logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALDEMAR SCHIFFKORN

Dědictví Waldeckových


Rodová historie básníka Heinricha Suso Waldecka (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) je neméně pohnutá, než je básníkův život sám, má pak i nemenší význam pro vývoj jeho charakterových vlastností a uměleckých vloh. Je to dědictví Waldeckových předků, které tu stojí za to prozkoumat, neboť ono je tím, co ho pojí příbuzenskými svazky s Horním Rakouskem. Sám básník se odvolává v jednom svém bohužel nedokončeném autobiografickém náčrtu, který se našel mezi dopisy a poznámkami v jeho pozůstalosti, na vazby své matky k jejím hornorakouským příbuzným. Učitelka Barbara Waldeková, jeho matka, se narodila 22. června roku 1837 ve Všerubech u Plzně (Wscherau) jako dcera zubního lékaře Karla Waldeka (jeho původní jméno znělo Simon Wotzasek a ke změně jména došlo teprve po jeho křtu ve 13 letech věku v roce 1816 - pozn. překl.), a měšťanské dcery Barbary Hejtmánkové (v originále "Barbara Heitmanek" - pozn. překl.). Dne 30. června roku 1873 byla Barbara Waldeková sezdána s učitelem, resp. pozdějším ředitelem školy ve Všerubech u Plzně Michaelem Poppem. Prvorozeným synem obou manželů se stal právě budoucí básník, který při křtu obdržel po svém kmotříčkovi Augustu Waldekovi, c.k. hejtmanovi (kapitánovi) 35. pěšího regimentu (pluku) v Plzni (Pilsen), rovněž křestní jméno August. Rodokmen básníkových předků, sestavený správcem jeho pozůstalosti prof. Franzem Seraphinem Brennerem, uvádí jako praděda z matčiny strany Matthiase Waldegga (žil v letech 1768-1847 a původní své jméno Mathias Wotzasek změnil až osmatřicetiletý po svém křtu ve Vídni roku 1806 - pozn. překl.), bydlícího ve Vimperku (Winterberg). Zmíněná už svéživotopisná skica z Waldeckovy pozůstalosti poznamenává: "Auch in der Verwandschaft meiner Mutter, deren Ahnen in Oberösterreich meist als Geistliche und Kaufleute gelebt haben, war viel Kunst daheim." (tj. "Také v příbuzenstvu mé matky, jejíž předkové žili v Horním Rakousku většinou jako duchovní a obchodníci, bylo mnoho umění domovem." - pozn. překl.) Básník v témže textu připomíná předčasně zesnulého profesora teologie Dr. Franze Borgiase Waldecka, někdejšího tajemníka diecézního Kunstvereinu v Linci a redaktora listu "Christliche Kunstblätter", následujícími významnými slovy, které se rovnají hrdému přiznání k odkazu hornorakouských předků: "In Verehrung für diesen Kunstfreund, dessen Lebensbild in Handschrift ich geerbt habe, trage ich als Schriftsteller den mütterlichen Zunamen in der ursprünglichen Rechtschreibung." (tj. "V úctě k tomuto příteli umění, jehož rukopisné curriculum vitae jsem zdědil, užívám jako spisovatel to matčino příjmení v původní pravopisné podobě." - pozn. překl.) Nezůstává však v nijakém případě při této v jistém smyslu pro dějiny hornorakouské literatury monumentální větě; příbuzenství s Franzem Borgiasem Waldeckem je spřízněním krve, nadání a ducha a stupňuje se ke spříznění volbou (v originále "zur Wahlverwandschaft" - pozn. překl.), poněvadž prostý kněz August Popp byl povolán stát se básníkem.
Silný hudební talent, který musel být skrytě účasten za tímto básnickým předurčením, zdědil ovšem Heinrich Suso Waldeck nejen z otcovy strany, nýbrž ve stejné, ne-li ještě vystupňované míře od hornorakouské linie svých příbuzných ze strany matčiny. Franz Borgias Waldeck, narozený dne 9. října 1831 ve Schwertbergu (městys v Mühlviertelu, dnes okres Perg a soudní okres Mauthausen - pozn. překl.) jako syn učitelův, vysvěcený 30. července 1854 na kněze a zesnulý už 14. února roku 1866 (tedy ani ne pětatřicetiletý - pozn. překl.) v Linci na souchotiny, byl výjimečně hudebně zainteresován a podílel se také aktivně na linecké prezentaci církevní hudby. Obzvláštní hudební nadání jeho bratra Karla Waldecka (Karl Borromäus Waldeck se narodil 22. září 1841 v Sankt Thomas am Blasenstein, dnes okres i soudní okres Perg, do roku 2003 soudní okres Grein - pozn. překl.), který zemřel 25. března 1905 jako kapelník lineckého mariánského dómu, nevyžaduje snad nijakého dalšího komentáře, zejména když je dotyčný tak jako tak ve spojitosti s Antonem Brucknerem jmenován vždy znovu přímo jako přítel mistra ze Sankt Florianu. Hornorakouští hudebníci hráli vůbec v životě Heinricha Suso Waldecka významnou roli, ať už jako příbuzní či jako přátelé. Rovnou dva kapelníci lineckého dómu jsou s ním vzdáleně příbuzní: jsou to už zmíněný přítel Brucknerův Karl Waldeck a také školní rada profesor Ignaz Gruber, v roli dómského kapelníka předchůdce Franz Xavera Müllera. Franz Xaver Müller je zase věrný přítel posledních let Heinricha Suso Waldecka, jak ukazuje jejich vzájemná korespondence z té doby. Franz Xaver Müller zhudebnil přítelovu báseň "Die späte Grille", která inspirovala už v mladých letech Franze Schnopfhagena, syna tvůrce hornorakouské hymny (s textem Franze Stelzhamera /1802-1874/ - pozn. překl.), konečně pak vyrval básník krátce před skonem své múze poslední plod, který nabídl ke zhudebnění Karlu Scheureckerovi, faráři a komponistovi ze Sankt Veit im Mühlkreis.
Představme teď tři nadmíru poučné dopisy (viz texty drobnějším písmem, které budou uvedeny pro tuto potřebu jen v českém tlumočení - pozn. překl.), z nichž prvý uvádíme i s odpovědí, druhý je fragmentem a ten třetí pouhým konceptem, aby osvětlily příbuzenské vazby básníka k hornorakouským, resp. vimperským Waldeckům a jejich potomkům. U těchto pramenů rodové historie, které ospravedlňují celou tuto kapitolu s názvem Dědictví Waldeckovo, jde o dotaz dómského kapelníka v.v. školního rady Ignaze Grubera z Lince, odeslaný dne 29. září roku 1933, který je tu reprodukován ve výtahu, dále o odpověď mu zaslanou dne 9. ledna 1934 a získanou nyní po letech z adresátovy pozůstalosti, ještě dále o dotaz vimperského komerčního rady Hanse Waldeka (rovněž samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z 28. prosince 1933 k objasnění příbuzenských vztahů, současně o fragment (poslední stranu) děkovného dopisu téhož komerčního rady Hanse Waldeka básníkovi a posléze o koncept poděkování prof. Ignaze Grubera Heinrichu Suso Waldeckovi, datovaný 15. ledna roku 1934


Školní rada profesor Ignaz Gruber,
dómský kapelník v.v.
Linec, Landgutstraße 11

Linec, 29. září 1933.

Vaše Důstojnosti (v originále "Euer Hochwürden" - pozn. překl.)!
Velevážený pane!
Vaše Důstojnost odpustí, že si těmito řádky dovoluji obrátit se na Ni se skromným, mne však velice interesujícím dotazem. Měl jsem už častěji příležitost naslouchat Vašim krásným rozhlasovým proslovům a potěšit tím sebe i svou rodinu. Teď jsem četl v novém čísle "Radio Wien", že Důstojnost pochází z jižních Čech. Moje matka (+ 1892 v Linci) byla dívčím jménem Klara Waldecková. Její otec a můj dědeček Josef Waldeck byl učitelem na různých místech v Horním Rakousku a zemřel v Linci. Z mnoha dětí, které už jsou všechny po smrti, lze připomenout: Dr. Franz Waldeck, profesor teologie v Linci, †1867, Fritz Waldeck, ředitel statků, který chtěl být původně jezuitou, a Karl Waldeck, který jako linecký dómský kapelník a přítel Brucknerův zemřel v roce 1905.
Ohledně příbuzných vím, že jsme příbuzní s Waldeckovými resp. Steinbrenerovými ve Vimperku, aniž bychom od skonu sestřenice Thilde byli v užším ústním či písemném styku. Také v Praze a myslím i v Plzni jsou Waldeckové, kteří, i když nepatří k blízkému příbuzenstvu, smějí být počítáni k původnímu kmeni (v originále "immerhin dem Urstamme angehören dürfen" - pozn. překl.).
Snad postačí Vaší Důstojnosti těchto několik krátkých údajů, aby mi mohla podat zprávu, zda také náleží k jedné z těchto Waldeckových rodin. Velice by potěšilo a také poctilo mne i celou mou rodinu, kdyby se tak proslulý a vážený muž, jakým Důstojnost je, počítal k našemu, byť i ne blízkému příbuzenstvu. Kdyby se snad Vaše Důstojnost zajímala o zdejší linecké potomstvo Waldeckových, jsem samosebou se rozumí
k dispozici.
S nejuctivějšími pozdravy a poručeními Váš oddaný

Ignaz Gruber

*
Heinrich Suso Waldeck
Vídeň III., Ungargasse 38

9. I. 34

Velevážený pane profesore!
Musíte mi odpustit, že na Váš milý dopis odpovídám tak pozdě; hned poté, co jsem si ho přečetl, zmizel beze stopy a mě pak nechtělo Vaše jméno nijak napadnout. Informoval jsem o tomto svém neštěstí pana komerčního radu Hanse Waldeka ve Vimperku a poprosil ho o sdělení Vašeho jména a Vaší adresy. Nijakou odpověď jsem ještě nedostal, je však teď bohudík nadbytečnou, poněvadž naléhavě hledaný dopis je tu. Mám z toho velkou radost, že jsme příbuzní. Moje maminka Barbara Waldeková je dcerou praktického lékaře Karla Waldeka a sestřenicí pražského průmyslníka Franze Waldeka i plzeňského hoteliéra Richarda Waldeka. Nebyl jsem ovšem už desetiletí s Waldekovými v nijakém spojení, než se na mě před nedávnem obrátil pan komerční rada Hans Waldek s jedním dotazem. Franz Borgias Waldek, který zesnul roku 1866 v Linci, byl mé nebožce matce dobře znám; předala mi jednou článek k jeho úmrtí, nekrolog ručně opsaný ze čtvrtletníku "Linzer theolog. Quartalschrift".
Rád bych přijel do Lince, abych Vás viděl; momentálně to nejde, neboť mě tu pevně drží těžká srdeční nemoc. Jakmile se ale můj stav zlepší, odvážím se malé cesty k Vám. Zatím Vás a všechny příbuzné, kteří jsou snad ve Vaší blízkosti, srdečně zdravím.
Bylo by mi upřímnou, velkou radostí, kdybych od Vás zase někdy dostal nějaký řádek se sdělením, že se Vám vede dobře.
V nejvyšší úctě a velké vděčnosti:

Heinrich Suso Waldeck.

*
Hans Waldek,
komerční rada,
Vimperk
(Šumava)

Vimperk, dne 28. prosince 1933.

Vaše Důstojnosti!
Jako senior rodiny Waldekovy v Čechách, pocházející ze šumavského městečka Vimperka (v originále "Senior der Familie Waldek in Böhmen, welche aus dem Börwald-Städtchen stammt" - pozn. překl.), mám dnes k Vám jednu prosbu, kterou mi nejlaskavěji nechtějte mít za zlé.
Žiji po 40 let v Praze, často jsem jezdíval do Plzně k rodině Richarda Waldeka se mnou příbuznou a seznámil jsem se tam s řídícím učitelem Poppem, jeho ženou i dětmi a mnohokrát jsem se i potom také v pozdější době setkával specielně s jejich dcerou, která se chtěla věnovat učitelskému povolání. Tato rodina Poppova byla s námi rovněž spřízněna.
Už delší dobu sleduji se zájmem Vaši úspěšnou spisovatelskou činnost a zjistil jsem v životopise, že Důstojnost pochází ze Všerub u Plzně. Velice rád bych se teď dověděl, zda nejste s rodinou řídícího učitele Poppa v příbuzenském poměru a zda tím i my nejsme s Vámi příbuzní (v originále "und ob daher auch wir mit Ihnen in verwandschaftlichen Verhältnis stehen" - pozn. překl.).
Odpusťte mi, že Vás takto obtěžuji, není to však pouhá zvědavost, nýbrž opravdový zájem, poněvadž si jako dobří katolíci Vašich prací ceníme a proto také máme pochopitelný zájem o člověka (v originále "ein begreifliches Interesse an dem Menschen" - pozn. překl.), který je vytvořil.
Pro Vaši orientaci o nás sděluji, že jsem prokuristou firmy Waldek & Wagner v Praze, v politickém životě pak působím jako poslanec, starosta okresního výboru (v originále "Bezirksobmann" - pozn. překl.) atd. a nyní, nehledě na různé čestné funkce, užívám tu v klidu svého stáří. Syn mé rovněž zde žijící sestry Hans Th. Steinbrener je spolušéfem katolické nakladatelské firmy J. Steinbrener ve Vimperku. Kromě toho zde žije také můj bratr Fritz (žil v letech 1862-1935, manžel Marie, roz. Steinbrenerové /1872-1942/, vnučky zakladatele firmy Johanna Steinbrenera /1835-1909/, a otec na webových stránkách Kohoutího kříže samostatně zastoupeného Wilhelma Waldeka a rovněž tu samostatně zastoupené jeho sestry Marie Anny Waldekové - pozn. překl.), zatímco dva bratři a jedna sestra už zemřeli.
Byl bych Vám za přátelské zodpovězení mého dnešního dopisu velice vděčen, poněvadž je také pro rodovou historii velice zajímavé.
S ujištěním o zvláštní úctě a vážnosti

jsem Vaší Důstojnosti
oddaný
Hans Waldek.


Fragment děkovného dopisu komerčního rady Hanse Waldeka, adresovaného Heinrichu Suso Waldeckovi:


... Syn mého bratra Fritze Ing. Wilhelm Waldek (jak už zmíněno, samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), bytem v Teplicích-Šenavě (Teplitz-Schönau), zabývá se ve svém volném čase genealogickým bádáním a vždy rád podá informaci.
Kdybyste se jednou měl dostat do Vimperka, velice by nás těšilo, kdybychom se my všichni mohli s Vámi osobně seznámit. Byl jsem předešlého měsíce ve Vídni a pokud bych tam měl zase jet, udělalo by mi v každém případě radost, kdybych Vás mohl vyhledat, poněvadž jsem, jak už řečeno, znal Vaše rodiče i sourozence a bylo by mi velkou ctí moci Vás osobně poznat.
Prozatím přijměte s nejzdvořilejším díkem kromě nejsrdečnějších pozdravů ujištění mé úcty a vážnosti.

Ve vší oddanosti
Hans Waldek.


Koncept dopisu prof. Ignaze Grubera:


Vaše Důstojnosti!
Velevážený pane Waldecku!
Vaše tak laskavé otevřené řádky obrovsky potěšily nejen mne a mou rodinu, nýbrž i můj bratr a těch málo mých v Linci dosud žijících příbuzných přijalo s velkým zájmem a radostnou účastí informace z Vašeho dopisu. Existuje tedy přece nějaké, i když velmi vzdálené příbuzenství. Některá data a čísla by ovšem vyžadovala ústní vysvětlení a komentář. Ty budou ovšem následovat potom, až Důstojnost nás Linecké poctí svou návštěvou.
Nyní musím však bohužel podat velmi otřesnou truchlivou zprávu. Dne 28. prosince zamřela mi zcela neočekávaně má vroucně milovaná, dobrotivá hodná žena. Je to strašlivá rána, která mne a moje děti, které jsou bohudíky už dospělé, na matce však naprosto odvislé, postihla.
Prožíváme teď velice truchlivý čas. Rád bych Důstojnost poprosil, aby, je-li to trochu možná, svou plánovanou cestu do Lince o několik týdnů odložila, než se k nám opět vrátí více klidu. Bude nám ctí a potěšením Vás pozdravit a poznat, avšak právě zmíněné okolnosti hovoří pro odklad.
Přikládám velkou cenu tomu, aby také můj bratr, který je starší a o příbuzenstvu více ví, byl u Vaší ohlášené návštěvy v Linci; prosím proto také Důstojnost, aby mi bezpodmínečně svou zamýšlenou cestu do Lince v pravý čas sdělila. Když konečně prosím o vzpomenuté mé drahé paní v modlitbách, zůstávám nejoddanější

truchlící
Ig. G.

Uvedená výměna dopisů odkazuje jednoznačně na Vimperk jako uzlový bod, v němž se příbuzenské vazby básníkovy s hornorakouskou linií Waldecků spojují.


Oberösterreichischer Heimatblätter, 1953, s. 174-178

Mám od Waldeků takříkajíc pouvoir pro zveřejnění jejich rodové historie, ale jak vidět, není v ní souvislostí se "šumavskou" literární historií nikdy dost, i díky dosavadnímu zamlčování některých jejích "detailů" (mám teď na mysli dobově zastíraná fakta týkající se třeba jadrně českých či židovských kořenů jistých jejích zjevů). V každém případě jsem Petru Valdekovi vděčen za upozornění na text z roku 1953, vyšlý asi nikoli náhodou v roce 10. výročí úmrtí Heinricha Suso Waldecka a napsaný iniciátorem a tehdejším ředitelem lineckého Institutu Adalberta Stiftera (byl jím v letech 1950-1967 od samého jeho založení) Aldemarem Schiffkornem. Není asi od věci, dám-li o něm (nemám samozřejmě na mysli jeho syna Aldemara Schiffkorna juniora /1945-2010/, kterého připomene časová tabulka na konci těchto webových stran otcových) promluvit jednoho z jeho nástupců, s nímž jsem měl tu čest setkat se na několika stifterovských akcích v Horní Plané, Linci i v Českém Krumlově, totiž ředitele Institutu Adalberta Stiftera spolkové země Horní Rakousko (Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - ASILO) Johanna Lachingera.

In memoriam skut. dvorního rady v.v. prof. Dr. Aldemara Schiffkorna

Johann Lachinger


Jedna z nejvýznamnějších osobností hornorakouského kulturního života, zakladatel Institutu Adalberta Stiftera spolkové země Horní Rakousko, skut. dvorní rada (v originále "W. Hofrat", přičemž zkratka "W." značí "skutečný" na rozdíl od hofrata /dvorního rady/ pouze "titulárního" /Titular-Hofrat/ - pozn. překl.) prof.Dr. Aldemar Schiffkorn, zemřel po delší nemoci ve Welsu dne 22. listopadu 1987. Jeden naplněný život došel svého konce, Institut Adalberta Stiftera se loučí se svým prvým ředitelem.
Narozen 26. července 1915 ve Štýrském Hradci (Graz), náležel skut. dvorní rada prof.Dr. Aldemar Schiffkorn oné generaci, která se nemohla vyhnout převratným zkouškám a osvědčením své opravdovosti. Snad spočívá v jejím románském dědictví, že si i v nejtísnivějších okamžicích uchovala jiskru víry a stavěla nade všechna světonázorová a politická omezení vždy do centra svých úvah člověka. Léta v knížecím biskupském chlapeckém semináři ve Štýrském Hradci byla poznamenána světovou hospodářskou krizí a politickými názorovými stereotypy, jeho studium na univerzitách ve Štýrském Hradci, v Mnichově (München) a ve Vídni (Wien) válečným infernem a pohrdáním humanitou i humanistickým duchem.
Celistvým svým tvůrčím myšlením (v originále "mit seinem ganzheitlichen Bildungsdenken" - pozn. překl.) kořenil Aldemar Schiffkorn v tradici křesťansko-humanistické vzdělanosti (v originále "Bildungsidee" - pozn. překl.), jež byla závazná také pro Adalberta Stiftera v jeho kulturně tvůrčím a záchovném působení spisovatele, pedagoga a památkáře. Z tohoto integrálního vzdělanostního konceptu vyrostly Schiffkornovy mnohostranné kulturně politické iniciativy, z nichž bylo založení Institutu Adalberta Stiftera spolkové země Horní Rakousko v roce 1950 jednou z nejvýznamnějších. Ze skromných začátků se dokázala pod prozíravým a činorodým vedením svého zakladatele rozvinout k vlastnímu životu, než byla už po pěti letech, tj. roku 1955, etablována jako autonomní zemská instituce. V roce 1957 pak získalo toto centrum pro výzkum odkazu Stifterova a pro péči o něj adekvátní umístění, když se spolu se zemským Institutem pro vzdělání lidu a péči o domovské tradice (Institut für Volksbildung und Heimatpflege) mohlo usadit v lineckém domě, kde Stifter kdysi bydlil a také zemřel.
Pro germanistu a osvětového pracovníka (v originále "und Volksbildner" - pozn. překl.) Schiffkorna bylo od počátku spojení vědeckého zkoumání, pěstování a účinného zprostředkování uměleckého a myšlenkového odkazu Stifterova a podpory hornorakouské literatury v jeho duchu bytostným kulturně politickým zadáním. Všem zmíněným aspektům tohoto úkolu chtěl být práv stejnou měrou. Byli proto za členy institutu přizváni nejen literární vědci z domova i ze zahraničí, nýbrž také pedagogové, vedoucí pracovníci hornorakouské zemské a také linecké městské kulturní administrativy, kulturní redaktoři rozhlasu a tisku i uznávaní spisovatelé. Vědecké základy institutu byly zabezpečeny už v prvých jeho letech vydáváním ediční řady (od roku 1950) a čtvrtletníku (od roku 1952). Schiffkorn dokázal získat ke spolupráci na publikační činnosti význačné stifterovské badatele z celého světa, takže institut si jejím prostřednictvím brzy dobyl mezinárodního uznání. Vedle početných publikací také první velké stifterovské symposium, uspořádané roku 1955 v Bad Hall ke 150. výročí spisovatelova narození, dodalo tomuto respektu působivý důraz.
Jakkoli byl Adalbert Stifter tím určujícím středobodem koncepce institutu, rýsoval se při něm už v roce 1951 Schiffkornem iniciovaným vydáním antologie Stimmen am Strom (2. svazek edice Schriftenreihe) záměr rozšíření oblasti úkolů na celý "resort" hornorakouské literatury, tedy perspektiva, k níž přihlédl statut samého institutu teprve v roce 1983. Bylo snahou Aldemara Schiffkorna podporovat autory své vlastní doby, kteří stáli svou tvorbou blízko Stifterovi, a uchovávat jejich památku i pro budoucnost. Jednomu básníkovi, který si zvolil Horní Rakousko za poslední stanoviště své životní pouti, totiž Heinrichu Suso Waldeckovi, zajistil udělením čestného hrobu na zemské náklady a zřízením památníku v Sankt Veit im Mühlkreis doslova domovské právo v Horním Rakousku.
Mnohé z těchto záslužných snah o literaturu a literární autory spadá už do doby, kdy Aldemar Schiffkorn předal vedení Institutu Adalberta Stiftera do rukou svého nástupce v této funkci Dr. Aloise Großschopfa (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) roce 1967. Institut děkuje svému zakladateli a prvnímu řediteli i po jeho odchodu na penzi za tak rozhodující počiny, jakými se stalo založení nové ediční řady Schriften zur oberösterreichischen Literatur s jeho vlastní monografií o knězi-básníkovi Heinrichu Suso Waldeckovi (1980), zprostředkování publikace materiálů římského symposia o životě a díle Johannese Urzidila (rovněž samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z roku 1984 a předání pozůstalosti Arthura Fischera-Colbrie (také on samostatně figuruje na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) do literárního archivu institutu.
Smíme-li připojit k tomuto jen skicovitému přehledu skutečnost, že Aldemar Schiffkorn byl pro "svůj" institut činný až do posledka - ještě v nemocnici pracoval na příspěvcích o spisovatelích Mühlviertelu pro katalog hornorakouské zemské výstavy, chystané na rok 1988 (ten dvojsvazek je cennou součástí regionálního fondu Jihočeské vědecké knihovny - pozn. překl.) - dá se snad tušit, čím pro něho Institut Adalberta Stiftera byl a zač mu naopak tato instituce má co děkovat.
Četné pocty a vyznamenání, jež mu udělil domov i cizina, jsou jen vnějšími znaky hodnoty jeho dalekosáhlého působení.
Aldemar Schiffkorn směrodatně spoluurčoval kulturní život Horního Rakouska od padesátých let, především pak za éry zemského hejtmana Dr. Heinricha Gleißnera (žil v letech 1893-1984, narodil se i zemřel v Linci, práva však studoval až do první světové války na pražské Karlově univerzitě /dokončil je po roce 1918 v tyrolském Innsbrucku/, za nacizmu byl několikrát vězněn v Dachau a v Buchenwaldu, v letech 1945-1971 opakovaně hornorakouským zemským hejtmanem za Rakouskou lidovou stranu /ÖVP/, pochován jako Adalbert Stifter na lineckém hřbitově sv. Barbory - pozn. překl.). Jeho kulturně politické aktivity kořenily ve světonázorovém přesvědčení, které bylo vědomě zavázáno ideji liberalitas christiana (tj. "křesťanské velkorysosti" - pozn. překl.). Tato velkorysost mu dovolovala překračovat ideologické hranice, navazovat přes ně četná spojení, udržovat dialog a přispět tak i k ovzduší vzájemnosti, která byla pro Horní Rakousko v desetiletích poválečné znovuvýstavby a konsolidace doslova příslovečnou. I tady se Aldemar Schiffkorn prokázal být osobností stifterovského ražení. Kéž jeho dílo a odkaz působí i nadále!


Adalbert Stifter Institut Vierteljahrsschrift, 1988, č. 1-2, s. 4-6


Biografická data
Aldemar Schiffkorn st. *26. července 1915 Štýrský Hradec †22. listopadu 1987 Linec
1927 gymnázium při knížecím biskupském chlapeckém semináři ve Štýrském Hradci (do roku 1936)
1936 univerzita ve Štýrském Hradci, filosofická fakulta
učitel na Theaterschule Neuber
1939 univerzita ve Vídni, filosofická fakulta
vojenská služba ve wehrmachtu (do roku 1945)
1941 promoce a titul Dr.phil. na univerzitě ve Vídni s disertací na téma Die Grazer Theaterschule
hostující posluchač (Gasthörer) univerzity v Mnichově (do roku 1942)
1947 instalace výstavní expozice a památníku Karla Marxe v jeho rodném domě v Trevíru (Trier)
propůjčení medaile Karla Marxe (Karl-Marx-Medaille)
1.srpna nástup do oddělení kultury hornorakouské zemské vlády, vedení a výstavba organizace
hornorakouského Díla lidového vzdělání (Volksbildungswerk)
1950 24. března představeným jím iniciovaného Institutu Adalberta Stiftera
1954 spoluzakladatelem sdružení Verband Österreichischer Bildungswerke
1955 1. ledna vedoucím dvou nově ustavených samostatných hornorakouských zemských institutů, z nich
Institutu Adalberta Stiftera až do 31. prosince 1966 a Zemského institutu pro vzdělání lidu a péči o domovské tradice až do 31. prosince 1980
1956 členem představenstva programové rady rakouského rozhlasu (do 31. prosince 1966)
rytířem Řádu Božího hrobu
zápis do čestné knihy a zlatý čestný odznak "Excellenti in litteris" univerzity v Innsbrucku
1960 spoluzakladatelemInstitutu pro vzdělání dospělých v Salzburgu
1961 zlatý čestný odznak za zásluhy o Rakouskou republiku
1965 volba univerzitním senátem do kuratoria pro udělování Mozartovy ceny Goetheovou nadací v Basileji
1966 skutečným hornorakouským dvorním radou
1970 zlatý čestný odznak za zásluhy o Rakouskou republiku
1971 papežský řád sv. Silvestra
1976 profesorský titul
čestným členem sdružení hornorakouských lidových univerzit (Verband oö. Volkshochschulen)
1978 prezidentem rakousko-italské společnosti "Dante Alighieri" v Linci
čestným členem sdružení rakouských lidových univerzit (Verband ö. Volkshochschulen)
1980 prezidentem rakouského sdružení pro lidovou píseň (Österreichisches Volksliedwerk)
záslužný kříž 1. třídy řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
1983 cena Rakouské republiky za zásluhy o vzdělání dospělých

Aldemar Schiffkorn ml. *24. července 1945 Trevír (Trier) †30. března 2010 Linec
1978 promoce a titul Dr.phil. na univerzitě v Innsbrucku po předchozím studiu i na univerzitě ve Vídni
vstup do služeb spolkové země Horní Rakousko jako úředník odboru kultury zemského institutu pro vzdělání lidu a domovské tradice
vedoucím projektu "otevřeného" zemského kulturního domu
1981-1987 editorem časopisu Oberösterreichischer Heimatblätter
1990 zakladatelem vícejazyčné edice Grenzgänger
vedoucím hornorakouské zemské kanceláře pro kulturní styky se zahraničím
iniciátorem mezinárodních sochařských sympozií
po politických změnách ve východním bloku více než 200 uměleckých a vědeckých projektů přeshraničního dosahu
2002 pojem střední Evropy razil na příkladu rozšíření úcty sv. Jana Nepomuckého jako iniciátor výstavy od názvem Johannes von Nepomuk - der Heilige Mitteleuropas, na jejíž vernisáži se uskutečnilo poslední vystoupení kardinála Franze Königa na veřejnosti vůbec z ocenění, která získal, to byla v Rakousku Österreichisches Ehrenkreuz für Wissenschaft und Kunst I. Klasse, v Itálii jmenování Cavaliere Ufficiale dell' Ordine al Merito della Repubblica Italiana, v Bavorsku St.-Anna-Preis für die kulturelle Reintegration der Nachbarländer Bayern, v Rusku honorární profesura na Státní lingvistické Dobroljubovově univerzitě v Nižném Novgorodu, v České republice Pečeť města Plzně (2002)

- - - - -
* Štýrský Hradec (A) / Vimperk / † † † Wels (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Snímek provázející jeho nekrolog ve čtvrtletníku Institutu Adalberta Stiftera
spolkové země Horní Rakousko
Výčet nekrologů provázejících Schiffkornův skon tvoří závěr soupisu jeho díla, který pořídil Aldemar Schiffkorn mladší
Obálka čísla čtvrtletníku Institutu Adalberta Stiftera v Linci se Schiffkornovým nekrologem od Johanna Lachingera zachycuje úmrtní dům Stifterův a zároveň sídlo ústavu, věnujícího se dílu šumavského klasika

zobrazit všechny přílohy

TOPlist