HANS SAUTNER

Unvergessene Heimat:
Sinnetschlag

Wenn ich an die Heimat denke,
den Blick zur frohen Kindheit lenke,
weil ich 's gern mag
auch an meinen Dörfchen Sinnetschlag.
Umgeben ist es rings vom Wald -
im Winter war es sakrisch kalt -
dort stand einmal, ich sprech es aus,
gelobt, das Flurei-Dorfwirtshaus,
es war beliebt bei Alt und Jung,
so hab ich 's in Erinnerung.

Als ich noch ein Knabe war,
ein kleiner Spund von zehn-zwölf Jahr,
hab ich, weil 's mir hat Freud bereitet,
meinen Ähnl oftmals heimbegleitet
vom Kirchgang rauf nach Sinnetschlag,
das war für ihn eine rechte Plag.
Der Weg war weit, die Sonne heiß
und von der Stirn tropfte der Schweiß;
mit meinem Ähnl, Schritt für Schritt,
ging ich geduldig mit ihm mit.
Durch den Wald ging es stets bergan,
ins Schwitzen kam der arme Mann,
nach einer Rast wir uns schon sehnten,
im Flurei-Wirtshaus, dem erwähnten.

Endlich waren wir am Ziel,
vom Laufen war ich schon still -
und ließen unsere müde Glieder
in der kühlen Wirtstub' nieder.
Der Ähnl trank eine Halbe Bier
und ein Kracherl kauft' er mir,
denn von den Hitz hat mich recht dürst;
dazu kriegt' ich ein Paarl Würst,
eine Semmel auch, das freut mich sehr -
Kinderherz, was willst du mehr!

Am Wirtshaustisch, wo wie versammelt,
hat durch die Deck ein Stück gebammelt,
der hin zum Glockentürmchen führte,
das Ernst das Dach des Hauses zierte.
Den Glockenstrick durchs Deckenloch
hab heut ich in Erinnerung noch,
hab als Kind mich dafür interessiert
und mich drüber amüsiert.
Täglich um die Mittagszeit,
wenn das Essen war soweit,
das die Hausfrauen zubereitet,
hat d' Fluralin "Zwölf-Uhr" geläutet
und es wussten Mann und Kind,
dass die Knödel fertig sind.
Mit der Uhrzeit nahm es die gute Frau
beim Läuten nicht so ganz genau,
es konnte schon mal früher sein
ein gab sie Minuten drein.
Hauptsache, die Dorfleit' haben g'wisst,
wann ungefähr es Zwölfe ist.
Es war schon eine gemütliche schöne Zeit,
weniger hecktisch wie heut.

Beim Flurei ist man gern zusammengekommen
manch Flasche Bier ist durch die Kehle geronnen,
es wurde gelacht und fröhlich gesungen
und manchmal auch munter das Tanzbein geschwungen
zu fescher Musik auf dem Maurerklavier
und dazu schmeckte doppelt gut frisches Bier.
Zur Musik hat aufgespielt der Nazn Seppei,
begleitet auf der Fiedel vom Ilko Peppei,
beliebt sie unsere Dorfmusikanten,
sowohl bei der Jugend wie bei alten Tanten.

Manch Hochzeit wurde beim Flurei gehalten,
geschätzt war das Gasthaus bei Jungen und Alten,
auch die Feuerwehr war hier gerne zu Stelle,
nach der Übung zu löschen den Brand in der Kehle.
Beim Flurei war der richtige Rahmen,
wenn die Dorfbuam von der Musterung kamen.
haben gern dann über den Durst getrunken,
denn (bei den Tschechen) Soldat sein, hat ihnen gestunken.
Eine Gaudi war 's oft, eine schöne Zeit,
weit liegt sie zurück, ist Erinnerung heut.

Die Jahre vergingen im Fluge der Zeit,
die Heimatleut sind in alle Winde zerstreut,
nach dem Krieg wurden brutal wir vertrieben
aus unserer Heimat, der teuren, der lieben.
Doch alle zwei Jahre, ich finde das schön,
gibt 's beim Zettwinger-Treffen ein Wiedersehen
am Ufer der Maltsch, um den Marienwallfahrtstag
in Mardetschlag wie auch in Leopoldschlag.
Von Österreich und Deutschlands Gauen
kommen Heimatleut-Männer wie Frauen,
einstige Nachbarn und Verwandte;
Schulkameraden und Bekannte
eben sich ein Stelldichein
und finden sich zum Feiern ein.

Erst heuer wieder bot ein Treffen Gelegenheit
zum Plaudern über Aktuelles und Vergangenheit.
Erinnerungen wurden aufgefrischt
und Neuigkeiten aufgetischt;
es gab ja soviel zu erzählen,
an Gesprächstoff tat es uns nicht fehlen
und hier hat in den Abendstunden
auch unser Heimatabend stattgefunden.

Bis dahin war es noch reichlich Zeit
und nutze die Gelegenheit,
mit meiner Frau - wie schon in früheren Jahren -
nach Mairspindt zum "Gregern" hochzufahren.
Hier von des Freiwaldes grünen Höhn
kann man gut hinüber sehen,
wo mein Elternhaus einst stand
im geliebeten Heimatland.
Es steht nicht mehr, man hat es zerstört,
alles was uns einst gehört,
doch im Geist ersteht es wieder,
schau ich von diesem Platz hinüber,
seh' mich auf unsere Wiese stehn,
mit den Geschwistern in die Schule gehen,
seh', wo mein Vater hat geackert, bei der Müh ums täglich Brot
das uns die Heimatscholle bot,
gedenke auch der Kinderzeit
und viel schöner Jugendfreud.

Schwer viel es mir, mich loszutrennen
und aufs neue Abschied zu nehmen.
Ein letzter Gruß, ein letzter Blick,
dann fuhr nach Mardetschlag zurück
ich zum Kreis der Heimatleute,
zum Heimatabend der uns freute.
Für Stimmung sorgte die Blasmusik,
sie spielte fleißig, Stück um Stück,
ein Abend war es voll Fröhlichkeit,
wir denken daran noch lange Zeit.
Spät ist der Abend ausgeklungen,
wir haben uns ins Bett geschwungen
und träumten in der kurzen Nacht
der so viel Freude gebracht.

Am nächsten Tag, der ein Sonntag war,
einen Gottesdienst im Freien brachten wir dar
in Hammern, wo auf Lexmüller Wiese
schickt ein Gedenkstein unsere Grüße
hinüber heute ins Heimatland,
wo einstmals unsere Wiege stand.
Hier am grünen Wiesenhang,
mit Blick, wo einmal Zettwing stand,
wurde eine Messe zelebriert,
die unsere Herzen tief berührt.
Angesichts der Wiesen, Felder
und der heimatlichen Wälder
wurde uns ganz warm ums Herz,
erwachte neu der Trennungsschmerz
und manche Träne heimlich rann,
als das Lied vom Böhmerwald erklang.

Nicht weit von uns, zum Greifen nah,
steht noch die Heimatkirche da.
Einst für uns vertraute Stätte,
wo wir uns fanden zum Gebete,
wo der Glocken heller Klang
sich über Wald und Fluren schwang.
Längst schon ist ihr Klang verhallt,
die Kirche steht noch, öd und kalt
und ist, wo einst pulsierte Leben,
dem Verfall heut preisgegeben.
Nachdem der Gottesdienst beendet
und der Segen ward gespendet,
die Menge sich zerstreut,
denn zum Mittagessen war 's schon Zeit
und man ließ sich 's recht gut schmecken
in den gastwirtlichen Stätten.

Das Zettwinger Treffen hat schon Tradition
und gerne reden wir oft davon,
es möge uns weiter herzlich verbinden,
wenn heimatlich wir uns zusammenfinden.
Zum Ausklang des Treffens, das weiß ein Jeder,
treffen sich extra di Sinnetschläger
in Schöllhammer's Gasthaus in Leopoldschlag,
dort ist 's immer lustig, das ist keine Frag'.
In dieser Runde, auch das weiß jeder schon,
ist der Hofko Sepp die Hauptattraktion.
Diesmal war er wieder dabei,
hat mitgebracht auch sein holdes Wei(b),
seine Hilda, die ihn treu begleitet
und Sympathien um sich verbreitet.
Mit dunklen Augen und dunklem Haar
sie in Sinnetschlag die Schönste war;
die Burschen haben sie angehimmelt,
doch sie hat jeden abgewimmelt.
Nur einer macht bei ihr das Rennen,
der Hofko Sepp - ich darf ihn nennen -
ein fescher Bursch von Nachbarort,
er schnappte uns die Hilda fort.
Sie taten sich das Ja-Wort geben
zum Ehestand für 's ganze Leben.
Wo der Sepp mit seiner Hilda is'
kommt Stimmung auf, das ist gewiss.
So war 's auch beim letztenmal
im Gasthaus Schöllhammer der Fall. -

Der Flurei - das ist unbestritten -
ließ sich also nicht zweimal bitten,
hängte um seine Ziehharmonika
und schon war Bombenstimmung da.
Unermüdlich, immer wieder
spielte er alte Heimatlieder,
seine Musik hat allen Freude gemacht
und jeden so richtig in Stimmung gebracht.
Er selbst hat beim Spielen sich mächtig erhitzt,
und einige Hemden durchgeschwitzt,
doch unsern Sepp hat das nicht gestört,
spielte Stunde um Stunde, weil man ihn gern hört.
Viel zu schnell verging dabei uns die Zeit
und um Mitternacht war es leider soweit,
daß wir mußten Abschied nehmen
und uns voneinader trennen. -

Der Sepp hat uns noch die Freude bereitet
und spielend uns auf die Straße begleitet;
hier löste sich auf die fröhliche Runde,
wir nahmen Abschied zur nächtlichen Stunde.
Wann werden wir uns denn wiedersehn?
fragten wir uns beim Auseinandergehn,
doch die Antwort darauf weiß Gott nur allein
er kennt unsre Wege, unser Schicksal und Sein.
Lang lasse er unsere Sepp noch leben
und natürlich seine Hilda auch daneben.
Sie taten uns schon viel Freude schenken,
sind vom Zettwinger-Treffen nich wegzudenken.
Der Sepp und die Hilda, wir wünschen es beiden,
mögen weiterhin immer so fröhlich bleiben,
das wünscht ihnen ehrlich bestimmt ein jeder,
auch ich wie alle Sinnetschläger.

Nezapomenutelný domov:
Příbraní

Mysl se domů navrací,
do dětství zrak se obrací,
rád bych se vydal bez ptaní
do mé rodné vsi Příbraní.
Kolem dokola samý les -
v zimě mráz, že bys nevylez' -
stála tam, žádná náhoda,
Flurei řečená hospoda,
staří mladí ji měli rádi,
že ke vzpomínce mě to svádí.

Jestli se umím rozpomnět,
bylo mi deset-dvanáct let,
prostě špunt jsem byl ještě malý,
s dědou jsme tenkrát chodívali
z kostela domů pěkně spolu,
šourával se už s hlavou dolů.
Cesta je dlouhá, slunko pálí
a z čela se pot proudem valí;
krok za krokem se s dědou šinem,
aniž si v lese odpočinem.
Kde ještě do kopce to vede,
děda si pomoct nedovede,
jen tužba sednout si mu zbyla
tam v hospodě, o níž řeč byla.

Konečně je tu ten náš cíl,
i já už s dechem zápasil -
a tak jsme nohám v sladké chvíli
v chládku si hovět povolili.
Děda si dal půllitr piva,
já při sodovce odpočíval,
to že jsme řádnou žízeň měli;
vuřt se žemlí tak o neděli
mi dopřán byl - ach toho blaha!
vzpomínko z dětství, dodnes drahá!

Jak tak sedíme kolem stolu,
dírou ve stropě visí dolů
provaz ke zvoničce na střeše
hospody, oku ku potěše.
Ten provaz, co nahoru vedl,
mě upoutal, jak jsem si sedl,
dítě si těchhle věcí všímá,
leccos kolem je nezajímá.
Každý den všechněm u oběda,
když ke stolu se právě sedá,
Fluralinka poledne zvoní
a na talířích knedle voní,
co selky právě dovařily,
když doma muž i děti byli.
S tím zvoněním i dobrá žena
nebyla vždycky srozuměna,
jednou to příliš brzy znělo,
jindy chviličku opomnělo.
Hlavně že ve vsi po vše časy
se tušilo, co bije asi.
Byla to prostě doba hezká,
ne honička tak jako dneska.

Ve "Flurei" sedět prostě blaží,
nejedna láhev hrdlo svlaží,
směje se se tu a hodně zpívá,
zábava i s tancem je živá,
zednický piano a pivo,
nedivte se pak, že je živo.
To tenkrát doprovázel Seppa
Náce na housle Ilko Pepa.
Ba, muzikanty měli rádi
všickni, tetičky i ti mladí.

Co svateb se tu odehrálo,
nedělo se tu věru málo,
hasiči vždycky po cvičení
měli rádi, že pivo pění.
když chasníci šli od odvodu.
Kdo by nevzpomněl na hospodu,
pilo se nejen z pouhé žízně,
ale i z malé (k Čechům) přízně.
Přesto, býval to pěkný čas,
vzpomínka zdáli zve ho zas.

Čas letí a zlo nemine tě,
rozprchli jsme se po všem světě,
z domova vyhnali nás, běda,
zapomenout se na to nedá.
Však co dva roky sraz si dáme,
tu při Malši se shledáváme.
a kolem mariánské poutě
Mardetschlag, Leopoldschlag zvou tě.
Z Rakouska, Německa se tady
krajani sejdou dohromady,
mužští i ženské, staří známí,
příbuzní, přátelé to samí
tu posedí a porozpráví
a velký shledání tu slaví.

Příležitost se k tomu vídá,
že o lecčem se popovídá.
o novinkách i tom, co bylo,
jak se to všecko schumelilo;
nechybí látky k vyprávění,
bylo by ho do kuropění
a ti, jež co si sdělit mají,
večírek sobě pořádají.

Na to si vždycky najdu čas
a tak jsem tu v Mairspindtu zas
i se svou paní jak na koni
tu "u Gregerů" coby loni.
Zas Freiwald poblíž zelená se
na vrších ve veškeré kráse,
a domů odtud vidím dál,
kde kdysi rodný dům můj stál.
Už nestojí to dobré dílo,
zlo docela je zahubilo,
jen v duchu jako sen se křísí,
vidím, jak vyhlíželo kdysi,
vidím se tam na lukách stát,
s našimi do školy se brát,
vidím, kde kdysi táta v poli
oral a rodnou hroudu drolil,
a hned to k pomyšlení svádí,
co krásy jen bylo v mém mládí.

Přetěžko hledají se slova,
zas rozprchnem se od domova.
Tak ještě pohled naposledy,
do Mardetschlagu zpátky tedy
posedět po domovsku s vámi,
a potěšit se, kde jsou známí.
Ta muzika tak pěkně hraje,
čas kus po kuse ukrajuje
a večer uteče jak voda,
jen vzpomínka ho za čas podá.
Pozdě se k noci večer sklání,
to bude asi krátké spaní
a v krátkém snu se vrátí jen,
co bylo to za milý den.

Nazítří neděle se hlásí,
na polní mši jdem pod nebesy,
pamětní kámen na Lexmüller Wiese,
s pozdravy k domovu zas obrací se,
tam, kde nás naše země znala,
tam, kde kdys kolíbka má stála.
Stáli jsme na zelené stráni,
k Cetvinám hleděli bez ustání
a když mše svatá sloužila se,
našich srdcí tkla se v hloubi zase.
Tváří v tvář polím, lesům doma
probudila se bolest povědomá
u srdce nás to zase vzalo
a aby nebylo to málo,
i mnohá slza kradmo splývala,
když šumavská hymna se zpívala.

Nikterak v dáli, spíše na dosah,
stojí domovský kostel v Cetvinách.
Kdysi pro nás místečko, nad něž není,
kde scházívali jsme se k pomodlení,
kde zvony jasným hlasem, plným síly,
nad lukami i lesy hlaholily.
Dávno tomu, co zmlkl jejich hlas,
kolem kostela vydán na pospas
zániku kraj, kde život plynul blaze,
všecičko i dnes dál propadá zkáze.
Mše skončila, kněz dává požehnání,
zástup se tratí, náhle nemá stání,
poněvadž všichni k obědu teď míří,
a k chuti přijde, co je na na talíři
tam poblíž někde v pohostinném domě,
přichystáno jak pro tebe, tak pro mě.

Cetvinští ctíme tradici tu rádi,
co k setkání nás vždycky znovu svádí,
kéž srdečně se spolu scházíváme,
kéž domovskou blízkost si uchováme.
Ke konci sněmu, každý ví to,
nám z Příbraní nebývá líto
sednout extra u Schöllhammerů
v Leopoldschlagu, na mou věru.
V tomhle spolku, to taky kdekdo ví,
je Pepa Hofko hlavní atrakcí.
I tentokráte objevil se v plénu,
s sebou vzal ovšem i svou milou ženu,
svou Hildu, která věrně za ním míří
a vlnu sympatií kol něj šiří.
Tmavé oči v tváři, tmavé vlasy
u nás neměla žádná hezčí asi;
mládenci jí obletovali všude,
věděla však, kdo pravý pro ni bude.
Každého odmítla, jen jeden ze všech smí
jak Pepa získat palmu vítězství,
on, ze sousedství fešný mladý muž
vyfoukl nám všem Hildu navždy už.
Řekli si prostě jednou svoje "ano",
na celý život je jim shůry dáno.
Kde Pepa s Hildou něco pořádá,
zvedne se dozajista nálada.
I tentokrát, jak selský rozum dá ti,
taky pro naše sezení to platí. -

Pepa "Flurei" - nu však ho znáte -
nedal se prosit po dvakráte,
popadl tu svoji harmoniku,
rozjel ohňostroj v pouhém mžiku.
Neúnavně, dál zas a znova,
domovské písně zanotoval,
jen radost všem ta hudba dělá,
jak by se světla rozhořela.
Pepa se při hře rozežhaví,
několik košil potem splaví,
nijak se ovšem rušit nedá,
jak jde čas, hrá jen líp snad leda.
Čas ubíhá až příliš moc
než rozkoukáš se, je půlnoc
a rozloučení kyne všem,
než rozejdem se navzájem. -

Pepa nás po té veselici
vyprovází až na ulici;
tu rozchází se sešlost veselá
do noci, která se tak setměla.
A kdy se zase spolu uvidíme?
je otázka, která v nás ve všech dříme,
odpověď ale zná jen Pán Bůh sám,
ví, odkud jdem a zamíříme kam.
Ať Pepovi a Hildě dlouhé žití
dá nebe, ať jim pěkně svítí.
Co radosti jen nám všem právě dali,
jsou pro setkání dárek neskonalý.
Ať oba jsou pořád tak veselí.
jak jsme je tady spolu viděli,
to přejeme jim všichni, jaké ptaní,
já první, co jsem to psal o Příbraní.

Glaube und Heimat, 1989, č. 9-10, s. 52-53
Glaube und Heimat, 2011, č. 8, s. 68-69

Přiznám se, že jsem měl místy "trhání" tohohle překladu nechat, ale vždycky mě cosi přimělo jít dál, asi jako přednašeče textu, určeného nejspíš pro veřejné čtení v rámci rodáckého večírku. Nějaká příčina ostatně musila vést i k tomu, že bylo to nekonečné téměř veršování otištěno v krajanském měsíčníku hned dvakrát, podruhé už zkrácené o skoro celé tři závěrečné strofy, věnované Josefu Hofkovi a jeho ženě Hildě. Dvacet dva let dělí ta dvě otištění od sebe a v roce 2011 byl už mrtvý jak autor celého textu Hans Sautner, tak muzikant z rodiny někdejších vlastníků zaniklé hospody "Flurei" v Horním Příbraní (Ober Sinnetschlag) Josef (Sepp) Hofko, narozený 12. listopadu 1915. Ten umřel dvaadevadesátiletý 29. srpna roku 2007 a byl pochován na hřbitově Sankt Martin v Linci. O přesné datum skonu Hanse Sautnera jsem napsal 21. ledna 2014 jeho vdově Luise Sautnerové, roz. Grasové v Ludwigsburgu, poněvadž v době, kdy tak asi mohl opustit tento svět, byla rodácká zpravodajka Cetvinských Gerta Schöllhammerová (v Ludwigsburgu zesnulá a také pohřbená) rovněž vážně nemocná a "její" rubrika v Glaube und Heimat na delší dobu osiřela. Vím však naštěstí právě díky této rubrice, že se narodil dne 9. listopadu roku 1919 ve dnes zaniklém Mikulově (Böhmdorf) Karlu Sautnerovi a jeho ženě Theresii, roz. Scherbové odtud z Mikulova pocházející. Rodiče se brali v Cetvinách 20. května 1919, bydlili však i se synem Johannem (Hansem) u Karlových rodičů ve dnes zaniklém Horním Příbraní, osadě tehdejší, dnes ovšem rovněž neexistující politické obce Dolní Příbraní (Unter Sinnetschlag). Když paní Theresia Sautnerová 14. ledna 1986 v Grönenbach/Allgäu v 91 letech věku zemřela, žili dosud z jejích nejbližších právě jen syn Hans a dcera Maria, zatímco manžel a syn Stephan ji ve smrti předešli. Hans Sautner se oženil se svou Luise dne 20. května roku 1948 devětadvacetiletý už v poválečném Německu. Je zřejmě pochován v bádensko-württemberském Ludwigsburgu, odkud budu trpělivě čekat odpověď na svůj dopis.

- - - - -
* Mikulov, Cetviny / Horní Příbraní