logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HUGO ROKYTA

Dvaadvacatero zastavení "šumavských"


Bezděkov (Bezdiekau), okres Klatovy (Klattau)

Namísto gotické tvrze dnešní zámek, přestavěný roku 1855 podle plánů pražského architekta Vojtěcha Ignáce Ullmanna (to on projektoval i Německý dům v Českých Budějovicích - pozn. překl.).

Na zámku (ještě před jeho přestavbou - pozn. překl.) žil až do své smrti německy píšící autor "strašidelných" románů Christian Heinrich Spiess (1755-1799), herec a divadelní spisovatel v Praze, od roku 1788 společník hraběte Künigla (mj. stavitele pražského Stavovského divadla - pozn. překl.).
Spiess je považován za nejstaršího rakouského autora v Čechách, který se svými díly stal jedním z otců evropské dobrodružné literatury. Je pochován na místním hřbitově. (...)
Český germanista Arnošt Kraus (1859-1951) vydal Spiessovu biografii pod titulem "Der Vater des Schauerromans" v příloze pražského listu "Bohemia", 1889, č. 262.


Bezdružice (Weseritz), okres Tachov (Tachau)

Původně gotický hrad, zachované jen zbytky jako pouhá jeho zřícenina, kolem roku 1770 později tu zbudovaný zámek přestavěn do pozdně barokní podoby. Bezdružice jsou rodištěm českého šlechtice Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jednoho z českých pánů, popravených v roce 1621 na Staroměstském náměstí v Praze.

Na bezdružickém hřbitově se nachází hrob Josefa Urzidila (1854-1927), otce spisovatele Johannese Urzidila, jednoho z mladších příslušníků okruhu pražské německé literatury. Urzidilova kniha "Die verlorene Geliebte" (tj. "Ztracená milenka" - pozn. překl.) zachycuje nejen osud spisovatelova otce, někdejšího c.k. železničního inspektora (a přesvědčeného německého nacionála, rodem ze západočeského Šipína /Schippin/ - pozn. překl.), nýbrž je i apoteózou krajiny, kterou znal ze svého mládí:

"Když odešel do penze, přestěhovali se staří na venkov do malého města - jmenovalo se Bezdružice (v originále ovšem "Weseritz" - pozn. překl.) - dvě hodiny cesty od otcova rodiště, obklopeného lesy. Tak se sem vrátil, do země vlastního dětství, vdechoval vůni rodného kraje a hovořil s lidmi v jazyce, který znal zamlada."

Zámek a město Bezdružice jsou dějištěm románu "Ein Schloss in Böhmen" od Bruno Brehma, líčícího ovzduší národně politických střetů na někdejší jazykové hranici.


Bor (Haid), okres Tachov

Raně gotický hrad ze druhé poloviny 13. století s válcovitou věží a zdivem hradní síně (v originále "Mauerwerk des Pallas" - pozn. překl.) z doby před pozdně gotickou přestavbou kolem roku 1500, ještě pozdější barokní a zčásti posléze v půli 19. století i novogotickou. V městečku najdeme barokní chrám sv. Mikuláše, postavený tu v letech 1737-1749 plzeňským architektem Jakobem Augustonem, s jednou slohově starší pozdně gotickou věží z roku 1526 a raně barokní loretánskou kaplí z roku 1685.

Na borském zámku se v roce 1883 uskutečnila porada křesťansko-sociálních a šlechticko-konzervativních politiků, jejímž hostitelem byl majitel tohoto západočeského panství, kníže Karl zu Löwenstein-Wertheim-Freudenburg (1834-1921), prezident Katolického sněmu (Katholikentag) v Düsseldorfu (1869) a od roku 1908 příslušník řádu dominikánů. Ústřední postavou jednání "Volného sdružení katolických sociálních politiků" ("Freie Vereinigung katholischer Sozialpolitiker") v Boru byl otec křesťansko-sociálního hnutí v celém Rakousku, Karl svobodný pán von Vogelsang (1818-1890). Mezi jinými se účastnili této porady kněz dominikánského řádu páter Albert M. Weiß (1844-1925), tehdejší profesor teologie a kapitulní kanovník Paul Haffner (1829-1899), který se stal později biskupem v Mohuči (1886-1899) a zakládajícím členem Görresovy společnosti (Görresgesellschaft), stejně jako profesor křesťanské společenské nauky Franz Hitze (1851-1921), který je považován za průkopnický zjev v oblasti pracovního zákonodárství, problematiky stanovení mezd a sociálního postavení řemeslníků. Tady formulované "Haider Thesen" (tj. "Borské teze") se staly předstupněm a impulsem sociální encykliky "Rerum novarum" (1891), vydané papežem Lvem XIII. (viz A.M. Knoll, "Der soziale Gedanke im modernen Katholizismus", 1932).


Český Krumlov (Böhmisch Krumau), okresní město
"Později se dožil ještě velké radosti, když jeho syn Vítek začal stavět hrad na Krumlově (v originále "auf der Fels der Krummen Au", tj. doslova "na skále Křivé nivy" - pozn. překl.), který teď patřil Vítkovu rodu (jde o poslední vůbec větu románu "Vítek" od Adalberta Stiftera - pozn. překl.)." (...)

Stifterův památník v jeho rodném domě v Horní Plané (Oberplan) je součástí českokrumlovského Regionálního muzea. V jednom z českokrumlovských muzejních sálů, který je věnován 19. století, nachází se doklad Wertherova kultu v Čechách (rozuměj ohlas Goetheova románu "Utrpení mladého Werthera" - pozn. překl.): barevná vosková plastika mladého muže v soudobém kostýmu vedle urny, pozorujícího bílou lidskou lebku - údajně jde o práci krumlovského řezbáře a voskaře Jana Ptáka z doby kolem roku 1835.

V roce 1424 (v některých pramenech 1430) se na zámku v Českém Krumlově narodila Perchta či Berta z Rožmberka, historická "Bílá paní", jako dcera Oldřicha II. z Rožmberka, vrchního purkrabího Království českého, a jeho ženy Kateřiny z Vartenberka a na Veselí. Zemřela podle náhrobního nápisu ve vídeňském Schottenkirche "am Pfingsttag nach Marci" roku 1476 jako vdova po Janu z Lichtenštejna na Mikulově. (...)
Granátnická garda na krumlovském zámku byla výsadou knížecího rodu schwarzenberského, knížeti panujícímu na Krumlově náležel navíc titul vévody krumlovského. Habsburkové přiznali v rakouské části podunajského soustátí výsadu uniformované gardy toliko třem urozeným subjektům: knížeti-biskupovi olomouckému (jeho garda se objevovala příležitostně v jeho letní rezidenci v Kroměříži), hraběti Clam-Gallasovi (jeho garda byla k vidění naposledy už jen při ojedinělých rodinných průvodech) a právě domu schwarzenberskému na Krumlově (tady garda přežila i "první republiku" a druhou světovou válku a rozpuštěna byla teprve v roce 1946).
V Uhrách náleželo stejné privilegium jen knížeti Esterházymu.
Český Krumlov je rodištěm evangelického školního rektora a městského písaře Kryštofa Kuličky (* se tu někdy kolem roku 1535). Po tříletém studiu ve Wittenbergu v letech 1553-1556 získal na tamní univerzitě (byla založena v roce 1502 a učil na ní Luther i Melanchthon - pozn. překl.) titul univerzitního mistra. Působil pak po sedm let jako rektor školy v rodném Krumlově a později i deset let jako zdejší městský písař.
Tajemný konec císařského levobočka Julia d'Austria (1586-1609), který obýval krumlovský zámek (patřil po posledním z Rožmberků císaři Rudolfu II. a Julio d'Austria tu žil v letech 1605-1608) a výjevy maleb ze zámeckého Maškarního sálu inspirovaly mladého Rilkea, který sem zavítal roku 1895, v jeho literárním díle hned po několikeré. Jedna scéna jim patří v novele "Die Geschwister" (tj. "Sourozenci" - pozn. překl.), jedna v "Zwei Prager Geschichten" (tj. "Dvě pražské povídky" - pozn. překl.).
V zámecké galerii se nachází portrét vídeňské divadelní herečky Sophie Schröderové (1781-1868), která slavila velké úspěchy jako Médea při prvním uvedení Grillparzerova dramatu "Das goldene Vlies" (tj. "Zlaté rouno" - pozn. překl.).
"Červený dvůr" ("Roter Hof") v zámeckém opevnění se stal předlohou Stifterova "Hnědého dvora" ("Brauner Hof") v jeho "Mappe meines Urgroßvaters" (české vydání pod názvem "Z kroniky našeho rodu" - pozn. překl.). I děsuplná groteska pražského spisovatele Gustava Meyrinka "Der Mann auf der Flasche" (tj. "Muž na lahvi" - pozn. překl.) z roku 1916 je zřejmě ovlivněna spatřením Maškarního sálu na krumlovském zámku:

"Z výklenků a loggií míří k nám proud masek: harlekýni, "ladies with the rose", kanibalové, ibisi a kocouři v botách, pikové pětky, Číňanky, donkichoti a valdštejnští rejtaři, kolombíny, bajadéry a domina všech barev." (Gustav Meyrink, Des deutschen Spießers Wunderhorn

Také do ostatní německé literatury vešlo to město starobylého vzezření se zámkem čnícím na skále vysoko nad řekou Vltavou.
Hans Watzlik se svou literární vedutou o Florianu Regenbognerovi řadí mezi následovníky Eichendorffovy prózy "Aus dem Leben eines Taugenichts" ("Ze života darmošlapa"):

"Florian Regenbogner se myl v kamenné kašně. Mořští bohové naň lili vodu ze svých džberů. Ten ozbrojený trojzubcem hrozil někam směrem ke Kleti (v originále "Schöninger" - pozn. překl.), jejíž lesnatý hřeben se právě pokryl jasem. Ještě než se v něm plně rozestřely bohaté brázdy barev a blyštivých paprsků, vystoupil Regenbogner zase přes kamennou obrubu kašny a klusem projel kolem šedivých světců chladnou a vysokou zámeckou branou. V nádvoří zívaly ospale pradědovité kanóny, při nich navršeny nemotorné kamenné kule. Stříbrošedý grenadýr střežil všechnu tu válečnickou veteš. Nebral svůj úřad nijak zlehka; alespoň při spatření podezřelého tovaryše, loudajícího se mimo, přitáhl úžeji k pleci palebnou hlaveň, neohroženěji počal rázovat tam i nazpět, dal zavlát svému starovojáckému kníru a vedl si vůbec ve stráži věru bez hany. Po schodech jedné úzké uličky sešel Regenbogner dolů do města a k řece. Vyhoupl se na zábradlí mostu, pod kterým se bystře hnala Vltava ohybem dál. Nahoře ve skále tkvěl směle kořeny hrad, kavky jakoby s juchotem kroužily kolem věže, odkud věžný břeskně hlásal hodinu čtyřem větrům vráz." (Hans Watzlik, Die Abenteuer des Florian Regenbogner)

Český malíř, spisovatel a folklorista Ludvík Kuba (1863-1956) pojal jeden krumlovský obrázek do svých pamětí:

"Když jsem tam poprvé vklouzl se svým nářadím jednou ze zámeckých bran, do nádvoří zvaného 'gardeplac', v duchu jsem vzkřikl: 'I kule a granáty!' Stanul jsem totiž tváří v tvář nefalšované skutečnosti zejících jícnů věkovitých děl a šiku ozbrojených strážců, rovněž věkovitých stářím, výstrojí i výzbrojí. Na puškách gardistů se ježily bodáky a u nohou se jim tyčily pyramidy dělových kulí. Chtěná tvrdost obrazu byla mírněna jen měkkými obrysy ohromných granátnických medvědic a poněkud splasklými modrými kalhotami, vlajícími na tenkých nohách krumlovských ševců a krëjčích, kteří se svému řemeslu občas zpronevěřovali, aby si dobývali zásluh o zachování starobylého rázu památného města.
I po prvé světové vojně se toto voskové panoptikum udrželo. Trůny se skácely, říše zmizely, svět se obracel naruby - jen tichý Krumlov zůstával stát klidně a pevně, jako zázračný bod vesmíru!" (Ludvík Kuba, Zaschlá paleta - Paměti)

Vířivý rej listů literárních deníků a cestovních črt obdivovatelů města může uzavřít Karel Čapek:

"Já nevím, kolikrát se tady Vltava kroutí; nežli projdeš městem, drže se co možná přímo, překročíš ji asi pětkrát a pokaždé se divíš, že je tak zlatohnědá a že má tak naspěch. Kolik má Krumlov obyvatel, to také nevím, ale hospod má čtyřiatřicet, tři kostely, jeden zámek, ale zato veliký, dvě brány a velikou sílu památek; vlastně celé to město je jediná historická památka, což trochu připomíná Sienu nebo Stirling nebo jiná slavná místa. Tak tady jsou ty staré štíty, arkýře, vikýře, podloubí, oblouky, ochozy, cimbuří, sgrafita, fresky, schody nahoru a dolů, balustrády, kašny, sloupy, patníky, kouty, trámy, mázhausy, podjezdy, historické dláždění, klikaté ulice, betlémy, vysoké střechy, gotický kostel, minoriti, a všude červené rožmberské růže; kam se vrtneš, vidíš samou malebnost a starodávnost a historickou slávu..."

(Karel Čapek, Obrázky z domova)
Ke ctitelům Krumlova náležel také prominentní rakouský malíř, grafik a kreslíř Egon Schiele (1890-1918), který tu trávíval i delší období. Schiele, silně ovlivněný Klimtem a vídeňskou secesí, řadí se už spíše do okruhu expresionistů. V devadesátých letech dvacátého století byl v někdejším městském pivovaru otevřen památník a galerie jeho díla.
V roce 1910 představily Český Krumlov barevné fotografické pohlednice, přenesené nově vyvinutou technikou autochromových desek. Jejich autorem byl průkopník české barevné fotografie Ing.Dr. Karel Šmirous (1890-1981). (...)


Frymburk (Friedberg), okres Český Krumlov

Kostel sv. Bartoloměje je v dnešní podobě pozdně gotický z doby kolem roku 1530. Na náměstí s travnatým parčíkem se nachází pranýř z roku 1651. Od počátku šedesátých let (rozuměj minulého století - pozn. překl.) bylo řečiště Vltavy v nadmořské výšce 750 m přeměněno na Lipenské přehradní jezero, které je 40 km dlouhé a na nejširším místě měří téměř 16 km. Jeho obvod vykazuje celkovou délku 150 km.

Dnešní školní budova proti kostelu upomíná na působení zakladatele frymburské hudební tradice Johanna Nepomuka Maxandta (zemřel ve Frymburku 19. prosince 1838 stár 86 let). K jeho žákům se počítali Simon Sechter, Andreas Baumgartner, lékař Anton Mugerauer a Mathias Greipl ml., obchodník plátnem, jakož i Stifterův učitel hudby v rakouském Kremsmünsteru, F.T. Wawra.
Na okraji městečka stojí přízemní rodný dům (čp. 88) kontrapunktisty Simona Sechtera (1788-1867), žáka J.A. Koželuha, skladatele, u něhož se neučil harmonii nikdo menší nežli Anton Bruckner. Od roku 1824 byl Sechter vídeňským dvorním varhaníkem, od roku 1850 profesorem tamní konzervatoře. Jeho hlavní dílo nese název "Grundsätze musikalischer Komposition" (3 díly - 1853). Má na vídeňském ústředním hřbitově (Wiener Zentralfriedhof) čestný hrob s portrétní bustou W. Davida a nápisem:

"Mit ihm wurde der größte Contrapunktist unserer Zeit,
der letzte Wächter der strengen Satzes zu Grabe getragen."

(tj. "V jeho osobě nesli k hrobu největšího mistra kontrapunktu naší doby,
posledního strážce jeho přísného zákona." - pozn. překl.) Na náměstí stojí rodný dům (čp. 8) rakouského vědce a politika Andrease svobodného pána von Baumgartnera (1795-1865), profesora fyziky na univerzitě v Olomouci a zakladatele prvního odborného fyzikálního časopisu, pozdějšího univerzitního profesora ve Vídni, člena panské sněmovny, prezidenta císařské Akademie věd a ministra, učitele a příznivce Adalberta Stiftera, který se Baumgartnerovou osobností dal ovlivnit při vytvoření postavy svobodného pána von Risacha ve svém románě "Pozdní léto" ("Nachsommer").
V někdejším měšťanském a kupeckém domě čp. 74, který ovládá celé náměstí (dnes je zbořen - pozn. překl.), se 27. července 1808 narodila Fanny Greiplová, láska Stifterova mládí. Frymburk vešel pod jménem "Pirling" do jeho známé prózy "Z kroniky našeho rodu" ("Die Mappe meines Urgroßvaters"). Navíc zachytil i jako malíř Frymburk a krajinu kolem na třech svých obrazech.
Dům čp. 15 na náměstí je rodištěm pedagoga a spisovatele Jordana Kajetana Markuse (1831-1893), jemuž se po dlouhém osobním úsilí podařilo zřídit nad skalní stěnou Plešného jezera (Plöckensteinsee) Stifterův obelisk podle návrhu Heinricha Ferstela.
Ze Stifterova pera pocházejí i idylické verše na frymburskou krajinu:

AN DAS FRIEDBERGER TAL


Wo ein Dorf, von aller Welt geschieden,
Einsam sich an seine Berge legt
Und ein Volk in ewig gleichen Frieden
Harmlos seine Zeit zu Grabe trägt:
Sel'ge Insel, o bewahre immer
Deinen Himmel, dem dein Tal genügt
Dein zufriednes Glück erfahre nimmer,
Was dann jenseits deiner Berge liegt.
(...)

NA ÚDOLÍ KOLEM FRYMBURKA


Odloučena ode světa všeho
v samotě dlíš tady, horská ves,
domov lidu veskrz pokojného,
až do hrobu mír ten v sobě nes,
blahý ostrove, měj svoje nebe,
kterému stačí tvůj tichý svět,
štěstí tvé kéž neopustí tebe,
kéž nezvíš, co jinde číhá běd.

Horní Planá (Oberplan), okres Český Krumlov

"Uprostřed údolí je městečko Horní Planá, obklopené lukami a poli, v nevelké vzdálenosti od něho výhled na vody Vltavy a dále je roztroušeno několik vesnic. Údolí samo zase není rovné, nýbrž zdvíhají se v něm větší a menší kopce. Nejvýznamnější z nich je Křížový vrch, jenž se zvedá hned za Horní Planou, je zbaven lesa, jímž býval kdysi pokryt, a své jméno má od krvavě červeného kříže, jenž stojí na vrcholu. Odtud lze přehlédnout celé údolí. Stojíme-li vedle červeného kříže, máme pod sebou šedivé střechy Horní Plané, pak její pole a louky, potom lesknoucího se hada Vltavy a dále vesnice, o nichž jsme se shora zmínili." (Adalbert Stifter, Der beschriebene Tännling, překlad Anny Siebenscheinové)

Kostel sv. Magdaleny, raně gotická halová stavba z druhé poloviny 13. století s pozdějšími přístavbami. Rozlehlé náměstí někdejší klučařské (kolonizační) osady v majetku kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron). Vjádru nedotčená renesanční radnice byla později přestavěna v empirovém slohu. Zbytek pranýře je u budovy někdejší spořitelny.

V Horní Plané stojí rodný dům Adalberta Stiftera (1805-1868) v Palackého ulici čp. 21. Od roku 1960 se v něm nachází spisovatelův památník, zřízený z podnětu státní památkové péče a spravovaný českokrumlovským muzeem. Pamětní prostory byly uspořádány podle návrhu Hugona Rokyty za užití původního mobiliáře z majetku příslušníků rodin Stifterových příbuzných a z majetku muzea (jak vše chovalo "Böhmerwaldmuseum" v Horní Plané, po válce ovšem zaniklé - pozn. překl.) v řešení Jana Huleše. Na přední frontě rodného domu je umístěna nejstarší pamětní deska Adalberta Stiftera, provedená v bílém salcburském mramoru z iniciativy jeho přátel v roce spisovatelova úmrtí 1868, s nápisem "Stifters Geburtshaus". Novější pamětní deska ze šedé žuly nese český nápis:

"V tomto domě se dne 23. října 1805 narodil Adalbert Stifter. Byl věrným synem Šumavy, jejíž krásu a minulost opěvoval ve svých dílech. 1960."

Na vnější stěně farního kostela sv. Markéty je umístěn epitaf z roku 1859, který sem přivezl z Lince sám Adalbert Stifter. Je na něm zpodoben matčin hrob a nese nápis:

"Hier ruhet die Frau Magdalena geb. Friepes verehelichte Stifter, wiederverehelichte Mayr, geb. Am 26. Juni 1784, gest. Am 27. Februar 1858. Sie erntet was sie ausgesäet. Der besten Mutter der liebenden Kinder Adalbert, Anna Maria, Mates, Johann Martin Jakob."

(tj. "Zde odpočívá paní Magdalena, roz. Friepesová, provd. Stifterová, znovu provd. Mayrová, nar. 26. června 1784, zemř. 27. února 1858. Sklidila, co zasila. Nejlepší matce milujících dětí Adalbert, Anna Maria, Mates, Johann Martin Jakob." - pozn. překl.)
Napravo od vchodu do kostela se nachází hrob Stifterova učitele Josefa Jenneho. Nese prostou náhrobní desku s nápisem:

"Zur frommen Erinnerung an den hochverehrten Herrn Musterlehrer Josef Jenne gestorben im 76. Lebensjahre am 14. April 1847, dessen Gattin Apollonia gestorben im 80. Lebensjahr am 18. Juli 1848 und dessen Tochter Maria Josefa Habert gestorben im 47. Lebensjahr am 27. Juni 1842. Ruhet in Frieden."

(tj.: "Ke zbožné vzpomínce na vysoce váženého pana vzorného učitele Josefa Jenne zesnulého v 76. roce věku dne 14. dubna 1847, jehož choť Apollonia zemřela v 80. roce věku dne 18. července 1848 a jehož dcera Maria Josefa Habertová zemřela ve 47. roce věku dne 27. června 1847. Odpočívejte v pokoji." - pozn. překl.)
Na Dobrovodském vrchu (Gurwasserberg), zvaném kdysi též Kapellenberg, stojí Stifterův secesní pomník od sochaře Karla Wilferta z roku 1906, provedený v černé litině dílnou K. Bendelmayera v pražských Holešovicích. Slavnostní proslov při odhalení sochy pronesl dne 26. srpna 1906 germanista pražské německé univerzity August Sauer. Na podstavci památníku je umístěna kovová deska s následujícím textem:

"Da ruhen breite Waldesrücken und steigen lieblich, schwarzblau dämmernd ab gegen den Silberblick der Moldau. Es wohnt unsäglich viel Liebes und Wehmütiges in diesem Anblick. - Hochwald, Adalbert Stifter"

(tj. "Tu se rozkládají široké lesní hřbety a svažují se líbezně, zatmívajíce se černou modří do údolí, kde stříbřitě probleskuje Vltava. V tomto pohledu je nevýslovně mnoho milého a tklivého. - Hvozd, Adalbert Stifter" /překlad Anny Siebenscheinové/)
Nad Stifterovým pomníkem stojí Dobrovodská kaple (Gutwasserkapelle), zasvěcená Bolestné Matce Boží, pozdně barokní stavba z let 1777-1779, která tu nahradila kapli staršího data. Na hlavním oltáři je umístěna Pieta z doby kolem roku 1600. Adalbert Stifter zachytil kapli ve svém kreslířském díle a zvěčnil i literárně v úvodu povídky "Die beschriebene Tännling" ("Popsaná jedlička").
Na místním hřbitově pod Dobrovodským vrchem se nachází hrob německo-českého etnografa univerzitního profesora Dr. Gustava Jungbauera (1886-1942). (...)


Chodová Planá (Kuttenplan), okres Tachov
V letech 1612-1613 byl mistr Zacharias Theobald (1584-1627), autor historického díla "Geschichte des Hussitenkrieges" (1609), činný v Chodové Plané jako evangelický kazatel barona Jodoka Adama Schirndingera von Schirnding (česky Jošta Adama Širntyngára ze Širntynku - pozn. překl.).
Chodová Planá je rodištěm Johanna Emanuela Veitha, který tu přišel na svět jako syn židovských rodičů dne 10. července 1787. Náležel ve Vídni k romantickém okruhu kolem pátera Clemense Hofbauera, byl lékařem a univerzitním profesorem, roku 1821 byl vysvěcen na kněze, vstoupil do řádu redemptoristů, působil v letech 1831-1834 jako kazatel svatoštěpánského dómu a vynikl jako lyrik a spisovatel.



Kaplice (Kaplitz), okres Český Krumlov

Kostel sv. Petra a Pavla ze 13. století uchovává ve své dnešní podobě pozdně gotickou přestavbu z počátku 16. století. V bezprostřední jeho blízkosti se nachází kostel sv. Floriána (tzv. "Böhmische Kirche", tj. "Český kostel") z doby kolem roku 1500.

V letech 1771-1775 působil Ferdinand Kindermann (1740-1801) v Kaplici jako děkan a zakladatel "vyšší školy" ("Hohe Schule"), zvané také "Musterschule", tj. vzorná škola, jako místa vzdělávání učitelů. Kaplice soupeřila jako zárodečná buňka reformy školství se slezskou Zahání (Sagan), kde byl se stejným úspěchem činný J.I. von Felbiger.
Roku 1774 byl Ferdinand Kindermann pověřen v Čechách vrchním školním dohledem.

",Poněvadž jsem promýšlel řadu povinností, které mi příslušely, měl jsem na zřeteli mezi základními nárysy své duchovní péče, jak jsem si je načrtl, zejména ty, které se týkaly výchovy mládeže a zlepšení školství,' řekl Ferdinand Kindermann při nástupu na své farní působiště v Kaplici roku 1771."

(Josef Alexander svobodný pán von Helfert, Die Gründung der österreichischen Volksschule)
V letech 1852-1854 byl v Kaplici okresním komisařem Karl Viktor Hansgirg (1823-1877), pocházející z německé větve dvojjazyčné rodiny, blízké literárním kruhům. Synovec Karla Egona Eberta a Rudolfa Glasera byl spolupracovníkem časopisu "Ost und West" a také Klarova almanachu "Libussa". Hansgirg častokrát usiloval o přízeň Adalberta Stiftera. Dne 26. června 1853 adresoval Stifterovi z Kaplice dopis, v němž poukazoval na stifterovský kult v Čechách a také na zájem veřejnosti o spisovatelův rodný dům v Horní Plané.



Klatovy (Klattau), okresní město

Někdejší královské město a metropole Klatovského kraje (Klattauer Kreis), založené ve třetí čtvrtině 13. století. Gotické opevnění ze 14.-15. století zůstalo zčásti zachováno. Děkanský kostel Narození Panny Marie, postavený po roce 1260, později podroben dílčím přestavbám. Renesanční radnice z poloviny 16. století s "Černou věží". Barokní jezuitský (dnes arciděkanský - pozn. překl.) chrám Navštívení Panny Marie a sv. Ignáce z Loyoly, zbudovaný a vysvěcený v roce 1655, s hojně navštěvovanými katakombami a mumifikovanými ostatky. Loretánská kaple v Klatovech patří k padesáti českým poutním místům tohoto typu. Mnohé domy v centru města jsou stavebně v jádře gotické. Významné šumavské provinční muzeum a pobočka státního archivu.

Klatovy jsou rodištěm českého pedagoga a lékaře Karla Slavomíra Amerlinga (1807-1884). Byl po dva roky sekretářem a správcem sbírek hraběte Kaspara Marii Sternberga.
Šumavský spisovatel Josef Rank (1816-1896) popisuje v knize "Erinnerungen aus meinen Leben" (tj. "Vzpomínky z mého života" - pozn. překl.) počátek svých studentských let a cestu z rodičovského domu (v Chalupách /Friedrichsthal/ blízko Všerub /Neumark/ - pozn. překl.) (za otcovského doprovodu - pozn. překl.) do Klatov:

"Obklopeni mlhou, sedíce tiše vedle sebe, putovali jsme dlouho, do kopce nahoru i z kopce dolů a konečně špatnou cestou trochu rovnější, než začala poznenáhlu stoupat a dosáhla široké a pěkné silnice, přes níž se mlha už postupně projasněná převalovala sem i tam a tu kypící, tu zas sbírající výpary země (v originále "bald wieder den Brodem der Erde suchend" - pozn. překl.), roztrhala se posléze v bílošedé šlojíře a vyklidila prostor vycházejícímu slunci, které se prodralo z červánků a zlatistých mraků, aby zvěstovalo den a razilo mu vítězně směr. Měli jsme teď před sebou v jasu nejkrásnějšího podzimního rána rozlehlé údolí řeky Úhlavy (v originále "das weite Angelthal" - pozn. překl.) s vesnicemi, kostely a hrady v něm, vpravo na jihozápadním obzoru pak Šumavu s jejími mocně z dolin vystupujícími temnými lesnatými vrchy a horskými výšinami, z nichž vynikal hřeben Ostrého (Osser) a Javoru (Arber). (...) Přímo před námi, lesnatému pahorku napravo vynořily se brzy i vzdálené věže krajského a gymnaziálního města Klatovy (Klattau) se svými v záři jitřního slunce blysknými kupolemi a kříži. Ten pohled působil pohádkově na mé nitro, otci však rozvázal jazyk, spoutaný dosud přemítáním a tichým steskem. (...) Otec měl, jak teď řídil malý vůz zase z kopce, právě tak čas k tomu, aby mne upozornil na tolikero věží města, zejména význačnou věž zvanou "Černá", jmenoval kostely, k nimž jednotlivé věže náležejí, když jsme říšskou silnicí dosáhli klatovských ulic a hlavního rynku (v originále "Ring" - pozn. překl.), zabočili pak vlevo a zase vpravo k tehdy ještě stojící Pražské bráně (Prager Thor), vedle které jsem, v domě kupce Egera, u jisté vdovy jménem Rubaschová, hostící ještě tři jiné studenty, měl získat byt." (Josef Rank, Erinnerungen aus meinem Leben)

Šest let svých studií na klatovském gymnáziu, jehož profesory byli benediktini z pražských Emaus, uzavřel Rank v červenci roku 1836 jako "erster Accedens" (tj. držitel nejlepší ze stupnice známek - pozn. překl.). Při slavnosti, konané v prostorách radnice, představil se jako deklamátor veršů, které sám sepsal pod titulem "Abschied von Klattau" (tj. "Rozloučení s Klatovy" - pozn. překl.)

Lékárna "U Bílého jednorožce" ("Zum Weißen Einhorn") byla zahrnuta do seznamu UNESCO. Středobodem jejího barokního zařízení je lékárenské znamení v podobě dvoumetrového zubu narvala (mořského savce z řádu kytovců - pozn. překl.).



Klenová (Klenau), okres Klatovy

Raně gotický hrad vznikl tu někdy v polovině 13. století, přestavěn a znovu opevněn byl kolem roku 1420. V 17. století rozšířen o obytnou část, "regotizován" v letech 1832-1838. Nástěnné salonní malby Josefa Navrátila z doby kolem roku 1840 se nedochovaly.

Josef Wenzig vylíčil v monografii "Der Böhmerwald" (1860) klenovský hrad těmito slovy:

"Ve třetí, trochu vyvýšené hlavní části rozkládá se napravo při vstupu do předsíně čtyřmi velkými okny osvětlená jídelna, jejíž stěny jsou vymalovány olejovou barvou způsobem tak šálivým, že se nám zdá, jako bychom se ocitli v rytířském sále obloženém leštěnými dřevěnými deskami, kterážto iluze je ještě znásobena na stěnách umístěnými erbovními štíty někdejších majitelů Klenové, posléze i Maxem zhotovenými 12 sádrovými figurami českých panovníků. Sousedící společenský sál osvětlují tři vysoká okna gotických oblouků a je obložen dřevem s malbami Navrátilovými, zdobeným navíc 16 ve zlatém pozadí na plechu trefně vyvedenými portrétními malbami, na nichž je zpodoben Přemysl, Vojen, Neklan, Svatopluk, Václav svatý, Boleslav II., Jaromír, Břetislav I., Přemysl Otakar II., Karel IV., Hus, Žižka z Trocnova, Jiřík z Poděbrad, Vladislav II. (rozuměj Jagellonský - pozn. překl.), Rudolf II. a Albrecht z Valdštejna. Tato část zámeckého areálu tvořila dříve předhradí Klenové." (Josef Wenzig a Johann Krejčí, Der Böhmerwald - Natur und Mensch)

V 19. století patřila Klenová říšským hrabatům Stadionům. V jejich rezidencích se pohybovali Savigny, Jacobi, Tieck a Sulpic Boisserée (posledně jmenovaný byl jeden z bratří Boisseréeových, kulturních historiků a sběratelů umění z prvé půle devatenáctého století, z jejichž kolekce vytvořil Ludvík I. Bavorský základ mnichovské Pinakotéky - pozn. překl.). V roce 1809 se rakouský ministr zahraničí Johann Philipp Stadion setkal v Praze se svobodným pánem von Stein (pruský státník, velký iniciátor německého boje proti Napoleonovi - pozn. překl.). Léto trávívali Stadionové na Trhanově (Chodenschloss) a v Klenové. Obě ta zámecká sídla byla přestavěna v novogotickém slohu. (...)



Lenora (Eleonorenheim), okres Prachatice

V roce 1832 tu byla založena sklářská huť. (...) Nová osada byla pojmenována Eleonorenheim (jakkoli se úředně užívalo německé místní jméno "Eleonorenhain" - pozn. překl.) na počest kněžny Eleonory Schwarzenbergové (1812-1873), roz. z Liechtensteinu, manželky knížete Johanna Adolfa II. Schwarzenberga, který byl hlavou krumlovské primogenitury svého rodu. To ona zařídila přestavbu zámku v Hluboké nad Vltavou ve slohu romantické gotiky. (...) Blízko Lenory vede přes Vltavu krytý dřevěný most na třech pilířích, zbudovaný v 19. století pro zdejší dřevoplavbu. (...)

V Lenoře se 1. října 1852 narodil rakouský spisovatel a kulturní filosof Dr. Richard Kralik von Meyrswalden, zakladatel a ústřední osobnost literárního sdružení "Gralbund". Zemřel ve Vídni 4. února 1934.
Josef Messner (1822-1862), prachatický rodák a spisovatel, který ve svých dílech zachytil nejen krajinu Šumavy, nýbrž i její svérázná, dnes už často dávno zaniklá řemesla a povolání, věnoval jeden ze svých textů ("Die Glasmacher") i vzniku lenorské sklářské osady:

"Jak užasne ale poutník, když zprava i zleva obzírán staletými slatěmi, na nichž tlejí hustým mechem porostlé, nestvůrné zbytky pralesa, skolené stářím, náhle spatří vprostřed nich vykácenou, suchou a rozlehlou mýtinu, z jejíž hloubi mu svitne vstříc bezpočet dřevěných chýší i velkolepých budov z kamene a namísto očekávaných úctyhodných svědků pravěké přírodní divočiny vidí před sebou tyčit se ukazatele pokrokové řemeslné píle, parou dýmající komíny. (...) Ano, kdo putoval tou cestou ještě před takovými dvaceti lety, nepřekvapilo ho tu nic než bezedné močály a také hanebné povalové chodníky, jejichž sestavení bylo věru jednoduché, poněvadž tam, kde vítr a bouře odhodily přes lesní stezku jeden či více stromových kmenů, položilo se k nim ještě jeden či několik dalších, aby se přes ně dalo jít pohodlněji. Tu bylo najednou slyšet, že sklářský mistr z Vimperka zamýšlí pod Vlčími Jamami (v originále "unterhalb Wolfsgrub" - pozn. překl.), tam, kde se do Vltavy vlévá Kaplický potok (v originále "Kappelbach" - pozn. překl.), vymýtit prales. Vrtěli nevěřícně hlavami, ti lidé tam z okolí a smáli se jen i tehdy, když jim doléhaly k uším údery seker a vrzání pil a zářivé sloupy ohně z hořících kmenů poražených lesních velikánů hlásaly zdaleka, že ve vltavském údolí, kde byli dosud nerušeně domovem liška a dravý pták (v originále "wo bislang Fuchs und Geier ungestört gehaust" - pozn. překl.), hodlá člověk započít své namáhavé každodenní dílo.

Smáli se, ale ten starý sklářský mistr o to málo dbal, takže v roce 1836 byla ta slať prostorným, krásným a jasným kusem lidského domova a na dvacet půvabných dřevěných chaloupek stálo tu kolem velké rozložité budovy, která na svém čele nesla jméno: Leonorenhaim. (Josef Meßner, Ausgewählte Werke)



Nalžovy (Elischau, Ellischau), okres Klatovy

Raně barokní zámek z poloviny 17. století na renesančních základech. V blízkosti zámku stojí v lese umělá hradní zřícenina z časů romantického vkusu 19. století.

Od roku 1769 bylo panství v majetku irského šlechtického rodu hrabat Taafeových. Z tohoto rodu pocházel i Eduard Franz Josef hrabě Taafe, irský peer, baron z Ballymote (a lord viscount z Correnu - pozn. překl.), důvěrník císaře Františka Josefa a v letech 1879-1893 i rakouský předseda vlády.
Půvabný literární esej o nalžovském zámku najdeme v pamětech (z roku 1909 - pozn. překl.) pacifistky Berthy von Suttnerové (Bertha Sophia Felicita Freifrau von Suttner, roz. hraběnka Kinská, 1843-1914 - pozn. překl.):

"V srpnu onoho roku (1902) jsme, můj muž a já, následovali pozvání hraběte Heinricha Taafeho (syna zesnulého rakouského premiéra) a jeho půvabné paní na zámek Nalžovy (v originále "Ellischau" - pozn. překl.) v Čechách (v originále Suttnerová mylně uvádí, že jde o Čechy severní - pozn. překl.), kde jsme prožili jeden velice příjemný týden. Bylo tam pro mne vymyšleno jedno krásné překvapení: když jsme v devět hodin večer po hostině seděli na balkoně, kde zrak poutají lesnaté hory, lemující obzor, vzplálo náhle na jednom z vrcholů obrovskými literami proti temnému nebi slovo "Pax" (tj. "Mír" - pozn. překl.). Zároveň se zdáli pohnula malá světélka, která se, stále početnější a mihotající se mezi křovisky, přibližovala zámku. Byl to pochodňový průvod. Početný zástup lidu souputně proudil s ním, nějaká kapela spustila a konečně se ti všichni shromáždili na prostranství pod balkonem; jeden z mužů vystoupil dopředu - byl to školní učitel a měl v české řeči proslov, v němž se nejčastěji ozývalo slovo "mír". Musila jsem odpovědět také česky - domácí učitel mi podsouval slova, poněvadž svou zemskou řeč neznám. Kinští jsou sice česká rodina, ale za mého mládí nebylo ještě české národní vědomí dost probuzeno a v mém stáří pak jsem vůči němu - poněvadž jsem mezitím dospěla k vědomí evropskému - už nebyla ani vnímavá. Proslov pana učitele netěšil mě však o to nijak méně. Ti vesničtí lidé - přišli sem i ze sousedních vsí - zůstali ještě dlouho pospolu; muzikanti hráli polku a mládež tančila. Můj muž a já jsme byli tou důmyslnou malou slavností živě potěšeni. Nikdy nezvolalo své "Ach!" nijaké publikum vděčněji nežli my v okamžiku, kdy se ono "Pax", vysoké jako dům, rozsvítilo na noční obloze. Šťastní naši potomci, kterým to slovo bude zářit na politickém obzoru - nikoli jako pomíjivá pyrotechnická hříčka, nýbrž jako nezvratné znamení pravdy." (Bertha von Suttner, Memoiren)

Životopisci korunního prince arcivévody Rudolfa (1858-1889) se shodují v tom, že složka s dokumenty (v originále "das Dossier" - pozn. překl.) týkajícími se událostí kolem smrti následníka trůnu v Mayerlingu dne 30. ledna 1889 byla na výslovné přání císaře Františka Josefa předána do rukou ministerského předsedy hraběte Eduarda Taafeho, načež se prý stala obětí požáru, který postihl nalžovský zámek (Taafeové ho vlastnili až do roku 1937 - pozn. překl.).



Planá (Plan), okres Tachov

Město s početnou řadou gotických, renesančních a barokních měšťanských domů. Městská památková rezervace. Raně gotický mariánský kostel z doby kolem roku 1280, barokizován v letech 1745-1747. Zdejší zámek vznikl na místě raně gotické tvrze v období renesance a byl později barokně přestavěn.

V Plané u Mariánských Lázní stojí rodný dům praotců rodiny Helfertovy, která nalezla svůj domov v Čechách i Rakousku. Joseph Helfert starší (1791-1847) se narodil v domě čp. 45 na zdejším náměstí. Působil v Olomouci, ve Vídni a později především v Praze jako církevní právník a zakladatel terminologie novodobé památkové péče. Jako autor i jako rektor pražské univerzity dobyl si vážnosti coby člen pražského kruhu kolem Karla Egona Eberta (v originále "Prager Ebert-Kreis" - pozn. překl.). Stal se otcem pozdějšího rakouského státníka Josefa Alexandra Helferta, povýšeného později do šlechtického stavu s titulem "Freiherr von Helfert" (tj. "svobodný pán z Helfertů" - pozn. překl.)
Planá u Mariánských Lázní je i rodištěm německého chemika Hanse Tropsche (1889-1935). Jako spolupracovník Franze Josepha Emila Fischera (1877-1947 - pozn. překl.) v Institutu pro výzkum uhlí (Institut für Kohleforschung) měl Tropsch výrazný podíl na objevu syntetické výroby benzínu (nazývané proto Fischer-Tropschovou /FT/ syntézou - pozn. překl.). Tropsch zemřel ve městě Mühlheim an der Ruhr.



Prostiboř (Prostibor), okres Tachov

Kostel sv. Mikuláše, původně gotický (jak o tom svědčí i dochovaný sanktuář v jeho interiéru), v letech 1753-1756 barokizován a přistavěna k němu věž. (...)

Dne 10. června 1759 se v Prostiboři narodil Isak-Löw Hofmann, praděd rakouského básníka Hugo von Hofmannsthala (1874-1929). Isak-Löw Hofmann byl 13. srpna 1835 povýšen do šlechtického stavu s predikátem "von Hofmannsthal". Jeho pravnuk Hugo von Hofmannsthal udržoval po celý svůj život mnohostranné vztahy k Čechám, zemi svých předků, a k jejich hlavnímu městu Praze. Tak jeho zjev viděl pražský německý spisovatel Willy Haas:

"Jeho habitus celkově nejspíš připomínal nějakého vysokého diplomata, třeba francouzského vyslance - byl sice trochu při těle, ale poměrně vysoký, tedy velice reprezentativní, s dokonale zajištěným, širokým, okrouhle plastickým obličejem a prokartáčovaným diplomatickým knírem." (Willy Haas, "Gestalten - Essays zur Literatur und Gesellschaft")

Blízký zámek Kopec (Kopetzen) pochází z 15.-16. století, byl však v 17. a 18. století přestavěn. Kdysi čtyřkřídlá stavba s věží byla rodovým sídlem ministeriálního rodu Streerů von Streeruwitz, odvozujícího prý svůj původ od jednoho z příslušníků rozprášeného německého vojska v bitvě u Domažlic, který se rozhodl zůstat v Čechách. Vedlejší větev rodu se později usadila ve Flandrech. Pochází z něho také rakouský spolkový kancléř (byl v té funkci jen několik měsíců roku 1929 - pozn. překl.) Ernst Streer rytíř von Streeruwitz (1874-1952).



Přimda (Pfraumberg), okres Tachov

Zřícenina vysoko položeného románského hradu českého knížete Soběslava I. (†1140) (...), jeden z nejranějších románských hradů v Čechách vůbec. Národní kulturní památka, hradní vrch tvoří navíc rozvodí Baltického a Černého moře.

V letech 1148-1150 a 1161-1173 tu byl držen v zajetí pozdější český panovník Soběslav II., syn Soběslava I..
Magistr Zacharias Theobald (1584-1627, luteránský teolog a historik, znalec a obhájce Husova díla - pozn. překl.), rodem z Horního Slavkova (Schlaggenwald), popisuje ve své knize "Geschichte des Hussitenkrieges" (1609) stav hradní zříceniny:

"Hrad Pfraumberg se vypíná na nadmíru vysoké skalnaté hoře, za našich časů je však zcela pustý, rozpadlý a liduprázdný. Pod horou lze až dosud spatřit proti městečku mnoho vysokých opevnění, před hradem samým pak dlouhý a široký příkop, byť zavalený, přece na vícero místech ještě zvíci dvou mužských postav hluboký. Ta opevnění jsou předky tak dobře zbudována, že se dosud nedají na žádném úseku zdolat; bez samostřílu se nedalo ani z nejvýhodnějšího postavení nic za nimi zasáhnout. Nežli se do hradu vejde, je tu velice vysoká zeď zčásti zřícená, obklopující malý plácek, který má k východu vstupní bránu, k západu pak stáj. Od toho místa se třeba vyškrábat po hrbolaté skále až k vlastnímu hradu, opevněnému znovu opravdu vysokou zdí, stojící po mnoho let už bez jakékoli střechy. Uzoulinkou brankou se skrze tu zeď projde do vlastního hradního nádvoří, které je pořádné rozlohy s pěknou studnou těsné kamenné obruby, v ní pak samá krásná průzračná voda, že se dá v létě i v zimě nabrat. Směrem k východu stojí velice vysoká, pevná věž ze dvojnásobného opracovaného kamene, každého na sáh šíře, takže zeď je dva sáhy silná. Do věže se nedá vystoupat bez žebříku, poněvadž schodiště spadlo. Na půlnoc je přes skály rozhled, že člověku oči přecházejí (v originále "daß einem das Gesicht vergeht" - pozn. překl.) K západu je vidět několik stavení, která obývají páni ze Švamberka. Co by kamenem dohodil od předhradí, nedaleko místa, kde Albertus upálil dělníky (v originále "wo Albertus die Werkleute verbrannt" - pozn. překl.), je pěkná studna a z ní prýští pořádný pramen. To všechno jsem chtěl laskavému čtenáři, který to místo nezná, povyprávět, z čehož by se mohl poučit, jak Bůh, ten nejlepší trubař (také studnař, v originále "der beste Röhrmeister" - pozn. překl.), dokáže přivést vodu i na velice vysokou horu. Je totiž ta hora mnou tobě vymalovaná (v originále "ja gemelter Berg" - pozn. překl.) vyšší nežli všechny kolem na mnoho mil cesty, poněvadž se odtud dá vidět až do Prahy; přesto je na té hoře živoucí voda, ve skále, kterou nelze nijak podkopat."

V domě čp. 4 u pozdně gotického farního kostela sv. Jiří na přimdském náměstí se v roce 1866 narodil litoměřický biskup Josef Groß (†1931).
Tady blízko Přimdy (na zámku Velké Dvorce - pozn. překl.) zbudoval hrabě Alexander Kolowrat (1886-1927) před první světovou válkou prvý vůbec filmový ateliér na území rakousko-uherské monarchie. Byl zakladatelem a prezidentem společnosti Sascha Film A.G. (1910-1938).



Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg), okres Český Krumlov

Původně raně gotický hrad z poloviny 13. století, kolébka mocné větve rodu Vítkovců a pánů z Rožmberka. Z původní podoby hradu se dochovala jen věž zvaná "Jakobínka". V bezprostřední blízkosti pak vznikl po roce 1330 "dolní hrad", přestavěný později v renesančním slohu a v letech 1840-1857 zčásti "regotizován". (...) Farní kostel sv. Mikuláše v městečku pod hradem, kde se zachovala řada renesančních, barokních i gotických domů, je původně raně gotický z druhé půle 13. století, ve své dnešní podobě pozdně gotický z 15. století. Jsou v něm na neznámém místě pochovány tělesné ostatky velitele císařských vojsk v bitvě na Bílé hoře (1620), hraběte Karla Bonaventury Longueval Buquoye (1571-1621).

Hrad Rožmberk nad Vltavou, nesoucí jméno kdysi mocného rodu "pánů z Růže", podnítil Adalberta Stiftera k napsání jeho historického románu "Vítek".
Před rokem 1848 pracovali restaurátoři Johann a Josef Rintovi na výzdobě vnitřních prostor hradu ve slohu romantické gotiky. Zvláštní místo v tomto dynasticky motivovaném panteonu ke slávě rodu Buquoyů zaujímá Křižácká galerie (Kreuzfahrergalerie). Jsou v ní umístěny portréty a heraldické emblémy křižáckých rytířů s rodem údajně spřízněných.
Obraz z 19. století, zpodobující postavu Berty z Rožmberka připomíná sem lokalizovanou variantu pověsti o "Bílé paní".
Hans Watzlik dává hrdinovi svého románu "Die Abenteuer des Florian Regenbogner" putovat zdejší krajinou:

"Na břeh nebezpečně spadající vstoupily teď husím pochodem obílené patníky a zvěstovávaly pocestnému blížící se město. (...) Potom se vystavil na odiv hrad, vysoko na skalnatém poloostrově, obtékaném Vltavou. Pokryt šindelem nijak růžovým, nepřipomínal svou vysněnou podobu, ale rozkládal se tak dobrodružně a divoce tam na kameni a zděná věž se tak dobře hodila k osamělému pozorování hvězd, když se nad ní v noci rozprostřela nebesa ve své nádheře." (Hans Watzlik, "Die Abenteuer des Florian Regenbogner")



Rýzmberk (Riesenberg), okr. Domažlice (Taus)

Zřícenina gotického hradu z druhé poloviny dominuje kraji kolem města Kdyně (Altgedein), kamenná vyhlídková věž v ní (zbudovaná hrabětem Stadionem v roce 1847 - pozn. překl.) je jednou z nejstarších rozhleden v Čechách.

Část děje svého románu "Consuelo" situovala francouzská spisovatelka George Sandová (1804-1876) na hrad Rýzmberk. Autorka, sama ovšem nikdy v Čechách nebyla, spolehla tu údajně na zážitky a vzpomínky svého otce, který projevoval sympatie s husitským hnutím.
Česká spisovatelka Božena Němcová (1820-1842) píše ve svých "Obrazech z okolí domažlického" o tom, jak od zámku v Koutě na Šumavě (Kaut) viděla na vysoké hoře ruinu hradu Rýzmberka a připomněla si ten v její době slavný román obdivované a velice emancipované ženy, který se v této krajině z velké části odehrává.
V roce 1811 přichází mladý Moritz von Schwind (1804-1871) k jednoročnímu pobytu ve Kdyni do rodiny jedné své tety z otcovy strany. Připravoval se tu na nadcházející svá gymnaziální studia. Z jeho písemných záznamů víme, jak rád v okolí města vyhledával právě rýzmberskou hradní zříceninu (ve Staré Kdyni samé stojí blízko fary budova někdejšího "zámečku" /dnes oblíbené restaurace/, jehož podobu předtím, nežli vyhořel, tehdy zachytil tento pozdější slavný malíř německého romantismu svou kresbou - pozn. překl.).



Staré Sedliště (Alt-Zedlitsch), okres Karlovy Vary

Kostel sv. Prokopa (1706), pozdně gotická madona z doby kolem roku 1500. Barokní zámek, zbudovaný v roce 1706 stejně jako kostel, s pozdějšími přístavbami z poslední čtvrtiny 18. století, čtyřkřídlý s arkádami v obou patrech, zbytky tapet zdobených chinoiseriemi a nástěnných maleb (byl ovšem v roce 1970 definitivně zbořen a místo něho postavena prodejna potravin - pozn. překl.).

Na svém venkovském sídle, starosedlišťském zámku u Tachova, trávíval Ignaz von Born (*1742 v Karlovském Bělehradě /Karlsburg/ na území Sedmihradska /Siebenbürgen/, /kde jeho otec podnikal v dolování - pozn. překl./ †1791 ve Vídni), zakladatel "Soukromé učené společnosti nauk" ("Privatgesellschaft der Wissenschaften") v roce 1770, která byla v roce 1784 potvrzena císařem Josefem II. jako "Královská česká společnost nauk" ("Königlich Böhmische Gesellschaft der Wissenschaften"), obvykle část roku. Rodilý Sedmihraďan (Siebenbürger) vstoupil po svých vídeňských a pražských studiích do společnosti českého hlavního města v roce 1770 jako úředník zdejšího mincovního úřadu (Münzamt). Získal koupí alodiální statek (označení svobodného šlechtického statku, který nebyl udělen panovníkem v léno - pozn. překl.) Staré Sedliště u Tachova a horlivě tu pěstoval přírodovědné studie (po zranění při důlním neštěstí se sem od roku 1773 přestěhoval zcela a pořádal tu zejména svou mineralogickou sbírku, kterou v roce 1775 prodal Britskému muzeu - pozn. překl.). Založil při svém západočeském zámku botanickou zahradu, v zámku zřídil knihovnu a numismatický kabinet. Kromě toho tu provozoval i zámecké divadlo.
Born stál v čele patrioticky smýšlejících vědců umírněného osvícenského stanoviska se silným důrezem na vědecký účel oproti vášnivým "schöngeistům" (tj. "krasoduchům"), vedeným profesorem "krásných nauk", poezie, řečnictví a písemnictví, jakož i "praktické morálky" Karlem Heinrichem Seibtem (1735-1806). Roku 1776 povolala císařovna Marie Terezie Ignaze von Borna do Vídně, aby tam uspořádal přírodovědný kabinet.
Josef Dobrovský (1753-1829) sepsal v roce 1795 Bornův životopis.



Stříbro (Mies), okr. Tachov

"Město Stříbro leží nad údolím řeky Mže (pramení v Bavorsku - pozn. překl.), která tu tvoří velkou zátočinu (v originále "Flußschlinge" - pozn. překl.). (...) Na městském rynku stojí stará radnice a řada domů vysokých štítů, také mé rodině náležející krásný poštovský dům, jemuž je jeho někdejší určení dnes už odňato. Uprostřed se tyčí vzhůru za časů moru zřízený mariánský sloup rozložitého podstavce. Bezprostředně za městem se vine potok (zvaný na novějších mapách Petrský či také Dolský - pozn. překl.) malebným údolím (od roku 1972 přírodní památka Petrské údolí - pozn. překl.) se skalními útvary." (Ernst Streeruwitz, Wie es war - Erinnerungen und Erlebnisse eines alten Österreichers)

Královské horní město, založené kolem roku 1240 při starých stříbrných dolech. Latinské jméno města zní "Argentina", německé zase se vrací ke jménu řeky Mže (Mies, latinsky Misa), která ovšem na dolním toku přijímá (až od 17. století se poprvé vyskytující - pozn. překl.) české jméno Berounka. Pozdně gotický chrám Všech svatých z roku 1566 byl v roce 1757 barokizován. (...) Renesanční radnice z roku 1543 má svůj dnešní vzhled od úprav v letech 1883-1888. Gotický kostel sv. Petra s gotickými nástěnnými malbami. Měšťanské domy s renesančnímí portály. Kamenný most z doby kolem roku 1560. Někdejší minoritský klášter, založený 1253 pány ze Švamberka, s hrobkou svého zakladatele v kostele Nanebevzetí Panny Marie, byl zrušen v roce 1785 císařem Josefem II..

Za třicetileté války bylo Stříbro několikrát vypleněno Švédy, doly byly zničeny a zámeček, zbudovaný v roce 1623 Christianem von Ilowem (císařský maršál, zavražděný v Chebu 1634 jako Valdštejnův přítel, roku 1620 hájil Vimperk proti Mansfeldovi, jemuž nakonec ustoupil, v Schillerově dramatu "Wallenstein" zván Illo - pozn. překl.) nedaleko města, rovněž rozbořen.
Na okraji vnitřního města (ulice Jakoubka ze Stříbra) se nachází rodný dům husitského teologa (snad vůbec nejvýznamnější teolog husitské reformace, psal latinsky a také česky, †1429 - pozn. překl.), umírněného stoupence a věrného přítele Husova, mistra Jakoubka ze Stříbra (Jacobellus von Mies). Při jedné disputaci na pražské univerzitě v roce 1414 to byl on, kdo vyslovil požadavek přijímání Těla Páně podobojí.
Albrecht z Valdštejna strávil ve Stříbře na útěku z Plzně poslední noc předtím, než byl v Chebu připraven o život. Po vražedném aktu ze dne 25. února 1634 byly ostatky Valdštejna a jeho věrných pochovány v kostele minoritského kláštera ve Stříbře, a to s církevními obřady. Jen mrtvolu rytmistra Heinricha Neumanna dali tehdy zakopat pod šibenicí. To místo na Šibeničním vrchu (Galgenberg) je označeno kamenným sloupem, nápis "Henricus Neumann 1634" je ovšem už nečitelný.
Stříbro je rodištěm hudebního skladatele Vinzenze Hauschky (také Houšky, 1766-1840), který byl v Praze členem kapely hraběte Josefa Thuna. Velice se zasloužil o pražskou Společnost přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde) a také o pražskou konzervatoř. Zemřel ve Vídni.
Ve Stříbře se dne 6. dubna 1850 narodil historik a univerzitní profesor Emil Werunsky (†1930 /má být: †1942 - pozn. překl./). Učil na pražské německé univerzitě. Jeho nejvýznamnějšími díly jsou "Karl IV. und seine Zeit" (1880-1892) a "Österreichische Reichs- und Rechtsgeschichte" (1884n.)
Dne 10. července 1890 spatřil ve Stříbře světlo světa rakouský lyrik, romanopisec a povídkář Hans Deissinger. Spolu s Otto Pfeifferem vydal monografii rakouského básníka Ferdinanda Sautera (1804-1854).
V poštmistrovském domě na stříbrském náměstí přišel 23. září 1874 na svět jako nejmladší syn zdejšího c.k. "dědičného poštmistra" (k.k. Erbpostmeister) a poslance zemského i říšského sněmu i Ernst Streer von Streeruwitz (1874-1952), pozdější rakouský spolkový kancléř (jen po několik měsíců v roce 1929 - pozn. překl.). Rodinná hrobka Streerů von Streeruwitz se nachází na městském hřbitově ve Stříbře.
Tam najdeme i hrob rakouského historika ThDr. PhDr. Georga Juritsche (*1. 4. 1851 ve Vídni †11.3. 1925 v Plzni), který působil v letech 1895-1905 jako ředitel státního gymnázia ve Stříbře, 1905-1915 pak v téže funkci i v Plzni. Jeho nejvýznamnějším dílem jsou "Geschichte der Babenberger und ihrer Länder (tj. "Dějiny Babenberků a jejich zemí") z roku 1894.
Na hřbitově jsou uloženy i tělesné ostatky kapitulního kanovníka (v originále "Domkapitular" - pozn. překl.) a pedagoga ThDr. Antona Geberta, který se narodil 10. dubna 1885 ve Svatém Kříži u Plané (v padesátých letech dvacátého století místo přejmenováno "z ideologických důvodů" na Chodský Újezd a to jméno už mu zůstalo - pozn. překl.), rektor "Pražské německé duchovní péče" (Prager deutsche Seelsorge) při kostele Nejsvětějšího Salvátora (součást areálu pražského Klementina - pozn. překl.). Gebert zemřel v roce 1942 po dlouhém věznění v koncentračním táboře Dachau.



Tachov (Tachau), okresní město

Hradní osada českého knížete Soběslava I. z doby kolem roku 1130. Král Přemysl Otakar tu založil nově královské město, jehož pozdější opevnění z půle 14. století je z velké části zachováno dodnes. Chrám Nanebevzetí Panny Marie ze třetí čtvrtiny 14. století. Pozdně barokní zámek z konce 18. století s klasicistními malbami a štukaturou. Řada gotických, renesančních a barokních měšťanských domů. Paulánský, později františkánský klášter, barokizovaný v poslední čtvrtině 18. století. Židovský hřbitov.

V Tachově vstoupil do mnišského řádu paulánů páter Václav Fortunát Durych (v originále "Wenzel Fortunat Durych" - pozn. překl.), zakladatel české orientalistiky, a přijal tu v roce 1758 i kněžské svěcení.
Z Tachova pocházejí i nejstarší zdejší předkové z Bavor do Čech v 18. století přistěhovalé rodiny Helfertovy, usedlé v Tachově po mnoho generací řemeslníků, která později přesídlila do Plané u Mariánských Lázní.



Teplá, klášter (Stift Tepl), okres Karlovy Vary (Karlsbad)

Premonstrátský klášter ("Ducalis canonia Hroznataea Teplensis"), založený v roce 1193 knížetem Hroznatou, osazen mnichy ze Strahova, s románským opatským chrámem Zvěstování Panny Marie, vysvěceným roku 1232, s cenným barokním interiérem. Barokní konvent z konce 17. a počátku 18. století je dílem Dienzenhoferovým. (...) Významná klášterní knihovna, v níž se nachází "Codex Teplensis", před Lutherem pořízený německý překlad Bible, jehož autorem je jménem neznámý klerik z Čech. Tepelské opatství jako jedna z prvých vrchností v Čechách vůbec na svých pozemkových državách zrušila poddanství.

Jan ze Žatce (v originále "Johannes von Saaz", jmenován bývá i Jan z Teplé /Johannes von Tepl/ či Jan ze Šitboře /Johannes von Schüttwa/ - pozn. překl.) navštěvoval v Teplé latinskou školu.
Jezuita Bohuslav Balbín, český barokní dějepisec, sepsal životopis blahoslaveného Hroznaty a dějiny tepelského kláštera. Balbín sám byl v roce 1642 v Teplé.
V klášterní knihovně jsou opatrována svědectví o Goetheových přátelských svazcích s mnoha příslušníky tepelské řádové kanonie. Zejména literární historik páter Josef Stanislaus Zauper (1784-1850) se počítal k okruhu jeho "plzeňských přátel" ("Pilsner Freunde"). Zauper zveřejnil roku 1822 "Studien über Goethe als Nachtrag zur deutschen Poetik" (tj. "Studie o Goethovi jako přínos k německé poetice" - pozn. překl.) a přeložil do němčiny Iliadu a Odysseu.
U příležitosti prvního ze svých pobytů v tepelském klášteře dne 21. srpna 1821 si poznamenal Goethe do svých zápisků následující věty:

"Vesele vymalované sály, velká společnost, která sem dorazila z Mariánských Lázní (v originále "von Marienbad" - pozn. překl.), všichni rozradostněni pěkným počasím. Dobrá tabule, zábava s proti mně sedícím prelátem o mnoha jeho duchovních i světských záležitostech. Po kávě opětovná prohlídka přátelsky vlídných prostor. Společnost byla provedena všude. Zasedací místnosti, kostel, letní i zimní jídelna, v té první z nich jsme nalezli i zbylé duchovenstvo, garderóby a posléze kabinet přírodnin a uměleckých předmětů, který, jakkoli jen ve svých počátcích, vlastní přece mnohé, co je hodno ocenění (v originále "doch manches Schätzenswerte besitzt" - pozn. překl.)."

Ze tří mineralogických sbírek, které Goethe v Mariánských Lázních pořídil, vlastní jednu klášter Teplá, druhá připadla hraběti Šternberkovi a třetí Muzeu Království českého v Praze.
Dne 8. července 1915 podnikli Franz Kafka a Felice Bauerová z Mariánských Lázní jeden výlet sem do tepelského kláštera premonstrátů.
Opat Josef Tyl s několika málo konventuály přežil během druhé světové války koncentrační tábor Osvětim (Ausschwitz) a Buchenwald.


Útvina (Uitwa), okres Karlovy Vary

První zmínka z roku 1387, od roku 1469 město. Zachovaly se zbytky opevnění. Kostel sv. Víta, původně gotický, přestavěn v roce 1706 a 1870 do dnešní své barokní podoby. Panský dům s portálem z roku 1560.

Rodiště německého nářečního básníka Otto Zerlika (1907-1989).

P.S. Téměř v každém z dvaadvaceti textů, volně vybraných z Rokytova díla "Die Böhmischen Länder - Handbuch der Denkmäler und Gedenkstätten europäischen Kulturbeziehungen in den Böhmischen Ländern" (Vitalis 1997 - přepracované a rozšířené vydání) je zastoupen některý z autorů, figurujících i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. To bylo i hlavním hlediskem při jejich převzetí z knihy, která by si ovšem zasloužila souborný český překlad a kde se Šumavy v tom nejširším slova smyslu týká veliké množství dalších kapitol. Některé příliš památkářsky zaměřené pasáže či informace notoricky známé, určené zejména čtenáři s českými zeměmi příliš neobeznámeným, na některých místech i mylné (Šitboř je např. v knize jak pod heslem Domažlice, tak pod samostatným heslem "Štiboř", údajně v okr. Žďár nad Sázavou, přitom s týmž textem o Janovi ze Žatce, popis Vítkova Hrádku ze Stifterova "Hvozdu" je vydáván za popis Vyššího Brodu atd.!) jsou vypuštěny a označeny: (...).

Do Českých Budějovic, kde Hugo Rokyta kstáru i učil na Jihočeské univerzitě a kde jsem měl na vynuceném "normalizačním" odchodu z nakladatelství Růže tu čest vydat kdysi v edici Arch jeho "Jihočeský zámek korneta Rilka" (vyšel v roce 1971 až poté, co jsem "byl odejit", a ani změněný název edice už na něm nesměl být uveden), přijel za mnou už po Rokytově smrti (pan profesor stačil zemřít ještě v tom šíleném století) ze Salcburku sem do Jihočeské vědecké knihovny Dr. Erhard Koppelsteiner, aby se na místě pokusil doplnit jeho bibliografii. Poslal mi poté text, který tu překládám namísto medailonu v úplnosti láskyplného vyznání učiteli.

Památce Hugona Rokyty

Erhard Koppelsteiner


Dne 16. března roku 1999 zemřel ve svých 87 letech na lůžku nemocnice jihočeského města Třeboň (Wittingau) v Praze usedlý historik kultury a umění, jakož i emeritovaný konzervátor Státního ústavu pro památkovou péči, univ.prof.PhDr. Hugo Rokyta (v údaji o místě úmrtí jde o závažný omyl: došlo k němu v nemocnici jihomoravského města Třebíč /jihočeská Třeboň ostatně nemocnici ani nemá/ - pozn. překl.). Uložení jeho tělesných ostatků do rodinné hrobky Rokytových se uskutečnilo 24. března téhož roku v Opavě (Troppau), zádušní mše k jeho památce pak byla sloužena den předtím v maltézském kostele Panny Marie pod řetězem (také "Panny Marie konec mosta", rozuměj Karlova mostu, či "U Maltézů" - pozn. překl.) na pražské Malé Straně.
K posledku svého života strávil Hugo Rokyta tak asi dva roky v Domově sv. Antonína v Moravských Budějovicích (Mährisch Budwitz), vedeném řeholnicemi Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Jeho choť Brigitta, narozená v roce 1915 jako neteř katolického vzdělavatele lidu Klemense Neumanna, ho ve smrti předešla už roku 1993 v Praze. Po celá desetiletí nejen neúnavně pomáhala svému muži ve všech jeho zájmových usilováních, nýbrž působila také příkladně v charitativní oblasti ve prospěch mnoha nemocných a trpících i za těch nejtěžších okolností. Klemens Rokyta, syn vyžadující od narození zvláštní péči a obsluhu, žije rovněž už po mnoho let v moravskobudějovickém domově.
Hugo Rokyta se narodil 24. listopadu roku 1912 během služebního pobytu svého otce v Kamiensku na území dnešního Polska, v té době ovšem blízko hranic tehdy dosud existující rakousko-uherské monarchie (ovšem v ruském záboru - otec tam projektoval továrnu - na půdě dnešního Lodžského vojvodství - pozn. překl.). Pocházel z rodu, usedlého po sedm set let na Moravě a ve Slezsku, kde jako drobná zemanská šlechta stával už ve službách přemyslovských, zatímco pozdější Rokytové, žijící po celé generace ve Fulneku, byli kdysi v jedné své rodové větvi v příbuzenském vztahu se samotným učitelem národů Janem Ámosem Komenským. Rodičovský dům Hugona Rokyty stál v Dlouhé Loučce (Langendorf) u Olomouce (Olmütz).
Jako syn bytového architekta, který byl mimo jiné činný pro firmu Thonet a spolupracoval i s Adolfem Loosem starším, prožil Rokyta své dětství a mládí v dvojjazyčném Brně (Brünn), někdejší metropoli rakouské korunní země Morava (Mähren), ve městě, které považoval za své opravdu ve vlastním smyslu "domovské".
"Ich übersetze für mich weder von der einen noch in der andere Sprache, ich denke in beiden Sprachen. Und ich verstehe auch Jiddisch und Wasserpolakisch." (tj. "Nepřekládám si z jedné do té druhé řeči, myslím prostě v obou. A rozumím i jiddisch a šlonzačtině." - pozn. překl.)
Už v oktávě gymnázia v něm probudil zájem o kulturní historii ředitel Moravského muzea v Brně Jaroslav Helfert, vnuk rakouského teoretika státního práva a historika Josefa Alexandra Helferta von Helfert, mj. i jednoho z učitelů pozdějšího císaře Františka Josefa I., který v Rokytovi dokázal upevnit i tolerantního ducha porozumění dvou "zemských národů", což Rokytovu pozdější odbornou a vědeckou činnost až do posledka utvářelo a příkladně obohatilo.
Svá pražská univerzitní studia absolvoval Rokyta v Praze v letech 1931-1938, a sice hned trojím záběrem: na české Karlově univerzitě studoval historii, dějiny umění a slovanskou filologii (mnozí jeho tamní učitelé vyšli ze seminářů zakladatele významné "vídeňské školy" /"Wiener Schule"/ dějin umění Maxe Dvořáka, jehož nejstarším českým žákem byl už zmíněný Jaroslav Helfert), na německé univerzitě germanistiku a národopis, na Svobodné škole politických nauk kuriální dějiny a politologii (jeho učitelem byl zde Alfred Fuchs, zavražděný později v nacistickém koncentračním táboře Dachau).
Rokytova "Maturareise" už vedla k památníkům Adalberta Stiftera, jehož život a dílo nepřestal uctívat po celý svůj další život, v Horní Plané a v Linci. Před rokem 1939 stačil pak rozšířit ještě syntetický obraz interdisciplinárních zájmů svého evropského obzoru studijními cestami do Vídně, Vratislavi, Budapešti (k prof. Elemeru Hantosovi, tehdejšímu předbojovníkovi myšlenky "Střední Evropy" /"Mitteleuropagedanke"/ a iniciátorovi Středoevropského ústavu /Mitteleuropa-Institut/ ve Vídni, v Brně a v Budapešti) a Paříže (k prof. Jacquesi Maritainovi, pregnantnímu katolickému filosofovi), ale i na salcburské "Vysokoškolské týdny" ("Salzburger Hochschulwochen").
Vyšel z okruhu katolického hnutí mládeže, a to obou národů (stal se dokonce organizačním tajemníkem Svazu německé katolické mládeže v Československu - pozn. překl.), obývajících odedávna české země, a stal se, formován ekumenickým hnutím, jehož inspiračním centrem bylo moravské poutní místo Velehrad, už ve svých 25 letech i nejmladším parlamentním tajemníkem pražské Poslanecké sněmovny. Měl na starosti ministry a poslance Německé křesťansko-sociální strany lidové, která byla součástí vládní koalice ("aktivistický" politický klub "Die Tat" Rokyta dokonce spoluzaložil a v krizovém roce 1938 odjíždí jako zvláštní vyslanec prezidenta Beneše, s nímž se poznal prostřednictvím Alfreda Fuchse, do Paříže, aby tam sondoval, jakou podporu má Československo u francouzských katolíků a vysvětloval, že stále existují i Němci demokraticky orientovaní, nejen Henleinovi stoupenci - pozn. překl.). To mělo ovšem za následek hned po vpádu Hitlerových nacistických okupačních vojsk v roce 1939 jeho zatčení (dokumenty o jeho francouzské misi se naštěstí do rukou gestapa nedostaly a byly zničeny během nacistického vpádu do Francie v prvních letech následné světové války - pozn. překl.) a od 1. září téhož roku i odvlečení do koncentračního tábora v Dachau, resp. později do lágru v Buchenwaldu, kde setrval až do roku 1945. Dalším důvodem pozornosti, kterou mu němečtí "národní socialisté" věnovali, byla jeho vydavatelská a redakční činnost, spojená s kulturně politickým měsíčníkem "Abendland - Unabhängige deutsche europäische Stimmen für christliche Gesellschafterneuerung" (tj. "Západ - nezávislé německé evropské hlasy pro křesťanskou společenskou obnovu" - pozn. překl.), který se hned ve svém prvním čísle o 24 stranách z února 1938 vyslovil proti diktatuře národně socialistické "Třetí říše" a pro kladný proces smíření národů ve vlastní zemi (rozuměj v Československu - pozn. překl.). Mezi autory prvního čísla se nacházejí jezuita Friedrich Muckermann a sám Hugo Rokyta (článkem o Adalbertu Stifterovi). K vydání další čísel časopisu ovšem už vzhledem k mezinárodně politické situaci nedošlo.
V Buchenwaldu patřil Rokyta ke skupině českých intelektuálů a politiků, jako byli Emil Filla, Josef Čapek, Ferdinand Peroutka, Jaroslav Werstadt, Václav Vojtěch Štech či Karel Stloukal, jimž stejně jako jiným obyvatelům lágru přednášel v užším kruhu navzdory všem lidsky nedůstojným útrapám (Rokyta prý mj. s Čapkem a Fillou malovali esesákům rodokmeny - pozn. překl.), jimž tu byli vystaveni, i delší referáty o vztazích své vlasti ke Goetheovi, Herderovi a jiným německým klasikům a naopak o jejich vztazích k ní. Na táborovém "apelplacu" potkal se také poprvé s Heinrichem Gleißnerem, hornorakouským hejtmanem z let 1934-1938, resp. po válce už i v letech 1945-1971, s nímž ho pak pojilo přátelství po celý další život.
Po druhé světové válce ovšem nebylo na další politickou kariéru (rozuměj v Československu, obnoveném za přispění Stalinovy Rudé armády - pozn. překl.) ani pomyšlení. Hugo Rokyta až nyní alespoň promoval na Karlově univerzitě s disertací, k níž mu kdysi dali podnět Karel Chotek a Franz Spina a která se týkala staročeské Legendy o svaté Kateřině z vrcholně středověké epochy císaře Karla IV..
Od roku 1946 až ke komunistickému puči z února 1948, resp. do zákazu a rozpuštění pražského vysokoškolského studijního ústavu "Studium catholicum" v roce 1950 působil Rokyta jako docent různých jeho předmětových oborů, povolán sem samotným rektorem a někdejším zakladatelem ústavu, františkánským páterem Janem Evangelistou Urbanem (P. Jan Evangelista Urban OFM založil "Studium catholicum" v Praze už roku 1937 - pozn. překl.).
V obtížných časech nové politické situace našel Rokyta, ochraňován svými učiteli Václavem Vojtěchem Štechem a Zdeňkem Wirthem, organizátorem státní památkové péče a následovníkem myšlenek Maxe Dvořáka, provázen i pomocnou rukou básníka a brněnského "krajana" Františka Halase, pracovní místo jako lektor státního nakladatelství Orbis. Podílel se tu na vydávání uměleckomístopisných a národopisných prací. Po Halasově smrti v roce 1949 počalo období ideologických osočování, ústrků a degradací, které ovšem byly odtud, a to ve vlastní zemi postižených, na denním pořádku až dlouho ještě přes Rokytův odchod do penze v roce 1981.
Když došlo v padesátých letech ve znamení nastupujícího komunistického režimu k ohrožení četných památek evropského významu (události let 1945, 1948. 1950, 1968 vůbec až dodnes přesahují západní ponětí o celé věci), byl Rokyta za působení Zdeňka Wirtha, nenapadnutelné poválečné autority v oblasti památkové péče, povolán do jeho pracovního kruhu.
Hugo Rokyta je v té době pověřen záchranou toho, co po bouřích vyvlastňování, vyklizování šlechtických sídel a vývozu uměleckých předmětů (často i celými vlaky do zahraničí) se vůbec ještě zachránit dalo. Na druhé straně - pro úplnost budiž řečeno - existovala i v této době v zemi řada stavebně a také co do vnitřního svého vybavení dalekosáhle zachovaných, takřka nedotčených "ukázkových" objektů, o něž se trvale pečovalo a které prospívají až dodnes.
Zároveň mohl Rokyta vést vydání v konečném úhrnu 150 brožur edice Státní památkové péče, věnované topografii uměleckých a kulturních pokladů českých zemí, přičemž "Morava a Slezsko" státoprávně a jménem nesměly být zmiňovány. I v mezinárodním měřítku pozoruhodně vysoký náklad této ediční řady, který dosáhl 4,5 milionu výtisků, stejně jako navzdory dobovým okolnostem vysoká její celková úroveň ctí až dodnes českou památkovou péči. Bohužel bylo vydávání edice (vycházela ve Sportovním a turistickém nakladatelství - pozn. překl.) na konci šedesátých let z politických důvodů režimem pozastaveno. Ještě předtím mohl roku 1965 v Praze vyjít s Rokytovým úvodem také německý překlad jím uspořádané knihy (kolektivu autorů zmíněné už ediční řady - pozn. překl.) o hradech a zámcích českých zemí ("Burgen und Schlösser in den böhmischen Ländern").
Přednášková činnost a zahraniční cesty byly ovšem Rokytovi v padesátých letech a ještě počátkem let šedesátých znemožněny, stejně tak jako po celé období let 1950-1989 tolika jiným i akademická kariéra včetně samotné habilitace. Směl užívat jen nejblíže vyššího akademického titulu "kandidát věd" (CSc.), podobně jako řada jiných vynikajících vědeckých osobností země.
Rokytova bohatá tvorba našla však už brzy patřičné ocenění v zahraničí. Tak mu byla v roce 1965 jako vůbec prvému československému vědci udělena Herderova cena (Johann-Gottfried-Herder-Preis) vídeňské univerzity. Následovala přednášková turné po univerzitách ve Štýrském Hradci (Graz), Salcburku, Frankfurtu, Jeně, Halle, Rostocku. Později byl pozván do Štrasburku a měl tam přednášku nazvanou "Österreich und sein Nachbarland Mähren - Identität und Nachbarschaft" (tj. "Rakousko a sousední Morava - sousedství a totožnosti" - pozn. překl.). Tiskem byla zveřejněna v "revue d'Allemagne" roku 1992.
Roku 1969 došlo na salcburské "Paris-Lodron-Universität" k Rokytovu jmenování honorárním profesorem srovnávací pedagogiky "se zvláštním ohledem na české a moravské země" na Institutech pedagogických věd, obecných dějin a dějin umění (v originále "an den Instituten für Erziehungswissenschaften, Geschichte und Kunstgeschichte" - pozn. překl.).
Nejrůznější pocty různých organizací a institucí a členství v nich svědčí o ocenění hodnoty jeho duchovního díla: Komenského medaile města Fulneku (1972), Keplerova medaile města Prahy (1972), Zlatá Winckelmannova medaile (1976), Čestná medaile města Kamenice nad Lipou, Goetheova medaile (získal ji ve Výmaru /Weimar/ roku 1992 spolu s ním Sir Karl Popper) (a v neposlední řadě čestný prsten /Ehrenring/ Görresovy společnosti, který se na Rokytově ruce ocitl v září 1997 v bavorském Pasově /Passau/ - pozn. překl.).
Rokyta byl roku 1981 jmenován členem-korespondentem Rakouské akademie věd (Österreichische Akademie der Wissenschaften), členem-korespondentem Akademie v Erfurtu, řádným (a nejstarším českým) členem Institutu Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich) v Linci (kde i mnohokrát publikoval), čestným konzistoriálním radou olomoucké arcidiecéze, čestným členem "Klubu za starou Prahu" a roku 1995 i čestným občanem Horní Plané (tam byl zejména jeho zásluhou už v roce 1960 otevřen Památník Adalberta Stiftera ve spisovatelově rodném domě, ve své době počin vpravdě epochální - pozn. překl.).
Z řádů, jichž je nositelem, jmenujme Rakouský čestný kříž za vědu a umění prvé třídy, Velký záslužný kříž Spolkové republiky Německo, Důstojnický kříž a Velkokříž Suverénního řádu maltézských rytířů atd.. Za dlouholetou humanitárně-charitativní činnost získali Hugo Rokyta a jeho manželka Brigitta jako vysoké ocenění Komandérský kříž papežského Řádu sv. Řehoře. Ve své vlastní zemi se ovšem podobně vysokých ocenění nedočkal.
Životním dílem Hugona Rokyty je ovšem kniha "Die Böhmischen Länder - Handbuch der Denkmäler und Gedenkstätten europäischen Kulturbeziehungen in den Böhmischen Ländern", poprvé vyšlá roku 1970 v salcburském nakladatelství Sankt Peter (Verlag Sankt Peter Salzburg). Někdejší věhlasný ordinarius dějin umění Hans Sedlmayr označil knihu za "geistesgeschichtliches Dehio" českých zemí ("Dehio" /"Dehio-Handbuch"/ je označením známého německého průvodce po kulturních památkách - pozn. překl.).
Ještě roku 1997 stačil Rokyta vydat přepracované a podstatně rozšířené vydání této knihy, rozvržené do tří svazků s tituly "Prag", "Böhmen", "Mähren und Schlesien" v pražském nakladatelství Vitalis (Vitalis-Verlag), vedeném rodilým Rakušanem (rozuměj Haraldem Salfellnerem - pozn. překl.) německy znovu. Autory předmluv se stali vedle bývalého rakouského spolkového prezidenta Dr. Rudolfa Kirchschlägera i rakouský velvyslanec v Praze, hejtmani spolkových zemí Horní i Dolní Rakousko a také vídeňský starosta. Hodnocení Golo Manna zní: "Je to zdaleka to nejzralejší a nejkrásnější, co o tom předmětu, který je sám o sobě tak bohatý, vůbec existuje..."
Původně profesní podnět dali k tomuto velkému vědeckému podniku Zdeněk Wirth a Václav Vojtěch Štech. Tím tu navazujeme v ocenění celku vědeckého díla Rokytova opět na padesátá léta. Kategorie "památek mezinárodních kulturních vztahů" (v originále "die Kategorie von Denkmälern internationaler Kulturbeziehungen" - pozn. překl.), formulace alespoň v němčině dobově typická, zahrnuje místa a reálie (Čech, Moravy a Slezska - pozn. překl.), jsoucí v nějakém vztahu s Goethem, Schillerem, Winckelmannem, Herderem, Stifterem, oběma Humboldty, Rilkem, Werfelem, Kafkou, Kischem, Brodem, Bolzanem, Weintridtem, ale také se Sporckem, Petraschem, Grillparzerem, Saarem, Ebner-Eschenbachovou, s vévodkyní zaháňskou v okruhu Metternichově, s Kasparem Maria Sternbergem, Maxem Dvořákem a mnoha jinými proslulými jmény kulturního a politického života.
"Max Brod, kterého jsem potkal v Café Continental, mne uvedl jako nejmladšího člena ke svému stálému literárnímu stolku (v originále "in seinen literarischen Stammtisch" - pozn. překl.), který zdědil po Gustavu Meyrinkovi." Zasažen tak ještě dotekem slavné pražské literární múzy (v originále "von der berühmten literarischen 'Prager Muse'" - pozn. překl.) časů před první světovou válkou, zkoumal Hugo Rokyta mnohovrstevné historické stopy na poli dějin písemnictví. Po zevrubném studiu pramenů pronikl do prostředí, obklopujícího vévodkyni zaháňskou (v originále "das Milieu der Herzogin von Sagan" - pozn. překl.) na zámku v Ratibořicích a jeho vliv na dílo Boženy Němcové, té dodnes nejvýznamnější české spisovatelky 19. století, která se ostatně narodila jako Barbora Panklová v rakouské Vídni. Heinrich Kleist, Theodor Körner a Emilie Binzerová (tato žena, Rokyta se mj. zabýval i jejím vztahem k Friedrichu Schwarzenbergovi, zvanému "lancknecht", je předobrazem komtesy z "Babičky" Boženy Němcové - pozn. překl.), náležející k lineckému přátelskému kruhu kolem Adalberta Stiftera, vedli Rokytu za Stifterem, který se pak už natrvalo stal "prima materia" jeho literárního bádání. Jako člen Institutu Adalberta Stiftera v Linci se podílel mnoha svými pracemi na mezinárodních "stifterovských" výzkumech a roku 1965 právě v Linci vydal jako významný příspěvek k nim i svou knihu "Adalbert Stifter und Prag". Stifterův památník v Horní Plané vznikl (jak zmíněno, už v roce 1960 - pozn. překl.) rovněž jeho zásluhou a nově objevil dílo spisovatelovo českému čtenáři. To ostatně platí i v případě díla Rainera Maria Rilkeho (rozuměj vydáním práce "Jihočeský zámek korneta Rilka" v českobudějovickém nakladatelství Růže - pozn. překl.).
Rokytova identifikace zámeckých objektů, které nějakým způsobem vstoupily do díla Rilkeova (originální tituly Rokytových prací na to téma zněly "Das Schloss im 'Cornet' von Rilke", resp. "Der Maskensaal aus Schloss Krumau im Werke von R.M. Rilke"), Kafkova či Mörikeova prokazují duchovně historické vazby Čech a Moravy v kontaktu se sousedními národy zejména od časů romantismu.
Početné Rokytovy práce v oboru kulturních dějin vycházely v Československu, východním i západním Německu a později i v Německu sjednoceném, tradičně pak už v Rakousku. Tady v Rakousku vzniká i podrobná bibliografie více nežli 300 autorových knižně vydaných titulů.
Netoliko mnoha kolegům v oboru a zájemcům i z řad nejvyšších osobností veřejného života, jako třeba nejrůznějších zastupitelských úřadů v Praze, jmenujme tu rakouského velvyslance a pozdějšího spolkového prezidenta Dr. Rudolfa Kirchschlägera, byl vědecky fundovaný průvodce Prahou a českými zeměmi v Rokytově podání dokonalým řemeslem, zasluhujícím si vděčné úcty. Také četným studentům Institutu dějin umění (Institut für Kunstgeschichte) na "jeho" univerzitě v Salcburku se stal Hugo Rokyta na dvou oficiálních a mnoha privátních exkurzích českými zeměmi vynikajícím vykladačem a prostředníkem hodnot středoevropské kultury. Jeho umění získat si lidi, jeho entuziasmus a jeho odborná kompetence zůstanou jako stálý příklad v naší vděčné paměti.
Rokytovo salcburské studentsvo všech věkových stupňů si navýsost cenilo jeho četných přednáškových bloků, které měly mnohdy i pokračování v Café Bazar či Tomaselli v duchu nejen starorakouské "humanitas". Dokázal zprostředkovat nezlomnou vědeckou i duchovně lidskou kontinutitu vazeb "Bohemie" a Rakouska v časech, kdy panovalo všeobecné mínění, že Praha leží geograficky východněji než Vídeň...
Kladné vyřízení jednotlivých žádostí o vycestování do Rakouska, resp. k přednáškám v Salcburku, bylo ostatně během mnoha let před rokem 1989 možné jen díky naléhavým urgencím univerzity a přímo i rakouské prezidentské kanceláře u téže v Praze.
O jiných těžkostech a nepřátelských osočováních, kterým byl vystaven ve své vlasti a místy i v Rakousku, je leccos známo. Přesto to byl právě Rokyta, který nám dodával odvahu a naději v lepší příští své země a celé střední Evropy. Jako "prostředník mezi časy" (v originále "Vermittler zwischen den Zeiten" - pozn. překl.) uměl podat o duchovních a lidských vazbách sousedních zemí daleko přes nesmyslnou hradbu "železné opony" bohaté doklady. Nade vším jako by se stále vznášelo ono motto, které postavil do čela prvního vydání své knihy o českých zemích tehdy v roce 1970:
"Damit die Grenzen zwischen Menschen und Völkern ihre Tödlichkeit verlieren."
(tj. "Tím ztrácejí hranice mezi lidmi a národy svou smrtonosnou sílu." - pozn. překl.)


- - - - -
* Kamiensk (PL) / Horní Planá / Český Krumlov / Bezděkov / Bezdružice / Bor u Tachova / Frymburk / Chodová Planá / Kaplice / Klatovy / Lenora / Nalžovské Hory / Planá u Mariánských Lázní / Prostiboř / Přimda / Rožmberk nad Vltavou / hrad Rýzmberk / Stachy / Staré Sedliště / Stříbro / Tachov / Teplá / Útvina / České Budějovice / † Třebíč / † † Opava

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálky dopisu Dr. Erharda Koppensteinera s texty o Rokytovi, zaslaný ze Salcburku
do Českých Budějovic v roce 2000
Záznam v databázi regionálních osobností Městské knihovny v Českém Krumlově s jeho jménem
Slavnostní otevření Stifterova památníku v jeho rodném domě 23. října 1960
Interiér původní expozice z roku 1960

zobrazit všechny přílohy

TOPlist