logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ERWIN SCHERER

Do kamene vrytá láska k domovu

Ten, kdo nedaleko hranice, přes níž vede (při pohoří Fichtelgebirge/Smrčiny - pozn. překl.) z Bavor cesta do Chebska (v originále "zum Egerland" - pozn. překl.), vystoupí na vrch zvaný Steinberg (653 m - pozn. překl.) a putuje po něm s otevřenýma očima, najde ojedinělý památník novější historie (v originále "ein einmaliges zeitgeschichtliches Denkmal" - pozn. překl.). Není na žádném památkovém seznamu a ani jinak nebývá nikde uváděn. Toliko v jednom návrhu turistických vycházek na stránkách listu "Frankenpost" z roku 1995 se dočkal chápavého ocenění. Jde o vzpomínku na domov a připomenutí toho, co znamená jeho ztráta, ba s ním i ztráta všeho, ale také o vyjádření naděje ve spravedlnost a v jeho znovuzískání.
Na vrchu Steinberg u města Hohenberg an der Eger v hornofranckém zemském okrese Wunsiedel v pohoří Fichtelgebirge vyryl vyučený kameník a lesní strážce Adolf Schaffer pro všechny časy do čedičové skály první verše Hartauerovy (Andreas Hartauer je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) šumavské hymny. Adolf Schaffer se narodil ve vsi Altpocher (dnes zaniklá Stoupa, také Starý Pocher - pozn. překl.) a byl ze svého domova v květnu 1946 vyhnán.
V Arzbergu, nedaleko od hranice s domovem, nalezl se svou rodinou nové bydliště a také práci. O tom, že ho jako mnoho jiných ztráta domova nedokázala přebolet, svědčí tento památník na Steinbergu u Hohenbergu an der Eger. Co jen mohlo Adolfa Schaffera vést k tomu, že vyhledal místo, odkud je tak nádherný výhled na Chebsko? Jaké myšlenky ho asi přiměly sbalit kladivo a sekáč, sednout na kolo a vydat se na pět kilometrů vzdálený Steinberg? Písmeno za písmenem vyrýval první verše Hartauerovy proslulé písně do tvrdého čediče – i Andreas Hartauer totiž, který sice opustil rodný kout dobrovolně, pocítil v srdci podobnou touhu jako Adolf Schaffer a mnoho německy hovořících Šumavanů, jimž byl domov tak nelidským způsobem vzat. Ani půl roku neuběhlo od té ztráty, když Adolf Schaffer své dílo na Steinbergu dohotovil a signoval dne 1. listopadu 1946 iniciálami svého jména.
Autor článku ve "Frankenpost" píše (v originále ovšem německy, a to ještě podle starého pravopisu i s tím "ß" po krátkých samohláskách - pozn. překl.): "Co jen to muselo být za duševní utrpení, které onoho 'A. Sch. früher Böhmerwald, jetzt Fichtelgebirge', donutilo neštítit se nijaké námahy a 1. listopadu 1946 dokončit dílo, které přetrvalo léta? Celý začátek šumavské hymny vytesal do hladké čedičové plochy:

'Tief im Böhmerwald, da liegt mein Heimatort.
Es ist gar lang schon her, dass ich von dort bin fort.
Doch der Erinnerung, die bleibt mir stets gewiss,
dass ich den Böhmerwald niemals vergiss.
Es war im Böhmerwald, wo meine Wiege stand,
im schönen, grünen Böhmerwald.'

Nikterak dlouho tedy onomu A. Sch. netrvalo, než mu ten nápad přišel na mysl: už 1. listopadu to bylo, kdy délka jeho pobytu v cizině činila teprve pouhého půl roku. Teď už je tomu téměř padesát let (psáno roku 1995, tedy 49 let poté, co byl dokončen "odsun" - pozn. překl.), co přišli sem, ale pro toho, kdo svůj domov vroucně miluje, a to sudetští Němci uměli, je už půlrok dlouhá doba. Není tedy divu a dá se pochopit, že lidé, přišlí často z velmi chudých poměrů truchlili po nich vřeleji a hlouběji než jiní po bohatších, poněvadž ti druzí vlastně nepostrádali v podstatě domov, nýbrž jen vnější třpyt a radovánky života plného změn, který tam museli zanechat."
Tolik článek z roku 1995. Zatímco tento kámen je nyní rodině Schafferově v Arzbergu vzpomínkou na otce, děda a praděda, měl by být každému kolemjdoucímu mementem historie.
Adolf Schaffer sice už domov nikdy spatřit nesměl, ale jeho syn se svou ženou se pravidelně setkávají se sdružením "Böhmische Freunde" z někdejší České Vsi a Stoupy (v originále "von Böhmischdorf-Altpocher" - pozn. překl.). Tato sešlost v duchu tradice o Bílé sobotě udržuje zvyk velikonoční obchůzky se řehtačkami (jejich zvuk nahrazuje zvony, které "odletěly do Říma" - pozn. překl.), na Dušičky se pak vydává za hroby předků do rodných končin ve dnes zaniklé obci Česká Ves a v prostoru někdejší její osady Stoupa (v originále "Pucher" - pozn. překl.) udržuje pořádek. Ti, kdo sem přijdou odjinud, tak mohou zaznamenat, že tu kdysi žili lidé, kterým to místo bylo a je domovem. Tady byl v roce 2012 z iniciativy Magdy Hochové, před nedávnem zesnulé místní pověřenkyně, umístěn balvan, na němž jsou první verše šumavské hymny rovněž zvěčněny.


Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č. 32, s. 16

Příběh jedné porcelánové náhrobní destičky

Každým rokem se o Dušičkách setkávají "Böhmische Freunde" z někdejší České Vsi a Stoupy (v originále "aus Böhmischdorf und Altpocher" - pozn. překl.) na hřbitově v někdejší Jedlině (v originále "in Neulosimthal" - pozn. překl.). Vzpomínají svých zemřelých, kteří tu odpočívají, ale také všech, kdo vzešli z těchto končin.
V paměti vyvstávají i prvá léta po otevření hranic, kdy se směl hřbitov opět navštívit. Ta první návštěva ovšem nijakou pěknou vzpomínku nevyvolává. Místo totiž po dlouhá léta sloužilo jako oplocená kravská pastvina. Dobytek byl koncem týdne vyhnán na hřbitovní pozemek, aby mohl být ponechán bez dozoru. S otevřením hranic se však obrátil list a na hřbitově byl v roce 1991 vztyčen nový velký kříž. Místo bylo znovu vysvěceno mší svatou, kterou sloužil jeden katolický a jeden pravoslavný kněz (okolí obce Lesná /kdysi Schönwald/ bylo po druhé světové válce "dosídleno" rumunskými Rusíny - pozn. překl.), oba Češi.
Sdružení "Böhmische Freunde" pod vedením Josefa Hocha, tehdy ještě 20 až 25 osob, považovalo za svůj úkol udržovat hřbitov v pořádku. Když přešla zima, společně se odjelo i s nářadím do domovských končin a hřbitov byl zbaven listí a během zimy spadlých větví starých kaštanů. Takto vyzbrojen klučovnicí (v originále "mit einer Stockhaue" - pozn. překl.) a hloubaje při vstupu, kde by se asi mohl nalézat hrob jeho prarodičů, byl mezi ostatními v roce 1993 i Erich Üblacker. Myšlenkami se vracel do svého mládí.
A viděl živě před sebou, jak před svátkem Dušiček kráčí se svou matkou od Starého Pocheru (osada zanikla pod českým místním jménem Stoupa - pozn. překl.) přes tak řečený "Louh" zkratkou ke hřbitovu v někdejším Neulosimthalu. Měli s sebou čerstvé smrkové větve a papírové květiny, které si doma z krepového papíru pletacími jehlicemi (v originále "aus Krepppapier mit Stricknadel" - pozn. překl.) sami zrobili. Matka a syn dorazili na hřbitov po necelé hodině (v originále "nach einer dreiviertel Stunde" - pozn. překl.). Ten obrázek měl Erich Überlaker před očima, když teď náhle stanul před zbytky jednoho z někdejších starých náhrobků. Kopl motykou do země a něco pevného z ní zvedl. Držel v rukou oválnou porcelánovou destičku s ulomeným růžkem (v místě otvoru pro uchycení šroubem - pozn. překl.), který ovšem Magda Hochová okamžitě našla. Všichni krajané na hřbitově vzhlédli od práce, cože se to mimořádného přihodilo. Kolem destičky se jich shlukl celý zástup. Jako by tu historie náhle ožila zapadlým kouskem domova, nalezeným v jeho zemi. Kdyby Erich zasekl motyku jen kousek vedle, byla by destička rozbita na kusy. Jako by jeho ruce někdo vedl dobrým směrem.
Hrob byl znovu osazen a porcelánová destička znovu připevněna na dřevěný kříž. Stojí na ní psáno:

"Johann Üblacker
Aus Altpocher No. 13
geb. 2. Mai 1863 gest. 29. Okt. 1933.
Lieber Vater, schlafe wohl,
Du warst so gut und liebevoll.
Sei selig dort, wir denken Dein.
Du wirst unvergesslich sein.
Ruhe sanft!"
(tj. "Johann Üblacker
ze Starého Pocheru čp. 13
nar. 2. května 1863 zemř. 29. října 1933.
Milý tatínku, sladce spi,
byls pln lásky a dobroty.
Buď blažen, zůstaneš nám všem
v mysli, my na Tě nezapomenem.
Odpočívej v pokoji!" - pozn. překl.)


Při nálezu vyhlížela destička jako právě vymalovaná, později však písmo a obrázek Erichova dědečka značně vybledl. Byla tedy sňata a opatrována doma, aby alespoň dochovaná podoba nápisu zcela nezmizela lidskému zraku. V roce 2014 se Erich Üblacker rozhodl, že tabulku znovu vrátí zemi v místě, kde ji našel. Vrátila se tak tam, kde je Johannu Üblackerovi souzeno spát svůj poslední sen.
Tak jako tato událost skrývá každý hřbitov své příběhy a vzpomínky. Všichni vyhnanci z domova by měli upřít svou pozornost na staré hřbitovy, aby zůstaly, čím jsou, aby nebyly zhanobeny jakýmkoli zlovolným duchem zániku (v originále "von irgendwelchen Ungeistern" - pozn. překl.), poněvadž všem, kdo jsou v té zemi pochováni, by měl být zajištěn pozemský klid po všechny budoucí časy. Hřbitovy jsou a zůstanou kusem domova pro všechny, kdo ho navštíví a naleznou tam své rodové stopy.


Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č. 44, s. 16

Dne 2. března 2017 zemřela Magda Hochová, místní pověřenkyně kdysi vyhnaných obyvatel dnes zcela zaniklé České Vsi. Na Bílou sobotu navrhla Rosa Dobnerová (Schmidtwastlrosl) při tradiční velikonoční obchůzce sdružení "Böhmische Freunde" za jejího nástupce Erwina Scherera, autora originálů předchozích textů a sklidila všeobecný souhlas. V roce 2017 třiašedesátiletý (a tedy už ve Spolkové republice Německo narozený) Erwin Scherer se ke zmíněnému sdružení dostal oklikou v roce 1998 tehdy čtyřiačtyřicetiletý. Už v nejranějším mládí ho ovlivnila vyprávění jeho děda Josefa Cosmase Scherera a prastrýce Johanna Scherera, bratra posledního "Pucherbauera" Wilhelma Scherera, když se bavili o domovském "Pucheru", tj. Starém Pocheru, dnes zcela zaniklé Stoupě. Řeznický tovaryš Josef Cosmas Scherer chtěl z bavorského Arzbergu učinit poslední stanici svých vandrovních let, než odešel nazpátek domů do Starého Pocheru. V řeznictví Weiß na náměstí v Arzbergu poznal svou pozdější ženu Margarethu, která tam pracovala jako služebná. Výhybky byly nastaveny, jak píše nepodepsaný životopisný příspěvek ke Schererovu nástupu do krajanské funkce. Vzal si Margarethu Steinelovou za ženu a založil ve Schlottenhofu u Arzbergu rodinu i řeznictví s hostincem a zemědělským hospodářstvím. Tak se rodová větev Schererů ze Starého Pocheru, z níž Erwin Scherer pochází, usadila pevněji v zemském okrese Wunsiedel na území bavorských Horních Frank. V roce 1998 narazil Erwin Scherer prostřednictvím v Rakousku žijící Marthy Dagové, sestřenice jeho otce Erwina. jakož i prostřednictvím Edmunda Schaffera na sdružení Böhmische Freunde. A v září téhož roku 1998 se naplnilo jeho dlouholeté přání vypravit se jednou tam, kde jsou jeho rodové kořeny, do domova svého děda. Böhmische Freunde se setkali ve Waldheimu, aby se vydali na návštěvu domovských končin. Josef Hoch, tehdejší místní pověřenec, svěřil Scherera do péče Ericha Üblackera, který mu domov přiblížil nepopsatelně intenzívně. Erwin Scherer, který počátkem roku 2017 odešel po 41 letech do důchodu z farního úřadu evangelické církve, kde působil jako kurátor, se dodnes ohlíží na ten den setkání s domovem předků jako na hluboký přelom ve svém životě. I když má ve svém křestním listě uveden jako rodiště Schlottenhof, našel domov svého srdce na zaniklém "Starém Pocheru" při zaniklé České Vsi. Více než sedmdesát let poté, co odtud zmizeli někdejší obyvatelé, přijal od těch, co zbyli, krajanské místní pověření opuštěné domovské končiny.

- - - - -
* Schlottenhof, Arzberg (BY) / Stoupa, Česká Ves

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Označen kroužem tu stojí v kruhu sdružení Böhmische Freunde ve Stoupě
Znak jeho rodiště Schlottenhof, místní části města Arzberg
    v hornofranckých Smrčinách (Fichtelgebirge)
Pamětní kámen ve Stoupě (Alt Pocher)
Tady stávala StoupaTady stávala Stoupa

zobrazit všechny přílohy

TOPlist