logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EDUARD REUTER

Úvodem k prvému číslu časopisu "Böhmerwald's Söhne im Felde" z roku 1924


Světový požár dohořel, zakouřené ruiny čnějí k nebi, varovní svědci těžkých rozhodnutí. Přešel zápas, boj o domovskou hroudu, dozněla velepíseň mužné odvahy (v originále "das hohe Lied des Mannesmutes" - pozn. překl.), zapomenuti jsou hrdinové.
Obklopila je nová otčina, je, kteří statečně nasazovali život pod rakouskými prapory. Nové ideály, nové cíle se panovačně prosadily, láska k národu a k lidu, explozívně zpřetrhávající a porušující tradiční vazby a pravidla, se stala vůdčí hvězdou (v originále "die Liebe zum Volke, sprengend althergebrachte Bande und Regeln, wurde zum Leitsterne" - pozn. překl.) nových pokolení.
Kleió, rozmarná bohyně posmrtné slávy (v originále "die launische Göttin des Nachruhms", v případě Kleió jde o dceru nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné, nazývanou ovšem spíše "múzou" historie - pozn. překl.), zvěčňujíc plamennou křídou zánik a zrod států, přezíravě kráčí (v originále "stolz schreitet" - pozn. překl.) přes osudy a činy jednotlivců. Bardové opěvují slávu vítězů, zamlčují však slávu jiných. Státy, jež klesly ze svého trůnu, velebí přesto zápas svých bojovníků, útvary však, jež vznikly nově, nemohou líčit dílo těch někdejších a musí se omezit na to, podat příštím své vlastní znovuzrození.
Tak zeje v popisu dějin mezera, která bude po 100 letech odhalena a v lopotném bádání nastanou pokusy zjistit, jak mohl ten těžký zápas všech proti všem trvat tak dlouho. Pak se vynoří otázka: nedokázali ti druzí opravdu docela nic?
Účelem těchto stránek je ulehčit práci budoucímu bádání, seznámit domov s hrdinstvím jeho synů, vyrvat ony skvělé činy Šumavanů pouhé minulosti. Jak dokázali i umírat za svou vroucně milovanou domovskou půdu, o tom mají tyto stránky svědčit jako hrdinský epos a vlastivěda zároveň.
Neměly by proto chybět v nijakém domě, v nijakém vesnickém stavení, poněvadž představují skutečnou lidovou četbu v pravém smyslu tohoto slova.
"Synové Šumavy"
stáli podobni skalám jako požárem obklopeni zuřivostí válečného zápasu, bratrsky se spolu dělili i o to poslední sousto, o ten poslední doušek nápoje. Jakkoli je rdousící pěsti zla chtěly srazit k zemi, jakkoli příšera smrti už už lapala po jejich duších, srdce se jim nezlomně smálo hlasem domova. Ve vytí střel vzpomínali svých drahých, neodnaučili se vydobýt z drsné půdy hor a slatí rovin sytící plod. Pravice, která předtím vrhala ruční granát, se chopila pluhu, aby se širý chrám domova opět zvedl k nebi. Voják se tady stal znovu občanem.
Při šumavských přástkách (v originále "in den Spinnstuben des Waldes" - pozn. překl.) však, za důvěrného praskání ohně v kamnech, vyprávějí o svých zraněních, radostech a strastech, bojích a vítězstvích. Ke kolenům se jim tulí naslouchající děti, naděje národa. Hrdostí svítí jejich zrak, prudčeji bijí srdce, tlumeně ožívá stará, zašlá píseň:

Wo Maltsch und Moldau ihre Flut
Durch weite Wälder winden,
Dort ist noch echter Mannesmut,
Noch trutz'ge Treu' zu finden.

(tj. "S Vltavou Malše kde svůj tok
širými lesy vinou,
vzdorem, věrností rok co rok
mužové dosud slynou." - pozn. překl.)

Böhmerwald's Söhne im Felde, 1924, č. 1, s. (1)

Narodil se 15. září roku 1891 (pokřtěn byl 4 dny nato jménem Eduard Wenzl Josef Reuter) v českobudějovickém domě čp. 313/20 v Hroznové ulici (německy "Traubengasse", /později v letech 1900-1921 i "Josef-Kneissl-Gasse"/, dům s klasicistní fasádou z roku 1806 je památkově chráněn a stojí vedle někdejší starobylé, dnes bohužel zrušené vinárny "U Hroznu" /později "Zlatý hrozen"/, z druhé strany sídlí v renesančním domě čp. 312/22 "Galerie Hrozen") v rodině obchodníka Wenzla Reutera (*25. září 1853 v Českých Budějovicích jako syn mistra koželužského Adalberta Reutera /jeho otec Josef Reuter byl rovněž koželuhem, matka Theresie, roz. Knappová, pocházela z proslulé českobudějovické koželužské rodiny Knappovy/- †18. března 1893 rovněž v Českých Budějovicích) a Anny, dcery řeznického mistra Johanna Trägera a Theresie, roz. Binderové, obou z Českých Budějovic) a jeho ženy Karoliny (*17. prosince 1862 v Třeboni - †17. června 1923 v Českých Budějovicích), dcery třeboňského měšťana Karla Körnera a Rosalie, roz. Foučkové z Leštiny (otec tam byl schwarzenberským "hájemským lesníkem" /Revierförster/) u Třeboně. Otec mu tedy zemřel ani ne dvouletému, původem jazykově česká matka otce přežila o více než třicet let. Rodiče se podle českého záznamu třeboňské matriky, která počešťuje i jejich jména, brali v Třeboni dne 20. ledna roku 1891. Eduard Reuter se stal doktorem práv (promoval ovšem až 24. dubna 1920), jeho žena Emmy (*10. února 1898 - †25. ledna 1980 už jako vdova v bádensko-württemberském městě Schwäbisch-Gmünd), která se do Českých Budějovic přestěhovala v roce 1912, se narodila ve vsi Reitzenschlag čp. 38 (dnes je ves jen částí města Litschau) blízko české hranice při Nové Bystřici. Její otec Matthäus Schinko, syn Matthäuse Schinko staršího, statkáře ve vsi Zinolten (dnes Senotín), farnost Adamfreiheit (dnes Hůrky, Senotín i Hůrky jsou dnes jen částí města Nová Bystřice), byl v Reitzenschlagu řídícím učitelem (Schulleiter), matka Maria byla pak dcerou Mathiase Schirmera, rolníka v Malíkově nad Nežárkou (tehdy německy Deutsch Moliken), farnost Horní Pěna (tehdy německy Oberbaumgarten) a Johanny, roz. Frühbauerové z Horního Žďáru (tehdy německy Obermühl). Dříve samostatná obec Malíkov nad Nežárkou je dnes částí obce Horní Pěna, Horní Žďár částí města Jindřichův Hradec. V první světové válce, která skončila pádem rakousko-uherské monarchie, se s Eduardem Reuterem roku 1914 setkáváme jako se záložním kadetem 88. pěšího pluku. Za "první republiky" (v roce 1920 jako čerstvý doktor práv přednášel v budově německé měšťanské školy v dnešní Dukelské, tehdy Taschekově ulici na téma "Erwerb des tschecho-slowakischen Staatsbürgerrechtes", rok nato v městském muzeu na téma poválečné odbytové krize a nadvýroby, dne 5. srpna 1925 uveřejnil list "Budweiser Zeitung" jeho otevřený dopis městské komisi sociální hygieny o strašlivém stavu zdejších "nouzových baráků" bez pitné vody) byl jako vedoucí sodovkárny bratří Schweighoferových (už otec Wenzl Reuter byl u firmy pokladním, Leopold Schweighofer má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže, sodovkárna ve Štítného ulici /dříve i "Kailgasse"/ je dnes zbořena /couval jsem kdysi do jejího dvojího dvora při řidičské zkoušce autoškoly roku 1969/) téměř trvalým členem správy českobudějovické spořitelny (v úvodním článku "Budweiser Zeitung" ze 14. prosince 1932 se vyslovil třeba i k návrhu městského rozpočtu). Zasedal i v městském zastupitelstvu. Už ve dvacátých letech byl spolkově činný ve sdruženích Deutscher Akademikerverband a Deutscher Kulturverband (k jeho letákové akci na pomoc říšskoněmeckým dětem postiženým válkou přispěl třeba básní "Helfet Deutschlands armen Kinder", shazovanou z aeroplánu, který postavil pan Viktor Migl) a také v německé okresní péči o mládež (Deutsche Bezirkjugendfürsorge), 1930 režíroval třeba v českobudějovickém "katolickém spolkovém domě" Klementinum na Lannově třídě, kde už tři roky předtím byla 5. a 6. března 1927 (a rok nato znovu) uvedena s jeho vlastním textem (a s hudbou rakouského skladatele Franze Schöpfa /1836-1915/) inscenace velikonoční hry "Budweiser Spiel vom Leiden Jesu Christi" (recenze v "Budweiser Zeitung z 9. března 1927 byla podepsána šifrou F.) a koncem listopadu 1927 znovu s jeho textem pohádka "Schneewittchen" (tj. "Sněhurka"), tentokráte Nestroyovu frašku "Der Affe und der Bräutigam" (tj. "Opice a ženich",kdysi jí prý ve Vídni někdy v roce 1837 tleskali i členové císařské rodiny). Už v obecních volbách roku 1927 kandidoval za později zakázanou NSDAP, za protektorátu se jako "Parteigenosse" už roku 1940 stal zastupujícím předsedou oborové skupiny "Sodawasser und Limonade" při hospodářském odboru Potravinářského průmyslu pro Čechy a Moravu. Ještě 4. února 1944 v "Budweiser Zeitung" zachycujeme jako poslední stopu po něm vůbec blahopřání, které si podle listu "Hauptmann (tj. v české stupnici vojenských hodností "kapitán") Dr. Eduard Reuter" zasluhuje za to, že byl vyznamenán Záslužným válečným křížem II. třídy. Obstaral prý totiž "bojujícím útvarům" spojařskou aparaturu (Nachrichtengerät), důležitou pro jejich velení. K vítězství ve válce to ani tentokrát nestačilo a tak jakákoli zpráva, týkající se dalších, zřejmě už "zahraničních" osudů Reuterových je nám zatím nedostupná. Na tom, co víme, je ovšem osud jednoho Budějovičana, natož "vždy věrného Šumavana" a kdysi i autora "budějovické hry o utrpení Kristově", složitý a snad i poučný až dost.

- - - - -
* České Budějovice / Nová Bystřice / Horní Pěna / Jindřichův Hradec

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození v českobudějovické křestní matrice
Rodný dům čp. 20 v českobudějovické Hroznové ulici
Záznam o jeho svatbě českobudějovické kize oddaných

zobrazit všechny přílohy

TOPlist