logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

DOMINIK ŠANDA

Z pivoňské farní kroniky


Poté, co dp. farář Johann Schwarz ke dni 1. ledna 1913 přesídlil do Šitboře (v originále "nach Schüttwa" - pozn. překl.), byl jsem já, Dominik Šanda, narozený 4. srpna 1880 v Černovsi (v originále "in Schwarzdorf", dnes Černěves, část obce Libějovice, okr. Strakonice, tehdy pol. okr. Prachatice, soud. okr. Netolice - pozn. překl.), jmenován administrátorem v Pivoni (v originále "von Stockau" - pozn. překl.). Předtím jsem působil od 1. září 1906 do 31. srpna 1912 jako kaplan v Ronšperku (v originále "in Ronsperg", dnešní Poběžovice - pozn. překl.) a od 1. září 1912 do 31. prosince 1912 jako administrátor v Šitboři. Dnem 1. května 1913 jsem se stal farářem v Pivoni. Dne 1. června mne do funkce uvedl Msgre Peter Steinbach, vikář v Hostouni (v originále "in Hostau" - pozn. překl.).
Od svého předchůdce jsem převzal obnos 49 korun (v originále "49 K" - pozn. překl.), z něhož bylo za 35 korun pořízeno mešní roucho (zelené) od firmy Pinner (v glöckelberském farním archivu /Glöckelberger Pfarrarchiv/ najdeme záznam o vídeňské firmě Carl Pinner v témže roce 1913 - pozn. překl.), za zbytek byl vylepšen pohřební příkrov (v originále "Bahrtuch" - pozn. překl.). Na faře byla slavným patronátním úřadem instalována nová kuchyňská kamna a dvě nová kamna pokojová.
Na přání vysoce urozeného pana Hanse hraběte Coudenhove-Kalergiho (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) a se svolením pražského c.k. místodržitelství jako zdravotního úřadu byla v roce 1913 za přítomnosti císařského rady MUDr. Rudolfskyho (příjmení má znít "Rudofsky", okresní lékař žil v letech 1865-1932 a v Horšovském Týně se zachovala vila, kde bydlil a provozoval lékařskou praxi, z níž byla jeho rodina pojata do "odsunu" Němců a odstěhovala se posléze do USA - pozn. překl.) z Horšovského Týna (v originále "aus Bischofteinitz" - pozn. překl.) otevřena hrobka v kostele (rozuměj pivoňský kostel Zvěstování Páně - pozn. překl.). V hrobce se nacházejí ostatky někdejšího majitele Dr. Leonarda Stöhra (žil v letech 1759-1843 - pozn. překl.) v originále "in Ronsperg", dnešní Poběžovice - pozn. překl.), jeho ženy a dcery, jakož i asi 20 klášterních představených v prostých rakvích z dubového dřeva.
V říjnu 1913 se u příležitosti Konstantinského jubilea (28. října roku 306 císař Konstantin zvítězil nad Maxentiem v bitvě u Milvijského mostu, když se mu zjevil světelný kříž překrývající slunce se slovy "In hoc signo vinces", tj. "V tomto znamení zvítězíš", takže císař zjevení připisoval Kristu a obrátil se ke křesťanství s celou svou říší - pozn. překl.) konala v Pivoni slavnost, k níž se dostavila procesí z Ronšperka (tj. dnešních Poběžovic - pozn. překl.), Šitboře, Nemanic, Grafenriedu (osada zanikla po druhé světové válce pod českým jménem Lučina - pozn. překl.), Rybníku, Mutěnína a Hory Svatého Václava (v originále "aus Ronsperg, Schüttwa, Grafenried, Waier, Muttersdorf und Berg - pozn. překl.). Kostel dokázal lidi sotva pojmout. Dp. kanovník z Ronšperka Georg Simeth (žil v letech 1885-1958, rodák ze zaniklých Srubů /Heihof/, zemřel po "odsunu" v dolnobavorské obci Niederhatzkofen /dnes část města Rottenburg an der Laaber/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) měl čarokrásné kázání, pan sekretář Ptáčník (Johann /Jan/ Ptáčník, rodák z Radonic, dnes části obce Milavče v okr. Domažlice) z Mutěnína sloužil mši a pronesl proslov na rozloučenou.
Nálada byla ovšem poznamenána deštěm. Na jaře 1914 byla slavným patronátním úřadem vsazena nová dvojitá okna. Kromě toho daroval Wenzel Schweinfürther z Pivoně čp. 7 dvě kostelní korouhve, děkanský úřad z Ronšperka jeden starý betlém (v originále "eine alte Krippe" - pozn. překl.) a podepsaný zakoupil věnec k monstranci (v originále "ein Monstranz Kranz" - pozn. překl.), jakož dal i nově zřídit stupně k mariánskému oltáři, které byly zničeny houbou.
Dne 28. června (datum je v kronice uvedeno na dodatečně pořízené přelepce - pozn. překl.) 1914 byl v Sarajevu hanebně zavražděn náš následník trůnu František Ferdinand (v originále "Franz Ferdinand" - pozn. překl.). Tehdy ještě nikdo netušil, že je velká světová válka tak blízko a že se stane čtyři týdny po smrti následníkově truchlivou skutečností. Po léta už leželo nad Evropou tísnivé bouřkové dusno. Opakovaně se kupila temná mračna na politickém nebi a zase odplývala, aniž by bouře propukla.
A nyní stanula nad námi ve vší své hrůze. Kolem svítily blesky, duněly hromy, krvavě rudě plál požár národů vzhůru k nebi. To, čeho se dalo obávat, přišlo pranáhle - už při prvém úderu blesku však si všechen lid Rakouska-Uherska a Německa s ulehčením oddechl. Proč? Všichni totiž věděli, že ta válka přijít musela, že byla nevyhnutelná. Ta válka byla pro nás vykoupením, neboť nám už byla kolem hrdla omotána smyčka, aby nás zardousila. Nyní jsme se alespoň mohli otevřeně a mužně bránit proti zákeřnému nepříteli.
Kdo má vinu na světové válce?
Odpověď zní. Anglie. Anglie zosnovala to velké spiknutí. Se žloutnoucí přímo bledou závistí (v originále "mit gelben Neide" - pozn. překl.) sledovala Anglie už dlouho rozkvět německého hospodářského života. Pro anglickou ziskuchtivost byla německá soutěž víc a víc nepohodlnou, národ anglických kramářů (v originále "Englands Krämmervolk" - pozn. překl.) se počal třást před německou pílí a podnikavostí, zejména však před neuvěřitelně rostoucím německým světovým obchodem. A tak v Anglii dozrál plán srazit Německo k zemi, než by mohlo dosáhnout převahy. Na právo a spravedlnost se Anglie nikdy zvlášť neptala, neboť platí, že obtížné rivaly je třeba smést z cesty. Anglické dějiny k tomu přinášejí nejlepší doklady.
Nejprve se tudíž Anglie pokusila lichotkami Německo uvést do politické a tím i hospodářské závislosti. Král Eduard VII. (byl strýcem německého císaře i ruského cara /díky carově manželce Alexandře/ - pozn. překl.) navrhl v tomto záměru Německu spojenectví. Když na to Německo nepřistoupilo ve správném odhadu, že Anglie zachová věrnost jen dotud, budou-li jí z toho plynout výhody, tu začala Anglie pomýšlet na pomstu (v originále "da sann England auf Rache" - pozn. překl.). Aby Německo učinila neškodným, zvolila vůči němu politiku záměrného obkličování (v originále "Einkreisungspoliutik" - pozn. překl.). Všechny státy kolem dokola Německa měly být získány pro jeho přemožení a rozdělení, aby tak Anglie nepohodlného konkurenta měla z krku. A anglický plán se zdařil. V roce 1904 došlo mezi Anglií a Francií k tzv. "srdečné dohodě" ("Entente cordiale"), svým ostřím namířené otevřeně proti Německu. Roku 1907 bylo ujednáno spojenectví Anglie s Ruskem a v roce 1908 byla konečně uzavřena Trojdohoda mezi Anglií, Francií a Ruskem.
Anglickými intrikami se dále podařilo pevnými vojenskými úmluvami spojit se i s Belgií. Ta měla v případě plánovaného přepadu Německa poskytnout Trojdohodě celou svou brannou moc. Aby byly tyto úmluvy uchovány v tajnosti, tvářila se Belgie navenek jako neutrální stát.
Nyní bylo ještě třeba odtrhnout Rakousko-Uhersko od Německa a tím kruh obkličující Německo zcela uzavřít. Za tímto účelem cestoval Eduard VII. po mnoho let pravidelně do Ischlu, aby císaře Františka Josefa (v originále "Kaiser Franz Josef" - pozn. překl.) přemluvil k tomu, obrátit se ke spojenectví s Německem zády. Tento nátlak ovšem ztroskotal na spojenecké věrnosti Habsburků. Spiklenci nato vztáhli svou zášť i na habsburskou monarchii. Bylo to o to snadnější, že mezi Rakouskem-Uherskem a Ruskem panovaly už po desetiletí v balkánské politice špatné vztahy. A tak se dostáváme ke druhému hlavnímu viníkovi - k Rusku, které pod záminkou ochrany Srbska vyprovokovalo celou válku.
Rusko sledovalo už po staletí cíl dobýt Cařihradu (v originále "Konstatinopol" - pozn. překl.) a tím získat přístup ke Středozemnímu moři. Za tím účelem se muselo stát na Balkáně pánem a pod svým žezlem spojit všechny tamní národy. Přisluhovači této ruské politiky byly Srbsko a Černá Hora (v originále "Serbien und Montenegro" - pozn. překl.), nejmocnějším jejím protivníkem bylo pak Rakousko-Uhersko.
Pro podunajskou monarchii bylo otázkou života a smrti, aby se Rusko nestalo pánem Balkánu. Cílem ruského panslavismu nebylo totiž jen podrobení slovanských národů na Balkáně, nýbrž i podrobení rakouských Slovanů. Kdyby se to podařilo, bylo by Rakousko-Uhersko ztraceno, a proto se musela podunajská monarchie všemi silami bránit ruskému panství na Balkáně.


Kronika farnosti Pivoň 1788-1938

Je třeba dále pokračovat?Vývody pivoňské farní matriky od oslav Konstantinského jubilea až po ruské záměry o dobytí Konstantinopole jsou po letech toliko svědectvím o historické pasti, které je i tento šumavský kout smutným svědectvím. Pisatelem oněch v originále německy psaných a zaměřených řádek je přitom původem český kněz Dominik Šanda, kterého i po téměř 100 letech označuje roku 2010 zpravodaj Poběžovicko v článku Mgr. Jana Prokopa Holého z Hostouně za mimořádnou předválečnou osobnost Šumavy. Po té první ze světových válek totiž následovala ta druhá, které se páter Šanda dožít naštěstí asi pro sebe nestačil. Narodil se dne 4. srpna roku 1880 na statku čp. 1 (dodnes stojí) v dnešní Černěvsi (tehdy označované "Černoves"), části obce Libějovice, okr. Strakonice, ležící jihovýchodně od Vodňan. Jeho rodiči byli Jan a Markéta Šandovi, dědem z otcovy strany pak "Ján Šanda sedlak z Černowsy N. 1 panstwj Libějic syn Wojtěcha Ssandy a Markety rozene Prokssowe", bábou z téže strany "Marya dcera Matěje Pomeje sedlaka z Čičenic panstwj Protiwjn a Kateřiny rozene Pessek ze Zabořj panstwj Protiwin", jak dojemně dokládá farní matrika blízkého poutního místa Lomec. Je to mimochodem kraj tak slovansky pojatého románového cyklu "Naši" Josefa Holečka, který jsem chtěl kdysi vydat v edici Venkovský román, leč ruské tanky učinily českobudějovickému nakladatelství Růže dobovou přítrž. Tady v Českých Budějovicích Dominik Šanda maturoval, pět let nato 16. července 1905 byl v Praze i vysvěcen na kněze a působil pak nejprve od 1. září 1906 jako kaplan v tehdejším Ronšperku, poté v Pivoni od 1. ledna 1913 jako administrátor a od 1. května 1913 jako farář, od 1. listopadu 1916 pak už až do svého skonu 20. dubna 1937 setrval jako děkan v Ronšperku, kde byl 21. prosince 1921 jmenován biskupským notářem, 19. března 1925 sekretářem vikáře v Hostouni a od 1. května 1927 i hostouňským okrskovým vikářem ("vicarius foraneus Hostaviensis"). Má v Poběžovicích výrazný a udržovaný hrob. Čeho všeho je to památník?

- - - - -
* Černěves, Libějovice / České Budějovice / Poběžovice / Šitboř / Pivoň / Hostouň / † † † Poběžovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodný statek čp. 1 v ČerněvsiRodný statek čp. 1 v Černěvsi
Ve výroční zprávě českobudějovického gymnázia mezi žáky maturitního ročníku je označen hvězdičkou jako žák, který obdržel vysvědčení I. třídy s vyznamenáním
Úvod zápisu v pivoňské farní kronice
Zpráva o jeho vyznamenání v ordinariátním listu diecéze - hned za ním je jmenován Leopold Klima

zobrazit všechny přílohy

TOPlist