logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GOTTFRIED ROTHACKER (vl.jm. BRUNO NOWAK)

Brot


Aus Ackerkrume steigt Halm um Halm
in Frühlingsluft und Sommerglast.
Auch fallender Nebel und ziehender Qualm
sind auf dem Felde Gast.

Kraft aus der Erde und Kraft aus der Luft,
sie ziehen, o Wunder, ins grünende Korn.
Und wo noch heute die Lerche ruft,
schreit morgen des Donners Zorn.

Als einst übers Feld hinging der Pflug,
da war die Arbeit wie ein Gebet.
Und wo ein Korn in den Boden schlug,
es zehnfach nun aufersteht.

Es nahm das Feld den Segen, das Glück,
die Schönheit, den Schweiß, die Hoffnung, die Not.
Es nahm. Und gibt doch wieder zurück
den Menschen alles, vergisst kein Stück.
Und gibt uns das Brot.

Chléb


Z pole vzchází stéblo za stéblem,
jaro vane a léto nese třpyt.
Padá mlha, kouř ze vsi táhne sem,
zem umí pohostit.

Co jen si bere i ze vzduchu sil,
divem se v zeleň zrna promění.
Kde se dnes skřivan v mracích písní zpil,
zítra už hlasy bouře zní.

Nejprve pluh ornici obracel,
jak modlitbou sem nyní přijdem vzdát
v práci chválu, žes jedno zrno sel
a vrací se ti desetkrát.

Bere si pole darů bezpočet,
krásu, pot, naději, tu tíseň, kterou znám.
Bere. A dává lidem vždycky zpět
vše, nic nezapomíná během let.
Dál chléb náš dává nám.

Volk und Leben (1935), s. 203

P.S. Z antologie sestavené Karlem Franzem Leppou jsou tyto "selské" verše, publikované ještě autorem pod jeho vlastním jménem Bruno Nowak

O husitství a baroku


Když se husitství přehnalo německou zemí jako jedno z vůbec nejzhoubnějších a nejničivějších jevů své doby, nepodařilo se oněm ďábelským silám dosáhnout nakonec jiného cíle než vlastního sebezničení. Ze vší té spouště a zkázy rodila se vždy znovu nezlomná německá vůle tvořit a konat, zanechat budoucím v dědictví doklad své nepřemožitelné tvůrčí a tvárné síly. Stavby baroka nevydávají snad jen v sudetských krajích svědectví o velkém nadání zdejších Němců, nýbrž i v Říši samé nacházíme stopu jejich působení, abychom tu jen připomněli nádhernou rezidenci ve Würzburgu, dílo Balthasara Neumanna z Chebu (Eger).


http://bohemistik.de/stereotypen.html

P.S. Článek "Deutsche Kulturleistung besiegt tschechische Vernichtungswillen", jehož je citovaný úryvek součástí, byl otištěn ve sborníku "Sudetendeutscher Schicksalskampf" v osudovém roce 1938. Webové strany Bohemistik.de citaci zařadily mezi příklady předsudečných stereotypů o Češích a jejich dějinách z německé strany.

Stolzer Sinnspruch für 1940


Ich weiß, was dich emporgeflammt:
Die Flamme, die vom Norden stammt
zu gottgewollter Sendung.
Sie leuchte nicht nur deinem Herd,
Sie sei dir mehr als lieb und wert,
Drang sei sie zur Vollendung!

Und wisse stets zu deinem Heil:
Du bist nicht Ganzes, bist nur Teil
Im Ringe des Geschlechter!
Drum wachse über dich hinaus
und sei dem Volk wie deinem Haus
ein stets getreuer Wächter!

Gesegnet sei, was in dir drängt,
Nach dem, was in den Sternen hängt,
was dir von ferne lachte.
Und recht gedeutet sei dein Los:
Die Gabe, die dir in den Schoß
der Zufall wirft, verachte!

Nur was du kühn mit eigner Hand
an dich gerissen hast im Brand
des großen Augenblickes,
das sei dein Stolz und sei dein Gut,
sei dein Besitz und neue Glut,
zur Schmiede deines Glückes.

Pyšná průpověď pro rok 1940


Že dnes tě rozplamení, vím,
severským tichým poselstvím
zář, jíž sám Bůh nám velí.
Nesvítá snad jen pro tvůj dům,
jde o srdce i všechen um,
o to, být lepší celý!

Přitom kéž bys i pochopil,
žes celku vyššího jen díl
v řetězu generací!
Přerůstej sebe, za rod svůj
vlasti a lidu poskytuj
stráž, co jim věrnost vrací.

Buď požehnáno, čím jsi hnán
vzhůru tam, kde ční hvězdný stan
a usmívá se zdáli.
Určitý vždy si osud zvol,
náhodám nevěř a úkol
nevybírej si malý!

Jen to, číms vlastní silou svou
prošel ohnivou záplavou
veliké čisté chvíle,
budiž tvou pýchou, statkem spíš,
zápalným žárem, v němž kout smíš
své štěstí nezpozdilé.

Budweiser Zeitung, 1940, č. 1, s. 5

P.S. Verše z budějovického listu věru osudové: v březnu toho roku, který si tak hrdě narýsoval coby "kovář svého štěstí", zemřel autor průpovědi na zápal plic v ani ne 40 (!) letech svého věku.

Šumava


Po Chebsku (Egerland) vcházíme do hloubi Šumavy (v originále ovšem "Böhmerwald" - pozn. překl.). Přese staleté rozdělení politickými hranicemi tvoří její území jednotu s Bavorským lesem.
Za osídlení tohoto mocného hraničního valu je co děkovat Markomanům a tím i za zpřístupnění mohutných lesů, který činily hraniční val nezdolatelným. Ten val chránil Evropu před asiatskými nájezdy, neboť teprve na něm pohořely příboje Avarů a Turků.
Ten pevný horský val mezi Čechami a Bavorskem nebyl však nikdy jen dělícím rozhraním, neboť jeho průsmyky, především ten u Brodu nad Lesy (Furth im Walde - německému pojmu "Further Pass" odpovídá tu český pojem "Všerubský průsmyk" - pozn. překl.), tvořily od nejranějších dob spíše dopravní spojnici obou zemí. Tou širokou sníženinou se za válečných časů valila ovšem i vojska navzájem znepřátelená. Až do období vlády Přemysla Otakara II. táhly tudy české zbrojné družiny do Bavor a pustošily velké oblasti země. Teprve Otakarovou smrtí na Moravském poli byl učiněn těmto přepadům konec.
Šumavské cesty se staly opět pravým požehnáním. Poněvadž Čechy jsou zemí bez vlastních ložisek soli, musela sem být ve velkých množstvích dovážena. Od Řezna (Regensburg) jely těžké vozy s jejím nákladem obtížnou cestou přes průsmyk a dál Zlatou stezkou až do Budějovic (Budweis). Jméno té stezce dala spousta peněz, které z ní obchodníci donesli domů. Požehnání zlata se ovšem stalo prokletím, když Šumavu trvale zneklidňovala loupeživá chamtivost nuzné venkovské šlechty. Tak bylo mnohé co vytrpět pod vlastními nemilosrdnými pány i beztak zuboženému obyvatelstvu těch krajů.
Jaký div, že Šumava zůstávala stále chudou a bědnou končinou. Co pomohla jejím nesrovnatelně statečným a skromným lidem všechna jejich píle a houževnatost, když veškerá ta práce, která dala v proudech téci po jejich sehnutých hřbetech krvavému potu, vyšla nakonec vždy nazmar.
Lidem nezůstalo nic než les, s nímž byli doslova spjati svými kořeny, stejně jako on srostlí s chudou půdou. Z jeho dřeva dělali všechno, co kromě jídla potřebovali k životu. Stavěli své domy ze dřeva, pálili v mnoha lesních milířích dřevěné uhlí, nosili na nohou dřeváky, jedli z dřevěných talířů a mis dřevěnými vidličkami a lžícemi, ze dřeva byly v domě džbery a řešeta. Výrobky ze dřeva roznášeli v plných nůších do Čech i do Bavor a vraceli se domů s prázdnými nůšemi sice, ale s mnoha penězi.
Les byl mnohokráte opěván, místy vlastně ještě prales, jako v rezervaci na Boubíně (Kubani), nejvyšším šumavském vrcholu na jazykově české straně, jen o málo (necelých sto metrů - pozn. překl.) zaostávajícím za Velkým Javorem (Arber). Osamělá a tichá horská jezera v temně zelených hvozdech jsou přese svou nevelkou rozlohu závratné hloubky (v originále "turmtief" - pozn. překl.) a zrcadlí kouzelně nebe jako oči těch končin. Uprostřed lesů stojí zapadlé sruby a také vsi jsou daleko rozesety svými samotami. Při úrodnější půdě severní Šumavy rozkládají se velké jednotlivé dvorce králováckých sedláků, zřízené jako hraniční ostraha: jejich jména dodnes vyzařují lesk starých časů.
Velká města se na nepříznivé končině nemohla zrodit. Tak jsou pohorská šumavská městečka proslulá spíše svou útulnou krásou nežli svým významem (místní jména jsou ovšem v originále toliko německy - pozn. překl.): Kašperské Hory (Bergreichenstein), Volary (Wallern), Železná Ruda (Eisenstein), Nýrsko (Neuern), Prachatice (Prachatitz), Krumlov (Krumau); to posledně jmenované už zasahuje víc do rovin a je známo zvláště krásnou starobylou architekturou. Lákadlem vzácného druhu je tu nádherný hrad a zámek Rožmberků, kteří sehráli v dějinách Čech velice významnou roli.
Ještě jednoho malého městečka musíme vzpomenout, ležícího nedaleko pramenů Vltavy: je to Horní Planá (Oberplan). Ve své dojemné nepatrnosti zrodilo to místo jednoho z největších německých spisovatelů, totiž Adalberta Stiftera, jehož knihy se v nespočetných vydáních staly společným majetkem všeho německého lidu.


Sudetendeutsche Zeitung, 1953, č. 24, s. 6

P.S. Jako první v řadě "obrazů z domova" (po Šumavě následovalo Chebsko a další německy kdysi hovořící okrajové oblasti Čech, Moravy a Slezska) otiskl ústřední orgán krajanského sdružení tento text "von Gottfried Rothacker" 13 let poté, co jeho autor za války zemřel. Národně "socialistický" tón je i tak v podání zřetelně patrný.

Nebyl ze Šumavy a některá místa z jeho textu o ní tomu ostatně nasvědčují. "Grenzland" byl však jeho domovem, byť takřka na druhém, slezském konci českých zemí. Bruno Nowak se tam v Opavě (Troppau) narodil 25. června roku 1901. Otec a matka byli usazeni jako živnostníci v Opavě, předkové jinak bez výjimky byli malorolníky a zemědělskými dělníky v předhůří Jeseníků, německy se tomu kraji říkalo Altvatervorland. V rodném městě absolvoval Nowak i gymnázium a studoval pak na pražské univerzitě, kde roku 1925 promoval na doktora filosofie. Své vysoké duchovní ambice dal najevo už tématem vlastní disertace: "Die Entwicklung der Faustgestalt bis Goethe", tj. o vývoji postavy Faustovy před Goetheovým zpracováním téže látky. Pod tlakem politického vývoje v "první republice" rozhodl se k mnohaletému působení v roli "kočovného" učitele (pojem "Wanderlehrer" skutečně existoval) sudetoněmeckého ochranného sdružení Deutscher Kulturverband. Ta práce mu byla především příležitostí k zásadnímu promýšlení tak řečené "grenzlanddeutsche Frage", tj. otázky německých hraničářů "mimo Říši". Od roku 1931 žil ve slezské vsi Tábor (německy Thabor či Tabor, v roce 1927 uvádí v ní statistický lexikon 179 obyvatel, z toho 143 německé národnosti, dnes je částí obce Velké Heraltice se 1623 českými obyvateli v roce 2006) blízko Opavy, než ji musel pro své nesmlouvavé politické postoje opustit a přesídlit do Berlína. Už jako říšskoněmecký autor vydal roku 1936 v mnichovském nakladatelství Langen-Müller román "Dorf an der Grenze", kde ústy učitele Ortwina Hartmichela (!) vypráví osud německé hraniční vsi Schatzdorf na jazykovém pomezí, přejmenované údajně po německé porážce v první světové válce Čechy na Skopolnica (!). Podle Langenbucherovy nacistické literární příručky "Volkhafte Dichtung der Zeit" (1. vydání 1933, 1941 už 6. vydání) bylo dokonce vsi Tabor v únoru 1929 propůjčeno jméno, které jí přiřkl Nowak, vlastně už Rothacker, ve svém románě (informace je zřejmě spíše jen nacistickým zbožným přáním, poněvadž německé úřední mapy té doby ji nepotvrzují ani po připojení území k "Říši"). Michael Berger ve své Dodatečné kapitole k Dějinám německé literatury v Čechách 1900-1939 Josefa Mühlbergera (vlastně doslov jejich českého překladu vydaného 2006 nakladatelstvím Albis International) píše o tom, jak už v únoru 1936, tj. brzy po svém vyhoštění z Československa a příchodu do Německa otiskl Nowak, kryt svým novým pseudonymem Rothacker, v listu Berliner Börsen-Courier recenzi Mühlbergerova selského románu Die große Glut (tj. Velký žár) pod názvem Ein Abtrünniger, tj. "Odpadlík". Označil v ní Mühlbergera za "německy mluvícího Čecha", který se jednoznačně prý staví proti "sudetským Němcům, kteří za nevýslovných obětí trpí a bojují za nedělitelné německé kulturní společenství". Přeběhlíkovi, jemuž Nowak vytýká i blízký vztah k "pražským židovským a emigrantským plátkům", byla zkrátka odepřena příslušnost k sudetským Němcům. Pražský list Sozialdemokrat, pokračuje Berger, Nowakův zuřivý výpad citoval a komentoval jej s tímto závěrem: "Je nám záhadou, kde bere hitlerovský tisk a jeho prateutonský pan Nowak (autorovi článku v orgánu Německé sociální demokracie v ČSR bylo vlastní jméno nositele pseudonymu zřejmě dobře známo) oprávnění hovořit ve jménu 'celého sudetského společenství' a předkládat německým čtenářům tak nehorázné lži. Jednotná duchovní fronta tamějšího národního socialismu a zdejších henleinovců se tím však dostatečně jasně odhaluje. Z běsu, kterým tato 'kritika' čiší, lze vyčíst, že kdyby tito lidé dostali spisovatele do svých spárů potřísněných krví, zničili by ho nejen literárně." O to dojemnější je skutečnost, jak celkem nestranně uvádí někdejší oběť Nowakova útoku fakta o jeho díle právě v originále svých zmíněných už Dějin německé literatury v Čechách 1900-1939 (takřka ironií osudu rovněž vydaných nakladatelskou firmou Langen-Müller v roce 1981). Nowakovou prvotinou byla v roce 1921 básnická sbírka Zaubergarten, tj. Zahrada divů. Následovala řada divadelních her, určených ve službách "národního boje" pro divadlo v přírodě (Der Bauer, tj. "Sedlák", 1931, Roderich, 1933, Opfer der Notburga, tj. "Notburžina oběť", 1935, Anno 1627, 1935), jako druhý "Grenzlandroman" vyšel pak z jeho pera titul Die Kinder von Kirwang (1937) a dvě sbírky povídek Bleib stet!, tj. Vytrvej!, a Dem Volk getreu, tj. Lidu věrný (obě 1938). Zápal plic ukončil život spisovatele ani ne čtyřicetiletého 22. března 1940. Pochován měl být údajně v Opavě. Roku 1942 vydala Martha Nowak-Rothackerová z autorovy pozůstalosti svazek nazvaný Vermächtnis, tj. Odkaz. Ještě roku 2009 nabízí zásilková služba Das nationale Warenhaus při hlavním orgánu pravicově extremistické NPD Deutsche Stimme faksimile knihy z roku 1936 (vyšla tehdy rovněž v mnichovském nakladatelství Langen-Müller) pod titulem Sudetendeutschtum (podnázev Ein deutsches Märtyrium) - Bericht und Bekenntnis, herausgegeben von Gottfried Rothacker. V té edici zvané Gelbe Reihe jde stále o jasný neonacismus. Nic věru ani po letech nepředstírá, jen samo jméno Nowak je třeba doplnit, pro pořádek.

- - - - -
* Opava / † Berlín (BE / † † Opava

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Vazba (1940) třetího už vydání nacistického přehledu "národovecké" dobové literatury,
kde i on má své místo (Junker und Dünnhaup, Berlín)
Také v této nacistické "domácí" čítance (1943, Zentralverlag der NSDAP) je ovšem zastoupen
Hora Boubín z "české strany" na obraze Karla Nejedlého (1883-1957) z doby kolem roku 1920,
uchovávaném ve sbírkách Národní galerie v Praze
Na snímku z nacistické propagační publikace hledí "z boubínské výšiny daleko do Čech" průzkumníci wehrmachtu v říjnu 1938
Takto na snímku z téže publikace "vyzdobili" boubínskou rozhlednu vojáci wehrmachtu v říjnu 1938

zobrazit všechny přílohy

TOPlist