Sambstag vor Sandt Veytstag" - pozn. překl.) také potvrdil, že "Scheplack z Kaplice - - - dal dělat a zčásti i dohotovil cestu z Budějovic až do Dolního Dvořiště (Unterhaid) k přepravě soli, která sem má až potud putovat povozy z Mauthausenu." (v originále "Scheplack von Gapplitz - - - die Weg vom Budweiß biß zu der Nidernhait zu Befurderung des Saltzes, welliches von Mathausen auf den Wagen bisher gefuert sold Arden, hat machen und zum Thail gar verfertigen lassen." - pozn. překl.)24). Také ostatní údaje ze Scheplackova podání byly snad pravdivé a on si vyprosil milostivý pokyn ve smyslu své žádosti. A když už mladý Scheplack konal onu cestu do Prahy, využil Feldthammer příležitosti k tomu, aby předložil i svou prosbu vlastní. Marně až dosud čekal na 500 zlatých, které mu měl vyplatit pán z Hradce (v originále "Herr von Neuhaus" - pozn. překl.) na mzdy dělníků při regulačních pracích "am Wasserstom ,Multha'", tj. na řece Vltavě. Byl dlužen jedné a půl stovce dělníků snad už polovinu řečené sumy. Kromě toho očekával "alle Tag" (tj. "každým dnem" - pozn. překl.) 30 dělníků "aus ,Gmundten'" (tj. "z Gmundenu" - pozn. překl.), které získal, aby regulační práce mohly být dokončeny ještě téhož roku.
Úřední šiml chvátal tenkrát stejně tak málo jako dnes. Oba dopisy nesou záznam kanceláře o přijetí dne 20. července 1551, důkaz toho, že byly vůbec připuštěny - i když až po více než měsíci - k úřednímu projednání. Scheplack se ale stal, když mu ani září nepřineslo nijaké rozhodnutí, natolik netrpělivým, že vyhledal novou pomoc u "zmocněnců na Krumlově" (v originále "bei den ,Verordneten auf Krommau'" - pozn. překl.), který jeho prosbě vyhověli a s datem 27. září 1551 vyslali "an den ,durchlauchtigsten, hochgebornen Fursten und Herren Herrn Ferdinandn Ertzhertzogen zu Oesterreich'" (tj. "nejjasnějšímu, vysoce urozenému knížeti a pánu panu Ferdinandovi, arcivévodovi rakouskému" - pozn. překl.), tehdejšímu českému místodržícímu, žádost o příznivé a brzké vyřízení Scheplackova podání. Také tento dopis byl "už" dne 13. prosince 1551 pojat jako "Wolfgang Scheplack Ausstand" (tj. "pohledávka Wolfganga Scheplacka" - pozn. překl.)25) do úředního jednání. Jak dlouho však ještě musil čekat, o tom nijaký podklad nelze nalézt. Jen z okolnosti, že tak řečené "Kammerschulden-Bücher" (tj. "knihy komorních dluhů" - pozn. překl.) už pohledávku dále nezaznamenávají, dá se uzavřít, že Scheplack ke svým penězům přece jen přišel.



Poznámky:

1) Bretholz: Neuere Geschichte Böhmens. 1. sv., s. 126
2) Archiv ministerstva vnitra v Praze. Kopie 46/2
3) Archiv ministerstva vnitra v Praze. S. 99/2 a. M..
4) Rušivá zdvojení (römischerr aj.) byla vypuštěna, namísto "u", resp. "v", které má být čteno jako souhláska či samohláska dána v náhradu hláska odpovídající, např. namísto vnd - und, namísto ehrenuest - ehrenvest. Psaní velkých a malých písmen bylo přizpůsobeno dnešnímu jazykovému úzu.
5) Budweis=České Budějovice
6) gewölbt=klenuté
7) gewesen=bylo
8) Bettgewand=ložní prádlo
9) in meiner Gewalt=v mé moci
10) insonderheit=obzvláště
11) in Beiwesen= v přítomnosti
12) Freistadt
13) 1 Schock=1 kopa=60 grošů a 7 denárů, tj. přibližně 9 "mírových" korun
14) als=než
15) passieren=poukázat
16) Mühe=námaha
17) Schotter=štěrk
18) eilend=spěšně
19) Kinder=děti
20) Innsbruck
21) o něž mne Grünthaler zkrátil, o něž mi vyplatil méně
22) ich tue mich befehlen=poroučím se
23) Archiv ministerstva vnitra v Praze. Kopie 45/170 a 226
24) Archiv ministerstva vnitra v Praze. S. 99/2 a. M.
25) Archiv ministerstva vnitra v Praze. B 36/46 a. M.


Waldheimat, 1926, č. 4, s. 59-60

Narodil se 6. prosince roku 1882 v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau), Masná ulice (Fleischgasse) čp. 136 (ten původně gotický dům, viz o něm blíže webová encyklopedie Českého Krumlova), má výrazný vzhled a převážně řeznickou historii) v rodině mistra zámečnického Adalberta Schmidta, syna Josefa a Evy Schmidtových (děd Josef byl rovněž mistr zámečnický), a jeho ženy Barbary, dcery patentálního invalidy Johanna Luňáka a Francisky, roz. Stifterové z Hodňova (Honetschlag), obou bytem v Českém Krumlově čp. 54. Dne 7. září 1913 se podle záznamu v českokrumlovské křestní matrice už jako jednatřicetiletý kancelářský pomocník c.k. místodržitelství v Praze oženil v kostele sv. Jiljí (Sankt Aegid) na Starém městě pražském se "zubní asistentkou" Franziskou Zimákovou (na své německy psané pražské policejní přihlášce má půvabný český přípis inkoustovou tužkou, že "se provdala za Adalberta Šmída /Schmidta/)", ženou o dva roky starší nežli on, se kterou navíc vyženil i její nemanželskou dceru Jarmilu, narozenou 11 let před matčinou svatbou. Když Adalbert Schmidt zemřel v pondělí 10. února roku 1930 v Praze krátce po svých sedmačtyřicátinách na náhlý žlučníkový záchvat (onemocněním žlučníku trpěl už léta předtím), nazval ho anonymní autor nekrologu v českobudějovickém časopise Waldheimat "starostlivým rádcem všech vlastivědných badatelů a mnoha vysokoškolských studentů, věrným Schmidtem" (v originále "der sorgende Berater aller Heimatforscher und aller Hochschüler, der treue Schmidt"). Archivní oficiál Adalbert Schmidt byl podle pisatele po mnoho let v archivu ministerstva vnitra, někdejším archivu pražského místodržitelství, příkladem pro všechny archiváře vůbec ve své stálé a živě angažované ochotě pomoci každému uživateli v jeho studijním oboru. Jeho volný čas náležel pak sdružení Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen (VGDB), jehož velkou knihovnu střežil jako oko v hlavě a všemi silami ji zpřístupňoval odborným zájemcům. Právě v časopise zmíněného sdružení, proslulého pod zkratkou MVGDB (Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen) vyšel po Schmidtově skonu text, jímž se s nebožtíkem rozloučil žatecký rodák a historik pražské německé univerzity Wilhelm Wostry (1877-1951). Má zajisté svou hodnotu i pro ty, kdo se k MVGDB budou obracet i v budoucnu. Budiž zde uveden v českém překladu i pro ty, jimž význam toho pramene a tím i význam Schmidtův zůstal zatím utajen.

Zemřel Adalbert Schmidt

Wilhelm Wostry


V kruzích členů našeho sdružení (rozuměj Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen /VGDB/ - pozn. překl.), v kruzích vlastivědných badatelů, kteří byli s Adalbertem Schmidtem ve stálém styku, vyvolala zpráva o jeho odchodu hlubokou lítost: Adalbert Schmidt byl spolupracovníkem takřka všech našich spolupracovníků. Jeho pomoci se dovolával ten, kdo ve sdružení vždy pracoval, kdo využíval knihovny a archivu této instituce. Adalbert Schmidt byl svou tichou prací znám a oblíben u těch, kdo pěstují naši vlastivědu; bylo málo těch, kdo by se naň neobrátili nebo jimž by nebyl úslužně nápomocen radou a poučením v archivním či bibliografickém ohledu, službou všeho druhu. Nejhřejivěji se projevovala jeho ochota pomoci vůči našim studentům, kteří s ním při spisování svých prací přišli do kontaktu; bylo to, jako by jim chtěl usnadnit cestu, kterou jemu samému osud učinil tak těžkou, jako by jim chtěl dopomoci dojít cíle, který jemu samému zůstal odepřen.
Nejtěžší ranou - kromě jeho rodiny samozřejmě - je však jeho odchod pro naše sdružení samo. Byl jeho administrátorem, administrátorem, tedy správcem v opravdovém smyslu tohoto slova. Byl naším knihovníkem, spravoval naše sbírky, byl činný v pokladní stejně jako v zapisovatelské funkci, podílel se konečně horlivě na redakční práci: byl ve všech těchto i jiných oblastech orgánem volených funkcionářů výboru. Výbor v něm měl vždy ochotného, a dobrovolně aktivního úředníka, který záležitosti sdružení bral za své.

* * *

Průběh jeho života se dá vyprávět krátce; nebyl nijak lehký. Adalbert Schmidt byl synem Šumavy, jeho rodným městem bylo krásné staré město Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.); lnul k němu po celý život oddanou pamětí. Narodil se tam 6. prosince roku 1882 a vyrůstal v prostých poměrech měšťanské rodiny, navštěvoval starobylé gymnázium svého otcovského města, než mu maturitní zkouška v roce 1901 otevřela bránu k akademické svobodě. Zvolil si, jako tak mnohý chudý student, obor filosofie; přitahovalo ho zejména studium historie a Werunskyho seminář si podržel v obzvláště věrné vzpomínce (Emil Werunsky je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Hmotné starosti ovšem výrazně omezily jeho studijní možnosti a on se musil ohlížet po nějakém výdělku. Několik let strávil jako vychovatel v jednom šlechtickém domě, dokud nenašel místo v kancelářské službě pražského místodržitelství. V jeho archivu, tj. v archivu nynějšího ministerstva vnitra, stejně jako později v našem sdružení se mu nabídla náhrada za to, co ztratil přerušením svých vysokoškolských studií: odborná činnost, k níž přilnul s radostí a vroucím účastenstvím. Zde u nás jako tam totiž, v archivu stejně jako v našem sdružení, se nijak neomezoval tím, co mu předepisovala služební povinnost; na obou místech sloužil věci s nepřestajným pracovním zápalem neúnavně a obětavě i poté, co mu těžká choroba práci činila ještě nesnadnější. Byť i už nestál v konceptní službě, působil Adalbert Schmidt třeba ve skromném rámci svého postavení jako úředník, jehož profesní horlivost a výsledky dovedli ocenit jeho nadřízení, tak jako byl pro svou upřímnou povahu oblíben i u všech kolegů. A o stejné oblibě se dalo hovořit v případě uživatelů archivu, kteří si vyžadovali jeho služeb.
To všechno platilo ve zvýšené ještě míře o Schmidtově působení v našem sdružení. Od roku 1917, kdy přesídlil ze svého starého bytu na Malé Straně, byl Adalbert Schmidt knihovníkem (v originále "der Buchwart" - pozn. překl.) Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen (VGDB, česky Sdružení pro dějiny Němců v Čechách - pozn. překl.). Brzy se vpravil do všech odvětví jeho záměrů a úkolů a mohl tak být ve své vysoce iniciativní aktivitě cenným spolupracovníkem a pomocníkem všem jeho funkcionářům. To byla jen jedna stránka jeho působení ve VDGB - ta druhá patřila všem uživatelům naší knihovny, všem těm, kdo se na sdružení obraceli o radu a poučení, zas a zas a zejména studentům. Ti všichni si ho uchovají ve vděčné paměti. Nadto si Adalbert Schmidt vytvořil ve VDGB trvalý památník vedle své běžné činnosti svým po namáhavé práci sestaveným a separátně vydaným obsahem prvých šedesáti ročníků našeho časopisu Mitteilungen (MVGDB), jímž dal do rukou každému z uživatelů tohoto pramene neocenitelného průvodce po jeho pokladech. Může se zdát podivným, že Schmidt sám, působící takříkajíc při prameni všech pramenů, totiž v archivu, vystaven neustále historickým otázkám, nerozhodl se k nijakému publikování vlastnímu - teď když je mrtev, můžeme z jeho pozůstalosti zveřejnit několik prací. Ta zdrželivost mohla být už ve Schmidtově povaze. Jeho povaha byla veskrze dána jeho šumavským domovem, jeho šumavanstvím: byl prostý a počestný, nenáročný, sukovitý a mnohdy až trochu nabručený (v originále "knorrig und manchmal wohl auch etwas knurrig" - pozn. překl.), vždy však upřímný a věrný. V této věrnosti setrval ve službě sdružení až k časovému bodu, kdy těžká choroba vyčerpala jeho síly, tedy - poněvadž nikdo netušil, jak daleko už to došlo - téměř až do okamžiku, kdy, pro nás všechny tak nečekaně a náhle uhasl. Naše sdružení, jeho vedení a jeho spolupracovníci, široký vlastivědný okruh, jakož i ten užší okruh jeho kolegů v práci a přátel, které si získal, zachová tomu řádnému muži (v originále "dem wackeren Manne" - pozn. překl.) vždy srdečnou vzpomínku.


Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1930, s. 1-3


- - - - -
* Český Krumlov / České Budějovice / Kaplice / † † † Praha

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na snímku z března roku 1905, pořízeném v krumlovském fotoateliéru Seidel
Záznam o jeho narození v českokrumlovské křestní matrice
Rodný dům čp. 136 v českokrumlovské Masné ulici (na levém snímku zadní trakt domu na Parkáně)Rodný dům čp. 136 v českokrumlovské Masné ulici (na levém snímku zadní trakt domu na Parkáně)
Pražská pobytová přihláška uvádí i jméno manželky a dcery Jarmily, užívající jako nemanželské dítě dívčí příjmení matčino, tj. Zimák
Jeho heslo v biografickém lexikonu k dějinám českých zemí

zobrazit všechny přílohy

TOPlist