logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL-HEINZ REIMEIER

Bludný kořen, muří kříž a muří noha


Farář z Cudrovic
Farář z Cudrovic (Zuderschlag) rád chodíval o polednách ke zřícenině hradu Hus (Gans). Jednou ale přišel odtud domů celý rozškrábaný a v krvi. Odkud měl ty rány po těle, se nikdo nikdy nedověděl.

Šedý mnich
Jedné ženě, která v touž hodinu sekla trávu na nedaleké louce, zjevil se šedý mnich a poručil jí, aby nebyl rušen klid kolem hradu, poněvadž prý tato hodina je posvátná. Také ona se vrátila celá zkrvavená a vyprávěla to všechno na svém smrtelném loži.
Jiní zase tvrdí, že tam tři malí, šedí mužíčci, skřeti, tropí s lidmi své neplechy.

Štědrovečerní noc mezi dvanáctou a jednou
Jen za noci po Štědrém večeru (v originále "Christnacht") mezi dvanáctou a jednou hodinou se má brána hradu, z něhož byli kdysi vyhnáni loupeživí rytíři, otevírat hradní brána dokřán. Pak se odtud dá vynést, co jen si člověk zamane.
Dověděla se o tom taky jedna chudá žena a vydala se tam v onen čas i se svým malým děckem. Úderem dvanácté se brána rozletěla, matka posadila dítě ke stolu uvnitř jedné z komnat a začala vybírat z pokladů kolem, co jen srdce ráčí. Uprostřed té práce ji náhle popadl děs: před ní stál hrad, ale nijaká brána do něj nebyla vidět - překročila totiž stanovenou hodinu. Plačíc obcházela hrad, slyšela uvnitř naříkat své ubohé dítě, po vchodu ale ani památky. Několik dnů tak bloudila kolem hradních zdí, všechno marné. K smrti zmořená žalem se vrátila domů. Nemohla na svého miláčka zapomenout ani na chvíli. Tak uběhlo celých dvanácte měsíců.
Když po roce znovu nadešla osudná noc, spěchala žena ku hradu. S prudce tlukoucím srdcem vyčkávala půlnoční hodinu. Tu se objevila otevřená brána, matka se vrhla dovnitř komnaty, kde při stole sedělo a smálo se na ni její milované děcko a drželo v ruce červené jablíčko. Přitiskla ho divoce na prsa a chvatně opustila ta nebezpečná místa.

Papír zašustěl
Za poledne zase nesla tudy jedna žena svému muži jídlo na pole. U zříceniny hradu jí náhle vstoupila do cesty šedá paní a jak ji míjela, zašustilo to jako papír. Ta žena se vyděšeně po cizince ohlédla, ale nebylo po ní už ani vidu ani slechu.

Velký pátek
Na Velký pátek šly k hradu Hus dvě ženy, našly k němu vchod a když jím vstoupily dovnitř, stál proti nim černý muž, který pil víno z číše. Vystrašeny chtěly odtud odkvačit, ale on je pozval vlídně dál, nalil vína i jim a když dopily, šel pro nové. Té chvíle ženy využily a unikly šťastně tajemnému pijákovi. Když byly na volném povětří a pohlédly nazpět, vchod zmizel a v kostele právě dozněly pašije.

Bludný kořen
Jednou zase jiná žena šla dolů od hradu a přišla ke stromu, do kterého uhodil blesk. Přitom nejspíš stoupla na bludný kořen a nenašla už cestu domů. Třikrát tak velkým kruhem obešla hrad a pokaždé se vrátila ke stejnému místu. Tu na Chlumu (Kolmberg) zakokrhal kohout, kouzlo bylo zlomeno a ta žena našla opět cestu k domovu.

Muří kříž
Aby se noční můře zabránilo ve vstupu do komory, kde se spí, má se na pažení (zárubeň) dveří či do nohou postele namalovat muří kříž. Je to vlastně hvězda, ale může mít účinek jen tenkrát, když se čára vede bez přestávky jedním jediným tahem.

Muří noha
Zvláštní druh muří nohy znají v bavorském Hollerdau. Tam naloupou z vrbového proutí posvěceného o Květné neděli v kostele tenké proužky kůry a čtyři díly z nich sestaví do tvaru propleteného kříže. Pět takových křížů pak opět sestavených do podoby většího kříže přibity o Velikonoční neděli na dveře stáje má zabránit můrám i čarodějnicím, aby uškodily domácímu dobytku.

Na titulním listě své knihy lidových pověstí ze Šumavy a Bavorského lesa Irrwurz (Bludný kořen) doprovodil Karl-Heinz Reimeier vlastní podpis kresbou "muřího kříže" (Drudenkreuz) či "muří nohy" (Drudenfuß) v podobě hvězdy obrácené takříkajíc vzhůru nohama. Jak autor píše v předmluvě "neznali lidé v příhraničí (,Grenzland') nijaký rozdíl mezi 'tady na té' a 'tam na druhé straně'" a proto prvou část knihy, z níž uvádíme ukázku, tvoří pověsti z Vimperka a okolí, které s sebou přinesl z někdejšího domova Leopold Kralik, potomek slavné sklářské dynastie z Lenory (Eleonorenhain) a po válce učitel na státní odborné škole v Grafenau. Tam se roku 1949 narodil a dodnes působí i Karl-Heinz Reimeier. Vystudoval v letech 1961-1970 humanistické gymnázium Leopoldinum v Pasově (Passau), poté pedagogickou fakultu univerzity v Řezně (Regensburg). Působil nejprve jako učitel na obecné škole v Riedlhütte-Sankt Oswald v Bavorském lese (1982-1993), od roku 1993 na obecné škole v Innernzell kus dál na západ od Grafenau. V letech 1982-1986 byl i archivářem "zemského kraje" (Landkreis) Freyung-Grafenau (utvořeného v roce 1960), poté "vlastivědným pověřencem" (Heimatpfleger) téhož správního celku. Vedle etnografické práce si nachází čas i na lyriku. Především však, jak sám přiznává, dal mu k jeho editorské práci na souboru lidových pověstí "z obou stran Šumavy", na níž se ovšem podílela celá řada anonymních i jménem známých zprostředkovatelů, prvý podnět právě jeden z rodiny slavných šumavských sklářů z Lenory. Jako by ta obrácená hvězda dvojího domova měla zahnat zlé čáry od nás všech i dnes.

- - - - -
* Grafenau (BY) / hrad Hus

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Při převzetí ceny tzv. Kulturního kruhu Freyung-Grafenau v roce 2005
Na výstavě malíře Herberta Muckenschnabla stojí jako řečník
na vernisáži druhý zleva
S Loisem Tremlem na radnici v Grafenau představují znak obce Gotteszell
s věhlasným cisterciáckým klášterem
Na knihovnickém symposiu v rámci Jihočesko-východobavorských literárních dnů v Prachaticích v roce 2013

zobrazit všechny přílohy

TOPlist