logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WLADIMIR SAZYMA

Řeč při odhalení pamětní desky Josefu Rosenauerovi na jeho rodném domě
v Chvalšinách dne 15. června 1928


Vážení přítomní!
Ctění obyvatelé Chvalšin (Kalsching)!
Milí Šumavané!
Shromáždili jsme se tu dnes, abychom dali znovu zaznít jménu, které zapadlo, abychom našim současníkům zpřítomnili život, který sice dávno minul, ale byl plný práce a oddanosti dobré věci, abychom dokázali, že Šumava nezapomíná na své zdatné syny a dovede jim vzdát čest.
Když přede dvěma sty lety bytovali v hloubi Šumavy ještě medvědi a vlci, rysi a divoké kočky, když nad zeleným mořem jedlí a smrků jen tu a tam značil sloup kouře místo, kde stojí skelná huť či milíř uhlířův, když sporá lidská sídla pak bylo lze najít toliko na ojedinělých vyklučených místech nebo při cestách, vedoucích do Horních Rakous či Bavor, narodil se v této osadě obklopené lesy - bylo to v roce 1735 - Josef Rosenauer.
Jeho rodiče byli chudí a pocházeli podle všeho ze starého rodu šumavských lesních rolníků (v originále "vermutlich altem Waldbauerngeschlecht entsprossen" - víme ovšem, že byl nemanželským synem Ursuly /Voršily/ Traxlerové, dcery tesaře Martina Traxlera, která dala děcku příjmení Rosenauer, ačkoli se k němu jeho tělesný otec nikdy nepřiznal - pozn. překl.), nouze a starost bděly v hlavách kolébky chlapce, v němž však už dřímaly dary ducha a daly o sobě později i znát v díle, přinášejícím požehnání tisícům lidí nejen na Šumavě, nýbrž daleko za jejími hranicemi.
Jméno tvůrce tohoto ve své době vpravdě geniálního díla upadlo však brzy téměř v zapomenutí a bylo uvedeno jen v několika navíc málo známých spisech, takže poutník stanuvší cestou podél schwarzenberského plavebního kanálu před Rosenauerovou kaplí sotva tušil, kdo byl oním mužem, jehož jméno ještě dnes nese to prosté místo modliteb.
I když jeho potomci pečovali o jeho odkaz a vysoce si jej cenili, samo to jméno a působení toho člověka stalo se veřejnosti, ba i větší části Šumavanů čímsi neznámým a zasutým někde v archivech.
Teprve panu ministerskému radovi Karlu Ebnerovi a zámeckému archiváři Dr. Karlu Tannichovi je co děkovat, že se Rosenauerovo jméno a historie vzniku jeho díla dostalo na denní světlo a vstoupilo širším kruhům do povědomí.
Oběma těmto pánům, sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a muzejnímu spolku (Museumsverein) v Horní Plané (Oberplan), jakož i městysi (Marktgemeinde) Chvalšiny náleží zásluha, že po téměř dvou stech letech bude zasloužilému muži a ze synů Šumavy jednomu z vůbec nejlepších bude v místě, kde se narodil a kde prožil své mládí, ustaven důstojný památník.
O mladých letech Rosenauerových nevíme téměř nic: to málo, co o tom řekl ještě on sám svým potomkům, není zaznamenáno a bylo pochováno spolu s ním. Kéž by nám dokázala fantazie z toho, co o něm víme z let pozdějších, vyčarovat i obraz jeho mládí a vyplnit tak tu citelnou mezeru!
Tady na tom náměstí si mohl hrát s druhy svého dětství, v blízkých lesích se mohl oddávat snění a také přihlížet práci dřevorubců, snad i pracovat s nimi, tím pak získávat lásku k lesu a poznávat jeho mnohostranný užitek.
Jak často se asi noříval do osvěživého proudu Chvalšinského potoka (Kalschinger Bach) a už časně prohlédl prospěšnou i škodlivou sílu živlu, jejž později dokázal tak mistrovsky zvládnout!
Jako pomocníka správce bažantnice (v originále "Gehilfe des Fasanjägers" - pozn. překl.) u zámku Červený dvůr (Rotenhof) ho vidíme kolem roku 1750 vyučit se základům myslivosti, poté jako lesního adjunkta (Forstadjunkt, tj. také "myslivecký mládenec" - pozn. překl.) při Lesním úřadě (Forstamt) v Krumlově (v originále "Krummau" - pozn. překl.), jímž byl jmenován v roce 1758, jako myslivce (Jäger) a dozorce při těžbě dřeva procházet lesy a dokážeme si přitom dobře představit, jak ten nadaný mladý muž už tenkrát zamyšleně pozoroval v daleko odlehlých končinách bez užitku tu ponechané hnijící dřevo.
Při výpočtech v kanceláři Lesního úřadu mu asi pak vytanuly lecjaké myšlenky a plány ohledně toho, jak učinit ty zásoby dřeva v šumavských pralesích co nejprospěšnějšími své vrchnosti a lidstvu vůbec.
O svých záměrech dal nejspíš mnohé seznat svým představeným, takže se zvěst o nápadném talentu od nich donesla ke knížeti Adamu Schwarzenbergovi a ten rozhodl Rosenauera vyslat na knížecí náklady ke studiu do c.k. vídeňské Inženýrské akademie (Ingenieur-Akademie) na Leimsgrube ("auf der Leimsgrube").
Tam se vzácnou pílí a vytrvalostí sobě vlastní plnil studijní úkoly, s výtečným prospěchem i absolvoval akademii v roce 1770 a po návratu do Krumlova pak byl rok nato jmenován knížecím inženýrem. To jmenování mu spolu s velkou blahovůlí knížete Johanna Schwarzenberga zajistilo obor působnosti, nezbytný k uskutečnění jeho četných plánů.
Roku 1779 složil Rosenauer u Královské kanceláře zemských desek v Praze (Königliches Landtafelamt in Prag) zeměměřičské zkoušky a složil příslušnou přísahu.
V krumlovské knížecí inženýrské kanceláři byly nyní pod Rosenauerovým duchovním vedením vypracovávány a také uskutečňovány nejrozličnější projekty, které učinily jeho jméno známým nejen doma, nýbrž i daleko za hranicemi Čech, odkud k němu nyní také směřovaly mnohé prosby o radu.
Vyměřování knížecích panství, odvodňování třeboňských mokřadů (Wittingauer Moräste) i mnoha močálovitých luk hlubocké domény (Frauenberger Domäne), výstavba cest a silnic, krumlovský "Wasserkunst" stejně jako mnohé další stavby a technická zařízení byly jím provedeny a zrály v něm také už velké plány na přepravu dosud nepřístupných nesmírných zásob dřeva z hloubi Šumavy umělou vodní cestou, aby tak mohly být k užitku lidem.
Vedlo by opravdu daleko, kdyby měly být popsány všechny projekty, které měly ve svém důsledku sloužit tomuto účelu. Přísluší mi říci o nich toliko to nejdůležitější, abych vám tak přiblížil velké životní dílo muže, jenž se zde narodil.
V roce 1774 předložil Rosenauer poprvé knížeti Johannu Schwarzenbergovi velký plán plavebního kanálu (ve skutečnosti to bylo knížeti Josefu I. Adamovi, kníže Johann odvážný návrh schválil teprve pět let nato roku 1779 - pozn. překl.), kterým mělo být přepravováno velké množství dřeva z oblasti Plechého (Plöckenstein) a sousedních území do rakouské řeky Mühl a pak dál po Dunaji až do Vídně.
Jakkoli věc léta v mnoha ohledech vázla, než rozvážný kníže udělil svolení k započetí stavby, byla v roce 1789, pro Evropu tak osudovém, přece zahájena a za nasazení velkého počtu pracovníků, po úmorné námaze a po překonání mnoha téměř nepřekonatelných překážek dovedena už v roce 1791 ke dni, kdy se kanálem plavilo až do Vídně první dřevo.
K pokračování stavby kanálu od Jelení (Hirschbergen) proti proudu nahoru a k jeho dokončení v celkové délce 52 kilometrů došlo však teprve po Rosenauerově smrti, ke které došlo 10. března 1804 v Krumlově, a to v roce 1822 zásluhou ředitele Maiera a inženýra Fanty podle Rosenauerových plánů.
Ze skutečnosti, že až do roku 1870 bylo po něm do Vídně přepraveno sedm milionů pevných metrů dřeva, lze nejlépe prokázat velký význam zbudované vodní cesty.
Skvělý úspěch tzv. "vídeňského" kanálu (Wiener-Kanal) vedl k tomu, že si baron Hackelberg dal na svém panství v Horních Rakousích Rosenauerem zbudovat také plavební kanál, využívající vodní síly řeky Schwarze Aist a ročně dodávající Vídni 15 000 sáhů dřeva, takže jméno stavitelovo bylo vyslovováno v hlavním městě někdejší monarchie s úctou, jež dolehla až k uším laskavého císaře Františka II. (Franz II., vládl v letech 1792-1835 - pozn. překl.) a ten povýšil na znamení vděčnosti Vídeňanů za prokázané dobrodiní Rosenauerova nejstaršího syna z prvního manželství z praporčíka (Fähnrich) na poručíka (Leutnant) z napoleonských válek proslulého regimentu Sporckova.
Zatímco byl tento posledně jmenovaný kanál dosud ve výstavbě, pracoval neúnavný muž již na projektu novém, který byl spojen snad ještě s většími obtížemi než jeho prvý, totiž na plánu přepravy dřeva z nitra lesů kolem Prášil (Stubenbach) do hlavního města Čech.
Rosenauer, který se projektem zaměstnával vlastně na svém smrtelném loži, nedožil se už jeho uskutečnění, avšak pražský magistrát stačil ještě v roce 1802, tj. dva roky před jeho skonem, "s ohledem na prospěch, který slibuje projekt přinést obyvatelům Prahy" vyslovit knížeti, který později na vlastní náklady celou stavbu provedl (jde samozřejmě o tzv. vchynicko-tetovský kanál /Chinitz-Tetauer Kanal/ na řece Vydře /Widra/, odtud tokem Křemelné /Kieslingbach/, Otavy /Wottawa/ a Vltavy /Moldau/ až do metropole - pozn. překl.), dík města.
Samotnému Rosenauerovi bylo přiznáno při téže příležitosti pražské občanství a dekret o tom je i dnes pozoruhodný slovy, jimiž to zdůvodňuje: "Pražský magistrát, který dokáže ocenit muže užívající své znalosti k nejvyššímu obecnému dobru, považuje za svou povinnost přijmout Rosenauera do počtu svých měšťanů (v originále "in die Zahl seiner Bürger" - pozn. překl.).
Provoz plavebního kanálu, který byl ukončen až dlouho po Rosenauerově smrti a na svém vrcholu sliboval ročně dopravit do Prahy až 45 000 sáhů dřeva, byl tedy pro obyvatelstvo Prahy zřejmě záležitostí prvořadého významu.
Ještě čtvrtý projekt ležel však Rosenauerovi na srdci, stejně důležitý jako ty předchozí: totiž záměr splavnit Vltavu od Lipenského zdvihu (Lippner Schwebe) k Vyššímu Brodu (Hohenfurth) obejitím Čertovy stěny (Teufelsmauer), dalekosáhle rozpracovaný a přesto nakonec neuskutečněný, jakkoliv byl kníže už pro něj získán. Hospodářský pokles po napoleonských válkách byl nejspíše hlavním důvodem, kdo však zná problémy přepravy dřeva s nepohodlnou a časově i finančně náročnou jeho překládkou právě v úseku od Lipenského zdvihu k Vyššímu Brodu, ten také ví, jaké přednosti by realizace Rosenauerova plánu měla.
Vylíčil jsem tak jen krátce velké životní dílo Rosenauerovo, které se v této tehdy ještě tak tiché zemské končině rozvinulo a zčásti i dozrálo v plod právě ve chvíli, kdy bouře od západu zvichřila celou Evropu a později dorážela údery až na okraj Šumavy, aniž by naštěstí dokázala zdar toho díla narušit.
Nepoddajná vytrvalost a činorodost, sdružena s tolerantním rozmyslem knížete Josefa, dovedly právě v oněch těžkých časech ke konci dílo, které Dr. Karl Tannich přiléhavě označil jako tepnu Šumavy; ba skutečně, byla to tepna, nesoucí ze srdce Šumavy teplo do všech stran tehdejší monarchie, oživovala celé rozsáhlé oblasti Čech a měla velký význam zejména pro Vídeň a pro Prahu.
Tisícům lidí přineslo Rosenauerovo dílo výdělek, mnoho míst na Šumavě bylo díky němu osídleno pilnými a pracovitými lidmi, znamenalo rozvoj nejen dřevařského průmyslu, nýbrž podnikání vůbec a těžko by mohly velkorysé podnikatelské činy budějovického loďmistra Adalberta Lanny, zajišťující přepravu drahocenné hornorakouské soli, šumavské tuhy a četného jiného zboží do Prahy a dál, způsobit Čechám tolikerý užitek, kdyby nebylo k nim dodáno lesní bohatství dřeva z dosud nepřístupných hlubin šumavských hvozdů.
Bezděky vyvstává přitom otázka, zda by se už ve druhé polovině minulého (rozuměj devatenáctého - pozn. překl.) století nedala Vltava učinit splavnou i pro lodi s hlubším ponorem, kdyby druhý Rosenauer ve spolku s prozíravým a cílevědomým Adalbertem Lannou byl stejně velkoryse podporován státem i zemí, jako byl Josef Rosenauer v 18. století oběma schwarzenberskými knížaty Josefem a Johannem, kteří vzali jeho dílo za své, a zda by tak dnes při enormních pokrocích techniky už nebylo dávno dosaženo spojení Labe (Elbe) s Dunajem (Donau).
Jakkoli se takový záměr může stále ještě jevit jako výplod pouhé fantazie, není sporu o tom, že knížecí schwarzenberský inženýr a plavební ředitel z Krumlova má už své čestné a trvalé místo v dějinách výstavby vodních cest, že Chvalšiny i celá Šumava mohou být hrdy na to, že je jedním z jejich synů.
A nyní, vážení přítomní, dovolte mi na závěr jako pravnuku muže, jehož památku dnes slavíme, toho muže, u jehož snachy, šlechetné choti jeho syna Johanna, jsem ještě v kruhu jeho vlastních potomků prožil krásné dny svého mládí a tolik toho od nich o něm slyšel, připojit něco o Rosenauerovi jako člověku.
Rosenauer nebyl jen významným technikem, byl také člověkem v nejlepším toho slova smyslu.
Byl přímé, věrné povahy, kterou po celý svůj život osvědčoval vůči členům vlastní rodiny stejně jako vůči svým spoluobčanům, vůči pracovníkům, kteří mu byli svěřeni stejně jako vůči své vrchnosti a vůči svým chlebodárcům.
Jeho hluboká náboženská víra mu vždy znovu dávala opětovnou naději a životní sílu ve chvílích osobního neštěstí, které ho postihlo právě za příprav vrcholného jeho záměru, v nesnázích a překážkách provázejících pak i uskutečnění stavby plavební cesty.
Jeho poctivost, spojená s opravdovou láskou k lidem, byla obecně známa a zaručovala mu úctu všech, kdo ho znali, také jeho knížete, který v jednom srdečném dopise právě tuto poctivost zvláště vyzdvihoval a sliboval po smrti Rosenauerově "otcovsky" se postarat o jeho ženu a osm pozůstalých dětí.
Ten vlastnoruční dopis už jeho adresát neobdržel, poněvadž téhož dne, kdy došel prostřednictvím zvláštního posla z Vídně, zavřely se Rosenauerovy oči navždycky. Daný slib ovšem kníže vůči potomkům svého poctivého služebníka opravdu šlechetně a věrně dodržel.
Charakterovou počestnost a laskavost k lidem zdědily po Rosenauerovi i jeho děti a četné projevy dobročinnosti jeho syna Johanna v Krumlově i v Budějovicích (Budweis), kterého bych na tomto místě rád pietně vzpomněl, mohou být toho svědectvím.
Josef Rosenauer miloval však také svou rodnou hroudu, svůj rodný šumavský les, jemuž věnoval celý svůj život a když dlel co "kgl. Landesvermesser von Böheimb" - jak se často podepisoval - daleko od domova, táhlo ho to vždy toužebně na Šumavu, do Krumlova, místa zrodu jeho životních plánů, kde také odpočívá na starém hřbitově tam, kde se dnes rozprostírá palouk nově založeného parku a nad ním nedaleko se tyčí k nebi kostel sv. Víta, v němž byl oddán on i jeho děti a všech jedenáct jeho dětí bylo také neseno od křtu.
Když naši mladí lidé - a nemám tím snad na mysli jen ty, kdo ještě navštěvují školu - se dobře vnitřně připraveni vydávají na pouť Šumavou, ne s halasným povykem, jak se často stává, nýbrž radostně zasaženi vznešeným divem stvoření a když pak vnímavým srdcem objevují v šumění lesů, zurčení potoků a při pohledu na jezera v lesním klínu ozvěnu ducha Adalberta Stiftera, který tak hluboce pochopil tu zemi a učinil ji nesmrtelnou, měli by také, když jdou kolem osamělé kaple při plavebním kanále, vzpomenout onoho muže, který tu tak často poklekl, aby vyprosil zdar pro své dílo, a připomenout si ctnosti, jež ho zdobily: jeho prostotu a lásku k lidem, jeho radost z práce a činorodou sílu, ale také jeho lásku k domovské hroudě a nezdolnou věrnost a poctivost - statky ducha, které si podržel při všech proměnách časů a které právě dnes v naší rozhárané době tvoří ten nejspolehlivější mravní základ všeho velkého, dobrého a vznešeného!
S přáním, aby vzpomínka nejen na technika, nýbrž i na člověka Rosenauera žila dál a byla chována ve vážnosti tady i na celé Šumavě, ať tedy spadne rouška z této pamětní desky a ospravedlní se slovo básníkovo:

"Die Stätte, die ein braver Mann bewohnt,
ist eingeweiht!
Nach hundert Jahren klingt sein Wort
dem Enkel wieder."
"Místo, které obývá řádný muž,
on posvětil!
Jeho slovo, byť po sto letech už
zní vnuku dál tam."

Waldheimat, 1928, s. 161-165

P.S. Text končí citátem z Goethovy hry Torquato Tasso (1790).

Z rodinných pamětí něco o Rosenauerově kapli při plavebním kanále
blízko Jelení


Na místě, kde toho času stojí tzv. Rosenauerova kaple (v originále "sogenannte Rosenauerbild /Rosenauer-Kapelle/" - pozn. překl.), tj. v blízkosti Jelení (Hirschbergen) a Želnavy (Salnau), visel kdysi na jednom stromě uctívaný svatý obrázek, před kterým mnohý dělník rád konal svou tichou modlitbu. I plavební ředitel Josef Rosenauer, muž opravdu zbožný, se jednou během stavby knížecího plavebního kanálu modlil před tím svatým obrázkem, když tu byl náhle zezadu zraněn bodnutím nože do šíje. Když se ten všemi, kdo ho znali, milovaný muž otočil, uslyšel výkřik: "Ježíš, Maria, Josef! To je přece Rosenauer!" a k jeho nohám se vrhl jemu známý a jinak řádný dělník, který jen občas nedokázal odolat pytláckému pokušení, v prosbách o smilování a odpuštění, poněvadž se nechal ošálit mysliveckým úborem, který na sobě Rosenauer měl, chtěje vykonat pomstu na nenáviděném tehdejším vrchním lesním; ten totiž mnohé z dělníků už častěji pro pytlácké pokusy vyčíhat si zvěř pohnal k přísnému trestu.
Rosenauer, jehož šlechetné srdce se dalo obměkčit prosbami atentátníka o odpuštění už s ohledem na jeho ubohou rodinu, připsal ve svém křesťanském přesvědčení zásluhu o záchranu svého života modlitbě ke svatému obrázku a na tom místě byla pak vystavěna prostá malá kaple ze dřeva, jež od těch dob slouží modlitbám tamních lidí.
V kapli visí votivní obraz se zpodobením celé zmíněné události, jak jej sem dala pořídit rodina plavebního ředitele Josefa Rosenauera (možná i z podnětu tehdy panujícího knížete Josefa Schwarzenberga).
Podle ústního sdělení mé drahé matky Therese Rosenauerové, snachy plavebního ředitele Josefa Rosenauera zapsal Josef Rosenauer.

Tento rukopisný záznam pořídil můj v roce 1910 v Budějovicích zesnulý strýc a tchán, někdejší budějovický poslanec zemského sněmu Josef Rosenauer, podle vyprávění své matky, jež byla snachou budovatele Schwarzenberského plavebního kanálu a schwarzenberského plavebního ředitele Josefa Rosenauera. Tchán byl jeho vnukem, já pak pravnukem.


Waldheimat, 1928, s. 165

P.S. Poznámka Wladimira Sazymy na konci textu "z rodinných pamětí" (ten titul i poslední věta průvodní poznámky je "dílem" překladatelovým) jej původně v časopise Waldheimat naopak uvádí.

Když 15. dubna 1943 skonal v Budějovicích (tehdy opravdu už bez přívlastku České) o půl čtvrté ráno, jak čteme na parte pohřebního ústavu "Charitas", školní rada Wladimir Sazyma, objevil se pět dní nato, v den pohřbu zesnulého do rodinné hrobky u sv. Otýlie, na stránkách Budweiser Zeitung nekrolog, podepsaný jen příjmením Kubesch. Šlo o někdejšího žáka páně profesorova, který Sazymu s protektorátní dobovou snaživostí v textu označil za "národního socialistu nevědomky" (v originále "unbewußt Nationalsozialist") už tehdy prý, kdy Sazyma "za Rakouska" nerozlišoval mezi bohatými a chudými, urozenými a neurozenými svými svěřenci! Ačkoli byl nervově nemocen (požádal proto už roku 1917 o penzionování), dovídáme se dále, nevypustil prý nikdy z úst hrubé či zraňující slovo. Nebylo mu jen dopřáno "zažít slunečný sklonek života v německé krajině" ("in deutscher Landschaft"), čemuž lze rozumět i tak, že po zániku monarchie a pak republiky jí nebyl ani Protektorát Čechy a Morava. Citujme: "Rok 1918 mu vzal jako tolika jiným toto vyznění (,Ausklang') a tak strávil zbytek života v často sebetrýznivé hořkosti (,in oft selbstquälerischer Verbitterung'), kterou se jeho jemnocitná choť snažila podle svých sil zažehnat." Tou ženou byla Konstance, roz. Rosenauerová, o níž se ostatně dočítáme opakovaně i v Sazymově podání. Její monogram můžeme dodnes číst na balkoně domu při Pražské třídě (Pragerstraße) č. 11/13, kde bydleli. Wladimir Sazyma se narodil v Budějovicích 6. června 1862 (na oddacím listě čteme celým jménem Wladimir Adolf Franz Johann Sazyma) jako syn MUDr. Ferdinanda Sazymy a jeho ženy Marie, roz. Rosenauerové. Matčin otec Johann Rosenauer (v záznamu o Wladimirově křtu je jako povolání děda z matčiny strany uvedeno "knížecí schwarzenberský důchodní" /Rentmeister/)měl ženu Terezii, roz. Králíčkovou, matčin bratr Josef Rosenauer (u jména uváděl, že je "Oekonomiebesitzer") byl pak skutečně zároveň Sazymovým strýcem i tchánem. Když si 28. července 1902 Wladimir Sazyma jeho dceru Constanzii (tak je psána na oddacím listě, na parte manželově pak Konstanze) v Budějovicích bral, byl už téměř rok "definitivním" c.k. profesorem na zdejší reálce, kde kdysi (1879) sám maturoval. Po maturitě odešel na studia do Vídně, aby tam v letech 1879-1884 absolvoval techniku (K.k. technische Hochschule) a působil poté v Plzni (Pilsen), Mostě (Brüx), Chomutově (Komotau) a v Praze, než se už natrvalo vrátil do rodného města. Šumavu měl v rodině a o vší hořkosti dějin, která se často vyjevuje teprve postupně, měl díky datu svého úmrtí ponětí ne zcela úplné. Tak jako matka sester Henriette (Henny) a Gabriele (Bibi) Sazymových, díky jejichž příbuzenským vazbám i s ním (říkalo se mu v rodině "Kado" a jejich otec byl jeho bratrancem) mám k dispozici tolik rodinné dokumentace, se stala v Osvětimi (Auschwitz) téhož roku 1943, kdy Wladimir Sazyma zemřel, obětí nacistického rasového šílenství, po válce 10. října 1949 zemřela, bylo jí tenkrát 85 let, v Českých už opět Budějovicích Němka Konstance Sazymová poté, co z nich bylo nuceně vysídleno (říkalo se tomu "odsun") téměř veškeré německé obyvatelstvo. Měla podle nedoložených informací spáchat hned v roce 1945 spolu se svou sestrou Marií (říkalo se jim doma "Stanzi" a "Matzi" a Sazyma si prý vzal svou sestřenici Stanzi, se kterou se rozhodli nemít proto děti, hlavně proto, "že se Matzi více styděla a schovávala před ním", třetí sestra Nora zemřela dříve než ony už v roce 1942) sebevraždu, což se ovšem paní Gabriela Jíchová (někdejší Bibi Sazymová) dověděla až v červnu 2006 od vídeňských příbuzných, když jsem ji požádal o informaci v té věci. V listopadu 2006 však Henriette Sazymová našla v rodinném archivu dokument ("Potvrzení odhlášky trvalého pobytu cizince" je nadepsán!), uvádějící věc na pravou míru alespoň v případě Konstance doloženým datem úmrtí. Ten pan Kubesch, jak mi ještě pověděla Gabriela Jíchová, který napsal už zmíněný Sazymův nekrolog do Budweiser Zeitung, byl po válce vězněn, nakonec ho však vyvezli tam, kde Lužnice tvoří českou hranici, a pustili do Rakouska, že nevěděli, co s ním. Posílal odtud pak jejímu otci bony. Co zbývá dodat ke smyslu všech těch příběhů?

- - - - -
* České Budějovice / Chvalšiny

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na snímku z června 1918, pořízeném ve vojenském lazaretu Červeného kříže sedící Constanze (Konstance) označena dvěma křížky, dál nalevo od ní jedním křížkem pak hraběnka Olivie Lamezan-Salins, roz. Hardtmuthová
Ocenění paní Sazymové za práci v Červeném kříži z ledna 1918
Constanze Sazymová, roz. Rosenauerová
Constanze na snímku budějovického fotoateliéru A. Pech z roku 1879
Constanze v dětství s chůvou a oběma svými sestrami

zobrazit všechny přílohy

TOPlist