logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GERHARD REITINGER

Od Vltavy na Ural


Můj dědeček Alois Artinger (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se narodil 13. listopadu roku 1887 (zemřel až 1. ledna roku 1968 ve Spolkové republice Německo - pozn. překl.) v Novém Údolí (Neuthal), malé vsi bezprostředně při dnešní hranici Česka s Bavorskem (v originále "unmittelbar an der heutigen Grenze Tschechiens zu Bayern" - pozn. překl.). Ves měla kolem 200 obyvatel a byla po druhé světové válce srovnána se zemí.
Dne 1. srpna roku 1914 narukoval můj dědeček do té první z obou světových válek, v níž bojoval za c.k. mocnářství (v originále "für das k.u.k. Reich" - pozn. překl.).
Poté, co utrpěl zranění, vrátil se sice počátkem září 1914 zase domů, byl však už v listopadu téhož roku povolán zpátky na frontu, a to proti Srbsku a Černé Hoře (obě království vstoupila do války proti Rakousku-Uhersku na straně Dohody - pozn. překl.), odkud následoval přesun armádních jednotek přes Uhersko a Rumunsko na Ukrajinu (tehdy součást carského Ruska - pozn. překl.). Dne 28. února 1915 byl dědeček za bojů v Karpatech podruhé raněn.
24. září 1915 byl vzat do ruského zajetí a transportován na Ural. Musel tam jako zajatec po tři roky pracovat v lese a u rolníků.
V srpnu 1918 se dostal jedním zajateckým vlakem opět na svobodu.
Tyto své zážitky uložil dědeček do ručně psaného deníku a zápisků na stránkách jednoho maďarského kalendáře na rok 1918 a doplnil je vlepenými fotografiemi a mapami, jakož i písněmi a básněmi.

Autorskou anoncí tohoto v originále ovšem německého znění uvedlo nakladatelství Wagner Verlag z hesenského města Gelnhausen knihu "Von der Moldau zum Ural"(2012), kterou má ve svém fondu i Jihočeská vědecká knihovna. Stejně jako další kniha Gerharda Reitingera, kterou přepsal a sepsal zčásti i v šumavském nářečí z podání své maminky Anny Reitingerové, roz. Artingerové a opatřil titulem "Neuthal - Geschichten aus einem verschwundenen Dorf" (tj. Nové Údolí - Příběhy ze zmizelé vsi"), je však obojí text vázán rozsáhlým nakladatelským copyrightem a proto se musíme spokojit texty odvozenými. K nim náleží i následující článek listu Passauer Neue Presse z 30. prosince roku 2013, který jako by navazoval na líčení dědova osudu příběhem jeho dcery a vnuka (v překladu vynechávám mezititulky). Gerhard Reitinger, narozený v roce 1959 ve vsi Steinerleinbach, místní části dolnobavorské "tržní obce" (v češtině městys) Röhrnbach, žije se svou rodinou jako pojišťovací úředník v bavorské metropoli Mnichově a oběma svými knihami si splnil přání zachytit osud rodičů a prarodičů, podobný ovšem statisícům jiných vyhnaneckých osudů, v jejich vlastním nevylhaně "šumavsky německém" podání.

Opuštěný domov

Toni Wölfl


Toho večera šel ve vsi Neuthal (Nové Údolí) dokola jeden hlas: "Der Einmarsch der Deutschen beginnt. " (tj. "Německý vpád začíná." - pozn. překl.) Anně Reitingerové bylo tenkrát, té noci na 1. říjen 1938, jedenáct let. Schovávala se se svou maminkou a jedním sousedem v malé komůrce na spaní. Ti tři byli posledními Němci, kteří ve vsi zůstali. "Wenn ich sterben muss, sterb' ich in meinem Haus", (tj. "Když už mám umřít, tak umřu ve svým stavení." - pozn. překl.) řekla jí maminka. Venku panovalo ticho. Jako by někdo nabíral dech předtím, než skočí. "Wir haben gewusst, es dauert nicht mehr lang." (tj. "Věděli jsme, že to dlouho nepotrvá." - pozn. překl.) Tři ostré sekery byly schované pod postelí, ať už se má stát cokoli. Pak nadešla ta noc.
"An Schlaf war nicht zu denken," (tj. "Na spánek nebylo ani pomyšlení." - pozn. překl.) vzpomíná šestaosmdesátice po letech. Strach byl příliš velký. "Wir wussten nicht, was passiert." (tj. "Nevěděli jsme, co se stane" - pozn. překl.) Když opatrně odhrnuli záclonu z okna a zapátrali očima ve tmě, spatřili jen české vojáky, kteří ve vsi zaujali pozice. Mluvili řečí, které se tu žádný z Němců nechtěl učit. "Wir wollten nicht zu den Tschechen gehören." (tj. "Nechtěli jsme patřit k Čechům." - pozn. překl.) Narodili se koneckonců jako Němci. Následujícího jitra byli Češi pryč - aniž by došlo k boji.
Anna Reitingerová, její maminka (Amalie Artingerová, roz. Pollaková, se narodila 20. prosince 1891 a zemřela 28. dubna 1974 ve Spolkové republice Německo - pozn. překl.) a jejich soused byli, jak už zmíněno, sami ve vsi, kterou muži opustili kvůli práci a zbylí sousedé pak ze strachu. Bydlili tu kdysi Češi a Němci. "Die Tschechen sind ins Landesinnere." (tj. "Ti Češi jsou ve vnitrozemí." - chybí vysvětlení, že tam odešli právě před a po záboru pohraničí nacistickým wehrmachtem v roce 1938 - pozn. překl.)
Němce naopak bychom našli jiným směrem, v Haidmühle (bavorská příhraniční obec, nejbližší soused Nového Údolí na druhé straně hranice - pozn. překl.). Většina se uchýlila tam. Příchod Němců (rozuměj německého wehrmachtu - pozn. překl.) byl v Novém Údolí vítán už proto, že zdejší chtěli v úředním styku opět smět používat svého vlastního jazyka.
Napjaté ticho skončilo dopoledne příchodem žen a dětí, vracejících se z Haidmühle. Němci jim tam měli slíbit "ein Ende der Unterdrückung" (tj. "konec útisku" - pozn. překl.). Kolem 17. hodiny vtáhli do vsi němečtí vojáci. Triumfální brána s nápisem "Herzlich willkommen" (tj. "Srdečně vítáme" - pozn. překl.), říká Anna Reitingerová, byla první věc, s níž se tu potkali.
Pak bylo symbolicky pohřbeno Československo: z rakve svítila modře, bíle a červeně jeho vlajka. Vojáci pochovali do země i obraz Edvarda Beneše, který o čtyři dny později měl skutečně odstoupit z úřadu a odejít do exilu. Sudety byly mnichovskou dohodou přiznány Hitlerovi - bez Benešova souhlasu. Velká Británie, Itálie a Francie se domnívaly, že tím lze zabránit válce.
Válečné události opravdu nedaly o sobě v Novém Údolí delší čas vědět. Obyvatelé vsi se pokoušeli dál vést svůj normální život: pracovali v lese českého šlechtického rodu Schwarzenbergů a dostávali za svou námahu i mzdu. Postupně však musili muži ze vsi odejít do válečného nasazení.
Tak i dva bratři Anny Reitingerové (starší Alois se narodil 19. září 1919, mladší Adolf 20. června 1921 - pozn. překl.). Od roku 1942 byli prohlášeni za pohřešované a zapletli se údajně, naposledy viděni, do bojů o venkovské domy někde 450 km před Moskvou. Podle jejich kamarádů, kteří přežili, zapálili Rusové jednu stodolu se zraněnými Němci, říká Gerhard Reitinger, dnes čtyřiapadesátiletý (psáno v roce 2013 - pozn. překl.) Annin syn.
V dubnu roku 1945, na samém konci války, dopadly granáty amerických hloubkových letců (říkalo se jim česky i "hloubkaři" či "kotláři" - pozn. překl.) na jednu louku u Nového Údolí. Děti od sousedů zasáhla hlína létající kolem, jedno stavení vyhořelo, těžce zraněn nebyl však nikdo, vzpomíná si Anna Reitingerová. "Am 1. Mai marschierten die Amerikaner ein." (tj. "1. května Američané připochodovali." - pozn. překl.) Vzali tehdy osmnáctileté Anně fotografie jejích dvou pohřešovaných bratří, poněvadž tvrdili, že snímky představují mladého Hitlera.
Po 4 týdnech vojáci odtáhli dál na Haidmühle. Nové Údolí bylo předáno do českých rukou. Annin otec byl blokovým vedoucím místní organizace NSDAP, a proto byl hned 5. června 1945 vzat do vazby a rok nato postaven v Českých Budějovicích před krajský soud. Dopis tří Poláků, které u sebe během války ubytovával a živil, mu doložily, že nebyl vůči nim nijaký špatný člověk. On, který přežil už hrůzy první světové války jako voják a zajatec na ruském Urale, byl nato osvobozen. Domů do Nového Údolí se ovšem vrátit nesměl a musil na dva týdny do sběrného tábora u Českého Krumlova, předcházejícího tzv. odsunu (v originále "ins Aussiedlungslager bei Krumau" - pozn. překl.). Jeho vnuk Gerhard Reitinger líčí tento životní příběh v knize "Von der Moldau zum Ural" (překlad jeho anonce této knihy je i naší úvodní textovou ukázkou - pozn. překl.).
Mezitím jeho dcera Anna se svou matkou pracovala na rodičovské usedlosti a musila se podílet i na nucené práci v okolních lesích. Plánovaly obě útěk přes střeženou hranici. Čeští četníci jim přitom pomáhali a jejich blahovůle plynula také z toho, že dostávali denně čerstvé mléko.
Jednoho nedělního večera, mohlo to být někdy v březnu 1946, překročila dcera s matkou hranice do Německa. Devatenáctileté děvče ještě nakrmilo večer domácí zvířata a kolem půl deváté vstoupila do tmy lesa. Svou pětapadesátiletou churavou matku táhla na saních za sebou, v malé truhle na nich vláčela i nádobí a šatstvo. Spolu s dalšími příbuznými se jí tak podařilo dorazit do dva kilometry vzdáleného Haidmühle. Té noci nechala domov tam za hranicí.
Vlak ve 4 hodiny v noci ji dovezl s maminkou z Haidmühle dál do Steinerleinbachu u Röhrnbachu. Tam obě našly ubytování a dcera po deset měsíců i práci na jednom selském dvoře. Mzdu ovšem nedostávala: "Du sollst froh sein, dass du überhaupt ein Dach über den Kopf hast", (tj. "Můžeš být ráda, že máš vůbec nějakou střechu nad hlavou." - pozn. překl.), řekl jí prý tenkrát sedlák. Vdala se, vychovala dvě děti a bydlila od roku 1962 v Haidmühle. Za časů železné opony mohla na vstupní vízum navštívit České Budějovice a Český Krumlov (v originále "Budweis und Krumau" - pozn. překl.), nikoli však své domovské Nové Údolí. Ves ležela v přísně střeženém hraničním pásmu, kam byl vstup zapovězen. Stavení její rodné osady byla v roce 1955 tanky srovnána se zemí. "Wir wissen das Datum nicht genau, nur vom Hörensagen." (tj. "Datum, kdy se tak stalo, přesně nevíme, bylo to spíš jen z doslechu." - pozn. překl.) Týden po otevření hranic (rozuměj po listopadu roku 1989 - pozn. překl.) se sedící na kolečkovém křesle vrátila do mezitím zpustlých míst, kde kdysi vyrostla. Z rodného stavení nezbylo nic, jen samojediná hospodářská budova staré lesovny zůstala ušetřena zkázy.
Každým rokem zve sdružení Dorfgemeinschaft Neuthal-Haidmühle vyhnance k domovskému setkání. Letos slavili čtyřicetileté jubileum té akce. Dříve tu bývalo na 300 lidí, někteří přijeli dokonce až z Ameriky. "Jetzt kommen noch hundert Leute." (tj. "Teď přijde tak ještě 100 lidí." - pozn. překl.). Všechny sdružuje společná paměť. Někteří byli dobří, jiní zlí, nikoho odtud by nechtěla postrádat, říká Anna Reitingerová. "Es war ein mühsames, aber schönes Leben." (tj. "Byl to svízelný, ale pěkný život." - pozn. překl.)


- - - - -
* Steinerleinbach, Röhrnbach (BY) / Haidmühle (BY) / Nové Údolí

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Mapka k "historickému" 10. říjnu 1938 v německém deníku "Berliner Lokal-Anzeiger"
Nové Údolí s Hochsteinem na pohlednici Josefa Seidela

zobrazit všechny přílohy

TOPlist