logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ERNESTO RESCH

Ich liebe dich


Ich liebe dich -- mein Böhmerwald
Ich liebe euch -- ihr schönen Bäume
Ich liebe euch -- ihr guten Freunde!

Ich liebe den Gesang und die Musik!
Ich liebe euch, Augen und Ohren
Hände und Arme
und Haar!

Ich liebe deine Lippen,
Ich liebe deine Nabel,
Ich liebe meine Liebe und mein Glück!

Ich liebe dich, mein Schmetterling!
Ich liebe meine Arbeit in der Kunst!
Ich liebe alles Schöne in der Arbeit.

Ich liebe dieses Buch der großen Klarheit!

Ich liebe dich, du weiße Fee der Musen!

Miluji Tě


Miluji Tě, má Šumavo,
miluji vás, vy krásné stromy,
miluji vás, vy dobří přátelé!

Miluji zpěv a hudbu!
Miluji vás, oči a uši,
paže a ruce,
chodidla a vlasy!

Miluji tvé rty,
miluji tvé břicho,
miluji svou lásku a své štěstí!

Miluji tě, můj motýle!
Miluji svou práci v umění!
Miluji všechnu krásu díla.

Miluji tuto knihu velikého jasnozření!

Miluji tě, bílá vílo múz!

Poesie und Schönheit aus dem Herzen für das Leben, s. 5-6

Z doslovu ke knize básní

31. 10. 1997
Sedím tu toho pamětihodného dušičkového dne, posledního dne toho věru zlatého října, rovnou před prahem mého nového a přece tak starobylého domu na krásné Šumavě. Ačkoli všude kolem mě už leží sníh a vítr z Čech dává nad ním ještě šumět podzimnímu listí v koruně vesnické lípy, chci psát venku na čerstvém vzduchu. Odpolední slunce září v už holých větvích ovocných stromů sousední zahrady a slibuje mi, že příští léto určitě zase přijde. Při sotva pěti stupních nad nulou mi není zima, sedím na temněmodrém hedvábném polštáři a mám chuť zlíbat celý svět.
Neboť jsem šťasten a rád bych to štěstí sdílel se všemi, kdo jako já vědí, že jsme byli Stvořitelem posláni na Zemi právě proto, abychom byli šťastni a abychom tou pozitivní energii, kterou už tím pocitem štěstí produkujeme, vraceli vesmíru nazpět cosi, co nám odtud a skrze Něho bylo dáno. Je to kosmický zákon vzájemného obdarovávání.
Vedle mě klidně sedí malý Honzík s kocourkem Tomym na klíně. Oba jsou duše nevinné a dělají mi dnes i tak často i jindy příjemnou společnost.
Není absolutně žádnou náhodou, že tato kniha byla vytištěna právě nyní a tady v krásném historickém městě Prachaticích. Tady, kde prý Jan Hus chodíval do gymnázia, narozen v blízkém Husinci, univerzitní mistr a sociální reformátor i obnovitel náboženského života. Cítím se s ním duševně spřízněn, přes všechny hranice prostoru a času.
Vždyť hranice vůbec jsou jen neblahým zmetkem lidského díla! Pryč s nimi se všemi!
Ještě tak přirozené hranice ať zůstanou, jako hora Schreiner (česky Bobík - pozn. překl.) za mnou a zlatistý proud říčky Blanice (německy Flanitz - pozn. překl.) přede mnou, v tomto údolí podoby ráje.
Ten ráj zůstal v nás, nikdy jsme jej docela neztratili coby pravnuci, děti dětí Adama i Evy, jen jsme zapomněli na tolik svých bratří a sester, odnaučili jsme se tomu, jak člověk může nalézt člověka. Myslím, že toho lze dosáhnout láskou ke Kráse, k Pravdě a k Dobru! Jsou to snad opravdu jen beznadějně otřepaná prázdná slova, jakési šosácké přežitky minula v našem vysoce přetechnizovaném, změtí kabelů propojeném a takřka už zničeném světě dneška?
Domnívám se, že nikoli. Mají hodnotu věčnosti. Na počátku bylo totiž slovo a slovo bylo učiněno tělem, aby přebývalo mezi námi.


Poesie und Schönheit aus dem Herzen für das Leben, s. 76

Zní to zprvu jako prostomyslná verze Whitmanových cantos a také hned po té úvodní básni knihy, z níž je tu přeložena i část doslovu, v německé verzi následuje její verze anglická a česká. To proto, že jejich autor se cítí až vizionářským světoobčanem. Když mezi hovorem se mnou, mou ženou vedle a dvěma českými dětmi proti sobě u stolu na hornoradouňském statku U Veselků, kde hospodaří Bärbl Greiplová, recitoval sedmého prosince 2002 svou adventní báseň, pod níž připojil svůj podpis Ernesto Albatross, pochopil jsem, že je jakýmsi kazatelem na cestách. Na Šumavě, zdá se, zakotvil však o poznání trvaleji. Vysvětluje to ostatně v doslovu ke knize autorů různých národností s barevnými snímky i svými, navíc se šumavskými motivy, kterou 1997 vydal ve Zvěřenicích (před a mezi dvěma válkami Wirschenitz či Wierschenitz, česky tenkrát Zvěřinec /!/, osada s 85 německy mluvícími obyvateli, po Mnichovu připadla až do konce války "Říši") blízko Záblatí (Sablat). Tam v dnešních po válce vysídlených Zvěřenicích učí cizí jazyky ve své esoterické škole. Za doslovem najdeme jeho krátký životopis. Narodil se 23. září 1952 v hornofalckém Ambergu v učitelské rodině. Otec pochází ze Slezska, matka z Bavorska. Po absolvování gymnázia a studií anglistiky a romanistiky (učí mj. i španělštině) působil jako středoškolský profesor v několika zemích. Je otcem dvou dětí, usadil se na Šumavě, kde provozuje v Domě setkání ALMA své esoterické a básnické aktivity. Je opravdu jen zdánlivě bláhovým prorokem čehosi, co vlastně už ani neexistuje?

- - - - -
* Amberg (BY) / Prachatice / Zvěřenice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Razítko a přátelská kresba

zobrazit všechny přílohy

TOPlist