logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIA SCHARTMÜLLEROVÁ

Jsem z Českého Heršláku


Narodila jsem se roku 1931. V den mého narození se moji rodiče stěhovali do vlastního domu. Byl to dům v Českém Heršláku čp. 3.
Poněvadž moje maminka celý den pracovala, nebyla ještě připravená postel, a tak jsem se narodila na podlaze. Byla jsem čtvrté dítě rodiny Zendron. Mými sourozenci byli Victoria (*1925), Barbara (*1926) a Hans (*1928). Barbara zemřela ve 13 měsících. V den mého narození byl velký svátek Nanebevzetí Panny Marie. Poněvadž jsem ten den měla jmeniny, jenom ty se slavily, ne narozeniny. Vždycky jsem se na ten den moc těšila. Po mně pak přišli na svět další sourozenci: Stephanie (*1933) a Pepi (*1937), který bohužel po 11 dnech umřel. Jako všichni mrtví tehdy byl položen na máry v nejlepším místě v domě. Jeho mrtvé tělíčko zdobily věnečky z břečťanu a kol dokola spousta květin. Náš Hans tenkrát před "božím koutem" řekl: "Nebeský otče, proč jsi mi vzal zrovna mého bratříčka?" Měl už přece několik sester a on by si tak přál bratra. Můj otec byl Ladinec (Ital). V 19 letech přišel z vesnice Valda u Tridenta do Vídně. Tam se oženil s elegantní Maďarkou. Do Heršláku ho zavedla stavba železnice. Jeho paní zemřela v Kriegerově domě. Manželství bylo bezdětné. Zemřelá paní byla kuřačka. Můj děda Hermentin pěstoval tabák a otec ho u něj často kupoval. Tam vídával moji matku při šití. Jako vdovec ji požádal o ruku. Ona si pomyslela: "On nemá žádné děti, já také žádné nechci, a má krásně zařízený byt." A řekla "ano". Můj otec se musel na žádost budoucího tchána a tchyně vzdát italského občanství, pak se směli vzít. Všechno přišlo jinak,než si maminka myslela, neboť postupně porodila 6 dětí. Manželství, navzdory velkému věkovému rozdílu 25 let, bylo jednoduše nádherné. Moji rodiče byli těmi nejlepšími rodiči, jaké si člověk může přát. Byly jsme šťastné děti. Tehdy se o masopustu pořádaly maškarní průvody. Přišli mečoví tanečníci. "Scheckei" protancoval celou vesnici. To byl šašek v obleku ze samých pestrých hadrových pruhů. Můj strýc Pepi Hermentin byl jednou v průvodu jako kohout. Měl na sobě nalepené tisíce slepičích per z papíru. My děti jsme se na všechny oslavy strašně těšily. Mikuláš, Krampus, Ježíšek, všechno velmi skromně. Čepice, pár keksů, to nás pod stromkem vždy potěšilo. Putující dráteníci a pletaři náhubků, motorka, auto, všechno bylo tak vzrušující. V zimě jsme se klouzaly po zamrzlých cestách. Na obecním rybníku se vyřezávaly velké bloky ledu, které se pak odtahovaly do Foissnerova sklepa. Ten byl před naším domem. Ve Foissnerově hostinci se pak ledem po celý rok chladily nápoje.
U Sautnerů jsem se scházívaly na dračkách. Peří do peřin se muselo stáhnout z brků. Pan Sautner vytáhl harmoniku a hrál pro nás. Měl náušnici, což bylo tehdy něco velmi zvláštního. Někdy v žertu trochu foukl do peří. V mé fantazii to byly malé sněhové vločky. V létě jsme my děti bývaly často v lese. Sbíraly jsme houby, maliny, brusinky, jahody a borůvky. Bylo tam spousta užovek a zmijí. které se vyhřívaly na sluníčku, přesto jsme chodily bosky. Plavat jsem se naučila brzy, poněvadž jsem pořád chtěla být s Hansem. Jeho to moc netěšilo, ale kluci vždycky postavili prám a na ten směli pouze plavci. Rybník byl pro nás jedno velké dobrodružství. Tekl tu také potůček, spíš strouha, a ten byl plný pijavic. My odvážnější děti jsme často mívaly na lýtkách pár pijavic přisátých. Údajně jsme vůbec neměly strach. Velikonoce s vajíčky, svátek Božího Těla s plnými košíčky pestrých květů, baldachýn, jinak nebesa, pod nimiž kněz pozvedával zlatou monstranci; tolik podnětů pro dětskou fantazii. Měli jsme tři kozy a o ty jsem se musela brzy starat. A pak to opékání brambor na poli. To jsme si vždycky postavili z kamenů pec, topili dřevem a natí a brambory pekli tak dlouho, až zhnědly a dostaly kůrku. Jaká slast. V Heršláku byl také duševně postižený muž. Byl to Goigoi. Kluci se mu vždycky posmívali. Po každé větě říkal "goi, goi" (že?, že?). Nikdo klukům neřekl, že se to nepatří, že ho to bolí. Najednou zmizel. Že by eutanazie na počátku nacizmu? Otec vařil polentu, to jídlo uměl vždycky vařit sám. Uprostřed udělal dolík a do něj přišlo hnědé máslo. Z hraničního potoka přinesl raky, které také sám upravil. Asi to byly jeho vzpomínky na Itálii. Naše sousedka Blasenová byla velmi milá, ale také extrémně zvědavá. Často se ptala: "Pane Zenker, co se dneska vaří?" K našemu pobavení pokaždé řekl: "Schalte de schimia". Následoval bouřlivý smích, poněvadž jsme věděly, že to v ladinském dialektu znamená "skákající opice". Můj otec byl veselý člověk. Rád chodil s matkou na bály. Když přišli domů, vždycky ji vyzvedl a polaskal. My jsme dělaly, že spíme, a příští den jsme si my děti šeptem vyprávěly, co jsme viděly. Když se otec rozzlobil, měl italský temperament, pak nadával: nikdy však "sakra" nebo "zatraceně", ale "ty můj svatej štrozoku, velbloude zpropadenej". Když jsme to slyšely, byly jsme moc hodné. Moje maminka jednala s otcem vždy s respektem a on s námi také. Zavolala "Děti, tatínek přichází!" a už jsme běžely pro zouvák, poněvadž otec nosil při práci na dráze vždycky holinky. Běžely jsme mu naproti a objaly jeho dlouhé nohy. Nejprve vyzdvihl matku, pak postupně každé dítě. Pokaždé se zeptal: "Matko, kdo byl dneska obzvlášť hodný?" Matka řekla jméno a šli jsme večeřet. Maminka nejprve naservírovala otci, až potom nám. Když už pak seděla u stolu i ona, smělo se nejhodnější dítě posadit otci na klín. Ten si chvíli jídlo prohlížel a potom řekl: "Aha, tohle je nejlepší kousek dnešního dobrého jídla a ten dostane naše nejhodnější dítě." To bylo blaho! Milý Bože, děkuji Ti za tak láskyplný rodinný život. Otec často vyprávěl o Dolomitech a králi Laurinovi, o bílých horských žínkách, o barvách hor. Že byl na vrcholu hory a pod ním byly mraky. Sotva jsme tomu mohly uvěřit. Každodenně se s námi modlil. Často jsme pak sedávali před domem na lavičce a zpívali. V selských domech se pekl chléb. Těsto se hnětlo v neckách. Den předtím se připravil kvásek (Urei). V neckách pak ležela i zabitá prasata a zalévala se vařící vodou. Na jedno prase se pamatuji dobře, mělo fialkově modré oči. Měli jsme také husu, tu jsme cpali. Do krku se jí strkaly šišky z otrub a vařečkou zatlačily. Bylo to týrání, dnes je to zakázané. V květnu jsme chodili na májovou pobožnost, která se konala u sochy Jana Nepomuka. Také k nám chodíval dědeček Mauthoferových dětí (maminčin kmotr). Měl hranatý obličej a často kapičku u nosu. Kdy spadne a kam? Pak přece jen vytáhl svůj kapesník a bylo po všem, to mě vždycky rozzlobilo. Pak se moje babička zeptala: "Franzi, chceš čaj?" On nato: "Ale jdi, babi, to není třeba." Babička udělala rum s čajem a kmotr začal vyprávět o bitvě u Isonza (Soči), o světové válce. Mé babičce jsem nesměla tykat, oslovovala jsem ji třetí osobou: "Jak se dneska vyspala?" Vášnivě ráda se modlila růženec, a to jsme všichni klečeli. Když jsem byla ještě hodně malá, pokoušela jsem si trochu odpočinout na patách. Trvalo to vždycky strašně dlouho, nejprve přišel slavný růženec, pak bolestný, mnoho Zdrávasů a tak dále. Bývala jsem unavená a ospalá. Když si toho babička všimla, pokárala mě: "Drahoušku, v životě toho budeš muset ještě hodně snášet. Nikdy nesmíš být choulostivá!" Babičku jsem dlouho neměla moc ráda a byla jsem k ní dokonce i drzá: "Ona mi nemá co říkat. Není přece moje matka." A přesto měla naprosto pravdu. Dala mi lekci, která je v životě důležitá. Myslím na ni každý den.
V roce 1938 přišly vzrušující časy. Němci byli propouštěni z práce, přibývalo nezaměstnaných. Do vsi přicházelo stále více českých úředníků a vojáků. Jedno jméno bylo často slyšet, Konrád Henlein. Pořád jsme si však hráli s českými dětmi. "Helle, Helle, dissi telle, dissi krawa, dissi wul." To je rozpočítadlo. Jestlipak je to tak dobře? Umím česky jen trochu, psát vůbec ne. Najednou na nás volaly české matky "žáby" a kluci "německý svině". Co se to stalo? Otec trpěl rakovinou a strašně zhubnul, z 90 na 38 kilogramů. Navzdory bolestem sedával v noci před barákem na lavičce, aby nás chránil, když se zase střílelo. Muži, kteří sloužili v československé armádě, nechtěli střílet na své německé bratry a prchli do bývalého Rakouska k freikorpsu; hranice s "říší" byla nedaleko. Střílelo se i ve dne. Asi dvouletá Hermína Rauscherová (Schaufler), dítě našich sousedů, se právě procházela na venku se svou kárkou, když se zase ozvala střelba. To bylo skutečně nebezpečné, a mně bylo teprve sedm roků. Vyběhla jsem skrčená na ulici a malou Mínu jsem strčila do vrat. Pak jsem chvilku počkala a plná strachu se doplížila domů. V noci jsme leželi na podlaze, poněvadž jsme se báli, že se bude střílet do oken. U celnice někdo postavil figurínu ze slámy. Na ní byl zvoneček a tabulka, na které stálo německy psáno: "Československu zvoní umíráček". Jednoho dne vojáci tu slaměnou pannu shodili z náspu. Kluci z Heršláku ji zase vynesli nahoru a znovu postavili.
Mezi nimi byl také náš desetiletý Hans. Odpoledne byli všichni kluci zatčeni. Dívku, která je udala, jsem znala. Celá vesnice byla rozeštvaná. Pan Augustin, to byl Čech, dobrý známý mého otce, u vojáků zaintervenoval. Otec pak za nimi zašel a česky se s nimi domluvil, což pomohlo a kluci mohli jít domů. Otec nás učil toleranci, také proto, že mluvil několika jazyky. Situace se neustále zhoršovala. Párkrát nás s Hansem poplivali. Jiří Augustinů mě ohrožoval nožem, když jsem chtěla sáňkovat na naší louce. Jednou, když byl poměrně klid, jsem viděla v příkopu ležet muže s "hakenkrajcem" na rukávu. Ten jsem v mém sedmiletém životě viděla poprvé. Zeptala jsem se maminky: "To je válka?" a ona řekla: "Buď zticha, doma si o tom promluvíme!" Byl to první ordner, který přešel hranici, aby vyšpehoval pozice československého vojska. Toho jsem pak několik dnů po "anšlusu" ("připojení") potkala v Rainbachu. Můj strýc Karl Hermentin byl také u freikorpsu. Ten muž, kterého jsem nepoznala, mě vyzdvihl a řekl: "Ty jsi to dítě, které se zeptalo, jestli je to válka?" Byl rád, že ho matka tehdy, ležícího v příkopu, nevyzradila. Rupert, syn Adelheidy, byl najednou přítel Čechů. Křičel: "Celá ves bude zapálena!" Já jsem chodila do obecné školy v Horním Dvořišti (Oberhaid) a otec měl z mých vysvědčení vždycky radost. Bohužel byl už těžce nemocný. Poněvadž jsem o něj velice pečovala, i já strašlivě zhubla. Byli jsme pozváni k lékařskému vyšetření a mne poslali na venkovský ozdravný pobyt. Bylo to daleko od domova. Přišla jsem do Ramingsteinu v Lungau u Salcburku. Ujala se mě rodina pekaře. Regnerovi byli ke mně hodní a najednou už tu byly Vánoce. Kvůli mně ozdobili stromek předčasně, poněvadž došel telegram: "Otec umírá." Dostala jsem spoustu dárečků, ale já jsem chtěla domů, sama sedmiletá vlakem, navíc nutno cestou několikrát přestupovat. Na nádraží byly sestry Červeného kříže, ty mi vždycky pomohly dostat se dál. Otec umíral. Pozval nás k posteli. Mne také. Řekl: "Milé dítě, ty ještě matce způsobíš mnoho starostí. Slyším nádhernou hudbu." Potom přišla na řadu sestra Steffi. Na svoje 64. narozeniny 29. prosince zemřel. Já jsem ani nebyla smutná,to přišlo později. Dora (Viktoria) strašně plakala. Ona a Hans byli naše hlavy rodiny. Doře bylo 12, mamince 38 let. Matka byla tak vyčerpaná, že ji poslali na zotavenou do Dietlgut do Horních Rakous. Byla to její první dovolená v životě. Vrátila se dobře odpočatá. Následujícího roku 1939 jsem měla první svaté přijímání. V kostele mě chytly strašné bolesti v břiše. Pak jsme šli na Svatý Kámen (Maria Schnee). V Dolním Dvořišti mne to tak chytlo, že už jsem nemohla dál. Odvedli mě do Certlova (Zartlesdorf, dnes Rybník) a vlakem jsme jeli domů. Měla jsem 41 stupňů horečky. Doktor mě odvezl autem do krumlovské nemocnice. Předtím ještě přišel kněz s posledním pomazáním. Umírala jsem. Ale operovali mě, rána zůstala otevřená, každý den mě mazali jodem. Prasklo mi slepé střevo a měla jsem zánět pobřišnice. V nemocnici jsem musela zůstat dva měsíce. V té době vypukla druhá světová válka. 1. září bylo napadeno Polsko a nastal i pro Německo čas mladých mrtvých. První, kterého jsem osobně viděla, byl ordner zastřelený roku 1938 u mlýna. Byl z Klopanova (Kropfetschlag). Strýc Pepi musel tehdy zapřáhnout koně a pro mrtvého dojet. Bylo vyhlášeno stanné právo. Všichni jsme museli zůstat doma. Před strýcem šel československý voják, v ruce držel pásku s hákovým křížem, za ním žebřiňák s mrtvým. Náhle se na druhé straně ozval hvízdot a hlasité německé volání: "Vy čeští psi, pomsta bude sladká." A dál pořád to samé. Nenávist eskalovala. Teď ale ve válce přibývalo mrtvých i z naší vsi. A i v naší rodině. - Bratranec Alfred Hermentin, byl v pěším pluku, padl 14. srpna 1942 jako dvacetiletý u Voroněže v Rusku. - Druhý bratranec, Hans Wagner, měl po maturitě (20 let), kdy a kde padl, dodnes nevíme. Třetí bratranec, Herbert Hermentin,právě maturoval. Měl nohu v sádře, když jsem ho naposled viděla. Ještě 1945 musel na frontu. Kdy a kde padl, také nevíme. Bratranec Willi Hermentin, student, zemřel 13. září 1945 ve věku 25 let na následky těžkého zranění, které utrpěl po 6 a půl letech služby, sloužil v luftwaffe jako letec, v lazaretu v Sonthofenu v Allgäu. - Jeho sestra Resi Hermentinová byla na frontě u Červeného kříže. Válku přežila, ale zemřela zanedlouho po ní ve věku 38 let. - Ludwig Hermentin, můj strýc, byl jednatelem pojišťovny ve Freistadtu. Byl popraven 1. května 1945 v Trefflingu u Lince. Měl za sebou těžkou vazbu s krutým týráním. Zemřel za svou věrnost Rakousku ve věku 49 let. Až do Lince leželo vedle kolejí 60 mrtvých vězňů z koncentračních táborů. Jednoho jsem viděla ležet před nádražím u nás v Horním Dvořišti. Na jedné koleji stál vlak plný potravin a šatstva. Přestože jsme měli potravinové lístky a šatenky, bylo všeho poskrovnu. Kam měl vlak jet, jsme nevěděli. Lidé začali ten vlak plenit. Měli jsme plno mouky, cukru, konzerv a šatstva. Moje maminka nic nevzala, ale já ano. My děti jsme braly, co jsme mohly unést. S těmi potravinami jsme potom mohli dlouho přežít a hodně vojáků a uprchlíků taky. Byl tu strašný chaos. Přicházeli uprchlíci ze Slezska a z Banátu. V našem domě byly ubytovány dvě ženy, matka s dcerou. Ta matka byla smrtelně nemocná. Mezi naší ložnicí a pokojem Slezanů byly prosklené dveře, takže jsem mohla vidět, jak žena umírá. Slyšela jsem, jak dcera zoufale křičí.
Tehdy jsme ještě netušili, že i my budeme muset brzy taky odejít do cizí země. V naší domovině jsme měli nádherné časy. Strýček Karl byl řídícím učitelem v Nižších Hodonicích (Hodonitz); babička mu vedla domácnost. Když jsem byla malá, směla jsem vždycky na několik týdnů u něho pobýt. Ještě jsem do školy nechodila, ale v jeho školní třídě jsem směla usednout. To bylo tak vzrušující! Byla to jednotřídka. Starší žáci měli např. počty, menší kreslení, jiní zase zpěv. Byly tam kalamáře s inkoustem a já jsem hned udělala kaňku na sešitě mé sousedky v lavici. Tak to dál už nešlo, poněvadž jsem si začala ještě nahlas pohvizdovat. Strýc mě chytil za límec a vyhodil za dveře. Aby toho nebylo dost, otevřela jsem je z chodby a křikla do třídy: "Strýčku Karle, všechno to řeknu babičce. Až přijdeš na oběd, tak něco zažiješ!" Pak jsem rychle utekla. Velmi nepříjemné pro respektovanou osobu pana řídícího. Rodina Galliových měla malou dcerku Steffi. Ta se napila petroleje a umřela. Pořád vidím její zoufalou matku, jak k nám přibíhá a prosí: "Paní Zendronová, pomozte mi nějak!" Bylo ale už pozdě. Steffin bratr Pepi jednou přišel s bernardýnem, kterého oblekl do šatů. Ten pes patřil panu Windhagerovi; to byl pekařský mistr a měl dva velké psy na rozvážení chleba. Veselé věci se střídaly s těmi smutnými. Leccos, co dnes už neexistuje, bylo dřív docela normální. Naklepávání kos po večerech, mlácení obilí cepy, bělení prádla, klečení na polenech za trest, házení ovsa na Štěpána ("steffeln" se tomu říkalo). Život byl tak pestrý! Byla jsem žačkou gymnázia ve Freistadtu. Předtím jsem chodila do měšťanky v našem Heršláku. Poněvadž jsem se dobře učila, řekla jednou Dora: "Ty bys přece mohla jít na gymnázium." O prázdninách jsem se musela u faráře Pöschka doučovat latinu a udělat zkoušky. To se povedlo. Tak jsem přišla do čtvrtého ročníku. Často býval letecký poplach a my jsme se běželi schovat do leteckého krytu v pivovaru. Na nádraží, které bylo ve Freistadtu dost daleko od města, jsme chodívali pěšky. Vlaky měly neustále zpoždění. Spojenecké bombardéry často shazovaly své bomby jen proto, aby byla jejich letadla lehčí a rychlejší, když je německé stíhačky pronásledovaly. Při tom bombardování jsem byla zrovna u Fuchsbauerů. Tam mě to málem zasypalo. Pomyslela jsem si: "Tak to je konec." Ve vlacích bylo plno lidí: Rumuni, Maďaři, vojáci, a většina z nich nemytá. Dostala jsem svrab. Roztoči žijí pod kůží a způsobují strašné svědění. Byl velký nedostatek léků a pořád vypadávala elektřina. Masy vojáků táhly vesnicí a moje dobrá maminka měla pro každého něco k jídlu. Jednou jsme my děti neměly co k večeři, poněvadž rozdala i naše porce. Teď se nám hodily ty potraviny z vlaku. Na náš nářek, že i my máme hlad, dobrosrdečná maminka řekla: "Vy něco k snědku dostanete zítra, ale vojáci budou i pak hladovět." Posléze nastal 8. květen 1945 a válka skončila. Do vsi přišli Američani, chytali vojáky a shromažďovali je na Windhagerově louce vedle hraničního potoka v dnešním Rakousku. Matka pořád vařila pro vojáky a nosila jim v koši jídlo do tábora. Tolik "Pánbůh zaplať" jsem už později v životě nikdy neslyšela. A taky jsem od jednoho vojáka dostala koně. Maminka nadšená nebyla, ale my jsme měli 1400 arů velkou louku. Byl tam dostatek trávy i vody. Tak jsem začala jezdit na koni. Obzvlášť krásné to bylo v následujícím létě. Chodila jsem s koněm plavat do rybníka. Nádherný pocit; já na teplém hřbetu koně a ještě studená voda na nohou. Američani kradli hodinky a znásilňovali ženy. Dvě z nich skočily z okna, aby jim unikly. Na Den matek se Hans vrátil z války. Maminka radostí šílela. Vždycky každému vojákovi pomohla v naději, že našemu Hansovi taky někdo pomůže. A skutečně tomu tak bylo. V Plavně (Plauen) u Hofu dostal zápal plic a v jednom statku se vyléčil. Dostal se domů za strašného strádání. Zůstat v Heršláku ale nemohl, poněvadž Češi zatýkali všechny německé studenty. Tak se protloukl k Doře do Eggerdingu v Rakousku a ta se o něj postarala. Dělal tam taky čeledína u koní patřícím pekaři v tom místě. Jednou přijela Dora do Horního Dvořiště. Jeden postarší Američan, dobrák Frank, měl radost z mé školní angličtiny a chodíval před náš dům si se mnou popovídat. Měl panický strach z Rusů. Vyprávěl mi, že jeho představený si někdy jezdí do Bavorska pro pivo. Maminka dostala nápad. Kdyby se to podařilo domluvit s Frankovým šéfem, mohla by se Dořina svatební výbava odtud poslat do Eggerdingu. Čili transport Dořiných drahocenností za kořalku. Zase jsem dělala tlumočnici. Příštího dne stálo auto před domem a začali jsme nakládat. Dora, Frankův šéf a řidič odjeli se šicím strojem, truhlami, ložním prádlem a jinými věcmi. Až později jsme se dozvěděli, že Dora musela během jíźdy zpívat "Deutschland, Deutschland über alles" a "Lili Marleen". V Eggerdingu se začalo vykládat a došlo i k předání kořalky. Šéf vypil jednu flašku a chtěl nejenom další pití, ale i Doru. Hans jí chtěl pomoci, když důstojník náhle vytáhl pistoli. Hrozil Hansovi, že ho předá Rusům. Dora se bránila, škrábala a kousala. Někdo zavolal vojenskou policii. Ta se s nikým nemazlila, té se báli i rabiáti mezi Američany. Proběhl vzrušený rozhovor v angličtině plný křiku, přičemž vrávorající šéf jenom opakovaně koktal: "Yes, yes." Přišel šofér a odjeli. Kdyby nebylo vyloženo, jely by Dořiny věci zase nazpátek do Heršláku. Před školu stál strážný, Amík, ktedrý uměl trochu německy: "Tys plakala?" Dora řekla: "Ne." On: "Tys brečela, vidím to ve tvým obličeji." To "obličeji" v němčině trochu zkomolil, ale myslel to dobře. Pak už jsme dlouho o Doře a Hansovi neslyšeli. Američani předali naši oblast Rusům a stovky vojáků byly odváženy do lágrů na Sibiři. To bylo od Američanů ale opravdu podlé. Teď byli v Heršláku Rusové i v našem domě, protože ten byl prohlášen za komandaturu.
Krásný mladý Rus Jurij byl komisař a jeho asistentem byl Bačka, nejlepší tanečník ruských lidových tanců. Měli jsme vše, co bylo třeba, poněvadž matka měnila "kapustu" (zelí s naloženými rajčaty) za maso. Byl tu ale problém: žádná německá škola pro sestru Steffi. Zfalšovala jsem proto svůj průkaz. Vzala jsem Steffin průkaz na dráhu, vlepila do něj svoji fotku, a hned jsem byla o dva roky mladší. Děti pod 14 let směly překročit demarkační linii přes Dunaj do Lince. Tak jsem tam gaky Steffi dostala. Na mostě nás Američani poprášili DDT. Autem na dřevný plyn jsme jeli až do Urfahru. Dál na Andorf jsme jely v naprosto přeplněném vlaku. Vojáci vyzdvihli Steffi do vagonu a já jela venku na nástupních schůdkách. Moje malá sestra pořád plná strachu volala: "Marie, jsi tu ještě?" Tichou poštou se k ní dostalo, že jsem ještě tady. V Andorfu byla čekárna bez oken . Byla zima. Svlékla jsem si kabát, přikryla svou malou sestru a pak jsme únavou usnuly. Příštího rána jsme jely dál na Eggerding. Tam jsem nechala Steffi u naší skvělé sestry Dory a vydala se na nebezpečnou cestu zpátky do Heršláku¨. Několikrát jsem za Rusů měla veliké štěstí. Naši komisaři tu právě nebyli. Seděla jsem v obýváku a kreslila si. Byl u nás Pepi Galliů. Vtom přišel do pokoje jeden Rus, šel ke mně a kousl mě do zad. Byl jak divoké zvíře. Pepi začal křičet a přišla pomoc. Podruhé to bylo, když u nás oficíři obědvali. Světnice byla plná Rusů. Jeden Tatar, který byl ubytovaný u Berniů, mě vzal za ruku a chtěl, abych si mu sedla na klín. Řekla jsem: "Nech mě!" a on nato začal zuřit. Bil mě na levou tvář, na pravou tvář, až mně hlava lítala ze strany na stranu. Než mi přišli naši Rusové na pomoc, tak to trvalo. Tolik ran jsem už nikdy v životě nedostala. Bylo mi 14 let, bylo to nesmírně ponižující a já se tak styděla, že jsem se prudce napřímila a vykřikla: "Hitler nás před vámi varoval, ale vy jste ještě horší, než jsme si my sami mysleli." Matka zvolala: "Buď zticha!" a odvedla mě do vedlejšího pokoje. Nemohla jsem přestat brečet. Příštího dne přišel násilník s dary. Omlouval se. Měl u sebe srnčí maso, vejce a překrásný prsten s modrým kamenem. To všechno bylo myšleno pro mne. Stál tu ve vysokých botách s ostruhami, s vyholeným obočím a koktal něco, jako že byl opilý. Byla jsem ale pořád tak ponížená a zbitá, že jsem jen vykřikla: "Jdi pryč, i s tvými nakradenými dárky!" Potřetí přišel strašně opilý Rus a lehl si na otoman i se špinavými holinkami. Šla jsem k němu a povídám: "Nohy dolů!" Vytáhl nůž a civěl na mne. Na pomoc mi přiběhli další Rusové, ale on ohrožoval nožem i je. Vtom k našemu domu přicházel český četník se psem. Ten na násilníka psa poštval. Pes mu skočil na hrdlo. Jméno psa si pamatuji dodnes: říkali mu Ticho. Jednou jsme měli velký strach. Večeřel u nás sympatický civilizovaný Rus, který uměl perfektně německy. V civilu byl univerzitním profesorem. Pro registraci zboží, které Rusové vyváželi z Československa do Rakouska, museli šoféři nebo průvodci nákladu do našeho domu. Někdy vezli uhlí, někdy cukr, prostě všechno, co uloupili. Ten večer vstoupil do dveří špinavý, usmrkaný voják s lodičkou nakřivo, rozepnutou uniformou a jenom cosi blábolil. Profesor se zeptal matky: "Máte sekyru?" Po chvíli matka pochopila, že chce opravdu ten nástroj. Vzal ho do ruky a vyšel s těžce opilým vojákem ven. Říkali jsme si, k čemu potřebuje sekyrku, když má pistoli u pasu. Představovali jsme si to nejhorší. Po delší době se oba vrátili. Opilec byl vysmrkaný a umytý, všechny knoflíky na uniformě zapnuté, byl prostě v bezvadném stavu a směl se posadit za stůl. Profesor vyprávěl, že nechal v rybníce vysekat díru v ledu, aby se voják musel umýt a dát do pořádku. Teď byl společensky přijatelný a mohl s námi jíst. Rusové byli velice opatrní. Já jsem byla tak řečená ochutnávačka. Měli strach, že bychom je mohli otrávit. Láhev s kořalkou stála na okně a já se z ní musela napít jako první; pak jsem ovšem všechno vyplivla do květináče. Kytky byly napité tak, že zašly. Našim Rusům se nekonečně stýskalo po domově. Když se veselili, vyhazovali své kožešinové čepice do vzduchu. Když byli smutní, opravdově plakali. Bačka hrál často na svou balalajku. Jednou stály za dveřmi dvě sestřenice z Krumlova: Gerta ve věku 14 let, Erika o 10 let mladší. Od někoho se dozvěděly, že jsem naší Steffi dostala do Rakouska. Teta Tilly, matka obou, doufala, že bych je jako převaděčka mohla dostat do Münzkirchen v Innviertelu. Tamější farář je měl převzít. Tak jsme se my tři opravdu vydaly na cestu přes ruskou zónu a v pořádku jsme dorazily na hlavní náměstí v Linci. Tam si musela Gerta odskočit. Celkem žádný problém, bylo tu plno ruin, kde se to dalo vyřídit. Gerta se ale nevrátila, poněvadž zabloudila. Tak jsem tu stála s malou Erikou a Gerta nikde. Našly jsme ji za pomoci policie v jednom domově pro uprchlíky a mířily jsme dál do Münzkirchen. Příbuzný farář byl tam k nám velice přívětivý, ale jeho kuchařka Fanni mi řekla: "Ty dvě si zase vezmeš s sebou, na něco takového tady nejsme zařízeni!" Myslím, že jsem jednoduše utekla, bez obou dívek. Svou matku jsem nemohla nechat samotnou. Byla jsem tak vyčerpaná, že mi asi tenkrát nechyběla schopnost být i velice nezdvořilá. Život v Heršláku se zhoršoval, poněvadž Rusové odešli a vesla se chopili Češi. Hranici hlídalo stále víc vojáků. Ještě jednou jsem sbalila ruksak, abych Steffi a Hansovi donesla šatstvo. Pošta a telefon nefungovaly. Šla jsem do Freistadtu 16 kilometrů pěšky a odtud jsem chtěla jet autem do Lince. Rusové ale měli svátek a to nesměli žádní civilisté užívat automobil. Nezbývalo než vydat se pěšky i do Lince. Trvalo mi to ovšem celý den. V Gramastetten mi jeden Rus s trumpetou ruksak sebral. Byla jsem úplně zoufalá. Tak daleko jsem ho nesla a teď je po něm veta. Ten chlapík ale klusal dál po mém boku a pořád mi něco rusky vyprávěl. Asi se prostě potřeboval někomu vypovídat. Před jedním domem jsme zastavili, on mi přinesl sklenici s vodou (jaká slast) a batoh mi vrátil. Večer jsem došla do Lince. U příbuzných v Derfflingerstraße jsem přenocovala. Příští den jsem chtěla jít na nádraží, v parku blízko něj mě však Američané zadrželi.Zfalšovaný průkaz problémem nebyl, neměla jsem však povolení k pobytu a patřila jsem přece do Československa. Naložili mě s mnoha jinými lidmi na nákladní auto a jeli jsme ke koupališti při Dunaji, kde bylo naše vězení. Byli tu ve vazbě vyhladovělí koncentráčníci z nacistických lágrů, zbavení domova, hospodyně bez mužů zajatých na frontě i uprchlíci z německých východních území. Moje školská angličtina mně i tady zase pomohla. Když jsem obdržela svůj "permit" (povolení) a mohla zase jet dál, zaslechla jsem: "Tohle děvče umí anglicky, ta by nám mohla být prospěšná." Stala se ze mě tlumočnice. Jedna žena byla jen nakupovat, ale zapomněla doma svůj identifikační průkaz a hned skončila ve vězení. Já jsem ale přese všechno svým třem sourozencům ruksak přinesla. Těch pár kilometrů z Andorfu do Eggerdingu jsem ovšem nezvládla. Lehla jsem si na louce a usnula. Teprve ráno jsem šla dál. Teď jsme zůstaly s maminkou v Heršláku samy. Nadešly Vánoce 1945. Vánoční stromek jsme mít nesměly, rádio a lyže jsme musely odevzdat, na rukávu jsme měly bílou pásku s černým "N". Neexistovaly penze, peníze se nesměly vyzvedávat, vklady byly zablokované. Maminka měla přitom naspořeno hodně peněz. Žily jsme z nadojeného kozího mléka, ze kterého maminka dělala sýr, z už zmíněného vlaku jsme ještě měly mouku a cukr. Měly jsme dokonce i uzené. Vylíčím, jak jsme k němu přišly. Po odchodu "našich" Rusů přišli nakrátko ještě jiní. Jednoho dne jsme zaslechly před domem nějaký hluk. Za okny jsme spatřily legrační scénu. Několik Rusů před sebou hnalo ukradené prase. Patrně momentálně neměli nijaký transportní prostředek na jeho odvoz. Zbraní měli dost, ale asi ho chtěli někam dostat živé. Když nás uviděli za okenním sklem, začali pažbami mlátit do dveří a my jsme se od oken raději stáhly. Příštího rána stálo ono prase k našemu údivu u nás na dvoře před dřevníkem. Otevřela jsem vrátka a prase tam vběhlo dovnitř. Jeden známý je zapíchl. Maso jsme za velkého nebezpečí vyudily a po dlouhou dobu nás drželo při životě. Žily jsme bez peněz. Do školy jsem kvůli uzavřeným hranicím chodit nemohla. Musela jsem v kasárnách československým vojákům čistit záchody, samozřejmě bez jakékoli finanční náhrady. Pak jsem pracovala u Rauscherů (Schaufler) při kravách. To mě bavilo; čistit krávy, kydat hnůj a podobně. Pan Rauscher byl pak ovšem zatčen a odsouzen k nuceným pracím.
Jednoho dne mě paní Deublová požádala, abych jí pomohla. Chtěla svému muži přinést přes hranici koš s jídlem. Měla dvě malé děti, o které jsem se měla cestou postarat. Když jsme dorazily k hranici, zaslechly jsme za sebou křik: "Stůj, stůj!" Skoro jsme už stihly hranici překročit, ale malá Erika se opozdila, a tak jsme musely také zastavit. Paní Deublová se snažila vojákům vysvětlit, oč jde. Nic to nepomohlo, byly jsme zase "německý svině" a přinutili nás jít s nimi. Při tělesné prohlídce mi našli v kapse u kabátu zlatý střapec. Pocházel z klíčů od almary. Dříve to bylo v módě, teď už ne. Poněvadž byl ze zlaté nitě, strčila jsem ho doma do kapsy. Vojáci si ho důkladně prohlíželi. Z rozpustilosti jsem řekla: "Strč si ho za klobouk!" Za tu drzost jsem dostala ránu pažbou. Paní Deublová řekla: "Tak mě rovnou zastřelte!" Dovedli nás zpátky do vsi, byly jsme zatčeny. Moje babička byla na zahradě a viděla, jak nás ženou. Zavolala maminku. Podle hesla, že útok je nejlepší obranou, vyšla na ulici se slovy: "Marie, pojď okamžitě domů!" Voják s puškou se k ní rozběhl. Postavila jsem na zem košík, který jsem na rozkaz musela nést. Strachy se mi udělalo zle. Poněvadž jsem se zdráhala košík zase zvednout, dostala jsem opětovně silnou ránu pažbou. Košík jsem tedy zvedla a šla do vězení. Drželi nás odděleně. Byla jsem v přikázané místnosti sama. Teď jsem měla opravdu strach. Doufala jsem přesto, že budu moci zůstat u nás ve vsi, poněvadž hodně lidí už odvezli. Po dlouhé době se otevřely dveře a vstoupil náš někdejší známý pan Augustin. Pozdravil mě otázkou: "Nejsi ty jedna ze Zendronových holek?" Vyprávěla jsem mu o svých strastech. Před dávným časem byl dobrým přítelem mého otce. Jeden z jeho synů, bylo to před válkou v roce 1938, začal demolovat boží muka před domem sousedky Blasenové. Otec chytil Pepíka Augustinových pod krkem a slíbil mu výprask, když nepřestane poškozovat památku. Otec ho neudal, věc vyřešil takto po svém. Pan Augustin tehdy považoval otcovo jednání za férové, a tak teď pomohl na oplátku zase on mně. Byla jsem propuštěna. Nastala doba domovních prohlídek a různých návštěv zájemců o naše stavení. Jednou přišel český komisař s nějakou dámou. Ta řekla, že tenhle dům se jí líbí. Moje matka namítala, že je vdova se čtyřmi dětmi, že nebyla nijak politicky angažovaná a tak dál. Pak začala plakat. Dáma řekla: "Co to povídá?" Úředník jí matčina slova přeložil a žena řekla: "Ten dům nechci." Byli však jiní, kteří ho chtěli. 13. března 1946 jsme byly nuceny odejít. Vydaly jsme se do Zulissen v Rakousku s jedním kufříkem a zanechaly tu všechno: dům, pozemek, zvířata, peníze v bance, naše mrtvé na hřbitově, naši domovinu. Šly jsme k Doře. Bylo jí tehdy 20 let a přijala nás všechny: babičku, maminku, Hanse, Steffi i mě. Dělila se s námi o svůj pokoj, sháněla pro nás jídlo. O takových neznámých hrdinech tehdejší doby už dnes nikdo nehovoří. Chtěla bych své báječné sestře těmito slovy ustavit památník. Pevně doufám a věřím, že v ráji zaujala a nadále zaujímá čestné místo.
Ještě něco o mém profesním životě. Roku 1946 rodinná rada rozhodla, že Hans bude studovat. "Maria, ta se stejně vdá." Nastoupila jsem jako pomocná síla u jedné švadleny. Celý jeden rok jsem obšívala knoflíkové dírky do chlapeckých kalhot. Zipy tehdy ještě nebyly.
Roku 1947 jsem jako "displaced person" nezískala povolení vyučit se , ale pan Lienbacher, kadeřník v Riedu, se jako cechmistr zasadil o to, abych u něho mohla jako kadeřnická učnice nastoupit.
V roce 1951 se mi narodil syn Helmut Armand a já pracovala v Altheimu už jako kadeřnický tovaryš.
Roku 1953 se stěhuji do Lince, pořizuji si kosmeticko-masážní diplom u Dr. Luiba a skládám mistrovské zkoušky na kadeřnici a parukářku.
V roce 1958 začínám provozovat vlastní kadeřnický salon v centru Lince. Jsem v té době úspěšná a zámožná.
Roku 1964 vedle svého zaměstnání navštěvuji večerní střední školu pro pracující a ve 40 letech maturuji. Poté absolvuji dvě učitelské zkoušky při odborně vzdělávácím institutu a stávám se učitelkou pro učňovské školy.
Poněvadž nemám nijakého nástupce, vzdávám se v roce 1972 svého kadeřnického salonu a stávám se pověřencem na odborně vzdělávací akademii. Vzdělávám pedagogy učňovských škol z celého Rakouska.
Teď roku 2018 jsem prastará školní inspektorka, řídící učitelka a důchodkyně.
Ohledně mého soukromého života uvedu datum narození svého jediného syna 26. ledna 1951. S jeho otcem a mým prvním manželem Peterem Eibelem jsme se rozvedli. V roce 1977 jsem poznala svého báječného druhého manžela Kurta Schartmüllera. Byl vdovec a měl se svou první ženou tři děti.
Život s ním byl skvělý. Zemřel bohužel roku 2010, tři měsíce po náhlém úmrtí mého syna. Několik měsíců předtím zemřela moje sestra Steffi. Byl to asi nejtemnější rok mého života. Jinak mě Pánbůh velice hýčkal. Děkuji mu za to těžké, za dobré, za okamžiky štěstí.
Hodně jsem cestovala: jezero Bajkal, Uzbekistan, Rusko, Kanada, USA, Egypt, celá Evropa. Měla jsem nádherná setkání. Jsem věřící. Mým mottem je víra, naděje a láska, to ona je ovšem tím nejvyšším pro člověka.


Horňáček, 2019, č. 1, s. 7-9
Horňáček, 2019, č. 2, s. 4-5
Horňáček, 2019, č. 3, s. 6-8

V překladu (publikoval ho už informační zpravodaj Horního Dvořiště a Českého Heršláku jménem "Horňáček") Helmuta Wagnera, který je spřízněn jako autorka po matčině linii s rodem Hermentinovým (jeho /i autorčin/ strýc Karl Hermentin /viz výše v textové ukázce/ je dokonce i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), jsou přeloženy i německé původně přímé řeči, které já uvádívám vedle svého překladu i v cenném pro nás originále. To je ale ta nejmenší drobnost pozoruhodného, ohledně příčin a následků politicky poměrně naivního textu paní Marie, o to citově vrstevnatějšího a realističtějšího v osobní rovině, označeného v obecním zpravodaji jako "Příběh Marušky z Českého Heršláku". Narodila se tam v domě čp. 3 (na novějším leteckém snímku už nestojí) jako dcera Johanna Kaspara Zendrona (*29. prosince 1874 v italské vsi Valda /provincie Trento/, †29. prosince 1938 v Českém Heršláku), který je v oddací matrice farní obce Horní Dvořiště prezentován coby padesátiletý ženich a vdovec po zesnulé původem maďarské manželce Marii Julianně Lidý jako povoláním "Eisenbahnoberbau-Partieführer", tj. "partafíra" na stavbě železničního svršku, a při své svatbě více než o polovic věku mladší nevěsty Marie, roz. Hermentinové (*21. října 1900 v Českém Heršláku čp. 15 /dům dosud stojí/), dcery zdejšího domkáře Adalberta Hermentina a Barbary, roz. Gubo ze Slubic (německy Schlumnitz či Schlumitz, dnes místní část obce Bohdalovice) čp. 2. Rodiče 8. června 1925 oddával v Horním Dvořišti farní administrátor Friedrich Quatember (*17. listopadu 1865 v Kamenné /Sacherles/, †26. května 1940 ve Vyšším Brodě /Hohenfurth/), jedním ze svědků byl pak laborant městské lékárny v Českém Krumlově Albert Wagner. Ačkoli "Maruščina" vzpomínka na to, že tam v Heršláku chodila do měšťanky, působí až nevěrohodně, o existenci místní měšťanské školy svědčí článek Českokrumlovského deníku z 23. února 2011 "Nadšený pedagog s povolením nosit samopal" se zmínkou o jejím komunistickém řediteli a zároveň předsedovi Okresní správní komise v Kaplici (byl jím do 13. února 1946) Otto Kudlíkovi po roce 1945 (jinde se ovšem o něm píše v téže souvislosti jako o řediteli měšťanky v Horním Dvořišti a je později veden s datem narození 6. listopadu 1915 v seznamech STB). Heršlák se stává v Mariiných vzpomínkách středem světa, který leží na hranici, ale rozhodně neleží mimo dobro a zlo (chtělo by se nesmyslně říci: spíše naopak). Na snímku z května roku 2019 se na nás ve svém lineckém bytě usmívá osmaosmdesátiletá žena a slibuje prý ještě další příběhy. Pro nás je to však příběh jeden jediný.

- - - - -
* Český Heršlák / Horní Dvořiště / Freistadt (A) / Zulissen (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Ve svém bytě v Linci v květnu 2019
Při návštěvě v Horním Dvořišti v září 2019, vlevo stojí její bratranec Helmut Wagner, mj. překladatel děl Paula Praxla, Johanna Sailera a Rudolfa Slawitscheka
Záznam o narození matčině v hornodvořišťské křestní matrice
Český Heršlák na pohlednici krumlovského fotografa Josefa Wolfa z doby jejího narození

zobrazit všechny přílohy

TOPlist