logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS SCHEFZICK

Z pravěku Šumavy

Myšlenky a citace


Ten, kdo putuje z českého vnitrozemí nahoru proti proudu Otavy (Wottawa), užasne, s jakým rozhledem si už před téměř 2500 lety Bójové (Keltové) tady v krajině jižních Čech (Südböhmen) nalezli východisko a oporu své dějinné platnosti. Pochopí, že opevněné Sedlo (Hefenstein) a řetězec dalších hradišť a valových opevnění podél pohoří, zbudovaných tu vůči otevřené krajině na východě a na severu, musela zajišťovat ochranu už proto, že za pohořím ležela země na Dunaji (Donau), vyžadující další záštitu vůči východu a severu.
Kdysi odsud na západ vedla pravěká cesta průsmykem pod horou Javor (Arber), údolím řeky Řezné (Regen) dolů na Radasbona (pozdější Castra Regina, Řezno /Regensburg/), vzhůru proti toku Dunaje na Alkimonensis (dnešní Kelheim), Vallatum (Manching) a dál k Heuneburgu při dnešním Riedlingen a k Rýnu (Rhein), dávné krajině zrodu keltského etnika, kterou drželi spolu s Germány, ještě pak odtud dále Burgundskou branou (Burgundische Pforte) na Massilia (Marseille), starořecké obchodní město. Byla to ve starověku jedna z nejvýznamnějších obchodních cest Keltů z Čech na západ. - Od Řezna, tj. Radasbona, na východ po Dunaji přes Bojodurum, pozdější Castra Batavia, dnešní Pasov (Passau) vedla keltská cesta podél jejich říše ke keltským sídlům v Panonii (Uhry, dnešní Maďarsko). - Keltská říše sahala od Galie k Uhrám. Kromě severu a jihu jim tedy patřila vlastně téměř celá Evropa. Tomu věnuje Řek Hérodotos kolem roku 450 př.Kr. ve své čtvrté knize, nazvané "Melpomené" (podle Múzy zpěvu a tragédie, zpodobňované s tragickou maskou, kyjem a věncem z révového listí - pozn. překl.), následující odstavec:
"Istros (tj. Dunaj) je největší ze všech řek, které známe... Protéká přece ten Istros celou Evropou, počínaje u Keltoi (tj. u Keltů), kteří bydlí z národů Evropy nejdále na západ blízko Číňanů (v originále Kynetern - pozn. překl.)."
Řekové byli učiteli Keltů. Dochované keltské písemné záznamy jsou až do časů Gaia Julia Caesara psány řeckým písmem. Od Řeků se učili Keltové a od Keltů zase Germáni a jiné národy. T.G.E. Powell ve vé knize "The Celts" (Londýn 1958), píše na s. 13 německého vydání své knihy (Kolín nad Rýnem /Köln am Rhein/ 1959):
"Keltská literatura je vedle řecké a latinské v Evropě nejstarší. V ní se zrcadlí ono původně selské rolnické bytí, v němž někde spočívají naše kořeny. Pro pochopení zrodu Evropy mají proto Keltové maximální význam a "barbarským klasikům" náleží daleko obecnější uznání, než jakého se jim až dosud dostalo."
Skutečnost, že Keltové dokázali spravovat zemi a konat nad ní vládu dlouho před Římany, nám dnešním Němcům dokazují do našeho jazyka přejatá keltská slova "Reich" (říše) a "Amt" (úřad). Germáni převzali mnohé z keltského kulturního dědictví. Ba podle svědectví badatelů byla jazykem některých germánských kmenů keltština.
Z už zmíněné Powellovy knihy ještě citát ze s. 178 německého vydání:
"Slovo 'teutonisch' je úzce příbuzné s 'deutsch' a odvozuje se od keltského 'thioda', což znamená totéž co 'lid'. - A ze s. 179 kus dál: "Mezi keltsky a teutonsky hovořícími národy Germánie nemohly proto existovat nijaké podstatné rozdíly nebo dokonce protiklady."
Od Keltů pochází cenný odkaz rozvinuté řemeslné práce a jistě i vzestup selského stavu, bez něhož by byl rozvoj řemesel nemožný. Jejich prostřednictvím působil v našem zeměpisném prostoru pokročilý duch Řeků ještě předtím, než sem přišli Římané. Nejen to však. Předali nám touhu po lidském vykoupení. To od nich pocházejí mj. ságy o Parzivalovi, o králi Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu i píseň o Rolandovi.

*

V jižních Čechách byly odhaleny mnohé pozůstatky druidských hrobů, tj. hrobů keltských kněží. Svědčí o nich vykopávky, které vykazují na jednom místě u Horažďovic (v originále "Horaschdowitz" - pozn. překl.) od vrchem Sedlo (Hefenstein) až šest okázalých pohřbů. Podle těchto nálezů usuzuje Jan Filip (1900-1981) ve své knize "Keltové ve střední Evropě" (Praha 1956), že jižní Čechy byly v tomto smyslu otevřenějším a bohatším územím (viz s, 268n.). Příznačné pro ně byl především stálý ritus mohylových hrobů, v nichž nejsou ojedinělé pohřby s vozy včetně koňských postrojů, a to byl v okolí nálezů tehdy (tj. 1956) povrchový průzkum teprve vlastně v samých počátcích.
Bavorský autor Adam Stuhlfauth na s. 43n. své práce "Der keltische Ringwall am Schlossberg zu Burggailenreuth" (Bayreuth 1938) dosvědčuje už předtím plné sepětí severovýchodních Bavor s jižními Čechami:
"Keramika širších okolí nálezů ze stejného časového rozmezí, ba celé oblasti severovýchodu Bavorska a sousedních jižních Čech vykazují velké shody v materiálu i formě. Při Ebermannstadtu byly nalezeny mísy, typické zboží z tuhové hlíny (Graphit-Tonware), stejné pak na vrchu Houbirg u Hersbrucku, na neopevněném výšinném sídlišti Burgberg při Pottensteinu, jakož i na vrchu Höhengrad u Tücherfeldu. Ze Sedla u Albrechtic (Albrechtsried) u Sušice (Schüttenhofen) popisuje Camilla Streitová (1903-1950) v časopise Sudeta X, 1934, s. 89 střepy mis s vklopeným ústním okrajem ("mit nach innen abgeschrägten Mundsaum") a jiné s charaktericky jemným odstínem a povrchovým hlazením, které se s nálezy keramiky u bavorského Schlossbergu překvapivě shodují. Ukázky, zachycené na obrazových přílohách I a II v Sudeta X, 1934, s. 3-4, jsou našemu materiálu podobny k nerozeznání. (...) V jihozápadních Čechách přinesly nálezy z výšinného sídliště u Holubova (Hollubau) blízko Budějovic (Budweis), z Hradišťského kopce (Radischer Berg) u Konstantinových Lázní (Konstantinbad) a ze Sedla u Albrechtic stejnou hrubou halštatskou hliněnou keramiku. Zvláště Sedlo vykazuje nápadně podobný materiál. Tady i tam ležely střepy bez volby po celém povrchu naleziště pod ochrannou půdní vrstvou navzájem pohromadě. Bezpochyby je proto tato hrubá keramika ze stejného časového období jako už zmíněná jemnější."
A Camilla Streitová v Sudeta X, 1934, s. 90n.:
"Je to tedy opravdu pestrý obraz, který nám nálezy ze Sedla poskytují. Střepy halštatské práce, typické raně laténské zboží co nejúžeji příbuzné s keramikou pozdní doby laténské, zdobenou hřebenováním, k tomu Dubským nalezená keramika období římsko-provinciálního ("kaiserzeitliche Keramik"), zdobená ornamentem podkovovitých obloučků nad sebou (čtyřnásobně - pozn. překl.) postavených ("mit Schwungbogenverzierung"), bronzové držadlo zrcadla (Dubský, La Tene jižních Čech /Strakonice 1932/, obr. 42, č. 5 a 7) a střepy se zdobením vlnicí (vlnovkou) a klikatkou ("mit Wellen- und Zickzackverzierung")." - "Při dobývání pařezů vlevo (vně valů) dnešního vstupu od Albrechtic bylo nalezeno kolečko ručního mlýnku. Sestává z jedné přibližně kulaté (45:48 cm), 10 cm tlusté desky žulovité horniny. Otvor v ní je stupňovitý, nahoře 3, uprostřed 5 a půl, dole 12 cm široký."
Nejen až k počátku našeho letopočtu (v originále "bis zur Zeitenwende", rozuměj rozhraní letopočtu "před Kristem" a "po Kristu" - pozn. překl.) byly jižní Čechy a severovýchodní Bavorsko zemí, ovládanou v předhistorické době jediným kmenem Bójů. Tato spojitost pokračuje podle Stuhlfautha i za času Markomanů, tedy po dalších 600 let. V tom jsou s ním jiní badatelé zajedno. To se týká obou period vlády Bójů v Čechách a v severovýchodním Bavorsku, z nichž ta prvá trvala do doby kolem roku 400 před Kristem, kdy větší část Bójů odtáhla na sever dnešní Itálie. Druhá perioda byla v Čechách i v severovýchodním Bavorsku poznamenána nejprve vylidněním a jeho zvratem, tj. poté opětným přílivem obyvatel z Itálie nazpátek a znovuosídlením na mnohonásobek předchozího počtu. Bójové panovali v Čechách asi do roku 58 před Kristem. Od té doby počíná tu vláda Markomanů, kteří se smísili s přemoženými Kelty a domácím obyvatelstvem. Stuhlfauth píše v už zmíněné práci na s. 56:
"Poloha výšinných sídlišť vprostřed velkého keltského území a bohatý nálezový materiál nám v každém případě přineslo jistotu o osudu a kmenové příslušnosti obyvatel z laténské doby. Byli to Keltové. - Rozšíření Germánů přes lesní pás Durynského a Franckého lesa ("über den Waldgürtel des Thüringer und Frankenwaldes") se uskutečnilo jen pozvolna. Ještě měli Římané táhnout přes Rýn a přes Dunaj. Nález mincí v Neuenburg vorm Walde může souviset právě s tažením Sentia Saturnia v roce 6 našeho letopočtu severovýchodním Bavorskem od severního Porýní sem přes Furth im Walde u příležitosti Tiberiova vojenského zásahu proti markomanské říši a Marobudovi. Teprve v době ústupu hranice římské provincie Rhaetie za Dunaj a na linii od Günzburgu po Eising kolem roku 80 našeho letopočtu mohli se stát Hermundurové hraničními sousedy Říma. Do té doby byl zbytek Keltů na našem území pohlcen; bezpochyby tu sice ještě zůstali, ne ovšem už jako poddaní Bójů, nýbrž jako poddaní Keltů."
Také Camilla Streitová v Sudeta X, 1934 podává zprávu o nálezech na Sedle z období po Caesarovi, tj. z už zmíněné "Kaiserzeit", které zasahují daleko za čas Bójů v Čechách. Opakuji citaci: "...k tomu Dubským nalezená keramika období římsko-provinciálního, zdobená ornamentem podkovovitých obloučků nad sebou postavených..." O důkaz víc pro skutečnost, že také tu na Sedle za času Markomanů dále pracovaly keltské dílny. A z jejich existence lze logicky usuzovat jen na lidi, kteří je provozovali předtím i potom.
Jan Filip ve své už zmíněné knize "Keltové ve střední Evropě" zdůrazňuje tuto skutečnost další existence keltských dílen v Čechách s tím, že stejně jako se částečně udržela existence keltských oppid, vytrvaly i vztahy s římskou říší, které byly zvláště za časů Marobudových vědomě rozvíjeny.
O vzhledu a povaze Keltů převládá na základě kosterních nálezů mezi archeology názor, že heterogenita (různorodost) keltské populace je způsobena středoevropským míšením obyvatelstva (v originále "die Völkervermischung" - pozn. překl.). Jan Filip v práci "Keltská civilizace a její dědictví" (německé vydání v nakladatelství Artia pod titulem "Die keltische Zivilisation und ihr Erbe", Praha 1961) píše na s. 85n.:
"Celkem nebyl velký rozdíl mezi vzhledem Keltů a Germánů. Zdůrazňuje to Strabón ve své Geografii, psané za Augusta a Tiberia, který Germánům připisuje jen větší postavu a divočejší povahu. Podle vzhledu bylo někdy velmi obtížné rozlišit Kelta od Germána. Když císař Caligula potřeboval při riumfu roku 37 statisty, kteří by představoval zajaté Germány, obstaral si Kelty z Galie."
Původní jméno Sedla mělo podle Ptolemaia 2, 11, 14 znít "Kosurgis" a místo je situováno do blízkosti pramenů Vltavy (Moldauquelle). Jeho německé označení "Hefenstein" znělo původně "Hafnerstein" (tj. "hrnčířský kámen") a je ovšem pozdějšího původu. Už české místní jméno "Sedlo" vyjadřuje jiný význam (Dubský ve zmíněné práci "La Tene jižních Čech" se domnívá, že odkazuje na tři příčná terénní sedla, rozdělující výšinné hradiště do čtyř částí, podle "malé encyklopedie" Zeměpisná jména Československa /1982/ znamená ovšem neutrum "sedlo" totéž co "role, dvorec, hospodářské sídlo", pokud ovšem nemáme na mysli sedlo na koně, i ve starogermánštině zvané "sadul" /viz Václav Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského /Praha 1957/ - pozn. překl.). V lidové řeči bylo místo zváno i "Sedlo rytířské" (v originále "Rittersattel"). Jeho horní svah na straně k jihojihozápadu nese německé pomístní jméno "Burgstall" a dolní "Auf der Düttenau", na jihovýchod obrácen leží "Steinberg". Nadmořská výška Sedla činí 902 metrů. Rozkládá se mezi Sušicí a Kašperskými Horami (Bergreichenstein), blíže pak v témže směru od severozápadu na jihovýchod mezi vesnicemi Albrechtice a Ostružno (Ostrosen). Při pohledu z údolí na jihovýchodě působí mohutným dojmem špičatého kužele, zejména pak od poutního kostela ve Strašíně (Straschin). Je zcela zalesněn, což ovšem archeologický výzkum značně ztěžuje. Camilla Streitová píše v Sudeta X, 1934:
"Vrch má tvar protáhlé homole a zvedá se ze všech stran. Hlavní osa plošiny, kterou nese, je 400 metrů dlouhá a míří od jihovýchodu na severozápad. Její šířka není všude stejná, nejširší (100 metrů) je na severozápadě, nejužší (40 metrů) v jihovýchodní části. Celá náhorní plošina je chráněna valem dodnes ve všech svých částech patrným, i když ne všude stejně zachovalým. Nejde v tomto případě o val z kamene a hlíny (,Stein-Erdwall'), nýbrž o čistě kamennou hradbu (,Steinmauer'), zdá se však, že bylo při její konstrukci užito dřeva, poněvadž je zejména na severozápadě silně spečena na strusku (v originále 'verschlackt' - pozn. překl.). Zlomky ruly jsou tu přetaveny na sklovitou škváru, tvrdou a křehkou zároveň, která tu a tam vykazuje otisky dřeva (viz o něčem podobném i Gaius Julius Caesar /100-44/ ve svém spise 'De bello Gallico' /Zápisky o válce galské/). Na obou podélných bocích zmíněné plošiny lemují její okraj mohutné skalní partie, které místy, zejména pak k jihu, spadají strmě do několikametrové hloubky a tvoří tak přirozenou a těžko překonatelnou překážku jakémukoli útočníkovi. (těm skalám se v lidovém podání říká 'Geierfelsen', tj. 'Supí skály', poznamenává tu Hans Schefzick k citaci textu Streitové - pozn. překl.). Budovatelé valu dokázali obratně využít těchto skupin skal, které v mnoha úsecích činí umělou hradbu prostě nadbytečnou: zprava i zleva prostě pásmem valu navázali rovnou na skalní stěnu, kterou tak včlenili do systému opevnění. Získali tím od přírody samé jakési kamenné hradební věže, které jim zajišťovaly rozsáhlý výhled na jedné straně do údolí horní Otavy a až k nejvyšším šumavským hřebenům, na straně druhé daleko do vnitrozemí. Témuž účelu mohly sloužit i mohutná skalní skupina, která se zvedá na severozápadní, tedy té širší straně opevněné plošiny uvnitř hradby. - Dnes jsou v hradištním valu dva vstupy: ten jeden od severozápadu turistickou stezkou od Albrechtic, prolomený teprve v novější době k účelům odvozu dřeva, druhý na jihovýchodě (ode vsi Ostružno, jak opět poznamenává Hans Schefzick - pozn. překl.). To je původní hlavní vchod. Je na pravé straně chráněn asi 20 metrů vysokou skalní stěnou, která je obklopena dalšími navalenými kamennými balvany ještě umocňujícími dojem její výše, na levé straně ho provází krátkým úsekem dnes už téměř neznatelný val, který uvnitř hradiště už se připojuje k mohutnému skalisku." - "Připočteme-li ke keltskému hradišti Sedlo u Sušice všechna známá hradiště strakonického okresu, tj. Věnec u Lčovic (Eltschowitz), Zámek u Zadních Zborovic, Hrad u Čimelic (v originále "Tschechisch Cimelitz"! - pozn. překl.) a Val u Sousedovic, jakož i kamenné valy Hrad u Vodňan (rozuměj tzv. "Markomanské kolo" u Skočic - pozn. překl.) a Velký Hrádeček u Netolic (přesněji u Třebanic - pozn. překl.), jejichž časové určení ovšem není dosud přesněji doloženo, a linii tak získanou prodloužíme na jihovýchod až k pozdně laténskému valu u Holubova (přesněji u Třísova - pozn. překl.), jak ho 1934 zjistil Leonhard Franz (mimochodem také jeden z autorů pojatých do stránek Kohoutího kříže - pozn. překl.), vyvstává před námi souvislý pás opevnění, který se táhne v téměř trvale stejné vzdálenosti všech svých jednotlivých opěrných bodů od hlavního hřebene horské Šumavy. Tato souvislá linie musela mít svého času jistý záměrný účel a význam. Snad vnese další výzkum jasno do těchto otázek."
Hradiště Sedlo pravděpodobně nabývá dalšího významu tím, že v blízkém údolí Otavy se provozovalo už za keltských časů ve 3. a 2. století před Kristem rýžování zlata. - Jan Filip píše v knize "Keltská civilizace a její dědictví" na s. 136:
"V keltském světě byly obvyklé dva mincovní systémy, ražby zlaté a stříbrné; vzácnější byly mince z jiného kovu, z mědi - bronzu nebo z potinu (slitiny bronzu se značným obsahem cínu). V českých zemích razili Keltové mince hlavně ze zlata, stříbrné mince zůstávaly v menšině..."
A na s. 114:
"Stejně rozvinuta byla těžba stříbra a hlavně zlata. Galie byla považována za zemi zlatonosnou. V 3. a 2. století však Keltové rýžovali zlato v různých částech Evropy, nejen na březích Rýna a Dunaje, ale také v jižních Čechách na Otavě, kde v Modlešovicích u Strakonic nalezl B. Dubský chatu keltského rýžovníka. F. Pošepný připsal Keltům asi 75 kilometrů čtverečních (???) prorýžovaných hald v Pootaví a zdá se, že se rýžovalo až na Sušicku. Velké množství takto získaného zlata spotřebovalo keltské mincovnictví."
Jak známo došlo k největšímu rozvoji rýžování a těžby zlata u Kašperských Hor později, zejména za panování Lucemburků ve 14. století.
Sedlo a Věnec (zde v originále "Wjenec", předtím už na jiném místě textu "Venec"! - pozn. překl.) měla v lidovém podání povahu věhlasných mýtických útočišť a ještě já pamatuji, jak se vyprávělo, jaká zvířata tam přebývají a jací podivní duchové bytostí, které nemohou ani po smrti dojít klidu, zpívalo se o rytířích, kteří se už nevrátili z bitev a hloupém Honzovi ("dumme Hans"!), který našel poklad, ale chtěl si pro něj přijít až druhý den.
Sedlo jako jedno z největších keltských hradišť bylo objeveno archeology teprve velmi pozdě a jeho průzkum započal teprve pokusnými vykopávkami řídícího učitele Bedřicha Dubského (1880-1957) ze Strakonic. Jeho určení za keltské hradiště (Dubský sám se v "La Tene jižních Čech v dataci odvolává na Emanuela Šimka /1883-1963/, objevitele Obřího hradu /Riesenschloss/ u Studence /Brunn/, farnost Nicov /Nitzau/ - pozn. překl.) z pozdní doby halštatské vyplynulo ze zkušenosti a také na základě popisů podobných staveb v knize Gaia Julia Caesara "De bello Gallico". - I další namátkové vykopávky Camilly Streitové z Prahy přinesly stejné výsledky. Píše v Sudeta X, 1934:
"Zatímco sídla náležející k hradištím strakonického okresu, která vykazují stejnou směs mladších laténských forem jako Sedlo, byla zčásti už Dubským odkryta, k Sedlu podobná ještě zcela chybí, časem však budou i ona jistě nalezena."
Jan Filip ve své obsáhlé práci "Keltové ve střední Evropě" klade podle všeho ještě větší naděje v průzkum Sedla a jeho okolí, poněvadž jinak by ho ve všem, co napsal, tolik nevyzdvihoval. Právě ve své práci novější (rozuměj už zmíněný titul "Keltská civilizace a její dědictví" nepřináší však o Sedle nic nového, poněvadž zřejmě k dalším nálezům nedošlo. Pravěká bádání v Bavorsku došla podstatně dále a problematika Bójů je tam lépe objasněna. Tady také se udrželo ještě značné množství původně keltských místních i pomístních jmen a dochází k dalšímu jejich objevování.


Použitá literatura:

  1. Camilla Streit: Der Hefenstein. In: Sudeta X, 1934, s. 87-91.
  2. Adam Stuhlfauth: Der keltische Ringwall am Schlossberg zu Burggailenreuth. Bayreuth, 1938.
  3. Jan Filip: Keltové ve střední Evropě. Praha, 1956. - Die keltische Zivilisation und ihr Erbe. Praha, 1961.
  4. T.G.E. Powell: Die Kelten. Köln am Rhein, 1959.
  5. Ernst Schwarz: Die Ortsnamen der Sudetenländer als Geschichtsquelle. München, 1931.
  6. Berthold Bretholz: Geschichte Böhmens und Mährens. Band 1.-4. Reichenberg, 1921-1924.
  7. Julius Lippert: Sozialgeschichte Böhmens in vorhussitischer Zeit. Band 1.-2. Wien, 1896.
  8. Caesar: De bello Gallico. München, 1960.
  9. Tacitus: Germania. München, 1960.
  10. Strabon: Erdbeschreibung. 1.-17. 1856.
  11. Herodot: Historien. 1.-9. München, 1961.
  12. Bruno Gebhardt: Handbuch der deutschen Geschichte. Band 1. Stuttgart, 1962.
  13. Hans Walter: Neue Beiträge zur Kenntnis der Mineral- und Gesteinswelt des Odenwaldes. Darmstadt, 1955.

Hoam!, 1963, s. 102-106

P.S. Už při otištění v krajanském měsíčníku byl příspěvek provázen poznámkou, že "krajan Hans Schefzick předložil redakci obsáhlou práci o otázkách, týkajících se pravěku Šumavy", která nemůže být otištěna celá a byly z ní proto "zvoleny ty nejpodstatnější části".

Autor textu uměl bezpochyby dobře česky, poněvadž v něm překládá do němčiny citace českých textů s poznámkou "Übersetzungen der Verfasser". Jinak se objevuje jméno Hans Schefzick, o jehož nositeli se nám nejprve nepodařilo více zjistit přes rozsáhlou excerpci krajanských pramenů, v Hoam! ještě jedenkrát, a to jako původce drobné grafiky s motivem města Vimperka (Winterberg) rovněž v jednom z čísel časopisu ze šedesátých let minulého století. Až v listopadovém čísle měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief se roku 1996 objevila na straně 542 určitější stopa v podobě noticky Traudl Weilhart-Eisnerové (zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), že v předešlých měsících zemřeli v hesenském městě Kronberg/Taunus manželé Johannes Schefzick (je tu uvedeno jeho datum narození, totiž 27. prosinec 1902, nikoli však místo, kde se narodil) a jeho choť Friedl, roz. Fürnkranzová, ve Vimperku kdysi bytem na předměstí (Vorstadt) čp. 78. Až v lednovém čísle se z pera autora označeného jen šifrou H.G. dovídáme více o okolnostech úmrtí obou někdejších vimperských obyvatel. Friederike Schefzicková, roz. Fürnkranzová, která spatřila světlo světa ve Vimperku 10. května 1914, zemřela 26. listopadu 1996 dvaaosmdesátiletá v Kronbergu po "delší těžké chorobě". Její manžel, "gleichfalls in Winterberg daheim gewesener", tj. kdysi rovněž ve Vimperku domovem byvší Johannes Schefzick (a jak jsem se teprve roku 2010 z vimperské matriky dověděl, i tu narozený a pokřtěný /jako Johann Evangelist Ševčík ovšem/) zesnul tamtéž už dne 1. května toho roku. Z jejich manželského svazku vzešly dvě děti, které o rodiče starostlivě pečovaly i v jejich nemoci a stáří. Vimperský spolek "Wandervogel", na jehož činnosti se oba aktivně podíleli, ztrácí v nich podle nekrologu oblíbené členy. A já pořád, co se to tam hemží s pozadím temných mračen nad městem na té jeho grafice nazvané "Winterberg". Jsou to ptačí hejna, nejspíš na odletu.

- - - - -
* Vimperk / Sedlo / Věnec/ † † Kronberg im Taunus (HE)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Narodil se jako Johann Evangelist Ševčík na svátek svého nebeského patrona ve Vimperku čp. 13 zdejšímu strojnímu zámečníkovi Wenzlu Ševčíkovi (jeho otec Mathias Ševčík byl ševcem v Nezdicích, okr. Sušice, matka byla roz. Motlová) a jeho ženě Franzisce rodem z Počítek, okr. Nové Město na Moravě, dceři tamního domkáře Franze Kunce a jeho ženy Franzisky, roz. Hodečkové - z přípisu se dovídáme datum svatby Johanna Schefzicka (od listopadu 1940 se tak úředně psal) dne 28. prosince 1940, tj. v den 38. výročí svého vimperského křtu, ve Vimperku s Friederike Fürnkranzovou
Jeho dřevoryt nazvaný "Winterberg"...
Táž, dnes už zcela změněná vimperská scenerie na reprodukci obrazu Wilhelma Fischera
Tzv. Sellnerův dům s křížem vpředu u bývalých tiskáren a mostu přes Volyňku už nestojí, dřevěný most byl i s korytem řeky zcela renovován po povodni v roce 2002
Keltské zásobnice z hradiště na Sedle ze sbírek Muzea Šumavy v Sušici

zobrazit všechny přílohy

TOPlist